Rytíři ze Zvonu II – kapitola 14

Zima jako by váhala. Jedno ráno byly zmrzlé kaluže, druhé si prozpěvovali ptáci na větvičkách s posledními listy v záři vycházejícího slunce. Pak uhodila s nebývalou silou. Okraje Loiry tvořil led a mrtvá ramena zcela zamrzla.

„Není to dobré, takové mrazy bez sněhu,“ obával se starý vévoda.

„Jsme připraveni, nemusíš se obávat. Zásoby otopu i potravin jsou velké. Je všeho dost i pro koně. Ve městě se o všechno postaral Matěj, dostavěli i útulek pro sirotky u kláštera,“ uklidňoval ho Lukáš.

V krbech se topilo nepřetržitě a v pelíšku bylo vždy útulno. Užívali si ničím nerušené lásky. Často vzpomínali na přátele a těšili se na návrat do Čech. Vyjedou určitě hned, jak se oteplí.

„Náš drahý pane, pamatuješ předloni Vánoce u Augusta? Říkali jsme, že zavedeme dvanáct svatých dní.“

„To snad můžeme, od Štědrého dne do Tří králů. Myslím, že nikdo nebude proti takovému zvyku.“

„Sdělím to otci Jeronýmovi.“

Ten, když ho Martin se vším obeznámil, se smál.

„Můj milý synu, jak mi to zde líčíš, byly to dny obžerství, nikoliv pokání, půstu a rozjímání o roli Krista. Nu což, musíš s tím obeznámit starého vévodu a Čeňka. Já připravím na každý den mši, ať je v tom mumraji aspoň trochu toho svatého.“

Samozřejmě, ostatní to přivítali s nadšením. Určitě přijedou nějací komedianti a muzikanti. Ve svátky si dají dárky jen ti nejbližší. A jen drobnosti. Po hostině bude půlnoční mše messe de minuit v katedrále. Vznikla prý před pěti sty léty. Bude ji sloužit biskup Simon a otec Jeroným bude mít promluvu k věřícím.

Marc s Enzem připravovali, co bude na svátečních tabulích. Určitě husa a úhoř. Různé úpravy hovězího, telecího a jehněčího masa. Vepř a selata na rožni, ale i šneci a raci. Hodně sladkostí. Sušenky dochucené kmínem a fenyklem i pepřem a anýzem. Sladké chleby s hrozinkami a fíky. Cukrovinky z medu, mandlí, ořechů, pistácií. Marcovy paštiky a Enzova pasta z kdoulí. Bude taky jamón paní Sanchy i místní šunka také výborné kvality. Další ryby z Loiry i z rybníků.

V rytířském sále se chystal slavnostní stůl. Vyzdobený cesmínou, vavřínem a břečťanem. Stejně tak větévkami smrku a jedlí. Zde se zdobilo i ovocem. Aby byla příští rok bohatá úroda. Jablka a hrušky. Citrony, pomeranče, sušené fíky a datle. Hodně práce dalo sehnat malá červená jablíčka, jaké mívali v Čechách. Zdejší odrůdy byly jen podzimní nebo větší, převážně žluté a žíhané.

„Budeme se muset stěsnat. Je nás moc. Sedět se bude i z vnitřní strany stolu,“ sděloval jim Čeněk.

Ještě před polednem Jakub se Zdislavem, Samuelem a Fabriziem, spolu s chlapci Alfredem a Bernardem naložili v kuchyni několik košů s chleby, uzeným, ovocem, sladkostmi a dalšími potravinami a zajeli ve městě do sirotčince a do špitálu, kde byli lidé, co nikoho nemají. Sice o ně bylo postaráno, ale ať si užijí svátků. Otec Jeroným je chválil a zmínil se o tom i pak v kázání. Také chlapci ještě i s Nicolasem, Erikem a Dantem pomáhali v sadu vázat na kmeny ovocných stromů pletence ze slámy, které měly zajistit bohatou plodnost. Všichni se připravovali na večerní hostinu. Tady se dárky nadělovaly v noci, nosil je Papá Noel, což je, jak jim vysvětlil otec Jeroným, sv. Nicolas, česky Mikuláš. Byl to biskup, který žil ve čtvrtém století v Řecku, proslulý svojí štědrostí a spravedlností.

Stůl do podkovy už byl slavnostně nazdoben. Na místa přicházeli obyvatelé hradu. V čele oba vévodové, biskup Simon, otec Jeroným a Čeněk s chotí. Biskup pronesl poselství k narození Krista a všichni se pomodlili. Po polévce z luštěnin a krup se střídalo množství pokrmů skvělých kuchařů Marca a Enza. Mladíček se pochlubil Martinovi několika větami v češtině.

„Má výborné učitele. Nakonec Luigi už taky nemládne, určitě přivítá pomoc.“

V půli hostiny spustili muzikanti. Šli si s nimi zazpívat a zahrát na loutny Jakub a Fabrizio. Kolem půlnoci se šlo do katedrály na mši. Matěj nechal i tady na hradě vyrobit vodní hodiny, klepsydru. Druhé v sídle biskupa. To bylo něco ve zdejších krajích nevídaného. Několik vytrvalců se po mši ještě pustilo do docela slušné pitky. Nakonec zůstali jen Matěj s Martinem, Jáchym, Hanek, Samuel a Fabrizio. Číšníka jim dělal Enzo. Všichni ocenili pěkně do červena opečené sele. Rozcházeli se za pomoci sloužících, když už vycházelo slunce. Vždyť není kam spěchat. Mají přece dvanáct svatých dní.

Na ranní mši byli jen sloužící a Erik s Dantem. Taky to otec Jeroným ocenil, když se v poledne trousili ostatní ke snídani.

„Za všechny jsem se modlil, neznabohové, podívejte se na naše nové rytíře a vezměte si příklad z jejich zbožnosti.“

„My jsme také zbožní, otče. Do Tří králů se polepšíme,“ smál se Martin.

Začal padat sníh, mrazy polevily. Celá krajina přešla z temné šedi do bíla. Hanek s Jáchymem učili omladinu bojovým uměním. Zastřílet si z královského luku přišel i Martin. Vyprávěl jim, jak získal luk, i o Magarovi. Někdy si došel zacvičit i Enzo.

Skončilo dvanáct svatých dnů, jenže zima se teprve chystala. V půli ledna udeřila s nebývalou silou.

„Tak snad nemrzne ani na Šumavě. Na některých stromech pukly kmeny. Zřejmě to odnese hodně kaštanů,“ strachoval se Matěj.

Většinou trávili čas údržbou zbraní a ve stájích. Samozřejmě i u krbu a dobré pečeně. V půli února přes noc přišla obleva. Na Loiře praskaly ledy a začaly odplouvat. Sníh zmizel během několika dnů, zatímco ve vyšších polohách ještě ležel. Zaplavily se jen louky a pastviny. Další velká voda přijde později, ale už se nebude zvyšovat z místních přítoků.

