Artabanus XXV.–XXVIII.

XXV.

Jednoho krásného jarního dne mi neušlo, že jsou Marcus s Livií celé dopoledne zavření v jeho tablinu. Dvojčata vřískala jako o život, ale ani s jedním to nehnulo, takže jsme se museli rolí chův ujmout my s Drusillou.

Ta se v jejich dětském pokoji, sedící zrovna na parapetu, snažila zuřivým houpáním uklidnit juniora. Bez šance.

„Arte,“ oslovila mě a rukou, ve které nedržela batole, si pohladila své obrovské břicho. „Pokud naše dítě nezdědí tvou mírnou povahu, ale bude jako tato malá… zrůdička, tak beru Marcovy prachy a mizím. To bych prostě nedala.“

Já právě zvedal z ohrádky Veneru.

„Zas to tak nedramatizuj. U cizích dětí je to… prostě jiné.“ Ale taky mě její představa trochu děsila. Druhého juniora už by tento barák zcela určitě nezvládl. Holčička plakala, ale mnohem tišeji než její bratříček.

Vtom se ve dveřích objevila Livia a hned se ke dvojčatům hrnula. Překvapily mě její slzy.

„Omlouvám se, že jsem vás v tom tak nechala,“ vzlykla a už si přebírala malého Marca, který kdyby spatřil v maminčině náručí nejprve sestřičku, urval by nám ušní bubínky.

Dál jsem se tedy s Venerou kolíbal ze strany na stranu.

„Livi, je všechno… v pořádku?“

Marcus mladší se v jejím náručí jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil, takže si mohla otřít vlhkou tvář hřbetem ruky.

„Ano i ne. No, stejně se to brzy dozvíte. Já,“ chvíli jako by hledala vhodná slova, „zamilovala jsem se do někoho jiného. A navrhla dominovi… vlastně Marcovi rozvod.“

Drusilla sice otevřela ústa dokořán, ale na mě rozhodně neměla. Livia mi vyrazila dech. Přišlo mi fyzicky nemožné být v manželství s Marcem a milovat jiného.

Má žena si zkřížila ruce na prsou a konejšivě pronesla:

„To mě moc mrzí. A hádám, že to nevzal moc dobře, co?“

Livia zaváhala, než odpověděla:

„Prý mě pustí, ale na děti mohu zapomenout. Takže – takže jsem v pasti.“

„Do koho ses zamilovala?“ Tato otázka bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Ale hned mi došla její neomalenost. „Pokud nám to tedy můžeš říct.“

Paní domu se zhluboka nadechla.

„Jmenuje se Servius Octavius Pulcher a je to císařův úředník zodpovědný za státní archiv.“

Ona vyměnila centuria za kancelářskou krysu? nemohl jsem té skutečnosti uvěřit.

„A kdy jste se u všech bohů seznámili? A… jak? Promiň, ale měl jsem za to, že jsi celé dny zavřená v domě s dětmi.“

A to už se mi podívala zpříma do očí.

„Že se ptáš zrovna ty, Arte,“ vytkla mi mírně a trochu odevzdaně. „Je to soused mojí matky. Poznala jsem ho u ní. A navštěvovala ho, kdykoliv jste byli s Marcem v Ostii.“

„Marcus teď musí být chudák úplně zničený.“ Ale tahle debilní poznámka, za kterou jsem se styděl ještě řadu týdnů, měla úplně stejný účinek, jako bych Livii pohřbil a ještě plivl na její hrob.

Oněměla úžasem.

A oči mé ženy metaly blesky.

„Tak Marcus musí být zničený? Marcus? To myslíš vážně, Arte? A co chudák Livi? Přestaň už konečně myslet svým ptákem… a buď aspoň trochu objektivní. Celý svět se netočí jenom kolem Marca.“

Jako římský občan bych mohl za taková slova svou manželku potrestat, ale věděl jsem, že má pravdu.

„Livi, odpusť mi prosím mou netaktnost. Jsem prostě… blbec.“

Po chvíli jen přikývla, ale neřekla nic.

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo.

Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu.

Ozvalo se ticho.

„Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“

A po chvíli konečně přišla strohá výzva:

„Pojď dál.“

S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel.

Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel.

„Asi už to ví celý barák, co?“

Jen jsem mlčky přikývl.

„A co si o tom myslíš ty, Arte?“

Jen jsem pokrčil rameny.

„Že ji nechápu. Absolutně nechápu. Má za manžela nejskvělejšího muže v… “

Umlčel mě otráveným mávnutím ruky.

„Nemám teď náladu na lichotky.“

A jejej. Musím ho zase odzbrojit svou laskavostí, jinak to schytám i za Livii. Bez ptaní jsem rychle přešel k jeho stolu, obešel ho a směle si sedl na pracovní desku. Čelem k němu.

„Moc mě mrzí, co teď musíš prožívat. Vím, žes ji miloval.“

Pár vteřin to vypadalo, že mě uhodí, ale pak jen znovu mávl rukou.

