Artabanus XXXIII.–XXXVI.

XXXIII.

V červenci jsme naše první výročí svatby oslavili rozvodem.

Sezvali jsme pár sousedů na hostinu do peristylu, kam tedy dorazil i Quintus, kterého všichni znali jako pretoriána a našeho nového přítele. Nic víc. Od Illy se musel držet co nejdál. Raději jsem mezi ně posadil Lucia.

Postavil jsem se a pozvedl číši vína.

„Přátelé, chtěl bych vám oznámit novinku, která vás možná rozesmutní…, ale to nemusí. Se svou ženou se rozcházíme, avšak v dobrém. Sám mám již delší dobou novou lásku – a jednou ji přeji i Drusille. A ač to bude vypadat nezvykle, vězte, že máme dvouměsíčního syna, který ještě péči své biologické matky potřebuje. Takže i po rozvodu tady Illy nějaký čas zůstane…“

Zvedla se vlna překvapeného šumu.

Mrkl jsem po Drusille a číší jí pokynul.

„Tu liberam habere – Jsi volná,“ pronesl jsem povinnou formuli.

Poděkovala mi mírným úklonem.

A byl jsem rozvedený. To koukáte, co? Tak jednoduché to tehdy bylo. Stačilo prohlášení přede svědky.

A pak hostina pokračovala, jako by se nechumelilo.

Na druhý den se už ale chumelilo.

Samozřejmě obrazně. Sníh jsem v Římě nikdy nezažil.

***

Zrovna jsem ve své pracovně sepisoval seznam stavebního nářadí, které musí Tigran dokoupit pro naši novou zakázku, když mě vylekal ženský jekot z atria. Moje okno směřovalo do peristylu, takže jsem raději hned vyběhl ven.

A naskytl se mi ten nejhorší možný pohled, který můj mozek hned nedokázal zpracovat.

Plačící Cassia se krčila na zemi a na rukou, kterými se bránila, měla již krvavé šrámy. A nad ní stála šestiletá Lucia s bičem.

Cože???

„Lucio!“ zařval jsem na ni. „Hned to pusť!“

Dívenka se po mně překvapeně ohlédla.

„Ale proč, Arte? Všechny moje kamarádky bičují svoje otroky. A posmívají se mi, že já to nedělám. Cassi mi nechtěla dát sladkosti. Že jsem jich měla už dneska dost a že prý budu mít zkažené zuby.“

Dvěma skoky jsem byl u ní, bič jí vytrhl z ruky a vrazil jí pořádnou facku. Nikdy předtím ani potom jsem dítě neuhodil. Ve vašem světě by to bylo už asi přes čáru…, ale když ona si to tak strašně moc zasloužila.

Hned se rozbulela.

„To… to řeknu tatínkovi. A on tě za to zabije!“ A už cupitala pryč, aby ho našla. Práskačka.

Já mezitím Cassii pomohl na nohy. Třásla se jako osika, takže jsem ji hned objal.

„Moc mě to mrzí, Cassi. Ani nevíš jak.“

Jen vzlykala a nebyla schopná slova.

„Arte!!!“ zaduněl atriem Marcův rozezlený baryton. Už se k nám blížil s uplakanou Lucií v náručí. „Že to není pravda? Ty bys přece žádnému z mých dětí nikdy neublížil!“

Vjel do mě vztek. Sebral jsem ze země bič a hodil mu ho k nohám.

„Tímhle tvá dceruška trestala Cassiu za to, že jí nechtěla dát sladkosti.“ Po tváři mi stékaly slzy bezmoci, kterou jsem se doslova dusil. „Tímhle! Šestileté dítě!“

Marcus dceru ohromeně pustil na nohy a klekl si k ní.

„Luci…? Tys zbičovala svou chůvu? Opravdu?“ Hlas měl najednou zlomený.

A malá otrokářka přestala jako na povel ronit slzy.

„Maminka říkala, že bičovat vzpurné otroky je správné.“

Zase ta děvka Livia! Stydím se za to, že jsem vám ji ze začátku líčil jako světici. Ale prostě jsem potřeboval, abyste ji takhle viděli. Tehdy.

Marcův pohled nečekaně zesklovatěl.

„Ale… ale vždyť přece vidíš, že u nás se k otrokům chováme jinak.“ Už dlouho jsem ho neviděl tak bezradného. „V jiných domácnostech možná žijí vzpurní otroci, ale… ale tady nás poslouchají, protože si nás váží. Avšak vážit si nás přestanou, pokud je budeme trestat z tak… malicherných důvodů.“

„Ale tak to maminka neříkala,“ odsekla Lucia trucovitě. „Tys už na ni úplně zapomněl, tati. Vůbec o ní nemluvíš.“ A začala znovu potahovat. A myslím, že tentokrát doopravdy.

A Marca přemohlo dojetí.

„Teď jdi do svého pokoje,“ přikázal jí tiše. „Promluvíme si o tom později.“

Vstal a zamířil ke Cassii, ale ta celá reflexivně ztuhla a schovala se za má záda.

A to Marca zastavilo.

„Cassi, strašně moc mě to mrzí. Už… už se nemusíš bát.“ A opatrně k ní natáhl svou silnou paži.

