Rytíři ze Zvonu – kapitoly 29-30

29

Další den se neustále pohybovali v blízkosti Dunaje. Strmé srázy porostlé hustými lesy sahaly až k řece a cesta se jen tak tak prodírala kupředu. Zdrželo je stádo hnaného dobytka. Minuli dva ostrovy. Začaly se objevovat četná mrtvá ramena a bažiny. Ty ponechali vlevo, kam se stáčel i vodní proud. U malé osady, prý Offenbergu, seděl na kamenu u cesty asi osmiletý chlapec. Mával na ně. Nabízel jim zaručenou mast proti komárům ve zdejších bažinách. Měl malý proutěný košík, vyložený listy lopuchů. Uvnitř byla nažloutlá páchnoucí hmota. Čeněk k němu zajel.

„Milostivý pane, prosím, nebudou vás sužovat komáři ani vaše koně. Zkuste, pane. Prosím o kousek chleba, pane.“

Čeněk si hned vzpomněl, jak často na tvrzi trpěli hladem. Chlapec nabral trochu z košíku, přiskočil, s jedné strany potřel hlavu jeho koně. Komáři zmizeli. Na druhé nenatřené straně jich byly zvlášť kolem očí a nozder celé chomáče. Zavolal kuchařského pomocníka. Dali chlapci košík s chlebem, sýrem, slaninou a uzeným masem. Chlapec děkoval, ukláněl se a pak zmizel v porostu malých vrb. Té nelibě páchnoucí mazlavé směsi, bylo dost pro všechny.

„Jen se pak musíme otřít. Mohli by nás považovat za pohany,“ smál se Kurt.

Území bažin zůstalo za nimi. Znovu se vrátili k Dunaji a pokračovali k Bogenu. Po pravé straně byl kostel Panny Marie, osada a dřevěný hrad hrabat z Bogenu. Jejich dnešní cíl byl ještě vzdálený čtyři míle. Vjeli na cestu mezi loukami a lesy. Řeka se doširoka rozlévala a klikatila jako had. Všude byla zarostlá slepá ramena a bažiny. Vyhnuli se rozbahněné cestě a vjeli do lesa. Pramen u malé kapličky byl vítaným místem odpočinku. Znovu se objevil Dunaj a cíl dnešního dne, Donaustauf. Nad řekou a malou vesnicí byl na menším pahorku kostel. Ještě výš na skále obrovský kamenný hrad, postavený před dvěma stoletími biskupem z Řezna. Chránil okolí před nájezdy Maďarů od východu, z opačné strany před výboji Vikingů. Zde bylo ubytování v prázdných komnatách pro biskupovy vojáky. Dřevěné palandy, kam si položili houně používané ve stanech. Současná posádka byla jen malá a biskupovy posly přivítali s nadšením. Zvlášť když se jejich kuchař pustil do přípravy srnčího. Dobrého piva i vína byl dostatek, jen litovali, že se nemohou zdržet déle, což by určitě přivítal i Hanek s Kurtem. Také hned využili doktora Ludvíka. Vždyť nějaká stará zranění má skoro každý voják.

Už od Deggendorfu byly cesty hodně využívané. Neustále potkávali celé karavany jezdců i vozů. Také kárky a vozíky trhovců se vším možným. Hlavně masem, moukou nebo krmným obilím, chlebem, pivem, ovocem. Své zboží rozváželi hrnčíři, pláteníci, uhlíři. Mezi všemi se pletl hnaný dobytek, ovce, kozy a pobíhající psi. Ještě že neměli povozy. Tak se dalo mnohokrát objet pocestné po okolních pastvinách. Někde také bylo vedle sebe několik cest. Jak se jedna příliš rozbahnila, jelo se vedle. Na ztvrdlém terénu se zase všechny sběhly do jedné. Cesty blízko Dunaje u skalnatých výběžků byly velmi úzké a zpomalovaly jízdu. I jejich ranní cesta z hradu v Donaustaufu se neobešla bez potíží. Vždyť docela blízko bylo Řezno – Regensburg, kudy procházela i stará obchodní cesta přes Brennerský průsmyk do Itálie. Známá už v pravěku a v dobách Římanů. Hankovi jezdci Řezno míjeli, snad ho navštíví při návratu. Jen obrovský kamenný most vedoucí do města se nedal přehlédnout ani z dálky. Stejně vévodský hrad a kostely sv. Emmerama – Jimrama a sv. Ruperta. Kurt jim líčil, jaké jsou ve městě neskutečné trhy, kde je vše, na co si člověk vzpomene. Dokonce, i když je to církví zakázáno, dají se tu koupit otroci. Jen to nesmí být křesťané a židovští obchodníci stále odsud dodávají dívky pro arabské harémy. Většinou se s nimi plaví po Dunaji. Ale čas je neúprosný, nemohou zmeškat seminář abatyše Hildegardy. V další cestě jim stála řeka Regen – Řezná, která dala městu jméno, pramenící na české straně Šumavy. Projeli přes dřevěný most. Někde mýto platili, jinde je jako vyslance biskupů nechali projet. Ještě další most je čekal u řeky Náby. Pojedou na Norimberk.

„Tady si můžeme vybrat,“ chlubil se Kurt. „Je tu spousta hradů. Skoro všude mám známé. Většinou pojedeme kolem Černého Laberu. Má snad stovku různých zákrutů, je tu plno mostků a brodů.“

Řeka se zařezávala mezi skály do pahorkatin s rozlehlými svahy, se slatinnými proláklinami plnými mechů a ostřic. Kolem toku rostly vrby, olše s pásy devětsilu v pískových nánosech. Svahy opanovaly jalovce, nepříjemně píchající koně při pastvě na sporé trávě. Mnohdy vznikaly problémy při vzájemném míjení. Cestu často vymezovaly skály a řeka. V městečku Laaberu viděli vpravo na skále hrad landkraběte Wernera II. Habsburského. Dvě věže u brány, hradní palác a kaple. Další úsek vedl kolem řeky, pak vystoupali na plochou pahorkatinu s listnatými lesy a opět se objevil Černý Laber. V Beratzhausenu byl zrovna trh. Za ním a za mostem vlevo na skalách stál hrad Ehrenfels. Obdivovali i stavbu hradu v Parsperchu, Parsberg.