„Kdysi… snad… možná… Já ani nevím, jestli dokážu milovat tak, jak si to představuješ ty. Ale Livia mi patří. Starám se o ni. Hýčkám. A to i v posteli. A za to od ní očekávám jediné – být mi reprezentativní manželkou. Vizitkou u dvora.“ Přimhouřil oči. „A nepochybuju, že ty by ses takové úlohy zhostil s přehledem. Kdybys mohl. Ale nemůžeš. Proto mám ji. Ale ona se zamiluje do jakéhosi… archiváře.“ Skoro to slovo vyplivl. „Budu všem pro smích.“

A já najednou nevěděl, jestli je třeba bát se víc Marca se zlomeným srdcem, anebo Marca s uraženou ješitností. A taky jsem se začal obávat o archivářovu bezpečnost. Odvážil jsem se uchopit Marcovu tvář do svých dlaní.

„Nechceš udělat nějakou hloupost, že ne?“

A on se ode mě okamžitě odtáhl.

„Jak to se mnou mluvíš?“ Vystouply mu žíly na krku. „Jak se opovažuješ mě kárat, Arte?“

Podělal jsem to. Sakra.

„Nezlob se prosím,“ pronesl jsem tiše. „Ale děsím se toho, co se ti teď musí honit hlavou. Znám tě.“

„Tak to si jenom myslíš.“ Pořád se zlobil.

„Rozvod je v Římě docela běžná záležitost. Nikdo to nebude řešit.“

„Ale bude, chlapečku,“ vyvedl mě z omylu ostře. „Pokud se ona k němu nastěhuje. Dozví se to celý Řím.“

Archivář je mrtvý muž, pomyslel jsem si.

„Pokud mu ublížíš, zabije ji to. Je to přece jen matka tvých dětí.“

A jeho pravá ruka se bleskurychle vymrštila k mému krku. Nestihl jsem ani ucuknout a už mě škrtil. Přitom pomalu vstával ze židle.

„Ty… mi… nebudeš… radit, jak… mám… řešit… své… problémy,“ zasyčel.

Tak jsem ho kopl do rozkroku. Musel jsem. Na duši mě to bolelo víc než jeho na těle. Překvapeně sevření povolil a já nohy vymrštil nad pracovní desku, překulil se a seskočil jsem z ní z druhé strany.

Když se vzpamatoval, oba jsme se nad stolem mírně předklonili a chvíli to vypadalo, že se budeme honit kolem dokola.

Ale on se místo toho zhroutil na židli a rozplakal se. Schoval si obličej do dlaní.

„Nezlob se, Arte,“ vzlykl. „Promiň. Slíbil jsem ti, že se mě bát nikdy nemusíš. A teď tě málem zabiju. Já… tak se normální člověk nechová. Musím být… psychopat. Určitě.“

Hned jsem na stůl zase vyskočil a svezl se do jeho klína. A objal ho.

„To je v pořádku, můj pane. Já se na tebe nezlobím. Když jsem říkal, že tě znám, tak si myslím, že jsem nepřeháněl. Vím, jak prudký umíš být…, ale nebojím se tě, jestli tě to uklidní. Kdybych se tě bál, nemohl bych tě milovat.“ Políbil jsem ho na temeno hlavy. „To zvládneme. Něco vymyslíme.“

A uvědomil jsem si, že už jsem vlastně něco vymyslel.

„Navštívíš ho. Ale v míru. Určitě z tebe bude posraný strachy, takže když na něj budeš milý, kývne ti na všechno. Oficiálně Livii zapudíš, aby sis zachoval tvář. A naaranžujeme to tak, že se dali dohromady až po vašem rozvodu. Holt počkají aspoň tři měsíce.“

Marcus se na mě pomalu nevěřícně podíval.

„Jsi větší pletichář než já,“ usmál se trochu zlomeně a utřel si nudli u nosu. „Ale… ale mohli bychom to tak udělat, Arte.“ Pak však dodal něco, co do mého plánu totálně hodilo vidle. „Děti jí ale nedám. Mám na ně zákonné právo.“

„Děti,“ zopakoval jsem odevzdaně. „To pak můžeme na její spolupráci zapomenout. Bez dětí jí bude všechno jedno. Klidně se k archiváři přestěhuje hned, aby měla aspoň někoho.“

A najednou už byl zase dokonale koncentrovaný. Po slzách ani stopy.

„Arte, ani na vteřinu nepočítej s tím, že bych jí děti nechal. Dám jí na výběr. Buď se zařídí podle tvého plánu a bude čtvrt roku sama, ale může děti aspoň navštěvovat. Anebo se všem na očích přestěhuje po rozvodu ke svému amantovi, ale děti už nikdy neuvidí. Nikdy.“

Aha. Takže Livia měla na výběr mezi strašným rozhodnutím a ještě horším. Opravdu byla v pasti. Buď se podvolí našim intrikám, ponese si stigma zapuzené opuštěné manželky, ale když to tři měsíce vydrží bez chlapa, může děti aspoň vídat. Anebo sama nebude, Marca veřejně poníží vztahem s jiným a přijde o děti úplně.

Můj původní naivní plán spočíval v tom, že děti dostane. Alespoň holčičky. U juniora jsem si žádné iluze nedělal. Pak by to čtvrt roku bez archiváře vydržela a Marcus by si zachoval tvář. Ale bez dětí jsme na ni neměli žádnou páku. Občasné návštěvy jí nemohly vynahradit tak dlouhou samotu. Znal jsem její křehkou laskavou povahu. Bez muže to prostě nezvládne.

Když jsem to později přetlumočil Drusille, naléhala na mě, abychom se vrátili do Ostie. Že si to Vibiovi musí vyříkat sami mezi sebou.