Ona ale jen zamítavě zakroutila hlavou a ještě víc mě zezadu objala.

„Prosím,“ oslovil jsem ho smířlivě. „Nenuť ji, aby k tobě šla. Moc dobře víš, že by poslechla. Cassi teď nějaký čas zůstane v mé pracovně. Vrátíme tam postel. A Illy se postará o děti. Souhlasíš?“

Nekonečně dlouho nás vyděšeně pozoroval…, než mlčky přikývl.

***

A až když za námi dvěma zaklaply dveře hlavního cubicula, Marcus se mi v sedě na posteli na rameni rozplakal jako malý kluk.

„Nemůžu… nemůžu uvěřit, že to Lucia udělala,“ štkal. „Vždycky to byla moje malá hodná holčička.“

Moc jsem nevěděl, jak zareagovat. A obhajovat se mi ji fakt nechtělo. Ale Marcus nějaká slova útěchy slyšet zoufale potřeboval.

„Prý… prý to viděla u svých kamarádek,“ dostal jsem ze sebe neochotně. „Ještě z toho nemá rozum.“

A on se na mě podíval.

„Mám tě moc rád, Arte, ale když jsem se dozvěděl, žes ji uhodil, chtěl jsem tě za to na místě zabít. Je ti to aspoň líto?“

A to už jsem dál hrát divadlo nevydržel.

„Ne. Kdyby byla dospělá, jednou bych ji tím bičem švihl, aby věděla, jak moc to bolí. Každý, kdo ho používá, by to měl pocítit.“

A Marcus nebezpečně ztuhl. Jeho pohled byl mrazivý.

„Někdy i ty dokážeš být krutý. Stejně jako já.“

Jen jsem smutně pokrčil rameny.

„Učil jsem se od toho nejlepšího.“

Po jeho slzách už nebylo ani památky. Malý okamžik vypadal, že mě za má slova udeří. Ale pak zjihl.

„Máš… máš pravdu.“

Beze slova vstal. Něco sebral ze stolu a opustil ložnici.

Co chce dělat???

Bázlivě jsem ho následoval, ale ani jednou se po mně neohlédl.

Rozrazil dveře mé pracovny, až Cassia sedící za mým stolem nadskočila. Zahlédla bič v jeho ruce a znovu se rozplakala.

„Ne, prosím! Domine, ne! Nic jsem neprovedla!“

Ale Marcus ho složil, předstoupil těsně před ni a vtiskl jí ho do rukou. Pak se otočil, o pět kroků poodstoupil a odhalil svá široká ramena.

„Art si myslí, že každý, kdo používá bič, by měl vědět, jak moc jeho rány bolí,“ pronesl zničeně, přičemž se mi díval do očí. Nevěřícně jsem stál ve dveřích. „Cassi, dej mi tolik ran, kolik ti uštědřila má dcera. Beru její vinu na sebe.“

„Cože?“ hlesli jsme s Cassiou unisono.

Už už jsem ji chtěl prosit, aby to nedělala…, ale pak jsem si uvědomil, že je to přece Cassia. Ta by to nikdy nezvládla!

Ale ona bič pomalu rozpletla.

Zatajil jsem dech.

V očích se jí zableskla touha po pomstě a očividně se odhodlávala k činu.

U všech bohů, ona to udělá! Pořád měla zakrvácená předloktí. Lucia ji pěkně zřídila. Tak jsem tiše před Marca předstoupil, objal ho a položil hlavu na jeho chlupatou zpocenou hruď.

„Co to děláš, Arte?“ slyšel jsem jeho zmatený hlas někde nad sebou. „Nepřeji si, abys ji od toho odrazoval.“

„Já vím, můj pane. Luciin trest si jako její otec zasloužíš. Jsem tu pro to, aby ses měl o koho opřít, až budeš dostávat rány. Dost to s člověkem zacloumá. Věř, že vím, o čem mluvím.“

Nebyl schopen slova.

A Cassia bič konečně odhodila a jeho záda objala. Kvůli jeho statné postavě jsem na ni neviděl, ale hádal bych, že si opřela hlavu o jeho lopatky, stejně jako já z druhé strany.

„Nemohu, Marcu,“ zašeptala. „Na to tě moc miluju.“

A on se mírně pootočil a oba nás vzal pod svá podpaží. Každý jsme dostali pusu na temeno hlavy.

„Tolik lásky si přece nezasloužím,“ přiznal dojatě. „Já ne.“

A najednou jsem přesně věděl, jak jedině dokážeme Cassii vynahradit to, čím jí tento dům kdy ublížil.

A bylo mi z toho chvíli na umření.

XXXIV.

S Quintovým nastěhováním se jako by vrátilo pod naši střechu slunce. Po otravném povýšeném pretoriánovi najednou nebylo ani stopy. A mohla za tu proměnu Drusilla. Teď mi spíš připadal jako nadšený hravý kluk. Neustále nás bavil svou roztržitostí, všechno ho zajímalo, se vším chtěl pomáhat. A ke mně se choval bezvadně, protože mi byl vděčný za to, že jsem mu velkoryse přenechal tak úžasnou ženu.

