Rytíři ze Zvonu – kapitoly 1-4

Od konce padesátých let jsem pro naše malé komunity psal povídky. Vycházely ze skutečných příběhů v tehdy pro nás nelehké době. Mnohdy končily smutně, často i tragicky. Jeden z přátel, malíř, sochař a restaurátor pergamenu, mně přinesl ukázat vzácný zlomek latinského dopisu. Zřejmě z poloviny dvanáctého století.

„Podívej, francouzský hrabě píše svému známému z Čech. Vzpomíná na cestu z Pasova do Prahy. Někde blízko Prachatic zachránili dva chlapce před ubičováním pro sodomii.“

„Já myslel a četl jsem o tom, že je spíš upalovali.“

„Jistě, jenže tady je výslovně interficere flagellis, to je zabít bičem nebo důtkami. Dál se zmiňuje, jak jsou dnes dobří ve francouzštině, latině, ale i ve zbrani. A jak si s nimi užívá dona vetiti amoris, darů zakázané lásky. To by byl přece námět na povídku, novelu nebo román. Něco si najdeš v knihovnách, umožním ti přístup do archivů, sbírek, hlavně soukromých. Tam jsou přímo poklady. Smutného a tragického máme plný život. Napiš nějakou pohodovou romantiku ke čtení u kávy, k večerní sklence dobrého vína. Aby tam byla naše skutečná historie, jak asi žili takoví jako my.“

Přikývl jsem, aniž bych tušil, jak složité bude shánění informací. V té době nebylo nic z dnešních možností. Žádný internet, digitální zpracování, nic nešlo vygooglit za pár vteřin. Zato dotýkat se, i když v rukavicích, starých pergamenů, cítit vůni duběnkových inkoustů, temperových barev a kožených vazeb, zázraky techniky nenahradí. Nakonec se dvanácté století stalo mojí celoživotní láskou. Naučil jsem se používat slovníky, číst okrouhlici, švabach, vcítit se do tehdejšího života. Když jsem dopisoval první díl, bylo po půli roku 1968. Několik nadšenců, co vše psali přes kopíráky na průklepový papír, sehnalo neevidované blány k cyklostylu. Můžeme najednou udělat až padesát kopií. Dát tam linoryty. Vazbu z japonské koženky. Budeme mít dárek pro své přátele a přátele jejich přátel k Vánocům. Byli jsme nadšení z nadcházejících změn, mladí, důvěřiví, naivní. Připíjeli si moselským… Ráno pod našimi okny stály ruské tanky. Ti, co to stihli, emigrovali. Cyklostylové blány posloužily tisku letáků. Na Rytíře ze Zvonu padal půl století prach. Možná příběhy mých hrdinů i dnes, také v nelehké době, někomu zpříjemní posezení u šálku kávy nebo u sklenky dobrého vína.

1

Zima LP 1151 začala náhle, i když proti jiným létům pozdě. Až do poloviny října bylo podzimní počasí, s mnoha slunečnými dny. A to i na Šumavě, kde už přestaly kupecké karavany. V zimě se tehdy nedalo projít ani kolem vzdálené Přimdy nebo Prachatické stezky. Ne tak na této málo známé spíš pěšině, používané v dávných dobách. Z obou stran šumavských pralesů se mohlo jet i s povozy, ale cesta se pak zúžila, kde místy stěží prošel soumar s větším nákladem. Ať už to byl kůň, mula, nebo nosič – člověk. V zimě vše zavály mohutné sněhové závěje. Přesto se jedna opozdilá výprava přece jen vydala do prvního sněhu, který vytrvale padal a na několika místech se stal nepřekročitelnou překážkou. To pak nezbylo, než závěj proházet dřevěnými lopatami. Od poslední obydlené osady už dvě noci strávili muži jen v narychlo postavených stanech. Koně a náklad chránilo několik rozdělaných ohňů, které bylo nutné udržovat celou noc. Každou karavanu totiž doprovázeli vlci. Drželi se v hustém podrostu lesa a čekali na možný úlovek. Často byl součástí hnaný dobytek. Každý kus, co sešel z cesty, se stal jejich kořistí. I kupci někdy porazili ovci nebo tele a kosti pohodili na kraji lesa.

Dnes vyrazili všichni velmi brzy, skoro ještě za tmy. Stezka se rozšířila tak, že mohli být dva i tři jezdci vedle sebe. Úplně vepředu jel průvodce najatý ještě na německé straně. Také zbrojnoš s korouhví. Hned za nimi několik rytířů. Všichni zahaleni v pláštích s kapucemi. Ty byly z různých kožešin a kůží, s vyšitými erby, okrasnými sponami. Dávaly tušit, že jejich majitelé nejsou jen nájemní žoldáci, doprovázející karavany k jejich ochraně. Vládla zde dobrá nálada. Ozývala se francouzština, němčina i čeština. Další jezdci jeli promíchaně s velkým množstvím nákladních koní. Závěr tvořilo několik kupců, další koně s nákladem a asi deset ozbrojenců, kteří je doprovázeli. Druhá polovina karavany s naloženými vozy dorazí až za dva tři dny. Jela po Prachatické stezce. Průvodce v čele se obrátil na dva jezdce za ním.

