Rytíři ze Zvonu II – kapitola 7

Sotva odjeli, probírali ostatní dnešek.

„Docela jsi mne překvapil, Martine. Ale tvůj protivník má s tebou hodně společného. Oťukli jste se během okamžiku a zahráli nám a hlavně místním pěkné divadlo,“ usmíval se Jáchym.

„Je lepší mít za nepřítele přítele.“

„To nějak nedává smysl,“ mínil Hanek. „Já už držel rukojeť, jen vytáhnout. Ale Jáchym mě uklidnil.“

„Je jasné, že se jich nezbavíme. Navíc do nepřátelského prostředí je líp dvaceti mužům jak deseti. A určitě se domluvíme. Oni to vzali ne jako povinnost králi, Velšané s ním bojují, ale jako zdroj peněz. Potkal je osud jako většinu druhorozených, stát se vojákem, žoldnéřem a bojovat za toho, kdo dá víc.“

„Myslíš, že nás pak nepodrazí?“ obával se Jakub.

„Nezdají se být spřádači intrik. Jsou to jen kluci, co chtějí žít líp. Nemám moc dobré mínění o anglickém králi. Učinil zadost povinnostem, ale poslal je skoro na smrt. Doufám, že pak dostojí slibu. Ostatně nechápu ani francouzského. Hnát se někam, kde končí svět, a utratit obrovské jmění za jednoho muže.“

„On cestuje sám?“ ptal se Zdislav.

„Má prý dva sloužící, co jsou mu oddaní na smrt.“

„Co když už ani nežije?“

„To nikdy nevíš, Nicolasi. Podívej, tady na sloupu ten krásný chameleon. Každou chvíli vystřelí jazyk a kobylka nebo jiný hmyz to má za sebou.“

Ještě dlouho probírali chlapci dnešní události. I po večeři a před spánkem.

„Obdivuji Martina. Umí vycítit, co udělá ten druhý. Moc nechybělo a byla z toho šarvátka a možná zranění.“

„Takové půtky vznikají často, Zdislave. Martin je zkušený bojovník a v duši lovec a ochránce. A Brynn mi připadá velice rozumný. Nás dva by taky čekalo jen dát se do armády. Snažit se proslavit. Ale takových je plno. Já bych neměl odvahu pustit se bez zkušeností do míst, kam nikdo nejezdí. Doufám, že Lukášovi je lépe. Ludvík říkal, že do měsíce můžeme vyjet. To bude v pořádku. Myslím, že ho Martin skvěle zastupuje.“

„Martin je hodně podobný vévodovi. Umí vyřešit každou situaci. A prý žil v jeskyni?“ ptal se Najam Ludvíka.

„Vděčím mu za život, stejně jako vévoda.“

Vyprávěl příběh jejich cesty do Prahy. Dnešní večer byl Martin terčem rozhovoru všech. Vždyť to bylo jeho první samostatné rozhodnutí, které vyřešil k prospěchu.

„Dnes je už teplá noc,“ rozvaloval se Jakub v pokrývkách. „Docela jsem se bál, ale Brynn se zdá být rozumný a poslouchají ho na slovo. My tebe taky, ne?“

„Častokrát mám před očima okamžiky, kdy k nám někdo nový přišel. Je mi smutno po Zvonu. Rád bych viděl prašnou cestu k Prachaticím, jistě, tady je prachu dost,“ rozesmál se Martin. „Není to obava z daleké cesty, na tu se také těším. Jen asi už stárnu.“

„Tak to si rozhodně nemyslím. Jen Lukáš nám chybí. Jak přijme tvé rozhodnutí s Brynnem?“

„Jsem si jistý, že kladně.“

Velitel zdejší pevnosti, co měl ve svém jméně dvakrát předka Mohameda a plno dalších, zkráceně Ishak ibn Yusuf, byl muž staršího věku, původem z Medíny.

„Těch Yusufů je tu nějak moc,“ smál se Martin a Najam se mu marně snažil vysvětlovat, jak se tvoří arabská jména.

Pohostil je a žádost o lov přijal s nadšením. Hned zítra, už prý na lovu nebyl léta. Dva tři dny. Ukázal jim i svoji pracovnu s bohatou sbírkou svitků i knih. To mohou prohlížet ti, co nepůjdou na lov, s jeho písařem. Také zjistili, že ibn Yusuf je významným astronomem a znalcem umění. To už byly natěšené obě skupiny.

Jejich hostitel přijel v nádherném velbloudím loveckém plášti s bohatým geometrickým vyšíváním. Veliký arabský luk, meč, oštěp. Radostně se rozjel jako mladík. Přejedou blízká malá pohoří částečně zarostlá stromy do polopouštního údolí k dalším horám. To je místo, kde žije překrásné zvíře ceněné pro kožešinu, berberský levhart. A dole mezi keři i jeho potrava, antilopa adax, která nepije vodu. Ibn Yusuf jim ukazoval, jak z rána zvířata olizují rosu z keřů a travin, která vzniká z rozdílných teplot. Zbytek vody pak má z potravy.

Narazili i na divoké velbloudy a ulovili jednoho mladého. Ten hned putoval do pevnosti. Mladé maso je jako telecí. Vyplašili smečku šakalů, proti Auře polovičních. Drželi se mimo jistý dostřel, ale nikdo po nich nestřílel. Maso všech dravců i dravých ptáků je harám. Večer postavili stany a bylo slyšet saharské vlky. Jsou podobní šakalům, ale poznají se podle štěkotu a vytí. Aura si s nimi popovídala, ale nepřiblížili se. Vždycky se místo noclehu důkladně prohlédlo. Saharské zmije jsou nebezpečné, stejně tak škorpioni a pavouci.

Druhý den je hostitel vyzval k pozornosti. Na skalách i na stromech mohou vyplašit levharty, kteří tam odpočívají. Tady moc neškodí, ale u sídel loví ovce nebo kozy, a dokonce napadají i lidi. Takové je pak nutné zneškodnit.

Martin se trochu opozdil, kůň se zapletl do kvetoucích keříků kosmatců. Seskočil a odsekl větve s dužnatými listy. Pak pohlédl před sebe na křivolaký rozvětvený kmen akácie. Ani kůň nejevil neklid a Aura si lehla mimo keříky. Seděl tam krásný levhart, mezi tlapami zbytek antilopy. Jako by se na něj díval a říkal: Co uděláš? Žlutavá srst byla poseta černými skvrnami. Už chtěl sahat po luku, ale zůstal bez pohybu, stejně jako zvíře. Že by chtěli navázat společnou řeč? Já jsem tady doma, neruš můj klid, odměním se. To ještě nikdy Martin nezažil. Vášnivý lovec. Už slyšel volání Hanka, kde je. Stále se musel dívat do tváře zvířete. Nad očima černé flíčky vytvářely kresbu, co vypadala jako letící pták. Něco ho přimělo mírně se poklonit. Levhart uchopil zbytek antilopy do tlamy a přeskočil k blízkým skalám. Teď se teprve vyplašil jeho kůň a měl co dělat ho udržet. Aura si sedla a zavyla. Vyšvihl se a rozjel za ostatními. Dostali se ke zřícenině napajedla. Cypřiš, olivy a několik palem tu vzdorovalo nedostatku vláhy. I vydatný pramen najednou ztratí sílu. Postavili stany k polednímu odpočinku a mátovému čaji. Ostatní si s vojáky cvičili. Martin požádal ibn Yusufa o rozhovor.

„Promiň, pane, nerad tě okrádám o odpočinek, ale rád bych se ti svěřil.“

Pak mu popsal svůj zážitek. Starý muž si znovu nechal popsat zvířecí hlavu. Pak dlouho mlčel. Popíjeli čaj. Martin čekal na odpověď.

„To nebyl skutečný tvor. Je o něm mnoho pověstí. I když to odporuje víře, věřím v něj z četných starých zápisů. Byl to Al´aqwaa. Nejmocnější. Vidí ho jen Vyvolení. Jen ti, kteří jednou rozhodnou nad tisíci životů.“

Martin mu řekl i o svém luku, který má v Rabatu, a Auře. Všechno, čemu pořád nevěřil.

„Jsou síly, kterým nerozumíme. Které mění tento svět. Nesnaž se je obejít. Nech se vést znameními. Jsem rád, že jsem tě poznal, chlapče.“

Po návratu se s nimi rozloučil šejk Yamil, odjíždějící s karavanou. Jakub se Zdislavem si užili pozorování hvězd. Jen peníze zatím nedorazily.

„Pro nás to zas velký problém není, měli jsme i velkou, tedy máme, hotovost. Ale pro Brynna by hrozilo, že se nedostanou zpátky. Náklady na dopravu jsou velké. Zatím jsme odpluli jen malou část cesty a díky Mauriciovi levně.“

Všichni se teď snažili ty, co neuměli latinsky, naučit základy potřebné na lodi nebo v boji. Objevili se jezdci z Rabatu. Mauricio s Lukášem se báli, proč se nevrací. Vévoda už prý chodí. Hned odjeli s uspokojující odpovědí. Jinde už peníze nebude možné čerpat. Musí počkat. Tady končí civilizovaný svět.