Jen malého Drusa jsem ho přebalovat nenechal. Tohle jsem si prostě nechat vzít nechtěl. Jednou jsem se této aromatické činnosti věnoval, když mi vyděšeně koukal přes rameno, a Drusilla sedící na posteli nás pobaveně pozorovala.

„Podle mě to děláš blbě,“ zhodnotil mé zavinování pleny. „Tohle z něho musí slítnout hned, jak ho zvedneš.“

„Dej pokoj,“ šťouchl jsem ho loktem do žeber. „Dělal jsem to tisíckrát.“

„A Illy to po tobě musela pokaždé předělat.“

Strnul jsem a nevěřícně se otočil.

„Je to pravda?“ udeřil jsem na exmanželku.

Nahlas se rozesmála.

„Je. Ale raději to prosím dokonči ty. Quint by mu tam udělal gordický uzel.“

Najednou do ložnice vstoupila Cassia.

„Neruším?“ Symbolicky zaťukala na zárubně dveří. „Arte, mohl bys na chvíli?“ Obě zápěstí měla ještě obvázaná.

Zaváhal jsem.

„Jistěže.“

Ale i Drusilla se na chvíli odmlčela, než se opatrně zeptala:

„Už je to dobré, Cassi?“

Tázaná nasucho polkla a mlčky přikývla.

Za chvíli jsem s ní korzoval po peristylu.

Zavěsila se do mě.

„Arte, tys o mně s dominem mluvil?“

Přikývl jsem.

„Samozřejmě. Museli jsme to nějak dořešit.“

„Teď myslím jeho chování ke mně. Najednou je tak… pozorný. Vůbec mě neúkoluje. A pořád mi děkuje za každou maličkost. Vlastně po mně vůbec nic nechce. Připadám si trochu… zbytečná.“

Překvapeně jsem nadzvedl obočí.

„Takhle si postěžuj před otrokyněmi naší sousedky dominy Fabie. A ukamenují tě.“

Unaveně se usmála.

„To asi jo. Ale… já ráda dominovi v domácnosti pomáhám. Neobtěžuje mě to.“

„Hádám, že trpí výčitkami za Lucii.“

Chvilku zamyšleně hleděla před sebe.

„Jako všichni tady vím, jak moc ho miluješ. Vadí ti, že i já k němu cítím to samé?“

„Nevadí, Cassi,“ přiznal jsem popravdě. „Kdybychom my dva byli stejného pohlaví, asi bych to viděl jinak. Ale já na ženu žárlit nedokážu. Ani na Livii jsem nemohl. A byl bych moc rád, kdybys to nedokázala ani ty u mě. Vždyť vztahy dominů k puerům a ancillám jsou jako den a noc.“

„Už dávno nejsem jeho ancillou,“ posteskla si.

Zastavil jsem se.

„A chtěla bys znovu být?“

Objala si své břicho.

„O té doby, co jsme přišli o…,“ ani to nedokázala doříct, „se mě ani jednou nedotkl. Jako ženy.“

Ano, stvrdil jsem v duchu své předchozí rozhodnutí. Udělám to. Zaslouží si to.

***

Balneum – neboli po vašem koupelna – byla v Marcově domě skutečným chrámem čistoty a relaxace. Začínala malou vlažnou místností s vyhřívanou podlahou, fresky na stěnách a mozaika na zemi zobrazovaly Neptuna s mořskými nymfami. Obří terakotová vana byla zapuštěná do podlahy a vyhříval ji rudimentární vodovod. V dosahu rukou stály na policích bronzové nádoby s oleji a alabastrové flakonky s parfémy. Místností prostupoval jemný kouř z kadidla.

Prostě pohoda.

S Marcem jsme se zrovna nořili do vany, když jsem se osmělil k dotazu:

„Nevadilo by ti se o mě při koupeli opřít?“

Ohlédl se po mně s lišáckým úšklebkem.

„Vždyť tě zalehnu.“

„Sednu si na schodek.“

„Ještě nikdy jsem nikomu neseděl v náručí.“

„To je mi jasné. Proto ten opatrný tón.“ Určitě mi to nedovolí.

Zaváhal.

„A proč ne? Člověk má zkusit všechno.“

Tak jsem se posadil na vyvýšený stupínek, kde mi voda sahala skoro po bradu, a on si sedl přede mě. Zezadu jsem ho objal a nasál opojnou vůni jeho kůže. Celý svůj svět jsem svíral ve své náruči a bylo mi nádherně.

„Užíváš si to, co?“ rýpnul si do mě.

Dal jsem mu pusu na zátylek.

„Moc. A děkuju.“

Zvrátil hlavu dozadu na mé rameno.

„Zas z toho nedělej událost, Arte. Proč bych ti nevyhověl, když vím, že tě tím potěším?“

Začal mi tvrdnout penis.

„Promiň,“ uculil jsem se a mírně posunul pánev dozadu.

Nahlas se rozesmál.

„Čekal jsem to každou chvílí. Vydrbeš mi záda?“

„Samozřejmě. Ale nech mě chvíli vegetit.“ Pak jsem trochu zvážněl. „Spřádáš nějaké plány do budoucna, Marcu?“

Dotaz ho jistě zaskočil. Naštěstí jsem nemohl vidět, jak se tváří. Mohlo by mě to rozhodit, což jsem zrovna teď nepotřeboval.