„Ještě vyjedeme ten kopeček, pane hrabě Lukasi, a v údolí už bude vidět hrad.“

„Jsem zvědavý, zdali bude takový, jak nám ho líčili,“ řekl mladík, kterému nebylo ani pětadvacet, s hladce oholenou tváří zčervenalou mrazem.

„Všechno je vždycky trochu jinak,“ usmál se druhý muž vedle něj, s mírně prošedivělým plnovousem. „Ale už bych rád zasedl ke krbu a pořádné pečeni,“ dodal.

„A dobrému vínu,“ řekl další mladík, snad o něco starší, jedoucí za nimi.

Mraky se protrhly, přestalo sněžit. Slunce vykouzlilo na čerstvém sněhu nekonečné množství stříbrných jiskřiček, až si museli zaclonit oči. Na vrcholu cesty, několik desítek sáhů před nimi, se objevil obrovský vlk. Nebo snad pes? Mladík se otočil, zvedl ruku a zastavil karavanu.

„Nestřílet!“ zvolal česky. Zřejmě mu všichni rozuměli. Viděl totiž, že někteří z rytířů sahali po luku.

„To je Aura, pane hrabě Lukasi,“ oslovil průvodce mladíka a pokřižoval se. „Určitě se objeví i ten chlapec.“

A taky jako by vyrostla ze země, vedle psa postava ve tmavém, zřejmě kožešinovém plášti s kapucí.

„Je to pes, nebo vlk, Zdeňku?“ obrátil se mladík k muži vedle sebe.

„Obojí a podle jména fena. Už jsem viděl takové křížence na severu. V zemích, kde je většinu roku zima. Nádherné zvíře. Uznávají jediného pána a jsou věrni až do smrti.“

„Říkal jsi Aura?“

„Ano pane. Tady se jich všichni bojí,“ muž se znovu pokřižoval. „Toho chlapce asi před dvěma lety zabil rytíř Ješek. Nechal ho zbičovat k smrti. Aura se na ně vrhla. Sám Ješek ji sekl mečem. Slyšel, jak jí praskla lebka. Mrtvou ji hodili do vrb u potoka. Chlapce, myslím, že se jmenoval Martin, odvezli do rokle v lese, kam házeli mrtvé. Najednou někdy v létě se objevil chlapec i pes. Prý je vzkřísil sám ďábel.“ Opět se pokřižoval. „Ješkovi lidé začínali mizet. Jednoho našli s prokousnutým hrdlem. Pak jeli tři muži do lesa na jelena. Vrátili se jen koně a na dvoukolce ti muži. Všichni měli šípy přímo v srdci. Chtěli toho chlapce chytit. Vždycky jim zmizel v močále. Je tu plno rašelinišť. Jsou strašně zrádná. Několik pronásledovatelů se tam utopilo. A on, jako by chodil po vodě. Když se letos Ješek dozvěděl, že na hrad táhne Vladislavovo vojsko, byl zrovna na nějaké loupeživé výpravě, utekl do Bavorska. Má tam nějaké spojence.“

Chlapec a pes tam stáli jako sochy. Že by poslouchali, co říká průvodce?

„No, pojedeme dál,“ zvolal mladík. V ten moment pes i hoch zmizeli.

Mraky se úplně rozplynuly. Když vyjeli na vrchol cesty, otevřelo se před nimi údolí lemované lesy s vystouplým skalním ostrohem, na kterém stál hrad. Kolem celé skály tekla říčka. Hrad byl přístupný jen z jedné, severovýchodní strany, kde stály dvě kamenné věže s bránou mezi nimi. Dál, až ke srázům na obou stranách, vysoké dvojité dřevěné palisády. Vytvářely první nádvoří. Kolem nich byly zřejmě stáje a hospodářské dřevěné budovy. Druhé nádvoří obepínaly hradby z kamene. V něm, veliká dvouposchoďová, čtyřboká, kamenná věž – donjon. Připojená, podlouhlá budova hradního paláce měla kamenné přízemí, poschodí z obrovských klád. Na druhém boku donjonu byla zřejmě kaple, o čemž svědčil kříž na malé věžičce. Vpravo od hradu stoupala mírně louka k lesu. Na ní palisádami obehnané veliké hradiště s několika dřevěnými budovami. Dříve tu byl zřejmě dobytek, stáje pro další koně, ale vše vypadalo opuštěně. Jen z obytných věží u brány vycházel dým z několika krbů nebo kuchyně.

„Tak to bude po tři roky náš nový domov,“ usmál se mladík. Jen v myšlenkách byl stále u toho chlapce a jeho psa.

„Náš hrad Zvon,“ dodal jeho společník.

Pomalu sjížděli neposkvrněným sněhem po cestě ke hradu, zatímco konec karavany byl ještě v lese.