Nechtělo se mi Marca opouštět v tak tíživé situaci. Ale mé dilema odjet nebo neodjet vyřešila nakonec Livia sama.

Cassia ji s pronikavým jekotem našla v krvavě rudé lázni. Domina si při koupeli raději pustila žilou.

XXVI.

Trochu jsem se z toho sesypal. Připadal jsem si totiž jako ukázkový neronovský manipulátor, jehož intriky někoho připravily o život. Když odnesli Liviino tělo, navštívil mě v mém pokoji Marcus. Byla hluboká noc a otřesená Drusilla spala u dětí.

Seděl jsem na posteli při svitu olejových lamp a s prázdným pohledem zíral do blba.

Marcus, který za sebou právě zavíral dveře, mi ale připadal dokonale vyrovnaný a nepatřičně nad věcí.

„Držíš se?“ zeptal se mě tiše.

Zvedl jsem k němu hlavu.

„Očividně ne tak dobře jako ty. Marcu, co jsme to provedli?“

Zarazil se.

„My nic. Rozhodla se sama.“

Chlad v jeho hlase mě trochu děsil.

„Jak to, že jsi tak klidný, můj pane? Vždyť… vždyť je to strašná tragédie. Pro tebe… děti… tento dům.“

Pomalu se ke mně přibližoval, když říkal:

„Livia byla slabá. A v mém životě přežívají jen silní. Jako jsme my dva.“ A to už se tyčil nade mnou.

Na dně mé duše se uhnízdilo děsivé podezření.

„Jak přesně jsi jí náš návrh předestřel, Marcu?“

Zaváhal.

„Tak, jaks mi ho předestřel ty.“

Sakra. Toho jsem se bál. Takže bez obalu.

„A co ti na to odpověděla?“

Zúžil pohled a výmluvně rozložil rukama.

„Že se radši zabije, než být bez dětí.“

Rozplakal jsem se.

„A tys ji od toho neodrazoval,“ odtušil jsem.

Marcus mlčel a zkoumavě mě pozoroval. Uvědomil jsem si, že mě zase hodnotí. A čeká na mou reakci. Jestli budu opět stát při něm. Tak jako zatím pokaždé. Párkrát jsem se zhluboka nadechl.

„Měls ji rád natolik, abys z ní udělal svou ženu. Opravdu ses o ni ukázkově staral skoro sedm let. Dokud plnila svou úlohu. Ale zklamala tě. A tys jí div nepodal břitvu. Mně bys udělal úplně to samé, že?“

„Ano,“ nezaváhal ani okamžik. „Přesně tak, Arte. Momentálně jsi mi nejbližším člověkem na světě. A není nic, co bych pro tvé štěstí neudělal. Miluješ mě, tak máš mé tělo. Chybí ti má přítomnost, tak si za tebou chodím povídat a bavit tě, a když jsi smutný, tak i utěšovat a objímat se s tebou…, což pro nikoho jiného nedělám. Jak jsem teď řekl, pro tvé štěstí dělám maximum. A nechci za to moc. Jenom oddanost, upřímný zájem o mou osobu a o moje štěstí. To si snad zasloužím, ne? Ale pokud bys mě zradil nebo ponížil, skončil bys jako Livia. Ale to pro tebe nemůže být novinka. Jak se často chvástáš, vidíš mi až do žaludku. Znáš mě. Dobře víš, jak krutý dokážu být. Ber to jako daň za to, že máš pořádného chlapa a ne žádnou slečinku, jako je třeba Scaeva. Od samého začátku ti muselo být jasné, že si zahráváš s ohněm. A že pokud nebudeš opatrný, popálíš se. Doposud ti to riziko za to stálo. A já se tě teď ptám – pořád ti to riziko za to stojí? Já ti za to stojím?“

Setřel jsem si slzu hřbetem dlaně.

„Ano, Marcu. Dokážeš být bezcitný, krutý a nebezpečný…, ale taky úžasný, spravedlivý a štědrý. Pro své milované by ses rozkrájel. A pro mě jsi toho udělal strašně moc. Byl bych pokrytec, kdybych ti Liviinu smrt vyčítal.“

Spokojeně mě pohladil po vlasech.

„Vybral jsem si dobře.“

***

Liviin pohřeb byl pro nás všechny emotivně dost zatěžkávající zkouškou. Mrzelo mě, že jsem do toho zatáhl i Drusilllu. Za dva měsíce se nám mělo narodit dítě a já se pošetile bál, aby ten všudypřítomný smutek neprosákl až do plodové vody.

Otroci přeřazení z Ostie nesli Liviino tělo na nosítkách lectica funebris městem. Za nimi jsme kráčeli my jako rodina, a protože její plačtivá matka měla pocit, že je nás v domě asi málo, najala ještě profesionální naříkače, což mi přišlo jako děsný úlet.

Nosítka na pohřební hranici zapálil sám Marcus.

Na pozemku v Ostii již bylo zbudováno malé kolumbárium – římská hrobka s výklenky ve stěnách pro urny. Tam jsme Liviin popel uložili. Byl to můj první pohřeb na území Říma (mimo toho arménského u mého otce), tak jsem se pak během povinných devíti dnů smutku Marca zeptal, proč se takovým hrobkám v latině říká holubník. Columba totiž znamenalo holub. A dozvěděl jsem se, že právě díky těm výklenkům ve zdi. Prý někomu holubníky připomínají. Ale mně teda moc ne.