Skoro až navečer uviděli hrad Velburk. Byl na nejvyšším pahorku a vévodil celému dalekému okolí. Hradby vytvářely téměř trojúhelník. Vysoký bergfrit, věž s obdélníkovou základnou, přilehlá brána, hradní palác s kaplí. Pod hradem velké silně opevněné podhradí s mnoha hospodářskými budovami. V Německu měly hrady většinou bergfrity. Měly podobný účel jako donjony. Lišily se hlavně tím, že nebyly trvale obytné. Místo oken sloužily dlouhé a velmi úzké střílny rozšiřující se směrem dovnitř, aby se s lukem nebo kuší dalo zamířit i do stran. Vchod byl většinou umístěn až ve druhém poschodí a spojený s palácem lávkou, která se dala sklopit. Ve spodních patrech bývalo vězení, ale také část zásob pro případ obléhání. Často odtud vedly tajné záchranné chodby. Hradní páni, bratři Gerhard a Herman z Velburku, je samozřejmě viděli přijíždět už z dálky. Znali se s Kurtem a neskrývali nadšení z návštěvy. Zatím z celé cesty vše nejlepší. Ubytování, péče o koně, jídlo i pití. Hanek se tu okamžitě cítil jako u starých přátel. I Čeněk se rozvalil v neskutečně pohodlné židli s vysokými opěradly s kožešinou. Nakonec se dohodli, jeden den obětují zítřejšímu lovu. Norimberk není daleko a mohou ho minout spodem. Ráno, i když se dlouho do noci vyprávělo a hlavně pilo, vyjeli na lov. Čeněk zůstal s Ludvíkem a navštívili zdejšího ranhojiče a alchymistu. Starý muž se zúčastnil druhé křížové výpravy. Přivezl několik arabských svitků o léčbě různých zranění. Sám znal z arabštiny jen pár slov. Byl velmi rád, když mu Ludvík, o co měl zájem, přeložil. Nakonec mu svitky daroval. Lovci byli nadmíru úspěšní. Hankovi s pomocí Hermana se podařilo ulovit obrovského losa, určitě přes tisíc liber. Mimoto prasata, srnčí a jezevce. Strávili další krásný večer, jen všem bylo líto ranního odjezdu.

Další krajina byla plná pastvin, polí. Osídlení bylo řídké, spíš v malých osadách, zato se začínaly objevovat vinice. Nikde se zbytečně nezastavovali, jen u jedné, kde nabízeli právě dozrálé hrozny. Nebyly nijak velké, modré kuličky, zato sladké jako med. V pozdním odpoledni přijeli k řece Swarzach. Brod tu nebyl, zato velký dřevěný most. Tady jim nic neodpustili a mýto bylo mnohem vyšší, jak kde jinde. Kurt jim vše barvitě líčil.

„Za mostem je Schwarzenbruck. Je majetkem císařským. Zatím římského a německého krále Jindřicha, z rodu Štaufů. Říkají mu Barbarosa, budoucí císař. Má tady správce, nějakého Lothara. Není žádným šlechticem ani rytířem, jen obyčejným ministeriálem. Proto zaslíbil dceru starému lantkraběti, aby se mohl mezi šlechtu vetřít. Nebýt tu nejlepšího hostince po celé cestě, hledáme raději brod. Viděli jste výběrčí. Je to lakomý vydřiduch, prohnaný, nevzdělaný a nebezpečný hulvát. Rozhodně ho nenavštívíme. I když má tvrz kus za hřbitovem, co sousedí s krčmou. Prochází tady hlavní cesta z Řezna na Norimberk a dál na Frankfurt a Mohuč. Nahrabal si spoustu peněz. Od kupců vybírá nehorázné dávky za prodej. Jeho žoldnéři jsou stejná pakáž.“

Kurt nenechal na správci Lotharovi suchou niť. Čeněk se musel až smát. Určitě si něco vzájemně provedli. Zatím vždy všechny chválil. Hostinec byl skutečně obrovský. Navíc kolem další budovy pro přespání méně majetných a stáje. Mohutné klády vytvářely přízemí. V patře byly pokoje, kam se vcházelo po schodišti zvenčí, z podlouhlé pavlačové galerie. Stájníci se hned chopili jejich koní a odváděli je spolu se zbrojnoši a nákladem. Část jich zůstane střežit jejich vybavení, část zajde do hostince. Pak se vystřídají. Na cestách nelze nikomu věřit. U přátel na uzavřeném hradě není zapotřebí obav, ale zde nemohou jinak.

Všichni se jen opláchli u velkého kamenného žlabu. Do něj se vlévala voda z okovu, vytahovaného rumpálem z hluboké studny. Vešli do rozlehlé místnosti s podpěrnými sloupy. Naproti vchodu bylo u kamenné zdi veliké ohniště se dvěma rožni plnými opékaného masa. Za zvýšeným stolem byla bečka s pivem. Dvě mladé ženy v hnědých suknicích a bílých košilích roznášely korbely s pivem. Dřevěné z dubu, plechové i kameninové. Za stolem byl vchod do kuchyně, kde se vařila polévka a různé kaše s jíchami. S talíři běhalo i pár větších dětí hostinského. Ten, v rezavě hnědých nohavicích a stejném kabátci, připravoval maso. U ohniště měl několik misek s různými šalšemi a kořením. Jím upravené maso bylo největším lákadlem pocestných. Mezi stoly také pobíhal vysoký, štíhlý chlapec ve věku Čeňka. Vyhrnuté nazelenalé nohavice a bílá, rozepjatá košile poodhalovaly jeho silné svalnaté tělo. Modré veselé oči, dlouhé zkadeřené hnědé vlasy, sepnuté zlatavou sponou. Už jeho neustálý úsměv Čeňkovi připomněl Matěje. Byly zde podlouhlé stoly a lavice. Vše z velmi silných prken. Kurt se protlačil množstvím nejrůznějších návštěvníků k hostinskému. Ten jim hned šel udělat místo. Že tady má velký respekt, značilo, že muži u stolu blízko ohniště se zvedli. Samozřejmě se spoustou nadávek, ale vmáčkli se k sousedům. Objevil se i hoch v nazelenalých nohavicích. Hostinský je pobízel.