„Co máš konkrétně na mysli?“ 

Zhluboka jsem se nadechl a doufal, že nepokazím atmosféru.

„Pořád myslím na Lucii. A vlastně na všechny tvoje děti. Ať chceme, nebo ne, potřebují matku. Takže jsem se vlastně ptal, zda nepomýšlíš na sňatek?“

Dlouhou chvíli bylo ticho.

„Zrovna od tebe bych takový dotaz nečekal. A jen doufám, že mě právě nežádáš o ruku. Nejsem žádný Nero. A nová žena znamená, že se stěhuješ z hlavního cubicula, víme?“ Znělo to trochu rozmrzele.

Píchlo mě při té představě u srdce.

„Víme,“ kuňkl jsem. „Ale bojím se, že je to nevyhnutelné. Časem.“

Znovu následovala pauza.

„Arte, proč mi navrhuješ něco, co tě musí trhat na kusy?“

Políbil jsem ho za ucho.

„Protože je to nejlepší pro tebe. A dobře vím, že to zní jako to největší klišé, ale… ale tvoje štěstí je pro mě vším.“

Dal si loket za hlavu, aby mě mohl pohladit po vlasech.

„Od tebe to jako klišé vůbec nezní. A ano, už jsem na další sňatek opravdu pomýšlel. Jen jsem tě tím nechtěl trápit.“

Srdíčko se mi trochu rozbušilo.

„A už sis vyhlédl tu šťastnou?“

Musel se uchechtnout.

„To snad jen pro tebe jsem taková výhra. V celé naší ulici jsem znám jako věčně nabručený morous se čtyřmi dětmi. Takže žádná partie.“

„Děláš si srandu? Neumím si představit ženu, která by tě nechtěla za muže. Prostě neumím. Jsi ďábelsky přitažlivý, chytrý jako liška, pyšníš se vojenskými úspěchy, dokážeš zařídit milion věcí… a jsi nepřekonatelný v posteli.“

To už se smál hodně nahlas.

„Kéž by ses mohl stát ženou, Arte. Jak už jsem ti kdysi řekl – roli mé manželky bys zvládl s přehledem.“

Zamyslel jsem se.

„A věříš, že jsem ženou nikdy být nechtěl?“

„Jistěže věřím. Kdo by to chtěl? Ženské to v našem světě fakt nemají lehké.“

„Až na mou ex. Ta si to vždycky uměla nějak zařídit.“

Vyprskl smíchy.

„Ta rozhodně ano.“

Sáhl jsem po houbě na tyčce, namydlil ji a začal mu mýt jeho široká záda.

„Takže máš nějakou vyhlédnutou, nebo ne?“

Mírně ke mně natočil hlavu.

„Napadla mě naše sousedka Fabia. Loni taky ovdověla. A myslím, že po mně trochu pokukuje.“

„Ta semetrika pokukuje po každém chlapovi.“ Hned jsem strnul. „To ani náhodou, Marcu. Tady nedomlouváme další obchod, ale… ale tvoje životní štěstí. A s tou mrchou bys ho fakt nenašel.“

To už se na mě podíval úplně.

„Cože, Arte?“ rozesmál se. „Ty mi ji neschvaluješ?“

„Zapomeň, chlapečku,“ dovolil jsem si ho něžně kárat. „Vybírej dál. Jestli jsem ti připadal otravně zarputilý, když jsme tě kurýrovali z otravy, tak věz, že to nebylo nic oproti tomu, co by tě čekalo, kdyby sis chtěl vzít Fabii.“

Zaváhal, ale pak mi dal pusu na rty.

„Dobře, Arte. Budu tvému úsudku věřit. Jako pokaždé. A vybereme nějakou vhodnější… kandidátku.“

Polibek jsem mu vrátil.

„Ty se musíš oženit z lásky. Copak tebe to k žádné jiné ženě netáhne?“

A on zúžil pohled.

„Gaie Vibie Artabane, vidím ti až do žaludku. Ty se mě snažíš vmanévrovat konkrétním směrem, co?“

Jen jsem pokrčil rameny a nevinně odvětil:

„Nevím, o čem to mluvíš.“

***

„Ty ses zbláznil, Arte!“ vyděsila se Cassia.

Seděl jsem otočený jejím směrem na židli za svým pracovním stolem a ona mě nedůvěřivě pozorovala z postele, kterou jsme sem vrátili, a objala si při tom svá pokrčená kolena.

„Oba víme, že si to zasloužíš.“

„Ne,“ oponovala mi, „oba víme, že by to Marcus nikdy nepřipustil. A i kdyby… pošramotilo by mu to jeho pověst mezi ostatními patriciji.“

„Ale houby. Kdyby byl senátorem, tak možná. Ale je to obchodník a do politiky se nemíchá. A jo, nejspíš pár našich sousedů pohoršeně zvedne obočí, ale to bude asi tak všechno. Podívej se na můj rozvod. Život plyne normálně dál.“

Zastrčila si za ucho neposlušný pramen svých kudrnatých hnědých vlasů.