Takže z Marca byl oficiálně vdovec. A já si dost nevhodně uvědomil pikantní skutečnost: Drusillu jsem si bral proto, aby mě jako řádného římského občana s vlastní rodinou „připravila“ pro Livii, až tu Marcus nebude. Přál si totiž, abych pak vychovával jeho děti.

Ale jak se říká – jestli chceš pobavit bohy, pověz jim o svých plánech.

Během těch těžkých dnů nám byla největší oporou asi Cassia, která automaticky převzala péči o všechny čtyři Marcovy děti. Ale ten si to zprvu ani neuvědomoval.

Jednou ji po celém domě hledal. Málem se se mnou srazil, když jsem se vynořil zpoza rohu z jídelny, přičemž jsem ujídal z misky sušené datle.

„Neviděls někde Cassiu?“ spustil hned kvapně. „Spěchám na obchodní jednání s tím senátorem, co by rád zrekonstruoval svou vilu, a zjistil jsem, že nemám jedinou čistou tógu. Budu tam muset v tunice jako nějaký pitomý úředník. Přetrhnu ji jak hada.“

Překvapeně jsem polknul sousto.

„Děláš si ze mě srandu?“

Úplně zkoprněl.

„Arte, jak… jak se odvažuješ…?“

Zabodl jsem do něj prst.

„Jak ty se odvažuješ? Copak nemáš dvě otrokyně z Ostie? Proč pořád přetěžuješ Cassiu? Tys před chvílí neslyšel, jak hlasitě se tvůj syn dožadoval pozornosti? Cassia je teď samozřejmě u něj. Jako pokaždé, když se z dětského pokoje ozve ryk. Hraje si s dvojčaty. A včera si Seci rozbila v atriu koleno a Cassia byla hned u ní, aby jí ho ošetřila. Jestli na ni začneš řvát kvůli nevypraným tógám, tak jsi pro mě největší idiot v Římě!“

Jistěže jsem přestřelil, ale zároveň si uvědomoval skutečnost, že žádným idiotem není. A že mi za mou drzost nic nehrozí.

Marcus totiž okamžitě zkrotl jako beránek.

„Ach… tak… tak to je jiná.“ Poškrábal se na čele a nejistě se pousmál. „Asi bych teď k ní měl trochu přehodnotit svůj přístup, co?“

Vložil jsem mu do pusy jednu datli.

„To bys fakt měl, můj pane. Ona je tvoje živé stříbro.“ 

Při žvýkání na mě mrkl.

„Ještě že tě mám, Arte. Na živá stříbra mám docela kliku.“

A oba jsme do dětského pokoje zamířili.

Jak jsem předpokládal, Cassia si na koberci hrála s dvojčaty. Zvedla k nám hlavu.

„U všech bohů!“ vyděsila se hned při pohledu na svého domina. „Ty tógy! Já věděla, že jsem na něco zapomněla.“

Ale Marcus se zatvářil poněkud rozpačitě.

„Tím se netrap, Cassi. Vlastně… vlastně jsem ti přišel oznámit, že si již nepřeju, abys mi tu uklízela. Ode dneška jsi chůvou na plný úvazek. A dostaneš vlastní pokoj.“

Tím jí pán domu naprosto vyrazil dech.

„Já… děkuju, domine. Asi bych se ti to neodvážila říct, ale ty dvě holky z Ostie obě děsně chrápou.“ Unaveně se pousmála.

A já do Marca nenápadně šťouchl.

Napřímil se.

„A taky chci, ať víš, jak moc si vážím toho, co pro mé děti děláš. A pro mě.“

A to se už dojetím rozplakala. Myslím, že tehdy jsem si uvědomil, že ho od jejich krátkého románku před sedmi lety, který vyústil v jejich soukromou tragédii, nikdy milovat nepřestala.

XXVII.

V dubnu – rok od povodní – už začínala má žena správně panikařit. Obrovský břich dával tušit pořádného cvalíka, neustále měla návaly a emoce jako na houpačce. Často na mě ječela, že co jsme si to s Marcem sakra vymysleli? A proč ona byla tak blbá, že nám na takový debilní plán kývla. Ale nemělo cenu jí cokoliv vyvracet, protože se mi hned pověsila na ramena a plakala štěstím, jak se na naše mimčo těší a že to bude určitě nejkrásnější holčička v celém Římě, anebo nejstatečnější válečník na světě. No, to by byl leda tak po svém strýčkovi. Ale budiž.

Starosti mi ale dělal spíš Marcus. Začínal mi chřadnout před očima. Povážlivě zhubnul, byl permanentně bledý a často se cítil k smrti unavený. Taky mě znepokojilo, že jsem čas od času na polštáři nacházel chumáče jeho hustých černých vlasů, což on hned sváděl na svůj věk. Taky už mu bylo pětapadesát. Napřed jsem měl podezření na virózu, ale když neonemocněl nikdo jiný v domě, začínaly mě přepadat nejčernější obavy. Muselo v tom být něco jiného.

A pak jsem si toho všiml. Nejvíc se mu vždycky přitížilo po večerním vínu.

Jednoho večera už seděl v posteli opřený o polštář a plný pohár měl již v ruce. Já na něho zamyšleně hleděl usazený na kraji lůžka.

Číši už měl napůl cesty k ústům, když jsem ho zastavil a normálně mu ji sebral.

