Rytíři ze Zvonu II – kapitola 5

Konečně se vyrazilo i na lov do blízkých lesů. Zdejší okolí je náhorní plošina, protkaná mnoha potoky a velmi spletitou a kroutící se řekou Órbigo. Již z dob římských zde byly kanály k zavlažování hlavně vinic. Sady, pastviny a skromná pole. Lesy převážně listnaté, částečně opadavé. Buk, dub, jilm, na vápencových výspách borovice a jalovce. Velké pásy březových lesů s jeřáby a černým bezem. Kaštany, lísky, hlohy a moruše. Pozvolné svahy zarostlé mátou, tymiánem, levandulí a šalvějí. V zastíněných místech kapradiny, vřesy a zimostrázy. V okolí se málokdy vyskytly větší šelmy jako medvěd, rys nebo vlk. Na ty by museli k vzdáleným zasněženým horám. Zato zde bylo velké množství divokých prasat, srnčí, jelení zvěře, jezevci, lišky. Na vápenitých skalkách zdivočelé kozy, místy prý i zbytky kamzíků, ale to by chtělo dál do vyšších pahorků. U vody divoké husy a kačeny, v lesích tetřevi. Všude množství drobných ptáků.

Nejdřív museli projet vinicemi na mírných svazích, místy byly malé usedlosti a sady. Pak pastviny a konečně lesy. Divoká prasata si pochutnávala na bukvicích a žaludech. Byla snadným cílem. Ovšem pořádný kanec se nijak nebál a dokázal být i velmi nebezpečným. Přes silnou štětinatou kůži a vrstvu tuku šípy i oštěpy pronikaly docela těžce. Dostali se až za Órbigo do hlubších lesů. Přijali pohostinství zdejších uhlířů. Pomohli ulovit dva zdivočelé osly, kteří jim pustošili malá políčka. Vraceli se za tmy s jelenem, několika kusy srnčího, prasat, liškou a z mokřadů kolem řeky asi s tuctem kačen a několika husami. Oproti horám zde moc větší zvěře nebylo. Ale byli spokojeni. Obohatí novoroční stůl. Nicolas si vyzkoušel, zda jeho zranění jsou již zcela zhojena. Na další cestě se nedá vyloučit, že budou muset použít zbraně. Byl rád, že už je v pořádku. Jak se vrátí Ludvík z Leónu, zkontroluje si ho.

Nadešel den Svatých neviňátek. Ten se zde slavil velikým veselím a mnohými šprýmy a taškařicemi. Přicházeli zase koledníci z okolí, v různých podivných kostýmech. Jako otep slámy nebo snop obilí, ve stromové kůře nebo s palmovými listy. Všechno přehlušily bubny a píšťaly flautelly.

„Tak zase skučet by nemuseli, myslím, že zajdu za padrem Giulianem, co ty, můj pane?“ tázal se Martin.

„Od kdy ses, můj milý, stal tak pobožným?“ smál se vévoda Lukáš.

„Od doby, co jsem zjistil, že má u sakristie malou špeluňku se soudky božského Grenache a v komíně jemňoučké tocino, slaninu, co se rozplývá v ústech. A tyhle rámusníky tam nebude ani slyšet.“

Taky se k milému mnichovi hned vypravili. Zjistili, že nejsou rozhodně první. Už zde vysedával Jáchym s Hankem a Nicolasem a hned jim dělali místo na lavici.

„Vítejte, mí drazí, právě se dovídám o cestách tohoto skvělého hocha po světě, jenž je nám zcela vzdálený. A my si myslíme, že svět končí za Svatou zemí. Kde je mu konec, ví jen Bůh. Prý zřejmě směřujete do Afriky. Setkal jsem se s jedním arabským učencem. Vyprávěl, že za Almohadským chalífátem dále na jih je obrovská poušť a za ní hory ze samého zlata a pak zase zelená země a strašná divoká zvířata. No dejž Bůh, ať vás ochrání před vším zlem.“

Všichni pozvedli číše z těžkého hrubého skla, naplněné domácím Grenachem, rudým jako krev.

„Co všechno to veselí a neskutečně dobrot, když nám tu večer chybí Jakoubek. Jistě, brzo se vrátí. Uvidíme, jak budou s malbou daleko. Když jsme byli tady na lovu, ten březový háj mi připomněl Čechy, můj pane. Hlohy, šípky, černý bez, kde ještě hodují ptáci. U nás je vše zapadané spousty sněhu. Jistě i v Nevers je sníh. A všude tam ti, co máme rádi. Poznali jsme na cestách hodně přátel a bude na co vzpomínat. Ale rád bych se vrátil na náš Zvon. Vyšel nahoru na půdu donjonu a rozhlédl se na všechny strany. Asi stárnu, můj drahý Lukáši. Dříve mi připadalo doma všude tam, kde jsi ty a Jakub. Jistě, i teď to tak cítím, jen maličko začínám toužit po starém rašeliništi, po bábě Ančí, po místech, kde jsem se narodil. Ale samozřejmě se těším i na naše další cesty. Myslíš, pane, že toho lotra, co máme přivést, najdeme?“

„Nevím, ale je to vůle krále. To, co nám vyprávěl padre Giuliano, je prý pravda. Obrovské zlaté doly. A tam směřuje. Kdo ví. Zatím si ponech tuto zprávu jen pro sebe. Naše cesta není na rok, bude rozhodně delší a zatím není třeba, aby se tím chlapci zatěžovali. I když si myslím, že taky s tím počítají. Ale musím se ti přiznat, můj milý, i mně přirostl k srdci Zvon. Protože jsem tam našel vás dva. I ten nedlouhý pobyt cítím jako domov a věřím, jednou se tam vrátíme.“

Znovu zakoušeli pocit volného místa na jejich posteli. Jakub jim v milostné hře chyběl. Jistě i oni mu teď chybí. Ale spíš už dávno spí, unavený prací na malbách. Vždyť nocí je před nimi jistě mnoho, i když takové pohostinství jako zde těžko kde získají. Martin ještě nahlédl za dveře, kde na kusu ovčiny ležela Aura. Jakoby říkala: konečně je od toho rámusení klid. Mikla ocasem, a jak říkal Martin, usmála se.

Devětadvacátého byl trošku klid. Všichni se samým jásotem unavili. Hanek, Jáchym a Nicolas si trochu pocvičili s Augustem a několika místními zbrojnoši. Nakonec se přidal i Lukáš s Martinem a Augustův otec. Zažili u toho spoustu smíchu. Jáchym učil místní mířit a různé výpady. Bylo docela teplo, slunce svítilo a vše připomínalo spíš podzim nebo časné jaro. Nicolas už nepociťoval žádné omezení. Jistě, do silových výpadů se nepouštěl. Ale citelně mu chyběl Zdislav. Myslel si, že tady v pohodě a mezi samými přáteli už to, co kdysi prožil, překoná a konečně se stanou nejen přáteli. Uvidí na Nochevieja, Starou noc, kdy se vrátí oslavit příchod Nového roku.

Odpoledne poslední den v roce se také toužebně očekávaní objevili. Martin nechal připravit zvlášť pro mistra Jákoba a sebe červeně vypečené selátko. Ani ho nemohl poznat. Malování ho vrátilo zpět do života. Navíc poznání syna, podle něj výborného malíře, mu dávalo nový smysl života. Taky teď docenil svého pomocníka Martína, kterému vděčil za jeho starost o něj. Bral ho už jako svého nadaného žáka. A Martíno byl taky nadšený, jak všechno dobře dopadlo.

Jakub vyprávěl o novém domě, co koupil pro jeho otce a Martína vévoda. Dole kuchyně, jídelna, nahoře ateliér a dvě komnaty. Krásný dvůr, kousek zahrady a malý domek, kde jsou mladí manželé s dítětem, co se budou o vše starat, aby nic nebránilo v malbě. Mistr Jákob to nechtěl přijmout, ale nakonec ho Jakub umluvil. Zůstat zde nemůže, je ve vévodově družině a chce, aby otec žil důstojně, jak to odpovídá jeho stavu. Jen Ludvík byl posmutnělý. Do Leónu přišel sice nový mladý lékař, ale moc znalostí proti Ludvíkovi, který univerzitně není vzdělán, nemá. Zaučuje tam dva mladé novice z kláštera, hlavně jak připravit různé léky. Na rok přijdou další dva ze studií. Po cestě prý v Salamance je významný a věhlasný arabský lékař. Určitě se u něj musí zastavit.

Tentokrát se do zábavy pustil i Jakub. Arabský tunbur byl v podstatě loutnou a chlapec se nemusel před místními za nic stydět. Jeho zpěv v češtině byl tady velmi exotický a měl veliký úspěch. Pak pár písní ve francouzštině a latinské už některé znali i místní a přidali se. Oslavit nový rok vyšli na nádvoří, kde hořely vysoké hranice dřeva, a popíjeli svařené víno s kořením. Podávaly se kulaté koláče ve tvaru věnce roscón de reyes. Uvnitř je zapečená malá figurka, a kdo ji najde, je ten den králem. Tím šťastným se stal Jáchym. Spát se šlo, až když vyšlo slunce.