„Zase spřádáš další intriky, Arte. A mícháš se lidem do života.“

Zarazil jsem se. Sakra, vždyť měla pravdu. Ale jinak než intrikami v Římě ničeho nic nedosáhneš.

„Vždyť to dělám pro vás dva. Jeho děti potřebují matku a ty ho stejně miluješ, tak co?“

„Ale Marcus nemiluje mě,“ připomněla mi mrazivě.

Zaváhal jsem. Teď jsem musel opatrně volit slova, aby se časem neobrátila proti mně.

„Cassi, miluju ho. Ale on je… v podstatě pragmatický přímočarý muž. Nechci říct jednoduchý – naopak má mnoho vrstev. Ale milostná rovina není zrovna jeho obvyklé bojiště. S mou pomocí bys ho na něm dokázala hravě převálcovat.“

To už na mě hleděla dost vyděšeně.

„Já nejsem ty, Arte. Nedokážu hrát žádné… hry. Tys ho svedl přímo ukázkově. Vzbudil jsi jeho zájem, intelektuálně jsi s ním udržel krok, když tě ranil, vytrestals ho svým útěkem. Pak ses vrátil ještě oddanější než předtím. Dokážeš kvůli němu zabít. Tomu – tomu já konkurovat nemohu. Nejsem takový… hráč.“

Svým monologem mě příjemně překvapila.

„Ale stejně si myslím, že bys být mohla. S mou pomocí.“

„Proč to děláš? Vždyť tě to musí ze své podstaty strašně zraňovat.“

Na chvilku jsem se odmlčel.

„Vždyť jsem ti to přece řekl. Právě proto, že ho miluju. Chlap jako on potřebuje… tradiční přístav, který mu já nabídnout nemohu. I když bych rád. Moc rád. Musí mít ženu a děti. A ty si víc než kdokoliv jiný zasloužíš být zdejší dominou. A já to chci zařídit. Když mě necháš.“

Začala se houpat ze strany na stranu.

„Už ti někdo někdy řekl, že z tvého odhodlání jde často strach?“

„Jo. Marcus.“

„Vidíš, další tvůj rys, který mu jistě imponuje. Já nebyla odhodlaná nikdy.“

„To se poddá,“ prohlásil jsem jak jinak než odhodlaně. 

XXXV.

Za stolem u večeře jsme se sešli v obvyklém složení: Marcus s holčičkami, Drusilla s Quintem a já. Arménský kuchař Zareh nám připravil výtečné pečené kuře na tymiánu, dušenou čočku s pórkem a dýni s koriandrem.

Když už jsme se chtěli pustit do jídla, Marcus nás překvapil informací, že pozval i Cassiu. Tedy on si myslel, že nás překvapil. S Illy jsme to věděli z první ruky a náležitě se podle toho zařídili. Opět se mi vyplatilo přizvat ke svým intrikám i svou exmanželku, protože následující krok bych bez ní nezvládl.

Cassia vstoupila do triclinia a vypadala úchvatně. Drusilla jí věnovala svou lehkou tuniku z jemného lnu krémové barvy. Pak jí vyčesala kudrnaté vlasy nahoru, sepnula je decentní sponou a jeden pramínek jí nechala viset přes čelo. Outfit doplnila jednoduchými náušnicemi, náramky a decentním líčením. Pořád byla Cassia otrokyně a nesměla se oblékat nad svůj společenský status.

Ale to jsem si vytyčil jako bod dva.

Marcovi při pohledu na ni spadla brada, ale hned se vzpamatoval a postavil se. Ač jako dominus nemusel.

„Vítej u našeho stolu, Cassi. Vypadáš…, moc ti to sluší.“

Zaváhala, než přikývla.

„Děkuji, pane.“ A posadila se vedle mě.

Čtyřletá Seci z toho ještě neměla moc rozum, ale Lucia se na nově příchozí dívala stejně ohromeně jako její otec.

„Tatínek má pravdu,“ musela připustit. „Vypadáš jako z pohádky.“ Pak sklopila zrak a začala se kát. To byla jistě Marcova práce. „A taky bych se ti chtěla omluvit za ten… bič. Tatínek mi vysvětlil, že v tomto domě nemáme takové tresty zapotřebí. Moc mě to mrzí.“

Cassia se rychle napila vína, než odpověděla.

„Už se tím netrap,“ přinutila se k úsměvu. „Večeře vypadá fantasticky. Dobrou chuť.“

Při jídle toho Cassia moc nenamluvila. Jak jsme ji předtím instruovali. S Illy jsme chtěli, aby vypadala záhadně a nechávala Marca v nejistotě.

A zabralo to. Neustále po ní nenápadně pokukoval.

A Illy na mě párkrát spiklenecky mrkla.

Prostě ukázková římská večeře plná přetvářky a pletich, které ale vyústily přesně v to, v co jsem doufal. Já nakonec spal ve své pracovně a Cassia zaujala moje místo v Marcově loži. A mně to vážně vůbec nevadilo.

Ale na druhý den jsem zjistil, jak šeredně jsem svého milovaného podcenil. Ještě teď mě při té vzpomínce mrazí.

***

V jeho pracovně jsme – usazeni na obvyklých místech – řešili naši aktuální zakázku, pro kterou měl Tigran nakoupit nové nářadí.

