Rytíři ze Zvonu II – kapitola 12

Všichni byli ještě plni dojmů a příhod z Afriky, ale stejně nadšeně vyhlíželi ke vzdáleným francouzským břehům. Jak ocení jejich cestu král a hlavně jak se dařilo přátelům v Nevers. U večeří, na lodi mnohem skromnějších, často vzpomínali. Španělské břehy rychle zmizely a první zastávkou, dá-li Bůh, bude přístav Le Conquet založený kdysi mnichy ve vesnici Lochrist. Při ideálním počasí zabere cesta týden. Ale může být i mnohem delší. První den měli vítr v zádech a vše šlo, jak chtěli. Zahlédli na chvíli vzdálenou loď, ale jedoucí v opačném směru. Ani nešlo usoudit, o jaký druh lodi jde. Každopádně pod plachtami. Byla blíž směrem k pobřeží. Odpoledne se vítr ztišil a nakonec ustal. I moře se ztišilo. Přijde změna větru, nebo bouře, mínili Torger i Jáchym. Pak začal opačný vítr, ale Amálie byla uzpůsobena pro křižování a dokázala jej využít. Jeli tak až do poloviny noci. Pak zmizel měsíc i hvězdy a nastala naprostá tma. Rychle svinovali plachty. Brzy udeří plnou silou bouře. Před nimi byly vidět blesky a slyšeli, jak se bouře blíží.

„Tady jsou bouře neustálé,“ ukazoval Torger na proplétající se blesky před nimi. Přesto se zdálo, že se bouře posouvá doprava směrem k pobřeží. Dorazilo několik velkých vln. Bouře už byla na pravoboku a začala se vzdalovat. Ráno vanul východní vítr. Proplouvali obrovským hejnem tresek.

„Táhnou k mělčí vodě, budou se zřejmě třít. Jak jsme my, je hodně hluboko. Doufejme, že nám počasí vydrží.“

Torger si šel odpočinout. Tady nic nehrozí, jen udržovat směr. Filipe s kormidelníky dodržoval kurz podle mapy Biskajského zálivu. V noci bylo znovu bezvětří a další den silná bouře. Ta je zahnala opět na západ a den trval návrat.

„Jako by tady nikdo jiný neplul. Jedeme určitě správným směrem?“ obával se Jakub a přihlížel, když měřili polohu.

„Naší cestou moc lodí nejede. Jezdí spíš kolem pobřeží. Tady nás nesužují piráti, myslím, že během tří dnů budeme u Le Conquet. Navštívíme Gérarda.“

„To je tam, kde mají nakládané chobotnice a kde je i pramen Návratu, není-liž pravda, Torgere?“ přidal se Martin.

„Škoda, že ještě nebudou zralé třešně a jahody. Posledně nás zásobili skvělým ovocem.“

„Určitě mají uložená jablka, ta vydrží do nových. Ale mám pocit, že vidím loď, podívejte, tam někde je prý pobřeží.“

Martin si zaclonil oči.

„Takové lodě mívají Benátčané a Janované. Je to určitě obchodní loď a pluje stejným směrem,“ mínil Torger.

Drželi se stále ve svém kurzu na Le Conquet. Loď se velmi pomalu blížila. Teprve k večeru se dali rozeznat i námořníci a vlajka. Šlo o francouzskou loď. Filipe získal pro lodi Mauricia povolení od Fernäa používat od Gibraltaru na sever znaky portugalského království. Tak také jejich nová loď byla označena. Sousední loď se víc nepřiblížila. Byla stejně vzdálená i v noci podle zavěšené olejové lampy. Teprve z rána signalizovala, že pošle člun. Mezitím vítr skoro ztichl a lodě se pohybovaly velmi pomalu. Čtyři veslaři a muž v zelenobílém plášti. Šlo o kapitána francouzské obchodní lodi, kterou zahnala bouře dál od pobřeží. Rozhodli se podle map pokračovat nejkratší, i když pro ně neznámou cestou.

Nejdřív byl trochu zmatený s jejich identitou. Na lodi jsou sice většinou Portugalci, ale je z Almohadského chalífátu. A cestuje s nimi francouzský vévoda se svou družinou. Kapitán Rogér chtěl znát cíl jejich cesty. Byl rád, že jedou do Harofluetu, cestu mají stejnou. Nad Bretaní je plno anglických pirátů. Bylo by dobré se ještě s někým spojit v Le Conquet. Měli by tam být i francouzské válečné lodě pro doprovod, ale není to jisté. Oni jedou z Bilbaa. Záleží, pokud je nerozdělí moře. Případně si počkají v přístavu Le Conquet. Po malém pohoštění odjel kapitán na svou loď. Další dny prošly bez bouří a konečně zakotvili na kraji přístavu. Na návštěvu Gérarda vzali i kapitána Rogéra a jeho kormidelníka.

Ocenili speciality z vajec mořských ptáků. Naložené chobotnice a pečená selata. Zůstali dva příjemné dny. V kostelíku sv. Tugduala se všichni pomodlili za úspěch další cesty. Zdálo se, že bude velmi náročná.

„Překonali jsme, přátelé, tolikeré nebezpečenství a nejvíce nástrah nás čeká skoro doma. Musíme se dobře připravit. Gambesony. Jáchyme, připravte s Hankem zápalné šípy. Ať nás opatruje náš Pán na nebesích.“

V přístavu byly dvě další francouzské lodě. Bretaňci nemají rádi Angličany. Kdysi je napadali Normané, kteří se dnes usadili. Zato Anglie drží velký kus francouzské země, stále se válčí a na moři je dvojnásob nebezpečno.

Vyjížděli čtyři kupecké kogy. Jejich Amálie jako první. Jakub ukazoval Samuelovi a Fabriziovi za nimi ostrov Binivet (Béniguet) s jedovatými kapradinami, kde při cestě ztroskotali a opravovali loď. Stejně tak vzpomínal Torger s Martinem.

„I Aura se dívá tím směrem. Tam byl ráj králíků. Dnes už jsi zdatným jezdcem na koni, Torgere,“ ukazoval Martin.

Vítr vál příznivý a lodě se držely blízko sebe. Dnešní cíl byl ostrov Ile de Batz, bretaňsky Enez Vaz. Torger jim o pohnuté historii vyprávěl.

„Jsou tu také menhiry, ostrov má příjemné podnebí, říkají věčné jaro. Byl obydlený už dávno před Římany. Jsou tady rybáři, pastevci a daří se tady i obilí a zelenině. Je zde veliký opevněný klášter ze šestého století, co založil Paul Aurélien, pozdější biskup v Leónu. Odtud pochází mnoho námořníků. Zastavíme v přístavu pro větší lodě.“

Rybářský přístav míjeli. Teď v době odlivu seděly menší lodě na písku, daleko od vody. Na své si přišel Jakub. Zde už dozrávaly první třešně s načervenalými líčky a první drobné jahody. Na tržišti byla salátová locika a jarní ředkve. Hostinec s ubytováním zde nebyl. Večer se i s posádkami ostatních lodí setkali u vína a pečeně. Přespali na lodi. Ráno navštívili klášter a v kostele sv. Anny jejich cestě požehnal mnich.