„Chybíte mi, moji milí,“ lísal se Jakub. „Už je sice den, ale my budeme mít noc. Je přece Nový rok, nemohl jsem nepřijet za vámi. Pak by rok nebyl šťastným.“

„Neboj, určitě šťastným bude.“ Martin s Lukášem pokrývali jeho tělo polibky.

Zdislav, když osaměli v komnatě, šel políbit Nicolase, ale vedle něj se neposadil. Jen si pak ještě chvilku vyprávěli. No co naplat, pomyslel si Nicolas, ještě zítra, pak zase odjedou a vrátí se pátého ledna. V podvečer Tří králů, kdy se tady lidé obdarovávají dárky. Dětem je v noci přiveze Melchor, Gaspar a Baltasar na velbloudech. Tak snad.

Odpoledne je vzbudil jásot dětí. Z kuchyně vynesli veliký koš sladkostí a děti se odměnily koledami.

„Nejlépe bude zasednout hned k nějaké pečeni,“ uvažoval Martin. „Pokud se tu budeme ještě čtrnáct dnů povalovat, neunese mne můj kůň.“

„Neboj, další cestou všechno vytřeseme a takové hody už dlouho neuvidíme. Musíme se pak Augustovým rodičům nějak za jejich pozornost a pohostinnost odvděčit. Myslím, že pro hraběnku bych měl skvostný diadém, vozím ho od křížové výpravy a dál se musíme domluvit s Augustem. Něco, co by potěšilo, neurazilo, ale bylo vzácným.“

Taková možnost se brzo naskytla. V blízkosti jejich vinic byl malý pahorek s kapličkou, kterou postavil jeden z Augustových předků. Bohužel byl vášnivý hráč a kapličku prohrál. Připadla rytíři z první křížové výpravy Pablo Vasquezovi. Dnes ji má stará paní la viejacondesa Dolores Vasquez. Nechtěla ji nikdy prodat. Lukáš se tam vypravil s Augustem a Jakubem. Jakub si vzal dřevěnou tabulku připravenou pro kresbu. Přijeli ke staré tvrzi. Lukáš, jako francouzský vévoda a královský vyslanec, byl laskavě přijat u číše dobrého vína. Ani proti kresbě nic hraběnka nenamítala. Naopak byla potěšena, mít svůj portrét, to je dopřáno jen nejbohatším, i když to bude jen kresba několika tahy štětce. Lukáš se svěřil se svým problémem. Chtěl by pahorek s kapličkou koupit a věnovat ho původním majitelům.

„Drahý vévodo. Já proti pánům z de la Reina nic nemám, je to stará záležitost. Odprodám ti pahorek, pane. Nechám vše připravit i se všemi náležejícími právy a ty ho pak můžeš darovat. Bylo mi velkou ctí hostit na mé tvrzi vévodu z království francouzského a za portrét velmi děkuji.“

Hraběnka vstala a z malé truhlice přinesla předmět, zabalený v hedvábném šátku.

„Přijmi za své umění, chlapče, malý dárek. Je to lovecký nůž ještě z římských dob. Pouzdro je nové, ale vyrobené berberským umělcem, který dal starému noži nový lesk.“

Augusto, který raději čekal venku, měl velikou radost.

„To otce nesmírně potěší a budeme ti, můj pane, nesmírně vděční.“

Jakub se pochlubil nožem.

„Skvostný dárek, no myslím, máme všichni důvod ke spokojenosti.“

Další den zase Jakub s otcem a ostatními odjel do Leónu malovat. Vrátí se pátého ledna, aby si zde šestého užili velkého nadělování dárků.

„To také není špatné, můj drahý Lukáši. Tady mají dárky na třikrát, Španělé jsou velmi příjemní lidé,“ pochvaloval si Martin.

Čas v příjemném prostředí ubíhal rychle, večer před Třemi králi zase všichni přijeli. Připravili si dárky pro zítřejší den. Ten byl vskutku slavnostní.

Epiphania Domini, den králů, ve španělštině El Día de los Reyes. Tři králové přijeli na velbloudech na hrad. Jejich pomocníci rozdávali sádlové, sladké polvorones a mantecádo. Odsekával se turrón, podobný tureckému medu. Padre Giuliano světil vodu, kadidlo, křídu a zlaté předměty se slovy Christusmansionembenedicat.

Největší radost měly děti, které už dárečky měly nadělené ráno a teď dostávaly koledy. Taky dospělí se obdarovávali. Vše končilo jako vždy veselím, hudbou, zpěvem, tancem. Od zítřka už nastane každodenní práce, přerušovaná nedělemi a církevními svátky. Jakub ještě pojede pomoct otci do leónské kaple. Po týdnu se pak všichni rozloučí a budou pokračovat v cestě. Až k hranicím s chalífátem by neměly být problémy. Ještě jednou vyjeli na lov, tentokrát zvolili lesy na severovýchodě. Zde byla možnost narazit i na medvědy, kteří v teplé zimě nespí, nebo jen krátce, ale neměli štěstí. Zato Jáchym a Nicolas skolili velké rysy s nádhernou kožešinou. Martin s Lukášem ulovili jezevce, který zde také spíš v zimě odpočívá a občas vychází k vodě. Ten bude skvělou lahůdkou. Všude přítomná prasata, několik kusů srnčího. Něco nasolí na cestu za pár dnů.

Nicolas byl nadšený, škoda že kožešinu nemohou vzít na cestu, stejně jako jiné trofeje. Martin ho uklidnil, při zpáteční cestě z Afriky už něco vezmou. A rysi jsou i v Čechách. U jezevce měla největší zásluhu Aura. Ještě jeden den věnovali lovu ptáků u bažin řeky Órbigo. Vrátili se všichni z Leónu. Výjevy z Nového zákona jsou dokončeny. A hned přišla další zakázka ještě pro tu samou kapli. Nejprve teď mistr Jákob s Martínem zhotoví výmalbu oltáře na zdejším hradě. A zakázek z okolí je plno. Jakub byl šťastný. Nebude opouštět otce se strachem.

„Martíno je teď jako můj bratr. Nebýt jeho starostlivosti, kdo ví, jak by otec dopadl. Snad se tady při našich cestách ještě někdy objevíme.“

Nadešel den loučení. Vévoda Lukáš za všechny poděkoval. Předal diadém a Augustovu otci darovací, notářsky ověřenou listinu pahorku s kapličkou. José Mária měl v očích slzy. Vůbec všichni se těžce a dlouze loučili. Kdy se v životě přihodí, že člověk najde takové přátele. Augusto s otcem a Martíno je kus vyprovázeli až k hlavní cestě z Leónu na jih, tak zvanou Stříbrnou cestou, velmi frekventovanou. Plno jezdců a povozů, karavany s osly, velké povozy tažené voly. K jejich koním jim ještě dva přidali s nákladem hlavně potravin. Nemusí být odkázáni na přeplněné hostince. První noc stráví na cestě do Benavente v hradu Augustových známých.

Cesta vedla v blízkosti jim známé řeky Bernesgy s množstvím močálů, zamokřených lučin, plných vrb a malých tůněk. Po pravé straně byly pastviny a nekonečné vinice, v dálce hory. Někdy museli zvolit i kus pastvinou, kde bylo příliš mnoho povozů. Do toho se mísila stádečka ovcí a koz, která honáci přeháněli na lepší místa. V polovině cesty se Bernesga vlévala do Esly, která pokračovala údolím. Odpoledne uviděli svůj dnešní cíl, hrad Castillo de Laguna de Negrillos.

Hradu vévodil vysoký čtyřboký bergfrit. Hradby měly šípovitě zakončené stínky. Ještě jeden kulatý donjon a velký kamenný palác. Ohlásili se s dopisem od Augustova otce. Zdejší hradní pán nebyl sice přítomen, prý dlí někde s leónským císařem, kterého se nedočkali. Ale jeho paní, condesa Angeles, je vlídně přijala. Hned nechala zařídit ubytování, což zde nebyl problém. Hrad byl proti tomu, kde trávili Vánoce, přímo obrovský. A velká část osazenstva byla s hrabětem u císaře. Už probíhající večeře byla doplněna a strávili příjemný večer u dobrého jídla, vína a rozhovoru. Hraběnka uměla i francouzsky a latinsky a také částečně arabsky.

