Rytíři ze Zvonu – kapitoly 13-14

13

Přišlo pozvání od Děpolta na jeho hrad u Budivojovic. Tentokrát to nebude žádná velká výprava. Pojedou jen oni tři, Vahe s Magarem, Alechandro a kuchař Luigi s pomocníky. Vezmou také Matěje, prodávat a nakupovat je možné všude. Měl obavy, sám bez dohledu Dominika zatím nikde nebyl. Vzali látky a sklo. O bylinkové medy báby Ančí bude určitě zájem. O hrad se postará Dominik. Cestu si rozvrhli na dva dny. Bez povozů by stačil i den, ale není proč spěchat. Vyjeli časně z rána. Po poledni udělali zastávku u malého potůčku, aby napojili koně. Nedaleko bylo vidět malou vesnici, za ní tvrz, obehnanou jednoduchou palisádou. Také srocení lidí.

„Je tam zřejmě trh nebo komedianti,“ ukazoval Lukáš.

Martin s Jakubem vyjeli na prohlídku.

„Přijedeme za vámi, jen co napojíme koně,“ řekl Vahe, „vozy si zatím odpočinou.“

Když chlapci dojeli na malou náves, viděli sice malé dřevěné pódium z několika koz a prken, ale žádné kejklíře. Na něm byla kláda a v ní dva mladíci. V kládě ruce a hlavy, nohy přivázané provazy. Nad nimi pacholek s důtkami. Vedle starší muž v kožené čapce, na koni, zřejmě zdejší majitel tvrze. U odsouzených mnich v sutaně převázané provazem, v ruce kříž.

„Co udělali ti chlapci, čím se provinili, že je chcete bičovat!“ vykřikl Martin. Staré jizvy zabolely.

„Jsou posedlí ďáblem. Propadli sodomii. Nakazili by i ostatní. Začni s bičováním!“ sípal mnich a kynul pacholkovi.

„Jakým právem jste tak rozhodli?“

„Mým,“ vykřikl muž na koni. „Jsou z mé tvrze. Budou ubičováni. Je to smrtelný hřích.“ Jakub vyjel k pódiu.

„Zadrž,“ volal na pacholka. Obrátil se k mnichovi. „Kdo tě poslal, který biskup nebo klášter?“

Začal mluvit na mnicha latinsky.

„Bičuj je,“ křičel mnich, Jakubovi neodpovídal.

„Zvedni důtky a useknu ti ruku,“ Martin přijel blíž a tasil meč.

„Zkus to se mnou, holobrádku!“ zařval muž s koženou čapkou.

„Jak si přeješ,“ usmál se Martin, když se rozjel proti němu.

Poděšení vesničané ustoupili až k polozemnicím. Jezdci se několikrát střetli, než Martin vyrazil protivníkovi meč z ruky. Zrovna přijížděli ostatní z výpravy.

„Tento mladík nám brání bičovat kluky posedlé ďáblem.“

Mnich zatím vytrhl důtky pacholkovi z rukou a chystal se bičovat sám. Jakub vyskočil za nimi. Přesekl mečem důtky v jeho ruce.

„To není žádný mnich. Neumí ani slovo latinsky.“

Mnich začal drmolit nějakou modlitbu, co se naučil.

„Je to samozvanec. Biskup Daniel mně o nich vyprávěl. Převlečou se za mnichy, naučí se pár slov a modliteb. Pak tyranizují vzdálenější místa, kde ještě kněží nejsou. Obírají jen všechny o peníze a vymýšlí strašidelné historie.“

„Tito zde posedlí jsou. Obcovali spolu. A on,“ ukázal na Martina, „takový holobrádek tomu zabránil.“

„Buď rád, že máš dosud hlavu na krku,“ Zdeněk popojel k muži, co zvedal svůj meč ležící na cestě. „Víš, kdo je, jak říkáš, holobrádek? Rytíř, Martin ze Zvonu. Pasoval ho kníže Vladislav za záchranu života našemu pánu, hraběti Lukasi z Nevers, z daleké Francie. A za zabití Albrechta Krvavého.“

„Vždyť je tak mladý. Myslel jsem nějaký panoš. Slyšeli jsme o tom od potulného trubadúra. Promiň, pane,“ obrátil se k Martinovi. Lukáš popojel k pódiu.

„Propusť chlapce z klády. Vezmu je s sebou. Tady by je nic dobrého nečekalo. Matěji, vyplať za každého tři kopy denárů.“

„Jsou moc dobří u koní,“ protestoval muž s čapkou.

„A to jsi je dal proto ubičovat?“

„Ne já, to všechno mnich.“

„Kde vůbec je?“

„Sedl na mulu a zmizel.“

Jakub přesekl provazy na nohou hochů. Zvedl západku a osvobodil je z klády. Měli jen potrhané spodní košile. Celí vystrašení se hned k němu přimkli.

„Nebojte se, nikdo vám už neublíží. Umíte zacházet s koňmi?“

Jen přikývli. Hned si toho mladšího vyzvedl do sedla, Martin druhého a rozjeli se zpět k vozům. U nich seskočili.

„Pojďte sem,“ Jakub ukázal na svou Auroru. „Odsedlejte ji a pak zase osedlejte.“ Poodstoupil od klisny.

