Rytíři ze Zvonu II – kapitola 6

Ráno bylo úsměvné teplými paprsky slunce, ale loučící se přátelé měli slzy na krajíčku. Možná se už místní s Najamem nikdy neuvidí, otec a bratr ho vyprovázeli ve jménu Alláha, Alláhu Akbar, matka mu žehnala křížem jako Samuelovi. Ten se na přání vévody zařadil vedle něj. Vždyť na něm budou všechny rozhovory a je také emírův syn. Za nimi Martin s Jakubem, Nikolas se Zdislavem. Nákladní koně a jejich dva sluhové všech možných profesí od vojáků po kuchaře a lazebníka a konec uzavíral Jáchym s Hankem. Ludvík se většinou pohyboval porůznu, buď hned za vévodou, když bylo třeba tlumočit nějakou řeč, protože jich ovládal nejvíc, nebo jel vedle koně, jak říkával s jeho apotékou. Najeli zpět na starou římskou cestu. Tady byla všude spousta potoků a řek a také zachovalých římských mostů. Moc velký provoz nebyl, jen osamocená kára s osly. Spíš hnané ovce mezi pastvinami všude kolem. Vlevo byla nížina s řekou Alagón, vpravo vysoké hory s lesy. Místy hájky kaštanů a množství starých oliv. V poledne je upoutaly trosky římského města Cappera, nyní zvané Cáppara. Přejeli římský most přes řeku Ambros. Už zdálky viděli zachované tetrapylum, čtyřúhelníkový oblouk na sloupech, dobrých sedm sáhů vysoký. Ostatní části byly jen rozvaliny.

Najam jim ukazoval zbytky potrubí, kudy sem přiváděli léčivý pramen do zdejších lázní. Z těch se na rozdíl od Baňos de Montemayor nic nezachovalo. Pokračovali dál, v chládku dubů s listy podobnými cesmínám si odpočinuli a pojedli. K večeru se dostali k malému městu Ambracia (Plasencia). Bylo v údolí mezi horami. Na svazích kvetly třešně. Místo mělo sice bohatou historii od dob Vizigótů, ale také bylo často poničeno. Přespali v houních v opuštěném přístřešku bez oken, nejspíš sýpce. Ráno potkali větší skupinu vojáků. Jen Najam ukázal pergamen od otce, ale vypadalo to, že by si jich ani nevšimli. V době míru se každý zajímal jen o sebe, nebo co kde získat.

Vyjeli z hor na pahorkatinu, velmi málo osídlenou. Spíš potkávali na cestě polozřícené a opuštěné osady. Taky zbytky zahrad, převážně s olivami. Blížili se k další hornatější části. Zde přenocují. Vyhlíželi místo za zříceninou kláštera de la Moheda, ale jeli až k horám. U pobořené malé pevnosti de Grimaldo postavili dva stany. Využili kamenné zdi k ustájení koní. Zapálili oheň. V noci se ozývali vlci z hor. Ale nocleh proběhl bez problémů, jen ráno pršelo. Zato další cesta byla náročná. V noci byly v horách bouřky, řeky Tajo i Tamuja byly rozvodněné, okolí mostů zaplavené. Málem ztratili dva nákladní koně. Do vody se vrhl Jáchym s Martinem a přivlekli je na lanech. Dál pořád pršelo. Přitom se chtěli dostat až do Hisn Qasras nebo taky Alkazares, dříve a na mapách Castris (Cáceres).

To bylo také jedno z měst, co nezažilo moc šťastných let. Založeno Římany v roce dvacet pět. Hradby ze třetího a čtvrtého století, vícekrát poničené. Stejně jako město. Od osmého století zde byli střídavě Arabové i křesťané. Před asi sedmi lety znovu vybudované Abd al Muminem. Nakonec přijeli hodně pozdě a byli rádi, když se ubytovali v židovském hostinci před hradbami. Společná ubikace pro všechny na rýžové slámě a houních. Polévka z rozvařené cizrny a jehněčího masa. Macesy, muslimský muhamar. Vařená slepice. Toť vše. Jiné nezbylo. Ale hlavně ocenili, co bylo teplé. Ludvík nechal všem uvařit nápoj podle abatyše Hildegardy proti nachladnutí. Zvlášť se obával o Jáchyma a Martina. Ale nakonec si k Ludvíkovu lektvaru svařili chlapci víno. Ráno znovu pršelo. Rozhodli se pokračovat a k nákupům zvolí jiné město.

Vyjeli na Alcuéscar. Kdysi vizigótské sídliště v blízkosti s malou bazilikou Santa Lucia del Trampal. Když město zničili muslimové, baziliku ušetřili. Založili pak v roce osm set třicet město muslimské. Projížděli krajinou s vyvýšeninami i nízkými horami zarostlými korkovým dubem, který se zde také sklízel. Jinak většinou jen lesy a samoty sběračů korkového dubu.

„Ten se odlupuje po deseti letech,“ vyprávěl jim Najam. „Sklizený korek, což je kůra stromu, se pak sváží do měst obchodníkům. Město je zcela muslimské, ale obyvatelé jsou různí. Mnoho lidí odsud přemístil do Afriky Ali ibn Yusuf před víc jak čtvrt stoletím. Jsou tu také ti, co konvertovali k islámu, ale jen navenek. Dřív tady bylo hodně Mozarabů, křesťanů, co mohli vyznávat své náboženství, ale jen soukromě a platili daň. Dnes Almohadové chtějí, aby se všechno obyvatelstvo stalo muslimy. Ale pořád je všude mnoho různých národností. Z Leónu, Portugalska i z Maroka. Obchodníci bývají Arabové i Židé. Almohadští vojáci jsou Berbeři. Snad se k nějaké výpravě přičleníme. A zatím, prosím, užívejte mé arabské jméno. Doufám, že někdy budu nosit i jméno mého dědečka, Samuel.“

Na úpatí hor Sierra del Centinela bylo sice nevelké, ale dobře opevněné město. Kamenný minaret hned značil muslimský vliv. Taky většina budov byla v maurském stylu. Pronajali si čtyři místnosti s přilehlým malým dvorkem a stájí. Měli i svůj stůl. Nebylo zde nic harám.

„Na červenou kůrečku selat musíš, Martine, zapomenout. Tady je i maso spíš dušené a vařené,“ usmíval se Jakub.

„Bude i hůř, ale vidím velbloudí, to zkusíme, ne?“

„Je jako hovězí, to sice není zapovězené, ale moc se zde nejí,“ dodal Najam. „A lépe bude jíst mimo dobu modliteb, nebo si spíš můžeme nechat jídlo donést.“

Na dvorku nechali usušit stany. Vyjeli brzy z rána a kousek za městem se zastavili u malé baziliky na zalesněném kopci, Santa Lucia del Trampal, ze sedmého století.

„Vždyť je tahle bazilika jen o něco větší než moje kaple. Malá loď, tři kapličky, tři věžičky. A je zavřená.“

„Ale vydržela zatím. Nikdo ji nezbořil ani nepřestavěl na mešitu, poprosím vás, pomodleme se zde,“ vyzval je Jakub.

Najam odříkával nahlas latinskou modlitbu. Pak nasedli a vraceli se na cestu.

„Možná vám bylo podivné, že jsem se u kostela modlil. Asi o mně nemáte dobré mínění, když si klekám na kobereček a modlím se k Alláhovi. Ale byl jsem vychován v obou vírách, za to děkuji rodičům, abych si v dospělosti vybral. I mé arabské jméno Najam znamená Hvězda. Hvězda vítající narození Ježíše. Já si vybral křesťanství, ale zatím s vámi využiji i své druhé víry. Obojí je k jednomu bohu a každá víra má něco dobrého a něco ne. Takový je život a snad díky vám všem se jednou vrátíme do Francie nebo Českého knížectví. Děkuji za tuto možnost, náš pane vévodo Lukasi.“

Toho chlapcova upřímnost dojala. V duchu poděkoval pánu Bohu za jeho přítomnost.

Dobré dvě míle jeli hustými lesy. Různé duby s převahou korkového, na skalnatých místech borovice. Potkávali jen sběrače korku a malé stádo hovězího dobytka, hnané možná až do Méridy. Zde byl dostatek potoků, některé s římskými mosty. Dojeli až k řece Aljucén. Rozhodli se zde přenocovat, aby zítra stihli ubytování v Méridě. V blízké rybářské osadě jim připravili místní štiky. Ty se nejdřív marinují s kořením a potom pečou na plochých kamenech. Tak se připravovaly už prý v dobách před Kristem, snad ještě před Římany. Vypadalo to zase na déšť. Taky v zimním období tu bývají časté deště. V létě naopak mnoho potoků vyschne a zůstanou jen tůňky v hlubších roklích, kde ryby a ostatní vodní živočichové přežívají. Bylo docela teplo. Rozhodli se ke spánku použít skoro prázdný seník, aby stany zbytečně nenavlhly. Štiky byly pochoutkou a rybářům zaplatili solí a moukou. Zásoby si doplní ve městě. Když vyjížděli, spustil se déšť.

Krajina se změnila v další spíš plošinu, místy se zbytky bývalých zahrad a rozvalinami osad i zřejmě kláštera. Později viděli ojedinělá pole, zahrady, vinice a konečně hradby Méridy. Někde byly využity staré římské hradby a hradby vizigótské. V celém městě bylo nespočet památek z římských dob. Vždyť město vzniklo už dvacet pět let před Kristem jako Augusta Emerita, postavené pro veterány římských vojsk. S posádkou až devadesát tisíc mužů. Zásobené čistou, horskou vodou dvěma akvadukty, jeden, Los Milargos, dokonce z umělé nádrže na sever od města. Bylo tady dochováno veliké divadlo, cirkus, amfiteátr, Trajánův vítězný oblouk a Dianin chrám. Na bývalém Marsově poli kaple Santa Eulália. Jinak nový minaret s mešitou a nové domy s množstvím sloupků nesoucích klenbu podloubí.

