Artabanus XIII.–XVI.

XIII.

Tak jsem se přes Tigranovy opatrné protesty vrátil do Marcova domu. Napřed jsem ale všechny své arménské přátele ujistil, že na jejich dobrodiní nikdy nezapomenu. A že jim budu posílat peníze, ač jsem ještě tehdy netušil, kde je vezmu. A že když budou mít jakýkoliv problém, ať mě navštíví. Pořád mě považovali za svého vládce, takže se o ně musím nějak postarat. Jakkoliv.

Doma se mi dostalo vřelého přivítání úplně od všech.

Vibia Livia mě dlouze objala a zašeptala mi do ucha:

„Už nikdy od nás neutíkej, Arte. Není nic, co bychom spolu nemohli vyřešit. Marcus byl pološílený žalem. Jsem sice jeho ženou, ale taky vím, že momentálně mu jeho rány dokážeš zhojit pouze ty. Přesvědčím ho – a určitě mi to moc práce nedá – aby dneska spal ve tvém pokoji. Máte si toho dost co vyříkávat.“

Jak jsem vám tvrdil na začátku, byla to prostě světice.

Drusilla s Cassiou mě plačky objaly současně, každá z jedné strany. A nějakou tu slzičku jsem zahlédl i v Lucullově oku. S Porterem jsem se přivítal už u brány.

Jako částečně svobodnému občanovi mi bylo dovoleno večeřet s rodinou v tricliniu.

A po jídle mě pořád ještě zamlklý Marcus doprovodil od mého pokoje. Otočil jsem se k němu uprostřed místnosti. On zavřel dveře a opřel se o ně zády. A já si uvědomil, že od okamžiku, co jsem prošel bránou, vlastně neřekl ani slovo. Ani u jídla.

Pod tíhou jeho pohledu jsem zase ztrácel pevnou půdu pod nohama.

„Tohle mi asi nikdy neodpustíš, co?“ odtušil jsem.

Mlčel dál.

Proto jsem zlomeným hlasem pokračoval:

„Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ti ublížil, Marcu. Uznávám, že jsem na toho Andrease reagoval… nepřiměřeně. Přičti to prosím na vrub mému mládí. Jsem prostě blbec.“

To jeho mlčení už začínalo být nesnesitelné.

„Co mohu udělat, abys mi odpustil?“

A on se konečně od dveří odrazil svými zády a pomalu se vydal ke mně.

„Už jsi udělal. Mohl ses tam skrývat měsíce, každý den u jiného svého… poddaného. Sice jsi neměl žádné faktické území, ale tvá říše se rozprostírala v jejich srdcích. Tomu ani císař nemůže konkurovat.“ A to už se tyčil nade mnou jako skála, s rukama sepnutýma za zády. „A ty ses toho všeho vzdal jenom proto, abys mi sloužil.“

A já se vrhl na jeho chlupatou hruď. Sice mé objetí neopětoval, pořád měl ruce za zády, ale ani mě ze sebe nesetřepal.

Byl jsem rád, že se mu nemusím dívat do očí.

„Ano.“ Nic víc jsem na to neřekl.

„Co myslíš, že teď s tebou provedu, Arte?“ slyšel jsem jeho hluboký hlas někde nad svou hlavou.

Zavřel jsem oči.

„Ať mě čeká cokoliv, svého rozhodnutí se vrátit nelituju.“

„I když z tebe zase udělám otroka?“

„Je mi to jedno. Opravdu.“

„Víš…, byl jsem si tebou tak jistý. Tím, jak ke mně fascinovaně vzhlížíš. A vůbec jsem se nesnažil tvou oddanost nějak… pěstovat. Ale teď už vím, že láska je jako květina. Musíš ji zalévat. Protože jednou nedáš pozor a zvadne.“

A to už jsem k němu musel zvednout zrak. Něco tak procítěného znělo z jeho úst prostě – nepatřičně.

„To ti nikdo nemůže vyčítat, Marcu. A já nejméně. Byl bys asi první Říman, který by se staral o to, co si o něm myslí otrok. Nebo dokonce, co cítí.“

A on konečně obtočil své silné ruce kolem mě.

„Mrzí mě, že ses o Andreasovi nedozvěděl nejdřív ode mě. Vím, jaká jsi citlivka, a měl jsem to předvídat.“

„Teď už je všechno v pořádku. Mluvil jsi s dominou?“

Změna tématu ho trochu zaskočila.

„Proč?“

„Slíbila mi tě přes noc. Pokud tedy budeš souhlasit.“

Pokřiveně se pousmál.

„Ona přece nemá žádné právo cokoliv slibovat.“

„Měl bys zalévat všechny své květiny, pane,“ pronesl jsem drze, ale měkce.

Rozesmál se, až má hlava na jeho hrudi začala poskakovat.

„To ti ta tvá pokora moc dlouho nevydržela, hochu.“

Vzal mou hlavu do svých velkých dlaní a dlouze mě políbil.

„Zůstaneš tedy přes noc?“ zeptal jsem se ho, když jsem popadl dech.

Tajemně se zamračil, než mi odpověděl:

„Už jsem domluvený s Luciem, že vymeteme pár bordelů. Bude to taková pánská jízda na pár dní. Dneska si to budeš muset udělat sám.“ Plácl mě s úšklebkem přes zadek a ukázal mi svá záda.

Málem to se mnou švihlo, než mi docvaklo, že si ze mě dělá srandu. Na ta jeho široká záda jsem mu skočil jako kamzík a nohy si zahákl o ty jeho.

„Tak to tam půjdeš s hrbem na zádech.“

Zastavil se.

„Chceš se prát?“ zeptal se mě šibalsky a mírně ke mně natočil hlavu.

Obtočil jsem svou paži kolem jeho krku a začal ho mírně dusit.

„Tigran mě naučil pár fíglů, víš?“

Věděl jsem, že si zahrávám s ohněm a že nemám sebemenší šanci vyhrát. Ale hodlal jsem mu v posteli nabídnout něco, co prostě Livia nemohla. Soupeře.

On totiž přešel k loži, otočil se k němu a těžce dopadl na záda, až mi trochu vyrazil dech. Vmžiku se přetočil a přišpendlil mé dlaně těmi svými k prostěradlu.

„Znovu opakuji – chceš se prát?“ Jeho oči však zářily jako hvězdy na nebi.