„Počkej. Přinesu ti raději vodu.“ Pohár vody měl na nočním stolku, ale potřeboval jsem záminku pro opuštění místnosti.

„Co blázníš, Arte?“ nadechl se překvapeně.

Ale to už jsem byl na cestě do kuchyně. Věděl jsem, že mě ve svém stavu honit nebude. Ještě v chodbě jsem si k vínu přičichl, ale necítil jsem nic.

„Arte?“ slyšel jsem za sebou jeho hlas, ale byl jsem jako v mrákotách.

V kuchyni jsem rozsvítil všechny olejové lampy a začal prohrabávat naše zásoby: mouku, koření, pečivo, zeleninu, naložené maso…

Můj způsobený hluk přilákal Cassiu, která si ve dveřích dala ruce křížem.

„Co to vyvádíš, Arte? Nepotřebuješ s něčím pomoct? Nebo mám vzbudit Luculla? Myslím, že už spí.“

Narovnal jsem se a zaváhal.

„Cassi, něco teď od tebe potřebuju. Na první pohled to bude vypadat nebezpečně, ale věř, že není.“

Zadívala se na mě skoro vyděšeně.

„Tak mluv. Pomůžu, když to bude v mých silách. To přece víš.“

„Zajdi za mou ženou, ať ti vysvětlí, kde bydlí jistý Tigran z Trastevere. A potřebuju, abys mi ho co nejdřív přivedla. Uděláš to pro mě?“

Nasucho polkla.

„No… moc se mi tam nechce. Trastevere je docela díra. Ale podle tvého výrazu to musí být otázka života a smrti.“

Přikývl jsem.

„Přesně tak. Je to otázka života a smrti. Doslova. A cestou tam s nikým nemluv. Hlavně s Lucullem ne, kdyby se náhodou vzbudil.“

Teď už nechápala vůbec nic. Ale za hodinu a půl byla zpátky s Tigranem.

„Co se děje, Výsosti?“ zeptal se mě hned ve dveřích.

Já už měl všechny naše zásoby vytahané na stole i různě po zemi.

„Nevím. Hledám něco, co sem nepatří.“

Cassia se zamračila.

„Arte, do kuchyně patří všechno, co teď vidím.“

Ale i Tigran vypadal zmateně.

„Souhlasím. Nevidím nic podezřelého.“

„Něco tu je,“ trval jsem na svém umanutě. „Pojďte oba blíž a všechno vezměte do ruky. Ke všemu přivoňte. A řekněte mi o čemkoliv, co vás zaujme.“

Cassia pokrčila rameny.

„Ty jsi tu pán.“

Ale tentokrát jsem jí to nevyvracel.

A po pár minutách to byla ona, kdo čichal k mouce v malé keramické dóze. Už to bylo samo o sobě zvláštní a mělo mě to trknout dřív, protože mouku jsme měli ještě ve velké dóze.

„Tady… podívej, Arte. Tato mouka je nezvykle jemná a přijde mi taková… lesklá. Ale vůbec nevoní.“

Ale to už byl Tigran doma.

„Ukaž.“ Vzal jí nádobu z ruky a přičichl si k ní. „Má pravdu, Výsosti. To je bezesporu arsenik.“ A vtom mu došla ještě jedna věc. „Někdo se tě snaží otrávit jedem, pane.“

„Mě ne,“ oponoval jsem mu zamyšleně. „Teď vzbuďte Luculla. Hned.“

Ale když se rozespalý obtloustlý Hispánec v Tigranově doprovodu dokolébal do kuchyně, stačil mu jediný pohled na vytahané zásoby, aby věděl, kolik uhodilo. Kupodivu dokázal zachovat vážnou tvář.

„Aha. Takže už to víte.“

„Sedni si,“ zdrtil jsem mezi zuby. „Musíme si promluvit.“

Krátce zaváhal, ale poslechl mě. Já se posadil na kraj stolu čelem k němu a založil si ruce na prsa.

„Proč?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Kuchař spíš vycítil, než uviděl Tigrana za svými zády. Ale pak docela chladnokrevně pokračoval:

„To je jednoduché. Miloval jsem paní Livii a nenávidím pána. Vůbec nechápu, co na něm všichni vidíte. Vždyť je to surovec a tyran. Nikdy mi za nic nepoděkoval, jen mě v jednom kuse peskuje a ponižuje.“

Musel jsem se hodně ovládat, abych po něm neskočil.

„Jak dlouho mu to svinstvo sypeš do vína?“

Zhluboka se nadechl.

„Od toho dne, co mou paní kvůli tobě zabil – samozřejmě.“

Ve spáncích mi začalo tepat.

„Co to plácáš za nesmysly? Livia se přece zabila sama.“

Ale na Lucullovi bylo najednou vidět, jak moc mě touží ranit.

„Sám jí podal břitvu. Přišla mi to říct, než šla do koupele. O mých citech věděla.“

Všichni jsme zalapali po dechu.

Ale Lucullus nemilosrdně pokračoval.

„Vážně sis myslel, že jste byli s paní přátelé, Arte? Ona tě nenáviděla. Ano, byla ti vděčná za to, žes zachránil dominu Seci, ale jen do té doby, dokud s tebou pán zacházel jako s otrokem. Později ses pro ni stal hrozbou. Kradls jí ho přímo před očima a vůbec ses za to nestyděl.“

A najednou jsem nechtěl slyšet víc. Bál jsem se toho, co se ještě dozvím.