Všichni kolem s úsměvem přihlíželi. Ten mladší, asi Jakubova věku, s vlasy barvy vybledlé slámy přitiskl svou tvář ke hlavě koně. Aurora, teď už zvyklá jen na Jakuba, radostně ržála. Druhý, s kratšími hnědými kučerami, bleskurychle rozepjal všechny řemeny a sundal sedlo. Srovnal záhyby na spodní houni, nasadil sedlo, upevnil řemeny. Jakub zatleskal.

„Vezmeme je k našim koním. Vedle podkoního Dlouhého Roberta je volná místnost plná harampádí, ale je v ní krb. Tam mohou být a nikdo jim nebude vyčítat, že se mají rádi. Robert si potřebuje odpočinout, má už plno let, říká, jak ani neví, která jizva ho bolí. Že, můj pane, Lukáši,“ dodal prosebně.

„Jistě,“ usmíval se Lukáš, „když to tak mladý pán rozhodl. Uvidíme, jak jim práce s koňmi půjde.“

„Skvěle,“ dodal Jakub. Zašel s chlapci k vozům, aby jim sehnal vhodné oblečení.

Večer použili ke spánku stany, než něco shánět v neznámé krajině.

„Nezlobíš se kvůli chlapcům, pane?“ ptal se trochu nesměle Jakub Lukáše.

„Jak bych mohl. Doufám, že ti za to budou vděčni. Byla to naše povinnost postavit se proti zvůli.“

„Víš, pane, když bičoval lidi Ješek,“ přidal se Martin, „byl to lupič a vrah. Ale i obyčejní lidé se dají tak zfanatizovat, že uvěří kde čemu. Ještě jedna z ran se zcela nezhojila. Když jsem viděl důtky, všechno se vrátilo. Vždyť mi také žijeme v sodomii. Kdyby to byl stokrát smrtelný hřích, nechci jinak. Když nikomu neubližujeme, naopak se máme rádi, nemůže být naše počínání hříchem. Bůh jistě v lásce nevidí hřích.“

„Jen zlí lidé,“ přidal se Jakub. „Myslíš, že ti dva, vlastně ani neznám jejich jména, se teď milují?“

„Budou příliš vystrašeni. Vždyť byli od smrti jen malý kousek, přijet později, nepřežili by. Jsi teď jejich pán, tak na ně dohlédneš.“

„Jen aby ses nám tam nezaběhl,“ hrozil se smíchem Martin.

„Copak jim nepřejete lásku? My si jí užíváme každý den. Jsem rád, že i jiní jsou jako my.“

„Potichoučku, tady nejsou kamenné zdi.“ Lukáš vnikal do svého milence.

„Aurora by si mohla myslet, že ti ubližujeme.“

„Zvykla by si jako Aura, ta leží před stanem a hlídá nás.“

„Je naučená poslouchat. Není takový vydivočenec jako Aurora.“

„Neříkej jí tak škaredě.“

Jakubovo tělo už pociťovalo neskutečnou slast. Martinovu hlavu si přitlačil do klína.

Ráno se šel Jakub hned podívat na „své hochy.“ Byli už oblečeni jako ostatní sloužící. Až se vrátí, nechá jim ušít suknice a nohavice, jaké nosí vrchní podkoní Dlouhý Robert. I pláště s Lukášovým erbem. I on a Martin budou mít erby, až se vrátí do Francie. Chlapci seděli na konci jednoho z vozů a jedli polévku. Jak uviděli Jakuba, odložili mísu i chlebové placky. Starší zvážněl.

„Co si přeješ, pane?“

„Jsem Jakub, neznám ani vaše jména. A jezte dál, ať vám polévka nevystydne.“

„Hanek,“ řekl starší.

„A já, pane Jakube, Čeněk. Děkujeme ti, pane, že jsi nás, že jsi nám, nevím jak to říct,“ zavzlykal červenající se hoch.

Hanek ho chtěl obejmout, ale zarazil se a díval na Jakuba.

„Tady se nemusíte bát, že se máte rádi. Pro nás to hřích není.“

„Milovat druhého přece nemůže být hřích,“ dodal si odvahy Hanek.

„Není, až budete na hradě u nás, všechno mi povíte.“

„Jistě, pane Jakube.“ Čeněk si otřel oči, usmál se, začal znovu jíst.

„Polévka je moc dobrá, pane. Nikdy jsme nic takového nejedli. Tam,“ mávl rukou směrem k vesnici, „byla jen kaše, hrách, kroupy, vařené zelí, někdy kousek sýra a chleba. Když jsme pásli nebo plavili koně, co rostlo v lese. Pekli jsme si houby a ryby. Hanek dobře hází kameny. Někdy trefil veverku nebo ptáka a taky raky. Ale nesměl to nikdo vidět. Pořád jsme dávali pozor. Na obrání zbyly občas kosti, pekli z žaludové mouky. V zimě všechno zapadlo sněhem a byl hlad. Tajně jsme si drtili ječmen pro koně.“

Není to tak dávno, pomyslel si Jakub, také míval hlad. Přece maminka dokázala uvařit, mohl lovit s prakem a s malou vrší ryby. Něco přinesl Martin, poslala bába Ančí. Vždy bylo dost pastináku, tuřínu, vodnice, bobu a hrachu. Zašel za Luigim, ať dává nově příchozím větší porce. To Marc ho přímo zbožňoval. Pořád mu chystal lahůdky a byl šťastný, že se stal Lukášovým milencem.