2

Chlapce vzbudilo táhlé vlčí zavytí. Pohlédl ke vchodu, do průrvy zakryté kusy kůry a několika kůžemi, kde na ovčině ležel jeho napůl pes, napůl vlk. Obrovská fena nejevila žádný nepokoj. Že by už přijížděl nový nájemce hradu? Měl tu být dávno. Slyšel to od několika mužů, když byli v lese ulovit zvěř. Už se těšili, že se konečně dostanou domů ke svým rodinám, které přes půl roku neviděli. Zatím hlídali hrad, aby se ho nezmocnil někdo nepovolaný. I Ješek se mohl vrátit. Kníže Vladislav ho zastavil na pár let nějakému hraběti až z daleké Francie. Kdoví jaký bude. No snad nikdo nemůže být horší, než byl rytíř Ješek.

Jen při pomyšlení na něj ucítil stále ještě palčivou bolest několika nehojících se ran. Vždyť byl jediný, kdo přežil. A jeho Aurora. Tak ji pojmenoval rytíř, od kterého ji dostal jako malé štěně. Je to prý Jitřenka. Ale on si jméno zkrátil na Auru. I ta jen tak tak přežila běsnění loupeživého Ješka. Meč se svezl naplocho. Jen ji omráčil. Ve vrbách u potoka se probrala. Začala hledat svého pána Martina. Našla ho na hromadě kostí a rozkládajících se mrtvol v úzké rokli v lese. Seskočila dolů, vylízala červy vylíhlé v jeho ranách. Odtáhla ho za zbytek rozervané košile mezi keříky a mohutnými kapradinami, úzkou štěrbinou k potoku, co se prodíral výmoly a puklinami skal. Netušil, jak dlouho tam byl. Stále ležel jen na břiše, ale mohl se napít vody. Pak se mu podařilo s pomocí Aury posadit. Přinesla mu pstruha. Syrové ryby byly jeho jediným jídlem.

Dostat se tak k bábě Ančí. Tak říkali stařence, bydlící daleko od osady, v lese. Sbírala byliny, vařila různé lektvary a masti. Když někdo onemocněl, měla vždy lék. Lidé se jí báli, věřili, že je čarodějnice, ale v nouzi ji vyhledali. Nikomu neodmítla pomoc. Martin si ani nepamatoval své rodiče. Zemřeli, když byl ještě malý. Vychovala ho teta. Sama měla plno dětí. Jednou zabloudil k domku báby Ančí jakoby opřenému o skálu. Dala mu chlebovou placku a kozí sýr. Chodil k ní pak často. Pomáhal se dřevem na zimu, sušil seno, opravoval přístřešky pro kozy, ovce, slepice. Naučila ho sbírat různé byliny a lesní plody. I jak připravit a vyčinit kůže a kožešiny. Také vyrobit škorně z kůže, které mu pak všichni záviděli.

Hradní pán před Ješkem byl k lidem hodný. Nechal postavit na hradě kapli, přivedl mnicha. V osadě zvonici a prostý kamenný oltář pod starou lípou. Všechny ženy bez rozdílu věku kněze milovaly. S nadšením poslouchaly „slovo boží“. I když moc česky neuměl. Doplňoval svá slova němčinou a latinou. Tesaři, kteří pracovali na hradišti, mu postavili domek. Žádnou polozapuštěnou zemnici. Byl tam i krb, veliká postel, truhly na oblečení i na knihy. Od stropu visela olejová lampa a na policích bylo vždy něco dobrého k snědku. Martinovi při té vzpomínce zvlhly oči. Znovu viděl usměvavou tvář, velké plné rty, které tak krásně laskaly a líbaly jeho čerstvě dospělé chlapecké tělo. A teď? Znovu ho zabolely všechny jizvy. Je zmrzačený. Kdo by chtěl objímat jeho zjizvená záda, ještě plná ran. Frančesko mu říkali. Chodilo tam víc chlapců. Jenže jen proto, že dostali nějakou sladkost, uzenou rybu, dokonce někdy i penízek. Martin si mimoděk sáhl k opasku. Má tam pár mincí zašito. U kupců, kteří projížděli, se dalo za ně ledacos koupit. On si je nechával pro vzpomínku na svou první bezelstnou lásku. Zachvěl se. Asi mu zůstanou jen vzpomínky. Frančesko byl nejen hezký, ale i silný. Brával ho do náručí a odnesl na postel. Líbal snad každý kousek jeho kůže. Tak úžasně jemně kousal jeho ušní lalůčky, bradavky, a když se prolíbal až k jeho penisu, to teprve začaly úplné orgie. Rty, zuby i jazyk zpracovávaly jeho mladé tělo až k vyvrcholení. Martin mu oplácel stejnou měrou. „Amica mea, ma cherie,“ to už neuslyší nikdy. Ne, nebál se. Ani když vnikal poprvé do jeho těla. Tlak byl zpočátku nepříjemný, až bolestivý. Ale tělo se poddávalo a uvolňovalo. Obávaná bolest se měnila ve stále rostoucí touhu. Milovali se celé noci. Vždyť lásky je nepřeberně způsobů. Chodíval od něj časně z rána, aby ho nikdo neviděl.

Martin se oblékl. Půjde se podívat s Aurou na nově příchozí. Znal všechny lesní stezky vyšlapané zvěří. Vlci už ohlašovali někoho přijíždět. On se vlků nebál. Jeho Aura byla také napůl vlk. S těmi zdejšími si povídala, jak někdy s úsměvem říkal. „To jsou Auřiny vlci. Pomáhají nám lovit.“ A z každého úlovku pamatoval i na ně.