Musel jsem nějak zařídit, aby pustil mé ruce.

„Myslíš si, že je to v tvém věku dobrý nápad?“

S překvapeným výrazem mou pravou ruku opravdu pustil, asi aby mi ji mohl za vteřinu zkroutit, ale na to jsem přesně čekal. Zapřel jsem se jí o polštář, levou nohou o dřevěný okraj postele, vyzdvihl pánev a vší silou nás oba přetočil, takže jsem skončil já na něm. Tigran mě jednou vzal podívat se na řecko-římský zápas.

Teď jsem to byl já, kdo přibíjel něčí dlaně k prostěradlu.

Zalapal po dechu.

„Arte, ty ale víš, že tohle bylo jen dočasné vítězství, že ano? Teď ti sice pomohly fyzika a moment překvapení, ale pořád vážím o sto dvacet liber víc. Až se do tebe pustím, budou z tebe lítat cucky na všechny strany.“

A já ho odzbrojil polibkem na rty.

„Tam venku jsem večer pod dekou honil třikrát denně. A myslel jenom na tebe, můj pane.“

On se uvolnil a mé síle se trochu podvolil.

„To kdyby věděli tví oddaní poddaní, ha-ha.“

Tentokrát jsem se zaměřil na jeho krk a s každým polibkem pomalu odříkával:

„Moc. Tě. Miluju. Marcu. Jsi. Světlem. Mého. Života.“

A tím jsem ho dorazil úplně. Jemně vymanil své dlaně z mých a rozpažil, jako bych ho přibíjel na kříž. A snažil se odvrátit obličej co nejvíc na stranu. Zase měl skelný pohled.

„Co mi to děláš, Arte?“ zašeptal a hluboce polkl. „Točí se mi z tebe hlava. Tohle jsem naposledy zažíval u Cassie nebo Livie. Ale nikdy ne u chlapa.“

Zarazil jsem se.

„Je ti to nepříjemné, pane?“ Oslovení pane jsem začal používat vždy, když se cítil nejistý.

A on zase mlčel.

Tak jsem si na něj lehl úplně a hlavu položil na jeho odvrácené rameno, abych ho ušetřil dalších rozpaků.

„Není to správné,“ zvážněl, což mě trochu vyděsilo.

Srdce mi začalo obrůstat ledovými krápníky.

„Vždyť to přece nemusí ostatní patricijové vědět, pane. Jsi pánem tohoto domu. A jak jsi před chvíli řekl, můžeš si tu dělat, co chceš. Livia o nás ví. Kdybych byl ženou, tak by mě určitě nenáviděla. Ale myslím, že nedokáže žárlit na chlapce. A já na ni taky nežárlím. Je to úžasná ženská a dala ti dvě nádherné dcery. To bych já žel bohům nemohl.“

Opět nastalo ticho.

„Klidně se vrať k domině do cubicula,“ navrhl jsem mu smutně. „Fakt mi to nevadí. Jediné, co si přeju, je, ať máš pohodu na duši. Do ničeho se nenuť, Marcu.“

„A to bys jako trávil první noc doma masturbací úplně sám, jo?“

Oj, humor byl sakra dobré znamení. Ale stejně jsem se ještě neodvážil na něj podívat.

„Já se nikam nechystám. Máme před sebou ještě mnoho nocí.“

A jeho suverénnost se vrátila jako mávnutím kouzelného proutku. Opět mě objal a přetočil na záda.

„Máš pravdu. Žijeme jenom jednou. A seru na to, co si o mně ostatní myslí.“

Přisál se mi na krk a udělal mi tam cucflek jako kráva.

„Uvědomuješ si, Arte, že máš erekci od té doby, co ses mi přilepil na záda?“

Nasucho jsem polkl.

„Samozřejmě. Za chvíli exploduju jako sopka.“

Začal se tělem o mě třít posouváním nahoru a dolů.

„Myslíš, že se uděláš, aniž bych se rukou dotkl tvého ptáka? Rád bych věděl, jestli mám na tebe takový fyzický vliv.“

Zalapal jsem po dechu.

„No… nevím…, asi jo…, můžeme to zkusit, pane.“

Zahrnul mou šíji vodopádem drobných polibků a já hlasitě zasténal.

„Už bezpečně vím, že ano.“

„Chci to vidět.“ Zesílil svůj tlak a mučivě pomalu pokračoval nahoru a dolů. „Slova jsou slova, ale fyzický důkaz je prostě nejvíc.“ Něžně mě kousl do ucha.

Teď se pro změnu svět točil se mnou. Okusil jsem vlastní medicínu. A vzdychal jako o život.

„Ukaž mi, jak moc tě rajcuju.“ Přešel na druhé ucho, přičemž mi funěl na krk.

To se vydržet prostě nedalo.

„Prosím…, och, bohové…, co mi to děláš… “

„Dělám ti to,“ odvětil mi pragmaticky a znovu se přisál na můj krk.

Zachvátila mě nádherná křeč a já začal po troškách odstříkávat své semeno do jeho slabin. Musel jsem řvát jako tur, protože mi zase zacpal pusu.

„Hodný kluk,“ pochválil mě s rabiátským úšklebkem. „Moc jsi mě potěšil. Teď už to zvládnu ručně.“ Mírně se odtáhl na stranu a rytmicky mi dlaní pomohl zbavit se veškeré mé nálože do poslední kapky.

Mrskal jsem sebou na všechny strany. Tohle přece nemohu přežít.

„Prosím…, přestaň…, to ne… “

„Mám přestat?“ zeptal se mě zlomyslně.

„Ano… Ne… Nevím… “

Tak mě dál postkoitálně mučil, až se do mě dala zimnice.

„Ještě chvilku,“ slíbil mi. „Musíš to vydržet. Jsi přece chlap.“

Zasekl jsem nehty do jeho zad, ale ani to s ním nehnulo.

A až když jsem ztrácel vědomí, konečně přestal.

„Tak co, Arte? Byls, anebo jsi to jen předstíral, abys mi udělal radost?“

Začal jsem se chichotat i plakat zároveň.

Po takovém orgasmu na světě neexistovalo absolutně nic, co bych pro něj nedokázal udělat.

XIV.

Na druhý den jsem nesměle zaklepal na dveře jeho tablina.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř.

Vstoupil jsem tedy a pečlivě za sebou zavřel. Seděl zrovna za svým stolem a něco smolil na svitek. Nejspíš počty, protože mu na pracovní desce stálo několik komínků stříbrných denárů. To se mi docela hodilo.