„Já jsem také Jindřich, bohužel ne král. Ale pochutnáte si zde královsky. Moje pravá i levá ruka – Johan.“ Ukázal na usmívajícího se mladíka. „Řekne vám, co všechno si můžete dopřát, objedná a pak vám vše pěkně spočítá. Ale nebojte se, nejsme Lotharovi vydřiduši. I když, on nás nešetří. Viď, Kurte?“

„Ani mi to nepřipomínej. Měl jsem tu výstup s několika jeho žoldnéři. Byli úplně opilí. Začali vyvádět. Jeden vhodil přinesený chleba na zem, a navíc na něj plivl. Řekl jsem mu, ať ho okamžitě zvedne a odprosí Boha. Smál se a vytáhl meč. Přidali se další, ale i ke mně. Vznikla bitka. Utekli a dojeli s posilami a Lotharem. Vůbec jsme si nevšimli, že tu sedí i mnich. Řekl Lotharovi, jak se vše odehrálo, pak vyndal nějaký glejt a Lothar zkrotl jako ovečka. Dokonce před mnichem poklekl. A tohle,“ vyndal zpod košile krásný kříž s drahými kameny, „jsem dostal od mnicha za obhajobu Božího daru. Byl to totiž samotný zpovědník Konráda, co cestoval do Míšně.“

Johan stál kousek od Čeňka, usmíval se, jakoby na něj mrkl. Zřejmě Kurtovu historku slyšel již vícekráte. Objednali polévku, chléb a pečeni z kančí kýty. Taky srnčí vařené v pivní jíše. Nezbytné pivo a víno. Čeněk se zvedl.

„Je tu přílišné vedro, sednu si chvíli ven, je tam takový přístřešek pod pavlačí. Ať mi Johan přinese jídlo a pivo.“

Musí se také domluvit na cenách. V Německu měla každá z oblastí jinou měnu. Byly tu denáry, augsburské, bavorské, řezenské, švábské, ale i feniky, co měly poněkud větší obsah stříbra. Velmi ceněné byly staré denáry české, velkého střížku. V oběhu se vyskytovaly pochopitelně i jiné měny jako francouzské deniery, také arabské dirhamy s trojnásobným množstvím stříbra. Když Lukáš s Matějem pověřili financemi Čeňka, měl obavy, že se Hanek bude cítit dotčený, vždyť je rytíř a vede výpravu. Ten však byl rád, že se může bezstarostně věnovat cestě, někde i lovu a večernímu popíjení s Kurtem. Starost, aby vyšli s penězi, velice rád přenechal Čeňkovi. Vždy se zeptal, jak na tom jsou a mohou-li si dovolit další útratu. Čeněk vyšel před hostinec a zamířil ke stolu za malou ohrádkou. Teď si teprve všiml, že u stolu už někdo sedí v černém plášti.

„Pozdrav tě Bůh, mohu si přisednout? Uvnitř je přílišné horko.“

„I tebe Pán ochraňuj. Nejsi zřejmě zdejší, podle přízvuku cizinec, urozený pane. Toto místo není vhodné pro rytíře.“

„Já nejsem rytíř.“

„Ach tím spíš, jasnosti, zřejmě cestuješ na zapřenou.“

„Jsem jen vyslancem českých biskupů, jedeme k Hildegardě z Bingenu.“

„Tak až z Českého knížectví, promiň, otče.“

„Nejsem ani mnichem,“ smál se Čeněk. „Jsem jen služebníkem vévody z Nevers. Snad ti má společnost nebude vadit.“

„Mně určitě ne. Ale všem ostatním tady,“ ukázal ke vchodu do hostince. „Můj otec je zdejší kat. Já s bratrem jsme pomocníci.“

„No vidíš, ještě jsem žádného kata neviděl. Jen jsem o nich slyšel.“

„Cože. Vy nemáte kata?“

„Ne. Dokonce nemáme ani žádného vězně.“

„To přece není možné, taková země není. A kdo u vás vykonává spravedlnost? Všude se krade a loupí.“

Čeněk zvážněl. Dobře si vzpomínal, jak jednomu z čeledě na tvrzi usekli za krádež ruku. Rána se zanítila, zemřel. Také je čekala smrt, nebýt Jakuba s Martinem.

„Slyšel jsem o jednom zbrojnoši u nás, co okradl druhého. Byl vyhnán a nikdy se nesmí vrátit.“

„To je zvláštní místo.“

„Všude to tak není, jen u nás na hradě.“

Objevil se Johan.

„Měl bys, Helmute, odejít, když tu vzácný pán chce posedět.“

„To rozhodně nedovolím, vím, že je katův pomocník, přines nám kance i z druhého rožně, pivo a pak víno.“

„Jak si přeješ, pane. Hned splním tvé přání. Jen ti tví rytíři se ptají, mohou-li pozvat k jejich stolu minnesengra.“

„Snad z toho nezchudneme.“

„Znovu promiň, pane, vidím, že jsi nejen urozený, když vládneš penězi.“

„Raději mi řekni něco o sobě.“

„Také bych nechtěl být katem, ani bratr Klaus. Jeden vzdálený příbuzný je ve Východní Marce. Občas vzkáže po kupcích. Dal by se tam koupit mlýn na Dunaji. Nepohání ho voli, ale voda. Je to skoro zázrak. Tam by nás nikdo neznal. Ještě nám hodně peněz chybí. Nejsme zas tak chudí. Kati vydělávají dost, ale ne tady. U nás čistíme strouhy, odklízíme mršiny, jinde na to mají pacholky. Ještě že jezdíme do Norimberka. Za roztržení koňmi nebo řezání řemenů z kůže a upálení je až dvacet kop. Za vplétání a tažení v kole, čtvrcení a upálení šestnáct, za oběšení, stětí, zaživa pohřbení s probodením kůlem dvanáct až patnáct. Mučení podle různosti a délky.“

„Br, tak s tím mi dej svatý pokoj.“

„Když se, pane, u toho narodíš, ani ti nepřijde, jak je všechno strašné. Ale není jiné volby. Kupci, ti rádi přijdou. Umíme i rovnat zlomeniny, léčit poranění, trhat zuby. Ví, že jsme lepší než zdejší ranhojiči. Ale jinak. Ani nemůžeme ke stolu. V zimě máme stolek za dveřmi. Pohrdají námi. Tajně přijdou v noci koupit si provaz z oběšence, aby jim přinášel štěstí.“

Johan, s velikým podnosem požadovaného, zamířil k jejich stolu.

„Máte tu i horkou lázeň?“

„Lázeň tu je, vzadu za schody. Ale už ji nikdo asi týden nepoužil. Všichni raději holdují truňku.“

„Můžeš tam zatopit?“

„Jistě, můj pane, jak si budeš přát.“

Objevil se Ludvík. „Jdu si pro brašnu s medikamenty, dva muži tu mají ošklivá zranění.“

„Pane, ty máš i doktora?“

„Jsem Čeněk.“

„Cenek, to je podivné jméno, pane.“

Pojedli, vše náležitě zapili. Katův pomocník Helmut se rozloučil.