Vstoupili na základě emírových listin bez problémů. Tady se pohybovalo plno vojáků z velké arabské citadely, vzniklé z římské pevnosti. Vyhledali doporučený hostinec. Uzavřený dvorek s podloubím, čtyři komnaty, stáje a místnost na náklad. Najam s Lukášem a Martinem zajeli k veliteli pevnosti. Bude dobré mít doporučení pro další cestu. Mohlo se také stát, že zrovna neuspějí. Ne, že by jim něco hrozilo, není válečný stav, ale každý není nakloněn, když mu pod okny projíždí možný nepřítel. Na druhou stranu, pokud se stanou hosty, budou všude ochráněni před možnou nevraživostí.

Velitel byl středních let, velmi významného původu. Pocházel z berberského kmene Masmúdú, stejně jako současný chalífa. Zato jeho zájmy byly zcela jiné než vojenské. Byl velikým příznivcem všech věd a umění. Zajímal se o předchozí vládce a velmi mu imponovali Římané. Proto také nenechal ničit památky z té doby jako jinde, kde římské stavby používali místo kamenolomu. Abu Muhamad ovládal mimo arabštiny i berberštinu a hebrejštinu, skvěle latinu, ale i španělštinu a francouzštinu. Byli u něj velmi dlouho a ostatní se obávali, co se přihodilo.

„Tak jsme pozváni do citadely všichni,“ oznamoval hned Martin. „Myslím, že tady nějaký den strávíme. V hostinci je prý větší pohodlí jak u vojáků. Ale jinak se těší na Ludvíka, mají nějaké své marody, na Jakuba, je tam slušná knihovna, prostě na všechny, a hlavně má tam i kuchaře, co vaří pro vojáky, co nejsou muslimové. Takže bude i červená kůžička.“

Tak to byla opravdu výhra. Jednak si tady pořídili muslimské oblečení i zbraně a každý si přišel na své. Jáchyma obdivovali zase jako vždy s lukem. Přitom luky používané křesťany měly menší dostřel a hůř se ovládaly. Jakub se Zdislavem se pustili do studování knihovny. Byli úplně ohromeni, jaká díla, o kterých někdy jen slyšeli, zde byla. Taky se čekalo každým dnem na příjezd slavného zeměměřiče a učence, Yusufa Ibn al Shaykha. Tento ještě mladík byl známý svým zpracováním map muslimské části Istrijského poloostrova. Přijel posel z nedalekého hradu Alange. Zeměměřič je u nich a zvali Abu Muhamada k návštěvě. Vyjeli tedy všichni.

Hrad Alange viděli hned, jak vyjeli přes římský most, zhruba míli daleko, na vysokém skalním útvaru z křemence. Menší hospodářské podhradí asi v půli skalisek. Dobrých sto sáhů, možná i výš nad širokým okolím. Cestou kolem jen pastviny a zbytky starých stoletých oliv. Vynikala Věž úcty, pětipatrový vysoký hranatý donjon, a kaple, předělaná na mešitu. Všude okolo hradby s cimbuřím. Projeli bránou Puerta del Sol do širokého nádvoří. Vpravo ubikace vojáků, kuchyně a pekárna, pak malý starý hradní palác, za ním nový a vedle donjon. Vlevo sýpky, stáje, na konci kaple. S místním hradním pánem je přišel přivítat i mladý učenec, Yusuf. Samozřejmě se objímali a líbali, což je obvyklé mezi muži, ale naprosto vyloučené k ženám. Ty zde také nikde nebyly vidět. Ve městě, pokud byly Arabky, jen zcela zahalené v abaji a šátku nikábu.

Po malém občerstvení šťávami a sladkostmi se šli podívat na střechu donjonu, odkud byl úžasný rozhled všude po planině až směrem k vyšším horám. Pak se rozdělili podle zájmů. Najam, Jakub, Zdislav se hned ponořili do studia map Afriky s Yusufem. Přidal se i Ludvík. Ostatní si prohlédli sbírku trofejí z Afriky, antilop, gazel, nádherné stočené rohy paovcí hřivnatých, ale i kůží paviána, geparda a dokonce lva. Po modlitbě v mešitě se sešli u stolu k poradě. Yusuf přijel ze Sevilly. Nedoporučoval cestu tím směrem. Je jmenovaný nový místokrál a jsou tam nepokoje a střety mezi dvěma tábory. Nemusí do Cádizu přes Sevillu, ale do přístavu Huelva jinou cestou a vyhnou se Seville. Původně kudy chtěli jet do Zafry, ale tam odbočí do hor Sierra Morena do Frexnalu a dolů na jih. Jen tahle cesta bude málo používaná. Místa jsou spoře obydlená. Pojedou horami, lesy a podobnými plošinami. Dříve zde byly římské villy, což byly spíš statky s přilehlou zemědělskou činností. Všechno hned prohlédli na mapách. V Huelvě i spíš najdou loď, určitě zase kogu. Jsou zde dva přístavy, jeden i pro velké kupecké lodě. Staví zde hlavně Portugalci. Všichni vzpomněli na Nansena a Torgera. Zřejmě zimují někde v Portugalsku, i když kdoví, tady to moc zimně nevypadá a letos, říkají místní, je obzvlášť teplá zima. Bohužel dosti suchá. Obávali se letních veder, velkého sucha a častých požárů.

Přespí ve stanech, co jim postavili vojáci. Po poslední modlitbě se zase sešli a ještě dlouho vyprávěli. Zítra odpoledne se s nimi Yusuf vrátí do Méridy.

„Zatím, pane, nepociťujeme, že jsme mezi nepřáteli. Kéž by to tak bylo i nadále. Yusuf je skvělý mladík a v jejich světě velice respektovaný. Ukazoval nám, jak měřili vzdálenosti už staří Peršané a Féničané. Pojede taky do Afriky, ale až příštím rokem.“

„Většinou v době míru spolu vychází lidé různých původů i náboženství. Snad naše cesta vyjde i nadále. Taky díky Najamovi. To bylo výborné rozhodnutí vzít ho s sebou. V Méridě budeme muset směnit peníze, pokud nepojedeme do Sevilly.“

„V horách na další cestě budou určitě divoká prasata. Nebudeme sledovat, co je a není harám. To muslimové mají složité a ještě se pořád modlit.“

„Chybí nám tady otec Jeroným. Už jsme každý plný hříchů,“ rozesmál se Jakub.

„To je poslední, co mne tady trápí. Viď, můj pane Lukáši,“ dodal Martin.

V Méridě nastal problém. Až třetí židovský směnárník vzal jejich listiny z Francie. Ostatní se na ně jen nedůvěřivě dívali. Taky poradil, kam se obrátit v Huelvě, a pokud najmou loď, tak určitě portugalskou. Mívají je vzorně připravené, jen je třeba poptat se na kapitána. Mnozí jezdí podél marockých břehů mnohem dál a obchodují s otroky, zlatem a železnou rudou. Končil únor a zde bylo krásné jaro a všechno v květu. Jen deště bylo málo. V horách budou muset dávat pozor na požáry. Letos mohou začít mnohem dříve. Polovinu ranní cesty už znali z výletu na hrad Alange, dál pokračovali starou římskou cestou až do Almendraleja. Místy byly stopy římského osídlení, ale i husté lesy na nevysokých pahorcích. Kdysi zde byly zahrady a vinice, dnes jen pár pastevců. Ovce a kozy. Za malou osadou postavili tři stany. Nebyli sami. Přenocovalo zde i několik dvoukolek směřujících do Sevilly. Další cesta byla mezi lesy a znovu plochou pahorkatinou se starými olivami. Dorazili do Zafry, kde opustí římskou cestu. Muslimové ji přejmenovali na Safru a zdejší pevnost sloužila k ochraně obchodní cesty. Zde doporučení už neměli, tak k noclehu zvolili na odbočce do hor zbytek staré římské villy. Kus uzavřeného sloupoví dobře poslouží. Nic moc nenaznačovalo o případném majiteli. Poněkud se ochladilo, přidali a v tom Aura zahlásila nějaký pohyb. Objevil se veliký pastevecký pes. Jejich poštěkování bylo spíš přátelské.

Martin v čele tentokrát s Najamem sledovali, kdo se objeví, a zastavili výpravu. Lukáš řešil další jízdu podle mapy s Jakubem. Jistě že všichni sáhli po zbraních. Mezi zbytkem zídky a keři fíků se objevil asi dvanácti či třináctiletý chlapec na oslíku, zavolal na psa. Pak seskočil a poklekl.

„Vítejte mocní a drazí pánové. Rádi vám poskytneme z našich skromných zásob při vaší cestě. Jsem Bartolomejo Cardoso, žijeme tady v horách od nepaměti. Můj otec je tesař a staví na blízkém hradě.“

Všichni se seskupili okolo chlapce a on už ukazoval kam s koňmi a nákladem. Vjeli do kdysi krásného podloubí římské villy, teď částečně poničeného. Jak při bojích někdy dávno, tak loňským zemětřesením. Byla zde jen stará babička, co měla na starost trochu dobytka s chlapcem, ostatní byli na stavbě hradu.