3

Na okraji osady, poblíž cesty z lesa ke hradu, stál druhý chlapec – Jakub. Byl napůl schovaný za malým proutěným přístavkem, kde dřív měli kozy, slepice a husy. Dnes byl prázdný. I stavení, částečná polozemnice, nevykazovalo žádné známky života. Střechou dýmníky neprostupoval kouř a vše pokrývaly padající vločky sněhu. Najednou se mraky protrhly. Z lesa ke hradu sjížděla karavana. Podivoval se tomu množství lidí. Měl na sobě plášť s kapucí ze stloukané plsti, na nohách kožené krbce, jejichž řemínky obepínaly onucemi obalená lýtka. Konečně poslední jezdci zmizeli v protějším hradišti.

Tak je tady nový pán. Rozhodně bude lepší než loupeživý Ješek. Měl štěstí. Vždy stačil utéct, když se jeho družina rozhodla navštívit osadu. Bylo tu jen několik chalup, všechny částečně zapuštěné v zemi. Dnes polovina prázdná. Hned, když původní pán odjel na německou stranu, zmocnil se hradu rytíř Ješek. Pochytali všechny muže, většinu chlapců a prodali je verbířům nebo otrokářům. Stejně tak všechny dívky. Nikdo z nich se už nevrátil. Zbyly tu jen samé ženy, děti, několik starců a stařen. Minulý rok pár obyvatel zemřelo. Zimou, hladem, nemocemi. Na podzim vždy vykopali na hřbitově velkou jámu a zadělali ji prkny. Do ní dávali všechny, co přes zimu zemřeli. Z jara se jáma zasypala a postavil kříž. I Jakub tam před pár dny odnesl své sourozence – dvojčata. Nebyl jim ani měsíc. Matka od té doby jen leží. Ještě že nějaké potraviny uschoval v lesní skrýši za potokem. Ješek se neohlížel na nic. Všechno jim bral. Z jara nebylo ani co zasít. Pole byla většinou neobdělaná. Jen pár žen nestačilo na vše. Něco málo obilí, hrachu, bobu, pastináku, zelí, pohanky a lnu. Ještě že bylo dostatek žaludů na mouku, i když trochu nahořklou, a bukvic na opražení. Došlo i topení. Zítra časně ráno musí na dříví. Kolem osady je vše vysbírané. Tak půjde na panské pokácené. Snad ho nikdo nechytí. Určitě budou po takové cestě vyspávat. Později musí dál do lesa.

Otevřel dveře na kožených pantech. Sestoupil po několika schodech. Na noc zatopí posledními zbytky dřeva. Uvaří mamince polévku. Má trochu hrachu, přidá sušenou mateřídoušku, houby a kousek uzeného masa, co mu dal Martin. I ostatním dřív něco přinesl. Jenže vesničané se ho báli. O maso se porvalo pár psů. On se nebál. Naopak. Až se maminka uzdraví, půjde k němu. Vždyť už má osmnáct let. Aspoň to říkala matka. Narodil se při povodni. Ta prý byla před osmnácti lety. I on si pamatoval dobře na mnicha Frančeska. Jsou to snad dva roky? Chodil k němu rád. Dostal vždy něco dobrého. Moc se mu líbily obrázky v několika knihách. A což teprve ta krásná zdobená písmena. Dostal křídu a břidlicovou tabulku. Sám se je naučil nejdřív obkreslovat. Od mnicha i číst písmena, přeslabikovat slova, i když nevěděl, co znamenají. Naučím tě latinsky, říkal mu. A taky něco víc, ale to musíš být starší. Pak přišel Ješek a mnicha vyhnal. I ten jeho dům nechal spálit. To Martin býval u Frančeska celé noci. Vyprávěl mu, jak se milovali.

„Taky tě to naučím, Jakube,“ říkal, když mnich musel odejít. Pak Martina chytili, zbičovali, začal žít v jeskyni za rašeliništěm. A byl jiný. Když mu zase přinesl kousek masa a med od báby Ančí, zeptal se, jestli už je dost starý, aby ho naučil milování. On jen zavrtěl hlavou a odešel.

Matka ležela na houních v posteli naproti ohniště. Ještě měli kus dál truhlu na oblečení, některé viselo na skobách. Před ohništěm byl stůl, u zdi lavice. Na policích pár dřevěných talířů, naběraček, lžic, džbán a konvice. Za dveřmi, jako v každé chalupě, dva mlecí kameny na mouku a stoupa na kroupy. Chlebovou pec neměli. Ten pekli u sousedů. Doma jen chlebové placky na plochém kamenu. Z těch se pak dělalo s opraženým sladem i pivo jako všude jinde. Jakub sundal plášť s kapucí. I v polotmě zazářily jeho zlaté vlasy stočené do prstýnků, spadající mu k ramenům. Rozdělal křesadlem oheň, postavil kotlík. Ze džberu nalil vodu. Dal se do vaření polévky. Snad dřevo bude stačit.