„Bude lépe, když půjdu, pane, už se začínají rozcházet. Raději, ať mne tu nevidí. Nikdy nezapomenu, pane. Máš dobré srdce, ať tě na cestách provází Boží Požehnání. S Bohem, pane.“

„Buď také v přízni Boží, až se budeme vracet, možná se uvidíme.“

Hosté, značně zmoženi pivem a vínem, směřovali k místům spánku. Ty urozené a bohaté doprovázel Johan do pokojů v poschodí. Čeněk viděl, jak si jednoho opilce vhodil napůl přes záda a skoro s ním vyběhl po schodech. Zamyslel se. Co asi Matěj? Hanek dává přednost vínu před milováním. Asi mu nechybí. Co když ho začnou zajímat spíš ženy? Johan má skvělé tělo. Jenže tady není Zvon. Sodomity zřejmě upalují. Kolik by za něj Helmut dostal?

„Pane, máš připravenou koupel. Pojď, prosím, za mnou.“

V ruce měl malou loučku. Přešli okolo schodů k dřevěné boudě, zastrčené za rohem hostince v naprosté tmě. Chvíli se trochu lekl. Kdyby ho tu něčím praštil, nebyl by žádný svědek. Chlapec otevřel dveře a uvnitř zapálil další loučky. Dýchlo na ně vlhké horko. Na jedné straně na dohasínajícím ohništi byl kotel s horkou vodou. Kolem vědra se studenou. Veliká káď z borového dřeva stála na kamenných podstavcích, aby se dala snadno vypouštět. U stěn široké lavice. Plátěná osuška visela na věšáku pro odložení šatů. Nad ohništěm byl hliněný sopouch s vyrytým ornamentem. Každou stěnu zdobilo několik paroží, srnčí, jelení, dančí. Žádná okna.

„Budeš si přát, pane, i oholit?“

Čeněk si přejel po několikadenním strništi. Byl zvyklý holit se sám, nebo u lazebníka na Zvonu. Přikývl. Johan vyndal malý proutěný košík. Byly tam břitvy, misky s mýdlem a nějaké malé lahvičky. Vzal břitvu, opláchnul ji, pak s ní přejel ohněm. Z košíku vyndal stočený kožený řemen. Břitvu na něm protáhl. Za sudem byla malá trojnožka. Přinesl ji poblíž velké loučky v držáku na zdi. Pak shodil svoji košili, nohavice a zůstal jen v krátkých bruchách. Čeněk se rovněž vysvlékl. Sedl si na trojnožku.

„Mám tu, pane, arabská i italská mýdla k holení.“

Namočil ruku v misce s vlažnou vodou, nabral mýdlo a začal ho roztírat po Čeňkově tváři. Jemné prsty sjížděly po tvářích a krku, jak milostná pohlazení. Vzal břitvu. Ani nebyly cítit její pohyby. Byli jen kousek od sebe. Čeněk viděl, jak se napínají hrudní svaly při hochových pohybech. Jako by tančil starodávný rituální tanec. Postoupil vždy krůček vpřed a zase zpět. Nakláněl si jeho hlavu, aby dobře viděl. Cítil, že bruchy těžko zakryjí jeho zvedající se penis. Když pohlédl do jeho klína, viděl totéž. Johan ho otřel pláténkem a pak pomazal vonícím olejíčkem.

„Můj pane, udělám vše, co si budeš přát. Jezdil sem jeden rytíř z Norimberka, vím, jak je vše nebezpečné.“

Odskočil ke dveřím a zasunul obě závory. Stáhl bruchy, popošel zpět k Čeňkovi. I on už byl nahý. Teď byl teprve okouzlený Johanovým tělem.

„Mohu tě, pane, nejdříve umýt?“

Přistoupil k němu, vzal ho do náruče a vystoupil s ním po několika dřevěných schůdcích ke kádi. Pomalu ho spouštěl do vody, aby se pak sám přehoupl přes okraj jako bůh Pokušení. Všechny výhrady, pochyby, obavy mizely s prvními něžnými doteky. Čeněk ucítil Johanovy plné rty i jazyk pronikající do jeho úst. Zcela se poddal jeho vůli. Pak si ho otočil a pozvedl. Z malé poličky na kraji vědra vzal mýdlo a krouživými pohyby umýval jeho záda.

„Můj pane, řekni, co všechno si budeš přát. Jsem tu, abych ti ve všem vyhověl.“

V tomhle chlapci, pomyslel si Čeněk, je zvláštní dravost a nenasytnost. Při tom je ohleduplný až něžný. Jako by se všechny vlastnosti v něm střídaly a spojovaly. Po koupeli vyndal zpod lavice velkou kožešinu a rozprostřel ji na ni. Johan ho vzal znovu do náručí a láskyplně položil. Usmál se. Když viděl, že jeho protějšek nemění polohu, klekl si a zvedl jeho nohy na svá ramena. I dlouhá noc se stává krátkou, když se dva milují. Až slabé hlasy zvenku je donutili skončit.

„Promiň, pane, budou mě potřebovat, vyjdu první a rozhlédnu se.“ Odsunul závory a vyšel. Hned se vrátil a pokynul Čeňkovi. Venku svítalo. U stájí už bylo rušno. Ludvík ještě spal. Najednou, jako by se počalo zase stmívat. Celou oblohu pokryly husté, až černé mraky. Ostatní pocestní zvažovali, pojedou-li dál, nebo raději zvolí útulný hostinec.

„Trochu vody se nelekneme,“ smál se Hanek. „Máme dobré pláště, ty jen tak nepromoknou.“

Vyjeli. Zřejmě mračna odradila i většinu místních. Cesta byla skoro prázdná, takže mohli jet velmi rychle. Čeněk měl plnou hlavu Johana. Jeho zvláštní divokost a nespoutanost. Pocit, že jsou spolu poprvé, ale i naposledy je vybičoval k neskutečné slasti. Ne, nemohl nic srovnávat. Měl sice výčitky svědomí, pokud šlo o Matěje. I on byl se Simonem a s nimi. Nejvíc se sblížili v Prčici. Z rozjímání ho vytrhl záblesk a ohlušující rána. Blesk osvítil celou krajinu. Zasáhl mohutnou starou olši u potoka. Polovina se zlomila a zřítila do vody. Kmen, částečně roztříštěný, zářil bělostí syrového dřeva. Okraje byly sežehnuté. Až k nim byla cítit spálenina. Ibn Hafid přece říkal, že při bouři nemají být u vody ani u vysokých stromů, skal, věží. Pořád měl v paměti, když hořel donjon. Rychle přebrodili říčku. V blízkosti byl malý háječek habrů, dubů a bříz. Za ním pás vyšších skalisek. Sotva dojeli k háječku, spustil se obrovský liják. Seskupili a uvázali koně. Snad se nebudou plašit. Byli cvičeni na válečnou vřavu. Sami vytvořili tři skupinky. Udržet nad sebou plátno stanu se dařilo velmi obtížně v sílícím vichru. Udeřilo do skal za nimi. Znovu a znovu. Blesky vytvářely nepřetržitě blikající světlo. Někteří se pokřižovali. Pod jejich nohama se začala valit voda. Zhnědlá unášenou zeminou, plná trav, kusů dřev a roští.