„Na poslední cestě nás sem zavála bouře. Měli zde levné kvašené zelí a vodnici. To je na lodi poklad,“ říkal Torger, když opouštěli přístav.

Během dvou dnů by se mohli dostat do blízkosti ostrova Guernsey, což už je vévodství normanské, pak ostrov sv. Anny a poslední část plavby k přístavu Harofluet. Zde by už měly být doprovodné galéry. Obě lodě, co se k nim přidaly, je u ostrova Ile de Bréhat opustily. Pluly k přístavu v Saint Malo. Většina nákladu byla pro místní biskupství na dostavbu katedrály sv. Vincenta. Současně se od pevniny hnala bouře, která zbývající dvě lodě zanesla daleko na západ. Někdy uprostřed noci skončila. Ráno se obě lodi shledaly a mířily k ostrovu Guernsey.

„Měli jsme namále,“ ukazoval na mapě Torger. „Bouře nás zanesla až k břehům Anglie. Zato jsme se možná vyhnuli pirátům. Tady jsou galéry normanského vévodství. Na noc se domluvíme s druhou lodí. Vezmeme je do našeho kotviště u ostrova sv. Anny.“

Taky tak všechno proběhlo. Skoro nespali. Večer už budou na pevné zemi, blízko domova v Nevers. Přece jen se pirátům nevyhnuli. Jak vyjížděli ze skalisek, napadla Amálii dlouhá veslice s klounem. Tady by mohla prorazit bok. Loď by se nepotopila a zůstala by uvězněná mezi mělkými skalisky. Ale šířka průlivu napadení z boku neumožňovala. Snažili se dostat k boku a vyhazovali malé ostré kotvy s lany, aby se dostali na loď. Hlavně ve středu, kde nebyly vysoké kastely. Sráželi je kopími a meči. Ostatní, co se pod nimi chránili štíty, se pokoušeli vyřadit s luky. Taky se to dařilo. Piráti nečekali, že loď je tak ozbrojená. Zůstali pozadu, a přesto se snažili napadnout i druhou loď. Ale bylo vidět, že jejich námořníci dobře vládnou i zbraněmi. Tady se nedal oheň použít, ohrozil by i jejich lodě. Konečně vyjeli na širé moře a veslice zůstala daleko za nimi. Hned se domlouvali troubami o zraněních. Nebylo jich moc a byly lehké od hrotů šípů. Ludvík s Cristelou už čistili a obvazovali rány. I z malé se může vyvinout sněť a ohrozit život.

Blížila se k nim normanská galéra, se kterou se dorozuměli, že je doprovodí až k přístavu Harofluet.

„Moji drazí,“ volal Martin, „dobře se rozhlédněte. Tolik vody už neuvidíte. Bylo to krásné, ale lépe bude v sedle.“

„Ještě se musíme, Torgere, v přístavu rozloučit. Možná nám osud dopřeje potkat se i do třetice.“

Všichni s radostí vyhlíželi přístav. Večer svůj příjezd náležitě oslaví. Bude trvat dva tři dny, než se najmou povozy a vozkové i nákladní koně. Pomohou Filipemu nakoupit zboží pro zpáteční cestu do Rabatu. Pak vyrazí na Paříž. Lukáš hned vypravil spěšného posla ke králi, aby je za pár dnů očekával. Tentokrát bude cesta delší. Jednak pojedou pomalu s povozy a také musí zvolit pohodlnější, ale delší cestu.

Zabrali celý jeden přístavní hostinec. Večer byl ve znamení pečeně a vína. Chlapci vše přehnali a někteří byli odneseni. Další den se věnovali nákladu a nákupu. Musí se vše roztřídit. Dary pro krále. Ostatní co povezou vozy nebo nákladní koně. Filipe zde nakoupil železné nářadí, měděné nádobí, různé věci ze skla. Jemné látky a krajky. Pak přišlo loučení. Dlouho mávali v přístavu, než zmizela loď. Torger tu bude čekat na Nansena. S tím se velice těžce loučil Martin.

„Velice se sblížili, jsou jako bratři,“ dodával Jakub při loučení a sám měl slzy v očích.

Torger je vyprovázel až na půl cesty k hradu Vernon. Tam dorazí za tři dny a za další dva do Paříže, kde měli přes posla objednaný zase hostinec. V Paříži se určitě několik dnů zdrží. To už bude záviset na králi.

Byli docela slušnou výpravou. V čele jeden z jejich dvou zbrojnošů a sluhů se znaky vévodství, pak Lukáš s Martinem. Většinou i Jakub. Najatí jezdci a nákladní koně, deset povozů s vozky. U nich Cristela s Ludvíkem. Samuel s Fabriziem, Zdislav s Nicolasem a v závěru jako vždy Jáchym s Hankem. Cesty zde byly docela udržované, jen zaplněné lidmi, jezdci a povozy. Obvyklá byla přeháněná zvířata z pastvin nebo na trhy. Stavěli si stany. Ještě pořád kvetlo dost stromů a keřů. Počasí přálo, než dojeli k Vernonu, přehnala se jedna prudší přeháňka. Zde byl pro rytíře nocleh, ostatní přespali ve stanech. A po dvou dnech předměstí Paříže. Celou cestu je vlevo doprovázela klikatící se Seina.

K večeru dorazili k zamluvenému hostinci. Zde budou očekávat pozvání vévody ke králi. Večer si užívali lázně. Zato lázeňští se jim moc nelíbili. S díky je odmítli. Jen ať se starají, aby bylo dost horké vody. Martin se většinou holil sám a dokázal poskytnout tu službu i Lukášovi a Jakubovi. Zruční v holení byli i Nicolas, Hanek s Jáchymem a jeden z jejich sluhů.

„Konečně se zbavíme mořské soli. A možná mám ještě na sobě trochu saharského písku,“ smál se Jakub.

Zato kuchyně zde byla výtečná. Přišli se domluvit, co si budou přát vařit. A při večeři, pečené kančí kýtě, se dostavil posel od krále. Očekává vévodu hned z rána.

„Můj pane, je netrpělivý. Když vydržel přes rok, najednou spěchá. Jsem zvědavý, co řekne na Kevina.“

Z ovoce zde měli dovezené fíky a datle, pomeranče a citrony. Místní jablka. A taky hrozny zavařené v medu. To ocenil hlavně Samuel. Hrozny miloval. Ostatní měli raději jejich tekutou formu. Tentokrát moc neponocovali. Všichni se těšili na noc ničím nerušené lásky.

Ráno vyjel Lukáš ke králi. Tentokrát ho doprovázeli Hanek s Jáchymem. Ostatně očekávali, že je pak král přijme všechny na hradě. Lukáš počítal s tím, že o Kevinovi trochu zalže, ale proč ne. Svoji svobodu si dobře zaplatil. V královském paláci na ostrově Ile de le Cité byli očekáváni. Vévodu uvedli ke králi.

Pozdravili se a objali. Lukáš stručně vylíčil cestu, ze které vezou pro krále mnoho darů. Předal kožené pouzdro a vylíčil, jak Kevin zahynul při pokusu o útěk. Král si prohlédl obsah a pozval vévodu a jeho muže na hostinu za tři dny, kdy mu podrobně vylíčí jejich cestu. Rozmlouvali i o Lukášovu záměru vrátit se do Čech.