Vyjeli a po několika zastávkách už byl vidět Děpoltův hrad. Vystupoval z lesů na kamenitém kopci s přilehlým hospodářským hradištěm a pastvinami. Přišel je uvítat Děpolt se svým asi dvacetiletým synem Ondřejem. Měl ještě jednoho o něco staršího. Teď je ovšem u knížecího dvora, ve službách Vítka z Prčice. Na nádvoří byly připraveny stoly pro večerní hostinu. Jen se trochu občerstvili pivem a kusem studené pečeně. Děpolt je provázel po svém hradě. Mimo základů byl celý dřevěný, stejně jako velká většina všech ostatních hradů a tvrzí v Čechách. Seznámil je s ostatními členy rodiny. S jeho paní, malou, milou, usměvavou Marií, její o hodně starší sestrou Eliškou s dcerou Bohuslavou a synem Jiřím. Byl zrovna na návštěvě z premonstrátského kláštera v Hradišti. Dále se sestrou Evženií, bratrancem Klementem, velkým milovníkem lovu a loveckých psů, jeho ženou Hostimilou a jejich dvojčaty, Janem a Olbramem, asi desetiletými. Prohlédli stáje, všichni obdivovali Jakubovu Auroru i ostatní koně z Lukášovy družiny. Klement se pochlubil svým psincem, který na Auru neudělal žádný dojem. Ta doprovázela Martina a smečky štěkajících psů si ani nevšimla. Jan s Olbramem se všude pletli. Hned si oblíbili Jakuba.

Všichni se pak trochu zapomněli ve sklepě, kde ochutnávali vína. Pro tuto příležitost nechal Děpolt přivézt vyhlášené víno od rakouského markraběte Jindřicha II. Nádvoří bylo osvětleno loučemi, několika olejovými lampami i velkou vzácností, dlouhými svícemi, které se používaly při církevních obřadech. Lukášův kuchař přispěl také svými lahůdkami. Velkou pochvalu sklidila vařená husa v brusinkové jíše. Martin musel vyprávět o Albrechtovi Krvavém, o pasování i Auře. Klement si hned zamlouval štěně, pokud bude. Alechandro o jejich cestě do Prahy a Martinově hrdinství zazpíval několik latinských písní. Hrál na loutnu a Jakub ho doprovázel s píšťalou. Děpolt sehnal několik muzikantů, část večera věnovali tanci. I chlapci se naučili tomuto umění, což si vyzkoušeli již v Praze. Jen je učili, hlavně v zimě, ostatní rytíři. Zatím na hradě žádné ženy nebyly, jen v hradišti a v osadě. Zdeněk se při tanci velmi věnoval Bohuslavě, která jen zářila. Možná budeme mít na hradě také ženu, říkali si chlapci.

Byla velmi teplá noc, když končili, skoro svítalo. Jakub šel zkontrolovat své opatrovníky koní, tedy hlavně Aurory. Se spaním byl trochu problém. Hrad nebyl nijak velký a přitom velmi obydlený. Jeho obyvatelé se museli na několik dní uskromnit. Vahe, Magar a Alechandro si ustlali pod starou lípou, v koutě nádvoří. Také Jan s Olbramem si vyprosili spát venku, když u Jakuba to nešlo. Lukáš s chlapci dostal komnatu s velkou postelí, další Zdeněk s Matějem. Ten si rychle zvykal na místo mezi urozenými, v roli pokladníka. Také vstával jako první. V hradišti bylo pár židovských kupců. Matěj hned sjednal několik výhodných obchodů. Vahe, Magar, Alechandro, Klement a jeho synové vyrazili na lov. Lukáši a Martinovi se moc vstávat nechtělo. Jakub se hned vypravil do stájí. Byl nadšený, jak se Hanek s Čeňkem starají o jejich koně, zatímco místní podkoní ještě vyspávali.

Zůstali zde asi týden. Přivezli také mnoho darů, hlavně látky i hedvábí pro zdejší ženy. Luigi učil kuchaře jeho lahůdkám. Všichni zajeli na velký trh v Budivojovicích. Nakoupili několik klecí s husami. Rozmnoží tak chovné stádečko v hradišti. Vždyť husy, Luigiho vařené nebo Marcovy pečené, byly božskou lahůdkou. Nastalo loučení. Zdeněk slíbil Bohuslavě, že brzy přijede. Vždyť s rychlým koněm cestu zvládne za den. Vraceli se jinudy, tentokrát přes Prachatice. Matěj tu výhodně prodal sklo pro právě stavěný kostel sv. Petra a Pavla. Protože tudy vedla jedna z hlavních stezek z Pasova, městečko se rozrůstalo a bohatlo.

Po návratu hned Jakub ubytoval Hanka a Čeňka vedle starého, Dlouhého Roberta. Velmi se podivoval, co všechno umí okolo koní. Vyprávěl jim o Lukáši a Jeanovi, co všechno prováděli, když byli také tak mladí. Chlapci, co zažili na zemanské tvrzi. Rád se tam zastavil i Matěj. Zeman je koupil od obchodníků s otroky. Bylo to sice zakázané, hlavně církví, ale podobné obchody se vedly pořád. Nejspíš pocházeli z jihu Moravy. Byli malí, když je unesli jezdci, co nemluvili česky. Pak si je přeprodávali obchodníci, až se ocitli na tvrzi. Hned je dali do stájí ke koním. Museli tvrdě pracovat. Donášeli vodu, vyváželi kobylince, sušili a sváželi seno. Nejraději chodili pást, to je nikdo nehonil a nenadával jim. V zimě bylo u koní aspoň teplo. Udělali si pelíšek ve slámě a spávali přitisknuti k sobě. Tělesná blízkost a jejich pozvolné dospívání udělaly své. Ledaco slyšeli od sloužících. Jednou vzrušený Hanek opřel Čeňka o hrazení a pronikl do panické štěrbinky mezi jeho půlkami. Bylo vše krásné, jen neustále dávali pozor, aby je nikdo neviděl. Jedna děvečka, kterou odmítli, se v noci přikradla a viděla je. Přivedla mnicha a ostatní už viděli Lukášovi muži.