„Kolik může být hodin?“ ptal se Hanek.

„Podle mého žaludku už po poledni,“ snažil se zavtipkovat Kurt.

„Voda už nestoupá, spíš opadá. Podívejte na nohy koní. To nejhorší se přehnalo,“ dodal Ludvík.

Skutečně voda opadávala. Jen po ní zbylo plno nánosů. Přestalo pršet, mraky se trhaly. Zkontrolovali náklad. Vše bylo dobře zabaleno ve voskovaných plátnech. A jejich oblečení uschne při jízdě. Vyjeli. Ani Kurt si nebyl jistý, kde jsou. Cesta, byla-li tam, zmizela pod bahnem a naplaveninami.

„Norimberk je k západu, tam nechceme, musíme k jihu,“ ukazoval Kurt.

Za několika kusy lesa prosvitly louky a malá osada. Jsou ve správném směru, cesta je za několika jezírky, trochu k východu, sdělily jim dvě ženy. Kuchař nakoupil máslo, tvaroh, vejce a několik slepic na polévku. Brzy se dostanou k Kadoldovu hradu, Cadolzburku, v majetku Abenbergů. Ty Kurt neznal, utábořili se bokem cesty u skalního převisu. Je potřeba vše vysušit. Večer slyšeli výt vlky. V noci poplašil koně medvěd. Strážný ho zahnal pochodní. Čeněk se konečně vyspal. Za úsvitu minuli starý dřevěný hrad Cadolzburg na skále, který nevykazoval žádné známky života. Cesta byla zaplněna všemi možnými pocestnými. Projeli malým Langenzennem, osadou Emskirchen k Nivenstadtu, Neustadt. Po pravé straně se objevil veliký, zřejmě starý hrad. Kamenný oválný donjon, velký kostel na konci příkré skály s jakoby přilepenou malou kaplí. Byla mnohem starší jak kostel, na vystouplém jehlanu. Vypadala, jako by se vznášela ve vzduchu. Mohutné vysoké palisády zakrývaly výhled na další stavby. Kolem široký příkop, plný zelené páchnoucí vody, připomínal bažinu.

„Velice starý hrad, Hohenberg,“ ukazoval Kurt. „Patřil vždy norimberským purkrabím. Dnes Fridrichovi II. ze Zolerrnu. Celá léta ho provází smutná historie. I teď. Stavíme se v hostinci, povím vám o tom.“

Hostinec byl plný, ale vše jim přinesou ven, kde bylo posezení z osekaných klád. Přímo měli hrad na dohled.

„Možná jsou to pověsti. To víte, každý si rád něco přidá. Ale vždy byly spojeny s nešťastnou láskou. Dnes to bohužel není pověst. Fridrich má dceru, kterou velice miluje. Bývala často nemocná. Když vyrostla, zamilovala se do jednoho z jeho rytířů. A on, když byl na tažení s králem v Itálii, přivezl Bernardta. Prý mu zachránil život. A byla svatba. Samozřejmě se na city dcery neohlížel. Poslechla ho. Přijeli sem na hrad. Bernardt snad není špatný, ale je víc s pohárem vína v krčmě nebo na lovu než u ženy na hradě. Onemocněla, když se mělo narodit dítě. Po porodu tam byl pořád mnich se svěceným olejem. Všichni tvrdili Fridrichovi, že hrad je prokletý, že překazil Richenzinu lásku a kdovíco. Chlapec, taky po dědovi Fridrich, se z toho nějak dostal, snad i jeho matka. Může mít tak asi rok.“

Chtěli se do večera dostat za Kitzingen.

Zpoždění zapříčinilo, že zdejší most přes Mohan byl zavřený. Brod byl příliš daleko. Nakonec přijali pozvání do nepatrné rybářské osady. Ryby pečené nad žhnoucími uhlíky neměly chybu. K pohodě přispělo i dobré víno. Kolem bylo všude plno vinic. Přespali pod venkovním přístřeškem.

30

U dřevěného mostu byla ráno tlačenice. Zde měli jako rytíři přednost. Před venkovany s povozy i kupci. Blízko Würzburgu všichni směřovali na trh. Prodírat se takovým davem nebylo snadné. Naštěstí byl trh nedaleko. Jejich cesta vedla kolem rozestavěné katedrály sv. Kiliána a kláštera s biskupem Brunem. Sem měli i pověřovací listiny.

„Nebudeme se zdržovat s mnichy, moc by nás nepohostili,“ sděloval Kurt. „Víte, že tady byl první rytířský turnaj v Německých zemích? Myslím, že v dvacátých letech. To jsem ještě nebyl na světě.“

„To je zase Mohan?“ Divil se Ludvík, když projížděli kamenným mostem.

„Ještě si ho užiješ. Aspoň dva dny. Různě se kroutí.“

„Další klášter, sv. Michala,“ ukazoval Kurt. „Je premonstrátský, jsou tu mniši i jeptišky. Bývá to často, i Hildegarda byla původně v mužském klášteře Disibodenbergu, kde měly ženský dům.“