Ale kuchařův triumf měl teprve nastat.

„Vlastně tě chtěla předloni zabít. Namíchala ti do pití bolehlav, ale omylem se tvé číše napila tady Cassia.“

Ta celá strnula.

„Naštěstí jen jednou, ale celý týden jí bylo špatně. Proto tehdy s vámi nemohla na trh. A tak paní vymyslela náhradní plán…“

A já náhle věděl jaký.

„Ten zloděj,“ hlesl jsem užasle.

„Přesně tak. Jeho primárním úkolem nebylo jí ukrást šperky. Ale zabít tě. No ale ty zlaté řetízky už jeho odměna byly.“

Celá kuchyně se se mnou mírně zatočila.

„Ale… ale Livia mě prý pak hned začala ošetřovat. A dopravila mě až sem.“

„Musela,“ pokrčil Lucullus rameny. „Byly tam davy lidí. A všichni se na ni dívali. Další pokusy tě oddělat už pak raději vzdala. Byla dost pověrčivá a začala věřit tomu, že jsou ti bohové nakloněni.“

Cassia si zacpala ústa, aby se nerozkřičela, a já měl také skelný pohled.

„A ona se dominovi v ten osudný den ke všemu přiznala?“ zeptal jsem se.

„Ano. Chtěla ho ranit za to, že jí odepřel děti. Řekla mi to, než odešla do koupelny. Prosil jsem ji, ať to nedělá. Že musí žít pro své děti. Ale ona mě vůbec neposlouchala. Prý už o ně stejně přišla.“

A do mě najednou vjel neuvěřitelný vztek.

„Potom je dobře, že jí dal tu břitvu. Moc dobře. Děvka jedna.“

Svým slovníkem jsem všechny šokoval. Cassia se už definitivně rozplakala.

„Je ti jasné, co s tebou provedu, Luculle?“ podíval jsem se mu zpříma do očí.

„Se mnou si dělej, co chceš,“ odfrkl mi drze. „Bez paní už nemá můj život smysl. Ale moje smrt bude pomstěna. To ti mohu zaručit. Stojí za mnou velmi mocný spojenec. Od něj vlastně mám ten arsenik.“

„A pomstěna kým, ty pse?“ šťouchl ho do zad Tigran. „Kdo to je?“

„Však uvidíte,“ mazlil se Hispánec se svým tajemstvím.

Usilovně jsem přemýšlel, kdo mu může krýt záda. Koho všeho Lucullus v Římě zná? A kdo mu sehnal ten arsenik? Marcus byl všemi obávaný válečník a mocný patricij. Chtít ho zlikvidovat potřebovalo notnou dávku kuráže. Nebo nenávisti. A to nejlíp od někoho vysoce postaveného. Ale náš kuchař by těžko znal takovou šarži. Ten někdo by musel zkontaktovat Luculla sám. A vědět o jeho skrývané zlobě. A lásce k Livii.

A najednou mě něco osvítilo.

„Správce císařova archivu a Liviin milenec.“ Jak se to jen jmenoval? „Servius Octavius Pulcher!“

Jeho mimika tlouštíka okamžitě prozradila.

Vítězoslavně jsem se ušklíbl a pokynul Tigranovi:

„Otevři mu pusu a drž ho.“ A mrkl jsem po Cassii: „Tohle nebude pro tvé oči. Nech nás, prosím.“

Poznala, k čemu se schyluje, tak mě hned poslechla a zmizela.

Tigran mezitím kuchaře drtil svými železnými svaly a nějak se mu podařilo držet mu pusu otevřenou. Tak jsem mu do ní začal sypat arsenik.

„Jen ochutnej vlastní medicínu, hajzle.“ Samozřejmě jsem ho tím spíš udusil, než otrávil.

Když se s chrčením svalil na zem, funěl jsem stejně, jako když Marcus vraždil toho zloděje při povodních. Zabíjení je holt dřina.

„Tigrane,“ ztěžka jsem oddechoval. „Najdi mi mezi našimi lidmi někoho, kdo sprovodí archiváře ze světa.“

Ani nezaváhal.

„Rád se toho ujmu sám, Výsosti.“

„V žádném případě,“ zamítl jsem. „Jsi pro mě až příliš důležitý. Nemohu riskovat tvůj život, kdyby se něco zvrtlo. Musí to být někdo… postradatelný.“

Hned jsem si uvědomil, že musím znít jako ten nejodpornější římský patricij, který si neváží života vlastních poddaných, ale tehdy mi to bylo jedno.

Řím vás změní, ať chcete, nebo ne.

XXVIII.

Druhý den ráno jsem na stříbrném tácu přinesl Marcovi snídani do postele. Míchaná vajíčka v misce, nějakou čerstvou zeleninu a pečivo. Posadil jsem se na kraj lůžka a loktem ho jemně probudil.

„Vstávej, můj pane.“

Trhl sebou, jako bych ho vzbudil ze zlého snu. Čelo se mu lesklo potem. Lokty si pomohl do sedu.

„Dobré… dobré ráno,“ zamumlal. „Díky, ale teď do sebe nic nedostanu.“

„Ale ano.“ Položil jsem mu tác do klína. „Marcu, tohle je nejdůležitější snídaně ve tvém životě. Za chvíli se dozvíš proč. Tak jez.“

Dřív by mě hned zahrnul nadávkami, ale tvrdost mého pohledu ho přesvědčila ke spolupráci. Zdráhavě se dal do jídla.