Martin se nemohl dočkat Lukáše. Musí se s ním poradit. Jindy by všechno hodil za hlavu, ale události jen potvrzovaly první Jáchymova slova. Navíc ho překvapovalo, nikde se nesetkali s nějakým odmítnutím a nepřátelstvím. Ale pohybovali se mezi lidmi prostými, nebo vzdělanými. Arabská věda byla na výši. Měli už mnoho univerzit. Ještě jednou vyjeli na lov. Tentokrát všichni. Jakub chtěl vidět, co všechno zde roste. Dál už bude jen poušť. Ulovili divoké nebo zdivočelé kozy s mohutnými rohy, antilopy se vztyčenými zvlněnými rohy a několik malých gazel. Viděli mangusty, které loví hady, i skákající drobné tarbíky. Divili se, že jsou zde i ježci a všude množství sýkorek. Brynnovi muži zastřelili dva vypasené dropy. Nocovali ve stanech vojáků. V poledním odpočinku si Martina zavolal ibn Yusuf. Jen mu sdělil, odpověď hvězd je stejná. Čeká ho velké rozhodnutí. Ale bude správné. To říkají i hvězdy.

Večer každý dostal kousek dropa. Není to dravec, tak si mohli dát všichni. Jídla připravovali arabští kuchaři. Ibn Yusuf dlouho rozmlouval s Jakubem a Najamem. Litoval, že ho Alláh neobdařil syny, jako jsou oni a Martin. Toho zavolali. Dostali pečetí prsteny z kamene z nebe (meteoritu). Jen si tam nechají vybrousit své iniciály. Pak si všichni připili chamrem, lahodným destilátem z datlí. Vysvětlil jim, že al-kuhúl je známý mnoho let. Almorávidé i Almohadé mu nebyli naklonění, ale občas ho užívat v soukromí nikomu nevadí. S Najamem pak recitovali několik básní o lásce a přátelství. V noci je probudil velmi nepříjemný řev. Aura párkrát zavyla. Ráno se dozvěděli, že sem zřejmě zabloudila smečka psů hyenových, kteří žijí spíš na východě, ale potulují se všude, kde je dostatek potravy. Loví v noci. Někdy stejně doputují i lvi, co dřív byli běžní i zde. Určitě se s nimi setkají na další cestě.

Vše má svůj konec. I jejich čekání. Dorazila karavana pod ochranou mudžahedínů. V té době se rovnali žoldnéřům. Bojovali také jako profesionální vojáci. Později se stali spíš bojovníky za víru. Přijeli z Fesu, universitního a královského města. Trvalo další dva dny, než se všechno srovnalo, pak den rozloučení s přáteli. Brynnovi muži měli ještě deset nákladních koní. Do Rabatu se vydali jinou, ale souběžnou cestou, kudy nejeli kvůli velbloudům. Hned první večer se pokusili mezi keři přikrást tři muži. Možná jich bylo víc, ale zastřelili tři. Zřejmě kočovní loupeživí příslušníci nomádských kmenů. Jen na ně navršili kameny. Bylo třeba dobře hlídat v noci, které byly naštěstí velmi jasné. Dorazili, když začala pořádná vedra. U moře je vždycky lépe než ve vyprahlém vnitrozemí. Lukáše už potkali na koni. Ovšem se zbraní zacházet nemůže. Asi delší dobu.

Shromáždili se v ívánu, což jsou klenuté halové stavby s otevřenou přední stěnou z pálených cihel, zdobené mozaikami a sloupovím s geometrickými vzory. Na lehátkách se diskutovalo u nápojů a lahůdek. Nejprve v další části ubytovali Brynna a jeho muže. Zatím se Martin domlouval s Lukášem. Neměl proti Brynnovi námitek.

„Myslel jsem, pane, když máme společný zájem, že bude lépe mít je na očích než někde za zády.“

„Udělal jsi to skvěle a určitě se pak nějak domluvíme. Nejde jen o toho muže, ale i o písemnosti a ty by se daly rozdělit.“

Pak se všichni sešli s Lukášem, nakonec mu představili Angličany. Brynn se hned ozval, že jsou Velšané a vypluli pod patronkou Pannou Marií z Nefynu. Zítra vše proberou s Mauriciem.

A noc? Lukáš měl pořád několik větších ran, ale částečně zatažených a spoustu čerstvých jizev, které Jakub s Martinem pokryli polibky. Velmi, velmi opatrné milování je všechny zklidnilo.

Dopoledne se Mauricio vrátil na malém člunu dau z nedaleké vesnice Salé, kde v rybářském přístavu uvízla arabská veslice. Přijal je v pohodlném salonku v evropském stylu. Radili se až do večeře. Po večeři poslali pro Brynna a zůstali do půlnoci. Další den pokračovali i s kapitány lodí. Vypraví se na místo, kde byli jen jednou, kam už žádné lodi nejezdí, jen několik dobrodruhů obchodujících s otroky a zlatem. Celá cesta bude určitě půl roku. Dva měsíce plavba, další měsíc na přestávky nebo překážky, ostatní na cestu Senegalem. Ale vše se může prodloužit.

Teď už bude všechno na Mauriciovi. Musí připravit lodě a zboží. Zajistit zdejší obchody, sklady a manufaktury. Jeho sídlo kde jsou teď. Naštěstí tady má samé přátele, ale i to se může lehce zvrtnout. Další lodě vyjedou k Andalusii. Obchod se nesmí zastavit. Jakub s Najamem a Zdislavem se pustili do studia dvou map Senegalu a Mali s místním znalcem a rodákem Netunem. Ten jim vysvětloval, že od Středozemního moře přes Saharu až k povodí řeky Niger putují karavany od nepaměti. Známé místo, Timbuktu v Mali, křižovatka všemi směry, tam ovšem nepojedou. Zvolili oceán. Ale možná do Sijilmasy, největšího obchodu se zlatem a diamanty v Africe.

Každý dostal úkol, nic se nesmí zanedbat. Jáchym s Hankem se ujali Brynnových mužů. Naštěstí koně neměli zdravotní potíže. Ludvík s jejich lodním ranhojičem zabezpečoval medikamenty. Byla zde velice dobrá apotéka. Posel z Marrákeše jim sdělil konečné rozhodnutí Abd al-Múmina bin Alího, že královským městem se stane horami chráněná Marrákeš, kde se chalífa cítí bezpečněji než v přístavu.

„Docela jsem rád. Bude daleko. Vidíš, že i naše ohrazení je jak prosté zahrady. Není dobré dávat na odiv bohatství, zvlášť když nejsi muslim. Prostě jsem dobrý obchodník a rád přispěji na mešitu. Ovšem ta naše se teď zastaví. Panovníci nejsou tak bohatí, jak se tváří, a většina je zadlužená. Někdy je pak lépe dluh odpustit a prominout než přijít o hlavu.“

Aura chodila jako vždy se svým pánem. Ráda si na písčitém pobřeží lovila malé ryby. Naučili se chodit do zátočiny s čistou vodou, aby ze sebe smyli písek. Jak se otočil vítr z pevniny, byl horký a prašný. Zjistili i ve městě palírnu na chamr, vinné sklepy a malý pivovar z čiroku. Pivo, tedy jen vzhledově podobná tekutina, se podle Martina nedalo pít. Chodil si tam občas jen Netuno. Takové se vaří v Senegalu.

Blížily se poslední dny. Upřesňovalo se, kde všude se zastaví, než se dostanou na nejzápadnější cíp Afriky, Yoff (Dakar), přístav otroků, odkud se vydají k Bambouckým horám. První nedaleká zastávka bude Anfa (Casablanca), kde lodě vyloží i naloží. Důležitá bude As-Sawira, místo, odkud Římané vozili tehdy nejdražší barvivo, purpur. Velmi cenný je stále. Po cestě je mnoho bezpečných zálivů vytvořených poloostrovy. Všude jsou rybáři, někde zbytky starých pevností. Už pět století před Kristem se tudy plavil Kartáginec zvaný Hanno Mořeplavec. Názvy osad se mění podle toho, kdo je ovládá. Z velké části jsou to Berbeři. Čím dál na jih přibývá černých Maurů, což jsou příslušníci místních černošských kmenů, kteří vyznávají islám. To už jsou místa, kam nikdo nejezdí, jen ojedinělí obchodníci s otroky a zlatem. A dál je konec světa.

Vše bylo připraveno, koně naloděni, na pozdější cestu po souši využijí velbloudy. Mauricio měl u svého domu prostou kapli a mnich zde všem požehnal. Vypluli do krásného a teplého rána. Drželi se v dohledu pobřeží, kde po chvíli zmizely jakékoliv znaky civilizace. Skály a písek. Netuno se přidal na přídi k Jáchymovi s Hankem. Pozorovali veliká hejna ptáků.

„Nevím, jestli vybrali dobrou dobu vyplutí, podle mnicha a svatých, já cítím bouři.“

„Na vodě jsem krátce. Můj otec znal moře. Ale nemám dobrý pocit. Zavoláme na loď kapitána Joãa, má tam námořníka, co předpovídá počasí,“ řekl Netuno.

Šel k rohu a zatroubil, ukázal ke kormidlu, ať jedou blíž. Pak troubou zavolal, ať najdou Sylvu. Chvíli na sebe volali. Musí upozornit třetí loď. Přišel Lukáš s Mauriciem.