Překvapeně ke mně zvedl hlavu.

„Potřebuješ něco, Arte?“

„Mohu… mohu si sednout?“

Zamračil se. Poznal, že mám na srdci něco nepříjemného.

„Samozřejmě. Pojď.“

Těžce jsem dopadl na židli naproti jeho stolu a neochotně začal:

„Chtěl bych se tě na něco zeptat. Ale trochu se bojím, že si to vyložíš… špatně.“

Přestal psát a přimhouřil pohled.

„Tak už to vyklop. Ať už konečně víš, na čem jsi, ne?“

Trochu jsem se ošil.

„Jsem pořád latinem?“ zajímalo mě.

Pomalu se opřel.

„Zatím ještě ano. Ale včera jsem nabyl dojmu, že na tom nijak nelpíš.“

„To máš pravdu, Marcu. Ale mohl bych tě poprosit ještě chvíli posečkat s tvým konečným rozhodnutím?“

Zaváhal.

„Proč?“

Zhluboka jsem se nadechl a vysvětlil mu:

„Protože jako zaměstnaný písař bych měl nárok na nějakou mzdu.“

Najednou vypadal trochu zklamaně.

„K čemu ty potřebuješ peníze? Ubytování a stravu máš v mém domě přece zdarma. A pokud si chceš něco koupit, neumím si představit, že bych ti řekl ne. Už po tom včerejšku.“

A má mě, pomyslel jsem si poraženecky. Co říct, a přitom mu nelhat?

„Tam venku jsem si nadělal dluhy. Chtěl bych je splatit.“

A to už se konečně trochu pokřiveně pousmál.

„Tak dluhy, jo? Koukám, že protloukat se ulicemi bez sponzora není levná záležitost. A kolik by sis tak představoval?“

„Já… fakt netuším, kolik si vydělává v Římě písař.“

„A myslíš, že to vím já?“

„Jistěže,“ oplatil jsem mu úsměv. „Jsi zdatný obchodník. A podle mě víš všechno na světě, můj pane.“

Zacukaly mu koutky.

„Nepochlebuj mi, chlapče, nebo se se zlou potážeš.“ V rozporu se svými slovy ale vypadal, že ho konverzace začala trochu bavit. „Ale náhodou máš pravdu. Vím to. Průměrně si písař účtuje deset denárů za sto řádků. A pětadvacet za vylepšování písma, nebo při výuce psaní někoho jiného. Kdybych tě pracovně fakt vytížil, mohl by sis vydělat až padesát denárů za den. Ale v tom případě bych ti strhl půlku za ubytování, stravné a ošacení. Tak zdatný obchodník jsem. Spokojen?“

Už jsem zase zářil jako měsíček na hnoji.

„Naprosto, pane.“ Všechno bylo víc, než mám teď.

Předklonil se a zadíval se mi hluboko do očí.

„Kolik přesně dlužíš, Arte? Když to budu vědět, třeba snížím své poplatky.“

A sakra…

„Mohl bys prosím na odpovědi netrvat?“

„No,“ povzdechl si, „když odmítáš mou velkorysou nabídku pomoci, tak mi asi nezbude nic jiného, než tě učinit opět svým otrokem. A pak na nějaké peníze můžeš velice rychle zapomenout.“

Měl jsem vědět, že to ze mě stejně dostane.

„Víš…, já vlastně nedlužím konkrétní sumu… nikomu. Těmi dluhy jsem spíš myslel morální závazky… k Arménům v Trastevere.“ Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. „Chtěl bych jim posílat nějaké peníze. To je celé.“

„Aha.“ Znovu se opřel, přičemž smrtelně zvážněl. „S tím ale já nesouhlasím. Nebudu ze svých peněž dotovat přistěhovalce.“

Nejistě jsem polknul.

„Byly by to přece mé peníze, ne? Poctivě vydělané.“

„I tak s tím nesouhlasím. Je mi líto.“ Zaváhal. „Zklamal jsem tě? A pravdu.“

„No, možná trochu.“

„A budeš kvůli tomu trucovat?“ zeptal se mě ostražitě.

Hrklo ve mně.

„U Joviše, vůbec ne, Marcu. Jenom jsem se zeptal. Vlastně jsem tak trochu počítal s tím, že neuspěju. Spíš se ty nezlob na mě, že jsem to vůbec zkoušel.“

Sepjal své dlaně do stříšky.

„Takže jsme v pohodě?“

„Jistě.“ Poposedl jsem si. „A můžu mít poslední dotaz? Fakt slibuju, že poslední.“

„Co jen mám s tebou dělat?“ obrátil oči v sloup. „Zkus to.“

„Mohl bych své služby nabídnout i někomu jinému? Vadilo by ti to moc? Nemusel bych tak do Trastevere posílat peníze od tebe.“

A on odevzdaně zvrátil hlavu dozadu.

„U všech zatracených bohů, ty to prostě nevzdáš, co?“

Vtom mě něco napadlo.

„Tak víš co? Pojďme trochu smlouvat a třeba dospějeme k nějakému kompromisu. Co ty na to?“

A už ho zase naše konverzace bavila. Prozradily ho totiž takové veselé vějířky kolem očí. Byl to prostě obchodník tělem i duší.

„Dobře. Začni.“

„Když mi dovolíš nabídnout své služby i někomu jinému, dám ti slevu. Místo deseti denárů za sto řádků si budu účtovat jen osm.“

„Sedm.“

„Dobře, sedm. Takže si třeba nevydělám padesát denárů za den, ale jen pětatřicet. Cirka. A ty mi strhneš za ubytování, stravné a ošacení sedmnáct denárů… “

„Strhnu ti osmnáct.“

„Proč?“ zarazil jsem se. „Předtím jsi mluvil o polovině.“

„To by bylo sedmnáct a půl denáru. Ale já nikdy nevyplácím drobné. Takže to hezky zaokrouhlíme nahoru, ano?“

„Židé by se od tebe mohli učit, Marcu.“

Nahlas se rozesmál, což mě pohladilo po duši.