Možná budou z hradu někoho hledat na práci, když je tam tolik lidí. Maminka tam také pomáhala v kuchyni. Tam poznala i jeho otce. Maloval obrazy v kapli. No, kdoví je-li to pravda. Staršího bratra Vojtěcha nechal ubičovat Ješek. Bylo mu stejně let jako Martinovi. Na Vojtěchova otce spadl strom hned po jeho narození a zabil ho. Nebyli si vůbec podobní. Tak možná. Jenže ten malíř odešel s předchozím pánem. Vlastně ne, ještě spíš. Hned jak domaloval obrazy v kapli. Nepamatoval si ho. Možná tam ještě byl, když byl malý, ale do osady nechodil. Vždyť je to jedno. Martin taky nemá rodiče a těch pár dětí, co se poslední rok narodily, má jen matky. Jsou to následky znásilňování Ješkovými muži. Občas vtrhli opilí do vesnice. Kdo neutekl, měl smůlu. Jakubovi se vždy podařilo utéct do lesní skrýše za potokem. Jinak by ho čekalo otroctví, nebo smrt. Možná ten nový pán má také mnicha. Chtěl by se naučit latinsky. Uměl jen německy jako všichni tady. Bylo tu i pár německých rodin, ale ty utekly na druhou stranu Šumavy před Ješkem.

4

Strážný na jedné z věží zřejmě zpozoroval karavanu, o čemž svědčilo troubení na roh. Přední část sjížděla k bráně, zatímco konec byl stále v lese. Zbrojnoš s korouhví odpověděl také zatroubením. Zastavil před otvírající se bránou. Uložil roh a začal zpěvným hlasem vyvolávat:

„Jeho milost, nejurozenější hrabě Lukas de Nevers, rytíř křížové výpravy, s družinou neméně urozených rytířů císařství římského a království francouzského přijíždí, aby se ujal zástavy hradu Zvon, v držení knížete Vladislava druhého.“

Otevřenou branou k nim vykročil vysoký muž. Také v jezdeckém plášti z kožešin, v široké kožešinové čapce. Obrátil se ke staršímu z obou jezdců.

„Je mi nesmírnou ctí a radostí uvítat tě, hrabě Lukasi z Nevers, na hradě Zvon. Tvůj oddaný Děpolt Z Budivojovic, rytíř družiny knížete Vladislava, pověřený ostrahou hradu Zvon.“

Zároveň sundal čapku a hluboce se uklonil. Starší muž se usmál, ukázal na mladíka.

„Tady je hrabě Lukas z Nevers. Já jsem Zdeněk z Křivosud. Mladý pán je také Lukáš ze Cvilína, z rodu Bořivojova, stejně jako kníže Vladislav. Až do svých sedmnácti let žil na severní Moravě.“

„Prosím, odpusť mi můj omyl, hrabě Lukasi. Říkali, že jsi prošel tažením k Božímu hrobu. Nepředpokládal jsem, že někdo tak mladý…“

„Zadrž, pane Děpolte. To není poprvé. Často si nás lidé pletou.“

„A mladý pán se tím velice baví,“ smál se rytíř Zdeněk.

Oba už seskočili z koní, stejně jako většina jezdců za nimi.

„Nečekali jsme, že vás bude tolik. Přesto jsem nechal i upravit hradiště.“ Ukázal na palisádovou ohradu. Několik jeho mužů už tam otvíralo bránu.

„Tam si složí svůj náklad kupci a jejich doprovod. Ti se k nám na poslední chvíli přidali. Pár dní odpočinou. Snad se pak dostanou na Prahu.“

„V ohradě je seno, voda a dříví na otop,“ říkal Děpolt jednomu z přijíždějících kupců. Jejich koně s nákladem i ozbrojenci už zajížděli do hradiště.

„Večer vás čekám u stolu,“ zval Lukáš kupce. „Těm vašim mužům pošleme také něco dobrého k snědku.“

„Ale pane, promiň,“ Děpolt měl trochu zoufalý výraz. „Ještě jsem ti neřekl, že hrad není nijak připraven. Já a pár mých mužů jsme byli jen tady na prvním nádvoří. Ve věžích není místo pro vás. Hned vám odemknu bránu do druhého nádvoří. Budete si muset dát do provozu kuchyň. Naše je malá a ani nemám pořádného kuchaře.“

„Zato já mám hned dva, Itala a Francouze. Pořád se předvádějí, který je lepší. Jsme zvyklí.“

Většina mužů i koní s nákladem už byla na prvním nádvoří. Bylo vidět, že jsou naučeni jednat rychle. Pár místních zbrojnošů jim ukazovalo, kde jsou stáje, studna, budovy pro ubytování vojáků a služebnictva, kam s nákladem. Děpolt procházel se Zdeňkem a Lukášem první nádvoří. Nestačil se divit.

„Ani jsi, pane, nedal žádný pokyn a všichni ví, co dělat.“

„Války, kterými jsme prošli, nás tomu naučily,“ trochu se zamračil Lukáš. To už byli u druhé brány.