Matěj se domluvil s Lukášem, sehnal totiž z německé strany dva vozy pálených kachlí. Nahradí tak, kde nic nebude bránit, otevřené krby kachlovými kamny. Všude bude víc teplo, bez kouře a nebezpečí požáru. Ušetří se i dříví. Dominik byl nadšen. Kamna použijí i ve stavěné tvrzi v hradišti. Najali dva kamnáře z Reutlingenu, které Matěj poznal na trhu v Prachaticích. Zatím bylo léto v plné síle. Byli spíš rádi za chladivé zdi hradu. Zdeněk několikrát navštívil Děpoltův hrad. Nakonec požádal o ruku Bohuslavy. Čekají je tři svatby. Nejprve požehná otec Jeroným Zdeňkovi a jeho vyvolené na hradě Děpolta. Pak přejedou na Zvon, kde budou ti šťastní Dominik s Ludmilou a Pietro s Anežkou. A což při takové slávě uspořádat rytířskou kolbu. V Čechách něco podobného ještě nebylo známé. Rytíři ji znali z Francie. Ale i v Německu a Východní marce, neboli Rakouském markrabství, už začínaly rytířské turnaje. Ani nevěděli, kdo s tím nápadem přišel. Ihned rozeslali posly na všechny strany. Pozvou šlechtice z okolí, také knížete. Ten byl na cestách, přijede ale jeho bratr Jindřich, jejich dobrý známý, zatímco druhý bratr, také Děpolt, zůstane v Praze.

Všechno vypadalo zdárně, až poslední Zdeňkova cesta na hrad u Budivojovic mohla být skutečně tou poslední. Vraceli se a někde za Prachaticemi vyjeli s Matějem kus napřed. Ten byl obchodovat na prachatickém trhu. Vozy se zbožím a několika zbrojnoši zůstaly pozadu. Po velkém dešti byla cesta blátivá, sjízdná s velkými obtížemi. Projížděli lesem, když je přepadlo šest mužů. Koním hodili na nohy smyčky. Naštěstí byl blízko kus příkré skály. Couvli k ní. Byli aspoň z jedné strany chránění. Zdeněk prošel křížovou výpravou, Matěj ještě nezapomněl, když byl zbrojnošem. Pilně cvičil s Vahem a Magarem, také s Martinem i Jakubem. Útočníci byli i přes to v přesile. Než k nim dojely vozy, zabil Zdeněk dva muže, jednoho zranil. Matěj tři. Sám utrpěl několik zranění nohy, ramene a ruky. Zraněný útočník utekl. Mohli to být i Ješkovi muži. Bude třeba mít se na pozoru. Rány obvázali plátnem, večer ho ošetřil na hradě lékař. Použil balzámy z křížové výpravy. Matěj dostal horkost. Přikládali mu pijavice, ale rány se začaly dobře hojit. Všichni mu děkovali, zvlášť Zdeněk. Je čas pasovat ho na rytíře, mínil. A Lukáš pasování slíbil po nadcházejících svatbách.

Kvůli potulujícím se lapkům nakonec dohodli s Děpoltovci uspořádat všechny tři svatby na Zvonu. Začaly přípravy k svatebním obřadům a hlavně k turnaji. Do hradu ani hradiště by se tolik lidí nevešlo. Už teď bylo plno. Vybudují stanové městečko pro účastníky i hosty. Bude nutné vytyčit závodiště, kolbiště pro turnaj, postavit tribunu přihlížejícím a hostům. Musel se zapojit i Dominik. Matěj s hojícími se zraněními byl skvělý, zvlášť když mu sdělili o záměru Lukáše pasovat ho rytířem. Přispět ke zdaru dosud nevídané zábavě museli všichni. Nejprve budou svatby. S několika málo hosty z okolí, na turnaj, podle ohlašování, přijede mnoho lidí. Bude potřeba velké množství jídla a pití. Pódia se postaví u palisád hradiště. Vyskytl se další problém. Přijede i pražský biskup Daniel, pobývající v nedalekém klášteře. Zúčastní se svateb jako oddávající. Zdrží se jen na obřad. Turnaj je zcela světská záležitost, které není zrovna nakloněn. Museli narychlo upravit místnost vedle otce Jeronýma.