„Proto jsem tak zdatný obchodník. Ale protože nejsem tak úplně bez srdce, ještě ti hodím takové malé záchranné lano. Určitě sis všiml, že jsem doposud nesehnal za Andrease náhradu. Domina by chtěla už kvůli dcerkám, ať s novým otrokem ještě chvilku počkám. Plánoval jsem jen někoho najmout. Za osmnáct denárů denně. Dělej zase chvíli zahradníka a poplatky ti odpustím.“

Jak jsem si jen mohl myslet, že bych ho nějak přechytračil? Zmetek jeden přitažlivý. Já se té zatracené zahrady snad nikdy nezbavím.

„To ale nebudu mít tolik času dělat písaře jiným.“

„Mladí se holt dneska musejí otáčet,“ zamrkal jako úplné neviňátko.

Rezignovaně jsem připustil:

„Ale jenom do konce roku. Ten příští bude Lucii pět. A já ti ji začnu učit psát. Dejme tomu za dvacet denárů. Budeš mít pět denárů slevu od běžné taxy. Dohodnuto?“

To už skoro slzel smíchy.

„Bylo mi potěšením s tebou obchodovat, Arte.“

Kontrakt byl uzavřen. A samozřejmě to bylo jen další divadlo. Kdyby opravdu chtěl, mohl ho utnout hned zkraje tím, že ze mě opět udělá otroka. Do budoucna by ušetřil balík. Miloval jsem ho za to ještě víc. A moc se mi od něj ještě nechtělo.

„Nepotřebuješ s těmi počty nějak pomoct? Pořád jenom pracuješ. Zasloužíš si pro sebe víc času.“

Poškrábal se na krku.

„A kolik by mě to asi tak stálo?“

„Neblázni,“ utěšil jsem ho něžně. „Mým primárním cílem nebylo na tobě vydělat. A nyní už víš, že ty peníze nechci ani pro sebe. Teď bych ti chtěl opravdu jenom pomoct. Nic víc.“

Spokojeně si založil ruce na prsa.

„Jsi fakt hodný kluk, Arte,“

Sakra, došlo mi. A taky pěkně hloupý.

„Prrr, beru svá slova zpět. Omlouvám se ti za tu drobnou mystifikaci. Přece jenom tě to bude něco stát, Marcu.“

Pobaveně povytáhl obočí a zamručel.

„To jsem tě teda pěkně přechválil. Tak co bys ještě chtěl? Slavnostní tógu?“

Skousl jsem si spodní ret a pak mu vyzývavě navrhl:

„Něco cennějšího. Necháš se od mě na tři minuty obejmout.“

Několik vteřin na mě neurčitě civěl, dokud mu zase nevyletěly koutky úst nahoru.

„Ty vyděrači jeden!“

„Učím se od toho nejlepšího.“

Teatrálně se zhluboka nadechl.

„Tři minuty to nevydržím. Nabízím ti dvě.“

„V žádném případě. Trvám na třech, můj pane. Tady není prostor pro smlouvání.“

„Tak to si to radši dopíšu sám. Stejně už to mám skoro hotové.“

Prevít jeden! To je tak těžké se se mnou mazlit i mimo postel?

Na židli jsem úplně ztuhl.

„U Joviše, cítíš to?“

„A co?“

„Zemětřesení.“

Trochu jsem kopl do jeho stolu a všechny pečlivě naskládané komínky se svalily. Prvních pět vteřin vypadal, že ten stůl přeskočí a zabije mě jednou ranou. Ale potom raději zaměstnal své ruce tím, že se chytil okrajů pracovní desky. A to tak, až mu zbělaly klouby.

„Zajímá mě, proč ještě nezdrháš? Copak nevidíš, jak se právě teď tvářím?“

Sice ve mně byla malá dušička, ale zkusil jsem trochu frackovitý tón. Třeba mi to projde.

„Tvůj výraz je dost sexy, pane. A já čekám na své tři minuty.“

„Jednou tě určitě zabiju.“

„Umřít tvou rukou by byla krásná smrt.“

„Ty máš odpověď na všechno, koukám. Za trest dostaneš jenom minutu. A dělej. Čas ti běží.“

Uff. Víc teď z něj stejně určitě nedostanu. Vmžiku jsem stál za ním, přilepil se v předklonu na jeho záda a položil bradu na jeho pravé rameno. Zezadu jsem ho objal. Jeho velké tělo mě příjemně hřálo a snažil jsem se do nozder nasát co nejvíce jeho pižma. Bylo opojné.

Chytil mé dlaně, jako by chtěl objetí rozplést. Ale neudělal to.

„Že ti takové sentimentální gesto stojí za riskování života. Vážně jsem měl neodolatelnou chuť ti ublížit.“

„Věř mi, že stojí,“ zavrněl jsem jako kocour.

Najednou vypadal, že je v rozpacích.

„Jsi jak malý kluk. A tvá minuta právě vypršela. Udělals mi tu docela bordel. Tak se dej do práce.“

XV.

Podzim toho roku přišel rychle a byl sychravý. Dny se pomalu zkracovaly a čím dál dříve jsme museli zapalovat olejové lampy. A kvůli častému dešti byly kamenné ulice dost zrádné a kluzké. Několikrát jsem se na nich natáhl, když jsem spěchal za nějakou svou zakázkou.

Měl jsem kromě Marca a Lucia tři další stálé klienty a průměrně jsem si vydělával krásných sedmdesát denárů za den (ne vždy někdo něco potřeboval napsat). Ale můj rekord byl jednou neuvěřitelných sto padesát denárů! Marcus mi tehdy neopomněl ironicky připomenout, že beru víc než legionář.

Kromě jednorázové investice do nějaké reprezentativní tuniky a nových sandálů jsem měl výdaje minimální, takže jsem každý den odkládal půlku výdělku stranou a jednou týdně nosil peníze Tigranovi. Ať je přerozdělí podle svého uvážení.

Ani u téhle činnosti se nedokázal Marcus zdržet štiplavého komentáře. Prostě si nemohl pomoct. Ale vysloveně mi nic nezakázal, tak jsem ty jeho zbytečné kecy bral jako nutné zlo.

Ale jinak jsem prožíval dost spokojené období. Marcus mě pořád pravidelně navštěvoval, sex byl stále lepší a lepší, ač se to nejprve zdálo nemožné, v posteli mě taky dost naučil o financích a pomohl mi zorientovat se v politické situaci. A já se snažil být mu důstojným nahrávačem v diskuzích. Prostě pohoda.