Do města dorazila velká kupecká karavana z Lyonu. Ten byl součástí Svaté říše římské. Na hrad dojeli tři kupci, spojení do jedné karavany. Jednak požádat vévodu o povolení prodeje na trzích a taky k biskupovi Simonovi s pozdravem od Lyonského arcibiskupa Heracliuse de Montbossier s dary a listem. Byli pohoštěni a odpoledne si zájemci prohlédli nabídku. Jeden z kupců jel z Marseille a vezl z přístavu pomeranče a citrony, sušené fíky a datle. Také víno, olivový olej a koření. Ostatní měli hlavně hedvábí, drobné zlaté a stříbrné šperky a výrobky z kůže. Také zbraně. Jáchym s Hankem zkoušeli lovecké šípy. Nakupovaly hlavně dámy. Samozřejmě platili manželé. Něco pro kuchyň, dárky. Každý si něco odnesl. Naopak, kupci od Martina koupili pár gazelích kůží i zebry a krokodýla. A několik kamínků.

„Těch královských darů mám plné truhly. Zbude i pro všechny na Zvonu.“

Po dohodě s Jáchymem koupil dva skvělé luky pro Erika a Danteho. Ti se zdráhali takový dar přijmout.

„Já taky dostal luk. A ty vaše jsou tak na králíky a ne do nějaké šarvátky. Kdoví co nás po cestě do Čech čeká.“

Hanek s Jáchymem vybrali pro Enza několik krásných nožů a vidlic do kuchyně a velký lovecký nůž. Když kupci po několika dnech odjížděli na Paříž, byli všichni spokojeni.

Loira znovu zatopila louky, ale větší povodeň nehrozila. Příroda se začínala zelenat, zatím jen nesměle, a objevovaly se první zelené květy čemeřic, žluté prvosenky, místy narcisy, modré modřence a podléšky, rozkvetly vrby, lísky a olše. Zazelenaly se pastviny.

„Nezačneme se, můj pane, chystat na cestu?“ otázal se jednoho rána Martin Lukáše.

„Myslím, že ještě navštívíme krále a Paříž. Bez povozů, jen s koňmi. Naopak domů to bude pořádná výprava. Matěj už chystá koně i vozy, aby na cestu stačili.“

„Škoda že zůstane zde, kdo nám bude dělat purkrabího?“

„Zastoupil mě Zdeněk, jistě si poradil a pak uvidíme.“

„Ani se do Paříže netěším, už mám skoro horkost z toho, jak bych nejraději vyjel do Čech,“ přiznal se Jakub.

„Bude to jen krátce, rozloučit se s králem. Už si připravuj svou knihovnu. Pojedeme hned, jak se vrátíme.“

„Můj drahý Lukáši, já mohu vyjet klidně za hodinu. Vše na Zvon mám připravené. Budou toho dva vozy z Afriky a mé potřeby se vejdou do brašny u sedla. Ještě je i pár jamónů paní Sanchy. Enzo prý od španělského kuchaře, který je v LeSallay, má recept na podobnou šunku, tak uvidíme.“

„A otec Jeroným?“ ptal se Jakub.

„Doufám, že pojede s námi. Má už svá léta, ale věřím, že se s námi vrátí.“

Udělalo se hezké počasí a vyjeli rozloučit se s Paříží a králem. Vévoda s Martinem a Jakubem. Pak Erik s Dantem, ti v Paříži ještě nebyli. Samuel s Fabriziem a také oba chlapci Alfred a Bernard, kteří navštíví rodiče. Ti byli zvlášť nadšení. Měli krásné oblečení. Tmavočervené nohavice a žluté vyšívané kabátce. Na opasku malé torny a lovecké dýky. I klobouky s péry. Budou se starat o koně. Doprovodil je Vahe a deset zbrojnošů. Ostatní sjedou na Čeňkův hrad na poslední lov. Moc po Paříži netoužili.

Cesta uběhla bez problémů. Tentokrát spali ve stanu a pak v Chatillonu u hraběnky z Gaillardu. V Paříži směřovali do hostince, kde byli zaměstnáni rodiče chlapců. Ti nemohli uvěřit. Jejich synové byli jak mladí šlechtici. Král byl zde. Přijal je hned druhý den odpoledne a zůstali na večeři. Šel si promluvit s Lukášem do malého salonku.

„Můj milý vévodo, nerad tě ztrácím, ale snad ještě do Francie zavítáš. S Vladislavem je vše domluveno.“ Pak probrali situaci s Angličany i s místní šlechtou. Po večerní hostině zahrál Jakub s Fabriziem na loutny spolu s místními hudebníky. Nazítří král odjížděl k přístavu. Lukáš zašel na Most zlatníků, kde si vyzvedl část odměny a Martin tam proměnil několik kamínků. S Vahem dokoupili oblečení a něco na koně pro nové rytíře Erika a Danteho. Ještě jeden den zůstal Lukáš u biskupa Theobalda, kde byl Jakub. Ostatní s Vahem prošli ještě trhy a samozřejmě neodolali červené kůžičce na jednom venkovním ohništi ve čtvrti řemeslníků.

„Selátko mají skvělé i dobré a levné víno,“ pochvaloval Martin i ostatní. Taky jim královsky zaplatil. Krčmář, docela mladík, se zdráhal tolik přijmout.

„Jak se jmenuje tvůj hostinec?“

„Nemá, dobrotivý pane, jméno, říká se tady Na kameni, protože se venku sedí u kamenného ohniště. Já ho nedávno zdědil, chtěl bych ho rozšířit. Snažím se, pokud to jde, aby byli hosté spokojeni.“

Z rána se tam Martin vrátil. Hostinský se obával, že si včerejšek ten bohatý pán rozmyslel. Jenže Martin koupil velký dům, kde byl dole jen malý výčep. Přišel i s notářem a dům nechal na Davida napsat.

„Jí se u tebe slušně, tak doufám, že to zachováš. Jeden David je můj přítel. Máš k tomu i vedlejší pozemek, třeba na stáje. Mám jen jedno přání. Abys svůj hostinec nazval U Svatého Martina. Jednou se určitě přijedu podívat.“

Žádné díky nechtěl slyšet a vraceli se za Lukášem.

„Bylo to od tebe více než šlechetné, jen rozvážil jsi to, Martine?“ ptal se Vahe.

„Můj milý, netrpím nedostatkem. U Prachatic mám kapli. Tohle je krásné rozloučení s Paříží. Budu zde mít hostinec. Tomu chlapci věřím, i v těch skromných podmínkách se snaží dát to nejlepší. Ne nadarmo jsem byl králem. Království mám v Africe a poklady mi zůstaly. Na rozdíl od králů zdejších. Ti mají hluboko do měšce,“ obrátil vše v žert Martin.