„Co… co to mělo včera znamenat? Proč jsi mi odnesl to víno? A pak se už nevrátil?“

Zaváhal jsem, než jsem odpověděl:

„Protože bylo otrávené. Lucullus ti do něj už týdny přidával arsenik. Promiň, nešlo to říct jemně.“

Vajíčky se zakuckal, tak jsem mu hned nalil pohár čisté vody, co měl na nočním stolku. Napil se.

„Lu… Lucullus? Proboha proč?“

A já mu pověděl o jeho tajné lásce k Livii. I o tom, že vím, jak přesně zemřela. A hlavně proč. Protože mě chtěla zabít.

„A… Arte,“ koktal chvíli. „Pochop, prosím…, usilovala ti o život. Nemohl jsem ji nechat vyváznout bez trestu. Taky mi došlo, že navzdory svému slibu by si tě po mé smrti nikdy nevzala. Jedinou alternativou by pro ni bylo se tě znovu pokusit zabít.“

Asi čekal, že ho za to budu kárat.

Ale já ho místo toho překvapil slovy:

„To je v pořádku, můj pane. Celé ty roky jsem o ní měl zkreslené představy. Měla mě za nepřítele, zatímco já bych jí byl ochoten ustoupit ve všem. Právo na tebe měla ona, ne já. Žárlila na mě naprosto zbytečně. Přesto toužila po mé smrti. Tak teď je mrtvá ona. A já jsem za to rád. Opravdu. Ale zamilovaný Lucullus to samozřejmě viděl jinak.“

„Okamžitě mi ho přiveď, Arte. Hned. Zabiju ho. Na to síly ještě mám.“

„Není třeba, pane,“ pronesl jsem smutně. „Včera jsem ho zabil sám. Už ti neublíží.“

Marcus šokovaně zalapal po dechu a znovu se napil.

„Ty, Arte? Vlastníma rukama?“

„Tak zabil jsem už loni. Ale tady jsem si to na rozdíl od toho lapky fakt užil. Nasypal jsem mu ten arsenik až do krku.“

Marcus na mě několik vteřin užasle zíral. Než dojatě připustil:

„Stal se z tebe pravý Říman. Hrdý a statečný. Moje práce skončila.“

Kdyby jen věděl, jak blízko byl pravdě. Ale rozhodně ne v dobrém slova smyslu.

„Ne,“ zamítl jsem tiše. „Ještě mě máš hodně co učit. A budeš.“

Zakašlal si do dlaně.

„Kdoví, kolik toho svinstva už do mě Lucullus nasypal. A taky nejsem nejmladší… “

Přinutil jsem se k pokřivenému úsměvu.

„S takovými kecy na mě nechoď. Jsi nejsilnější chlap, co znám. A nikdy se nevzdáváš.“ Mírně jsem naklonil hlavu dozadu. „Už můžeš, Diodore.“

A než stačil Marcus cokoliv namítnout, už holohlavý řecký lékař nahlížel do dveří.

„Zdravím, domine. Vlastně oba dominové.“

„Nešaškuj,“ odbyl jsem ho unaveným tónem. „Svěřuju ti Marca Vibia do tvé výhradní péče.“ Postavil jsem se čelem k němu. „Tento dům neopustíš, dokud pána neuzdravíš. Zaplatím ti veškerý ušlý zisk, ale…,“ stoupl jsem si přímo před něj, „… ale pokud selžeš, jako lékař jsi v Římě skončil. O to se osobně postarám.“

Ale on mě strýčkovsky poplácal po rameni.

„Nemusíš mě zastrašovat, hochu. Mám vaši famílii opravdu rád. A udělám vše, co bude v mých silách.“

Marcus nás z lůžka pobaveně pozoroval.

„Přesto bych jeho slova nebral na lehkou váhu,“ usmál se. „Ani já bych si ho teď nechtěl znepřátelit.“ Pak ale trochu zvážněl. „Takže – jaké mám vyhlídky?“

Postarší Řek se poškrábal na své lysé hlavě.

„Předně – nevíme, kolik jedu už tvé tělo absorbovalo. Ale jak před chvílí řekl tady Art, dříve abych zdravějšího a silnějšího muže pohledal. Takže šance máš dobré, pane. Začátek naší léčby ale nebude zrovna nejpříjemnější. To tě varuju rovnou. Použijeme ricinový olej jako projímadlo. Pak budou následovat jílové minerály a dřevěné uhlí jako absorbenty jedu…“

Marcus při těch slovech jen bledl.

„Ale do prdele…, to jsou tedy vyhlídky.“

Lékař pokračoval:

„Léčbu samozřejmě podpoříme speciální dietou a posilujícími vývary. Z bylinek doporučuju fenykl.“

Postavil jsem se přesně doprostřed mezi ně a střídavě mezi nimi kmital pohledem.

„A teď aby bylo jasno, než se dominus Vibius uzdraví, jsem pánem téhle famílie já.“ Neušlo mi zlostné Marcovo zafunění, ale po chvíli jen rezignovaně přikývl. „Marcu, já se tě neptal na souhlas. Od tebe teď vyžaduji stoprocentní poslušnost a spolupráci. Bez reptání. Stejně již nejsi fyzicky schopen mi ublížit, takže máš prostě smůlu. A ty, Diodore, pokud bude náš marod tvou léčbu sabotovat, bude k tobě hrubý nebo nevděčný, okamžitě mi to nahlásíš a já si ho srovnám. Věřím vám. Vám oběma. A teď mě omluvte.“

„Kam jdeš?“ zamračil se Marcus. Ale jeho oči se smály.