Tu korunovala domina, jejíž bříško se zvětšovalo snad každým dnem. Z ženských problémů onehdy v květnu se totiž vyklubalo těhotenství. Později jsem se dozvěděl, že již jednou potratila, takže to Marcovi tajila až do konce léta, aby si třeba nedělal plané naděje.

A nyní byla v sedmém měsíci.

Všichni jsme to přijali s neskrývaným nadšením. To i Marcova krusta ledového chladu povolovala a ke všem začínal být najednou milý a pozorný. Někdy nám tím sice naháněl trochu strach, protože ať se chudák snažil sebevíc, vždycky při úsměvu vypadal jako vlk, který vás chce sežrat – ale zvykli jsme si.

„Bude to syn,“ oznámil jsem mu jednoho večera v mé posteli. „Neptej se mě jak, ale jsem o tom přesvědčený.“

Ležel jsem zrovna na jeho chlupaté hrudi, která se leskla potem po nádherném milování. Když mi odpovídal, dal si pravý loket za hlavu.

„Víš, že na podobné řeči moc nejsem. Věřím na intuici v boji, ale tvoje slova zavánějí věštěním z křišťálové koule. A hlavně to nezakřikni. Jeden kamarád z legie má už tři dcery. Tak klidně můžu dopadnout stejně.“

„Už máš vybraná jména?“

Zamračil se.

„Pokud to přece jenom bude kluk – pokud – ponese samozřejmě mé jméno. V plném znění.“

„Marcus Vibius Drusus mladší?“

„Přesně tak.“

„A pokud dívka? A hlavně neříkej Tercia! Tvá žena si trochu tvé kreativity zaslouží.“ Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může svou dceru pojmenovat Prima nebo Secunda. Římané si svých žen cenili natolik, že je při narození rovnou číslovali. Kdo by se obtěžoval vymýšlet pro ně pořád nová jména, že? Zkuste si tipnout, kolikátou dcerou v pořadí byla třeba taková Octavia.

Rozesmál se tak, až mi hlava chvíli nadskakovala.

„Tercia mě opravdu napadla, Arte.“

Podíval jsem se na něj.

„To si doufám děláš srandu. Jsi tak chytrý chlap. Zapoj trochu fantazii.“

„Tak mi sakra pomoz, ha-ha. Od čeho tě mám? Měl bys mi usnadňovat život. Rychle vysyp nějaká krásná arménská jména.“

„Pochybuju, že by se Livii líbila naše jména.“

„Ona do toho přece nemá co mluvit, hochu. Jména vybírá otec.“

Jasně, pomyslel jsem si. Vždyť vlastně jenom nosí tvůj plod devět měsíců a pak v bolestech porodí. Pohodička, ne? Ale moudře jsem si nechal svůj názor pro sebe.

„Tak třeba… třeba Anahit, což je naše bohyně plodnosti. Nebo Nareh – to by se do latiny dalo přeložit jako granátové jablko. A ještě… ještě mě napadá Shoghik – Zářivá.“

„Ehm,“ odkašlal si decentně. „Arte, to poslední nejde ani vyslovit. Vy máte opravdu příšerná jména. Teď lituju, že jsem se tě na ně ptal.“

Rozesmál jsem se a začal ho za trest lechtat.

„Ty nevděčníku jeden! Příště se na tebe… víš co. A to jsem ti chtěl dát dneska dárek. To ho radši věnuju prvnímu obejdovi, co půjde kolem našich vrat.“

„Dárek?“ zbystřel. „Proč? K jaké příležitosti?“

„Proč bych potřeboval mít nějaký důvod ti dávat dárky?“ zeptal jsem se naprosto vážně, nahý jsem vstal z postele a přešel k truhlici v koutě, ze které jsem vyndal malou týkovou krabičku. Vrátil jsem se s ní do lůžka a předal mu ji. „Tady máš, Marcu. Jako můj vděk za to, jak moc jsi na mě hodný. V Trastevere jsi mohl rozpoutat teror, ale neudělals to. Mému troufalému dotazu na mzdu ses mohl jen vysmát, ale neudělals to. Mám pocit, že bych ti měl v jednom kuse pořád děkovat.“

S ohromeným výrazem se posadil, opřel se o polštář a krabičku opatrně otevřel. Na jejím dně se vyjímala dýka v koženém pouzdře. Vysvobodil ji na světlo olejové lampy. Čepel z jemně leštěné oceli byla mírně zakřivená do arménského tvaru, ale s rukojetí v římském stylu. Měla vykládanou mozaiku z černého skla a jantaru. A na čepel jsem nechal vyrýt: Fides usque ad mortem – Věrnost až do smrti.

Celá ta sranda mě vyšla na dvě stě denárů, ale už jen za ten Marcův skelný pohled to sakra stálo za to.

„A… Arte,“ vykoktal dojatě, když konečně našel hlas. „To je nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl. Na to jsi musel šetřit týdny.“

„Šlo to přežít, neboj. Díky svému vedlejšáku jako zahradník mě nestojí pobyt ve tvém domě pořád nic. A já toho zas tak moc nepotřebuju.“

„Ale dobře vím, že posíláš peníze i do Trastevere.“

„To je můj boj, Marcu. Ty se tím nezatěžuj. A raduj se z dárku.“

Objal mě, ale podezírám ho, že to bylo proto, abych neviděl jeho slzy.

„Děkuju ti. Ale ty mi dárky přece kupovat nemusíš.“

„Tohle jediné mi zakázat nemůžeš, můj pane.“

Pak se na dlouho rozhostilo ticho. Klečel jsem v mírném předklonu v jeho pevném objetí, zatímco on seděl opřený o polštář, takže moje pozice začínala být lehce nepohodlná.

„Už… už dobré, Marcu? Můžeme si lehnout?“

„Ještě ne.“

Aha. Takže pořád neměl suché oči.

„V pořádku.“

A on tlumeně pokračoval:

„Ještě před nedávnem jsi mi pro tři minuty objetí převrátil kancelář vzhůru nohama. Tak drž sakra zobák a užívej si to.“

Tak jsem držel zobák a užíval si to. Rozkaz je rozkaz.

***

Cassia byla ten týden nemocná, nějaká viróza, a Drusilla měla dost práce v domě, takže když domina potřebovala na trh, nabídl jsem se jí, že půjdu já.

Trochu zaváhala.