Večer si užívali krásného milování. Jakoubek je hezky utahal.

„Myslíte, Erik a Dante, že jsou spolu? Prý jsou taky takoví, říkal Enzo. Mluvil s tím kuchařem z hradu, co je Dante, že mladý pán tam jezdil za synem lovčího. A prý si hned rozuměli po svěcení kaple sv. Jeronýma. Jak byl turnaj. To zase ví Enzo od mnicha z kláštera, co tam byl.“

„Jakube, jsi horší než staré báby, když předou len. A Enzo je taky pěkné kvítko.“

„Já tím nemyslím nic špatného. Jsem rád, že k nám takoví lidé našli cestu. U nás se nemusí bát.“

Při návratu zůstali tři dny u hraběnky z Gaillardu a její půvabné společnice. Lukáš oběma věnoval nějaké šperky.

„Nevím, má milá, jestli se ještě uvidíme. Jak víš, odjíždíme hned do Čech. Dobrodružství jsme si užili na sto let. Začínají se hlásit stará zranění. Válečná vřava mne neláká. Rád bych chtěl se svými chlapci odpočívat, věnovat se lovu a besedám s přáteli u dobré krmě.“

Dlouho se loučili. Co naplat. Při zpáteční cestě se rozpršelo.

„Nemáme tady Jáchyma, aby nám řekl, jaké bude počasí. Zatím je od zimy velmi deštivé.“

S radostí přivítali místnosti neverského hradu. Všude se v krbech topilo. Hodně se ochladilo.

Po poradě se rozhodli odjezd o několik dnů odložit. Chlapce Alfreda a Bernarda nechají zde. Mají v Paříži rodiče. Začnou chodit k mnichům učit se. Martin si přál, aby se jim dostalo vzdělání, a Vahe s Matějem je naučí umění se zbraněmi.

„Nechal jsem už v klášteře něco na jejich učení a nechám i na pozdější zbraně a koně.“

„Martine, to není potřeba. My se samozřejmě o ně postaráme,“ říkal mu Matěj.

„Já si taky pamatuji, odkud jsem vzešel,“ přidal se Čeněk.

„V to doufám, moji milí, ale sliboval jsem si to hned v tom pařížském vězení.“

Chlapci byli smutní, mysleli, že pojedou s nimi a budou u koní. Ale pak je uklidnilo, že tady budou moci za rodiči a možná se uvidí za nějaký rok.

„V to doufáme všichni. Jen já, chlapče, nevím, jestli se uvidíme,“ loučil se starý vévoda.

Rozloučení proběhlo večer. Vyjížděli velmi brzy, sotva svítalo. Čeněk, Matěj a Vahe jeli s nimi až k městské bráně.

Všichni afričané, Ludvík samozřejmě s chotí, navíc Erik s Dantem, otec Jeroným, Enzo a deset zbrojnošů. Také deset vozů a pár nákladních i náhradních koní. Enzo dostal také jako všichni lehkou zbroj a meč. Kousek za vinicemi, co počínaly rašit, všechny předjel na malý kopeček.

„Můj milostivý pane vévodo. Promiň, chtěl jsem nás vidět. To je krásné. Taková malá armáda. Mohli bychom i dobýt nějaký hrad.“

„Předveď se, ty vařečko,“ smál se Martin a tasil meč.

„Chlapci, pozor,“ varoval Lukáš.

Oba jezdci kus popojeli. To už se ostatní zastavili a sledovali je.

„Můj pane, zastav to, vždyť si ublíží,“ strachoval se Jakub.

„Snad mají rozum.“

Oba soupeři se jen omezili na spíš naznačované výpady, ale pro neznalého to vypadalo hrozivě. Po chvíli se začali oba smát.

„Jsi pěkný divoch. Jáchyme, budu muset zase k tobě do školy. Učíš své žáky, co ani já neznám. Nemysli si, Enzo, že tě budeme pasovat. Rytířů je plno, ale kuchaři jako ty se cení zlatem.“

„Děkuji, můj pane, mě by rytířství nebavilo, ale Jáchym říká, že každý by se měl umět dokonale bránit. U nich v Korji to tak je. Když je potřeba, do boje jdou i ženy.“

„Jednu takovou tu taky máme, viď, paní Cristelo?“ smál se Jakub.

Ta byla v oblečení k nerozeznání od mužů.

„Když jsem jela za otcem sama, nezbylo než se umět postavit nebezpečí.“

Pomalu se celá karavana rozjela. Jeli kus cesty jako k Čeňkovu hradu Dumphlun. K tomu se pak odbočovalo vpravo.

„U tvých rodičů se určitě nějaký den zdržíme,“ pronášel Lukáš k Nicolasovi.

„Doufám, že hrad bude dostavěný a otec bude šťastný, že mě král povýšil na hraběte. My jsme v podstatě jen vikomti.“

„Za křížové výpravy jsme to nijak nerozlišovali. Všichni jsme byli rytíři ve jménu kříže. Tvůj otec patřil vždycky mezi ty, na které jsme se mohli s Jeanem spolehnout. V mé družině byli všichni takoví.“

„Už nám, pane, zmizela katedrála. Derou se mi slzy do očí. Necháváme tady kus našeho srdce. Ale i v Rabatu, na lodích, u Davida. Je to tak těžké, ale na Zvon se těším.“

„Budeme mít krásné vzpomínky, Jakube. My i oni. A kdoví, s kým se časem potkáme.“

„Pokud mne nešálí zrak, můj milý Lukáši, nyní směřujeme jinam, než jak jsme přijeli. Na tomhle rozcestí jsme vyjeli od té kapličky s velkým dřevěným křížem.“

„Vidím, Martine, máš dobrou paměť. Musíme kvůli povozům jinudy, ale přijedeme k hradu v Chatillonu. Baronesa je naše známá, ještě z dob mého raného mládí.“

Hrad nebyl velký, ale dobře opevněný. Jeden oválný bergfrit a menší hradní palác s několika hospodářskými budovami. Příjemný večer, ubytování v několika komnatách a v ubikaci pro vojáky. Vozy se sotva vešly do nádvoří. Další den vyjeli k hradu Chinon, který zrovna měnil majitele. Zvolili zájezdní hostinec a stany. Pak přišlo stoupání do horského masivu Morvan.

„Tady nahoře na tom kopci je kaple mého jmenovce, to si pamatuji,“ ukazoval Martin.

„A bylo tu sídliště a modly Keltů,“ dodal Jakub. „Hora se jmenuje Beuvray.“

„Tak, tak, mí drazí, nahoře se pomodlíme za úspěch naší cesty. To už jsme, chlapci, v Burgundsku,“ dodal otec Jeroným.