Vůbec ovšem netušili mnohem vzácnější návštěvu. Jeden z kardinálů u papeže, co měl odjet s poselstvím k pasovskému biskupu Konrádovi Babenberskému, onemocněl. Papež tím pověřil Simona z Nevers, který byl u něj návštěvou. Také neverský biskup rád souhlasil. Vždyť tak může navštívit Lukáše v daleké zemi, Pasov je nedaleko. Pasovský biskup Konrád byl nejen služebníkem církve, ale i velmi mocným vládcem celého území až k českým hranicím. Což velmi nelibě nesli pasovští měšťané. Měl početnou armádu zbrojnošů a rytířů. Byl také velkým milovníkem koní, lovu, dobrého jídla a pití. Simonovu cestu na Zvon využil, přidal se, hlavně když se doslechl o turnaji. Hned zpravil o svém příjezdu. Simon si přál, ať o něm pomlčí, chtěl Lukáše překvapit. Co teď? S ubytováním bude problém. Dva biskupové a ten pasovský chce zůstat na turnaj. Na hradě se sice uvolnilo místo po Dominikovi a Pietrovi, ostatní budou u Magara s největší komnatou. Do volných usadí Děpoltovce. Tvrz ještě není zcela dostavěna. Otec Jeroným se přestěhuje k oběma učencům. Dole připraví místo pro oba biskupy.

Přijeli také hudebníci, kejklíři, provazochodci a kouzelníci. O ty se postará Francois, který sám ovládal plno kouzel. Také Alechandro dobrý hudebník a zpěvák. Matěj byl doslova všude. Dokázal pěkně pokárat řemeslníky najaté z městečka, když se trochu flákali. Oba biskupové budou mít početný doprovod. Ty ubytují ve stanovém městečku, které vyrostlo na západní straně hradiště. Na východní stavěli pódia a hlavní tribunu pro hosty. Koňské závodiště vedlo až přes říčku k lesu. Kolbiště pro turnaje zabíralo plochu před tribunou. Všude bylo jako v mraveništi. Pořád se něco přenášelo, stavělo, stloukalo. Do toho mumraje přijel Děpolt s rodinou. Přijel i jeho druhý syn Jaroslav a s ním i mladičký oblíbenec knížete, Vítek z Prčice. Na hradě u Budivojovic nechali část zbrojnošů z Vítkovy družiny. Nebylo možné nechat hrad málo obsazený. Zatím žádné konflikty nehrozily. Okolo hranic bývají vidět Ješkovi lidé.

Nakonec všechny ženy usadili ve tvrzi hradiště. Upravit svatební šaty pro tři nevěsty dalo mnoha dámám pořádně zabrat. Ve všech třech kuchyních vařili kuchaři s pomocníky ve dne v noci. Začínali se sjíždět první hosté. Narychlo se dodělávaly stání a přístřešky pro množství koní. Dva dny před svatbami dorazil pražský biskup Daniel. S ním Vladislavův bratr Jindřich a několik rytířů. Druhý den teprve šestadvacetiletý biskup Konrád Babenberský, bratr zesnulé manželky knížete Vladislava, Gertrudy. Obklopen rytíři a malou armádou ozbrojenců. Byl také v plné zbroji. Lišil se jen barvou pláště s křížem a stříbrnou helmou, vykládanou zlatými pruhy. Vedle něj rytíř ve skvostné zbroji se znaky papeže Evžena III. Bílý kříž a stříbrné zkřížené klíče v červeném poli. Všichni už sundali své helmice, sesedali s koní, které podkoní i s Hankem a Čeňkem odváděli do stájí. Jen papežský vyslanec měl helmici s průzorem. Když ji sundal, objal Lukáše.

14

„Simone,“ vykřikl Lukáš, „jak rád tě vidím.“

„I já tebe. Mám pro tebe úžasnou zprávu. Tvůj otec se zúčastnil několika bitev po boku krále. Přidělil vám další území. Jmenoval ho dědičně vévodou. Večer vše slavnostně oznámím, drahý vévodo Lukasi.“

Vedle Lukáše stál Martin s Jakubem. Jen pochopili, že jde o Simona, francouzsky neuměli, jen pár slov okolo milování.

Lukáš přešel do němčiny, aby zase rozuměl i Simon.

„Tohle jsou mí chráněnci, Martin ze Zvonu a Jakub.“

„Našel jsi, cos přijel hledat?“ Simon si je zvědavě prohlížel.

„Slyšeli jsme o tobě, pane, a vítáme tě u nás,“ řekl Jakub.

„Ale,“ pohrozil se smíchem Simon, „doufám, že v dobrém.“

„Samozřejmě, pane,“ dodal Martin.

„Jen jsme netušili, že jsi tak krásný, nevíme, jak tě oslovovat, když jsi vyslancem papeže.“

„Prostě jen Simone, jak jinak. Jak se oslovují přátelé. A těmi doufám budeme. Já spíš obdivuji vás. Jeden zlatý jako sluneční den, druhý černý jak bezměsíčná noc. Nemohl sis vybrat lépe,“ dodal směrem k Lukášovi. „A víte už, že Lukáš je vévodou? Večer to všem oznámím.“

Nastalo plno různých představování. Jakub se rozběhl nahoru, do jejich komnaty. Martin za ním. Sedl si na okraj postele a skoro se dal do pláče.

„Myslíš, že nás Lukáš opustí? Simon je tak krásný, papežův vyslanec. Lukáš je vévoda, ty rytíř, jen já nejsem nic.“

„Ty jsi náš maličký, neboj, Simon zase odjede a Lukáš bude s námi jako dřív.“

Ale sám byl trochu na pochybách, když viděl Simona. Aura štěkla. Zavřeli ji tady, aby se v tom blázinci nepletla. Pak někdo zaklepal. Za dveřmi stál Hanek, celý udýchaný.