Ráno po bohaté snídani se sýry, vejci a šunkou vyjeli do sluncem zalité krajiny. Stále vinařským krajem. Před polednem se dostali k městu Malgrado (Benavente) poničenému od dob maurské nadvlády a pokračovali tentokrát v blízkosti řeky Esly k jim doporučenému klášteru. Cesta někdy přecházela na druhou stranu řeky, ale byly zde zachované kamenné mosty, ještě z římských dob. Monasterio de Santa Maria de Moreruela byl veliký starý benediktýnský klášter založený svatým Froilanem z Leónu, kde byl biskupem spolu se svatým Attilem ze Zamory. Za Alfonse VII. převzali klášter cisterciáci z proslaveného francouzského kláštera v Claieraux, kde byl opatem Bernard z Claieraux, velký podporovatel Druhé křižácké výpravy, známý svými plamennými projevy, zakladatel mnoha klášterů po celé Evropě. Sem měli doporučení od padreho Giuliana. Přišel je přivítat opat Philibert. Když zjistil, že jde o francouzského vévodu, navíc účastníka křížové výpravy, byl velmi potěšen. Hned přešli s Lukášem do francouzštiny. Jakub se zdejším mnichem provizorem, správcem, dohodl ubytování v celách a hned se další bratří postarali o koně i náklad. Nadšení bylo okolo Ludvíka. Jejich starý apothecarius, apatykář, před měsícem zemřel a několik mnichů mělo různé neduhy nebo zranění. Jakub se Zdislavem se hned vydali obhlédnout knihovnu.

Nakonec je všechny svolali k večeři, ke které přispěli i vezenými lahůdkami. Zdejší kuchyně nebyla připravena na návštěvníky a mniši zde jedli vydatně, ale prostě. Základem byly kaše, cizrna, čočka, hrách, samozřejmě paella, zde s rybami nebo kuřecím masem a zeleninou. Tady si Martin nepochutnal na červené kůrečce. Zato si vše vynahradili skvělým klášterním vínem i dobrým pivem. Bylo rozhodnuto. Zdrží se nějaký den. Lovci se pustí na druhém břehu ve skalách do lovu kozorožců a kamzíků. K překročení Esly použijí přívoz. Dřívější brod poničila povodeň. Jakub opraví oltářní obraz s pomocí Zdislava a prozkoumají knihovnu. Ludvík bude mít marody, Lukáš s opatem Philibertem zavzpomínají. Tři zbývající lovci vyjedou ráno se správcem a třemi konvrši, což byli laičtí bratří, většinou negramotní, co se starali o hospodářství kláštera. Přespí v horách u kostelíku v Tábaře.

Jejich ubytování bylo v celách, velmi prosté, ale čisté. To byla výhoda klášterů oproti hostincům. K dispozici byla i malá lázeň se dvěma káděmi a kotlem na vodu.

„Moc dlouho sis od malování neodpočinul,“ smál se Martin Jakubovi.

„Je to jen oprava, co poničil převržený svícen, ale mají zde zajímavé knihy a mapy arabských geometrů. Myslím, bude dobré nějaké africké obkreslit. Co myslíš, pane Lukáši? Pojedeme do Maroka?“

„Určitě a jistě i dál na jih. Nevím, jestli s karavanou, nebo lodí. Jezdí tam portugalské lodě i maurské.“

„Hory, kam pojedeme, vedou také do Portugalska, nejsme daleko,“ dodal Martin.

„Původně jsem myslel, že do chalífátu půjdeme přes Portugalsko, nakonec teď budeme pořád blízko, ale asi překročíme hranice pod Salamancou, jsou tam v horách léčivé horké prameny, kde se léčí křesťané i muslimové. Baňos de Montemayor. Uvidíme, teď nás bude čekat Zamora.“

Zdislav s Nicolasem se vrátili z lázně. Zde se obsluhovali sami. Když přišli do cely, měli tam připravenou misečku s fíky a jablky. Nicolas jedno jablíčko vzal a nabídl Zdislavovi.

„Jsi ke mně moc pozorný, to si nezasloužím, ani nejedu s vámi na lov.“

„Vždyť tě potřebuje Jakub a vím, že oba moc lov nemáte rádi.“ Sedl si vedle. Viděl i při zapálených svících, jak Zdislav zčervenal. Najednou mu nabídl své jablko. Nicolas si ukousl.

„Teď jsme si kousli do jednoho jablka. Vyženou nás z ráje,“ usmíval se.

„Nevadí, půjdu kamkoliv, kde budeš ty, Niku, mám tě rád. To sice víš, ale já ti to nijak nedokázal. Jestli sis nerozmyslel…“

To už jeho druh odkládal nakousnuté jablíčko na stolek mezi postelemi. Objali se, začali se líbat, ale Zdislav se nevysmekl. Stáhli přehozené pláště a spodní košile. Jejich nahá těla zářila v naoranžovělém svitu svící. Pomalu se skláněli na houně pod sebou. Nicolas si svého milence položil. Lehl si vedle něj a vzájemně se líbali. Cítil nepatrné chvění, když se přetáčel. Pomalu přejel ústy po chlapcově ztvrdlém penisu. Cítil od něj totéž. Byl si vědomý, že žádná cesta zpět už není. Jen rukou pokynul a zvedl se ke dveřím, kde zastrčil železnou závoru, pak sfoukl svíce. Hned se vrátil, aby si užívali přerušené lásky. Venku s výhledem k řece byly vidět jen hvězdy. Pomalu přejížděl prsty mezi půlkami Zdislava. Měl obavy, ale cítil, jak si lehl na břicho a sám se mu nastavil. Pomalé, trochu drhnoucí vnikání už nic nezastavilo. Tiché vzdychání doprovázelo jejich první skutečné milování. Ztratili pojem o čase.

Pak jen leželi vedle sebe.

„Musel jsem tady. V místě, kde by nás za to upálili. Chtěl jsem si dokázat, že se nebojím tě milovat. Že není nic silnějšího, ani obava ze smrti. Nepoznal jsem, jak je to krásné, měl jsem jen obavy a strach. Už nemám, dík za tvoji lásku.“

Jejich šepot se mísil s dalšími zvuky lásky.

Brzy ráno je budilo zvonění k ranním modlitbám. Bylo opět hezky a po mléku, tvarohu s cibulí, česnekem a pepřem a zvěřinové klobáse pro hosty se všichni rozešli za svým. Nicolas, i když toho moc nenaspal, se cítil jako nikdy. Noc splnila všechna jeho očekávání i tužby. Nejraději by vše sdělil ostatním. Ale vždyť jim to určitě dojde. Vyjížděl s dobrou náladou. Zdislav byl na tom hůř, nevěděl kam s očima, a když byli v chrámové lodi sami, přiznal se Jakubovi.

Ten se smál a říkal, že to stejně na nich poznal. A jak je krásné, že se tak u Lukáše sešli. Je to určitě vůle Boží, jinak by se to nemohlo stát. To novému milenci dodalo odvahu, a i když se studem, ptal se na různé intimnosti a Jakub mu rád poradil.

Lovci s pomocníky překonali řeku na přívozním prámu. Většinou byla velmi široká a plytká, ale měla i zrádná místa a voda byla ledová. Na druhé straně se rychle rozjeli pastvinami k vyšším místům s nespasenými trsy šťovíku a janovce. U velkého stáda ovcí byly děti a několik velkých pasteveckých psů. Dali se do veselého štěkotu, ale Aura jim jen krátce ňafla. Děti se také obávaly, že je to vlk, lobo.

První, na co narazili, byli divocí králíci, kteří měli ve svahu nory. Zatím nelovili, pak na úpatí skal divoké kozy. V jednom místě bylo vidět kroužit supy. Zřejmě u nějaké mršiny. K poledni se dostali k vyšším skalám, ale skutečné hory, ty viděli v dálce v Portugalsku, pokryté sněhem. Pojedli chléb, uzené, cibuli a zapili vínem. Znovu se mohli napít u studánek, kterých tady přibývalo. Zřejmě některé byly zárodky potoků. Před večerem se stočili k Tábaře, malé osadě s typickým kostelíkem bez věže, jen s otevřenou průčelní zvonicí. Cestou narazili na kozorohy a jeden se stal kořistí Hanka. V osadě přespali v domku pastýře na kůžích u ohniště. Výborný sýr, uzené ryby a chléb s hrozinkami. Ráno se usmálo štěstí na Martina a Nicolase. Stejně podezřívali Jáchyma, že jim je spíš nadehnal. Ten si to vynahradil divokou kozou taky s pořádnými rohy. Ještě dvě prasata a nakonec věnec králíků. Pěkně navázaných na lýku. Večerní návrat je zastihl tmou. Byli nadmíru spokojeni. Kozu nechali lidem v osadě v Tábaře a trofeje? Kdo ví, jak s nimi v klášteře naloží. Ještě zůstanou den, aby si té koziny, jak říkal Martin, užili.

Jakub to večer nevydržel a musel povyprávět, jak se chlapci zařadili mezi ně.

„To bylo opravdu vtipné nechat si takové první poznání do kláštera,“ smál se Martin.