A já udělal osudovou chybu, když jsem až moc ledabyle nadhodil:

„Marcu, nepřemýšlels někdy nad tím, že bys Cassii věnoval svobodu?“

Přestal se zabývat účty a ostražitě se na mě přes svůj stůl zadíval. A nebezpečně dlouho mlčel.

„Aha,“ zamračil se pak. „Takže takhle to je. Celou dobu jsem tušil, že na mě něco šiješ. Snažíš se mi vnutit Cassiu za manželku.“ A jako otázka to rozhodně neznělo. „Dost ti narostl hřebínek, chlapečku. A přestáváš být opatrný. Ve své bohorovnosti jsi zapomněl, jak nesnáším, když se mnou někdo snaží manipulovat. A to, i když mi to má být ku prospěchu.“

Ve vteřině jsem zbledl. Ale mlčel jsem. Měl mě.

„Jasně. Že se o to pokouší ona, chápu. Chce se dostat nahoru. Včera na mě měla očividně zapůsobit. Ale tím, že za mými zády kuješ pikle, jsi mě dost zklamal.“

Stejně, jak drsně po vojensku dokázal „obkecat“, že mě má vlastně rád, tak i opačné emoce uměl vyjádřit v zastoupení. Jinému by řekl, že ho naštval, nebo dokonce nasral. Ale věděl, že použití slova zklamání na mě bude mít zničující účinek.

V koutku oka se mi zaleskla slzička.

„Cassia na tebe nic nehrála. Miluje tě, ale zároveň se tě bojí. Snažím se ji přesvědčit, aby tě sváděla v podstatě proti její vůli. Veškerý tvůj hněv ať padne na moji hlavu.“

„Nuže dobrá, Arte,“ přikývl. „Myslels to sice dobře, ale vzal jsi to za špatný konec. Já totiž nikomu ve svém domě nedovolím dělat ze mě blázna. Ani tobě ne. Vlastně především tobě ne. Potrestám tě tak, že se tě týden nedotknu. Ani jedinkrát.“

Do očí se mi nahrnuly slzy.

A on nemilosrdně pokračoval:

„Nejenom, že můžeš zapomenout na sex, ale nepodám ti ani ruku…“

Rozechvěla se mi brada.

„… nevezmu tě kolem ramen, nepoplácám po zádech…“

Bulel jsem jako malý kluk.

„A jestli se ty dotkneš mě, a to i nedopatřením – takže buď velmi, velmi opatrný – vrátíš se na své panství do Ostie, kde budeš čekat na mé odpuštění.“ Zaváhal. „A teď mi podej ten rozpočet, co držíš. A dej si sakra pozor, jak mi ho podáš.“

A mně nastalo týdenní peklo, které Marcus umocnil tím, že se se mnou normálně bavil. Sice poněkud chladnějším tónem, ale ani trochu nevypadal, že se na mě zlobí. Řešili jsme provozní záležitosti kolem domu, výnosy z produkce v Ostii i byrokracii kolem stavební zakázky. Prostě rutina.

Cassia se vrátila do svého pokoje a já do svojí pracovny. Ještě že jsme sem přestěhovali tu zatracenou postel. Každý večer jsem na ní masturboval. Třikrát za sebou.

V polovině týdne jsme se s Marcem střetli v úzké chodbičce. Zatajil jsem dech a přimáčkl se ke zdi, aby mohl projít. Zaváhal, pokřiveně se pousmál a chystal se proklouznout. Ale pak si to rozmyslel, těsně se přede mnou zastavil a otočil se ke mně. Dal si ruce za záda a chytil si je za zápěstí.

Dělilo nás od sebe tak dvacet centimetrů.

„Zatím se držíš, Arte,“ vysmíval se mi. Jeho teplý dech ve mně zažehnul ohňostroj emocí, což nešlo nijak skrýt. Trýznivě pomalu pokračoval: „Už jsi byl za aedilem s nákresem té přístavby?“

Aedilus byl nižší římský úředník, který měl mimo jiné na starosti veřejný pořádek, trhy, kanalizaci, ale i výstavbu. V té době platil ve městě limit císaře Augusta, že žádná stavba nesměla být vyšší než sedmdesát stop. A náš nový zákazník plánoval přistavit jedno patro, takže by se do limitu vešel s odřenýma ušima. A Marcus chtěl mít rekonstrukci posvěcenou úřady. Vždycky myslel několik tahů dopředu.

„Byl jsem tam včera,“ kuňkl jsem. „Ale byla tam fronta až ven. Musím se dovnitř procpat s pěkně tučným úplatkem.“

„Dám ti na něj peníze. A navýšíme o to rozpočet, samozřejmě.“ Naklonil hlavu blíž. „Chybím ti?“

Srdce mi mlátilo jako splašené.

„Ty víš, že ano.“

„I ty mi chybíš,“ zašeptal mi do ducha. „Ale nemohu porušit slib, který jsem ti dal. Tak jsem si včera zašel do bordelu. Trochu ulevit napětí. A protože nejsem tak úplně bez srdce, i tobě to dovolím. Jestli tedy chceš. Vsadím se, že si ho honíš jako o život.“

Na vteřinu jsem ho za ta slova nenáviděl.