„Pane Jakube, pane Jakube, všude tě hledám. Pasovský biskup Konrád chce vidět toho, komu patří Aurora.“

„On je ve stájích?“ zeptal se Martin.

„Jen se v kapli krátce pomodlil a teď je u nás. Má tam svého koně. Z Aurory je nadšený. Takovou klisnu prý ještě nikdy neviděl.“

Martin trochu upravil Jakuba a všichni tři seběhli po točitém schodišti. Ve stáji u Aurory stál vyplašený Čeněk, Dlouhý Robert, Dominik a Pietro. Biskup Konrád pobíhal okolo koně.

„To je tvůj kůň, chlapče?“ obrátil se na Jakuba, který šel pohladit Auroru, v němčině.

„Etiam domine, pater episcope,“ odpověděl mu.

„Scis Latin?“

„Aliquid.“

„Je to překrásná klisna,“ pokračoval biskup německy. „A dokonce prý umí jezdit.“

„Nejen to, je nejrychlejší ze všech našich koní.“

Přišel Lukáš se Simonem. Biskup se na ně obrátil.

„Můžeme se na chvíli projet?“

„Cokoliv si budeš přát, pane, tedy otče biskupe.“

V neutuchající vřavě vyjeli z hradu čtyři jezdci. Pasovský biskup Konrád s Jakubem, Lukáš a Simon. Projeli chystaným závodištěm.

„K tomu velkému dubu,“ ukázal biskup, „to bude stačit. Koně ještě nejsou odpočati.“

Lukáš pokynul Jakubovi: „Tak se ukaž, co umíš.“

„Vpřed!“ zavelel biskup.

Nebyli ani v půli cesty, když Jakub objížděl dub.

„Byl by to mimořádný kůň jako hřebec, ale klisna? To není možné. Budeš závodit?“ optal se Jakuba.

„To je jen pro rytíře. Nejsem urozený,“ posmutněl.

„Rytířů tu bude jako much na mršině. Ale takový kůň a ještě k tomu klisna. Přijede Vilém z Falkensteinu. Ten jeho Achiles mi pije krev. Je to snad pět nebo šest let, co vyhrává každou jízdu. Ve Východní marce, Sasku, Bavorsku. Je nafoukaný, jako by mu patřil svět. Konečně ho někdo může porazit.“

„Nebudou ho chtít přijmout. Ne snad kvůli mládí, může se zúčastnit jako můj panoš, ale kvůli koni. Klisny nejsou k jízdě,“ mínil Lukáš.

„Právě proto,“ zasmál se až dětinsky biskup. „Nebudou v něm vidět protivníka. Sázky vyletí neskutečně vysoko. A když ho nepostavíš ty, milý vévodo, postavím ho já.“

Simon se usmíval: „Neboj, Jakube, postaráme se, aby tě přijali, mně a Konrádovi se neodváží odporovat.“

„Jak se taková jízda jede, pane Simone?“

„Bude sekání hlav?“

„Něco takového říkal Dominik a Pietro.“

„Musím se podívat na moje darmošlapy,“ prohodil biskup a vyjel směrem ke stanovému městečku, kde se ubytoval jeho doprovod.

„Co je sekání hlav?“ s obavami se ptal Jakub.

„Dnes jsou hlavy spletené z proutí,“ upřesňoval Simon. „Kdysi zajatí nepřátelé. Je jich většinou pět pro každého jezdce. Po dojezdu na konec závodiště odsekne jednu proutěnou hlavu a na opačné straně ji zabodne do otepi slámy. Pokud má někdo všech pět hlav, jízda končí. Jsou-li na tom stejně dva jezdci, rozhodne další jízda, jen jich dvou. To určitě zvládneš, Jakube.“

„Spíš myslím, že ho nepustí,“ staral se Lukáš.

„Tak to neznáš Konráda. Miluje sázky. Zde vidí obrovský zisk. Tak co, Jakoubku?“ Simon dojel k Jakubovi a pohladil ho po rameni.

„S Aurorou jízdu určitě zvládneš,“ přijel k němu i Lukáš.

„Ale co když nevyhrajeme? A biskup si vsadí?“

„Neboj, umí i prohrávat. Tady jsem si jistý. Jak je to česky, miláčku?“ dodal s úsměvem Simon.

„Pamatuješ si to skvěle, Simone, ale je to můj miláček.“

Vraceli se zpět. Dnes bude jen malá hostina na počest pasovského biskupa Konráda a papežského vyslance Simona. Ráno tři svatby, nevídaná sláva a konečně turnaj. Večer se v rytířském sále, jak hrdě nazvali svůj jídelní, sešlo opravdu jen několik hostů. V čele biskupové Daniel a Konrád, Simon, Lukáš s chlapci a Zdeněk. Bylo nutno upravit stoly. Na bocích rytíři ze Zvonu, oba učenci, lékař, otec Jeroným a zeman Heřman. Naproti Jindřich, Vítek z Prčice, Děpoltovci. Po prvních chodech vše zpřeházel pasovský biskup. Chtěl se bavit o koních a lovu. Heřman, Pietro, Klement a Jakub byli jeho vděční posluchači. Přidal se k nim Vítek a Děpoltovi synové.