Sylva s Jáchymem se shodli. Přijde bouře. Silná, od pobřeží. Může lodě zahnat na oceán velmi daleko dřív, než dostihnou přístav v Anfě. Je to podobné, jako když přijížděli.

„Tady jsou bouře velice časté, pomodleme se, přátelé.“

Od pobřeží se objevil malý mráček, ale rychle se rozrůstal. Potemněl. Všichni na lodích prohlíželi zabezpečení. Stahovaly se plachty.

„Přátelé, prosím, běžte do kajut. Ostatní se přivážou. Pokud bude potřeba, dáme vědět,“ ukazoval kapitán Luiz. Začal se zvedat vítr. První nárazy byly horké a plné písku. Na západě zůstával modrý pruh, jinak potemnělá obloha měnila barvy v odstínech šedi. Několik velkých vln změnilo směr lodí a hnalo je na širý oceán. Zatím nespadla ani kapka.

„Lehni si, můj pane, nejsi zdráv, Jakub se o tebe postará. Je tu popruh k uchycení. Zajdu k Jáchymovi.“

Martin nahlédl k Ludvíkovi s Najamem, kde byl i Zdislav s Nicolasem.

„Chyťte se popruhů, klid, víte, co dělat. Jdu za Jáchymem.“

Toho s Hankem a Netunem našel u Mauricia.

Teď se do oken zřejmě pustil i déšť, ale pak už to byly jen roztříštěné vlny. Bouře nabyla pravidelnosti. Chvíle skoro běžné plavby se střídaly s krkolomným stoupáním a klesáním na vlnách. Zvenku se vrátil kapitán.

„Měl jsem pocit, že vidím světlo na lodi Filipa, ale nejsem si jistý. Vypadá to, že nás bouře žene pořád na západ. Návratem k Anfě můžeme strávit i dva dny, ale zatím nejsou žádné škody. Provázej nás Bůh.“

„Takové bouře jsme už zažili, bude slábnout a uklidní se k ránu. Až zjistíme, kde asi jsme, budeme moudřejší, běžte si všichni odpočinout,“ Mauricio už neměl obavy.

Martin všechny obešel. Taky k ránu se počasí uklidnilo. Slunce jakoby se vynořovalo z vody. Ztichl vítr, ale na všech stranách žádná loď.

„Podle měření jsme od přístavu v Anfě půl druhého dne. Doufám, že cestou potkáme naše lodě. Teď použijeme i vesla.“

Kapitán Luiz si šel odpočinout.

„Není tu vidět moc ryb,“ ukazoval Zdislav.

„Tubaroes, žraloci,“ volal jeden z lodníků.

Hned se objevili dva muži s navázanými harpunami. Kolem lodi projížděli tři okolo tří metrů. Vypadalo to, jako kdyby si obhlíželi loď. Pak vylétly obě harpuny na nejmenší kus. Přispěchali další s háky a snažili se co nejrychleji úlovek vytáhnout na plošinku vedle ustájených koní. Ti se chvíli plašili.

„Nechoďte k němu,“ křičel kapitán, „dokud nebude mrtvý.“

Konečně ho udolali. Teď si mohli prohlédnout tlamu s obrovskými zuby. O žralocích slyšeli už na jejich první plavbě. Pro námořníky to byl poklad. Bylo třeba ho rychle zpracovat. Játra jsou lékem na cokoliv. Z ploutví se vaří polévka, to znal Jáchym. V Asii je lahůdkou. Ze zubů se dělají náhrdelníky. Maso trochu páchnoucí, po naložení ve vodě s citronem a octem je prý skvělé. Během hodinky nezbylo ze skoro třímetrového kusu nic a už se umývala paluba. Začal i mírný vítr.

„Být tak blízko a ve dne se málokdy podaří. Tady je na ně už dost teplo. Bývají ve větších hloubkách. Muži jsou nadšení. Nevím, co je na tom pravdy, ale játra prý přináší dlouhověkost a úlevu ode všech neduhů. A večer si pochutnáme. Doufám, že se zítra setkáme s ostatními v přístavu. To bývá často, že nás bouře rozdělí.“ I tak bylo vidět, jak kapitán se zacloněnou rukou vždy prohlížel moře. Jinou loď tady těžko potkají.

Ostatně po moři se rozhlíželi i ostatní s obavami. Před večerem volal Jáchym:

„Loď, vidím loď, ale není to naše!“

Loď se podobala arabské šebece. Válečná veslice s plachtami. Blížila se rychleji. Užívala i veslaře.

„To je Carlos, taky Portugalec. Říkají, aspoň doma, že je pirát. Má nejrychlejší loď, co znám. Obchoduje s otroky. A jsme dobří známí. Nekonkurujeme si. Každý má své. Míří k nám, nachystáme pohoštění.“

Mauricio šel vše zajistit. Carlosova loď byla štíhlejší, delší, tři stěžně a na každé straně nejméně třicet vesel. U vesla až tři veslaři. Jsou to ovšem otroci.

„Má to dobře zařízeno,“ ukazoval jeden z lodníků. „Koupí otroky, posadí je k veslům, a tak se sami dopraví ke kupcům, zatímco jeho muži odpočívají. Pak využije plachet.“

Od lodi, která vypadala velmi majestátně, se oddělil člun s několika veslaři a dvěma muži v bílých pláštích. Spustili provazový žebřík. Honorável senhor Carlos, jak si nechal říkat, se svým pobočníkem měli tak po třicítce. Dlouhé vlasy a pěstěné knírky. Podali si ruce s Mauriciem a Luizem. Byl jim představený Lukáš a jeho skupina.

„Bouře nás zahnala od čerta k ďáblu. Ne, tvoje lodě jsme neviděli. Ale hledej jehlu ve stohu slámy. Tvoje lodě jsou stabilní, určitě se shledáte. My jedeme stejným směrem. Máme zakázku od chalífa. Dvě stě mladých zdatných mužů na stavby v Marrákeši a něco do harému. Nebude za to až tolik, co platí jiní, ale je dobré udržovat vztahy s místním vládcem. Konečně to, Mauricio, znáš. Nikdo pak nebude napadat můj ostrov.“

Bylo přineseno víno, ovoce, kvasný chléb, šunka, sýr a také kus syrových žraločích jater. To bylo obzvlášť oceněno. Carlos předal pěkný pytlík obsidiánu. Jeho odštěpky byly známy vynikající ostrostí a velmi ceněny při chirurgii. Sám obdržel také nějaké dary, zřejmě v hedvábí. Muži se rozloučili, dojeli kousek ke své lodi a pak pomalu, ale jistě mizeli při nasazení vesel.

„Tak chlapci, viděli jste skutečného krále zdejšího moře. Je Portugalec, ale nikdo neví odkud. Stejně tak se neví, kdo mu staví lodě. Jiné takové nejsou vidět, ani kolik jich má. Víc než já rozhodně. Je pravda, teď bohatne na trhu s otroky. Dřív o něm nikdo neslyšel. Proto říkají, že začal jako pirát. To by ho někdo znal. Někde dál na jihu má opevněný ostrov. Dodával jsem mu drahé koberce i další zařízení. Říká, že muslim není, ale má prý harém. Podle celého pobřeží, ať tam vládne kdokoliv, mu jdou na ruku rybáři i pastevci. Je pravda, že jim pomáhá v boji proti pirátům a nájezdníkům. Dodržuje pravidla, ale věřím, pokud bych začal s otroky, pošle moje lodě ke dnu. Zvláštní člověk. Je dobré s ním vycházet v dobrém, ostatně jako se všemi,“ Mauricio se odmlčel.

„Gesty a jeho latinou mi připomíná víc šlechtice než piráta. I když je možné obojí. Rozhodně dostal skvělé vzdělání. Používá některá rčení křižáků, všiml jsem si,“ dodal Lukáš.

„To by to možná vysvětlovalo, válečná kořist, no hlavně že je na naší straně. Můžeme taky očekávat jižněji piráty. Většinou už okusili naše šípy a na jeden chalion Luiz najel. Rozlomil se jako tříska. Tak nás nechávají na pokoji.“

„Loď, určitě je to loď,“ volal tentokrát Zdislav.

„Je to Filipe,“ díval se kapitán. „Bůh žehnej a pomáhej Joãovi.“

Na palubě Joãa byl Brynn se svými druhy. Martin si pomyslel, vyřešilo by to spor o muže, co hledají, jen hned takovou myšlenku zaplašil. Docela mu Velšan přirostl k srdci. Má cit pro zbraně. A zřejmě i pro jejich nositele. Hned vzpomněl na Torgera. Vyprávěl mu o lodích, co byly měsíce ztracené a přece se vrátily.

Obě lodi zamířili k sobě. Začalo se stmívat, a než dopluly, byla tma ozářená hvězdami a měsícem. S lampou připlul člun. Filipe vyprávěl, jak zvládali bouři, ale třetí loď neviděl. Všichni se pomodlili za své přátele. Poplují na dohled. Vál docela příjemný vítr. Nebudou spěchat, tady nejsou žádné ostrovy ani skaliska.