„Tví chlapci, co zůstali v Nevers, tě bohatě zastoupili. No nechám to pro tebe jako překvapení. Určitě se v létě zastavím. Taky se vyrovnáme za skvělé služby. A můžeš-li, odlož svůj odjezd na příští rok. Byl zde biskup Simon i tvůj věrný otec Jeroným. Tvým nejbližším, rytířům Jakubovi a Martinovi, hodlám udělit hraběcí titul. Bude čas všechno probrat v klidu.“

Lukáš by nejraději vyjel domů, ale král s dalším nespěchal. Nu což, aspoň si pořádně prohlédnou město nad Seinou. Vraceli se do svého hostince. Chlapci si už plánovali, co si chtějí prohlédnout. Jakub měl v úmyslu navštívit pařížského biskupa Theobalda. S ním Samuel s Fabriziem a Nicolas se Zdislavem. Ludvík s Cristelou městskou nemocnici. Martin umluvil vévodu. Navštíví s ním, Hankem a Jáchymem místní posádku královských zbrojnošů. Nakonec ráno vyjeli všichni společně. Vše bylo na ostrově Ile de la Cité, stejně jako královský palác. Zastavili se u zchátralé katedrály sv. Štěpána. Na jejím místě vyroste brzy veliká katedrála (Notre-Dame). V kostele Panny Marie a baptistéria sv. Jana se setkali s biskupem Theobaldem a kanovníkem Mauricem de Sully, který se v pozdější době zasadil právě o stavbu katedrály Notre-Dame. Provede je skriptóriem a vznikající univerzitou. Byla zde i na tehdejší poměry veliká nemocnice sv. Kryštofa. Ostatní s vévodou zamířili k posádce. Večer se všichni sešli. Jakub jim vyprávěl novinky z Nevers, zatímco byli na cestách. Kanovník Maurice to nevydržel.

„Nebudete věřit, co se stalo. Vahe s vojáky pomohl královským někde jižněji. Čeněk s Matějem s vévodskou posádkou dobyli tři hrady. Jeden, co nebyl ještě nikdy dobyt. U krále pak poznal Vahe nějakou markýzu. Její sestra byla společnicí další šlechtičny, co je do přízně s králem. Nějak to domluvili, biskup Simon a náš otec Jeroným a byly tři svatby s účastí krále. Ten nejdřív povýšil Čeňka jako hraběte na markýze a Vaheho s Matějem na hrabata. No věřili byste tomu?“

„Uvidíme, jak to je, až v Nevers. U Vaheho to ženění chápu, ale jinak v tom něco bude,“ pochyboval Martin.

„No, přejme jim to, chlapci. Jsem rád, pokud bychom se vraceli do Čech, neměl bych starost o otce a vévodství.“

V posádce pro omezenost místem se dohodli na lukostřelbu. Omladina zůstala u biskupa. Věnovali hodně věcí z Afriky a hlavně poskytli mapy pobřeží. Zdejší mniši ani nevěřili, že taková místa na zemi jsou. Lukáš byl nachlazený a ozývala se dřívější zranění. Zůstane dva tři dny v klidu. Večer na něj dohlédne Ludvík.

„Myslím, mí drazí, že vyrazíme prohlédnout si nově vznikající město na vysušených bažinách. Jsou tam i velké trhy.“

Martin se vypravil na obhlídku s Hankem a Jáchymem. Hned na prvním tržišti se pokusil jeden lapka odříznout Jáchymovi tornu s měšcem. Stačil jen poškodit popruh a už ho svíraly ruce jako kleště. Hned se k tomu připletla hlídka. Několik zbrojnošů a dohlížitel na ceny a pořádek. Tohoto výtečníka znali, ale dlouho jim unikal. Přitom vězení bylo jen kousek odsud, v bývalé části rybářského skladu. Za dřevěnými mřížemi už sedělo plno delikventů. Jednou týdně zasedá soud. Většina menších zločinců je hned zařazena na nucené práce v bažinách. Velitel věznice jim říkal, za co tady kdo je.

„Většina jsou zloději. Pokud mají na svědomí krádeží víc, useknou jim ruku. Moc se to nestává. Bez ruky jsou nám k ničemu.“

„Co tady ti malí chlapci? Nemají víc jak dvanáct let.“

„Je to těžké. Opakovaná krádež. Jejich rodiče jsou na nucených pracích za dluhy. Nejspíš den dva na pranýři. Ale může se stát, že soudce ztratí trpělivost a nechá jim useknout ruku. Takových dětí je všude plno. Je to podhoubí pro další zločince. Ale nikoho to nezajímá. Dluh za ně nikdo nezaplatí. Tady dostávají stravu.“

„Když zaplatím, kolik to dělá?“

„Nemá to cenu, pane. Zase něco ukradnou a bude to pořád dokola. Jsou to bratři, dvojčata, Alfred a Bernard. Někdy je mi takových líto, kradou jen jídlo, aby přilepšili rodičům. Nikde je nevezmou jako zloděje, nic neumí.“

„Když zaplatím, vzal bych je k nákladním koním.“

„Jistě, můžeš si je vzít, ale utečou ti a ještě tě okradou.“

Martin to přesto chtěl zkusit.

„Promluvím s nimi.“

„Jak si přeješ, pane.“

Spolu s ním šel i Hanek a Jáchym. Jak říkával Martin, dohromady se francouzsky domluví. V Paříži umělo dost vzdělaných lidí i latinsky.

„Podívejte, chlapci, jsme rytíři neverského vévody, přítele krále. Vrátili jsme se z dalekých zemí na konci světa. Brzy pojedeme domů do Nevers. Sháním někoho k nákladním koním. Zaplatím za vás a vezmu vás do služby.“

„Jsi hodný, vzácný pane. Nemůžeme. Musíme pomoct rodičům. Dostali se do nesnází kvůli nám, pane. Zemřeli by v bažinách hlady.“

„Jenže vám za krádeže useknou ruce.“

„Až se to stane, zemřeme všichni. Je lepší, pane, žít s jednou rukou a žebrat, než zemřít hladem s oběma.“

„Za co jsou rodiče na nucených pracích?“

„Bydleli jsme nedaleko Paříže. Dělali ve stájích a na poli. Pak přijel jeden bohatý muž. Hledal lidi pro práce při vysoušení močálů. Slíbil nám školu u mnichů a rodičům výdělek. Bylo to jinak. Odpočítával peníze za bydlení, ošacení, stravu a najednou nám nic nezbylo. Jednou denně chleba a prosná kaše. Nebo polévka z kostí a zelí. Měli jsme pořád hlad. Tak jsme občas něco ukradli na trhu. Pak stojíme na pranýři. Lidi tady jsou líní sehnout se pro kámen. Spíš nám někdo dá kousek chleba. Někdy přijdou mnišky z kláštera. Dali nám i staré oblečení a ovoce. Rodiče dělají i při pochodních, aby všechno splatili. Chtěli pro nás lepší život, nemůžeme je, pane, opustit. I kdyby, domů nemůžeme, utekli jsme do Paříže, není kam se vrátit.“

„Zaplatím za chlapce a vy mě zavedete k rodičům, pomohu vám.“

Prošli tržištěm, pak místy, kde se budovaly proutěné hatě a navážel kámen. Jejich otec ještě s jedním mužem táhli dvoukolku s kamením. Ukládalo se mezi proutěné stěny a doplňovalo drobnějším kamením. To dělaly ženy. Všechno pak prosypávali nakopanou hlínou.