Lukášovi sloužící se hned dali do přípravy jídla u velkého krbu a pece a ostatní, jak byli zvyklí, do nocležiště. Oba psi se pohybovali u svých pánů. Místní byli křesťané, nemuseli brát ohledy na modlitby ani harám, a zatímco se venku silně rozpršelo, kůžička se červenala. Domácí přinesli jednak dobré místní víno, ale hlavně vnikající limonádu z granátových jablek a citronů. A taky velikou vzácnost. Berberskou pálenku z datlového vína.

Dali se do řeči, jak to vlastně s takovými nápoji u muslimů je, a vše jim vysvětloval Najam a Ludvík. V dávných dobách se nijak pití nezakazovalo, ale začalo být časem velmi oblíbené a hlavně mladí pak nebyli schopní se důstojně zúčastnit modliteb, ale pak i bojů a došlo na zákazy. Navíc každá část vykladačů ať už z Koránu, nebo ze sunny, což jsou zprávy ze života Muhammada a jeho druhů, si vykládá vše jinak. Učenci, álimové, a starší ctihodní mužové, šajchové, se staví různě. Ale začíná převládat úplný zákaz všeho, co je harám.

Celou noc lilo, i další den. Místní se radovali. Naplní se jejich podzemní jezero. Už v dobách římských, možná i dříve, byla voda z blízkých nízkých hor svedená do veliké jeskyně, kde se udržela celý rok. Letošní zima byla velmi suchá, konečně budou mít po starostech. Bartolomejo jim ukazoval podzemí a zároveň přinesli z proutěných košů i pár ryb. Využili odpočinku za deště. Bylo třeba prohlédnout zbraně, výstroj, koně, poopravit stany. Dál už pojedou bez větších zastávek a čeká je nejzodpovědnější úkol. Najít v Huelvě portugalskou spolehlivou kogu. Do přístavu mohou dorazit za čtrnáct dnů, ale možná i dříve.

Další den už krásně svítilo slunce. Dobře svým hostitelům zaplatili a vyjeli mezi pahorky k jihu. Taky uviděli na vysokém skalnatém ostrohu opravovaný a stavěný hrad, Burgillos del Cerro. Dvě velké věže, v nárožích další tři. Stínky na hradbách s šípovitým zakončením. Potkali několik povozů s kládami. Ale jejich cesta mířila k Frexnalu (Fregenal) de la Sierra. Už dávno známé pevnosti Keltů, Nertóbriga. Městečko kolem bylo zcela přizpůsobené arabské architektuře. Na první pohled se lišilo množstvím vysázených palem všude v okolí. Mohli sice pokračovat, ale zvolili malý příjemný hostinec. Byli jedinými hosty. Jeli už mimo hlavní cestu na Sevillu a zdejší krajina tvořená horami a pastvinami byla velmi málo obydlená. Končila Sierra Morena, začínal jih Andalusie, podle arabského názvu Al-Andalus. I ten přebrali Mauři z vizigótštiny, jak jim vyprávěl Najam.

Zato zde nebyly žádné vojenské posádky, sem tam pastýři nebo uhlíři, a množství zvěře. Divoká prasata byla i častým úlovkem. Nestříleli nic trofejního, jen co bylo potřeba k obživě. S Aurou si zde občas povídali místní vlci, viděli rysa, jeleny a nad skalami kroužili početní orli. V římských dobách se tady v blízkosti La Navy těžilo a zpracovávalo železo. Dnes to byla jen osada pastýřů. Ze zbytků odpadních strusek při tavení měli zde ohradu pro dobytek. Kolem kvetly a zároveň dozrávaly planiky, nazývané jahodové stromy. Místní ženy je sbíraly a vařily z nich marmeládu. Za syrova chuť malých červených plodů nikoho nelákala. Zato si pochutnali na koláčích s fíky, cukrovím ze sušených datlí a sladkém rýžovém nákypu s jablky. Volská oháňka a jamón byly rovněž skvělé. Už v dávných dobách byla místní iberská šunka, jamón, vyhlášená, ale s Maury se stala harám. Chov prasat upadl a vše nahradily ovce a kozy.

Postupovali pomalu, bylo krásně, všechno kvetlo. Užívali si suché země. Pár dnů a bude je doprovázet jen voda. Při večeři u velkého ohniště probírali další cestu. Místní jim ukazovali plno památek. Největší rozkvět měla Andalusie za Římanů a Vizigótů.

Jeden z velmi příjemných večerů zažili u malé vesničky v pohoří Toledo, Navahermosa. Potkali se s loveckou družinou mladíků z místního hradu, Dos Hermanas, neboli Dvě sestry. Hned vznikla humorná situace, neboť oni byli dva bratři. Byli tu ponecháni, zatímco ostatní vyjeli do Huelvy, a chtěli si svobodu pár dní užít beze všech zákazů. Uctít a pohostit vzácnou návštěvu, francouzského vévodu, mladého emíra a pověstné bojovníky z cizích krajů. Navíc doktora. Ten zde naštěstí neměl žádnou práci jako všude jinde a mohl se zapojit do zábavy. Výborné marocké víno, ale i destilát arak.

„Myslím, že by jejich otcové nebyli nadšeni nebo jejich imám, být zde,“ smál se Martin.

„Alláh jim určitě odpustí, nám to ani nějak divné nepřipadá, ale všude tu jsou jen muži, nevím, co by hoši řekli na oslavu svátků u Augusta.“

Tady pochopitelně i tančili jen muži. Většina tanců vycházela z představ bojů nebo lovu. Ale mladíkům se zalíbily i melodie jejich hostů a napodobovali jim neznámý tanec.

„Je to hezké rozloučení s pevninou,“ pochvaloval si Martin a všichni mu přitakali. V přístavu už budou samé starosti. Pojedou do zcela jiného světa.

Přístav Huelva byl jedním z vůbec nejstarších přístavů na Iberijském poloostrově. A dříve i jeden z nejvýznamnějších. Až arabská nadvláda snížila jeho význam přes skvělé přírodní podmínky. Byl v ústí dvou řek, Rio Odiel a Rio Tinto. Přístav byl tak chráněný vnitřní a druhý vnější a větší zase před velkými vlnami zaštiťovala dlouhá skalnatá ostruha. Byl využíván hlavně rybáři s menšími plavidly, co obchodovali okolo pobřeží. Ale rády se tu zastavily i velké lodě, které jinam nemohly pro hloubku ponoru. Přístavy v ústí řek často zanášelo splavené bahno.

Jejich předchozí hostitelé jim doporučili malou krčmu s ubytováním v části s nemuslimským obyvatelstvem. Původní rybáři, židovští obchodníci. Vévoda s Najamem a Jakubem se vydali za správcem přístavu, ostatní na tržiště a Ludvíkovi to samozřejmě nedalo a vypravil se do místního špitálu. Správce, Abú Sád, byl v nově postaveném, dalo by se říct, paláci a z jeho místností byl krásný výhled na přístav. Nově dosazený ze Sevilly. Měl Lukášova léta a patřil mezi uznávané matematiky. Byl Peršan a k současným vládcům moc sympatií nechoval. Zato si hned porozuměl se svými hosty. Zatím zde žádná loď vhodná pro jejich účely není. Z Maroka jsou očekávány hned tři nové kogy bohatého portugalského kupce a cestovatele, který obchoduje s koberci a látkami. Na zítřejší den pozval správce celou jejich výpravu na prohlídku přístavu a odpolední pohoštění.

Večer se všichni potkali u nakládaných chobotniček a samozřejmě hezky propečené šťavnaté kýty. Ludvík v místním špitále měl co dělat. Většinou úrazy rybářů a lodníků. Zdejší ranhojiči, mladý Arab a starý Portugalec, uvítali jeho nabídku na pomoc.

„Rybí trh moc čistotou nezářil, ale našli jsme docela slušnou výrobnu nasolených ryb, aby vydržely horka. Tak tady žádné lahůdky na cestu nehrozí. Doplnili jsme běžné šípy, nějaké drobnosti pro koně a zjistili, kde je k prodeji kvalitní seno i ostatní krmení. Je tady pro námořníky i malá kaple v provozu. Většina jsou křesťané a židé,“ sděloval jim Martin.

„Zítra máme pozvání od Abú Sáda. Očekává obchodní lodě z Maroka, které by nás tam mohly vzít. Na nějaký čas se s Evropou rozloučíme. Ať naší cestě přeje Pán Bůh!“ Lukáš pozvedl číši vína a připili si.

Pak si ještě dlouho povídali ve svých malých ložnicích. Nikomu se nechtělo spát. Teď teprve začne jejich skutečná cesta.

„Už jsme všichni námořníci,“ smál se Jakub. „I Najam se plavil Středozemním mořem i Atlantským oceánem.“

„No mí drazí, já jsem raději u své kaple, na cestě z Prachatic nebo na cimbuří Zvonu než na pár prknech na vodě,“ dodal Martin.

„Já si vody taky užil dost za křížové výpravy, ale tak jde náš život. Celá tato cesta mi připadá zbytečná. Kvůli jednomu muži. A to po něm stejně touží i Angličané. Může se stát, že se s nimi potkáme.“

„A to se budeme o něj rvát, můj pane?“

„Doufám, že ne, Martine. Rozumní lidé se vždy domluví.“

„Já moc rozumných nevidím. To by ani nebyly války.“

„Ty jsou, Jakube, kam až sahá lidská paměť. No raději změníme téma, mí drazí.“

Nicolas pevně svíral Zdislava a líbal jeho ušní lalůček.