„Jen jsem dal do stáje ve druhém nádvoří navozit seno a dříví na hromadu před kuchyní. Budete si muset pak zajet k lesu, další je tam pokácené. Tady je tak na dva dny.“

Zatímco první nádvoří bylo dosti široké, se dvěma řadami hrušní kolem cesty k další bráně, druhé se zužovalo ke hradu. Po obou stranách byly budovy dalších stájí, zřejmě sýpka a ubytování pro služebnictvo. Vše bylo ovšem pusté.

„Je to tady asi tři roky neobydlené. Ten mizera Ješek se svými muži bydlel ve věžích u první brány, aby měl blízko ke svým loupeživým výpadům. A zde,“ ukázal ke hradu, „toho moc nezůstalo.“

Stromořadí hrušní pokračovalo až ke vratům paláce. Jen všude ležel čerstvě napadaný sníh. Ze severní strany nevypadal hrad moc přívětivě. Malá okna byla částečně rozbitá, jen skla zalitá v olovu u kaple neporušeně vzdorovala počasí. Dveře k hlavnímu schodišti zrezavěly a chvíli trvalo, než je otevřeli. Spodní část budovy byla kamenná, stejně jako přilehlý donjon s kaplí na boku u hradní zdi. Poschodí z mohutných klád, přerušené jen dvěma obrovskými kamennými komíny, jak se ukázalo, z kuchyně. Ta měla také samostatný vchod. Malé, těžké dveře, pobité železnými pláty, stejně jako obě brány, dveře ke schodišti a do kaple. Vedle schodů do poschodí byl další vchod k točitému schodišti, k donjonu se silnou mříží. Vlevo chodba vedoucí do kuchyňské části, v čele dveře do jídelního sálu. Když je otevřeli, museli přivřít oči nad září slunce, která prostupovala několika většími, podlouhlými okny, zase s chybějícími tabulkami skla. V jídelně byly obrovské stoly do podkovy, podél zdí lavice a několik vysokých židlí, značně poškozených. K vytápění sloužily dva široké krby. Všude se válelo všelijaké harampádí. Napravo vedly dveře do chodby k donjonu, nalevo do přípravny, varny piva a kuchyně. Ta byla neskutečně velká. Zřejmě stavitel hradu byl i velkým milovníkem dobrého jídla. Povalovalo se v ní něco nádobí, dřevěné talíře, konvice, kotlíky, naběračky, vidlice, zrezavělé rožně. Severní stranu zabírala ohrada na dřevo, spíž s policemi, dvě velká ohniště, chlebová a ještě jedna menší pec. V jižním rohu byl vchod do kuchyňského sklepa. Několik stolů, lavic a polic doplňovalo zařízení.

„Tady si budete muset dřevo nanosit z venku,“ rozhodil rukama Děpolt. „Tak jdeme dál. Schodiště vede do sklepa pro kuchyň, je prázdný, ostatně jako další sklepy. Jen je v něm spousta hrušek. Mí muži neměli co dělat, tak jsem je nechal otrhat z obou nádvoří. Moc se jim taková práce nelíbila, ale budou se hodit. Jsou úžasně sladké. V poschodí je několik místností. Jsou tam takové kachlové jakoby pece, prý kamna. U nás máme jen krby. Ale kamna víc hřejí a přikládá se do nich z chodby.“

Procházeli jednotlivé komnaty. Vše bylo prázdné. Sem tam rozlámaná postel nebo truhla. Stejně tak v donjonu.

„Ještě nahoru. Tam bydlel předchozí pán, před Ješkem.“

Vydali se po točitém schodišti do druhého patra, které dolů pokračovalo až do sklepa, nahoru na půdu věže. Stejně jako o patro níž, byla za schody chodba s oknem k severu, kudy se v koších vytahovalo kladkou dřevo na topení. Na opačném konci, vystouplý prevét-záchod. Z chodby se také topilo ve dvou kachlových kamnech, které ovšem svým tehdejším tvarem připomínaly spíš pece. Jedna vždy vytápěla dvě místnosti. Všechno bylo zaprášené, ale neponičené.

„Myslím, že to budou naše komnaty, co myslíš, Zdeňku?“ zeptal se Lukáš.

„No, zatím mně nohy slouží,“ smál se.

„Dole ubytujeme mnicha, lazebníka, v poschodí naše rytíře, doktora a učence. Dnes určitě přespíme dole v sále, než se to tu trochu upraví.“

Už se chystali sestoupit, když si Lukáš všiml malého přístěnku v chodbě, vedle výklenku ústícího do vyčnívajícího prevétu. Byla zde nějaká dřeva. Za jedno zatáhl.

„No to jsou desky z oltáře v kapli. Tam totiž chybí,“ divil se Děpolt.

Ještě se našly dva obrazy, také z kaple. Nakonec malý obrázek, malovaný rovněž na dřevě. Lukáš si ho odnesl do své budoucí komnaty. Polorozbitým oknem zářilo slunce. Byla to podobizna mladého muže, se zlatými, vlnitými vlasy. Jemná, krásná tvář, měla v sobě až něco dívčího. V pozadí byla silueta hradu. Měl prostou bílou košili, zelený plášť se sponou a v ruce štětec. Zachvěl se. Před očima měl podobný obraz. Také nádherné zlaté vlasy. Ne, ta podoba byla jiná, ale přece vyvolala bolestnou vzpomínku na Jeana.