Martin zašel za jejich nájemcem. Pak se vrátil se dvěma strážci.

„Vyřízeno, ale musel jsem se držet, abych tomu vydřiduchovi neuťal hlavu. Půjdete s námi.“

Rodiče chlapců si v blízké boudě vzali pár věcí do rance. Zastavili u prodejců látek a krejčích. Umyli se u venkovní studny a oblékli. Problém byl obléct chlapce. Něco jim do dvou dnů ušijí. Zatím se oblečení srolovalo a založilo. Martin zašel za majitelem hostince, kde byli ubytovaní. Pro otce práce u koní, matka výpomoc v kuchyni. Díky odmítal.

„V noci se mi zdálo o otci Jeronýmovi. Ten by řekl, že mám udělat dobrý skutek. Ještě něco pro vás, kluci.“

„Já vím, pane, nejsme otroci, ale žili jsme hůř. Chtěl jsi nás k nákladním koním. Už nás nechceš, pane?“

Většinou mluvil jen Alfréd.

„Jistě, stále to platí. O rodiče zde bude postaráno a z Nevers sem určitě i zajedeme. Ráno vám ukáží naše koně a řeknou, o co se budete starat.“

Chlapci děkovali.

Martin šel za Lukášem. Vyprávěl mu svůj příběh.

„Neboj, můj drahý pane. Byl jsem na Mostě zlatníků a proměnil pár kamínků. A zdálo se mi o otci Jeronýmovi. Teď teprve vidím, jak se Carlos staral o otroky. Tohle je mnohokrát horší. Lidé ze zoufalství končí svůj život v bažinách. Z dětí se stávají zločinci. To král nevidí?“

„Máš pravdu. Nevidí dál jak několik stop od bran paláce. Možná, že tento svět ani nezná. Žije v tom, co mu říkají a ukazují rádci, dobytá nebo prohraná území zná z map a vyprávění vojáků. Jistě i on jede kolikrát v čele svého vojska, ale jeho poddaní mají k němu daleko.“

„Jak je ti, pane? Zajdeš s námi zítra na lukostřelbu?“

„Asi ne, Jakub bude v skriptóriu zachraňovat pergameny z římských dob a pozval mne biskup Theobald. Člověk musí myslet i na církevní kruhy. A připravte si s Jakubem slavnostní oblečení. Král vás povýší na comté a Samuela s Fabriziem pasuje na rytíře. Zasloužil by si povýšení i Hanek s Jáchymem. Snad v létě. A už naznačil, že odměnu trošku rozdělí. Nu což, nesmyslné honění Kevina ho stálo dost a my nestrádali. Válčení s Jindřichem je drahé. Slíbil pomoc při koupi Zvonu. Vladislava čeká královská koruna. To Barbarossu taky na moc nevyjde. Mauricio měl pravdu, když říkal, že králové nejsou tak bohatí, jak se snaží ukazovat. A kolem dvora je příliš mnoho těch, co jen natahují ruce.“

Večer se přihrnul nadšený Jakub.

„Mí drazí, jsem nadšený, budu opravovat svitky, co drželi v rukou římští císaři. Přes tisíc let.“

„To je hezké, že ti tak důvěřují. Ale budeš také mít dva žáčky.“

Martin vyprávěl dnešní příhodu.

„Je to hrozné, i Ludvík vyprávěl, jak letos v druhé městské nemocnici, kde jsou jen chudí, v zimě zemřeli lidé hladem a nedostatkem léků. A taky jak dva mnichy, co byli jako my, nechali v jednom klášteře zazdít do kobky, kde zemřeli. Někdo pak opata i převora, co se o to zasloužili, otrávil jídlem na Vánoce.“

„Už jsem říkal, Carlos je otrokář, ale tady se někteří chovají mnohem hůř. Za celou cestu po Africe jsem nepoznal tolik nepravostí jako zde. Nejraději bych seděl u jezera, doma na Zvonu, a pozoroval laně, jak jdou pít. Kolem by se snášelo barevné listí. Hlohy, šípky, jeřabiny. Natrhal bych kytičku a zajel ke své kapli. Položil ji u sv. Martina. A pomodlil se. Za Magara, za ty, co už odešli, za přátele daleko i blízko. Za nás všechny.“

„Martine, můj milý Martine. Udivuješ mne. To jsem měl na mysli já. Taky toužím vrátit se, kde jsme byli šťastni a poznali naši lásku. Doufám, že i ty, náš pane?“

„Jistě, máme i k tomu příslib krále. Ale vyjedeme, dá-li Bůh až za rok z jara. Zatím si užijeme domova v Nevers.“

„Jen jestli tam bude kde, můj pane. K těm třem manželkám budou i služky nebo dvorní dámy. Leda, že by Matěj ještě jedno křídlo přistavěl,“ smál se Martin. „V Africe bychom mohli bydlet v otevřeném ívánu, nebo pod stany. Tam sníh a mráz nehrozil.“

„To už brzy zjistíme. Stejné to bude i na Zvonu, ten je mnohem menší i s tím dřevěným hradem v hradišti.“

„Hlavně, když budeme mít svůj pelíšek,“ dodal Jakub.

Ráno šli všichni do stájí pro své koně. U Martinova stáli jeho noví pomocníci.

„Bože, kluci, co jste s mým koněm provedli?

To už se smál Hanek s Jáchymem.

Část hřívy za hlavou byla spletena do copánků a kůň byl vykartáčován do šachovnice.

„Tohle není kobyla!“

„Mysleli jsme, že se ti to bude líbit, pane.“

„Vždyť je to krásné, to by se líbilo i Clee.“

„I Auroře, Zdislave.“

Aura radostně štěkla.

„I tobě, má milá?“

Aura se usmála.

„Tak jo, přemluvili jste mě.“

Na posádce nakonec přidali hod oštěpem, kde kraloval Hanek, luk, to byl daleko přede všemi Jáchym a trošku i provětrali meče, kde se blýskl i Martin. Další den přišlo předání listin s povýšením Jakuba a Martina na hrabata. V kostele sv. Panny Marie za účasti biskupa Theobalda pasoval král rytíři Samuela a Fabrizia. Všichni se pak v paláci zúčastnili královské hostiny. Při té příležitosti předali dary. Veliký údiv způsobila lví kožešina, kůže gazel, zebry a krokodýla. Pak množství drobností i zbraně z Bambouckých hor, keramika, alabastr, hudební nástroje a domorodé oděvy. Nakonec pár prutů zlata od řeky Faléme a několik neopracovaných diamantů. V té době ještě broušení nebylo a diamanty se používaly do šperků v původní podobě. Vrcholem byla malinká lahvička s purpurem. Král byl skutečně dojatý.