„Je mi tak krásně, Nicu, nikdy jsem nic lepšího nepoznal.“

„Jsem rád, kdoví, co nás teď bude čekat, ale jsme spolu a mezi svými.“

Hanek s Jáchymem oplývali dobrou náladou vždy a na nová dobrodružství se těšili. Najam s Ludvíkem měli vyprávění na celou cestu. Ale milosrdný spánek jim dopřál nových sil.

Ráno je vzbudilo několik zvláštních zatroubení. Nebylo pochyb, že do přístavu připlouvá loď, a ne sama. Taky ze střechy nad klenbou, kam jim ukázal cestu sloužící a kde se shromáždili, uviděli příčinu. Ke kotvícím molům vjížděly tři obrovské lodě. Zatím podobné neviděli.

Byly mnohem větší než Nansenova koga. Každá se třemi stěžni, kde právě svinuli plachty. Všude ochranné kastely, vystouplé zádě s kajutami. A kolem hned veliké hemžení lidí. Přiběhl za nimi chlapec od Abú Sáda, že je má přivést. V paláci byli uvedeni k nízkým stolkům a spoustě polštářů na zemi s připravenou snídaní. Pšeničný arabský chleba, pečený baklažán, marinovaný v česneku, cibuli a koření, naložené okurky a kalabasy, ovčí jogurt a množství sladkostí.

„Musím se hluboce sklonit před hostitelem. Je zde i mísa kuřecího ve výborné šalši,“ pochvaloval si Martin,zatímco, jak říkal, zbývající omladina dávala přednost pokrmům z datlí a fíků. Hanek s Jáchymem upřednostnili cizrnové placičky s velmi ostrou pomazánkou. A všichni ocenili mátový čaj s meduňkou, citronem a jablečnou šťávou. Jeden z obsluhujících se omluvil za svého pána, ale vrátí se se svým přítelem za chvíli z přístavu. Všichni jsou šťastni, že se hrabě Mauricio Osorio vrátil.

„Jméno je mi známé,“ prohodil Lukáš. „Z křížové výpravy, jeden z nejstarších portugalských rodů. Pokud jde o stejného muže, pak se známe. Ale to byl válečník, ne obchodník a už vůbec ne lodník. Bylo by to krásné shledání.“

A toho se jim dostalo záhy. Po snídani je odvedli do malé palmové zahrady, kde v kašně obdivovali okrasné rybičky. Tím byl nadšený Jáchym. V Korji i v Kitáji se mnoho takových ryb pěstuje.

A pak se objevil Abú Sád ve slavnostním vyšívaném vlněném burnusu. Muž vedle něj byl pořádný kus ještě pořád mladého chlapa. Nahnědlý knír a bradka, výrazný velký nos a veselé oči. Nevěřícně pohlížel na vévodu.

„Caramba, caramba,“ zvolal. „Lukasi, Lukasi.“

„Mauricio,“ oba muži se objali.

Teď si teprve ostatní všimli mladíka, co stál uctivě za Mauriciem. Střední výšky, Arab, ale s částečnými jen málo viditelnými negroidními rysy. Trochu širší nos a velké rty. Svým způsobem velmi hezký. Měl v sobě něco uklidňujícího, vzbuzujícího důvěru.

„A tenhle mládenec, to je dnes má pravá i levá ruka, Netuno. Přišel z moře jako Neptun. Můj Bože, čí je ten nádherný pes či vlk?“

„Můj, pane Mauricio, Aura. Jsem rytíř Martin ze Zvonu, z družiny vévody.“

„Přítel, nejvěrnější přítel je taková fenka. Vlčí původ nezapře a je nesmírně dobře vycvičená. Ví sama, co se patří. Víš, chlapče, že náš rod má ve znaku ve zlatém poli tři vlky? Nádhera.“

„Džatigi, přijmi mou poklonu a oddanost, bohové tě zjevili králi. A s tebou přichází tvůj griot. Jak bylo předpovězeno. Sama stvořitelka života Sossó, matka vlčice.“

Martin se nechápavě díval na Netuna, klečícího před ním.

„Netuno je také griotem, okawelem, jen lidským. Rádcem, znalcem historie a pověstí. No to je dlouhé vyprávění.“

Přistoupil k nim Jáchym.

„Vždycky jsem ti říkal, Martine, už kvůli luku. Pamatuješ? Věštby se plní. Jsou nám příznivy. Jsi král králů.“

„Je to složité a myslím, že bude čas seznámit se a vše si povyprávět. Jen jsme nestihli to hlavní. Vezmeš nás do Afriky, Mauricio?

„Klidně jeden náklad oželím, drahý příteli, až na Konec světa. Týden budeme vykládat, týden nakládat, týden na opravy. My se vracíme do přístavu a večer se setkáme i s mými přáteli kapitány. Snad nás do večera nebudete postrádat. Musíme ještě vyřídit nějaké formality s velitelem posádky. Úplatky. Nejsou všichni přátelé. Takové lodě tady nikdo nemá. Všude je i velká závist. Úspěch se neodpouští.“

Vrátili se do hostince.

„Můj drahý Lukáši, jsem z toho, jak se říká, jelen. Ani si všechna ta jména, co mi ten klučina dal, nepamatuji. Nejsem žádný král.“

„Asi tomu, můj milý, neujdeš. Tvrdí to Jáchym i bába Ančí a teď Netuno. Doufám, že mne necháš ve své družině?“

Všichni se smáli, jen Jáchym byl vážný. Zavolal si pak Martina.

„Cítím, Martine, že nás brzy povedeš.“

„A Lukáš? Snad se nepřihodí nic zlého?“

„Přihodí, ale myslím, že na konci vidím vévodu. Kdyby tu byla bába Ančí, viděli bychom víc. Ona rozmlouvá s ohněm. Pár dnů a promluvím s Netunem. Nevidím tam špatné úmysly.“

„Budeme muset Lukáše víc hlídat.“

„Tady mu, myslím, nic nehrozí, až za průlivem u marockých břehů. Zkusíme promluvit i s Netunovými bohy.“

Martin měl pokaženou náladu. Kdo ví, vše vždy nemusí vyjít. Ale vzpomínal i na to, co kdy řekla bába Ančí. Teprve na večeři ho trochu povzbudilo vzácné palmové víno. Mauricio přivedl své kapitány. Byli jako trojčata. Snědí, černovlasí, s plnovousy. João, Filipe, Luiz. Jak vyplynulo z hovoru, kamarádi od dětství. Byli syny místních větších rybářů a stejně starý synek venkovského šlechtice v nich našel nerozlučné kamarády. Velké lodi viděli jen proplouvat kolem nebo zakotvily daleko od břehu a vyslaly člun. Mít takovou loď a odjet daleko. Dva mniši se starali o výchovu chlapce a ten se o své nabyté vědomosti dělil se svými druhy. Budou námořníky. Z chlapců se stali rybáři v pobřežních vodách a Mauricio rytířem. Začala druhá křížová výprava, kam ho vyslal otec s dalšími šlechtici. To bylo první setkání s Lukášem a Jeanem. Ještě s jedním Španělem měli stan. Ze začátku se dařilo a prožili skvělá dobrodružství. Pak se rozdělili a znovu se setkali po návratu ze zajetí. Mauricio byl pak i nepřímým svědkem Jeanovy smrti. Celou dobu o jejich vztahu věděl a přál jim.

Z výpravy se vracel se starým zraněným hrabětem. Vyprávěli si o životě. Hrabě byl několikrát s kupeckou lodí v Maroku a ještě dál na Sahaře. Přivezli tehdy množství látek a koberců a spoustu cenností a šperků. Nabídl Mauriciovi pomoc s obstaráním lodi, když ho po smrti odveze do Afriky, kde byl nejšťastnější, pohřbít. První loď byla stará německá koga. Domluvil se se svými kamarády z dětství, sehnali pár lodníků. Samozřejmě jim všichni prorokovali neúspěch. Problémů byla spousta. Naštěstí vše vyšlo. Dostali se až do Rabatu. Tady bylo množství právě zakládaných manufaktur. Spřádání vlny, tkaní látek, vázání koberců, barvení. Bylo tu množství zboží, ale žádní kupci. Nakoupili za směšné ceny a domluvili si hned další odběr. Celou cestu měli strach, jestli doplují. Ale počasí přálo. Prodali s obrovským ziskem a za pomoci hraběte koupili další obchodní loď. Ještě dvě pronajali. Rabat se měl stát hlavním městem chalífa Almohadů. Všechny možné stavební pomůcky, sklo i mozaiky. Nástroje, nářadí. Pustili se i směrem dolů na druhý, už ve starověku největší přístav Anfa (Casablanca).

Zkusili to ještě níž a tam našel Netuna. Na troskách z lodi, kam se přivázal. Zraněný, v bezvědomí. Po týdnu byl teprve schopný jim něco říct. Jeho otec se před léty dostal s otrokáři a několika mnichy k ústí řeky Senegal. Po ní do vnitrozemí k Bambouckým horám a okolním řekám, kde se všude rýžovalo zlato. To se pak dopravovalo skalnatými polopouštěmi karavanami až do Timbuktu. Odtud, největší křižovatce karavan, dál na sever Afrikou různými směry. Místní vládcové se měnili, ale mnichy zde nechali vybudovat kapli. Jeho otec se zde seznámil už také s míšenkou a narodil se jim Alfons. Dostal nejlepší vzdělání, ale poznal i místní a zajímal se o jejich kulturu i božstva. Když otec zemřel, poslala ho rodina matky s jednou karavanou do arabského světa. Byli přepadeni a jeho prodali otrokářům. Loď se potopila v bouři a Mauricio ho zachránil. Začal mu říkat Netuno, když se vynořil z vln. Alfons toto jméno přijal z vděčnosti za záchranu i z úcty k bohu vod a moří, který mu nedal zahynout. Minulý rok své rodiště navštívil a viděl, jak se schyluje k bratrovražedné válce, které může zabránit jen pověst o králi válečných králů a matce vlčici, v těchto končinách velmi rozšířená.