Z návrší byl překrásný rozhled. Navíc všechno kvetlo. Při sjíždění na náhorní plošinu pod nimi se ulomila velká větev z jednoho z mohutných dubů a zatarasila cestu. Mimo ně se na ní pohybovalo minimum lidí. Spíš potkávali honáky s dobytkem. Pak se na kameni rozlomilo kolo vozu a muselo se měnit. Na noc se utábořili na konci pralesa. Enzo připravil silnou polévku s uzeným masem, které si pak obírali z žeber. Další den se ubytují ve starobylém městě Autum.

Tam zvolili místní hostinec. Znovu klesali úžlabinou k Nolay, kde už začínaly burgundské vinice. Taky se to projevilo na kvalitě vína.

„Zde i to nejlevnější víno je skvělé,“ pochvaloval Hanek i ostatní.

„A je tu i kostel sv. Martina,“ dodal jmenovec.

„Byl to zde velmi oblíbený světec, do hlavního města vinařů a vinic není daleko. Taky jsme už Beaune projížděli,“ doplnil je otec Jeroným.

Beaune je vítalo vysokými hradbami a množstvím lidí ze všech směrů. V zájezdním hostinci bylo málo místa, proto všichni zvolili stany za místním tržištěm. Vedle nich byla veliká kupecká karavana, co jela z Dijonu. Večer se setkali u ohniště. Kupci velmi ocenili Enzovo kuchařské umění. Před cestou do Dijonu je varovali. Po jaru jsou tam stržené mosty na několika místech a v brodu přišli o koně i část nákladu. Je možné jet směrem na Gy jinou cestou, lesy a bažinami s rybníky, kde není žádné město. Ještě se ráno radili i s místními vojáky a výběrčími daní. Cesta je málo užívaná a vede spíš pustinou, ale prý je dobrá. Řeka Saone není rozvodněná a u Pouilly je slušný dřevěný most.

„Určitě cestu zvolíme. Vyhneme se Dijonu. Mohli jsme ji použít i při cestě z Čech, ale na mapě vypadala jako spíš stezka. Přespíme ve stanech a odpočineme si v Gy.“

„Jistě, můj synu, drahý Lukáši, arcibiskup ze Scey, snad nebude zase někde na cestách. Rád bych se s ním setkal,“ řekl otec Jeroným.

„Tak vyrazíme do neznáma,“ zvolal se smíchem Martin.

Vyjeli nejprve vinicemi, ty vystřídaly sady, místy ještě kvetoucí. Několik pastvin a pár polozemnic, pak jen hluboký les. K poledni se objevily pastviny, malá osada Pouilly a za ní most. U mostu tábořilo několik vojáků, co vybírali mýtné. Řeka Saone zde byla dosti široká. Na druhé straně byla četná jezírka, možná i rybníky, ale i bažiny v blízkosti cesty. Ta byla zpevněna kameny a místy hatěmi. V osadách mluvili lidé franko-provensálsky, což, jak jim vysvětlil otec Jeroným, je něco mezi okcitánštinou a francouzštinou. Přespali v Moissey a znovu pak v Pesmes sice nedalekém, ale s možností ubytování na hradě. Stál nad řekou Ognon, přítokem Saony. Část hradu byla nově přestavěna a pro vojáky byl nocleh v dřevěné stavbě s přilehlou kuchyní. Tady si odpočinuli a další den dorazili ke hradu Gy.

Tentokrát měli štěstí. Arcibiskup Humbert ze Scey byl na svém sídle. Velice srdečně je uvítal a zvlášť otce Jeronýma.

„Milý otče,“ ptal se Martin, „vidím, že se znáš s tolika vysokými církevními hodnostáři. Nezatoužil jsi někdy stát se aspoň biskupem?“

„Nikdy jsem po tom netoužil a nabízené odmítal. S mnoha jsem studoval, znal jsem a znám papeže. Nějak mi k srdci přirostl náš milý vévoda Lukáš. Na křížové výpravě jsme se moc sblížili. Po majetku světském netoužím. Mám vše, co potřebuji, vrchovatou měrou. Náš Pán mi určil tuto cestu. Jsem na ní šťastný a modlím se za naše stádečko, neboť náš Pán je milosrdný i k těm, které někteří zatracují. Vždyť jsme všichni děti Boží.“

Tři dny cesty obětovali příjemnému pohostinství arcibiskupa. Vyprávělo se o cestách na moři a dobrodružstvích v muslimských zemích i na Konci světa v Africe.

Jeden den věnovali lovu. Na východ i na jih zasahovaly pralesy a zvedaly se pahorkatiny, které povedou až za Montby.

Na medvědy neměli štěstí. Zato se kořistí stal daněk, jelen a srnčí. Taky jezevec a veverky, které připravil Enzo. Dokonce na tři způsoby, co ho naučil Marc. Arcibiskup nešetřil chválou.

Další cesty byly velmi spletité mezi různými žleby úbočími a po dvou dnech dorazili do domova Nicolase, na hrad Montby. Už zdaleka bylo vidět červené střechy kryté taškami na nové části hradu. Nádvoří bylo plné. Oba bratři byli u burgundského vévody Ody II. Přivítal je Nicolasův otec Raimund. Všichni byli hned ubytováni.

„Ještě nemáme vše zařízené, ale hlavně abyste měli pohodlné spaní.“

Martin předal ze svých darů krásnou kůži zebry a několik antilopích pro výzdobu rytířského sálu. Taky Nicolas přidal pár senegalských zbraní a každý něco, co by ozdobilo novou zeď. Přijeli dost pozdě, tak se neponocovalo. Vyprávění si nechali na zítřejší den. Zato všichni ocenili horkou lázeň. Zdejší ženy se hned ujaly Cristely a Ludvík měl jako všude hned práci.

Tady bylo možné užít si i lásky. To asi ocenili všichni. Nicolas měl i v novém křídle hradu svou komnatu. Všechno ukazoval Zdislavovi.

„Líbil ses mi hned, jak jsem tě viděl tady poprvé.“

„To já ještě netušil, že se budu jednou milovat s chlapcem.“

„Snad toho nelituješ?“

„Spíš toho, že mi to tak dlouho trvalo. Dnes už si to jinak nedovedu představit.“

Samuel měl zkušeného milence Fabrizia, který se mu dával ve všech možných pozicích.

Mladíčkům Erikovi a Dantemu tak trochu poradil Zdislav a hlavně Enzo, který je přistihl, když se líbali. Sám byl, pokud to šlo, nočním návštěvníkem Hanka a Jáchyma. A tady byla příležitost na pár dnů.

Jakub byl taky šťastný. Sice to nebyl pelíšek, ale tady žádné zábrany mít nemuseli.