„Je zajímavé, že tady plul nějaký Kartaginec v pátém století před Kristem a pak Féničané a Římané, zatímco dnes se sem moc lodí nepouští. Čím to je? A neměli přístroje ani lodě jako my,“ ptal se Zdislav.

„Lidé se bojí neznámého. A bylo by to jiné, kdyby tu byla úrodná země plná obilí a dobytka. Prohlíželi jsme mapy. Pod námi, kam jedeme, je jen poušť, pusté hory, pusté pobřeží, žádná voda,“ dodal Jáchym.

„Pak časté bouře, pár pověstí o příšerách a prokletí. Námořníci jsou pověrčiví,“ myslel si Hanek.

„Tady by se ani moc obchodníků neuživilo. Mauricio říkal, jak těžce začínal. Přesvědčit pastevce, ať spřádají víc vlny a tkají víc látek. Žijí tak po staletí a plno věcí neznají,“ řekl Nicolas.

Chlapci vzpomněli na Brynna. Snad se setkají. Zdislav měl nejdřív problém se s Nicolasem milovat. Ale kajuta byla pořád plná nejrůznějších zvuků. Praskání, skřípot i šplouchání vln. Zato Jáchym s Hankem nic takového neřešili.

„Proč se stydět za něco tak krásného? Nebo chcete čekat do muslimského ráje na panny?“ radil jim Hanek.

Jakub ošetřoval s láskou Lukáše. Jedna rána se zanítila a Ludvík ji musel vyčistit. Příčina byla v dlouhé, ale nesmírně tenké třísce, co poprvé zůstala skrytá. Martin často vzpomínal na bábu Ančí a otce Jeronýma, byli to ti, co mu vždy dokázali poradit. Aspoň tu má Jáchyma a Netuna. Zvláštní hoch. Zná křesťanství, islám i různá domorodá náboženství i jazyky. Tam dole, mezi černými obyvateli, jsou prý desítky různých národů. To jen nám se zdají stejní. Asi ho, co je mu souzeno, nemine. Je to ještě daleko. Pohladil Auru. Podívala se na něj a usmála. Jinak se to nazvat nedalo. Pokrčila trošku čumák a skoro neznatelně ukázala zuby. Vždycky pak čekala na pohlazení.

Ještě za svítání byla paluba plná. Filipe byl daleko, ale na dohled. Jinak nic než poněkud víc zvlněné moře. Pluli pod plachtami, po poledni mohou spatřit přístav v Anfě. Taky to vyšlo. Po třetí lodi ani památky. Začali hned vykládat a nakládat. To bude ještě zítřejší den. Osada byla z kamene, co byl pospojován blátem. Moc na prohlížení nezbylo. Při tom to byl kdysi slavný přístav, kde se střídali Féničané, Berbeři i Římané. Pojmenovaná po posledním království Anfa, které rozvrátili Arabové z dynastie Almohadů. Hned využili možnosti projet koně. Sporá tráva, napajedlo u studny, pár palem. Kolem běhalo několik malých dětí, kterým přivezli drobné cukrovinky.

Spali na lodi. Zdejší nocležna byl jen přístřešek a holá zem. Na lodi i pojedli. V přístavu si jen dali pár pečených mořských jazyků nad uhlíky. Tito platýsi mají vynikající bílé maso, které ocenil i Martin. Vyplují zrána a odpoledne už mohou kotvit v Al-Breyje (Al-Džadída). Čekat na třetí loď se nedá, ale mohou se potkat dál na cestě. Bohužel tato loď byla naložena vším do Senegalu. Večer se z obou lodí shromáždili na pobřeží a společně se pomodlili.

Al-Breyja byl přístav a vesnice na vystouplé části pobřeží do moře. Jakoby kus vykousla mořská příšera a hned vedle ho vyplivla. Sem vezli železné nářadí pro osadníky dál ve vnitrozemí. Kladiva, dláta, lopaty, motyky, kladky, kramle, ale i podkovy, obruče a potřeby pro kováře, sedláře, zhotovitele stanů. Stanové dílce nakládali do Mauritánie. Zůstanou do druhého dne. Nad oceánem to vypadalo na bouři. Hlídka z druhé lodi hlásila loď. Ozval se radostný pokřik.

„João, João se vrací.“

Kdo mohl, ukončil práci a šel vítat ztracené. Bylo vidět už zdálky poškození lodi, dva stěžně byly nahnuté a stáhnuty provazy. Když byli blíž, ozval se jásot. Všichni se vítali. Bohužel přišli o čtyři muže, kteří byli přivázaní k hrazení, co se utrhlo.

Martin se srdečně objímal s Brynnem. Budou tak muset doplout až do přístavu v As-Sawiře, kde je nejlepší kotviště na celé cestě a možnost opravy. Tam se stejně zdrží. Je to dva dny, pokud bude vítr. Večer přečetl kapitán João kus ze zádušní mše za utonulé a všichni se pomodlili. Prošli se přístavem a pak oslavili ty, co se vrátili. Chvíli pršelo, ale hned země oschla. Nikdo se před deštěm neschovával, byl osvěžující. Odjezd odložili o den. Ten využili k sdílení svých zážitků. Vyšli si podle moře a v malých tůňkách se daly nalovit krevety i v menším množství humři. Úlovky hned vařili v kotlících. K tomu ostrá pepřová omáčka. A skvělé alžírské víno. Zůstaly po nich hromádky skořápek.

Tentokrát pluli v pobřežních vodách, bylo klidno až moc, ale podle větru dorazí pozítří, mezi polednem a večerem. Mauricio jim líčil, kam míří.

„Tohle místo proslavil už více jak před tisíci šesti sty lety Hanno, řečený Mořeplavec z Kartága. Po něm Berbeři z pevniny a z moře Římané. Pro ty byla osada a přístav nejen dobrou zastávkou s klidným mořem, ale vozili odsud jedno z nejcennějších barviv, purpur. Cena už klesla, ale pořád mnohonásobně převyšuje zlato. Barvu vylučuje mořský měkkýš ostranka. Zde žije ve velkém množství, ale na pár větších kapek barviva je zapotřebí několik tisíc těchto tvorů. Dnes je to důležitý přístav a teprve bude. Odsud vede přímá cesta podél a do hor k Marrákeši, sídelnímu městu Abd al Múmína. Tady loď opravíme bez problémů. Budou tam určitě kotvit arabské lodě. Často tam rád pobývá i Carlos. Pak až do našeho cíle už na pobřeží žádné město není, jen vesnice rybářů.“

Pobřeží v dálce žádný život neukazovalo, zato druhý den bylo živo i na moři. Lodě rybářů, ty největší i s plachtou křižovaly až u břehů se sítěmi, nebo zde většinou děti vybíraly z vrší humry a langusty. Taky se potápěly pro lastury, sloužící jednak k jídlu, ale i k výrobě různých věcí z perleti. Všechny tři lodě byli blízko a skoro společně zajeli do přístavu v dalším vykousnutém zálivu. Navíc bylo kolem i plno mělčin a ostrůvků, jeden docela velký. Bylo vidět, že kormidelníci oblast dobře znají, zatímco na skalisku uvolňovali uvízlou andaluskou šebeku chálifovi vojáci. První bylo potřeba nechat opravit loď. Zboží se vykládalo. Oprava bude trvat nejméně čtrnáct dnů. V arabské pevnosti nebyl velitel, který odjel do Marrákeše. Museli se nahlásit zástupci a také domluvit případný lov. Dostalo se jim spíš výsměchu. Lov?

Leda tak ovce a kozy pastevců. Nic kloudného tady nežije. A pozor, v poušti jsou loupeživí Beduíni, co často napadají karavany do Marrákeše. Ale není čas proti nim zakročit. Začínají tu skály. Objeví se pár jezdců, přeseknou popruhy, zmocní se nákladu a rozprchnou se na všechny strany. Je to jen z jednoho nebo několika velbloudů, ale vždycky to nejcennější. Musí jim někdo dávat znamení. Náklad s malou cenou se nikdy neztratí.

Martin se domluvil s Lukášem. On s Brynnem a muži, co mají zájem o lov, vyjedou do hor a pouště. Ostatní zvolí, co bude v jejich zájmu. U oprav a zboží by tady jen překáželi. Nicolas tentokrát zůstal se Zdislavem. Připadal mu nějaký smutný. Jen aby to nebyla nemoc. Ludvík už byl v místní nemocnici a Jakub sháněl knihovnu a postará se o vévodu.

„Tak mám jen Hanka s Jáchymem a Najama, bez něj bychom se s nikým nedomluvili,“ stěžoval si Martin Brynnovi.

„Nevadí, máš nás. Lovci jsme všichni a neboj, poslechneme tě na slovo, když máš být velkým králem.“

Zasmáli se a dali do příprav. Ostatní se ubytovávali u zdejšího největšího obchodníka původem z Jemenu, přítele Mauricia, v krásných zahradách. Lukáš měl výhled k západu na přístav a moře. Původně zde stálo několik římských vill, naposled přestavěných v maurském stylu.

Byla zde i v místě významná škola u mešity, s knihovnou, s opravdovým pokladem. Množstvím map míst, kam pojedou.