Ozdobou tabule byli plnění pávi s napíchanými ocasními pery. Uvnitř byla velká kachna, v ní perlička, křepelka a slavík. Páv byl sice také upečený, ale málokdo si kousek utrhl. Maso je příliš tuhé a k jídlu neláká. Byla to však krásná dekorace na stole. Páv nechutnal ani Auře. Proč taky, milovala jako její pán pečená selata a těch tady byl dostatek. Na rozdíl od Martina si pochutnala i na kostech. Nosili se i od velkého ohniště opečené kusy z vola. Různá vína a také božský jamón paní Sanchy. Být to u nás, nechal se slyšet král, byla by markýzou. Hodovalo se do ranních hodin a rytířstvo ze strany krále i vévody bylo postupně odnášeno. Tentokrát přespali všichni v paláci.

Další den se odpočívalo. Až na Ludvíka, který zde ukazoval v nemocnici, co se naučil od Arabů. Ještě několik dnů a konečně se Lukášova výprava vydala k domovu. Bylo velmi teplo, tak volili spánek ve stanech. Minuli hrádek Fontainebleau za Paříží, kam jezdíval na lovy král. Za pevností Montargis se kvůli divokému praseti splašili koně u jednoho vozu, který najel na kameny a přišel o kola. V blízké osadě vše spravil kolář s pomocníky. Jen v Chatillonu využili pohostinství hraběnky z Gaillardu, dávné přítelkyně Lukáše. I se svojí půvabnou společnicí se jim velmi věnovaly. Hned si oblíbily Cristelu. Sem vezli i plno dárků. Hlavně arabské a senegalské látky. Martin přidal i několik kamínků, jak říkal. Zdrželi se zde tři dny. Cristela dostala zase několikero slavnostních rób. Zde se spíš jedla kuřata, spousta zeleniny a první ovoce. Jahody a třešně. Taky telecí, jehněčí a kůzlečí. Ale i na jehněčím jde udělat červená kůžička. Nejsou tak daleko, mohou se navštěvovat. Lukáš nechal vypravit domů posla. Ještě hrad Sancarre a na další cestě už viděli přijíždět Čeňka, Matěje a Vaheho. Objímání a polibky neměly konce.

Zdálky byly vidět opravené hradby. Všude stáli lidé a mávali. Na hradě zase opravená břidlice.

„Teda, to je jiný cvrkot, než když jsme přijeli z Čech,“ pochvaloval Martin.

Hned se odváděli koně, odnášel některý náklad. Všichni se hrnuli do přímo vyšperkovaného rytířského sálu, kam přinesli starého vévodu. Objímal se s Lukášem a pak se všemi ostatními. Martin, jak jinak, načal jeden jamón.

To už přišly nové paní, manželé je představili. Ujali se hned Cristely. Domluvili se, všichni se převléknou, osvěží koupelí a po dvou hodinách se sejdou u večeře. Byli seznámeni se změnami.

Uváděl je Matěj.

„Byly tady i místnosti nevyužívané. Můžeme se ještě dohodnout na změnách. Levé křídlo nahoře je stejné, jak bylo. Vévoda, Martin, Jakub a vepředu Zdislav a Nicolas. Dole Ludvík a Cristela, pak Jáchym s Hankem a Samuel s Fabriziem. Starý pan vévoda nechtěl být nahoře, tak je hned za Rytířským sálem, pak jsou kuchyně. Pochvaluje si, že má pořád na něco chuť, když je blízko lahůdek. Nahoře je Vahe s paní. A pravé křídlo dole já s manželkou, nahoře Čeněk s paní. Udělali jsme tam trochu úpravy, nové malé tajné schodiště. Ještě že jsi, drahý vévodo, poslal vzkaz, že je vás víc. Ale i tak je pořád místo. Máme pokoje pro hosty. Loni tu spal král, když byly svatby. No s tím vás seznámí Čeněk.“

„My o svatbách slyšeli už v Paříži, ale nějak jsme to celé nechápali.“

„My také ne, Jakube,“ smál se Čeněk. „Snad jsme mezi svými, tak vám to mohu říct. O našich úspěších vojenských si povyprávíme později. Král byl blízko a potřeboval pomoc. Vahe se zdejší posádkou zasáhl právě včas. Byl pozvaný do Paříže a král mu slíbil hraběcí titul. Na hostině bylo i množství dam. Vahe tam s jednou tančil častěji. Vyprávěl jí o cestách, křížové výpravě, o vévodovi a jeho cestě na pokyn krále do Afriky. Zřejmě si dobře rozuměli, setkali se vícekrát a Vahe chtěl požádat o ruku, jak se stane hrabětem. Jenže jeho Michèle mu řekla, že je zde ještě jiný problém, ona počká, ale dělá společnici se svojí sestrou Odettou, markýze z blízkého příbuzenství krále. A markýza Caroline a její sestra se mají rády a málem už vypukl skandál. Tady dole na jihu měl zase král problém s odbojnými šlechtici. Přitom hlavní hrad je už několik století a ještě nikdy nebyl dobyt. Tak jsme vytáhli všichni. Byla by to dobrá příležitost i pro Matěje získat si přízeň krále. To je zase delší povídání, ale my ten neporazitelný a nedobytný hrad dobyli jen s malými ztrátami a obránci se vzdali. Vzdali se nám i další dva a ještě dva hrady úplně bez boje. Největší zásluhu měl Matěj. Přišel na to jak hrad dobýt. Král poslal příslib našeho povýšení. Vaheho Michèle je i rozenou diplomatkou. Zjistila, jak jsme na tom s Matějem, a navrhla možnou dohodu. Vyřídí u krále naše tituly a my si vezmeme za ženy její sestru a markýzu. Můžeme být dobří přátelé, na veřejnosti manželé a za zavřenými dveřmi si vše prohodit. Všechno domluvila s dívkami i králem. Ten byl nadšený nejvíc. Jeho příbuzná tak zmizí ze dvora v Paříži a řeči utne svátost manželská. Něco vyřídil i Simon a otec Jeroným. Setkali jsme se. Nejdřív nás v Paříži povýšil, chlapce jako hrabata a já jako říšský hrabě dostal titul markýze. Pak přijel na naše svatby. Pařížský biskup, kanovník, náš biskup Simon, otec Jeroným, opat z kláštera, ještě nějací duchovní z Paříže. Tolik kněží katedrála neviděla, co stojí. Nejdřív jsme měli všichni trochu obavy, ale vyšlo to skvěle. Navenek i doma. Žijeme si bez obav. Navíc tvůj otec, Lukáši, zjistil, že hrabata z Bettencourtu, stará normanská šlechta, jsou spřízněni s vévody z Nevers. A já nyní i s králem. No, ať nám všem požehná náš Pán, jak říká otec Jeroným.“

„Večer vás přijde přivítat Simon s otcem Jeronýmem a můžete hned domluvit svatbu Ludvíka a Cristely.“

„Nám budou ti dva stačit. Netoužíme po duchovenstvu půlky Francie,“ smál se Ludvík.

Všichni se rozešli do svých pokojů.

„Jak se vám tady líbí, chlapci, a co říkáte na zdejší obyvatele?“ ptal se Zdislav Samuela s Fabriziem.

„Je to neskutečný ostrov, ostrov Boží naděje. Toho skutečného laskavého Boha, co miluje všechny své ovečky. Ne toho, kterého si lidé přizpůsobili své nenávisti,“ byl nadšený Samuel. Každý měl svou komnatu s truhlami na ošacení, stojanem na zbroj za zástěnou. Veliké, široké postele si doplní přikrývkami z velbloudí srsti, kožešin a arabskými polštářky. Jen si vše doplní tím, co se každému líbí a co má rád.