Samozřejmě se vydali na lov. Nicolas si chtěl užít otce, Samuel i Fabrizio byli spíš svátečními lovci. Zato Martin mimo Hanka s Jáchymem získal nadšence Erika s Dantem. A docela to chlapcům šlo. Vydali se na jih asi jednu míli k vysokým kopcům v zátočině řeky Doubs zcela zarostlými pralesy. Jeli s nimi jejich dva zbrojnoši z africké cesty a dva jejich, dva z Montby. Tam by měli být medvědi, co chodí plenit do rybářské osady Branne. Ostatní se budou věnovat zkrášlování nového křídla hradu pod Jakubovým vedením. K ruce měli stolaře, kováře a pár sloužících. Z jedné malé místnosti bude knihovna. Zatím měli jen bibli a pergameny s modlitbami. Jakub jim něco věnoval z knihovny v Čeňkově hradu. Knihy a vůbec všechny písemnosti byly velmi vzácné a drahé.

V lese lovci narazili na divočáky, jelení i srnčí zvěř, ale pokračovali k osadě. Osadu sice chránili psi,ale nějaké už medvědi zabili. Před rokem zmizel v lese i jeden muž a dítě. Dospělí byli na řece lovit ryby. Zůstávaly jen ženy a děti. Měli stále rozdělané dva ohně na případnou obranu. Přidal se k nim chlapec, který říkal, že je dovede k brlohu, kde je právě ten nejhorší medvěd. Přes den prý většinou spí. Tady bylo všude plno potůčků, co se vynořovaly a zase mizely. U jedné takové propadliny byla dosti velká nora. Taky Aura dávala vědět, že je medvěd uvnitř. Bylo to i cítit. Rozestavili se okolo otvoru a Jáchym vstřelil do otvoru šíp s doutnající trávou. Připravili oštěpy. Medvěd vyběhl, ale i po zásahu pěti oštěpů se vrhl do boku, kde povalil Erika a zmizel v křoví.

„Nejsi zraněný?“

„Ne, Martine, musíme za ním.“

„Aura ho najde. Daleko nebude. Ale pozor. Zraněný je jednou tak nebezpečný. I když si myslím, že nejméně dva zásahy jsou smrtelné. Opatrně, to křoví obejdeme.“

Hned za ním ležel na boku, ale ještě se oháněl tlapou. Dante mu odhodil meč, nakonec ho zasáhl Martin. V jarním období byla kůže se srstí velmi špatná. Navíc zřejmě se rval s jiným medvědem. Hned ho vyvrhli. Přespali v osadě a byli pohoštěni rybami. Ten druhý se prý zdržuje na opačné straně v prudkých stěnách svažujících se k řece.

Tam se také vypravili hned časně ráno. Toho ohlásila Aura. Byl na prudkém svahu. Použili šípy. Svalil se až do vody. Tentokrát vše dokončil Erik s loveckou dýkou. Ovšem pochvaly se mu nedostalo. Zásah medvědí tlapou může být i smrtelný v takové blízkosti.

„Zcela chápu, byl jsi nejblíž, ale i tak zasažený medvěd se dokáže ohnat a ohrozit tě na životě. Oba jste, chlapci, moc horliví, to oceňuji, ale chce to také používat rozum a uvažovat. Na podzim mají medvědi hodně sádla, to se těžce zasahují. Teď jsou po zimě vyhublí, ale zato hladoví a rychlí.“

„Promiň, Martine, vypadal, že se nehýbe. Příště si dám pozor.“

Zato se oba mladíci blýskli daňkem a jelenem. Ještě několik prasat a večer se vraceli. Dva dny si dopřejí lahůdek, co sliboval Enzo s místním kuchařem. Taky dančí kýta pečená a potíraná česnekem, pepřem a neskutečně drahým muškátovým oříškem byla úžasná a všichni nešetřili chválou. Druhý den byla medvědí pečeně. Maso se nejprve vařilo ve směsi vína, oleje a octa s jalovcem a tymiánem. Pak opékalo na rožni potřené medem, vzácným arabským cukrem a dalším kořením. Nicolasův otec byl nadšený, že nic takového ještě nejedl, a přidávali se všichni ostatní.

„Nemusíš se bát, pane Raimunde, dělal jsem vše se zdejším kuchařem, kdykoliv může tuto lahůdku připravit, když bude medvědina.“

„Už skoro věřím, Enzo, že dokážeš takový jamón jako paní Sancha.“

„Jen to bude nejméně dva roky trvat, můj pane Martine.“

„Moji milí, ten chlapec má dar přímo od našeho Pána,“ chválil i otec Jeroným. „Měli jsme dva kuchaře, Luigiho poznáš na Zvonu a Marc byl tvým učitelem. Ale na tvé mládí jsi mistr nad mistry.“

Enzo se červenal a odkrajoval kusy masa hodujícím.

Na hradě Montby bylo krásně u přátel, ale bylo nutné vyrazit na další cestu. Všichni se těšili do Basileje k místnímu biskupovi. Hlavně lovci. Teď si mohou vzít trofeje z kozorožců. Tam určitě stráví taky týden. Za Montby už na všech příhodných svazích viděli vinice, kde už byli vinaři v plné práci. Přebrodili řeku LeDoubs a podle ní směřovali do Montbélliardu s hradem opředeným pověstmi a ponornou řekou La Lizane. Město leželo rovněž mezi řekami Le Doubs a L´Allan. Bylo hodně teplo, tak volili vždy stany a kuchyni Enzovu, i když jen u ohniště. Dál pokračovali do Delle a pak mokřinami a spoustou říček do Seppoisle Bas. A konečně po týdnu Basilej. Už všude byly vápencové výchozy plné borovic a jalovců. A vyšší hornatou část se zalíbením obhlíželi lovci.

„Každý si tady může získat hezkou trofej. U nás tato zvířata nežijí,“ ukazoval Martin.

V dálce viděli Rýn, který budou přejíždět. Teď se ohlásili u biskupa a byli s nadšením přijati. S lovčím Lotharem se hned domlouvali na výpravu za kozorožci. Tentokrát zůstal v knihovně jen Jakub se Zdislavem. Lukáš u biskupa a samozřejmě i otec Jeroným, které všechny ráno před lovem odchytil na mši.

„Ani byste chlapci neměli šťastný lov. V Africe jste se stali skoro neznabohy,“ smál se.

Kozorohů se skutečně urodilo. Během dvou dnů si každý získal trofej. Ovšem maso není zrovna největší lahůdkou, ale ulovili i srnčí a divočáky. Samozřejmě že Enzo jim po dvou dnech naložení ve víně kozoroha připravil a byl skvělý. Víno, česnek a bobkový list vytáhly skopovou divočinu. A hlavně chuť ovlivnil zázvor. Enzo i tady sklidil obdiv. To byla také předposlední dlouhá zastávka. Všichni si užili dozrávajících třešní a čerstvé lociky. Delší zastávka bude jen, jak se domnívali, v Pasově, a to už jsou skoro doma. Ve Svaté říši římské už byli.