Kolem všude byly vinice na vápencových výchozech, sady, pastviny a pole, střídané lesy. Za Uettingenem byl znovu Mohan. V jedné zátočině doširoka rozlitý. Dva chlapci, co tu plavili koně, jim ukázali brod. Byl hodně hluboký, naštěstí jen s mírným proudem. Poblíž Esselbachu začaly hory a velmi husté lesy. Projížděli okolo řek, zařezávajících se do skal. Osada Weibersbrunn ležela na kdysi velmi používané stezce Eselsweg. Osli naložení solí z Orbu procházeli tudy k Mohanu. Zde bývala zastávka u pramenů vody. Terén byl velmi hornatý. K přespání využili prázdné ohrazení z neopracovaných klád s velkým ohništěm. Zřejmě bylo zřízené pro tento účel jako ochrana před zvěří. Aschaffenburg už patřil k mohučské arcidiecézi. Konečně se dostávají poblíž svého cíle. A opět Mohan. Tentokrát ho nepřejížděli. Cesta vedla po jeho březích až k Karlsteinu, kde použili přívoz. Nocleh zvolili v Selingenstadtu. Velké město s císařským palácem a basilikou sv. Petra a Marcellina. Hostinec podobný předešlým. Pokoje v poschodí, dole lavice a stoly. Kurt prohlašoval, že měli raději jet dál, tady zdejší kuchyně není nic moc. A nebyla. Snad jen slepičí polévka. I pivo bylo nevalné kvality. Ale co už teď. Všichni se těšili, až putování skončí. Čeněk s Ludvíkem zašel raději ke Kurtovi. Hanek načal malý soudek výborného vína.

V noci sprchlo, ráno vyjeli do husté mlhy. Dostali se velkou planinou pod Frankfurtem. Byla jako prošpikovaná samými potoky, říčkami, bažinami a pastvinami. U Huselstamu, Heusenstamm, projeli říčku Biebr, okolí se moc nezměnilo až k Raunheimu, kde byl zase na dohled Mohan. Za osadou mohučského arcibiskupa Bischofsheim uviděli Rýn.

„To je aspoň řeka, určitě víc jak dvě stě sáhů. A lodě, plavili se sem kdysi Římané až z moře. Mohuč byla městem už sto let před Kristem. Tam nad městem je kostel sv. Štěpána a klášter. Ty červené věže a tři kostelní lodě je katedrála sv. Martina. A támhle kostel sv. Jana. Navštívíme arcibiskupa Jindřicha. Je velkým zastáncem i ochráncem svaté Hildegardy.“

Přes Rýn použili přívoz z obou stran tažený volskými spřeženími. Byl velký, ale nutno říct i nehorázně drahý. Na řece panoval čilý ruch, stejně jako v blízkém přístavišti. Město bylo obehnáno vysokými hradbami. Ještě před městem se jejich cílem stala menší hospoda, plná lodníků a kupců. Král Barbarossa, před asi měsícem, dosadil nového arcibiskupa. Stal se jím Arnold ze Selenhofenu, navíc je už několik dní na cestách.

„Do Mohuče ani nemusíme, je tam strašně draho,“ radil Kurt. „Pojedeme na Ingelheim, přespíme a zítra jsme v Bingenu. Co myslíte?“ Všichni ostatní přitakali. „Navíc pojedeme kolem vinic.“

Od břehů Rýna se zvedaly mírné kopce a pahorky. Listnaté lesy a pastviny s hovězím dobytkem střídaly vinice. Také se u jedné utábořili. Malý hostinec, využívaný hlavně místními vinaři. Zdejší hovězí s šalší z vína, hroznů a medu bylo přímo skvostné a o vínu není potřeba mluvit. I pivo z Bingenu všem chutnalo. Večer si pořádně užili. Zítra je přivítá Rupertsberk. A cesta na měsíc končí. Hanek měl obavy, jak naloží s volným časem. Kurt i tam má v blízkosti známé. Líčil, jak objedou pár hradů v okolí a užijí si lovu. Čeněk spíš chtěl navštívit šperkaře. Už na Zvonu ho chvílemi učil Sigimund výrobě prstenů. Byla jeho tajnou vášní. Všichni se těšili na zítřejší den.

Na Zvonu po odjezdu poselství ubíhal život bez velkých změn. U večeře občas zavzpomínali, nejvíc Matěj a Jakub. Ten maloval ve své pracovně oltářní desky. Často u něj poseděl Lukáš a sousedící Matěj.

„Nechtěl bych být malířem. Něco jiného je, když maluji pro nás, ale tak, neměl jsem nic nikomu slibovat. A je mi tu smutno. Raději bych se projížděl na Auroře. Ještě že mi tu Matěj nechá občas Bellušku.“

„Bella už je skoro větší jak Aura, potřebuje tvrdou ruku. A ty ji rozmazluješ. Luigi mi říkal, že obden chodíš pro koš vajec. Prý do vaječné tempery. To bys musel pomalovat celý hrad.“

„Raději budu chodit za Marcem, ten to nevyžvaní. Když Bella se tak hladově dívá. A vejce jsou dobrá na srst, říkal Dlouhý Robert.“

Z Auřiny fenečky vyrostla pořádná vlčice. Seděla mezi nimi, střídavě je prohlížela a mikala ocasem. Lukáše rozesmáli. „Jen si nestěžuj, už máš všechno podkresleno. Do Vánoc vše stihneš.“

„Budou to poslední Vánoce doma, můj pane.“

„V Nevers budeme mít taky domov, zvykneš si.“

„Já vím. Martin nic takového neřeší. Říká, že domov má tam, kde jsi ty, pane. Matěj taky, bude tam mít Simona.“

„Vždyť tam budeme všichni.“

„Jistě, musíš tam, pane. Nejde to jinak. Ale bude se mi stýskat. Jsou tam lesy?“

„Lesy máme, neboj a ty přece o lov moc nestojíš.“

„Víš, můj pane, takové lesy jako tady nejsou nikde. Já se v nich narodil, když maminka šla na klestí. Pak začala povodeň. Od malička jsem byl v lese. Mohl jsem si tam hrát. Mraveniště byl můj hrad. To bylo rytířů. Byla tam mařínka do nápoje z březové mízy. Jahody, maliny, ostružiny, borůvky, plané třešně, lískové oříšky, šípky, houby, bukvice, žaludy. Když přišel Ješek, měl jsem za potokem skrýš. Husté stromy mě vždycky ochránily. V zimě daly dříví na otop. Z jara jsme loupali pupeny z hlohů do kaše. V dutých stromech byly včely. Všude ptáčci a veverky a je tu bába Ančí. I tobě pomohla, pane. To všechno mi bude chybět. Lesy jako na Šumavě nejsou nikde. I staří Římané je obdivovali. Dokonce už Řekové. Odjet musíme, máš tam povinnosti, otce, byl jsi tam šťastný s Jeanem. Třeba si také zvyknu.“

Lukáš Jakuba objal. Také se tu cítil doma. Z jeho upřímnosti mu zvlhly oči.