Martin nic neřešil. Výzdobu své komnaty nechal na Jakubovi.

„Vždyť tady mám jen sklad. Nejsem tady ve dne ani v noci. Dvě trofejní kožešiny, zbraně od lidu Sosso, kříž. Co víc?“

Zato Jakub si vyzdobil pokoj i knihovnu vším možným z cest. Nejvíc ovšem ocenil domácí pelíšek.

U večeře s Marcovými paštikami se konečně dočkali otce Jeronýma a biskupa Simona. Vyprávění měli na mnoho dnů.

„Žijeme tady všichni jako jedna rodina,“ svěřoval se Lukášovi Simon. „Měli jsme o vás obavy a často vzpomínali. Jistě si všechno povyprávíme. Vidím, že jste se i o něco rozšířili. Mám radost z Ludvíka. Je to nesmírně obětavý chlapec s velikým rozhledem, a i když nemá univerzitu, naučil se hodně i na cestě od arabských lékařů. Myslím, že nejlépe bude jejich sňatek uspořádat hned v neděli. Mne pak zase volá povinnost k službě církevní.“

Také vše proběhlo. V katedrále byli jen ti nejbližší, ale venku je čekalo půl města. Zvěsti o Ludvíkovi se rozšířily z nemocnice. Doktor, co byl na konci světa. A přivezl si z Afriky manželku. Prý je to portugalská princezna. Ke všemu trochu přispěli i chlapci Alfred a Bernard. Jakuba se Zdislavem napadlo udělat z nich na svatbě pážata. Něco pochytili z řečí dospělých a něco si přidali. Ti byli vším nadšeni. Měli jako ostatní od koní místnost s postelemi a malým krbem. Otec Jeroným a pak mniši v klášteře je budou učit čtení a psaní.

Ještě se pořádně nezabydleli, nestačili si všechno říct o cestách a dění v Nevers a vyskytla se hrozivá nehoda. Biskup Simon se nevrátil z cesty do Moulins, jižně od nich na řece Allier. Ta se právě za Nevers vlévala do Loiry. Městečko Moulins bylo v držení hrabat Bourbonů, věrných králi. Na blízkém hradě Villars obdrželi list se žádostí o výkupné. Ještě večer dojel posel k vévodovi. Lukáš svolal své věrné. Diskutovali co podniknout. Nebylo jasné, kdo za únosem stojí. Odpověď měli doručit ke kapličce v Couzonu, což byla osada uhlířů a dřevorubců. Nevypadalo to, že Simonovi hrozí smrt. Ještě v noci vyjelo k Couzonu několik místních vojáků znalých okolí a Jáchym s Hankem. Pokusí se zjistit víc a doručí odpověď vévody Lukáše a markýze Čeňka, jak bylo požadováno.

Skupina dorazila na hrad Villars za časného rána. Zde jen něco slyšeli, že v hlubokých lesích u Couzonu prý někdo postavil dřevěný hrad. V okolí zmizelo dost lidí, které zřejmě používali ke stavbě a obsluze. Pokračovali k uhlířům. I těm a dřevorubcům zmizelo pár mladíků. Byli určitě uneseni. Přihlásil se jim jeden chlapec, který prý ví, kde hrad únosců je. Povede je. Přikradou se v noci a obhlédnou možnost útoku. Taky je vedl jen obtížně sjízdným korytem říčky. Pak na soutoku se dvěma potoky nechali koně a vojáky a opět úzkou soutěskou vymletou vodou se pomalu dostali ke hradu. Byl ukrytý mezi strmými kopci zcela zarostlými lesem. Částečně měsíčná noc napomohla chůzi potokem až k palisádovému opevnění. Stavba nebyla velká. Zřejmě jen pár budov z neopracovaných klád a dřevěná dvoupatrová věž. Spíš strážní funkce. V nádvoří hořely dva velké ohně. Bylo vidět zář. Na palisádách byli muži s kopími a luky.

Opatrně lesem obcházeli stavbu. Ze druhé strany vedla sotva znatelná cesta, mizící mezi velkými duby. Na hradbách mohlo být okolo třiceti mužů. Další zřejmě spí. Větve některých stromů dosahovaly až skoro na hradby. Odsud by šla vhodit lana s kotvami. Zato se nedal použít oheň. Rychle by přeskočil na hustý porost a ohrozil i obléhatele. Sem tam zaslechli francouzská slova. Vraceli se, co nejrychleji to šlo, a v ranním šeru vyjeli zpět. S nimi hoch, co je provázel. Odpoledne byli u vévody. Vahe už měl připravený oddíl neverských vojáků a Čeněk svolal po okolí několik mladých rytířů z jeho lovecké skupiny. Nemohli se shodnout, co podniknout. Martin nevěřil na výkupné. Z dálky těžko odhadnou, je-li to Simon. Mohou s výkupným zmizet dolů na jih, mimo hrad. Vzpomněl na napadení v Prčici. Hanek s Jáchymem byli přesvědčeni, že jsou to vojáci. Skupina bojující na straně Angličanů, co zůstala bez vyplacení, nebo byli propuštěni ze služeb.

Domluvili se po dlouhém uvažování. Aby co nejvíc ochránili sebe i vězněné. Byla doručena odpověď únosců. Výměna biskupa za výkupné proběhne opět u kapličky v Couzonu. Tam pojede vévoda. Vahe s vojáky budou připraveni u hradu z opačné strany brány a použijí pak kotvy a lana. Čeněk se svojí družinou bude předstírat napadení u brány. Tam se přesune většina obránců a Vahe zatím zdolá hradby. Ve skupině vévody Lukáše byl i Matěj. Když mělo dojít k předání, snažil se na dohodnutou vzdálenost zjistit, je-li tím mužem Simon.

„Ne, můj pane, není to biskup, jen někdo v jeho rouchu a plášti.“

Připomněla se mu doba na Zvonu. Vždyť Simon byl tím, kdo ho zasvětil do tajů mužské lásky.

„Jsi si tím jistý, Matěji?“

„Naprosto, můj pane.“

Zavolali na ně, že výkupné dostanou, až přivezou skutečného biskupa. Skupina mužů se rychle rozjela k lesu.

„U hradu už na ně budou čekat, my je budeme sledovat z povzdálí a zasáhneme, až se otočí k útěku.“

Zatím se shromáždili na dostřel Čeňkovi muži, chránící se štíty. Mezi nimi Hanek s Jáchymem, kteří sestřelili několik jejich lučištníků z hradeb. Taky se tam najednou objevili další vojáci. Ale to už bylo slyšet vřavu z opačné strany, kde zaútočil Vahe. Kus palisády vyvrátili s pomocí koní a lan. Dovnitř se valili další a obránci se narychlo vzdávali. Prchající muži s falešným biskupem byli hned zadrženi Čeňkovými rytíři.

„Je to území hrabat Bourbonů, ať si se zajatci naloží, jak budou chtít, pořádně je svažte. Vahe je tam doprovodí,“ rozhodl Čeněk po poradě s vévodou. A šel obejmout biskupa Simona, u kterého už byl Matěj. Unesení sloužící na hradě se vrátí do svých domovů.