„Nechci se dotýkat jiných mužů. To víš taky. Takže tvou velkorysou nabídku musím odmítnout.“ Kde jsou ty doby, kdys mi chtěl za styk s jiným mužem párat břicho? posteskl jsem si.

Foukl mi do ucha.

Měl jsem husinu po celém těle.

„Proč… proč to děláš?“ znovu jsem se rozplakal.

„Abys dostal za vyučenou,“ zašeptal napůl zlomyslně. „Vím, že se z toho poučíš. A už nikdy nebudeš za mými zády pletichařit.“

A do mě vjel vztek.

„Vždyť jsem to sakra dělal pro tvé dobro. Nic bych z vaší případné svatby neměl. Jen další bolest, až bych se stěhoval z hlavního cubicula. A přesto mě teď trestáš.“

Odtáhl se od mě.

„Samozřejmě, Arte. Hele, kdybys mi už v té vaně prozradil, že pomýšlíš na Cassiu, mohli jsme si to všechno ušetřit.“

„Špatně jsem odhadl situaci. Myslel jsem, že pokud ti někoho budu předhazovat až moc okatě, postavíš se na zadní. A netvrď mi, že se mýlím.“

Marcus se chvíli odmlčel. Ale pak raději změnil téma:

„Stav se do pracovny pro ten úplatek.“

Večer nás navštívil Lucius. Marcus nechtěl, aby o naší malé rozepři něco věděl, tak jsme před ním hráli dovadlo, jak jsme v pohodě. A když zapadlo slunce, jen tak jsme sami tři relaxovali v peristylu na lehátkách a upíjeli víno.

A já dostal neodolatelnou chuť se opít.

To jsem ale nestihl. Alkohol mi sice už příjemně stoupal do hlavy, ale když jsem si zrovna ve stoje doléval pohár, díky zhoršené motorice jsem nechtěně stoupl Marcovi na nohu.

Ihned jsem celý ztuhl a ve vteřině vystřízlivěl.

Marcus taky zkameněl.

Jen Lucius na svém lehátku nic nechápal.

„U Joviše, co je to s vámi, chlapi? Nevypadá to, že by tě to nějak extra bolelo, Marcu.“

Bolelo to však mě. Na duši.

Marcus to nějak zamluvil, a když jsme pozdě v noci vyprovodili hosta před bránu, na zpáteční cestě k domu jsem bázlivě prohodil:

„Byla to nehoda. Nechtěl jsem.“

„Varoval jsem tě, ať jsi opatrný,“ povzdechl si. „Ráno se vracíš do Ostie. Jak jsem slíbil. Je mi to líto. Opravdu líto.“

***

Tak jsem vyfasoval koně, políbil synka na rozloučenou a – aniž bych Illy cokoliv dálekosáhle vysvětloval – vydal se na tříhodinovou cestu hanby do Ostie.

Aspoň že tam se mi dostalo vřelého přijetí. Věřím, že mě zaměstnanci měli upřímně rádi, ale ruku na srdce, každému se volněji dýchá, když má šéfa daleko. A že jste si vybrali správného zástupce, poznáte podle toho, že ten vás na rozdíl od zbytku personálu vidí rád pokaždé. Sarkis mě nepřestával objímat a plácat po zádech. Měl jsem alespoň nějaký mužský kontakt. I když od toho nepravého. Nadšeně mi ukazoval, kolik ovčí vlny jsme nastříhali, kolik zeleniny vykopali – ale nejvíc pyšný byl, když mi představil hříbátko jedné naší kobyly.

Byl to prostě člověk na svém místě.

Po obědě jsem se rozhodl projet Širaka. Jeho těsná blízkost, když jsem na něm cválal, mi neskutečně zvedla náladu. Za svého života jsem termín hippoterapie ještě neznal, ale pod její pozitivní účinky na lidskou psychiku bych se z fleku podepsal.

A když jsme byli oba zbrocení potem, zamířili jsme k řece, kde jsme se chvíli brodili v mělké vodě. A když se Širak spokojeně pásl opodál, ještě jsem si v řece dal pár temp. Plavat mě Marcus stihl naučit.

Zrovna jsem vynořoval hlavu nad hladinu, když jsem zaslechl dvojité zařehtání. Ohlédl jsem se k Širakovi a ke svému překvapení zjistil, že nehledím na jednoho koně, ale na dva. Tím druhým byl uhlově černý Mercur.

Dech se mi zúžil a poplašeně jsem se ohlížel na všechny strany.

Jak se sem dostal? honilo se mi myslí zmateně. Že by se ho Sarkis odvážil osedlat? To až se Marcus dozví, tak ho zabije.

Ale Mercurův pán se z čista jasna vynořil hned přede mnou, až jsem úlekem vykřikl. Marcus mě pevně objal a lapal po dechu.

„A mám tě, Arte!“ vyprskl mi trochu vody do tváře a vypadal při tom jako nadšený malý kluk. Po krutém dominovi nebylo ani stopy.

Sice jsem v jeho náruči úplně roztál, ale stejně jsem mírně odtáhl hlavu.

„To je mi ale milé překvapení,“ pronesl jsem opatrně. „Hádám, že můj trest vypršel.“

Ale Marcus mi neposkytl sebemenší prostor pro trucování a políbil mě na rty.