Velmi vzácné mapy karavanních cest, od Středozemního moře, napříč Saharou až k Nigeru. Zdislav i Nicolas slíbili pomoc při obkreslování na pergameny. Ludvík byl nadšený zdejší nemocnicí. Takovou úroveň, čistotu a odbornost ještě neviděl. Je tu několik lékařů. Výborný chirurg, odborník na oči a další, co léčí zlomeniny. Všichni umí skvěle latinsky a řecky.

Jejich hostitel lovcům sehnal pět velbloudů na náklad. Budou vhodnější než koně. A k nim pět asi desetiletých vodičů.

Chlapci byli nadšení, s velbloudy jsou od narození, samozřejmě je ovládají a tady je možnost pro ně pohádkového výdělku. Umí postavit stany, rozdělat oheň i vařit. Martin chtěl sice vzít jejich dva sloužící, ale u velbloudů by byli k ničemu a pomáhají při práci v přístavu. Dva Brynnovi hoši prý taky vaří. Nakonec opéct kus masa nad ohněm umí každý. Hned si vzpomněl na své kuchtění v jeskyni. Večer se rozloučili a ráno vyjeli.

Už od Rabatu hory v dálce byly pohořím Atlasu. Jižně pod nimi byl Velký Atlas s nejvyššími horami, na nichž leží půl roku sníh. Tam, kam vyrazili, bylo předhůří s vysokými teplotami přes den a nízkými v noci. Zde i občas pršelo. Taky od As-Sawiri, plné zahrad a okolních polí, po vyprahlých pastvinách se objevily keře, stromy a jalovce. Odpoledne uviděli mezi vyššími skalami něco jako koryto řeky. Najama se ptali chlapci. Je to řeka, takových je tady víc. Pramení ve vysokých horách, pak se začnou ztrácet, pohltí je písek a k moři ani nedotečou. Jedna taková řeka napájí město, ale do ústí se voda dostane jen někdy v zimě. Říká se jí vádí. Začaly se objevovat mimo palmy zde nasázené i borovice, cedry a duby. Uviděli kozy, zřejmě domácí, nejevily strach. Popásaly se na obrážejících travinách mezi trsy pelyňků. Na sutích kvetly koberce mateřídoušek a drobných kosmatců. Čím dál k horám bylo zeleněji. První potok, vrby, topoly, něco jako pěšina. Z malého plácku mezi skalami viděli moře. Byli mnohem jižněji než město. Vlnami vykousané pobřeží, písek, bílé chomáče vln a nekonečnou modř. Pokochali se rozhledem. Doprovázelo je hejno sýkorek. Pak se otevřela malá planina. Zelená políčky obilovin a luštěnin. Vjeli do lesíka ořešáků, jabloní a zrajících třešní. Pár ohrad s ovcemi a kozami, pobíhající drůbež. Za plotem z oleandrů několik domů. Byly čtvercového půdorysu, každý obehnaný asi sáh vysokou zdí z hlíny a kamenů. První se vyrojily děti. Jejich velbloudáři na ně pokřikovali. Tuhle řeč Najam neznal. Jeden z chlapců mu překládal. Dospělí šli opravit ohrady dál do hor, večer se vrátí, přivedou babičku. Taky se z jedné ohrady přišourala. Na sobě hajk, černý veliký kus látky, ovinutý kolem postavy. Není šitý. Na hlavě vyšívaný mandíl. Šátek, co nezakrývá obličej. To je typické pro beduínské ženy. Uklonila se a poslala pro šejka Darhama.

Jedno z dětí je zavedlo k velké zdi, kde na písku byly kruhy k přivázání velbloudů a dál pod stromy klandr pro koně. Vešli do dvora. Kolem dokola byl takový íván, jen ze dřev a nepálených cihel. Výrostek přinesl koberečky pro posezení. Na konci bylo něco jako otevřená dílna pod přístřeškem. Stál tam a vítal je úklonou i arabsky zmiňovaný šejk. Vysoký starý muž odložil pracovní kaftan. Dlouhá bílá košile dišdaš, na hlavě šedobíle kostečkovaná kúfia.

Omlouval se, že jim nevyšel v ústrety, ale má z války jen jednu nohu a věnuje se tak starému umění. Vytváření různých věcí z alabastru, který se tady vyskytuje. Představili se, řekli účel své výpravy. Na uvítání mátový čaj s příměsí horských bylin. Sladkosti a třešně. Ukázal, co z alabastru, odrůdy sádrovce, vytváří. Závěsné ornamentální tabulky, vázičky, ale i obrázky vodních ptáků. Nabídl jim nocleh, pokud postačí přístřešky kolem. Uvařit si mohou kus vedle v otevřené kuchyni, kde je ohniště, druhé s kotlem a pícka na chleba. Místní prý dorazí až za dva dny. Přišel si za nimi na uzenou skopovou kýtu. Jemu nevadí, že to připravovali nevěřící. Berberové doma uctívají i staré bohy. Přinesl jim pálenku z fíků. Odkryl kobereček na konci své dílny. Ukázal jim oltářík s několika figurkami z vypálené hlíny, které byly proloženy květy. Zapálil lampičku s vonným olejem. Řekl, ať pokračují, jde si promluvit s předky. Vrátí se. Většina Brynnových mužů už zalehla do dek v ívánu kolem, mimo stráž u koňů a velbloudů, kde spali i chlapci, jejich vodiči. Chystali se i ostatní, když se šejk s holí vrátil. Opřel se o ni a poklekl. Poklonil se Martinovi a Auře.

„Promiň mi, pane, tvůj andaluský vzhled a naše oblečení mne zmátlo. Radil jsem se s předky. Tvou cestu provází i naši dávní bohové, králi. Děkuji za tvou přítomnost. Ani Alláh, ani tvůj Bůh nemá námitek.“

Najam překládal a tekly mu slzy. Uložil se pak vedle Martina.

„Děkuji, Martine, že se mohu nazývat tvým přítelem. Dřív měli lidé k bohům blíž. Vidíš, není to náhoda.“

Martin byl spíš zmatený. Není na mě nic výjimečného. Nemám urozený původ. To všechno ten luk? Vždyť ho teď ani běžně nenosí. Je zabalený s ostatními zbraněmi. Je na druhém konci světa, kde ho nikdo nezná, neumí zdejší řeči, nezná zvyklosti. Zatoužil být v šumavských lesích, shlížet z donjonu a večer se milovat s Lukášem a Jakubem.

Ráno přinesly děti cizrnové placky pečené na kamenech a polosladký koláč s holubím masem. U mátového čaje se loučili. Dostali cenné rady, kam se vydat. Sestoupili níž, kde byla malá jezera. Některá brzy zcela vyschnou. Bylo krásné pozorovat plameňáky, čápy a další vodní ptáky. Mnozí byli stejní či podobní evropským.

„Skály jsou tady, jak kdyby je nějaký obr roztloukal kladivem,“ ukazoval Brynn.

Všude byly kamenné sutě. Začínaly roztroušeně porosty jalovců a duby. Velké agamy lovily brouky a rychle se schovávaly. Sestoupili do širokého údolí s říčkou, končící v podlouhlém jezeru lemovaném tújemi, dál byly korkové duby stoupající po úbočí. Na opačnou stranu k dalším nevysokým horám stepní trávy, keře tamaryšků. Vyplašili několik orebic. První úlovky. Asi stopu veliké, šedé a proužkované, váhy slepice. Zastavili se na vyvýšenině zarostlé duby. Tady, odkud byl velký rozhled, nechají koně a velbloudy. Samozřejmě stráž a chlapce. Bylo vidět stádečko antilop, ale v porostu bývají prý jeleni. Budou lovit jen na maso a trofeje, případně kůži. Přes poledne už bude horko. Zvěř se stáhne k vodě až večer a v počátku noci. Pomalu se rozdělili do široké rojnice a postupovali mezi keři. Vyhlédli dvě antilopy s velkými vztyčenými rohy. Vylétlo několik šípů. Na useknutých větvích hned putovaly ke zpracování. Chlapci se dvěma Brynnovými muži už rozdělali oheň a na kamenech pekli chlebové placky. Na přehozených stažených kůžích se objevily sýkorky a další ptáčci a ozobávaly zbytky loje. Vybrané maso a vnitřnosti se nasolilo a okořenilo k přípravě. Zbytek odnesli dál za hromadu suti. Pochutnají si dravci. Nejspíš hyeny, pokud tady jsou. Přes horko budou odpočívat a připraví se na lov večer.

Chtěli se něco o zdejší zvěři dozvědět od chlapců. Usadili se na písčině, každý chléb a kousek opečené orebice. Najam překládal. Martin maloval klacíkem v písku. Divoké prase, ani přes napodobení chrochtání, neznali. Nejstarší, kterému říkali Sút, podobné viděl, ale přivezené na lodi. U jelena není veliké rozvětvené paroží. Shodli se na vlcích, polovičních jako Aura. Hyenu ani geparda neznali. Zato nakreslili zřejmě lva. Moc nebezpečný u osad, žere i lidi. Ještě v rovinách, v savaně jsou malé antilopy, gazely. Velcí ptáci, v noci asi výr, ve dne viděli neustále plachtit orly. Malí ptáci jsou dobří vaření, nebo pečení v popelu. Tam, kam směřují, začnou v lesích cedry a borovice. Přišel Hanek s Jáchymem. Hanek měl v rukou větvičku.