„Pro všechny bude těžké opustit Zvon. Prožili jsme tu ty nejhezčí chvíle života,“ dodal trochu roztřeseným hlasem Matěj. Pak se jako vždy usmál. „Všude je krásně, kde jsou dobří lidé.“

Zvenku uslyšeli nějaký rozruch. Ve dveřích se objevil Martin.

„Můj pane, přijel posel od Děpolta. Někdo se v noci pokusil zapálit palisády. Na straně u lesa. Nejsou tam ani jeho synové, ani Klement. Všichni odjeli mimo hrad. Velká skupina to asi nebude, ti by zaútočili rovnou. Možná jde o zbytky Ješkových mužů, nebo nějaká jiná pakáž. Děpolt prosí o pomoc.“

Přišel Vahe s Magarem a Zdeněk.

„Lukáši, jdeme za tebou. Pěší nemají cenu, jezdci se mohou dostat, když vyjedeme hned, během noci. Už jsme se dohodli, jen potřebujeme tvůj souhlas,“ začal Zdeněk.

„Pojedu já s Matějem, Vahe, Magar, Zdeněk a jízdní zbrojnoši. Tady je lidí až moc, všichni mají výcvik ve zbrani. Ve tvrzi bude Pietro, tady Dominik. Možné je všechno.“ Martin přistoupil k Lukášovi. „A ty, můj milý pane, se do ničeho nepouštěj. Stejně myslím, že zde nic nehrozí. Vyjedeme okamžitě, jak míníš ty?“

„Je to dobré řešení, dávejte na sebe pozor, bude to zase nějaká zákeřnost. Pomáhej vám Bůh.“

„I vy tu buďte pod jeho ochranou. S Bohem.“

Matěj se ještě s pomocí Jakuba snažil rychle obléct.

„Nezapomněl jsi gambeson?“ staral se Lukáš.

Když došel s Jakubem na druhou stranu donjonu, viděli oknem mizející jezdce k Prachaticím. Zabolelo ho u srdce, dřív takové pocity neznal, nebo si je nepřipouštěl?

„Určitě se vrátí v pohodě,“ uklidňoval ho Jakub. „Jen nevím, jestli měl jet Zdeněk.“

„Prošel se mnou celou křížovou výpravou. Je to ostřílený válečník.“ Objal Jakuba, na cestě zůstala jen mračna prachu.

Skupina jezdců v plné zbroji se prohnala po cestě kolem Prachatic.

„Můžeme tam být k večeru, nebo o něco později. Nesmíme schvátit koně.“ Martin jel vedle Vaheho. Za nimi další.

„Určitě přijdou zase v noci. A Děpoltův hrad je dřevěný. Ví, že je tam málo obránců.“

„Nevěděli by, jestli spíš hasit, nebo bránit hrad. Mají útok vymyšlený dobře. To znamená, že jich nebude až tolik.“

„Bylo by dobré dostat se tam nepozorovaně.“

„Těžko, určitě hrad střeží.“

„Mohou napadnout i nás někde po cestě, mohli si všimnout posla pro pomoc.“

„Zatahuje se, bude pršet.“

Začalo, když projížděli lesem blízko hradu. Spustil se liják. Viděli, jak se otvírá brána. Rychle se za nimi zavřela.

„Jak jste v tom šeru poznali, že jsme to my?“

„Podle psů.“

Samozřejmě Aura i Bella doprovázely své pány. Následovalo uvítání.

„Můj Bože, myslel jsem, že našeho posla chytili. Není nic, co bych viděl raději než vás.“

„Dnes těžko zapálí oheň,“ řekl Vahe. „Mohli by vhodit háky a provazy nebo žebříky, co si přes den opatřili.“

„Vystřídáme vás, běžte si odpočinout.“

Celou noc vytrvale pršelo, nikdo z útočníků se neobjevil. Ráno se zdálo, že u lesa je nějaký pohyb. Déšť ustal, ale zůstalo pod mrakem. Na palisádách připravili kádě a měchy s vodou, háky na strhávání. Celý den nebylo nikoho vidět ani v noci. Dočkali se až s novým jitrem. Od lesa se začal přibližovat pás křovin. Aspoň to tak vypadalo.

„Z prutů a větví mají spletenou ochranu před šípy. Většina by v tom uvázla. Ani nemá cenu střílet, až budou pod námi, musí se odkrýt,“ ukazoval Vahe. Když byli blízko, na několika místech vytvořili malé mezery a těmi vystřelili šípy omotané smolnými zapálenými hadrami. Mimo jednu střelu, co zasáhla šindelovou střechu u palisády, vše ztrhali a uhasili. Kus střechy shořelo, ale jiné škody nevznikly.

„Myslíš, že mají jízdu?“ ptal se Martin. „Co vyjet a napadnout je od lesa?“

„To uvidíme za chvíli, spíš to vypadá, že ne, ale další mohou být v lese.“

„Na louce, bychom byli pro střelce z lesa snadný cíl.“

„Povoz jede na bránu!“ volali na boku hradby.

Také lučištníci za keři se sunuli k bráně. Selský vůz s plnými dřevěnými koly tlačilo k bráně několik mužů. Byl naložený dřevem, které se chystali zapálit. Magar s Martinem zasáhli vyčnívající muže na bocích vozu. Vůz se pohyboval pomaleji, ale viděli, že zcela ho zastavit nepůjde. Množství útočníků se dalo těžko odhadnout. Podle oblečení mohli soudit, že to nejsou vojáci. Bylo příliš různorodé. Zapálili vůz. Všichni na koních byli u brány. Vyjeli. Rozděleni do dvou proudů objeli muže za ochranou z větví. Ti se snažili hned otočit, ale stali se tak snadnými cíli pro obránce na hradbách. Z opačné strany zaútočili jezdci. Na cestě od Prachatic uviděli další jezdce. Byl to vracející se Klement. Vůz už sice hořel, ale v dostatečné vzdálenosti od brány. Muži u něj se vzdali. Zajali ještě několik dalších. Roztroušený zbytek Ješkových mužů a pár lapků, co se k nim přidali.

„Hned jsem si myslel, že měl Ješek víc lidí, než co napadli Zvon,“ Martin se rozčiloval.

„Spravedlivému trestu neuniknou, neboj se,“ Děpolt dohlížel, aby byli dostatečně spoutáni.

„Byla to naše neodpustitelná chyba. Všude klid. Neměl jsem odjíždět,“ litoval Klement.

„Jsou nějaká zranění?“ rozhlížel se Vahe.