Řekl jsem mu jen polovinu pravdy:

„Za Tigranem, najít nám nového kuchaře.“

Na chodbě jsem se skoro srazil s Drusillou, která mě očividně hledala.

„Arte, Cassia mi všechno pověděla. Tys… tys opravdu Luculla zabil? Vlastníma rukama? Ty?“

Zaváhal jsem.

„Samozřejmě. Byl to zrádce. A teď mi prosím ustup. Spěchám.“

Jen rychle překvapeně zamrkala.

„Tak ty spěcháš, jo? Na to bych se ještě podívala. Zajímá mě všechno. Jak dlouho Marca trávil jedem, jak tě to vůbec napadlo, proč…?“

Skočil jsem jí do řeči:

„Na prázdné tlachání teď fakt nemám čas. Později ti to povím. A opovaž se Marca rušit. Je u něj lékař. Kde je Cassia?“

V našem fejkovém manželství to byla ona, kdo hrál vždycky prim. Uvědomovali jsme si to oba. Proto jsem ji svým dnešním tónem poněkud zaskočil.

„Uklízí… uklízí kuchyni. Vypadá to tam jak po zemětřesení.“

A to mě dopálilo. Zařval jsem na obě otrokyně z Ostie.

Přicupitaly vzápětí.

„Ano, domine?“ uslyšel jsem bázlivě unisono.

„Co sakra děláte? Mazejte uklízet kuchyni. A Cassiu hned pošlete postarat se o děti. Tady domina Drusilla na vás dohlédne.“ Podíval jsem se na ni. „Ručíš mi za to, že kuchyně bude vypulírovaná a děti po snídani, než se vrátím.“

A to už jsem svou ženu odzbrojil úplně.

„Já… ano, samozřejmě.“ Hned se ohlédla po otrokyních. „Co tady okouníte? Neslyšely jste domina? A chraňte vás všichni bohové, jestli kvůli vám budu mít průšvih.“

A mrkla na mě.

***

Tigran mi ve svém domě představil dva muže.

Zareh byl bodrý asi padesátiletý kuchař s šedými dlouhými vlasy v culíku. Hned jsem ho poslal čekat ven před dveře.

Zajímal mě hlavně ten druhý – Vardanes. Mlčenlivý pětatřicátník s jizvou nad levým okem. Tvářil se, jako by nenáviděl celý svět, ale já za jeho očima viděl spíš bolest než zlobu. Byl to vysloužilý voják, který se specializoval na infiltraci a eliminaci cílů v nepřátelském táboře.

„Jak se jmenuje cíl, Výsosti?“ zeptal se mě tiše. Jeho hlas zněl jako šustění podzimního listí.

Chvilku jsem ho pohledem studoval, než jsem mu odpověděl:

„Servius Octavius Pulcher. Je to císařův úředník zodpovědný za státní archiv. Ale nevím, jak vypadá, ani kde bydlí.“

„To nebude problém, pane. A jak si přeješ, aby… odešel ze světa?“

Nepřestával jsem žasnout nad tím, kam až mě láska k Marcovi zahnala. Kým jsem se byl kvůli němu ochoten stát. Tak já si skutečně objednávám úkladnou vraždu! Já! Takový strašpytel.

„V krvi a bolestech. Podrobnosti nechám na tobě. Dostaneš tři sta denárů, když se to podaří.“

Tigran stojící opodál se jen u takové částky trochu ošil.

„Výsosti, já už jsem ti navrhl, že bych to pro tebe udělal rád. A to… to jsem ještě netušil, jak štědrý hodláš být.“

„Zmlkni.“ Tigran dokázal být poněkud hamižný a někdy mi s tím lezl trochu na nervy. Obrátil jsem pozornost k Vardaneovi, na kterého částka udělala dojem tak akorát úměrně jeho profesionalitě. Očekával jsem to.

„Je mi ctí s tebou obchodovat, Výsosti.“

„Nápodobně. Můžeš jít. A vyřiď prosím kuchaři, že jsem hned venku.“

Když jsme s Tigranem osaměli, stoupl jsem si před něj a dobrácky položil ruku na jeho rameno.

„Příteli, copak jsem tě někdy zklamal?“

Sklopil zrak jako provinilé děcko. Třísetpadesátilibrové děcko.

„Nikdy, Výsosti.“

„Dostaneš sto denárů za zprostředkování. Víc teď neseženu. A naposledy ti opakuju, že bych nepřenesl přes srdce, kdyby se ti něco stalo. Z Arménů jsi mi nejbližší. A mám tě fakt rád, víš?“

Objal jsem ho a položil hlavu na jeho širokou hruď.

Věděl jsem, že ho tím dojmu k slzám. A to jsem měl pro něj připravenu ještě větší emoční nálož. Zvedl jsem k němu hlavu.

„Teď tě žádám jako přítele. Mohl bych tě milovat jako syn svého otce?“

A tím jsem ho rozsekal úplně. Bulel jako želva, když přikývl.

„Beru to jako ano. Díky. Takže už bys mi konečně mohl přestat říkat Výsosti. Můj táta mě tak taky neoslovoval.“