„Rostou tady růže jako u nás. Jenže keře jsou obrovské s mohutnými kmeny. A něco zřejmě navštívilo zbytky antilop, čekáme na vás.“

Přešli na druhou stranu a pomalu se přibližovali k hromadám kamení. Když už byli blíž, uviděli vyběhnout lva a dvě lvice odnášející si velké kusy zbytků. Sút se radoval, že se jeho vyprávění potvrdilo. Aura jen vyběhla na vrchol hromady a vrčela. K večeru se ještě objevily lvice pro zbytek. Večer u jezera střelili jelena. Paroží si vzali berberští chlapci. Za moc nestálo. Zbytky zase odnesli, ale tentokrát je v noci rozebrali vlci. Přespali v postavených stanech, což se vyplatilo. Někteří chlapci u velbloudů měli ráno přisátá obří klíšťata. Byli zvyklí. Namačkali šťávu z nějakých bylin. Na ta, co držela dál, se mezi dva klacíky vzal žhavý uhlík a pak si místa vzájemně pomočili. Kůže antilop nevypadaly dobře. Rozhodli se nebrat nic trofejního mimo paroží. A ta nijak nevynikala. Cesta po Africe teprve začíná.

Po kusu travnaté stepi, kde střelili několik orebic, se dostali k vyšším horám. U úpatí bylo pár políček, kde pracovali místní lidé. Domy z nepálených cihel nebo bláta a slámy. Osadníci všeho nechali a utíkali se schovat za ohrazení kolem domků namačkaných na sebe. Kluci na velbloudech a Najam na ně volali. Pak se brána otevřela. Ven se vyhrnuly děti.

Několik mužů jen v dišdaších a stočených turbanech je vedlo za místním šejkem. Ženy v černých a zelených abájích nebylo vidět. Byly v ženské části domů. Byli přijati vlídně. Martin s Brynnem a Najamem si u šejka vypili mátový čaj. Nesmí se divit. Sklidili první luštěniny, když je napadli loupeživí Beduíni. Za severními horami vede cesta do Marrákeše. Teď víc hlídaná. Tak se dali na lup jinam. Tady nic cenného není. Ale mají jídlo, které jim chybí. Bylo vidět, že zdejší obyvatelé jsou velmi nábožensky založení. Mají tu i hliněnou mešitu.

Najam požádal o možnost nákupu ovoce, fíků, ořechů a citronů. Vše bylo přineseno, i pro kuchyň česnek, cibule, petržel a listová řepa. Nechtěli nic, je to dar. Martin asi v té hodnotě předal finanční částku s tím, že je to také dar. Všichni byli spokojeni. Vyjeli k horám. Zde necítili srdečnost a přátelství jako před tím. Tady byli nevěřící psi. Chovali se k nim slušně, ale jen co museli. Narazili na další říčku, co tekla z hor a tady se ztrácela ve vysychajícím mokřadu. Střelili pár vodních slípek, připomínajících malé kachny. Velbloudům se cesty po horách a kamenitém povrchu moc nelíbily. Stoupání je unaví a nejraději mají písek. Aspoň na nocleh volili písčitý povrch, kde se jim dobře klečelo při spánku. Údajně ještě v přístavu jim někdo říkal, že v Atlasu žijí i opice a medvědi.

V přístavu panoval nezvyklý ruch. Jednak se objevilo několik válečnách šebek a v čele bagala. Přístav slouží chalífovi, tak nemůže být bez ochrany. Některé vyplují zlikvidovat piráty. Tomu se smál Carlos, kterému dorazily dvě velké lodě s otroky.

„Než se Mumínovi vojáci probudí, budou piráti v mělkých zálivech a jen si zničí loď. Už někdo pracuje na vaší?“

Potkali se u jednoho ze skladišť. Lukáš s Jakubem a Netunem, který pomáhal s tlumočením.

„Mauricio už všechno domluvil.“

„To jsem rád, přátelé si mají pomáhat. Já jsem sháněl tahínu do hummusu. Musíme zboží nakrmit, než vyrazí do Marrákeše. Ještě jsem je neviděl, pojďte se podívat, tam pojedete.“

Právě je došli Zdislav a Nicolas. Z lodí vyndali prkenné můstky a odpočítávali první trojice. Několik zbrojnošů s provazy a řetězy už čekalo. Vystupovali černošští mladíci. Každá trojice měla hlavy v něčem, co připomínalo krátký žebřík. Měli v něm krky, ale tak, aby se mohli otáčet. Teď jim ještě krátkým řetězem a náramky spojili vždy po jedné ruce. Každá trojice byla hned připojena k středovému lanu. Vznikal tak zástup po šesti v řadě. Měli na sobě jen látkové roušky. Jakuba a Zdislava to úplně ohromilo.

„Doufám, že tu nejsou nějaké zachumlané muslimky.“

Carlos pokynul na jednu trojici. Zbrojnoš je přivedl. Ukázal, aby si zvedli roušky. Postrašení mladíci mačkali kousky plátna u pupíku. Krásná těla. I v klidu dosti velké penisy. Okamžitě by mohli stát modely pro sochy afrických božstev. Ale řetěz a hlavy v žebříkovém chomoutu hned připomněly, o co jde. Zdislavovi se zatočila hlava. Najednou byl zase na polské tvrzi. Jistě tady nikoho neznásilňují ani nevraždí.

„Líbí se ti některý? Vždyť vy žádné sluhy nemáte. Vyber si, je jich tady přes dvě stovky. Ale spíš si pořídíte nějaké v Senegalu. Tam jsou levní, nebo se dají i odchytit. Na dobu u mě budou dlouho vzpomínat. Jen toho obilí, rýže, cizrny a masa. Dvakrát denně jídlo. To doma neměli. Ale dodávám kvalitu. Tihle, co jsou po třech, seděli u vesel, aby si moji lodníci odpočinuli. Na těchto lodích neuhynul ani kus. Krásní samci. Samice do harému a kuchyní přivezou za pár dnů. Tam bude teprve výběr. Ty by byly pro vás zajímavější. Co pánové, dáme pohár vína?“

Z jedné lodi vynesli stůl a židle. Ubrus. Karafy v dřevěných klíckách v čirokové slámě. Sklenice. Stínila nesvinutá plachta. Přešli na jiné téma a rozproudil se hovor. Zatím vystoupili otroci i z druhé lodě a celý zástup šel na krmení, po půldruhém týdnu dorazí na stavby v Marrákeši. A bude další zájem, radoval se Carlos. Přinesli ještě horké humry. Když se rozcházeli, Carlos se zmínil, že se mrkne k jejich lodi a aspoň zjistí, kdo je u oprav.

„Zdislave, nechutnalo ti víno?“ ptal se Nicolas.

„Všechno bylo skvělé, jen ti otroci. To musí být strašné v tom sevření a ještě veslovat.“

„Víš, můj milý, jsi s Jakoubkem takový citlivka. U Carlose se opravdu mají skvěle. Ne že by byl takový lidumil, ale je skvělý počtář. Jiní dovezou třeba jen polovinu. Tam jsou hrozné podmínky. Taky si nemysli, že je někde chytá do sítí. Kupuje je od místních vládců,“ dodal Lukáš.

„Jsou to, můj pane vévodo, taky lidé.“

„Církev,“ dodal Jakub, „pokud nejsou věřící, nic proti otroctví nemá a s Jáchymem nebo Ludvíkem jsi nemluvil? Taky byli otroky a Ludvík je zřejmě královského původu.“

„Na zítřek bych domluvil ve vesničce u ostrůvků prohlídku těch vodních hlemýžďů, co tvoří purpur. Do knihovny jdete až pozítří a ty, pane vévodo?“ nabídl jim Netuno. „Taky bych se tam rád podíval.“

„Jistě, dnes si půjdu odpočinout. Jakube, jdi s chlapci. Já se vrátím zpátky, je to kousek.“

„Opravdu, můj pane, nechci tě opustit, doprovodíme tě.“

„Ne, užijte si volna, stejně jako lovci.“

Lukáš si sedl na lavičku vysekanou z padlého olivového kmenu. V dálce připlouvala loď. Zřejmě kupecká pod plachtami. Nabudila vzpomínky. Před léty sledoval s Jeanem příjezd lodi, co je poveze do Svaté země. Všichni se hrnuli nadšeně do přístavu. Podali si ruce a políbili. Cítil intenzivní stisk i hebkost rtů svého milence. Dvě malé slzy skanuly. Loď je stále daleko. Kus jeho života je daleko, domov je daleko a cíl cesty rovněž. Vrátí se? Pokud ano, požádá krále, aby jeho hochy povýšil do šlechtického stavu. A koupí Zvon. Tam našel novou lásku a přátele. Bože, uvažuji, jako bych už neuzvedl meč. No, neuzvednu. Zasmál se. Kolem procházející muž v dlouhém bílém plášti a uvázané kúfii se otočil. Slunce Lukáše oslepovalo, ale přesto se zdálo, že muž nemá obličej. Zamrazilo ho. Zavřel oči. Když je otevřel, v místech, kde muž stál, zůstaly jen dvě stopy sandálů v narezlém prachu. Vítr přivál jednu písečnou dunu. Druhou, třetí a stopy pohřbil miniaturní přesyp. Sahaře zde neutečeš. Zvedl se a vykročil k domovu.