„To je jen rychlé vysvětlení, na moři bude času dost, ale co vede tebe, příteli, v tak nehostinná místa, kam loď nezabloudí? Doufám, že ne touha po zlatě.“

Lukáš mu vysvětlil královo přání a že stejného muže zde budou hledat i Angličané. Pokud byli ve Španělsku, zatím prý nevypluli.

„Asi Jindřichu Plantagenetovi chybí peníze. Pořád proti někomu bojovat není zadarmo. My máme raději domovský přístav zde, i když Alfons osvobodil Lisabon. Ale tam bychom byli moc na očích. Jedněm by vadilo, že šlechtic a rytíř je obchodníkem a námořníkem, jiným spolupráce s Maury. Jsem nesmírně šťastný, že jsme si se zdejším novým správcem porozuměli. Všichni obchodují s Marokem ve Středozemním moři a pak jen po Tanger. Za jeho přístav se pustí málokdo. Tam my nejezdíme často. Jistě, Atlantik není Středozemní moře. Bývá velmi bouřlivý. Ale naše kogy jsou skvělé lodě a Pán Bůh nás provází.“

Na zítřek domluvili prohlídku lodí a také nutné úpravy pro koně a náklad.

„Jsi nějaký vážný, můj milý. Měli bychom se radovat z takové příležitosti,“ obrátil se Lukáš na Martina.

Ten měl před očima rozhovor s Jáchymem. Chtěl o tom hovořit i s Jakubem, ale ten by se prokecnul před Lukášem. Jak to jen někteří lidé dělají, že umí předvídat, co bude? Být tu bába Ančí. Zkusí promluvit s Netunem. Ale to ho z úvah zcela vytrhl Jakub, toužící po lásce.

Hned ráno v přístavu si všichni vzpomněli na Nansena a Torgera. Jak se jim daří? Na dřevěném molu u lodí byly káry tažené koňmi, kam se překládalo zboží. Většinu si hned odváželi noví majitelé. Mauricius jim s hrdostí ukazoval kogy.

„Tahle, Eleonora, bude po cestě naším domovem. Je zde šest kajut, částečně krytá paluba, ustájení pro koně pod plachtou. Pro případ dlouhého bezvětří máme i vesla, zatím jsme je nepoužili. Horký vzduch z pevniny a vlhký mořský vytváří stálý vítr. Jsou tu časté bouře, ale velká část pobřeží je písčitá. Někdy se dá za přílivu najet na písčiny a při dalším odjet i bez přístavu.“

Lodě měly dokonalé chránění kastely pro lučištníky. Všechno bylo nové a pevné. Pákové kormidlo nebylo na boku, ale umístěné na zádi. Veliké trojcípé plachty bylo možné nastavit na křižování. I když pomalu, ale proti větru. Mauricio se šel věnovat obchodu a jich se ujal kapitán Eleonory Luiz.

„Budeme vykládat vzácná dřeva v celých kmenech, prosím, zvolíme na chvíli pohostinnost blízké krčmy.“

To bylo přijato s nadšením. Zdejší specialita, pečená kuřecí křídla v obrovské kopulovité peci v medovo-pepřové marinádě, byla výborná. Kosti se házely do velké mísy uprostřed stolu. Jak byla plná, přiběhl pomocník z kuchyně a mísu vysypal venku u velké olivy. Hned se seběhly desítky psů. To se nijak nelíbilo Auře, ale nakonec vždyť ona měla křídla neobraná vedle svého pána. Jen se občas podívala oknem a štěkla. Muslimové vše zapíjeli množstvím teplého i studeného mátového čaje, ale někteří si dopřávali i rudého vína. Ostatní lodě byly stejné, jen měly čtyři kajuty. Jedna pro kapitána, druhá pro jeho kormidelníky a zástupce. Další byly pro případné cestující, ale sloužily pro ochranu nejcennějšího nákladu. Mimo Mauriciových lodí zde byla španělská obchodní a dvě z Janova. Jinak rybářské šalupy. Na vjezdu kotvilo několik arabských lodí. Šebeka, válečná veslice s plachtami, několik menších chalionů pro výběrčí poplatků a cel a velká válečná bagala na pravidelné objížďce po pevnostech.

Čas bude utíkat rychle. Musí se věnovat jejich nákladu, krmení pro koně. I zásoby pro sebe. Většinou bude vařit lodní kuchař, zvyklý na moři už několik let. To se domluvili s Mauriciem. Do Rabatu by mohli dorazit za příznivého počasí za čtyři dny. Ale jednou jim cesta trvala čtrnáct dnů. To ještě se starými loděmi. Ne že by byly o moc pomalejší, ale pod ochranou skalní zátoky přežívali velikou bouři.

„Přivezli jste také nějaké koření?“ ptal se zvídavý Jakub.

„Kdepak, naopak tam koření povezeme, pokud se tady domluvíme na ceně. Ze známých koření nic v Africe neroste. A přitom tam koření a jeho směsi milují. Všechno roste v Asii a od nepaměti se odtamtud dováží po souši i po vodě. Zatím to byly většinou karavany. Proto je třeba nejžádanější pepř tak vzácný. Možná dál na jih, ale nikdo neví, co tam je. Tam dál žijí černoši. Začíná se s nimi obchodovat jako s otroky. Zatím je přiváděly karavany, ale jsou i dva Portugalci, co je vozí pro arabské harémy. Sice to nejsou křesťané, ale to neděláme. Řekni k tomu něco, Netuno.“

„Kupují se ještě malí chlapci pro službu v harémech. Jsou zbaveni varlat, ale i penisů. Mnoho jich při tom zemře. Jiní jsou pouze vykastrovaní a časem i pověřeni různými úřady, dokonce i vojenskými hodnostmi. Byli i takoví, co byli skutečnými vládci.“

„Po takové vládě bych netoužil,“ oklepal se Jakub a Zdislav se vyděšeně díval na Nicolase.

„Harémy mají i Kitájci a většina Asiatů. V Indii jsou i jinde harémy jen z chlapců, kterým naopak nesmí nic chybět a jsou mimořádně vyspělí. Za jednoho blonďatého krasavce někde ze severu Evropy dal jeden rádža deset tisíc vojáků,“ přidal se Jáchym.

„Jsou takové i po chalífátu, jen tajné. Slouží mužům i ženám,“ líčil jim Najam.

„No chlapci, pusťme se do něčeho příjemnějšího.“

„Co může být, přátelé, skvělejší než pečené sele a džbán vína,“ rozesmál je Martin. Ale v duchu byl plný otázek a obav.

Když se šlo spát, připadal Nicolasovi Zdislav, jako by se chvěl. Měl o něj obavy a zkoušel na čele, nemá-li horkost.

„Ne, můj drahý, to jen ty zmínky o kastraci. Zase se mi připomnělo Polsko. Vím, je všechno pryč a s tebou se cítím bezpečný, promiň.“

„Takový je život, stále ti říkám, že jsi měl být učencem a ne rytířem. Pojď ke mně, toužím laskat tvé tělo.“

Uvědomoval si, jak je jejich vztah krásný a jak hluboce se milují. Jeho chlapec se uklidnil a brzy je sny ukolébaly.

Bylo vyloženo, ještě nějaké úpravy, opravy a nakládat zboží. Většina, co přivezli, byly látky a koberce. Taky různé konvice a nádobí z mědi, mosazi, ale i ze stříbra a zlata. Povezou sklo, kostičky na mozaiky pro mešitu, dráty na zbroj, ale také obilí, sůl a podařilo se koření levnější, než vozí karavany přes celou Saharu. Všude byl nápomocný Abú Sád. Také u něj se seznámili s velitelem pevnosti a i druhým z válečné šebeky. Oba navrhli několik dní čekání využít k lovu. Nad písčitou pláží se táhly hluboké středomořské lesy s velkým množstvím srnčí a jelení zvěře. Jistěže lovci neodolali.

Vojáci vzali stany pro všechny i dva kuchaře. Samozřejmě, lovit se bude jen, co je halál.

Přes Ludvíka se dozvěděli, že v pevnosti je i knihovna se svitky a papyry. Staral se o ni stařičký astronom Al Zídání. Tam se zase jako vždy vypravil Jakub, Zdislav, Najam, ale tentokrát i Nicolas, který měl obavy o přítele. Lukáš vyjel s lovci.

Knihovna v pevnosti je překvapila. Zůstalo zde všechno nezničené. Starý astronom byl nadšený vzdělání chtivými mladíky a s radostí je se vším seznamoval. Nakonec jim věnoval křesťanské svitky ze Sýrie, které by mohl jednou jeho nástupce zničit. To bude úžasný dar pro otce Jeronýma a biskupa Simona. Jeden den byl s nimi Ludvík. Ten dostal nový opis knihy o léčivých bylinách a lécích od Al Idrísího, který žil na Sicílii. Jeden z nejvýznamnějších kartografů, egyptologů i cestovatelů té doby. Většina učenců byla polyhistory a to nejen ve vědách, ale mnozí byli i umělci. Al Zídání si s chlapci vypil kalíšek pálenky z fíkového vína, kterou měli v jejich hostinci. Dříve bylo všechno jinak. Neprosazovala se tolik víra. Lidé si uměli užít i veselí. Na důkaz jim s mečem scimitarem zatančil kousek tance, který tančili Beduíni při oslavách jara.