„Nebo víš ty co, Arte? Vydáme se tam spolu. Marcus mě tu drží zavřenou už týdny ze strachu, aby se mi něco nestalo. A já potřebuju na čerstvý vzduch. Budeš mi dělat stráž.“

„Moc rád, paní.“

A tak jsme šli. Marcus byl zrovna pracovně v Ostii.

Během chůze se do mě zavěsila.

„Dobře vím, že říkáš mému manželovi jménem. V soukromí.“

Mírně jsem ztuhl.

„Vadí ti to moc, paní?“

Mile se usmála a odvětila:

„Vůbec ne. Určitě jsi sám musel poznat, že tě již dávno nebere jako otroka. Jsi pro něj bližším přítelem než Lucius. Tak se můžeme domluvit, že mi v soukromí budeš taky říkat jménem. Co ty na to?“

Potěšilo mě to.

„Když na tom trváš, Livie. Ale Marcovi se to moc líbit nebude. To vím už teď. Když tak budu muset říct, žes mě přinutila, ha-ha.“

„Jasně. Už jste vybrali jméno pro dítě?“

Zarazil mě ten plurál, ale po chvilce jsem připustil:

„Marcus se mě do toho opravdu snažil zatáhnout, ale podle mě je to jenom a pouze věc vás dvou.“

Nostalgicky si povzdechla.

„Spíš vás dvou. Strašně ho ovlivňuješ, Arte.“

„Určitě můj vliv značně přeceňuješ.“

„Takže je ti jedno, jak se Marcus rozhodne?“ ujistila se.

A já se zastavil.

„Nebo víš ty co? Pokud si opravdu myslíš, že mám na tvého muže takový vliv, tak mi pověz tvůj tip. A já ho nějak zmanévruju.“ Mrkl jsem na ni.

Rozesmála se a rozpohybovala nás k chůzi.

„To bys pro mě udělal?“

„Samozřejmě. Jaká jména by se líbila tobě?“

Krátce se zamyslela.

„To se mě ještě nikdo nikdy nezeptal, víš? A to mám už dvě děti. Tak u syna nemá vůbec smysl polemizovat. Ale pokud se mi narodí děvče, ráda bych, aby se jmenovalo Venera.“

„Bohyně lásky? To je krásné jméno. Opravdu. Ale upřímně – ty budeš mít syna. Neptej se mě, jak to vím. Ale prostě to vím.“ Pokrčil jsem rameny.

A ona přikývla.

„Taky si to myslím. Nebo spíš cítím. Ale chci být připravená na obě varianty.“

„Tak jsme dohodnutí. Vítězové jsou Marcus nebo Venera. Zařídím to.“

Na trhu jsme koupili bochník chleba za půl sestercie, litr vína za dvě sestercie a nějakou zeleninu. Celou dobu jsem nesl proutěný košík, takže jsem to do něj všechno naskládal.

A najednou se z davu vynořil nějaký špinavý obejda a snažil se domině strhnout zlatý řetízek. Měla na sobě hned tři, takže když je všechny uchopil, šlo mu to ztuha. Tak do ní strčil, a jak přepadávala dozadu, praskly všechny tři přezky.

Semlelo se to během dvou vteřin. Když pominul prvotní šok, odhodil jsem košík stranou a skočil po něm jako hladový pes. A začal ho mlátit pěstmi do ksichtu. Svalili jsme se oba na dlažbu a kutáleli se po sobě. Ani jsem se neodvažoval odhadovat, jestli Livia opravdu spadla na zem. Doufal jsem, že ne.

Ležel jsem zrovna na tom bídákovi, když mým tělem projela ostrá bolest. Podobná jako od biče. Co se to právě teď stalo? honilo se mi hlavou zmateně.

Všechny svaly mi ochably a tělo mě jako na povel přestalo poslouchat.

Obejda mě přetočil na záda, drapl všechny tři řetízky a už jsem jen viděl vzdalující se nohy.

A Livia křičela.

Pořád jsem nedokázal vstát. Ale proč? Pokusil jsem se mírně nadzvednout trup. Pekelně to pálilo. A viděl jsem krev. Spoustu krve. Vytékala mi z pravého boku. Ten parchant mě bodnul dýkou.

Poslední, co si z toho dne pamatuju, bylo, že se do mě dala na studené dlažbě zimnice… a že začalo pršet. Na tom – vidět padat těžké kapky z horizontální polohy – bylo něco magického.

Chtělo se mi plakat z toho, jaká to byla nádhera.

XVI.

Pak jsem nějaký čas žil v naprosto fantaskním světě. Z bílé mlhy sem tam vystupovaly dórské sloupy, otevřená atria, nezřetelné lidské hemžení. Jako jen takové fragmenty nebo momentky mého nového života. Když jsem se na některý z nich zaměřil, octl se ten moment v bublině, kolem které neexistovalo nic. Těžko se to popisuje.

A já usoudil, že jsem na Kapitolu, kde sídlili bohové.

Přicházely ke mně známé tváře, ale v nových rolích.

Livia byla krásnější než kdykoliv předtím, hubená a vznešená, a říkala si Juno. Byla to královna bohů. Nejčastěji mě navštěvovala bohyně lásky Venera v podobě Drusilly. Její bohaté rusé vlasy krásně kontrastovaly s bělostnou tunikou.

Lucius byl Apollo. Nosil vavřínový věnec, byl svalnatější, než jsem si ho pamatoval, a chodil mi hrát na lyru.

Jen král bohů Jupiter nebyl doma. A všichni čekali na jeho návrat.

Na Kapitolu se těžko měřil čas. Přišlo mi, že jsem tam strávil léta. Prožil jsem tam s bohy stovky drobných epizod, které si už teď ani nepamatuju. Jen vím, že tam bylo krásně a že se mi odtamtud vůbec nechtělo.

Dokud jsem si neuvědomil, že mi tam něco schází. Nemohl jsem ale přijít na to, co to bylo. Něco mi v ráji chybělo. Něco, bez čeho jsem nedokázal žít.

A najednou se ráj změnil v peklo. Musel jsem z té pasti uprchnout.

***

Do vašeho světa jsem se vrátil nečekaně někdy uprostřed v noci. Ležel jsem na své posteli úplně sám. Olejové lampy nesvítily. Cítil jsem sucho v hrdle a jazykem jsem nahmatal popraskané rty. A taky mě pod tunikou něco pálilo. Nejprve jsem se ale potřeboval napít. Mírným otočením hlavy na stranu jsem zjistil, že mi na stolku stojí karafa s vodou. Výborně. Pokusil jsem se o sed, ale byl jsem příliš slabý. Tak jsem uchopil hrdlo karafy, zhluboka se nadechl a zvedl ho. Okamžitě mi nádoba proklouzla mezi prsty a roztřískala se o zem.