Z Basileje do Schaffhausenu jim cesta trvala přes týden. Podle Rýna až do Koblenze, znovu kolem Rýna a teprve zde se s Rýnem rozloučili. Pojedou jinou cestou, než přijeli. V cestě jim bylo Bodamské jezero, které musí objet dokola, protože přívozem s plně naloženými vozy by to nešlo. I tady bylo těžké překonat Rýn, i když zde byl široký a velmi mělký. Odnesla to kola na dvou povozech, ale byla hned vyměněna. Pokračovali k malé osadě Herwilingen (Herblingen) a dál mezi kopci a zalesněnými vápencovými vrchy ke hradu Hohentwiel.

„Uvidíte jeden z největších říšských hradů a taky zcela nedobytný hrad Hohentwiel. Patří markraběti bádenskému a veronskému, Heřmanovi III. Byli jsme na křížové výpravě a jeho druhá manželka je dcera Spytihněva I., zvaná Marie Česká, původně manželka Leopolda IV. To byl bratr našeho přítele pasovského biskupa Konráda. Bohužel zemřel velmi brzy, asi dva roky po svatbě a vdovu si vzal Heřman.“

Hrad byl vidět zdaleka na příkrých tufových skalách s obrovským opevněným podhradím. Lukáš s Jakubem a Martinem vyjeli napřed po cestě vysekané ve skále.

„Tady jsme jeli také s povozy na první cestě do Zvonu. Nevěřil jsem přívozům. V té době se tam několik nákladů potopilo. Uvidíme, dole nám řekli, že markrabě je u Barbarossy. Ale vévodkyně nás určitě ráda přijme.“

„Můj pane, sem by se vešel neverský hrad i s katedrálou, celý Zvon i s výběhy pro koně.“

Hrad měl několik spíš pastvin, mnoho budov a veliký palác.

Bylo k večeru a slunce ozařovalo vzdálené Alpy. Vévodkyně jim přišla naproti.

„Marie, má drahá Marie, nesmírně jsem rád, že se opět po létech vidíme.“

„Lukáši, srdce tě táhne domů. Nejraději bych se rozjela do naší krásné země.“

Vévoda představil své chlapce. Hned se všechno připravovalo na příjezd vozů a ostatních. Chvíli to trvalo, cesta byla velmi příkrá. Vévodkyně už udílela příkazy ohledně noclehů. Všichni byli hned ubytování a pozváni do rytířského sálu, kde ještě chvíli mohli pozorovat Alpy. Předali několik darů z Afriky a zasedli k občerstvení a vínu. Ostatních se ujal mladý šlechtic, hrabě Paul z Friedingenu, z nedalekého hradu Hohenkrähen. Netrvalo dlouho a sedli si s Martinem a ostatními lovci do noty. Jakuba uchlácholili, že je tady bohatá knihovna. Měl totiž obavy, že s takovou nedojedou na Zvon do Vánoc. Knihovna byla skvělá a měli dokonce mnicha, co se o ni staral a sám sepisoval kroniku kraje a pánů ze Zähringu.

Vyjedou hned z rána směrem ke hradu Hohenstoffeln. Další z několika hradů. Všechny jsou postaveny na podobných příkrých skalách vyčnívajících z pastvin a lesů v okolí. Medvědi tady právě kvůli mnoha lovcům byli většinou vyhubeni, ale přemnožila se srnčí zvěř, divočáci a je tu i dostatek jezevců, lišek. Méně vlci a rysi.

Hned využijí i Ludvíka, v podhradí je špitál. Cristela bude u vévodkyně. Ukáže jim s Lukášem a otcem Jeronýmem hrad. Byla nesmírně ráda, že může s někým promluvit česky.

Na Hohenstoffelnu se k nim přidal místní hradní pán, přítel Paula, Lothar. Tam také přenocovali a hlavně bohatě popili. Dál se lovilo směrem k Paulovu hradu, Hohenkrähenu, kde rovněž přenocovali s velkým pohostinstvím. Na hradě Hohentwiel bylo zakončení. Zde všem přímo učaroval Enzo. Oběma mladíkům z okolních hradů předali lovci různé dárky z Afriky. Vévodkyni kůži z krokodýla do rytířského sálu a plno jiných dárků včetně jemných látek a domorodých šperků.

„Tady jsou hory jako věže, ideální pro stavbu hradů. Taky jsou všechny Vysoké, hohen,“ byl nadšený Martin.

Nakonec ani Jakub všechno neprobádal, tak zvolili ještě den. Enzo překvapil v chlebové peci pečenými velikými lívanci s třešněmi. Ty chutnaly i Auře.

„Nu což, kolem Bodamského jezera bude rovinka, trochu vozky popoženeme,“ smál se Martin.

Když vyjížděli, poprchalo. Kolem byly na svazích k jihovýchodu vinice. Zalesněné kopce se střídaly s pastvinami a malými osadami. Ještě viděli hrad Hohenkrähen, vlevo na skalách. Začalo pršet a v narychlo postavených stanech bylo chladno. Enzo roznášel mátový čaj s vínem. Ráno zase jen poprchalo. Během dne sjeli až k Bodamskému jezeru. Projížděli velmi památnými místy. Otec Jeroným jim ukazoval na pravé straně hrad na kopci Frauenberku a osadu Bodam s karolínským palácem Potamico. Oni však jeli nalevo do blízkého Sernatingenu (Ludwigshafen). Rybářská osada na břehu jezera. Bylo krásné počasí. Postavili stany v mělkém místě a rozhodli se pro plavení koní. Všichni si nechali jen bruchy a vedli své koně. Většina byla zvyklá na vodu. Tažní koně se přidávali, když viděli ostatní. Byla to jednak veliká kratochvíle, i dobrá očista koní i jezdců. Vyjeli pak později jen do blízkého Iburinga (Überlingen) s tvrzí Gallerberg a hradištěm. Blízko stál malý kostelík z roku tisíc, na kopci, zasvěcený sv. Michaelovi. Přespali ve stanech a třetí den se s Bodamským jezerem rozloučili v Meersburgu. Tady už navázali na cestu, po které jeli z Čech.

Tentokrát se ubytovali v malém hostinci v Meersburgu, který měl ovšem velkou ohradu a stáje. Večer se sešli u pečeného vepřového. Měli i ovesnou kaši s třešněmi a chleba s kmínem a koriandrem.

„Já, můj drahý pane, už skoro nemohu spát, jak se těším domů. Jen několik dnů. Taky se těšíš, Martine?“

„Jistě, mám pár dárků do mé kaple a doma pro všechny něco a vystrojíme pořádnou hostinu. Pořád ještě jsou nějaké kamínky. Měl bych vlastně říkat ořechy. I Aura se těší domů. Dívá se tím směrem a větří.“

„Já na Zvonu dlouho nepobyl, ale bylo tam úžasné, jak si lidé i v hradišti rozumí a mají se rádi.“

„Je to ovšem tím, milý Zdislave, že pečlivě přijímáme nové lidi. A to i když jen vyváží odpadky. Za každého nového člověka se musí někdo zaručit. I tebe přivedl Jakub a myslím, že to byla dobrá volba,“ usmíval se Martin.