„Vidím, že,“ ozval se ode dveří Zdeněk, „to byl zřejmě zdejší malíř a tohle je autoportrét. Třeba tu budou i další obrazy. Bývalý pán byl zřejmě velmi bohatý, když si dovolil mít malíře a stavět z kamene. Já vím, co ti připomněl, Jeana. Snad tu najdeš někoho, kdo ti dá novou lásku. Jsi mladý, krásný. To já,“ zasmál se, „stěží tu ulovím nějakou vdovu.“

„Proč vdovu? Až z jara objedeme sousedy, rozhodně se nějaká kráska najde.“

Lukáš postavil obrázek ke kachlovým kamnům. Tady už nedopadal sem tam poletující sníh z rozbitého okna. Opět se objevilo pár mraků a začalo drobně sněžit. Zezdola se už ozývala směsice hlasů, z nich dva byly rozhodně nezaměnitelné. Luigi a Marc, Lukášovi kuchaři. Vypadalo to, že oni jsou tu ti, kteří všemu velí. Chudák Děpolt jen kroutil hlavou, když viděl i rytíře při úklidu jídelny. Několik mužů s dvoukolkou a jedním koněm už naváželo a nosilo dřevo pro kuchyň. Další rozdělali trojnožky se dvěma velikými kotli. Přinášeli zásoby jídla. Zapraskal rozdělaný oheň.“

„Nestačím ani žasnout,“ podivoval se Děpolt.

„To víš, hlad a žízeň je vede líp než nějaké příkazy.“

Rozbitá okna už byla přelepena měchýři, aspoň prozatím, některá ucpána. Všude se roznášely louče a upevňovaly do držáků ve zdi. Do mohutných trámů stropu zarazili muži s žebříkem skoby. Na ně zavěsili dřevěná kola se zelenými miskami.

„Co je to?“ zase nevycházel z úžasu Děpolt.

„Budou v tom hořet olejové lampičky. Nemusí tu čadit pochodně. I loučky jsou z rákosu napuštěného tukem. Vydrží svítit dlouho.“ Kolem zatím nosili muži pytle se zelím, pastinákem, tuřínem a dalšími zásoby do sklepa. Něco také pro rychlou spotřebu do spíže. Ve sklepě objevili hrušky. Hned jich přinesli plný koš, který ovšem střelhbitě zmizel v žaludcích vyhladovělých. Jeden z kuchařů čtvrtil slepice, druhý hlávky zelí. Vše házeli do kotle s vroucí vodou. Další kotel odstavili na bok a na rožeň připevnili velikého vepře.

„Bude brzy pečínka,“ ukazoval Lukáš, „kuchaři ho mají předpečeného, jen se zabalí do octového plátna nebo kopřiv, no a teď stejně mrzne. Nebudeme muset čekat až do noci.“

Obě pece už byly plné hořícího dřeva. Pomocníci kuchařů mísili těsto na chlebové placky. Na ty není potřeba tak velká teplota jako na chleba. Ten upečou později. Na stoly vyrovnávali talíře, dřevěné, plechové i z pálené hlíny. Mísy, džbány, dokonce i sklenice. Všude vonělo pečené maso, ale i chlebové těsto a med. Teď se vybalovaly ze slámy amforovité džbány s vínem a odnášely do sklepa.

Lukáš, Děpolt a Zdeněk ještě prošli na první nádvoří, kde se zabydlovalo ostatní mužstvo. Na velkém, otevřeném ohništi se vařila voda. Odtud ji nabírali do dřevěných kbelíků a věder. U jedné věže stála kamenná kovárna, kterou obsadil kovář a zbrojíř se svými pomocníky. Na opačné straně řada stájí končila místnostmi pro vrchního podkoního a sloužící ve stájích. Přístřešky na seno a slámu. Všichni se ubytovávali jen prozatím. Bude třeba nadělat postele, stoly, židle. Teď budou spát na houních a ovčích kůžích. Mnohým místo postelí postačí truhly. Vrátní, hlídky na hradbách a palisádách později obsadí věže, kde jsou zatím Děpoltovi lidé.

„Vidím, že v černé kuchyni na prvním nádvoří pečou ovce a vaří polévku a kaši,“ říkal Děpolt, když viděl jednoho z kuchařů, jak tam pomocníkům udílí pokyny.

„To jen proto, aby šlo vše rychleji. Všichni dnes budou jíst co my. Kuchaři vše rozdělí, jen vína je málo a je dosti drahé. O to budou mít víc piva. Dnes střízliví zůstanou jen strážní,“ smál se Lukáš.

„Vždyť si to zaslouží, tolik dní nebyl čas posedět u dobrého jídla a pití,“ dodal Zdeněk.

Na hradě všichni spěchali, začínalo se stmívat. První nádvoří částečně osvětloval veliký oheň a pochodně na několika vztyčených sloupech. Na druhém hořelo pár pochodní v držácích, zaražených do stěn budov. Ve velkém sále byly rozneseny mísy s vodou na omývání rukou, talíře a konvice. Roznášela se polévka v obrovských trojnohých mísách. Lukáš se Zdeňkem seděli v čele stolu, po jedné straně postupně několik rytířů, na druhé mnich, lékař a další dva učenci. Jeden z nich byl vysoký bělovlasý Arab. Také pozvaní kupci. Děpolta usadili vedle Lukáše. Neustále se divil.