Sakra. Takže do rána budu žíznit. Bál jsem se znovu zavřít oči, abych se náhodou neprobudil na Kapitolu. To jsem nemohl riskovat.

Ale dveře se najednou otevřely a stála v nich Venera. Vlastně Drusilla.

„Arte!“ hlesla a dlaněmi si přikryla ústa, aby se nerozkřičela. „Ty ses probral. Konečně.“ A vrhla se k lůžku, aby mě objala. „Měli jsme o tebe takový strach. Dominus tu vysedával každý den a držel tě za ruku.“

Zahřálo mě to u srdce. Opravdu.

„Jak… jak dlouho jsem byl mimo?“ vysoukal jsem ze sebe těžkopádně. Vlastní hlas mi zněl najednou cize.

Zaváhala.

„Tři dny.“

Jenom??? Skoro bych se vsadil, že jsem na Kapitolu strávil několik let.

„Celý bok mám v jednom ohni.“ Odhrnul jsem přikrývku i tuniku na spaní… a při pohledu na vypálené místo jsem zbledl.

„A sakra.“

„Domina ti ránu zaškrtila vlastním šatem. A když jí nějací dobří lidé pomohli odnést tě sem, zaběhla jsem pro Diodora z Pergamonu. Je to známý řecký lékař, co bydlí nedaleko. Ten ti tu ránu vypálil. Napájeli jsme tě pak vodou s medem. Celé dny.“

Při zmínce o Livii jsem ztuhl.

„A co domina? Řekni mi, prosím, že je v pořádku.“ Pokud jsem ji neubránil…

Ale Drusilla mě s úsměvem uklidnila.

„Neboj. Je to silná ženská. Trochu jsem ji podcenila. Ona i dítě jsou v pořádku.“ Najednou vstala. „Musím jít vzbudit domina.“

„Proč?“

„Nakázal mi to. Hned, jak přijdeš k sobě.“

„Aha. Nemohla bys mi předtím přinést trochu vody? V puse mám poušť.“

„Jasně. Slyšela jsem tu ránu. To mě probudilo.“

Když o pár minut později vstupoval Marcus, už jsem spokojeně v sedu upíjel z poháru čerstvou vodu. A Drusilla, než decentně zmizela, zapálila všechny lampy v pokoji.

„U Joviše, ty ale vypadáš!“ byla jeho první slova. A hned byl u mě, aby mě krátce v předklonu objal. Pak se posadil na okraj postele.

„Jsi strašně bledý a máš kruhy pod očima. Ale to napravíme, neboj. Budu se o tebe starat, než zase nabudeš své síly.“

„Děkuju,“ špitl jsem dojatě. „Takže ty se na mě nezlobíš?“

Zamračil se a mírně se odtáhl.

„Děláš si srandu? Proč bych se měl zase zlobit? Vždyť jsi hrdina.“

„No, byl jsem hrdinou, i když jsem zachraňoval tvou dceru…, a přesto jsi mi vyčítal, že jsem dopustil, aby se topila. Tak jsem se bál, aby ses teď nezlobil, že jsem domině nevymluvil jít se mnou na trh.“

Zaváhal.

„To mě i po tom všem, co jsme spolu zažili, máš pořád za takové monstrum?“

Napil jsem se, abych získal čas na odpověď.

„Vlastně už ani ne. Ale jak jsem ti kdysi řekl – někdy je těžké odhadnout, jak zareaguješ. Jsem rád, že jsem pro tebe hrdinou. Fakt.“

A to už se zase usmíval.

„Samozřejmě jsi. Bránil jsi mou paní jako lev. Tvrdila, že kdyby tě ten parchant tak podle nebodl, vymlátil bys z něj duši. To na mě udělalo dojem, Arte.“

„To ty tvoje zabijácké tréninky.“

„Koukám, že nesou ovoce. Jsi hotový zabiják,“ mrkl na mě.

„No, teď se moc jako zabiják necítím, he-he.“

„Neměj obavy. Budu tě teď nějaký čas hýčkat.“

Srdce se mi rozbušilo.

„Ty osobně?“

„Ano, já osobně. Posuň se.“

„Cože?“

„Abys mi udělal místo, ne? Přespím dnes u tebe.“

Poslechl jsem ho tak rychle, že jsem úplně zapomněl být slabý a pomalý. Sundal si tuniku, lehl si vedle mě na bok a podepřel si hlavu zaťatou pěstí.

Odložil jsem pohár na noční stolek.

„Víš, chuť by byla, ale asi dnes nebudu mít dostatek sil na pevnou erekci… “

Svraštil své obočí.

„Nemusíme pořád jenom souložit jako králíci. To si k tobě nemůžu lehnout jenom tak? Třeba se chci jen mazlit.“

„Ty a mazlit se? Mimo sex? Tomu nevěřím.“

„Neplácej nesmysly a pojď ke mně.“ Stáhl mě pod sebe. „Jen lež a odpočívej. Zasloužíš si to.“

Sice jsem byl pár dní na pokraji smrti…, ale jeho těžké tělo na mně, jeho teplý dech…, ztvrdnul mi jako kámen.

Marca to upřímně rozesmálo.

„Takže zase jako králíci… “

***

Byl jsem mladý, zdravý a trénovaný, takže moje rekonvalescence probíhala rychle a bez problémů. Přesto trvalo tři další dny, než mě Marcus pustil z domu. Hned jsem spěchal za Tigranem. Čekal mě už předevčírem, ale moc jsem mu nenesl, protože jsem byl v pracovní neschopnosti. Měl jsem pro něj asi jen pětatřicet denárů.

Když mi otevřel, koukal na mě skoro vyděšeně.

„Vý… výsosti,“ vykoktal. „Vůbec jsem tě nečekal.“

„Co to povídáš?“ zamračil jsem se a procpal se dovnitř, protože mi neustoupil z cesty. „Měl jsem tu přece být už před dvěma dny.“

Otočil jsem se k němu, ale pořád stál ve dveřích jako solný sloup.

„Co je to s tebou?“ zarazil jsem se. „Jako bys viděl ducha.“

Ale hromotluk se hned vzpamatoval.