Enzo, i když nevařil, pomáhal vždy s přípravou a roznášením krmě a pití. Dohlížel, aby jeho páni měli vždy to nejlepší. Taky připravoval mátový čaj, na který si afričané zvykli.

„Taky slýchám o Zvonu skoro každý den, tak že se také těším. Vezu i semena mrkve, snad ji brzy zasejeme, aby nám do podzimu vyrostla. I salátových locik, řepy a různých kuchyňských bylin.“

„To je jistě skvělé, ale stejně se nejvíc těším na šťavnatý kus pečeně s červenou kůžičkou. Pěkně pomalu nad žhnoucími uhlíky a pepřovou šalši.“

„Jistě, pane Martine, a pustím se hned do šunky, jamónu.“

Do Pasova by to bylo jen několik dnů, ale kdo ví, jak budou po jarních povodních vypadat silnice po cestě. Když jeli jen s koňmi, nemuseli řešit mosty a mostky, většinou jen brody. S povozy byla cesta nejen pomalejší, ale musela být i bezpečně sjízdná. Počasí jim přálo, tak většinou zvolili pro nocleh stany.

První zastávka od Bodamského jezera byla v Ravensburgu. Zájezdní krčma malého rozrůstajícího se města. Ještě i zde měli několik pokrmů z ryb, což mimo Martina ocenili ostatní. Krajina byla plná lesů, rašelinišť, jezírek a potůčků. Taky bažiny s velkými plochami rákosu. Projížděli osadou Wurzun (BadWurzach). Lepší cesta byla až před Memmingenem. Tady byl čilý ruch a množství povozů, většinou tažených voly. Byla to už významná osada ve druhém století a římský hrad. Městu vévodil na kopci kostel sv. Martina.

„Vida, další můj kostel,“ smál se Martin a obhlížel malé náměstí, kde by bylo možno pojíst.

Zdejší krčma byla v jednom z kamenných stavení. Hned ocenili výborné a silné pivo. Na rožni pečené vodní ptáky včetně kachen. A opékaná uzená žebra neměla chybu. Zato spaní zde bylo špatné a zvolili stany kus za městem u krásné studánky s minerální vodou. Mimo cestu byly v okolí hluboké smíšené lesy.

Další osada Mindelheim a opět městečko s mostem přes řeku Mindel. Dál byly brody až do Phetine (Landsbergam Lech), kde byl most přes řeku Lech a kde se stavělo nové město a pevnost Landespurch Jindřichem Lvem. Místo bylo známé obchodem se solí. Taky v okolí osad byly všude vinice. Cesta byla plná a místy se u brodů muselo čekat až k jezeru Ammersee. Mělo křišťálovou vodu a všichni ho využili k očistě. Také koně, zvlášť Aurora a Clea, byli nadšení z vody. Opravilo se i něco na povozech a večer bylo krásné posezení u ohně, kde Enzo připravoval po cestě nakoupená selata. Pak už nebylo daleko do osady Munichen (Mnichov) s benediktýnským klášterem a kostelem na vršku Petersberg. Ani teď se nenechali rytíři zlákat k návštěvě kláštera.

„Martin má strach, otče Jeronýme, že by musel jíst samá postní jídla,“ smál se Jakub.

Ale všichni se už těšili do Pasova. Problémem byla řeka Isen, ne ani svou velikostí, ale do široka rozbahněnou půdou, kam povozy zapadaly. Cesta je nakonec dovedla ke hradu Hartliebe von Moosen (KlosterMoosen). Hrad byl z velké části dřevěný mimo hradního kamenného jádra. Obývali jej dva bratři Hans a Wolf Haslangové. Ukázali se jako výborní společníci. Na jejich pozvání zůstali dva dny. Jeden věnovali lovci lovu medvěda a spousty srnčího a divočáků. A jinak se vyprávělo o Africe a Andalusii. Vzpomněli i druhou křížovou výpravu, které se bratři zúčastnili jako panoši. Nakonec se uklidnil i Jakub, co spěchal domů, když v malé knihovně objevil zajímavé rukopisy z dějin místa a krásnou bibli. Ludvík s Cristelou se ujali léčení v malém špitále o dvou místnostech. Ale zájemců měli spoustu. Enzo s místním kuchařem připravili spoustu zvěřiny a nakonec ještě jeden den přidali.

„Skvělé místo a přátelé. Výborní lovci. Velmi dobré víno,“ pochvaloval Martin.

„I pivo, to nám v Africe i ve Francii chybělo,“ dodal Hanek.

Ubytování bylo také dobré, sice žádný přepych, jen dřevěné palandy, ale trochu soukromí.

Od Mühldorfu je doprovázel Inn. Cesta vedla někde podle řeky, jinde se vzdalovala, ale stále byla v blízkosti. Vpravo už od Bodamského jezera viděli Alpy se zasněženými vrcholy. Vlevo vrchovina zarostlá lesy. Řeka měla spoustu mrtvých ramen, jezírek, ostrovů a všude byly rybářské osady. Taky se po ní plavily vory směrem k Pasovu a Dunaji. Teď už je nic nezdrželo a konečně uviděli Pasov. Těšili se na biskupa Konráda.

Lukáš nechal už po cestě vypravit k biskupovi posla, takže byli očekáváni na hradě. Uvítání a objetí neměly konce. Otec Jeroným ovšem všechny nahnal do kaple. Ke krátkému poděkování za prošlou cestu. Vždyť Pasov je jen kousek od domova a biskup Konrád II. Babenberský je skoro jako rodina. Předávaly se dary z cest po Africe a zastihl je u toho pozdní večer. Všichni byli ubytováni a sešli se v rytířském sále k bohaté večeři. Nadšeně se vyprávělo a hlavně pilo. Takže pánové byli většinou odneseni. Vždyť tady pobudou určitě týden. A domů je to, coby kamenem dohodil.

Druhý den uspořádal otec Jeroným pro ty, co ještě v Pasově nebyli, prohlídku kostelů. Zdejší katedrála je už několikrát přestavěna. Původní kostel zde byl už v pátém století, kdy se Pasov jmenoval Batavis. Nynější kostel byl vybudován za biskupa Pilgrima před dvěma sty let. Další byl kostel sv. Michaela a sv. Pavla. V kostele svatého Kříže viděli hrobku sv. Gisely, vedle kláštera benediktýnek Niedernburg. A ještě kostel sv. Mikuláše. Se skupinkou šli i Jakub a Zdislav, kteří už v Pasově byli. Zastavili se mezi tím na koláčový chléb s třešněmi a hrozinkami. Martin s Lukášem, Hankem a Jáchymem předávali trofejní dárky. Martin přidal několik kamínků. Enzo s místními kuchaři jim připravili nadívaná holoubata a smetanovou šalši s kořením.