„Je to krásné, jen je mi líto Ludvíka, měl by si najít nějakou dívku, když není jako my, aby nebyl sám.“

„Neboj se o něj, určitě si poradí, až bude chtít.“

Druhý den si pak i lovci prohlédli klášter. Martin hlavně vinné sklepy a spíže, na půdě sušící se šunku. Ovšem takový jamón, jaký si veze s sebou od paní Sanchy, nemají nikde. Skoro dostal pokušení kousek načít. Ale co, spokojí se s tímhle, je dobrý. Ráno vyjedou časně, mají před sebou velký kus cesty do Zamory.

Jakmile opustili u osady Montamarty řeku Eslu, krajina se stala pustou a nehostinnou. Minuli malý románský kostelík a pár pasteveckých polozemnic. Pak byla celá krajina pustá, jen se sporými trsy trav. Několik cypřišků a oliv, pak jen cesta a všude kolem pustina beze stromů, jen žlutohnědá spraš. Narezlé uschlé traviny čekaly na jarní déšť.

„Tak to už je skoro poušť, není tu ani ptáček, všechno je rezavé. Pár zvýšených rozpadajících se pahorků, žádný potok. Jen cesta s obláčky prachu. Ani zde není moc povozů. Jen dvoukolky s osly. Jedeme opravdu do Zamory, můj pane?“

Martin se rozhlížel po neutěšené krajině.

„Jistě, silnici jsme neopustili, jen tu není voda. Myslím, zastavíme chvíli a něco pojíme. Máme i vodu z kláštera z pramene. Naši koně vydrží k napajedlu, mají všichni v sobě arabskou krev. V létě tu musí být jako na Sahaře.“

Sesedli z koní a jejich sloužící jim i sobě připravili chléb se slaninou a klášterní hořčicí a plátky nakládaného tuřínu. Běžnou klášterní krmi. Večer si to vynahradí v zájezdním hostinci.

Začala se zvedat mírná návrší, pak se objevily keře, po pravé straně zřejmě říčka, co dala vyrůst podél ní řídkému stromoví, a uviděli z dálky Zamoru, sevřenou v trojitých hradbách. Napravo vyčnívala stará pevnost, citadela z osmého století, blízko ní stavba městské katedrály a plno kostelů. Původní město zničili Maurové koncem desátého století. Zpět ho dobyl před sto lety Ferdinand I. Kastilský. Od té doby má trojité hradby, aby bylo nedobytným. Hned u brány se dotazovali na možnost noclehu a stájí. Byl jim doporučen sice dražší, ale zato prý slušný hostinec Toro verde.

„Od kdy je býk zelený?“ smál se Martin, když mu význam Lukáš přeložil. Ale hned názvu přišli na kloub. Před velkou kamennou poschoďovou stavbou, krytou červenými taškami, stál dřevěný býk, natřený brčálovou zelení. Na krku měl obrovský věnec z vavřínu a dole pod ním bylo plno různých věcí, zřejmě darů od Vánoc. Většinou figurky lidí i zvířat, různé fábory a pentle. Kolem skotačilo několik dětí z okolí. Z brány, když přijížděli, je vyšel okřiknout starší muž v šedém plášti a kožešinové čapce. Když zjistil, kdo jsou návštěvníci, vběhl do budovy a přišel s dalším, zřejmě hostinským, nebo majitelem. Francouzský vévoda, tak to tady dlouho neměli. Přiběhli dva mladíci a ujali se koní. S jejich sloužícími šli uložit a zabezpečit náklad a ustájit koně. Jim hned v poschodí nabídli čtyři hostinské pokoje. Mohou se převléknout a dole jim připraví večeři. Nabídli také lázeň. Místnosti byly čisté, voněl všude rozmarýn a levandule. Oba muži mluvili latinsky a hospodskou latinu znal i personál. Někteří, jak zjistil Jakub, uměli i arabsky. Jeden z obsluhujících chlapců znal i trochu francouzštiny a slušně latinsky. Toho jim přidělili, aby se hostům plně věnoval. Doporučil jim polévku z cizrny a zeleniny, do které si každý přidává podle chuti sýr a opečenou šunku. Byla skvělá. Navíc v ní bylo množství zřejmě sušených hub. Vařené telecí v kořenité jíše, opékaný divočák, paštika z husích jater. Hned si vzpomněli na Marcovu specialitu a všechny v Nevers. Bylo i dostatek sladkostí, jablka, hrušky, fíky, granátová jablka a datle. Speciální sýr Zamorano, ovčí, zrající půl roku až rok, a malé sušené jelení klobásky, salchicha de venado.

„Tyhle naše hody platí také francouzský král?“ ptal se se smíchem Martin.

„V podstatě ano. Z toho vidíš, jak je ten muž pro něj důležitý.“

Byla to krásná zastávka na cestě. Ráno jenom projížděli městem, aby se dostali na římský most přes řeku Duero. Jen je upozorňovali na kostel Rytířů, Iglesia de los Caballeros, kde byl pasován na rytíře El Cid, o kterém už slyšeli spoustu písní. Ještě míjeli kostel San Martín, což se pochopitelně líbilo Martinovi, ale i La Magdalena, nebo San Cipriano. Řeka Duero, kterou pak Portugalci jmenují Douro, se rozlévala do široka s několika ostrovy. Všude bylo množství čápů, kteří zde možná zimují z jiných částí Evropy.

Zdislav jel vedle Nicolase a zdálo se, že se červená zimou. Ale Jakub se smál, ukazoval na trsy malých palem.

„Tady už na nás zima nemůže, zůstala v horách.“

„Do tepla je ovšem daleko,“ dodal Martin, „sice jsme teprve vyjeli, ale už se těším na rozpálený rožeň s kusem masa.“

Cesta vedla zase plochou krajinou, kde místy vyčnívaly nižší vápencové bloky skal. Všude pastviny, skoro žádné stromy. Pásy vinic. V mnohem větší míře se zde pěstovala réva v době římské. Jen pozvolna ubývalo vody. Po cestě zase od Zamory plné dvojkolek s velikými koly hnali pastevci ovce a kozy na lepší místa. Zde byla i napajedla pro osly, muly a koně. U jednoho rostlo i několik dubů. Tady se občerstvili a pokračovali až ke strážnímu, skalnímu hradu Castillo de Peñausende v polovině cesty na Salamancu. Hrad byl na skalní vyvýšenině z kamene a dřeva. Sloužil jako ubikace pro vojáky, chránící cestu a pro výběr mýt. Večeři jim udělal jejich kuchař a přespali na palandách ve společné ubytovací místnosti. Byl zde krb, tak přece jen tu bylo tepleji než venku ve stanu. Chvíli večer poseděli s vojáky a ptali se na situaci v hraniční oblasti. Poslední měsíce je klid. Pod hradem byl malý kostelík a pár domků z kamene, místních pastevců.

Další cesta byla opět po plošině, tentokrát přerušované častými vápencovými skalami, ale i potoky. Tady už se začaly objevovat stromy a keře, i malé zahrady s převahou moruší. Pastviny plné ovcí, koz, ale i skotu a místy se pásli koně. Velké napajedlo, vedle i místo s ohništi pro pocestné a malá kaplička. Taky projížděli docela hustým lesem. Ten vznikl díky několika pramenům a potokům, co ústily u města do řeky Tormes. Za lesem byly pole, zahrady a na návrší uviděli kopuli katedrály de Santa María, která se stavěla. Zde měli doporučení k biskupovi Vidalovi. Jeho sídlo bylo v blízkosti u kaple Santa Catalina, kde vznikalo i několik škol, zárodky budoucí slavné university. Přijal je biskup a nechal ubytovat v prostorách pro návštěvy. Seznámil je s velmi pohnutou historií města s původním názvem Helmantica.

Osídlení na pahorku nad řekou bylo od nepaměti. Známé obléháním Hannibala v roce dvě stě dvacet před Kristem. Po Římanech zde byli Vizigóti, od konce šestého století už bylo biskupským sídlem. Pak město v osmém století dobyli a zničili muslimové. Znovu bylo osídleno až po jejich porážce Alfonsem VI. A osídleno za jeho zetě Raymunda Burgundského. Z dřívějších dob zůstal jen římský most přes řeku Tormes. Usazovali se zde mezi původními obyvateli, což byli bojovní pastýři Serranos, hlavně různi emigranti z celého Iberského poloostrova. Také Židé a Mozárabové, což byli křesťané žijící na tehdejším arabském území. Velká část města tak byla i mimo hradby.