Dostali se i ke své další cestě. Jak stanovit místa a vzdálenosti na poušti a v horách. Všichni už znali astroláb, ale zde dostali Jákobovu hůl, o které se píše už v Bibli. Jakub se hned musel pochlubit, že ji zná. Vypadala jako dřevěný meč. Tyč s kolmým posuvným břevnem a stupnicemi. Vše funguje na podobnosti trojúhelníků. Kompas už také znali, ale tenhle, který dostali, byl mnohem dokonalejší. Nakonec nelitoval ani Nicolas. Dozvěděl se spoustu užitečných věcí a noci trávil se svým Zdislavem.

Druhá skupina lovců si také přišla na své. Velitel posádky pevnosti Hasan a válečné lodi Karín se ukázali dobrými lovci i společníky. Byli bohatě zásobeni vínem a hned první večer diskutovali o kolikrát zbytečném válčení. Nejen pro víru, ale vyprávěli o velkých bojích jednotlivých klanů mezi sebou. To stejné je ovšem i mezi křesťany. Touha po moci, území, majetku mají všichni lidé společné.

V lesích bylo i několik jezer a bažiny zarostlé rákosím a trávami. Šumavským rašeliništím se nepodobaly. Byly zde i památky na Římany i pozdější kaple.

Jeden kuchař z pevnosti připravoval výtečné srnčí. Předvařené s bylinkami bylo pak bohatě okořeněno, zabaleno do chlebového těsta a upečeno na velkých zelených listech v popelu. Vojáci nijak neřešili, že některá zvěř byla zabita nevěřícími, tudíž měla být pro ně harám. Spali v pohodlném vojenském stanu. Obdiv sklízel jako vždy Jáchym a Aura. Všem se tak čekání zkrátilo.

Po příjezdu už jen zbývalo nalodit koně. Přístavní mnich v kapli požehnal výpravě. Večer před tím se všichni rozloučili v paláci u Abú Sáda. Mauriciovy lodi vypluly. Krásný slunečný den, střední vítr. Nikdo nepředpovídal bouřlivé počasí. Bylo nutné se tentokrát chopit vesel, aby se těžké kogy dostaly pohodlně z přístavu. Pak si to namířily rovnou Cádizským zálivem na jih a před polednem už byly na širém moři.

To už zmizely rybářské šalupy, které tu lovily parmice, tresky a tuňáky, ale i sardele a u pobřeží ústřice. I kogy měly vlečné sítě, ale jen pro svou potřebu. Nalovené ryby by nebylo kam dávat. Asi po hodině bylo chvíli vidět v dálce loď, která směřovala k pobřeží, zřejmě na Cádiz.

„Co piráti?“ ptal se kapitána Luize Martin.

„Ti mají ráj ve Středozemním moři. Na otevřené se moc nepouštějí. U pobřeží se dá lehce skrýt ve skalách a rychle zaútočit. Zahákovat nebo klounem prorazit na mělčině, aby se loď nepotopila, ale nebyla schopná plavby. My se zatím setkali s piráty u Anfy, ještě se starými loděmi. Pustila se proti nám jedna veslice, zasypali jsme je šípy. To zřejmě nečekali a vzdali to. Tady jich moc není a poví si to mezi sebou. Navíc plujeme, pokud dovolí počasí, vždy poblíž sebe.“

„Větší nebezpečí je na pevnině,“ přišel za nimi Mauricio. „Z pouště neustále útočí kočovní Beduíni nebo různé islámské kmeny, co se snaží přijít k hotovému. Přepadají se i karavany, co mají tisíce velbloudů. S každou jde i dobře ozbrojený doprovod.“

„Tisíce velbloudů?“ divil se Jakub.

„Z historie je známá největší karavana s více jak deseti tisíci zvířaty. Jdou po trasách, kde jsou oázy a voda. Už po staletí. Ale i tak se stane, že celá karavana zahyne, když zmizí na cestě voda a přijde písečná bouře. Nebezpečí je všude.“

Večer sledoval oblohu Luiz s Jáchymem a Hankem.

„Myslím, že jsme právě minuli vlevo Herkulovy sloupy. Tihle ptáci letí ze Středozemního moře.“

„To je Gibraltar?“ ptal se Hanek.

„Ano, tam dřív končil Řecký svět. Pokud bude jako dosud, poplujeme v noci.“

„Bouře nehrozí,“ rozhlížel se Jáchym.

Na lodích si něco signalizovali praporky. Nebyli zase tak blízko, aby bylo slyšet přes lodní trouby. Už potmě se rozešli do kajut. Nikdo neměl problém s plavbou, vždyť na moři se už pár dnů plavili. A za bouří. Ráno bylo stejné, jen vítr poněkud změnil směr a v dálce byl vidět pásek pobřeží. Nastavily se plachty podle větru. Byla příjemná teplota. Mladíci se bavili chytáním na udice. Pobřeží zmizelo.

„Druhý den klidno, jen příhodný vítr. Pokud vše vydrží, jsme zítra večer v Rabatu,“ Mauricio stál u kastelu s Lukášem.

„Nás všichni strašili, jak je oceán bouřlivý.“

„To je, můj milý, a taky ještě nejsme doma. Pomodleme se ke svatému Klementu.“

Kolem lodí se začali objevovat delfíni. Nejprve jen malé hejno, ale pak je doplavalo několik stovek zvířat. Dováděli jako koupající se děti. Doprovázeli je až do odpoledne. Večer byl vidět páseček naoranžovělého břehu a vítr zesílil. V noci se potkal Martin s Jáchymem na palubě. Ten sledoval moře před nimi. Jeden z kormidelníků čekal s astrolábem na měsíc. Začaly se tvořit mraky.

„Přijde bouře. Ne v noci, večer,“ ukazoval Jáchym.

„To už budeme v přístavu, doufám,“ mínil kormidelník a pokřižoval se. „Zatím jsme vždy s pomocí Boží dojeli.“

„Proto mám rád pevnou zemi,“ řekl Martin.

„My, pane, se narodili na moři a také tu jednou zemřeme. Toužili jsme po dálkách a náš pán Mauricio nám tužby splnil. Jsme svobodní jako ptáci, co letí nad našimi hlavami.“ Kormidelník šel zjišťovat polohu.

„Připravme se. Zítra mohou dorazit nečisté síly. Pomodlím se i k našim bohům. Musíme hlídat Lukáše.“

Po poledni se zatahovalo, ale vítr foukal správným směrem a lodě zrychlily. Mauricio s Luizem a Lukášem počítali vzdálenost do Rabatu. Všechno vypadalo nadějně. Odpoledne se přibližovali k pobřeží. Byla vidět nízká skaliska, která střídaly široké písčiny. Od severu se obzor začal černě zatahovat nebývalou rychlostí. Už bylo vidět město a Hassanovu věž, kde roste mešita, a taky ústí řeky, staré vlnolamy. Svinovaly se plachty, zabrala vesla. Všechny tři kogy už byly v přístavu. Rychle vyvést koně, kteří se plašili v bouři. Spustil se liják. Bouře hnala vlny podél pobřeží a držela se na moři. Martin s Jáchymem byli vedle Lukáše, když uhodil blesk do stěžně. Aspoň to tak všichni vnímali. Zlomilo se ráhno a srazilo vévodu na palubu. Nehýbal se a z pláště na levé straně prosakovala krev. Rychle ho odnesli do budovy skladiště naproti, kde ho hned vysvlékli. Štěpiny a třísky z ráhna mu zcela zkrvavily rameno a ruku, ale i nohu. To už Ludvík sděloval, že ruka není zlomená, ale silně pohmožděná. Lukáš otevřel oči. Pokusil se usmát.

„Martine, nejen že jsi králem, teď budeš i vévodou.“

Na pokrývkách ho odvezli dál do města k místnímu arabskému lékaři, kde ho spolu s Ludvíkem a Jáchymem ošetřovali celou noc. Desítky poranění. Ztratil hodně krve a celý další den spal. To ho už převezli do domu Mauricia. Na lodi nic nechytlo, bylo jen zničené ráhno a natržená plachta. Všechno ostatní bylo v pořádku. Všichni se u Lukáše střídali. Když se probral, pokoušel se svá zranění zlehčit.

„Jsem, chlapci, jako poloviční mumie.“

Pak chtěl mluvit s Martinem o samotě.

„Že bych pokračoval stíhat toho zlosyna, to vidím, není možné. Nechám své pravomoci přenést na tebe, můj drahý. Já zde budu využívat pohostinnosti mého Mauricia a vy ostatní budete pokračovat. Zdejší lékař je absolventem university v Sijilmase. Nemusíte mít o mne strach. Zranění nejsou vážná, ale je jich moc. Na koně se dlouho neposadím. Ale jak by řekl otec Jeroným, Bůh tomu tak chtěl.“

„Jakub by měl zůstat tady u tebe a taky Ludvík.“

„Bylo by vás málo. A přijede další lékař z Anfy (Casablancy). Mauricio už pro něj poslal. Mají tady skvělé léky proti bolesti. Nemusíš mít obavy.“

Mauriciův dům byl uvnitř skutečný palác. Žádný zbytečný přepych až na koberce, závěsy, látky. Vždyť s tím obchodoval. Bylo zde spojené pohodlí s účelností a krásou. Odpoledne přišel za Lukášem muž v bělostném, stříbrem prošívaném plášti a stejném turbanu. Zdejší hlavní právník, Abú Abd Alláh ibn Ibrahim ibn Yúsuf. Jeho písař vše sepsal v latině i arabštině. Zůstali až do večera. Pak ještě zavolali Martina. Ten, když se vrátil, byl velice vážný.