„To úžasné světlo. Takové nemá ani náš kníže v Praze, na hradě.“ Obdivoval lampy svítící na zavěšených kolech u stropu. Na stěnách ještě hořely louče v držácích. I oba krby dávaly mimo příjemného tepla i dostatek světla.

„To je stříbro?“ ptal se Děpolt Lukáše.

„Jistě, můj kuchař vařil pro neverského biskupa. Dostal jsem ho i se slavnostním vybavením. Ale vařil i papeži. No a ten druhý císaři.“

„Nikdy jsem nejedl tak dobrou polévku.“ Děpolt právě oškraboval nožem maso ze slepičí čtvrtky. „Tohle skutečně jí všichni tví muži?“

„Jistě, samozřejmě i tví, i ten zbytek kupecké karavany.“

To už se roznášely kusy pečeného vepře.

„Jen si pořádně zakroj, pane Děpolte,“ pobízel Zdeněk. „Nemáme jen toho jediného. Dnes se sní určitě všichni tři, co byli připraveni.“

„Bože můj, celá tři prasata?“

A už se nalévalo pivo. Ještě z německé strany. Bylo řidší, než co se dělalo v Čechách, chmelené. Zato hodně silnější.

„Ta vynikající kaše.“

„Jen pastinák a tuřín,“ prohodil Zdeněk, „závisí vše od koření.“

Na stůl byly přineseny proutěné ošatky chlebových placek, ještě krásně teplých. Velké plechové talíře, plné malých, hnědých báboviček.

„Teď si podráždíš své chutě, milý Děpolte. Jsou to skvělé paštičky, co připravuje Marc. Je v tom nějaká zvěřina, husí játra, vejce a ostatní je kuchařovo tajemství.“

Lukáš si sesunul na svůj talíř hned tři.

„Jen si dej víc,“ a k jedné, na talíř svého souseda, shrnul dvě další.

Děpolt kousek odkrojil, vzal do dvou prstů. Pak chvíli převaloval v ústech.

„Neskutečné. Nic podobného jsem v životě nejedl. Kdyby tu tak byla má paní Marie.“

„Neboj, pošleme jí výslužku, až pojedeš domů. Snad se nechystáš hned zítra?“

„No, původně jsem to měl v úmyslu. Myslím, že bude těžké od takových hodů odtrhnout mé muže.“

„Tak pár dní pobudete,“ dodal Zdeněk.

Mezi rytíři bylo obzvlášť veselo. Vysoký, štíhlý Španěl, asi tak třicátník se zastřiženou bradkou, už začal hrát na loutnu a zpívat nějakou dojímavou, rytířskou baladu. Jeho zpěv ovšem přerušil další chod, což bylo vařené hovězí žebro, polévané medovou šalší s rozinkami. Roznesli misky s kysaným zelím a další placky, bohatě sypané solí a kmínem. Následovala pečená husa s brusinkami, skopová kýta v bylinkách a další lahůdky.

„Naši kuchaři, můj pane Lukasi, povýšiti bys měl, na rytířský stav,“ pronášel poněkud lámanou češtinou snědý mladík, s černými až do modra vlasy, který seděl hned z kraje stolu.

„Možná to udělám, můj milý Vahe,“ Lukáš ukazoval Děpoltovi, „Vahe a jeho bratr Magar jsou Arméni z Kilikie. Zachránili jsme je před upálením, patří k nejoddanějším z mé družiny. Jen ta jména jim popletli. Vahe – to je silný, ne že by nebyl, ale podívej se na jeho bratra, ten je šťastný, neboli Magar“. Byl také snědý, černovlasý, asi okolo třiceti let, ale pořádný kus chlapa. Také vyhrával všechna zápolení, kde bylo zapotřebí síly. Jeho kuši, ze které mistrovský střílel, mnozí ani nenatáhli. Měl malou černou bradku a dlouhý knír, teď vše mastné od právě okusované skopové kýty. Vahe, hladce oholený, s neustálým úsměvem, dopil džbánek piva.

„Myslím, že už je čas vína,“ otočil se ke Zdeňkovi.

„Jistě, zasloužíme si ho všichni. Tak jsme nepojedli snad čtvrt roku, co jsme byli na cestě.“

Byly přineseny amforovité nádoby v opletených koších. Víno se nalévalo do džbánů a z nich do sklenic. Vahe vstal, pozvedl pohár.

„Náš dobrotivý Lukasi, všichni děkujeme tobě a chceme, ať ty najdeš novou lásku a nové přátele.“

I ostatní vstali.

„To já děkuji vám,“ pozvedl číši, „že jsme všichni došli do nového domova.“

Hostina pokračovala. Každou chvíli někdo vstal a pronesl přípitek. Obrovský úspěch sklidily zapečené hrušky s jíchou z fíků a datlí. Samozřejmě se podávala i medovina, které měl velkou zásobu Děpolt.