Biskup Vidal očekával mnichy z oblasti hranic. Budou mít čerstvé zprávy. Domlouval se s Lukášem a rovněž doporučoval přidat se ke kupecké karavaně. Zřejmě se zde zdrží. Ubytování dostali v celách pro studenty zdejší klášterní školy. Prosté cely po dvou pryčnách, ovšem vylepšené kožešinami a houněmi. Lukáš zůstal večer u biskupa, rytíři i s Ludvíkem vyrazili poznat večerní život ve městě. Prošli pár krčem, ale žádná se jim moc nelíbila. Velký hluk, malá nabídka, podivní lidé, jak říkal Jakub. Zde už bylo i dost muslimů ve všech možných hábitech. Na hlavách bavlněné šátky, gutry, pod kterymi bývala malá čapka, taqia. Nebo taky v turbanech i ovinutých na přilbicích, zakončených hrotem. Nakonec u hradeb objevili malou rybářskou krčmu. Ale na rožni se otáčel kus vepřového. Taky hosté byli Kastilci, Portugalci, Galicijci.

„Židé musí mít maso košer a vepřové nejí, Arabové jí jen kozy a ovce, ale tady je slušná pečínka,“ pochvaloval si Martin a hned byl s místními kamarád. Víno zde bylo také dobré. Jen Ludvík doplatil na svou dobrotu. Začal ošetřovat zranění obsluhujícího chlapce, popáleninu. Hned se rozkřiklo, je tady doktor a za chvíli měl venku řádku pacientů. Ani nestačil dojíst. Zítra bude ve zdejším špitále, oznamoval. Jen lidé naříkali, že tam musí platit a prý mnoho. Jsou tam arabští doktoři.

„Aby nás odsud nevyhnali, že jim kazíme nemocné. Musíš taky požadovat odměnu,“ žertoval Hanek.

Vraceli se nakonec spokojení.

Lukáš celý večer prohlížel mapy. Měl si tady nechat Jakuba, ten je v mapách obezřetnější. Hranice se totiž různě pohybovala, prý podle nálady vojáků na hranicích. Při menších šarvátkách obsadí dvě tři vesnice, ale zase o ně přijdou.

První, už skutečně muslimský hrad je Zarza de Granadilla, kudy pojedou.

„Tam je spřátelený potomek dřívějších vládců v Ifriquiy, emirů z rodu Ziri, AbuTamin, Ibn Abdul-Hasan. Má křesťanskou manželku a vychází se mnou v dobrém, pokud to jde. Myslím, vévodo Lukasi, bylo by dobré ho navštívit. Dá ti mnoho rad, jak potom cestovat muslimským světem.“

Ještě dlouho rozprávěli i o různých společných známých.

Vévoda se uviděl se svými chlapci na chodbě u jejich komnat.

„Zítra se potkáme se zdejšími rytíři a vojáky. Pokud budeme čekat na mnichy, můžeme uspořádat malý turnaj jako v Leónu, co ty na to, pane?“

„Jistě, jen bych nerad upozorňoval na sebe. Někdo by se mohl zajímat, co zde děláme. I když můžeme být cestovatelé, co chtějí poznat Afriku.“

„Vojenské posádce na místní pevnosti velí mladý hrabě, Pablo Martínez. Bude to jenom mezi zbrojnoši a rytíři. Ale mohli bychom na cestách zlenivět. Žádná šarvátka a to nám líčili, jak se všude bojuje.“

„Jen abychom za čas šarvátek neměli až moc,“ musel se smát Lukáš.

Tentokrát se do klání pustil i Nicolas, i když Zdislav měl obavy. Vyrazil taky s Jakubem do pevnosti, ale prohlédnout nějaký zbytek knihovny. Taky tady získali pár cenných arabských spisů, které místního mnicha nezajímaly. Zmiňovaný Pablo Martínez byl mladý horkokrevný Španěl. S Martinem si dobře rozuměli. Ani ne tak latinou jako při řinčení mečů. Ten byl rád, že tady má rovnocenného protivníka. Nakonec se pustili do zápasu i se svými skutečnými meči, což vyvolalo mezi mužstvem nadšení. Dobře si už vedl i Nicolas, stejně Hanek s Jáchymem, a toho tu nazývali čarodějem luku. Načal se soudek dobrého vína a i zde si mladíci dobře porozuměli. Večer je k biskupské rezidenci přivedli jejich koně. To už se vrátili mniši. Situace je prý vhodná. Jen někde za muslimským Cáceres řádí nějaká banda loupežníků. Víc se dozví na hradě v Zarze de Granadille. Doporučili jim termální římské lázně Baňos de Montemayor. Jsou tam svorně křesťané i muslimové.

Druhý den se připravili na cestu. Pojedou dál na jih Severokastilskou plošinou, pastviny, lesy až k horským masivům Kastilského pohoří. Vpravo údolím pohoří Béjar s vedlejším Sierra de Francia Comatca, se stejnojmennou řekou Francia, vlevo zasněžený masiv Sierra de Gredos.

„Já se těšil na teplo, i tady jsou palmy a my pojedeme zase do zimy?“ tázal se s obavami Jakub.

„Pojedeme většinou údolími a starou římskou cestou, co vede do Sevilly.“

Na večerní rozlučkovou hostinu pozval biskup i Pabla Martíneze a dalších několik rytířů z posádky. Ten litoval, že se nemůže vypravit s nimi někam, kde končí svět, a musí opustit přítele, zrovna když ho našel.

„Tak to by byl platný člen naší výpravy, můj pane,“ svěřoval se Martin Lukášovi. „Jen je zatím vázaný králi, nebo vlastně císaři, kterého jsme ani nepoznali. Nevím, jestli nás není mezi ty Maury málo.“

„Můj milý, ale my nejedeme do boje, přicházíme v míru.“

„Jen aby to ti nevěřící věděli.“

„Ale oni nejsou nevěřící, to je chybné. Věří ve stejného Boha jako my. To už říkal Al Farábí v desátém století. Jen hlavní prorok není Ježíš, ale Mohamed,“ přidal se Jakub.

„Máš sice pravdu, ale proto ho asi Arabi nemají rádi a křesťané stejně. Mohli by tě muslimové kamenovat a křesťané upálit,“ dobíral si ho vévoda.

Kdoví jak teď bude na cestách. Tak si všichni užili poslední noc plně lásky.

Ráno překročili velikou řeku Tormes s mnoha ostrovy po římském mostě. Večer se s ní opět setkají. Za městem bylo ještě několik osad. Vinaři, pastevci. Dál rovná plochá krajina s četnými nízkými skalnatými pahrbky, jako by rozdělenými na jednotlivé kamenné bloky, naskládané na sobě. Všude už byly roztroušené stromy a keře. Taky častými se stávaly potoky a říčky s brody nebo kamennými mostky. Lípy, kaštany, moruše, fíkovníky. Lesíky dubů a jasanů. Před polednem dorazili do dubového lesa s říčkou obrostlou vrbami a olšemi. Bylo zde veliké napajedlo. Vysekané kameny, zřejmě ještě z dob Římanů, nebo Vizigótů. Malá kaple se zvony na průčelní věžičce. Na cestě už dosti povozů. Většinou dvoukolé káry s velikými koly jako tady všude. Zapřaženi osli, muly, voli. Koně zde byli spíš používaní k jízdě než k tahu. Za lesem pastviny, roztroušené stromy a keře janovce, rozmarýnu a šípků. Pár políček, zahrady a malá osada s kostelíkem de San Andrés, Guijuelo. Utábořili se venku za vsí u kaštanového hájku. Postavili dva stany a po hodinách se vystřídají u ohně. Od nedalekých pahorků se ozývali vlci. Aura jen párkrát zavyla. Jinak byl klid. V okolí spalo ještě pár pocestných, jen u vozů, zachumlaných v houních.

V noci je probudila Aura. Vedle nich dojelo okolo deseti velkých vozů tažených koňmi. Židovští obchodníci z nedaleké Alby de Tormes, kde byla dosti známá židovská komunita. Jeli stejným směrem, ale s povozy pomalu. Budou delší dobu v Béjaru, pokud se vévoda v oblasti zdrží, mohli by se přidat na cestě do už almohadskéCáceres.

Opustili povodí řeky Tormes a před nimi se zvedaly vysoké hory. Budou se pohybovat v údolí pohoří Béjar, které je ve středu Kastilských hor. Vpravo Sierra de Francia Comarca se zasněženými svahy a vrcholky hor, vlevo ještě vyšší Sierra Gredos, s mnoha údolími a průsmyky. Pásy hor také vytváří pohyblivou hranici mezi křesťanským světem na severu a muslimským na jihu. Ochladilo se, což nikoho moc nepotěšilo. Začal padat sníh a pokrývat vrcholky palem. Dřívější vápence a opuky vystřídala žula. Zde bylo množství potoků a řek. Na mnoha místech byly staré, ale pevné kamenné římské mosty. Jinde dřevěné nebo brody. Povrch silnice byl oproti dřívějšku pevný, někde i dlážděný a dalo se jet poměrně rychle. Horské svahy byly zcela zalesněné. Stálezelené duby, olše, jasany, výš borovice a jalovce.