Měli dva mrtvé vojáky, únosci deset u brány. Několik mužů bylo zraněno. Hanek s Jáchymem měli pravdu. Byli to nevyplacení žoldnéři ze strany Angličanů. Simon všem děkoval a pomodlil se za duše padlých. Vraceli se do Nevers.

„Skončilo to moc rychle, můj pane. Ani jsem nepozvedl meč,“ litoval Martin. „Na druhou stranu jsem ti byl blízko a nemusel se obávat o tvé bezpečí. Tak aspoň uspořádáme pořádný hon.“

„Jsem ti vděčný, Martine, a lov si domluv s Čeňkem. Nejlépe bude vědět, kde je jaká zvěř.“

„Martine, ještě pořád nemám dokončený tvůj obraz. Potřeboval bych, abys mi jeden den seděl,“ sděloval mu Jakub.

„A ještě mi někdo řekněte, abych si při tom vzal do rukou vyšívání,“ smál se.

Život dostal své obvyklé obrátky. Po večerech se vzpomínalo na Afriku. Hlavně na přátele, které tam zanechali. Matěj byl u dokončování oprav hradeb, Vahe se staral o vojáky, Čeněk se konečně vypravil na starý hrad Dumphlun, který z jara koupil, něco přes dvě míle východně za hlubokými pralesy. Bude to skvělé místo k lovu. Zatím tam byl jen při koupi. Hraběnka, která hrad zdědila, ho prodala velmi levně. Nelíbil se jí, ponořený v lesích, bez vesnic v okolí. Raději zvolila pobyt v Paříži.

„Je to trochu ponuré místo, opředené mnoha legendami, ale k vyjížďkám k lovu jako stvořené,“ líčil jim novopečený markýz.

„Je tam jen několik starých sloužících. Musíme je doplnit. Už mám vše domluvené, pojedou s vozy za námi. Drahý Lukáši, určitě si náš lovecký hrad oblíbíš. A je tam prý i stará knihovna, ta určitě zaujme Jakuba.“

„A medvědi?“ ptal se Martin.

„Jistě, veškerá lovná zvěř. Věřte, že vy všichni Afričané si přijdete na své.“

Afričany nazývali domácí navrátilce z cest.

Martin se smál a spolu s Hankem a Jáchymem se těšil na lov. Zdislav, Fabrizio a Samuel se přidají k Jakubovi, Nicolas k lovcům. Pojede i otec Jeroným, je tam zpustlá a zanedbaná kaple. Taky jeden mladinký kuchař, Marcův odchovanec.

Několik zbrojnošů a sloužících. Zdrží se určitě čtrnáct dnů.

Začínalo být už hodně teplé počasí. Vyjeli brzy z rána, zanedlouho je přivítaly lesy. Nejprve minuli ostrůvky kaštanů a poslední samoty pastevců a včelařů. U hájku bylo množství klátů, úlů ze špalků a dutých kmenů. Některé byly na povrchu vyřezávané a taky nabarvené. Většinou zobrazovaly různé tváře lidí, nebo hlavy zvířat a ptáků. Chvíli se zastavili u včelařů a vzali si med z jarních květů. Jakub slíbil, že sem zajede a nějaké úly si nakreslí na pergamen. Pak začaly smíšené porosty s převládajícími duby. Některé dosahovaly obrovských rozměrů. Hlouběji už převládal prales. Po cestě přeběhly srny. Dvě střelili na čerstvou zvěřinu. Cesta je přivedla na větší bezlesý pás pastvin a starých sadů. Několik polozemnic pastevců bylo kryto břidlicí, zcela porostlou mechem. Stavení se zelenými střechami z dálky splývala s pastvinou. Stádečko koz a ovcí hlídali velcí pastevečtí psi a několik dětí. Aura si s nimi popovídala štěkotem, ale zůstávali u pasoucího se dobytka.

Znovu začal les. Tentokrát nebyla ani pořádně vidět cesta. Vozy, co jely za nimi, si budou muset odklidit několik padlých stromů. Všude běhalo množství veverek. Pár jich nalovili Hanek s Jáchymem. Budou skvělé podle receptu báby Ančí nebo z Prčice. V čele jedoucí Martin s Čeňkem střelili velkého jelena, kterého zřejmě vyrušili z odpočinku.

Tady se poněkud zdrželi a pojedli něco ze zásob. Mladý kuchař Enzo připravil kus uzené zvěřiny a sladké bochánky s hrozinkami. Pak už pokračoval prales až k osadě uhlířů. Dým z milířů byl cítit z dálky. Od osady vedla zase částečně udržovaná cesta. Prales řídnul a měnil se v jedlový les. Ten vystřídal smíšený s množstvím bříz. Před nimi na nízkém pahorku, spíš strmém břehu, uviděli hrad Dumphlun. Hned za ním začínala neproniknutelná hradba lesa.

Hrad se skládal ze dvou částí. Starý hrad měl dvoupatrový donjon z kamene a ještě jednu oválnou věž bergfrit, mající jen střílny, zřejmě kolem vnitřního schodiště. Střechy z břidlice, porostlé od jihu lišejníky, od severu mechy. Mezi nimi stará kamenná hradba. Vedle přistavěna palisáda a za ní budovy ze dřeva. Na boku brána s otevřenými vrátky, kudy vycházel muž s oslem. Vítal Čeňka:

„Viděli jsme vás, hned otevřeme bránu.“ S tou pomohli vojáci dvěma starým sloužícím.

První nádvoří bylo mezi dřevěnými stavbami. Jediná kamenná, velká sýpka. Ostatní budovy, ubikace, stáje, kuchyně, vše z klád, jen s vyzděnými komíny. Druhé nádvoří vypadalo velmi malé. Uprostřed studna. Vedle pod mohutným bukem kamenné stoly a lavice. Z druhé strany naproti paláci kaple a další přistavěná budova také s většími okny s tabulkami skla v olovu.

„Je tady další malá kuchyně, stáje a v paláci, pokud se to tak dá nazvat, komnaty v poschodí a dole jídelní rytířský sál. Proti Nevers je všechno hodně malé. Ještě jsou komnaty v donjonu. Nejhořejší mám pro sebe, ale není ani dovybavená. Aspoň myslím. Pod ní je slušná pro tebe, můj pane vévodo, pro Martina a Jakuba. V poschodí paláce pro ostatní. Musí se všechno zařídit, ale pro účel lovu, doufám, budete spokojeni. Konečně jak dojedou povozy, hned se vše upraví.“

„My jsme zvyklí spávat i na zemi, hlavně aby tady bylo hodně zvěře.“ To byl samozřejmě Martin, který se šel podívat do stájí.

Zatím se venku na kamenných stolech připravovalo místní víno z nedalekých vinic, dále na východ.

„Určitě vám zachutná,“ ubezpečoval je starý sklepmistr.