„Moji milí, vévoda přenesl vše na mne. Nemusíte se bát, Lukáš se uzdraví, jen to potrvá dlouho. A my máme úkol od krále. Muž, kterého hledáme, zde nedávno byl a může být na třech místech, než se vrátí do Bambouckých hor, daleko na jihu. Pozítří se přidáme ke karavaně a vyjedeme. Našim cílem bude pevnost Kasbach a město Meknes u ní. Připravte se na asi týden cesty. Budeme se vracet. Ostatní zítra. Půjdu si všechno promyslet.“

Martin odmítl doprovod. Tady je teď zcela bezpečně. Vzal si jen Auru. Všechny pozemky a stavby Mauricia a jeho druhů byly obehnány vysokou kamennou zdí a byly ve středu města. Vyšel bránou a směřoval níž směrem k přístavu. Podle rozsvícených světel tvořilo Rabat i několik menších osad u moře. Ještě panoval ruch na obrovském staveništi minaretu, Hassanova věž a mešity u ní. Zezdola zavál nakyslý pach, snad z tisíců oválných koželužských nádrží. Byli zde vyhlášení řemeslníci. Zvlášť jemná kozinka, kůže gazel, jehněčí i obyčejná z hovězího dobytka. Přes cestu jim přeběhlo pár psů. Aura byla zvyklá nereagovat. Dostali se do uličky končící kamenným zábradlím a stejnými lavičkami pod několika palmami. Sedl si bokem a pozoroval město pod sebou.

Nejdřív jen seděl a snažil se utřídit myšlenky. Viděl svou jeskyni, jejich první cestu do Prahy, pasování i bitvu v Prčici. Bábu Ančí, pád z cimbuří, Nevers, první plavbu, Španělsko i Almohadskou Andalusii. A teď? Co byl u Lukáše, bral svůj život jinak. Stal se s Jakubem součástí života svého pána i milence. Nerozlučně, ale s láskou a oddaností. Teď je on ten nahoře, i když jen na čas, a nad ním francouzský král. Jeho rozhodnutí nesmí nic ohrozit. Budou na něm záviset životy všech. Zítra se ještě poradí s Jáchymem a Ludvíkem. Ti jsou nejzkušenější. Aura si stoupla, ale vrtěla ocasem. Přiblížil se k nim asi desetiletý chlapec. V rukou džbánek a kameninový pohár. Nerozuměl mu. Mluvil zřejmě berbersky a ani Martinova arabština nestála za moc. Pokynul mu, Aura si lehla. Chlapec mu nabízel šťávu z granátových jablek. Byla příjemně chladivá. Vyndal z měšce několik almohadských dinárů a dirhamů. Podal je chlapci. Ten se klaněl a odběhl. Ani si neuvědomil, že to byla královská odměna. Než se dal do dalších úvah, objevili se dva muži. Jeden volal latinsky:

„Nejšlechetnější pane, asi ses zmýlil, bylo to jen trochu šťávy.“

Přišli blíž a najednou oba poklekli a skláněli se k zemi.

„Promiň nám, králi, vypráví o tobě Netuno, hned jak jste přijeli, a jeden z tvých rytířů málem zahynul v bouři.“

Tady nemá cenu nic vysvětlovat a s Netunem musí promluvit. Ty jeho řeči ho také pronásledovaly. Ale stejně tak mluví i Bába Ančí a Jáchym z opačného konce světa. Co když skutečně tam lidé čekají na záchranu?

„Pošli zítra toho chlapce k panu Mauriciovi. Dá ho do nějaké školy. A raději o mne s ostatními nemluvte.“

Vstal a vracel se. Hned za bránou ho čekal Netuno.

„Mohu s tebou mluvit, pane Martine, jak jsi mi nařídil, abych tě oslovoval?“

„Zajdeme kousek do zahrady.“

Ochladilo se. V noci klesala teplota a dobrá přikrývka ze směsi vln byla při spánku k nezaplacení.

„Drahý pane, přinesu přikrývku z velbloudí srsti.“

Hoch přinesl i dvě placky s horkým kuřecím masem a zeleninou. Posadili se na rákosové rohože položené na lehátkách.

„Přiznám se ti, Netuno, nikdy jsem nemusel uvažovat jako dnes. Jsem vlastně voják. S mečem si vím rady, ale pověstem nerozumím. Jako krále mne označilo více lidí. A to těch, kterým věřím. Je-li mi to souzeno, nechtěl bych se dopustit nějakého protivenství.“

„Můj pane, to není pověst, ale víra. Křesťané i židé věří ve stejného Boha i Alláh je stejný Bůh. Ale tamější lidé věří starým bohům. Mám taky jejich krev i jejich víru. Víra je nejmocnější zbraň. Váš Bernard z Clairvaux měl v ruce jen kříž a vyzval na cestu k Božímu hrobu. Tisíce mužů šlo na smrt. Přejali jeho víru.“

„Nás je jen hrstka, pochybuji, že odloží boj.“

„Máš také kříž, pane, Auru, obživlou legendu, matku národa Sossó.“

Martin nemohl spát. Jen jemně hladil Jakuba. Je z něj krásný mladý muž. Tolik se toho v jejich životech událo. Snad mají doktoři pravdu a Lukáš se zcela uzdraví. Vzpomněl na události v Prčici, kdy šlo Lukášovi o život. Teď tohle a přijde ještě něco třetího. Proč trpí jeho vévoda? Jen trochu zabolela noha. No taky si užil bolesti a kdo ví, co je čeká.

Dopoledne se připravili. Rozloučení s Lukášem. Pak k seřadišti karavany za městem. Mauricio seznámil Martina s berberským vůdcem. Jeden z nejlepších na Sahaře. Byl nazýván latinsky Filiusdesertii, Syn pouště, arabsky Abn Alsahra, ale oslovovali ho šejk Yamil. Statný muž okolo padesátky, na hlavě se zeleně kostkovanou gutrou staženou černým provazem. Samozřejmě v bílé dišdaši až ke kotníkům, kde byly vidět zřejmě vysoké boty. Na všem bílý plášť, zavěšený scimitar, určitě nesmírné ceny, a na zádech skvostný luk a toulec se šípy. Doprovázelo ho okolo dvaceti mužů, navíc s dlouhými kopími.

Teď se divili malé karavaně. Tři sta zvířat nesoucích náklad a padesát z jiné karavany se stany a vodou pro koně. Budou pak pokračovat dál, přiberou další, zatímco Martin se vrátí do Rabatu. Většinou vycházely karavany na noc, ale velká vedra nezačala. Pojedou pomalu do půlnoci. Vezou vzácnou keramiku a sklo. Šejk Yamil je seznámil s cestou a povinnostmi v karavaně. Budou s ním v čele. Rozloučení s Mauriciem a Netunem. Vyjeli údolím mezi pahorky ještě pořád porostlými, i když spoře, stromy. Potok u cesty občas napájí deště, později i docela vyschne.

Martin s Najamem jeli vedle šejka a ten jim vyprávěl, co bude nutné, až by se později dostali do opravdové pouště. Tohle je pořád obydlené území, místy i s lesy a osadami. V pouštích není nic. Buď jsou skalnaté, kamenité a největší a nejzrádnější jsou písčité, kterých je v srdci Afriky většina. Kdo nezná studny, oázy, je ztracený. Mimo zastávky k modlitbám jeli dál do vnitrozemí. Po krátké večeři z potravin, co vezli, a výborného mátového čaje pokračovali. Okolo půlnoci velbloudi sami zastavili. K spánku použili nocležnu. Dřevěná kostra a nepálené cihly, vše ještě vymazáno blátem. Několik místností, na zemi jen vyvýšeniny na deky nebo malé koberce. Malá úzká okna. Ohrazená ohniště na přípravu čaje. Venku pak ráno viděli velkou krytou studnu, odkud se pomocí kladky vytahoval dřevěný džber. Pili jen koně. Velbloudům postačí voda, co vypili, na cestu další dva dny. Teď se jen popásali na trnitém křoví.

„Podívejte se, jak jsou ta zvířata chytrá,“ ukazoval jim šejk. „Ukousnou větvičku, jen kde je jich více, a jdou dál. Nikdy nezničí celý porost. To ovšem dělají i divoká zvířata, která se pasou.“

Zavedl je kousek dál, kde bylo několik rozvětvených stromků se silnými kožovitými listy.

„To je sabr, aloe, tady vysazená. Uřízněte si každý tlustý list. Vydrží dlouho a jsou pokladem na cestách. Na všechna zranění.“

To se přihlásil Najam i Ludvík, že rostlinu znají, i její zázračné účinky. Na opačné straně stavby byla velká skupina datlových palem a pás trnitých akácií.

Kuchař karavany jim připravil kozí sýr, jogurt z velbloudího mléka a zároveň dodal, že sýr z velbloudího nejde vyrobit.

„To bych nečekal,“ mínil Jakub, „myslel jsem, když je to mléko, tak je to jedno.“

Jáchym se ptal šejka, jestli zná asijské velbloudy se dvěma hrby a větším množstvím srsti.

„Jistě, i zde jsou v některých karavanách, co přichází z Persie. A dokonce se i s jednohrbými kříží.“

Dnes ujedou největší část cesty. Místy byla vidět políčka. Cizrna, čočka, obiloviny, proso, čirok. Karavanní cesta vedla mimo vesnice a zde byly vidět i dvoukolky tažené osly. Podloží bylo všude skalnaté nebo kamenité, písku minimum, spíš se občas zvedala oblaka prachu. U chlapce s dvoukolkou si nakoupili čerstvé fíky a kuchař citrony do hummusu, který tu byl základem skoro každého jídla. Zatáhlo se, a jak se přiblížili k dalším nízkým horám, popršelo. Aspoň si vyzkoušeli nepromokavost svých kaftanů. Cesta rychle osychala.