Lukáš přivedl i Matěje, za dva tři dny bude také rytířem. Navíc s ním potřeboval probrat plno věcí, okolo svateb, zásobování a turnaje. Jsou to velké náklady. Nemohl si než povšimnout, jak hoch od doby, co je na hradě, vyspěl a zkrásněl. Byl sice menší postavy, ale nesmírně hbitý a rychlý jako Martin. Veselé, modrozelené oči šibalsky pomrkávaly, úsměv provázel stále jeho dobrou náladu. Zdeněk, který si byl vědomý, že mu vděčí za život, vyprávěl, jak se Matěj usmíval, i když krvácel ze tří ran. Naštěstí se rychle hojily. Tady si nějak moc přátelsky povídal se Simonem. Že by byl taky na kluky? Vždyť Zdeněk říkal, jak u Děpolta, kam ho doprovázel, pěkně proháněl služebná děvčata. Třeba je na obojí. Budiž mu přáno. Vždyť on má své chlapce. Co by mohl chtít víc? Kde vůbec jsou? Jakub byl nepřehlédnutelný. Hrál a zpíval s Alechandrem. Zřejmě veselou latinskou baladu. Přidal se i Vítek z Prčice a kupodivu Klement. Martin s Dominikem i Pietro a Zdeněk řešili zřejmě turnaj podle jejich gestikulace. Novomanželům účast v turnaji rozmluvil. Co kdyby se něco přihodilo. A den po svatbě? Ostatní, každý si vybral, co mu vyhovovalo. Martin má jistě s Magarem šanci v lukostřelbě. S kopím, kdo ví, kdo přijede. S mečem, toho se nejvíc obával. Všichni věděli, že Martin zabil Albrechta Krvavého. Nebudou ho šetřit.

Pomocníci kuchařů přinesli nosítka z olistěného proutí s Marcovými paštičkami a také víno. Všichni zaujali svá místa. Lukáš už tušil, co bude následovat. Simon vzal pohár, požádal o klid a všem oznámil, že Lukáš se stal vévodou. Začal pořádný poprask, který zvýraznil Francois několika kouzly s ohněm. Začalo velké připíjení. První se vytratil biskup Daniel a otec Jeroným. Když se k témuž chystal i Lukáš a kynul svým chlapcům, všiml si, že chybí i Simon s Matějem. Tak přece. Jakub vzal nahoru víno, jen odběhl podívat se na Auroru, Čeňka a Hanka. Vzal jim od Marca koš lahůdek. Budou se u Aurory střídat, aby jí před závodem někdo neublížil. Když se vrátil, Lukáš zvážněl.

„Co je, můj pane?“ ptal se Martin.

„Bojím se turnaje.“

„Já vím,“ řekl smutně Jakub, „bojíš se, pane, že nevyhraji. Budu se snažit, ať jsme nejrychlejší.“

„Toho se nebojím,“ už se usmál Lukáš. „Všechno nám jde moc hladce. Většinou pak přijde i něco špatného. Mám obavy o Martina. I cvičný meč může způsobit vážné zranění.“

„Neboj, pane, jsem přece rytíř, stane se, co je mi souzeno.“

„Jsi teď, pane, vévodou,“ ptal se s obavami Jakub. „Budeš nás ještě…,“ Lukáš mu zakryl ústa.

„Právě proto vás chci ještě víc.“

Někdy se milovali potmě. Dnes zapálili velkou loučku. Nechali uprostřed Martina. Líbali ho od vlasů až po prsty na nohou. Snad je v dalších dnech ochrání škapulíře od báby Ančí. Lukáš hladil Martinovo tělo, znovu a znovu, jako by je čekalo dlouhé odloučení. Jakub si klekl nad Martinem a on do něj vnikl, nezvrátil jeho tělo do své náruče jako jindy, jen dál hladil a líbal Martina. Když se vystřídali, hladil všechny mu tak známé jizvy. Zhojily se. Přejížděl bříšky prstů po malých hrbolcích a brázdách. Když vyvrcholil v Jakubově jeskyňce lásky, stočil se na bok a nechal do sebe vniknout Martina. Přivinul k sobě jejich maličkého, líbal Jakubův penis i kulky. Ten mu oplácel stejně. Za dobu svého milování dokázali přidat nebo ubrat, aby dosáhli zároveň uspokojení. Jakub je očistil plátnem, namočeným ve vědru s vodou, kam přilili růžový, levandulový a mateřídouškový olej. Sedli si, popíjeli víno. Jakubovi velmi chutnala zlatá jablka – pomeranče, které přivezl Simon.

„Myslíš, pane, že se také milují?“ ukázal k protější zdi.

„Snad jim nezávidíš,“ usmál se Lukáš, ale stále nemohl zaplašit vkrádající se zlou předtuchu.

„Ne, to ne, závist je špatná, vím, jen, jen…“

„Chtěl bys je vidět, že mám pravdu?“ Martin upil vína.

„Do Matěje bych to neřekl, viď, pane,“ Jakub načal další pomeranč.

„Necpi se tak, bude ti špatně,“ pohrozil mu Martin.

„Nebude,“ vzdoroval Jakub. „Ještě nikdy jsem nejedl zlatá jablka. Tady u nás nerostou a jsou skvělá.“ Nabízel i jim. Jenže Lukáš s Martinem si raději ukrojili kus z pečeně a nalili nového vína.

„Bude po turnaji hon na medvěda?“ ptal se zase Jakub.