Chlapci si zašli na opačnou stranu, kde z moře vyčníval nevelký ostrov. Na malé veslici je tam převezli dva rybářští kluci. Prý tu chalífa bude stavět pevnost, která by pak chránila přístav. Ale ony tu už pevnosti byly. Možná i v době Hanna Mořeplavce. Kartaginci, Féničané, Římané, různé kmeny Berberů. Na pobřeží ležely kameny, které byly zjevně odjinud. V jednom místě i kus zídky. Procházeli se písčinou, když je zavolal Zdislav. Do skuliny utekla malá agama. Chtěl si ji prohlédnout a nadzvedl kámen. Jistěže utekla a schovala se jinde. Jen v odkryté škvíře našel nějaké tenké kostěné předměty. Ukázalo se, že jsou to primitivní hroty šípů, jehly a hřebeny. Zřejmě si je tady někdo uschoval.

„Neboj, ten kdo to sem dal, si určitě věci nevyzvedne. To bylo před Kristem. Máš krásnou památku.“

Chlapci, co je přivezli, ulovili pár ryb a už se opékaly. Vraceli se před večeří. Lukáš spal a Jakub přiběhl, že má horkost. Rozběhl se do nemocnice za Ludvíkem. S nimi přišel i jeden z arabských mladých lékařů. Vévoda se probudil a nebylo mu dobře. Prohlédli rány. Nikde nic neshledali. Ale ráno byl bez teplot, šel si sednout pod velkou jujubu, taky řečenou čínská datle, které sem byly dovezeny pro jejich odolnost proti suchu. Chlapce poslal za tajemstvím purpuru. Jakuba musel dlouho přemlouvat.

Tentokrát mířili na sever, k pásmu malých ostrůvků. Rybářská vesnice z kamenů a hlíny byla až na kraji písčin na vlnami vykousaném břehu. Pár výrostků už bylo na teď vystouplých skalách, které za přílivu zcela zmizí. Ujal se jich starý Berber, opravující sítě. Zavolal na jednoho z výrostků. Přijel pro ně s pramičkou. Převezl je na větší ostrůvek s postavenou kamennou ohradou. Tam si chlapci nechávali své dišdaše a nazí se potápěli. Někteří měli v rukou dlouhé nože. Teď mají kořist blízko na dně. Měkkýši ostranky žijí do hloubky dvou sáhů i více, kde na dně požírají jiné druhy.

Někteří chlapci měli malé košíky. Ulitu s mlžem bylo nutné odebrat bez poškození a vynést do dřevěných věder na pramičkách. Ostranky pak putovaly do uměle vylámané tůňky, shora uzavřené proutěným poklopem. Jak se jich nashromáždilo určité množství, přijeli si pro ně dva muži, kteří znali tajemství výroby. Chlapcům zaplatili. Moc to sice nebylo, ale přece mnohem víc, jak si vydělávali rybáři. Taky si sem nikoho nepustí a od nepaměti jsou sběrači. Hoch je vyzval, ať si to také zkusí. Ne do hloubky, jen pár stop. Dostali dřevěné skřipce na nos a hoch jim vysvětloval co dál. Oni to dělají od dětství a vydrží pod vodou déle. Plavat uměli, ale potápění je trochu jiné. Nejlíp to zvládal Netuno a Zdislav. Jenže ten zase měl problémy z toho vidět tolik nahých kluků. Nic se nepřihodilo a ráchali se ve vodě až do odpoledne. Podmořský svět tady moc bohatý nebyl, ale viděli spoustu zajímavostí. Ostranky požírají podobné mlže v ulitách, je zase, když jsou menší, napadají a žerou hvězdice. Všude mezi nimi plavala spousta ryb a další mořští obyvatelé. Sklizeň měkkýšů se pomalu posunuje a je nutné se víc potápět.

Vrátili se. V zahradě jejich hostitele viděli Lukáše v rozmluvě se čtyřmi mnichy. Tady nebyl kostel ani kaple. Museli přijet lodí. Večer jim Lukáš vše vysvětlil.

„Jsou to misionáři vracející se do Říma. Mám zprávy o našem muži. Pohybuje se za Senegalem v království Sosso.“

„Promiň, pane, vévodo Lukasi, to je moje domovina, a všichni čekají na krále králů, tvého rytíře Martina. Věštba se naplňuje. Směřujeme tam, kam máme. Dovol mi odejít poděkovat bohům,“ Netuno se poklonil a vyšel do zahrady.

„Sosso zmiňoval, hned jak jsme ho poznali. Teď nemůžeme dělat žádná rozhodnutí. Doufám, že za týden bude oprava skončena. Vrátí se Martin a všichni s ním. Zítra budete na škole. Zkuste se něco o těch domorodcích dozvědět.“

„Myslím na bábu Ančí,“ svěřoval se Jakub. „Ta by si věděla rady. Vím, říkat bych to neměl, ale myslím, že stále jsou mocní i staří bohové. Kdo z nás ví, co je mezi nebem a zemí.“

Do místní školy, i když zatím není univerzitou, vedle mešity a nemocnice z druhé strany, byly zapsány určitě přes dvě stovky žáků. Třetina studovala medicínu. Jakub s chlapci se věnovali mapám. Hned se zeptal, jestli znají Yusufa ibn al-Shaykha, andaluského zeměměřiče. Jejich průvodce byl nadšený.

„Kdo by ho neznal. Není nás zase tolik. Studovali jsme oba v Tunisu. Jen on o deset let později. Mne sem přivedl chalífa a čeká se na zřízení univerzity v Marrákeši. Kdybych tady neměl několik nadaných žáků, rozjel bych se s vámi. Od Mauritánie, vlasti Sahráwiů, jsou už černoši až k Nigeru, dál už nikdo nebyl.“

Mapy byly většinou ve svitcích, roztříděné podle oblastí a autorů. Nejstarší kartaginská, přes množství římských, až k několika portugalským z poslední doby. Rozmotali veliký koberec na nádvoří zeměměřičské třídy a ty z oblastí, kam pojedou, rozložili.

„Mám tu dvě stejné oblasti, ale každá je jiná,“ divil se Nicolas.

„Každý to viděl svýma očima. Nejlíp by mapy nakreslili ptáci,“ usmíval se jejich průvodce. „Taky kde byly bažiny, může být poušť, jsou tam pralesy, veliké řeky a jezera a desítky, možná stovky národů. Viděl jsem průvod otroků, co přivezl Carlos. Ti jsou z té oblasti.“

„Taky nám slíbil mapu.“

Vybrali ty, co se nejvíc vzájemně podobaly. Překvapivě nejlepší se zdála mapa Forestariuse z prvního století, Římana.

„Má tu i vyobrazená zvířata, co zde žijí. Míry jsou ve stadionech. To by mělo být šest set stop.“

Chlapci se dali do překreslování. Přinesli čaj a fíky. Nejvíc připomínek měl Netuno. Vždyť se tam narodil. Ve škole zůstali až do večera. V přilehlém hostinci si dali telecí polévku s boby, které se pěstovaly v celém Maroku. Pak rýži se sezamem vařenou s kuřecím masem, s koriandrem, cibulí, česnekem a množstvím petrželové natě. Kdo chtěl, dal si tahinu na zvýraznění chutě. Mátový čaj a možnost dát si víno. Viděli zde i Židy v typických čepičkách na hlavě a několik černých muslimů z konce Maroka od vesnice Agadir el-Arba. To bude taky poslední zastávka před Saharou, která dál sahá až na pobřeží. S díky za pomoc a bohatým úlovkem map se hrnuli k vévodovi.

„Doufám, můj pane, že je ti lépe.“

„Neboj, Jakube, byl tu za mnou i Ludvík. Co zítra?“

„Chtěl jsem se zeptat, nemohl bys už na velbloudu? Navštívíme hrnčířskou manufakturu, asi půl dne odsud, co patří obchodníkovi, kde teď jsme. Pokud bys jel s námi, můžeme tam přespat.“

„Domluvíme se s Ludvíkem.“

Ten pomalou jízdu nezakázal a ráno vyjeli k hrnčířské vesnici. Nejprve cestou k Marrákeši, pak odbočili na sever. Zahrady končily i túje a cedry a celý obzor vyplnila poušť. Žlutooranžový písek a zbytky rozpadajících se skal. Bylo vidět, že horko už nabírá na síle. Všichni použili velbloudy. Pak uviděli pás datlových palem a čtyřhranné poschoďové budovy zřejmě z nepálených cihel omazaných blátem. Od jihu byly jen malé, větrací otvory. Osadu tvořilo asi třicet domů, poměrně velkých. A další nižší, u ohrad s ovcemi a kozami. Před některými domy odpočívali přežvykující velbloudi. Mezi domy veliké trsy aloí a keře granátových jablek, kvetoucí oleandry a růže s rudými květy. K jejich zvířatům přiběhli výrostci a ujali se jich. Provázel je už z As-Sawíry syn obchodníka, Muhammad.