„Omlouvám se, pane. Můžu ti nabídnout něco k pití? Vodu? Víno?“

„Voda postačí. Hele, Tigrane, víš – byl jsem teď nemocný. Takže ti moc nenesu.“ A vysypal jsem stříbrné denáry na dřevěný stůl. „Jak se vrátím do pracovního procesu, přinesu obvyklou sumu.“

Podal mi pohár vody.

„Výsosti, staráš se o nás opravdu dobře. Není nutné, abys nám pořád nosil peníze. Všichni chlapi chodí poctivě do práce. Nejčastěji na stavbu. Dohlížím na to, aby se nikdo z nich neflákal.“

Žíznivě jsem se napil a poplácal ho při tom po té jeho široké hrudi.

„Vidím, že jsem svou důvěru svěřil tomu pravému. Ale stejně se přece další peníze hodí vždycky, ne?“

Najednou jsem se zamračil. Něco neurčitého mě na stole za mými zády zaujalo. Otočil jsem se. A našel to. Mezi špinavým nádobím se vyjímala malá týková krabička. Srdce se mi rozbušilo. Rychle jsem po ní drapl a otevřel ji. Byla prázdná. Dýku nosil Marcus u sebe v koženém pouzdře.

S nevěřícným výrazem jsem na Tigrana pohlédl.

„Tady byl dominus Vibius? Kdy?“

A můj někdejší zachránce najednou nevěděl, kam s očima.

„Já… neptej se mě na něj, prosím.“

Cože???

Nikdy dřív jsem nezneužil svého postavení, protože jsem celý svůj pobyt v Římě žádné neměl. Až do mého útěku do Trastevere. Tigran ke mně vždycky vzhlížel s posvátnou bázní. Takže jsem neodolal a pěkně ho skřípl.

„Ale já se ptát budu.“ Zabodl jsem do něj prst a druhou rukou se znovu napil. „Kdy tady byl a co po tobě chtěl?“

Pořád se neodvážil podívat se mi do očí.

„Před… před třemi dny… “

„Leze to z tebe jak z chlupaté deky. Pokračuj.“

A on neochotně pokračoval:

„Řekl mi, žes byl pobodán, Výsosti, a že se tu teď dlouho neukážeš. A ptal se mě, kolik peněz nám průměrně nosíš.“

Překvapením mi spadla brada.

„A tys mu to prozradil?“

„Musel jsem, pane. Je to patricij. Ale na rozdíl od své první návštěvy se choval… mírumilovně, s větší pokorou. Dal mi trojnásobek obvyklé sumy. Přinesl ho v té krabičce, kterou si tady pak zapomněl. A slíbil mi, že když tě přesvědčím, abys sem už nechodil, bude nás pravidelně dotovat on. Ale jestli ho prý prozradím, tak přijde… a rozpáře mi břicho dýkou. Dokonce mi ji ukázal. Luxusní kousek.“

Aha. Takže pokora mu vydržela do první výhružky. Skousl jsem si přemýšlivě spodní ret a pak řekl:

„To je ale prekérní situace. Je to jedinečná příležitost zajistit vám stabilní financování. Ale chodím sem za vámi rád. Konečně jsem mezi svými.“

A to už mi Tigran pohlédl do očí.

„Ty ho znáš dlouho. Myslel svou výhružku vážně?“

„O tom nepochybuj,“ ujistil jsem ho okamžitě. „Zabil by tě mrknutím oka.“

Polknul.

„A… a prozradíš mě, Výsosti?“

Přátelsky jsem ho poplácal po rameni.

„Neblázni. Nech mě chvilku přemýšlet.“ Odložil jsem pohár s vodou na stůl a začal po místnosti přecházet jako lev v kleci. „Mám skvělou šanci napíchnout svůj lid na zlatou patricijskou žílu. Ale musel bych se vás vzdát.“ Zastavil jsem se a znovu pohlédl na Tigrana. „A kdyby se ti nepovedlo mě přesvědčit, ničím ti nehrozil?“

Začal si mnout dlaně o sebe.

„To by prý bylo všechno jako dřív.“

„Já vám ale nikdy nedokážu nabídnout tolik, co on. To víš, že ano?“

Jen neradostně přikývl.

A já jsem se rozhodl.

„Tigrane, miluju svůj lid. A proto se vás musím vzdát… pro vaše blaho. Neboj, já časem vymyslím nějakou cestu, jak se k vám vrátit.“

A objali jsme se na rozloučenou.

Domů jsem mířil se smíšenými pocity. Trochu jsem měl na Marca vztek, že se mě snaží odříznout od arménské komunity, kde jsem něco jako král. Ale určitě to chtěl jen proto, aby mě co nejvíc připoutal k sobě. Což mi lichotilo. A taky mě dojalo, že je schopen finančně podporovat lidi, kterými dřív opovrhoval. A to jenom kvůli mně. Byl to prostě komplikovaný mnohavrstevný člověk. A já jsem miloval všechny jeho vrstvy.

Zastihl jsem ho v jeho tablinu. Opět seděl za svým stolem, od kterého zvedl hlavu.

„Jsi zpátky z pochůzky?“ zeptal se mě neurčitě.

Zaváhal jsem.

„Ano, Marcu. Proto jsem chtěl vědět, zdali něco nepotřebuješ napsat? Pokud ne, půjdu zazimovat zahradu.“

Zkoumavě mě provrtával pohledem.

„Přijdeš mi…, nevím…, poněkud vykolejený. Stalo se něco?“

A teď následovala má první lež. Pro vyšší dobro mého národa.

„Víš, měl jsem s Tigranem dlouhou rozpravu. Poděkoval mi za všechny mé dary…, ale prý díky nim nějací Arméni trochu zlenivěli a přestali chodit do práce. Tak jsem se rozhodl svou pomoc… pozastavit. Už tam chodit nebudu. A budu svůj lid sledovat zpovzdálí.“ Rozložil jsem rukama. „No, aspoň ušetřím.“

Marcus přimhouřil pohled, jako by čekal nějaký dovětek, ale pak pronesl:

„Tigran je moudrý muž.“

Celý následující měsíc se pak nic zásadního neudálo a mé spokojené období poklidně plynulo dál. Tedy, neudálo se nic, o čem bych věděl.

Než se všechno podělalo. Jako fakt úplně všechno.