„Určitě, ale až se zbavíme té sebranky, jak říká pasovský biskup ostatním, co přijeli na turnaj. To si prý nenechá ujít.“

„Jednou mne také honil medvěd. Šel jsem do brtě vybírat med, no a on taky. Běžel za mnou jen pár stop. Raději se vrátil k brti.“

„Však se mu říká brtník,“ smál se Martin i s Lukášem. Byla teplá noc, ještě se znovu milovali, chlapci byli šťastní, jen Lukáš usínal s obavami.

Když ráno vstali, Jakuba nechali ještě spát. Lukáš vyšel na chodbu. Málem se srazil s Matějem, vycházejícím od Simona.

„Pane, prosím, odpusť mi.“

„Naopak, jsem rád, když jsi potěšil mého přítele. Jen jsem netušil, že jsi jako my.“

„Vždycky jsem chtěl zkusit i takové milování, jen nikdo takový nebyl.“

„A líbilo se ti to?“

„Nic lepšího jsem, pane, dosud nepoznal.“

„Krásné ráno?“ vyšel na chodbu Simon. „Je to tak dobře?“ řekl německy. „Skrýváš tu neskutečné poklady,“ přešel do francouzštiny. „Doufám, že se nezlobíš. Ty jsi zadaný, snad mi Matěje necháš na pár dnů mé návštěvy.“

„Naopak, je to milý chlapec, dobrý v obchodě, můj pokladník a velmi statečný.“

„Dal jsem na jeho rány pozor. Už jsou skoro zahojené.“

„Udělal jsem něco špatně, pane Lukáši?“ Matěj z francouzštiny neznal ani slovo.

„Vůbec nic. Budu rád, když se budeš Simonovi věnovat. Jen mi nesmíš za ním utéct, až se bude vracet.“

„To bych přece nemohl udělat. Slyšel jsem, po nějaké době pojedeš do Francie. Vezmeš mě s sebou?“

„Podívejme, ty jsi pěkný ptáček a Simon taky. To se musíš naučit francouzsky a nejen ty. Může vás i s Martinem a Jakubem učit Francois, hned po turnaji.“

„Díky, pane.“

Teď zase nerozuměl Simon. Lukáš vše zopakoval německy.

„Nevím, jestli by mi ho dovolil biskup. Sám říkal, ať si někoho najdu, i když zůstanu u něj. Říká, že po něm biskupství převezmu. Kdoví.“

„Vždyť máš kněžské vzdělání a papež je ti nakloněn.“

„Papežové se často střídají, současný ani není v Římě a někdy máme i dva.“

Vyšel Martin, pozdravil se s nimi a seběhl po schodech. Snídaně byla odbyta velmi rychle. V sále se pak oblékali do slavnostního ošacení oba biskupové, otec Jeroným, mnich z osady. Přidal se i Simon a několik kněží z doprovodu biskupa Daniela. Všichni měli bílé alby. Mnich jen převázanou bílým provazem. Otec Jeroným dlouhý, ozdobný plášť, zlatě lemovaný, malý náprsní kříž a bílou štolu. Pražský biskup zlatě vyšívaný ornát s kříži a fialovým lemem. Pasovský fialově bílý ornát, také vyšívaný zlatem. Oba na hlavách špičaté mitry, v rukou biskupské berly, náprsní kříže ze zlata a stříbra se svatými ostatky a velké prsteny. Také štoly. Simon dlouhý plášť, zlatě vyšívaný se zlatými kříži, s papežskou triárou a erbovním znakem papeže. I jeho oblečení doplňovala štola.

Budoucí novomanželé šli nejprve ke zpovědi. Byli pak poučeni od ceremoniáře o průběhu všeho v kapli. Nevěsty v bílých tunikách, zdobených vždy v barvě oblečení ženicha. Lemované stříbrem a zlatem. Ve vlasech čelenky s drahými kameny. Zdeněk měl kombinaci zelené a bílé, Pietro modré a bílé, Dominik oranžové a bílé. Na obřadu byli jen lidé ze hradu a nové tvrze, kaple byla malá, sotva se tam všichni vešli. Obřad i děkovnou mši vedl pasovský biskup, který vše zkrátil na možnou míru. Spíš ho lákala vidina nadcházející hostiny, která se mezitím chystala. Pietro už nechal před tím vyrobit troje dvoukolky, ve kterých pak novomanželé projeli hradem, hradištěm i vesnicí. Doprovázeli je rytíři na koních. Hostina bude na třech místech. V rytířském sále pro novomanžele a jejich blízké, na prvním nádvoří pro ostatní z hradu a na louce mezi hradem a hradištěm pro lidi z vesnice, sloužící z hradiště a také pro případné účastníky turnaje, kteří se začínali sjíždět do stanového městečka. Tam se také utábořili kejklíři a hudebníci.

Ve velkých kotlech se vařila polévka, všude už byly koše s chlebem i sladké koláče tvaru bochánků. Na rožních pekli pomocníci kuchařů vepře, ovce i čtvrceného vola. Nosila se malá vědra s pivem a džbány s medovinou. Večer se brzo rozloučil biskup Daniel, jeho lidé i otec Jeroným. Odjedou časně z rána, než se začnou sjíždět účastníci i diváci turnaje. Také novomanželé odešli do svých komnat ve tvrzi naplnit svazek manželský. Zmizel i Simon s Matějem, jen pasovský biskup Konrád byl stále čilý. Těšil se na pozítří, na turnaj, hlavně na závod koní, „sekání hlav.“ Další den proběhlo ubytovávání, dokončení příprav, zdobení tribuny. Určitě to bude událost, o které se bude vyprávět mnoho let.