Každý dům byl uzavřený zdí z nepálených cihel adobe, zadní dvůr byl pro domácí zvířata, drůbež a zřejmě ženskou část domu. Přední měl pod podloubím vyrovnané vypálené výrobky a jednu nebo více pecí. Uprostřed dvora dvě tři velmi staré olivy. Vydlážděné místo. Přízemí do dvora bylo otevřené, veliká hromada hrnčířské hlíny, kruhy a sušící se keramika před vypálením. Horní poschodí bylo obytné. Přinesli čaj a sladké cizrnové koláčky se skořicí, zázvorem a badyánem. Nechyběl jako všude pepř.

„Za vesnicí je výborná hlína a je tady několik dobrých studen. Dřevo na pálení musíme dovážet.“

Muhammad jim ukazoval různé přísady do hlíny, zpracování. Pak obdivovali ruce hrnčířů, co dokázaly vytvořit velikou mísu, stejně jako štíhlou vázičku nebo drobný šperk. Malování, nebo vypichování ornamentů, listů, květů, případně vodních ptáků. Lidi ani zvířata islám nedovoluje zobrazit. Zastavili se u hrnčíře věku chlapců. Seděl na polštáři ze surové velbloudí vlny, před sebou velkou vázu. Nožíky, háčky a jehlami vytvářel něco jako krajku. Jedny ozdoby byly jen na povrchu, jiné procházely skrz celou stěnu. Nejmenší dírky byly sotva viditelné.

Mohli si také vyzkoušet hrnčířský kruh. Muhammad jim ukáže vádí v blízkosti, sem se vrátí k večeři. Vyjeli podél zdí k malým pastvinám se stromy. Vysazené ořešáky, jujuby, olivy. Ty dosáhnou kořeny hluboko pro vodu. Dál byly jen rozpadající se pařezy a shluky trnitých akácii. Vlevo viděli hlubokou jámu, kde se kope hrnčířská hlína. Vpravo překročili nízký kamenitý hřeben a rozjeli se bývalým korytem řeky, vádí.

„Někdy při přívalovém dešti dotekla voda až sem. Kdysi k moři. Ještě můj dědeček tady pamatoval dubové lesy, kam oko dohlédlo. Háje tamaryšků, kde jsou hrnčíři, pastviny a ovocné stromy. Ale voda stále mizí.“ Rozjeli se bývalým občasným korytem. Někde u kamenů se krčily keříky kosmatců s růžovými květy a ostnité bezlisté pryšce. Stěny bývalých břehů dosahovaly místy až pěti sáhů. Koryto se stočilo. Najednou se před nimi vádí rozevřelo. Skály vypadaly jako hromádky kamenů. Mezi nimi rostly pokroucené jalovce. A celý lesík cedrů. To ovšem bylo jen zdání. Byly to tři obrovské stromy, napůl ležící v úžlabině. Větve se postavily vzhůru, vytvořily vršky a rostly jako nové stromy.

„Když tu provázím otcovy přátele, neopomenu sem zajet. Na skalách postavili Římané chrám. Je tam ještě v rozvalinách. Kolem byl cedrový háj. Tyhle tři vyvrátila asi dávno bouře. Některé kořeny zůstaly v zemi. Mají nejmíň tisíc let. Někdy vyroste jen pár jehlic, ale stále žijí.“

Obrovské kmeny částečně ležely na kamenné suti. Větve u země odumřely a vytvářely krátké chůdy. Boční zakrněly a směřující vzhůru se změnily v malý les. Vylezli po kamenech na nízký vrchol. Byla patrná základna chrámu z obrovských kvádrů a zbytky několika povalených sloupů. Chlapci si všechno prohlíželi. Netuno najednou uklouzl, a jak padal, zachytil se kusu opracovaného kamene, co se převrátil na bok.

„Je tady nápis, sice dost poškozený, latinský.“

„Ad, hon… Et… riam.“

„Ad honorem et gloriam,“ doplnil Jakub. „K poctě a slávě.“

To už byli u kamene všichni.

„Je to dlouhé. Na konci je Pius zbožný.“

„Vždyť je to lehké, chlapci. Vy jste se neučili dějepis? Je to tuším patnáctý římský císař Antoninus Pius. A jméno je Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus Pius. Vládu jsem zapomněl, ale okolo roku sto padesát. Vládl dobře, dlouho a za jeho vlády byl šťastný věk. V Africe byl, ale okolo Středozemního moře. Jeho vojska se ale pohybovala různě. Mohlo to být v době, kdy se se sem jezdilo pro purpur. Měl jsi pravdu, Muhammede, trosky mají tisíc let a zřejmě i tyto stromy. Jen si představte římský chrám a kolem vysazený cedrový háj. Kdo ví, co bylo kolem, možná tu tekla ve vádí voda a pluli tu vojáci na člunech od moře v krátkých tunikách, sepnutých zlatými sponami.“

Muhammed ho obdivně sledoval.

„Netušil jsem, pane Jakube, jak jsi vzdělaným mužem. Kolikrát nám říkají, že křesťané jsou nevzdělaní, jen lační po územích a bohatství.“

„Můj milý, totéž říkají nám i o vás, a přestože ve městě ještě není univerzita, univerzitní učitelé tam jsou. Z nálezu budou mít radost. Přesně nápis nakreslím i s okolím.“ Jakub se spustil k velbloudům. Přinesl si kus pergamenu a tenké pero. Všichni ho pozorovali. Hoch se smál.

„Jen zapisuji písmena a tady zachytím pro památku cedry.“

„Jsi, pane, i malířem?“

„Náš Jakub je malířem, písařem, iluminátorem, ale i hudebníkem, zpěvákem. Znalcem historie i hvězd,“ chválil ho Lukáš. „Ovládá několik jazyků.“

„Ale mimo malířství a iluminace jen ode všeho trochu,“ smál se Jakub.

„Taky bych rád cestoval. Snad vykonám pouť do Mekky, nebo do Medíny. Ale jsem jediný syn a máme největší obchod na jihu Maroka. Pan Mauricio zprostředkovává všechen prodej. Je to náš největší přítel, proto jsme přijali stejně i vás.“

„Vážíme si vaší pomoci a mockrát děkujeme,“ Lukáš pomalu slézal od chrámu k velbloudům.

„Vrátíme se k večeři.“

Cesta do hrnčířské osady ubíhala rychle. Měli připravenu jednu místnost k spánku. Koberce, přikrývky, polštáře. Jakub hned obdivoval důmyslné větrání malými otvory ve stěnách, kudy proudil vzduch a vytvářel v místnosti mírný vánek a tepelnou pohodu. Vedle měli i lázeň v kádi a pro noc lehké hedvábné košile.

Večer je přijal šejk této vesnice, která v podstatě existovala hlavně díky Muhammadově otci. Po večeři a koupeli šli spát. Zítra se budou vracet jinou cestou. Uvidí prý opravdovou řeku a moře zeleně. I velká řeka u města, byla taky jen vádí.

Velbloudí jogurt, ovčí tvaroh, kozí sýr. Chlebové placky muhammar. Naložené olivy a ostrý salát z místních ostnitých okurek, cibule a česneku, citronová šťáva a med. Všichni dostali drobnou, ale krásnou keramiku jako dárky. Vyjeli západním směrem. Pahorky řídce porostlé duby. Pak přejeli nízká úbočí a před nimi se otevřela krajina jako na jihu Španělska, nynější Andalusie. Sady citroníků, pomerančovníků, fíky, ořešáky. Jakub si hned vzpomněl na jeho první setkání se zlatými jablky ze Sicílie.

„Kousek ráje. Pomeranče sem nepřišly přes Středozemní moře, ale pouští od Rudého z Jemenu. Jsou jiné, než máme v As-Sawíře. Celé je to vymezeno prameny a řekou, která zde končí.“

Pod stromy byla zelená tráva a pásly se tam ovce. Hliněné domy skryty mezi stromy. Jsou tu převážně ženy a děti. Jejich muži pracují ve městě jako strážci v přístavu. Vrací se večer, většinou na mulách. Obsloužili je ale chlapci. Čerstvě vytlačená pomerančová šťáva s lístky meduňky, nebo citronová s mátou a třtinovým cukrem. Velikou pochoutkou byla jazra, mrkev, dlouhé černé, trochu namodralé kořeny.

„Pochází z hor Asie. Prvním rokem roste kořen, druhým kvete a přináší semena. Hodí se do polévek, k humusu, k masu nebo rýži. Teď nám ji přinesou vařenou s mletými ořechy a mandlemi.“

To byla skutečná lahůdka. Dostali malou dřevěnou nádobku se semeny. Ještě ji ochutnali jednou s vařeným jehněčím. Tentokrát s růžovou solí a pepřem. Obtěžkáni různými plody vyjeli domů. Slunce bylo ještě hodně vysoko, když se vrátili.

„Můj drahý pane, musíš si odpočinout. Vzpomínám na Martina, zdali zažili také taková dobrodružství. Večer po koupeli tě namažu balzámem od báby Ančí. Myslel jsem, že se ztratil. Jsou tam všechny bylinky kolem Zvonu.“

Kdo ví, bylinky zřejmě zapůsobily. Lukáš si užil se svým chlapcem jako dřív, jen chyběl ten třetí.