„Tato cesta není velbloudům příjemnou. Nemají rádi kameny, mokro a už vůbec ne stoupání. Nejlíp se cítí na písku. Koně mají podkovy, oni jen tvrdé polštářky. Proto zde nejedeme rychle a volíme i delší cestu,“ ukazoval šejk. Velmi obdivoval Jakubovu Auroru i Zdislavovu Cleu. Tady by takoví koně stáli celé jmění. Musí mít v sobě arabskou krev. Evropští tu strádají a mnohdy i uhynou.

Kolem se střídaly hory jakoby rozervané na množství malých průsmyků. Pak jejich vůdce ukazoval jezdce na jednom vrcholu.

„Loupeživí Beduíni. Pro nás žádné nebezpečí. Není jich tolik, aby se rozhodli zaútočit, ale noc raději strávíme v ohradě. Jsou spíš nebezpeční pro zdejší osady. Proto bývají opevněné a domy jsou propojené k lepší ochraně. Mě tu dobře znají, ale přesto je lépe upozornit.“

Otočil se a něco zavolal. Dva z jeho mužů se tryskem rozjeli k průsmyku a vystřelili šípy na jezdce. Viděl je a zmizel.

Narazili na dlouhý pás křovin a pomalu jdoucí velbloudi si občas utrhli větvičku. Hlavním jídlem byla vždy večeře. Tentokrát čočka, jehněčí na množství cibule a česneku. Znovu se vydali i přes tmu. V obrysech bylo docela vidět. Cílem byla ohrada z kůlů, kam se celá karavana srovnala. Byl zde i otevřený přístřešek a na něm vyvýšená věžička pro stráž. Bylo vidět, že šejk Yamil nenechává nic náhodě.

Pokračovali dosti pustou krajinou, jen se objevilo víc stromů. Převážně akácie a skupinky palem. Taky na svazích, kde tolik nepálilo slunce, kvetla mateřídouška a keříky pelyňku trčely k nebi jako opelichaná pometla. Odpoledne minuli jednu opevněnou vesnici. Už z dálky připomínala obrovský rezavý hrad. Kusy dřev ze základní kostry vyčnívaly z hliněného zdiva jako napjaté luky. Domy měly dvě až čtyři poschodí a vše bylo spojeno do sebe jako veliký úl. Přiběhlo několik chlapců. Nabízeli hlavně melouny. Je to muslimské postní jídlo. Také malé tykve, zvané chlebové, které se pečou nebo suší na mouku. I další ovoce. Před večerem uviděli Kasbach, pevnost z osmého století, a kolem město Meknes, jejich cíl.

Vstupovali obrovskou bránou pod ochranou dvou čtyřbokých věží s malými střílnami. Šejka zde samozřejmě znali. Karavana pokračovala uvnitř ke skladům. Zatím se rozloučili. S Martinovými muži poslali výrostka k místu ubytování. V podobném hostinci už spali. Čtvercový dvorek uprostřed s kašnou, za ním stáje. Z podloubí, kde byla místa k rozhovorům i odpočinku, se šlo do ložnic. Večeře se podávala u kašny na malých stolcích. Byla jim nabídnuta lázeň, která se moc od římské nelišila. Místnost měla vytápěnou podlahu, vany a kádě a místní dva lázeňští poskytovali běžné služby.

„Myslím na našeho Lukáše, Martine. Mám výčitky, že jsme ho nechali samotného. Stýská se mi.“

„Nemusíš mít obavy. Mauricio se o něj postará. Tady se nějaký den zdržíme. Zítra navštívím místního právníka. Budu konečně vědět vše o tom neznámém hraběti. Tady je poslední místo, kde se dají získat peníze. Almohadské dináry. Pak budeme odkázaní na Mauricia. Pojedeme mnohem dál, než byla naše celá dosavadní cesta. A výsledek je nejistý. Jenže vůle krále je svatou.“

„Vzpomínám na všechny v našich obou domovech a modlím se, kéž se zase všichni sejdeme.“

Jakub se přivinul a užíval si Martina. Jen místo na druhé straně bylo prázdné.

Byla krásná noc. Po snídani vyjel Martin s Najamem, ostatní se později pustí za nimi, nejdříve po poledni. Při úředních jednáních se nespěchá. Právník sídlil na malém náměstí, kde protější budovou byla krčma. Zde se ovšem žádný alkohol nepodával, jen čaje, šťávy, množství sladkostí a běžná jídla. Tři řady velikých palem dávaly stín. Místní právník se podobal předchozímu v Rabatu jako bratr. Bylo to ovšem jen stejným knírem, bradkou a oblečením. Dozvěděli se všechno potřebné, jen jeden zádrhel vznikl. Čeká se na finanční hotovost z Marrákeše. A nejsou sami. Čekají zde i Angličané, kteří hledají stejného muže jako oni. To může být problém. Když vyšli, potkali se se svými druhy. A z krčmy vyšlo taky okolo deseti mužů. Byli sice podobně oblečeni, ale na první pohled bylo vidět, že jsou cizinci. V čele zřejmě rytíř, co je vedl. Postava i stáří Martina, zpod kroužkové boční ochrany přilbice prokukovaly skořicové kadeře.

„Takže určitě se nemýlím. Jste Frantíci, co nám chcete ukrást našeho muže,“ výhružně vytasil arabský meč.

„Jak se na to díváš, pane. To stejné můžeme říci i my. A chceš-li si trochu provětrat meč, bude mi ctí.“

Ostatní ve skupinách měli ruce na zbraních. Ale na vážný střet to nevypadalo. Oba protivníci zaujali postoj. Poprvé zkřížili scimitary. Bylo hned vidět, že protivník není na takovou zbraň zvyklý, zatímco Martin pilně cvičil s Najamem.

Ale rozhodně je skvělý. To už jejich muži jen vytvořili hloučky, aby dobře viděli, a kolem se shromáždilo pár místních.

Zbraně krásně řinčely a lákaly další diváky. Bylo vidět, že rytíři nehodlají jít na první krev, ale spíš se trochu předvádějí.

„Vidím, že jsem tě podcenil, pane.“

„A já se ti omlouvám, s těmito meči už nějakou zkušenost mám. Nedáme raději pohár vína a španělský jamón?“

„Jsi i kouzelníkem, pane, nic takového tady není.“

„Přijmi mé pozvání.“

Muži se obřadně uklonili a zasunuli své meče. Ostatní místní se dotazovali Najama, protože rozhovor byl v latině.

„Martin ze Zvonu, rytíř vévody Lukase z Nevers.“

„Brynn z Nefynu, Kemr, neboli Velšan, ale i Norman.“

„Tak na koně, přátelé, nic nám nebrání naše čekání si zpříjemnit,“ zval je Martin.

V jejich ubikaci jim přinesli do nádvoříčka lehátka, deky a polštáře. Místní sloužící se činili, aby se zde dvacítka mužů cítila dobře. Měli s sebou víno, to vozili vždy, a Martin přinesl jeden jamón od paní Sanchy. Ostatní Brynnovi muži vypadali stejně přátelsky, jen někteří neuměli latinsky. Všechno stejní mladíci. Po přípitku následoval jemně nakrájený jamón. Zabalený v listí, pak opláchnutý v horké a studené vodě. Všichni svorně prohlašovali, že nic tak božského nejedli. Byla to ovšem jen ochutnávka. Brynn jim povyprávěl svůj příběh.

„Moje rodina žije v Nefynu od nepaměti. Máme v sobě krev Keltů, Římanů, Normanů. A jsme Velšané, žádní Sasové, Angličané. To je i důvod, proč si mne zvolil král. Nejsem s anglickou šlechtou do přízně. Náš kraj je drsný. Rybáři a pastevci. Naše panství se léta drobilo, až z něj skoro nic nezbylo. Tak jsem šel do Anglie sloužit v družině králova rádce. A doufal v nějaký postup. Tahle nabídka byla úžasná. Neváhal jsem. Sehnal pár přátel, které doma taky nic nečeká. Do všeho nás zasvěcoval mnich, který byl v Bambouckých horách. Všude prý někdo umí latinsky. Na pobřeží ano, ale tady jsme měli problém, co pak, kde jsou prý samí černoši. Ale pořád si myslím, že to bude stát za to. No teď budeme mít problém, jak toho hraběte rozpůlit.“

„Ještě ho nemáme, zřejmě jste také chtěli najmout loď. To půjde u našeho přítele. Má tři a už tam také byl. Na jednu bychom se nevešli. A ještě musíme mít štěstí na moři. Raději bych volil pevninu, ale to by bylo mnohem nebezpečnější s návratem příští rok. Čas čekání můžeme využít i ke zlepšení se zbraněmi. Máme v naší skupině rodilého Araba, který je i křesťan, Najama. Nebo zkusit domluvit se správcem pevnosti lov. Šejk, se kterým jsme přijeli, říkal, že jsou zde antilopy a berberští levharti, šakalové i vlci.“

„Tvoje Aura je také vlčice? Prý se dají ochočit. Jenže takovou jsem nikdy neviděl. Jako byste byli propojeni. Jen se podíváš a ona ví co udělat. No musíme se zvedat na večeři. Po snídani se domluvíme. Provázej vás ve snech Bůh.“

Brynn a jeho družina se vraceli do svého hostince.