„Tady by se lovilo,“ povzdechl Martin. „Musí tu být určitě medvědi, rysi, kozorozi. Podívejte, támhle krouží supi a na druhé straně plachtí zřejmě orel. Jsou tady vlci a určitě kamzíci.“

Na silnici ubývalo povozů, pár se objevilo až před večerem, když přijížděli do Béjaru. Město v obdélníkových hradbách bylo za řekou prazvláštního jména Cuerpo de Hombre, neboli Tělo člověka. Jmenovala se tak už v římských dobách Hominis Corpus. Nad městem maurská pevnost. Projeli branou kolem kostela Sv. Jakuba ke stavbě nového Santa Maria la Mayor. Zde byl doporučený hostinec od biskupa v Salamance. Uvítali je zvláštní medovinou. Celá oblast byla vyhlášená včelařstvím a med se odsud vozil i do Almohadského chalífátu. Stejně tak byla vyhlášena zdejší vlna, která se zde zpracovávala i tkala. Ubytování skromné, zato velká lázeň se čtyřmi káděmi a černým lázeňským. Po ochlazení to byla velká úleva. Pečená žebra na ohništi, skvělý sýr, víno dobré, jako ostatně tady všude.

Do dalšího cíle, hraničních lázní v Montemayor, to bylo sotva tři míle. Cestou obdivovali římský mílník. Dvoumetrový válec ze žuly, součást staré římské cesty. Jeli údolíčkem mezi horami. Po cestě byl poslední křesťanský hrad Castillo de San Vicente v osadě Montemayordel Rio. Jen se setkali s místními vojáky, je klid na obou stranách a uvítalo je městečko Baňos de Montemayor.

„Jsem z toho úplně vedle, tady už celý den je všechno kolem Montemayor, čili Velká Hora,“ divil se Martin.

„Proto je u toho vždycky přidáno del Rio, U řeky, Baňos, Koupele a podobně,“ poučoval ho Jakub. „My jsme si to se Zdislavem zjistili v Salamance u biskupa. Je tady staré římské Balneário, lázně. Jsou v podzemí, horní část je přistavěná nová, ale jen takové šatny. Taky uvnitř jsou nějaké sochy a vany poničené. Tady se potkávají lidé z obou částí hranic.“

Nejprve našli hostinec a po nějakém smlouvání jim ponechali dvě místnosti s osmi postelemi. Zde dokonce vyžadovali zaplacení napřed, asi kvůli nejistému místu. Co kdyby se zítra vše změnilo?

Zůstanou týden. Aby prý léčivé vody měly účinek. Budou do lázně chodit třikrát denně. Dopoledne, odpoledne a po večeři. K ruce jim budou dva mladíci, co je namasírují, osuší, natřou oleji a poskytnou další lázeňské služby. Taky se postarají o nápoje, víno a ovoce. Ráno procedury začnou. Hned při příjezdu viděli, že se tady potkávají opravdu dvě kultury. I v lázních měli křesťané a muslimové vyhrazené jiné časy. Jen v hostincích to nikdo neřešil. Tady platilo, ukaž denáry, dirhamy, stříbro či zlato a vyber si, co hrdlo ráčí. Sice i zde byli hosté seskupeni, ale spíš podle známostí, osamocené poutníky tu vidět nebylo. Pár rytířů z okolí a Salamancy. Pár kupců a stejně návštěvníci z chalífátu. Dostali krátký stůl u ohniště, kam se jejich skupinka pohodlně vešla. Představili se jim i jejich lázenští. Oba černovlasí štíhlí věku omladiny, jak říkal Martin chlapcům s Jakubem. Vicente a Leoncio.

Jejich komnatu sdílel s nimi Ludvík.

„Chraň tě Bůh někomu vyjevit, že jsi doktor. Potřebuješ si také v lázni odpočinout,“ varoval ho se smíchem Martin.

Večer bylo zatopeno v krbu, ale z kamenných stěn lezla zima, jak říkal Jakub. Zde byly pokrývky z velbloudí srsti i z vlny. Stůl, židle s vysokými opěradly, truhlice a stojany na zbroj. Prevéty, dvě dřevěné budky venku za chodbou. Jejich sloužící byli ubytovaní u nákladu a koní. Na jídlo chodili s nimi. To jim vymínil vévoda. Vždyť s nimi jsou stále, ale někdo musí mít na dohled koně a náklad. I když ten se zamykal do klenutého kamenného skladu. Cennosti a peníze měli vždy u sebe. Opečená žebra, místní jamón, sýr. Dobré, ale nijak výjimečné.

Mimo dvě kamenné zdi se zbytky oblouků byly lázně dostavěny ze dřeva. Šlo se dolů do klenutých sklepů s mnoha sloupy a několika místnostmi. U stropu pár oken, ale osvětlení bylo olejovými lampami ve skleněných miskách. Docela velký bazén, pak další ve tvaru podkovy, kamenné vany a zvláštní k sezení. Taky dřevěné kádě různých tvarů. Všude byl cítit sirný zápach jako po vejcích. Voda ze zřídel měla teplotu těla a působila velice příjemně. Při vstupu se nejprve opláchli pod kamennými korýtky nad hlavami. Jejich lázeňští je namydlili. Dopoledne si užívali velkého bazénu, aby si na zdejší vodu zvykli. Odpoledne koupel v sedě, večer ve vanách a kádích. Po koupeli odpoledne a večer masáž s vonnými oleji a mastmi. Na bývalá zranění se na noc přikládaly obklady z bylin.

„Nebylo by špatné mít něco takového na Zvonu, nebo v Nevers,“ pochvaloval si Hanek.

„V Korji, ale i jinde po světě jsou taková místa. Někde se lidé koupou, někde vodu z pramenů pijí. Mají léčivou moc,“ přidal se Jáchym. Oba si užívali masáží a občas se se svými lázeňskými chlapci na čas ztratili. No budiž jim přáno. Zdislav si sice lehl k Nicolasovi, ale bál se. Zato Hanek s Jáchymem se před nimi nijak neomezovali. Jen byli pod houněmi. Týden utekl, začal únor. Tady mezi horami chladný, s občasným sněhem. Rádi se večer nahřívali u krbu. Všichni si pobyt pochvalovali. Těch, co zde zůstávali delší dobu, moc nebylo.

„Toto území,“ vysvětloval jim Leoncio, „je zemí nikoho. V horách žije pár pastýřů. Údolí se prudce svažuje a dole pod námi osada Hervás už je Maurů. Taky první hrad de Granadilla s obrovskými zahradami na skalnatém kopci za osadou Zarza de Granadilla je arabský. Manželka potomka emirů je z rodu Jimenézů, mají tam i kapli a mnicha.“

Oba chlapci dostali od vévodových mužů drobné dárky i nějaké dirhamy navíc. Od Jáchyma s Hankem krásné lovecké nože a zřejmě i něco víc, za poskytnuté služby nad své povinnosti.

Vyjeli dolů údolím. Koňská kopyta zde klouzala na sněhu, ale ráz krajiny se prudce měnil. Do Zarzy to nebylo víc jak tři české míle, ale ze zimy je čekalo jaro. Ještě v pásu hor byly vidět květy na loukách. Dole u kamenitých zídek ohrad kvetly oleandry.

Jakub neodolal a utrhl si pár růžových kvítků.

„Jen na ně pozor,“ varoval ho Ludvík, „jsou velmi jedovaté.“

Zato na keřích fíků našli pár přezrálých fialových plodů. Každý si spravil chuť. Zastavili je vojáci na koních. Zdejší vypadali poněkud jinak. Vysoké přilbice s turbany a kroužkovým dílem chránícím uši a krk. V bílorezavých pláštích. Bylo vidět zelené nohavice a kožené vysoké boty. Štíty měly kulatý tvar s vystouplým středem. Chvíli se pobavili, prohlédli si pár pergamenů a ukázali jim cestu k nízkým skalám, kde už viděli zvláštní věž. Jako by ke čtvercovému donjonu někdo postavil čtyři oválné bergfrity se střílnami. Jak přijížděli blíž, viděli mohutné několikanásobné opevnění. Za hradbami vykukovalo množství palem a listnatých stromů. Bylo zde jarní teplo a příjemný vánek. Dole pod hradem se klikatila řeka Alagón. Celé hradby byly na strmých srázech, což dávalo zapravdu pověstem o nedobytnosti hradu.

„Ráno nám mrzly ruce a tady je ráj,“ ukazoval Lukáš.

„Ale islámský,“ usmíval se Jakub. „V jejich ráji je v takových zahradách všeho nadbytek. Jsou v nich i krásné dívky hurisky a krásní chlapci, rozlévači vína. Na každého čeká sedmdesát pannen na sedmdesáti polštářích a jsou každý den znovu pannami.“

„Tak panny bych nechal dál na polštářích, ale rozlévači vína by nebyli marní a víno taktéž,“ dodal se smíchem Martin.

„Co vy na to, chlapci?“ otočil se na čtveřici za nimi.