„Nejhůře je na tom vždy Ludvík. Všude ho hned využijí,“ mínil Lukáš.

I tady byly dokonce dva špitály. Večer se pokračovalo v afrických dobrodružstvích.

Lukáš vzpomínal s biskupem na první turnaj na Zvonu a různé příhody.

„Milý vévodo, doufám, že se pár dnů zdržíte. Čekám každým dnem velkou kupeckou karavanu od Salzburku. Tady mu říkáme Radim Český. Vyprávěl mi, jak se vlastně stal velkým kupcem, když si vsadil na Jakuba a jeho Auroru. Nebyl jsem jediný. Je to nesmírně čestný a obětavý chlapec a ženu také poznal u vás. Míří na Zvon a pak na Prahu.“

„Jistě, Radim a jeho kvašené okurky. Rádi ho všichni uvidíme.“

Příznivce lovu také biskup pozval do hlubokých pralesů kolem Innu. Tentokrát se vypravili všichni. U vody se pokusí ulovit nějaké vydry na zdejší specialitu, vydří paštiku. Mohou taky narazit na divoké husy. V lesích jsou i medvědi, ale tady jsou hodně plaší. Hlavně budou lovit zvěř srnčí, jelení a divočáky. Rysi a lišky teď nemají dobrou kožešinu, ale jako lahůdka by byl dobrý jezevec. Na přespání posloužily stany. Celá výprava byla velmi úspěšná a každý si přišel na své. Enzo se naučil vydří paštiku a na oplátku zase prozradil biskupovu kuchaři Marcovu husí a jiné lahůdky.

Hned po návratu dojela Radimova karavana. Část vozů zůstala střežená v ohradě pod hradem. Všichni se s ním srdečně vítali. A s ním chlapec v hezkém oblečení, se sametovým kabátcem a páskem s loveckou dýkou.

„Asi jste teď nepoznali Jakuba, bratra mé ženy. Moc vyrostl, má už deset let, tehdy vypadal malý. A učí se být dobrým kupcem.“

Hoch hledal Jáchyma.

„Ty jsi mi, pane, dal, když jsme se potkali, dobrou placku. A pan Jakub nás vzal k bábě Ančí. Je to moje první daleká cesta. Jednou bych se chtěl také podívat dál do světa, kupci přece jezdí všude.“

„Moc se změnilo. Já vezl z Prahy listiny a dary od biskupa Daniela do Salzburku pro arcibiskupa Eberharda z Biburgu, když jsem tam jel pro sůl. Tu jsem nakupoval na solných trzích. Ale solný důl obnovili právě tamější arcibiskupové, takže teď nakupuji přímo v Halleinu z dolů v Bad Dürrnbergu, tak říkaje z první ruky. Naše sůl je levná a přesto vyděláváme. Máme už přes padesát vozů. A ještě se k nám přidávají další, kvůli ochraně.“

U stolu pak vyprávěli o Africe, kde jsou i karavany, co mají tisíc velbloudů. Nadšeně poslouchal malý Jakub, kterého nemohl Radim přimět ke spánku. S úžasem sledoval vyprávění o všech dobrodružstvích. Stejně jako několik přátel biskupa. Všichni si zde užili odpočinku i soukromí a lásky. A obě karavany se po dlouhém loučení vydaly na cestu. Na Zvon dorazí za tři dny. Cesta s povozy a navíc pořád do kopce bude náročná. A kupecká karavana Radima jede pomaleji. První noc byla před Freyungem, druhá u hraničního kamene Českého království. Všichni se zde shromáždili okolo otce Jeronýma a pomodlili se s poděkováním za šťastný návrat. Dlouho seděli u ohně.

„Jsme doma, zítra už budeme na hradě. Jsem zvědavý, co všechno tam bude nové. Nepošleme posla?“

„Ne, chtěl bych si cestou připomenout, jak jsme sem jeli poprvé. Tehdy nás zastihla zima. Teď se vracíme na počátku léta.“

„Jen jestli hrad nebude vypadat jinak. Zdeněk možná také něco přistavěl, nebo Pietro s Dominikem v hradišti.“

Ještě se vzpomínalo a všichni byli plni očekávání.

To už se vydali cestou ke Zvonu. Byla velmi dobře udržovaná, nové mostky, pár brodů.

„Jezdíme také tudy a do Prachatic zajíždí pak jen pár vozů ze Zvonu,“ ukazoval jim Radim. Konečně vyjížděli na malý kopec do míst, kde kdysi viděl Lukáš poprvé Martina s jeho Aurou.

„Nestřílet, zvolal jsi tehdy, můj pane. Po všech událostech mi to připadá jako dávno.“

„No pár let uplynulo. Kéž by i v těch dalších k nám byl Bůh milostivý.“

„Myslím, Lukáši, než vyjedeme na vršek, odkud je vidět náš hrad, pomodleme se krátce a zítra odsloužím v kostele slavnostní mši za návrat.“

Lukášova družina vyjela jako první a pak zůstala na bocích, aby mohly projíždět vozy.

Údolí lemované lesy a na ostrohu nad říčkou hrad. Proti němu hradiště, kde stála nová kamenná věž. U osady kostel a zájezdní hostinec. Všude v místech bývalých luk ohrazené kulatinou ohrady pro dobytek a koně. Palisády byly jen u hradiště. I první nádvoří bylo obehnáno novými hradbami a hradní palác v poschodí z klád byl rovněž kamenný. Všude zářily nové střešní tašky, zřejmě ze Sigimundovy stavební hutě. Všechno vypadalo mnohem mohutnější. Bylo vidět, že na hradě si jich už všimli. Mezi věžemi se otvírala brána a na koni jim jel v ústrety zřejmě Zdeněk. Brzy na to vyjeli i z hradiště další dva jezdci.

„Může se, můj drahý Lukáši, někdo pochlubit tolika domovy?“ smál se Martin.

„Jistě, můj milý. V každém, kde jsem měl vás, bylo krásně. Teď se přivítejme s přáteli.“

„Pošleme pro Lyska a bábu Ančí,“ Jakub měl slzy v očích.

To už jezdci seskakovali z koní a objímali se. Od hradu i hradiště k nim směřovalo plno obyvatel.

„Tady jsme poznali štěstí i lásku. Ať nás neopouští i dál. Musím dokončit tvůj obraz, Martine, navštívit matčin hrob.“

„Snad nějakou dobu odpočineme, myslím, že kníže Vladislav bude chtít pomoci v Barbarossově tažení na italská města, jak mi sděluje Zdeněk.“

„Jistě, můj pane, vždyť mi málem zrezivěl meč a jsme tví rytíři a páni ze Zvonu.“