„Na zdraví našeho hostitele,“ pozvedl číši vévoda. Pak připíjel Čeněk. Víno bylo rudé jako krev. Taky prý se nazývalo Sang de dragon, Dračí krev. Přišel zdejší stařičký kastelán. Vyprávěl jim dávnou pověst:

„V dobách, snad prý ještě před Kristem, zde žil král se sličnou dcerou. Sjížděli se rytíři z okolí požádat o ruku princezny. Jeden byl nejen hezký, ale i zřejmě nesmírně bohatý. Nechal přivézt vozy pokladů. Jen princezně se nelíbil a odmítla ho, i přes naléhání otce. Rytíř se rozhněval a povolal velikého draka, svého služebníka. Ten sužoval celý kraj. Přijížděli rytíři s drakem bojovat. Ze všech možných zemí. Ale drak je zabil a sežral. Zbyly po nich jen meče. Až jednou přišel uhlíř, místo meče měl sekeru, která prý byla kouzelná. Draku uťal hlavu a jeho krev dotekla až k blízkému vinohradu. Zlaté hrozny se zbarvily do krvava. To je naše víno. A ve sklepení je padesát mečů a jedna sekera. Připomínky té doby.“

To stálo za prohlídku. Ve sklepě byl skutečně dlouhý dubový stůl a na něm padesát různých mečů. Od starých římských a burgundských, přes křižácké až k zahnutým arabským scimitarům. Na zdi obrovská sekera a džbán s korkovou zátkou, s trochou dračí krve.

„Můj milý Čeňku, to ti tedy závidím. Ne ty meče, taky jsme různé přivezli, ale krásnou pověst a znamenité víno.“

„Předchozí majitel byl na první křízové výpravě, spolu s hrabaty z Nevers. Tam je asi původ většiny mečů. A víno nám budou dodávat do Nevers.“

„Chlapci, je třeba pomoci v Božím stánku,“ sháněl je otec Jeroným.

Nejprve ovšem ochutnal Dračí krev.

„Bude třeba vše vykropit svěcenou vodou od nečistých sil,“ říkal, ale smál se u toho.

Všichni šli pomoct vyklidit kapli, kterou do teď obývali holubi. Zasklít rozbité okno a vynést staré poničené lavice. Dvě ze tří žen na hradě už umývaly vše znečištěné.

„Ráno vás, chlapci, čekám na mši.“

„Jistě otče, pomodlete se za naše přátele, které jsme potkali na cestách. Nebojte, přispěji pár kamínky.“

Martin s omladinou si šli zakousnout kus červené kůžičky, kterou objednal u Enza. Mladý kuchař měl zřejmě jen krátké bruchy a zástěru. Nemít tak své chlapce, stál by za hřích. To určitě už seznali Hanek s Jáchymem, ti si neodpírali žádnou lahůdku. Nu což, Jakoubek, co zmizel v knihovně, je stejně pěkně utahá.

Jakub zatím objevoval taje knihovny. Dvě místnosti vedle kaple. V první velký stůl a dvě lavice. Pak krb a dva písařské pultíky. To na hradech nebylo obvyklé. Ve druhé místnosti se mu zatajil dech. Několik truhel naskládaných na sobě a veliká police. V ní plátěná a kožená pouzdra, zřejmě se svitky pergamenů. To není ani v některých klášterech. I v pláténkách zabalené knihy. Otevřel jedno pouzdro. Svitky v něm byly arabské. Něco z arabštiny znal. Tohle je zřejmě něco filozofického, překlad z řečtiny. Šel ven pro Samuela.

„Jakoubku, co se děje? Nejíš, nepiješ, kde jsi schovaný?“

„Jsem v knihovně, jsou tam poklady, jdu pro Samuela a začneme nějaké překlady opisovat.“

„Opisovat? Proč, Jakube? Klidně si všechno nalož a odvez do Nevers. Tady tomu není dobře. Je tady vlhko. Chci kus lesa kolem hradu nechat vykácet, aby sem mohlo slunce.“

„Jenže my na rok pojedeme na Zvon.“

„No tak si vezmeš knihovnu s sebou. Já si knih vážím, ale moc tomu nerozumím. Jistě, prohlédněte si všechno. Možná bude něco poničené. Je tam takový zvláštní pach. A určitě si pak všechno odvez. Uděláme z toho sakristii, pokud tady bude mnich. Budu rád, když všechno přijmeš jako dar ode mě.“

Jakub, Zdislav a Samuel s Fabriziem se pustili do třídění knih a svitků.

„Jsou to překlady z řeckých a římských filozofů, učenců a umělců,“ prohlížel svitky Samuel. Některé byly ve velmi špatném stavu.

„Mám lepidlo na záchranu. Ale v Nevers. Co nepůjde převézt, později opravíme.“

Budou mít všichni co dělat na dlouhou dobu. Hned zítra vyjede zbytek na lov. Nicolas se v noci loučil se Zdislavem.

„Jen dva tři dny a jsme zpět.“

První cesta lovců vedla k severu. Měli místního chlapce od uhlířů jako průvodce. Jak skončí cesta, zanechají v táboře koně s hlídkou zbrojnošů a půjdou ke skalinám, kde jsou prý velcí medvědi. Rozdělili se na dvě skupiny. Budou se dorozumívat pomocí rohů. Cesta lesem vedla kolem potoka, místy i jeho korytem. Vyjetá právě uhlíři. Pak už byly jen stezky zvěře. První den ulovili jen dvě pruhovaná selata na večeři. Na medvědy nenarazili. Večer se obě skupiny setkaly a přespaly pod nataženou stanovou celtou. V noci Aura vyla s vlky. Ti se ale nepřiblížili. Ostatní zvířata odstrašoval oheň. Ráno, hned jak se dostali do řidšího lesa s mnoha kameny, narazila skupina s Jáchymem a Hankem na medvěda, který zaútočil na jednoho z vojáků. Zasáhli zvíře s oštěpy i šípy. Napadený voják měl zraněnou ruku. Skupina s vévodou narazila na medvěda, který nejprve utíkal, ale najednou se otočil. Medvěd se snažil setřást Auru a vrhl se na Martina. Přestože ho zasáhl mečem a ostatní oštěpy, odhodil ho na ostrý kámen a zranění odnesla noha. Obě skupiny se zase setkaly. Jáchym zranění ošetřil. V noci bylo slyšet nejméně dva medvědy, ale rozhodli se k návratu. Po cestě zpět už lovili divočáky, velkou laň a daňka. Vybrali kůže na trofeje a maso na zpracování. Z tábora, kde byli koně, se čtvrtý den vrátili na hrad.

„Vrátíme se,“ říkal Lukáš, „ať tě, Martine, ošetří Ludvík.“

„Je to škrábanec, ani o něm nevím,“ usmíval se Martin. „Zkusíme dál, jsou tu mokřady s vodními ptáky.“

Ještě den vyjeli a přivezli volavky, husy, kachny, další divoká prasata. Martin si nestěžoval a po dvou dnech se vrátili do Nevers na hrad. Ludvík prohlédl obě zranění. Zdála se být v pořádku. Asi po třech dnech Martinovo zranění nohy změnilo barvu a pod strupem začal vytékat hnis. Martin dostal vysoké horečky. Aura mu strhávala obvaz. Museli ho dát do místnosti, kam se nedostala.

„Psi ví, co dělat. Musím ránu rozříznout a vyčistit.“

Ludvík ránu vyčistil, ale horečky nepovolovaly. Martin přestal poznávat okolí a těžce dýchal. Zrychlil se jeho tep. Jakub s Lukášem se u něho střídali. Začalo se uvažovat o amputaci nohy jako o poslední možnosti.