„My už v ráji byli,“ culil se Hanek, „viď, Jáchyme. A rozlévače jsme si užili.“

Za veselého hovoru se dostali k bráně. Předali list od biskupa v Salamance a další tak trochu o nich v arabštině.

Přišel sloužící, černoch a několik dalších mužů, aby se ujali jejich koní a ukázali kam s nákladem. Prošli malým nádvořím na veliké, z poloviny plné zeleně. Na kamenných sloupech byla krytá pavlač taškami. Zřejmě hradní palác. Dokola byly další kamenné budovy. V zeleni věžička se zvonem a na opačné straně sloupovitý minaret. Z další zeleně vyčnívalo ještě pár střech, patrových, možná i vyšších budov. Uviděli i několik stromků s citrony a pomerančovník. Taky staré olivy. Přicházel je přivítat zřejmě hradní pán. Vysoký, snědý, s plnovousem, po čtyřicítce. Na hlavě kostkovanou kefíju, oblečený v bílé košili až po kotníky v dišdaši a ve volném bištu, plášti z velbloudí vlny, vyšívaném zlatem. Po přivítacích formalitách je pozval do prostorné síně v paláci. Byli obslouženi několika sluhy v dlouhých kaftanech s uvázanými šátky na hlavách. Ovoce, sladkosti.

„My zde nedodržujeme všechna pravidla islámu. Moje první manželka je křesťanka. Máme zde mnicha i imáma. Prosím, budete uvedeni do pokojů pro hosty. Služebníci vám je upraví podle přání, mluví latinsky. Můžete odložit těžké ošacení a zvolit lehčí a volnější. Po úderech na gong vás zde budu očekávat se svými syny u podávání jídla.“

V místnostech jim určených, v další části paláce s výhledem do zahrad, bylo po dvou postelích s baldachýny a dalšími závěsy. Spíš připomínaly podobné komnaty na bohatých křesťanských hradech. Po gongu se sešli v hodovní síni. Byli jim představeni synové, starší asi okolo dvaceti, Ibrahim Ramal, se začínajícím plnovousem jako otec a NajamMúsa, o rok dva mladší, s jemnou tváří, spíš po španělské matce. Oba mluvili dobrou latinou. Probírali cestu, hovor se stočil k lovu.

„Tady máme v horách medvědy, vlky, rysy, tvá Aura je pes určitě vzešlý z vlka, Martine. Je nádherná,“ obdivoval ji Ibrahim a hned s otcem domlouval lov. S ním nadšení sdíleli i ostatní, mimo Jakuba a Zdislava. Na Jakubův dotaz, zdali mají knihovnu, zase reagoval Najam. Vytvořili se tři hloučky. Vévoda s emirem probírali situaci v chalífátu a možnou další cestu. Nakonec vše přerušila podávaná večeře.

Cizrnová polévka s ovčím jogurtem, chlebové placky muhammar, beduínský zerb z jehněčího, skopového a kuřecího masa, co se peče se zeleninou a kořením v zemní peci, zakryté hlínou. Hummus z cizrny a česneku, ryby z řeky pečené nad ohněm, naložené olivy a spousta sladkostí z fíků, datlí, medu. Citronová šťáva s mátou, pomerančová, z granátových jablek i víno.

Mají zde i ranhojiče, toho navštíví Ludvík, Najam ukáže Jakubovi a Zdislavovi knihovnu a zavede je k mnichovi i imámovi, vévoda s emirem dořeší možnost další cesty, hlavně komu se spíš vyhnout. Ostatní byli natěšeni na lov s Ibrahimem.

„Postel je tady dosti široká, mám se pak vrátit k Ludvíkovi?“ ptal se Jakub.

„Tady je nutné dávat si na vše pozor. Nevím, jestli je lepší upálení, nebo ukamenování,“ dodal vážně Martin.

„Myslím, že zde končí ubytování v nádheře, teď budeme spoléhat spíš na stany. Opatrní musíme být vždy mimo domov. A zítra si, chlapci, dejte pozor při lovu. Prý je tady spousta zvěře. Pojedete na dva či tři dny.“

Všichni si byli vědomi, že se vlastně budou pohybovat u nepřátel. Ale to bývá kolikrát horší i mezi samými křesťany.

Lovci vyjeli brzy z rána. Mimo Ibrahima ještě několik vojáků. Taky smečka psů, kterých si Aura moc nevšímala. Přebrodí Alagón a hned se pustí do protějších zalesněných hor. Jeli s nimi i dva vévodovi sloužící a arabský kuchař, aby bylo vše halál, neboli přípustné a připravené podle místních zvyklostí.

Ostatní ráno posnídali sýry, tvaroh, jehněčí plátky na rozmarýnu. Všichni věděli, že se muslimové pětkrát denně modlí. Zde je k tomu vyzýval muezín z malého minaretu. Poklekli na kobereček směrem k Mekce a odříkali modlitbu. Najam nejprve s nimi navštívil ranhojiče, na kraji zahrad v malém kamenném domku, kde nechali Ludvíka. Pak je zavedl zpět do paláce. V části nad řekou zasahoval o poschodí níž a byl odsud krásný rozhled na protější skály s lesy. Několik místností sloužilo ke studiu. Byly zde vzácné rukopisy v řečtině, latině, arabštině i hebrejštině. Pergameny, papyry, knihy i mapy. Svitky v tubách z kůže. Tak tohle Jakub nečekal. To nemají ani některé velké kláštery. Zvlášť ho zaujaly mapy Maroka, tam přece pojedou, a dokonce i mapy pouště dál na jih. Poprosil, zda by si je mohl obkreslit, ale Najam mu mapy daroval.

„Sem dnes bohužel chodím jen já. Bratra nic takového nezajímá. Jediná kniha, kterou četl, je korán a to ještě z donucení,“ smál se. „Ale u křesťanů je to stejné. Všechno zdědí nejstarší syn. Navíc u nás nemáme šlechtu, rytíře, hrabata, knížata. Jen kmenové vůdce, vojenské velitele. Otec je emír, ale bez emirátu. Vypudili nás. Tady sloužíme Almohadům. Abd al Múmin ben Ali nemá přátele. Jen poddané, podřízené, poslušné. Navíc není Arab, jen Berber. Mne vychovala matka jako křesťana a mám i své křesťanské jméno Samuel. Tady ho ale nemohu používat. Škoda, že nejedete na opačnou stranu, do Leónu. Přidal bych se k vám. Tady mne nic dobrého nečeká. Nechci se stát bojovníkem ve jménu Alláha. Jsme s Ibrahimem zcela rozdílní ve všem. V něm se otec vidí. Mne tady bere jen jako přítěž, kvůli matce. Asi ji skutečně miluje. Odpoledne ji navštívíme. Má svou část, mimo harém.“

„Ale připojit se k nám rozhodně můžeš. Naše arabština s Ludvíkem není moc dokonalá. Bylo by skvělé mít někoho, kdo zná zdejší řeč, zvyky. Ušetřilo by nás to mnoha nedorozumění. A mohl by ses stát členem naši družiny a stát se rytířem. Vidíš, je nás jen pár. Vévoda Lukáš nebude proti.“

„Neznáte mě, nevíte, co ode mě očekávat. I když jsem spíš křesťan. Bylo by to vysvobození. Myslím, že otci by můj odchod nevadil. On se vidí v Ibrahimovi. A bratr by to jen přivítal. O nic by se nemusel dělit. Mívá takové poznámky, že bych se měl stát spíš vědcem a odejít na studie do Sevilly.“

Dlouho mezi prohlídkou knihovny rozmlouvali. Jakub byl nadšený. Vždycky se dokázal pro cokoliv rychle rozhodnout. Ale i Zdislav cítil, že tento chlapec je zcela jiný a jeho přítomnost by mezi nimi uvítal. Ráno se loučili s Nicolasem. Pravda, nejedou na válečné tažení, ale viděl, co všechno se může přihodit na lovu. Nicolas i Martin mohli ztratit život a žijí jen duchapřítomností Jáchyma. Vzájemně si popřáli štěstí. Těch několik dní, co se neuvidí, přece vydrží. Jak je krásné milovat a být milován.

„Nejlépe bude dostat se do Cádizu. Je tam veliký přístav a mnoho lodí pluje do Středozemního moře, ale i dolů do Maroka. Chalífa je v Marakeši. V Seville má místokrále.“

„Bude záležet, kam až naše cesty povedou. Prý ještě dál Saharou.“

„Myslíš, že vaši koně cestu pouští zvládnou?“

„Mají prý v sobě arabskou krev.“

„To neumím posoudit, ale zítra si můžete vyzkoušet jízdu na velbloudech.“

„Trošku velbloudy znám od kupců, ale určitě to bude zajímavé,“ vzpomněl Jakub na Ibn Latífa s bratrem a taky na jejich arabského učence a stavitele Ibn Hafida na Zvonu. Ostatně ode všech mají listiny, i od lékaře Al Hasáního.