„Pár od šípů, spíš popálení.“

„Ale odnesl to Zdeňkův kůň.“

„Martin a Magar taky krvácí,“ staral se Matěj.

„Mám takový vztek,“ znovu se rozčiloval Martin, „že jsem si ani nevšiml.“

„Odpočineme a ráno se vrátíme domů, budou mít o nás starost,“ pokusil se o úsměv Matěj.

„Jistě,“ Děpolt zvážněl, „ani nevím, jak poděkovat.“

Večer poseděli u kusu pečeně a nepříjemné vzpomínky spláchli dobrým vínem.

Další večer už strávili na Zvonu. Doktor prohlédl zranění. Určitě se brzo vyléčí.

„Vidíš, můj pane, říkal jsem, že pan Zdeněk neměl jezdit. Naštěstí to odnesl kůň.“

„Ty náš proroku, už jsi jak bába Ančí,“ smál se Martin.

„Nemohu za to, měl jsem neblahé tušení.“

„Já zase nevím, kde se ve mně vzala taková zloba. Nejraději bych těm lumpům usekl hlavy. Vždyť je stejně nic jiného nečeká. Pořád to ve mně vře.“

„Někdy jsou vzpomínky tíživé a vláčíme se s nimi celý život,“ Lukáš objal Martina.

„Co asi naši s Ludvíkem? Už by měli být někde blízko k Rupertsbergu,“ snažil se změnit řeč Jakub.

„Kdoví, jak si vedou v dalekých krajích. Nejedou žádnou pustinou. Také na ně myslím.“

Když se ukládali k spánku, všiml si Lukáš, že rána na Martinově boku prosakuje.

„Měl bys ležet v klidu, rána ti zase krvácí.“

„To je jen ta špatná krev, jak říká bába Ančí. Musí ven. Neboj se, můj pane. Spíš bych se měl ptát, jak je tobě?“

„Snad rozhodně lépe než dřív. Jsem žel Bohu k ničemu. K Děpoltovi bych nezvládl ani jízdu. Viděl jsem, jak jste zmizeli v prachu. Mohu jen děkovat, že jsi mne zastoupil.“

„Pořád spěcháš a není to vždy jen o meči. Vahe nám včera vyprávěl, kolikrát jsi všechny zachránil svojí rozvahou. To já moc neumím, zatmí se mi před očima a vyrazím.“

„Já býval stejný a Jean, toho jsem musel neustále brzdit. Jednou projel tak rychle mezi nepřáteli, že jsme ho nestačili sledovat. Zachránila ho řeka, kam v poslední chvíli vjel. Jak uviděl náš praporec, začal se probíjet nám v ústrety.“

Milování ještě nebylo, jak by si všichni přáli. Lukáš obdivoval své chlapce za jejich něžnost k němu. Vzpomínka na Jeana připomínala křehkost a pomíjivost života. Ráno zajde do kaple. Poděkuje za návrat všech od Děpolta a vzpomene poselství k Hildegardě. I ti tři chlapci mu přirostli k srdci. Bůh nechť je provází na cestách.

Lukáš zapálil svíci. Vyšel z kaple. První sluneční paprsky prozářily nádvoří. Rána jsou už chladná. U aleje hrušní potkal Matěje.

„Pojedu se po ránu projet. Můžeš mě doprovodit?“

„Určitě, můj pane, počkej, přivedu naše koně.“

Vyjeli. Nejprve obloukem minuli kobylí pole, pás pastvin až k lesu a lesnímu jezírku.

„Ani nevím, jak dopadla chodba.“

„Ve vrboví je loďka, všude jsou zdvojené silné mříže. Kovář vše občas kontroluje.“

„Snad ani nebude zapotřebí. Chvíli zastavíme.“

Koně přivázali u vrb. Plochý kámen na břehu jim posloužil k posezení. Matěj vyndal z malé torny pod pláštěm pláténko, kus chleba a slaninu.

„Posluž si, pane, viděl jsem, určitě jsi nebyl na snídani. Já si vždycky kousek něčeho vezmu, nikdy nevím, kde zrovna skončím. Bude se svážet seno. Než začnou deště. Sigimund má nějakou neshodu s vozy, co vozí dříví pro huť. Pořád je co dělat, pane. Tím se nezatěžuj, vím, nejsi ještě zdráv. Vážím si, jakou mi dáváš pravomoc. Nezklamu tě, můj pane. Neboj se. A vše se zapisuje.“

„Nemám obavy. Jen co děláš, není běžná služba. Chci tě jmenovat komořím, ti se starají o finance, nebo spíš purkrabím, vždyť řídíš na hradě úplně vše. Zvykl jsem si, že všechno jde samo. Jenže to je tvoje obětavá práce. Doufám, že neodmítneš.“

„Můj pane, vévodo Lukáši. Dělám to rád. Nechci se vyvyšovat, nemám tolik zásluh jako tví rytíři.“

„Nech být, nebudou ti závidět. Všichni mají raději starost o koně, zbraně a lov. Jen ti budeme muset ušít oděv pro slavnostní příležitosti a zhotovit řetěz s purkrabskou broží. Večer svůj úmysl přednesu. Jen jsem chtěl s tebou o jmenování promluvit.“

„Můj pane, nevím, jak vyslovit díky…“

„To bych měl děkovat já,“ umlčel ho Lukáš.

Pojedli. Hladinu jezírka rozčeřil mírný vítr. U vrbového houští plavalo malé hejno divokých kachen.

„No nebudu tě déle zdržovat, projedu se ještě lesem.“

„Jistě pane, doprovodím tě. Nemohu tě nechat samotného.“

„Když jinak nedáš,“ usmál se Lukáš, ale byl rád za doprovod.

Večer přijali všichni Matějovo jmenování purkrabím s nadšením.

„Už jsem o tom chtěl s tebou, Lukáši, mluvit,“ ujal se slova Dominik. „Hned jak tu po našem příjezdu Matěj zůstal v hradišti, bylo jasné, že má na víc než být nájemným žoldnéřem. A taky se za zimu stačil naučit všemu potřebnému k obchodu. Asi ani nevíte, jak chodil k otci Jeronýmovi na latinu, s námi všemi cvičil se zbraněmi, sehnal kachle na kamna, okenice, nová střecha donjou, všechno okolo kostela. A všichni za ním chodíme, když je cokoliv potřeba. Nikdy nikoho neodmítl. Přitom vím, že jsou to i maličkosti, moc jsme zpohodlněli. Zaslouží si to plnou měrou.“

Povstal s pohárem. I ostatní rádi pronesli své přípitky.