Na oběd zašli i s Ludvíkem k Najamově matce. Zatím potkali jen jednu ženu, ale celou zahalenou v nikábu. Tam, kam přišli, nic takového nebylo. Služka v modrém plášti bez kapuce nebo závoje je uvedla k malému stolu. Přišla velmi hezká žena v drahém oblečení. Prsteny, náramky, ve vlasech diadém, jako skutečná kněžna. To taky odpovídalo, emír byl z hlediska šlechty kníže. Jakubovi svou jemností tváře připomínala pannu Marii, jak ji maloval. A stejné rysy seznal i ve tváři jejího syna. Po uvítání a přípitku dostali kuřecí polévku, pečené telecí, hrachovou kaši se slaninou, naložené drobné ryby v cibuli, rýži s ovocem a ořechy a sladké placky. Byl taky španělský chléb a ovoce. Šťávy, víno. Paní Ursulina s nimi dlouho hovořila a bude vděčná, když Samuela vezmou s sebou. Ještě se do odjezdu setkají.

Další cesta vedla do malého příbytku mnicha vedle kostelíku či spíš větší kaple. Všechny budovy byly z kamene a kryté pálenými taškami. To se ukázalo nejlepším při obléhání. Vystřelené šípy s hořícími věchty slámy tak nezpůsobily žádný požár. Zahrady za hradbami byly stálým zdrojem ovoce a zeleniny i ukrytý dobytek měl mezi stromy pastvu. Studnu zásoboval silný pramen. Jejich předchůdce zde vydržel půl druhého roku obléhání bez jakékoliv újmy. Mnich byl velmi potěšen návštěvou. Rád si vyposlechl, co nového v křesťanském světě. Sepisoval místní dění a sbíral po širokém okolí byliny spolu s arabským ranhojičem. Většina vesničanů v okolí byli křesťané a za možnost ponechání své víry platili zvláštní daň. Zde se také žádné velké boje neodehrávaly. Dřív na hranici s dnešním portugalským královstvím, kde se stýkaly tři země, nebo mnohem dál na východ k Madridu, kde bylo mnoho hraničních strážních hradů. Ještě si zkusili jízdu na velbloudech a navštívili imáma v malé mešitě.

Večer se sešli s Ludvíkem, který se s místním ranhojičem vydal po okolí navštívit některé nemocné. Vyměnili si plno poznatků o zdejších bylinách. Vévoda s emirem si zítra zajedou na lov ptáků u mělkých nánosů a ostrovů řeky.

Jakub navrhl nejdřív přijetí Samuela do jejich družiny vévodovi. Ten samozřejmě souhlasil, kdyby už k ničemu jinému, tak kvůli řeči a znalosti poměrů. Pak přednesl žádost spolu se Najamem – Samuelem emirovi.

Sice na jednu stranu mluvil o tom, jak mu bude srdce krvácet, ale přijal vše vlídně. Syn znalý obou prostředí by se mohl později uplatnit v diplomatických službách. Takoví byli vždycky vysoce ceněni. A nakonec také přiznal, že počítá jako se svým nástupcem s Ibrahimem. Vévoda samozřejmě nikdy nic neodmítl Jakubovi a dal na jeho prosby. Určitě se to všem vyplatí. Přemýšlel o tom někoho najmout jako průvodce, ale toto řešení je mnohem lepší. Bude to jejich člověk.

Lovci se celé dopoledne trmáceli kaňony a úžlabinami i kamennými sutěmi. Martin natěšený na medvědy už pochyboval, zda na nějaké narazí. Kolem sice bylo plno zvěře, ale tu budou lovit až při návratu. V horách se znatelně ochladilo a na vzdálených vrcholcích ležel sníh. Dostali se do horské osady. Několik kamenných polozemnic, ohrady, kam na noc sháněli ovce a kozy. Je tady několik mladých samců a napadají stádo. Zabili dva psy a zranili pastýře. Zachránil se jen ohněm. Ničeho jiného se nebojí. Na okolní pastviny u lesa nemohou stáda vyhnat a zde je vše spasené.

Vyjeli k lesu, rozděleni na tři skupiny. Jáchym, Nicolas a Hanek, jejich dva sloužící, pak vojáci se psy a Martin s Ibrahimem a Aurou. Aura byla neklidná, což značilo, že v blízkosti je zvěř. Taky je navedla na malou plošinu s žulovou sutí mezi stromy, kde nechali koně. Z opačné strany jim vyhnala naproti medvěda. To ovšem nebyl žádný mladý samec, ale obrovský kus. Jak se před nimi vztyčil, vystřelili šípy a hodili oštěpy. Dopadl na přední a vrhl se k Ibrahimovi, i když na něj z boku útočila Aura. Vytrhl proti němu meč, ale kameny pod medvědem i Ibrahimem se začaly sesouvat ze svahu. Martin si vzpomněl na pasovského biskupa. Tady taky hrozilo, že medvěd dopadne na muže ujíždějícího po kamenech pod ním. Martin přiskočil, vrazil meč do boku zvířete a vrhl se na ně s tesákem, jenž se snažil zabořit do krku zvířete. To se mu povedlo, zrovna když medvěd padal na Ibrahima. Ten už se hrabal z kamení celý od krve. Naštěstí medvědí. Měl jen roztržený plášť, co mu sešil hned jeden z vojáků. Stažení z kůže a vyvrhnutí nechali na vojácích a ještě zašli hlouběji do lesa. Nicolas zastřelil velkého srnce, co měl na boku šrám od medvědích drápů. Emirův syn děkoval Martinovi.

Ještě padla dvě divoká prasata. Vrátili se do pastýřské osady. Udělají si hostinu z čerstvých vnitřností a masa. Další nechají zdejším lidem. Ať si přilepší vyuzenou zvěřinou. Budou ještě lovit dva dny. Ulehli v seníku. Část masa se nasolí a odnese v pytlovině. Samozřejmě si přišli na své i psi. Ještě lovili další dva dny. Nicolas skolil medvěda, jednoho z mladých samců. Vznikl zde ovšem problém. Pro muslimy je maso šelem harám, nepovolené, stejně tak prasata jsou nečistá zvířata. Navíc srnce zastřelil lukem nevěřící. Vojáci ulovili jelena a laň, Ibrahim zákazy nijak neřešil. Pojedl s vojáky halál maso, ale pak si s ostatními dopřál i medvědí kýtu a kus kance na rožni. Nečisté maso nechali pastýřům, část vzali pro jejich hosty. Kozorožec i divoké kozy byli také halál, tak byli spokojeni všichni. I kůží z ulovených zvířat na vyčinění bylo dost. Koně byli docela obtěžkáni.

Ibrahim tvrdil, jak bude bratrův odchod oplakávat, ale spíš to vyznělo jako vtip. Další dva dny si užili z naloveného masa. Martin poučoval Najama, co vzít na cestu, ale Jakub to bral jinak.

„Podle Martina mimo zbraní, břitvy na holení a nože na maso a chléb nepotřebuješ nic. To tak nesmíš brát. Hlavně si vezmi i to, co je ti blízké. Kdoví, jestli se ještě někdy vrátíš na váš hrad. Snad ses rozmyslel dobře.“

„Jistě, odešel bych i s cizími lidmi, ale jsem rád, že pojedu s přáteli. Doufám, že vás tak mohu nazvat.“

Taky došlo trochu na přezbrojení.

„Už jsme se domluvili s vévodou. Vaše meče jsou tu známé jako křižácké. Muslimové používají delší, lehčí a zahnuté. Na helmice vám navážeme šemag, šátky, jaké používají naši vojáci. Pořídíte si místo plášťů kaftany. Z dálky budete k nerozeznání. Není potřeba na sebe moc upozorňovat a stále pak ukazovat pergameny s doporučeními. Zde vám bude určitě prospěšný Najam. Celou cestu až k přístavu v Cádizu jsme s vévodou připravili. Přesto bude dobré přidat se po cestě ke kupecké karavaně.“

„Na meče si budeme muset navyknout. Zkoušel jsem je už na druhé výpravě. Není to těžké. Po cestě pocvičíme a zakoupíme místo těchto vojenských nové. Budou nám v Africe užitečné. Stejně oblečení doplníme. Dnes večer se rozloučíme a ráno vyjedeme na jih.“

Při večeři se setkali s matkou Najama, dali si různé malé dárky. Emír věnoval vévodovi arabský meč Fahed z damaškové oceli, s jílcem a záštitou vykládanou zlatem a drahými kameny. Stejně tak Ibrahim věnoval za příhodu s medvědem Martinovi podobný meč. Stejný byl i Najamův, co dostal od otce. Ale i ty obyčejné prozatím byly skvělé zbraně. Vévoda s Martinem věnovali na oplátku byzantské meče nádherně cizelované. Mít s sebou pár skvělých zbraní se vždy vyplatilo. Jejich vlastní meče si zatím odpočinou v nákladu.