„Musel jsem tě poslat do vyhnanství. Přece jsem ti to slíbil. Ale taky jsem ti řekl, že tu budeš čekat na mé odpuštění. A já ti odpustil, už když jsi vyjel z Říma. Vyrazil jsem dvě hodiny po tobě.“

Něžně jsem ho pohladil po líci.

„Dal jsi mi pěkně za vyučenou.“

Zvážněl, ale pořád mě objímal.

„Budeš to chtít dál nějak řešit?“

Položil jsem hlavu na jeho mokrou hruď.

„U všech bohů, to ne. Nejsme přece žádné slepice, ale dva kohouti. Vyškubeme si pár per, ale pak se pročistí vzduch a jedeme dál.“

Spokojeně mi dal pusu na temeno hlavy.

„Chytrý kluk.“ Jednou rukou si mě přidržel kolem rameno a druhou nahmatal ve vodě můj ztopořený pyj. „Teď se mě pořádně drž, Arte. Máme co dohánět. Garantuju ti, že svým semenem trochu zvedneš hladinu řeky.“

XXXVI.

Stejně, jak moc jsem se těšil na svého synka, tak málo jsem se těšil na Cassiu. Já za svůj prohřešek zaplatil maximálně týdenním celibátem, ale ona to odnesla daleko, daleko hůř. Totálním nezájmem od někoho, koho milovala.

Už zase byla přehlíženou chůvou, a pokud některá z otrokyň z Ostie onemocněla, i přehlíženou služkou. A nejhorší na tom všem bylo, že mi vůbec nic nevyčítala. Prostě se smířila se svým smolným osudem. Tak jako pokaždé.

Ale v srpnu se něco změnilo. Něco jí dodalo tolik potřebné sebevědomí.

Jednoho lenivého odpoledne zaklepala na dveře Marcova tablina. On tradičně seděl za svým stolem a já naproti němu přepisoval rozpočet naší zakázky.

„Dále!“ zvolal pán domu.

Cassia vstoupila.

„Omlouvám se za vyrušení, pane, ale tvůj syn zase dostal ten svůj záchvat vzteku a hází po svých sestrách všechny hračky. Jako svého budoucího domina ho nesmím napomenout ani potrestat, tak to pojď udělat ty. Hned.“

Marcus byl dokonale vyveden z konceptu.

„H… hned? Já mám jít udělat něco hned?“

„Nebo mi dovol dát mu přes prsty.“

A to už celý zrudnul jako rajče.

„Ty ses musela zbláznit. To bych nikdy nepřipustil.“

„Po Seci hodil dřevěného vojáčka a roztrhl jí obočí. Právě jsem ji ošetřila.“

To se už nejistě postavil.

„Je… je to přece budoucí dominus. A Seci ho bude muset jednou poslouchat.“

„Nuže dobrá,“ pokrčila rameny a odevzdaně se na mě podívala. „Drusilla se šla s Quintem projít a svěřila mi malého Drusa. Ten vojáček proletěl přímo nad jeho kolíbkou.“

A to už jsem vystřelil na nohy a vystartoval do dětského pokoje.

Vypadalo to tam jako uprostřed bojiště. Na koberci se batolila dvojčata, Venera plakala, junior vřeštěl a Seci s gázou na čele se bázlivě choulila na posteli do Luciiny náruče. A můj syn v kolébce pod oknem taky zrovna nedržel bobříka mlčení.

Hned jsem ho z kolébky zvedl, dal mu pusu na hlavičku a začal se s ním pohupovat v bocích. Zamračil jsem se na Marca juniora tak, že okamžitě celý ztuhl a čekal, co bude následovat. I Venera ztichla.

Tak jsem ji taky zvedl do náruče a zavelel oběma dívkám na posteli:

„Pojďte, holky, jdeme do zahrady. A necháme tady toho vzteklouna samotného. Vzteklouni totiž vždycky zůstanou sami, protože je nikdo nemá rád.“

Lucia se Seci mě hned ochotně následovaly z pokoje.

Junior na nás čuměl jako čerstvě vyoraná myš. Byl to pohled pro bohy.

Ve dveřích jsme se minuli s Marcem a Cassiou.

„Kam všichni jdete?“ chtěl vědět dominus.

„Pryč od Mini-Nera. A pokud nedovolíš Cassii ho trestat, budeš asi dělat chůvu sám.“

Cassia si spokojeně dala ruce křížem a vyzývavě se na svého pána podívala.

A on byl zase tak roztomile ztracený, až mi ho bylo trochu líto.

„Tak… tak tedy dobrá. Smíš mu sem tam dát přes prsty, Cassi. V nejnutnějších případech.“ Pak se sklonil k Seci a něžně ji pohladil po líci. „Mrzí mě to, holčičko. Já bráškovi domluvím. A jděte hezky s Artem ven. Přinesu vám tam nějaké sladkosti.“

Jeho druhorozená dcera okamžitě zapomněla na svou bolístku.

„Dala bych si globuli,“ zažvatlala.

Ty jsem měl rád i já. Byly to smažené tvarohové kuličky obalené v medu.

Marcus ke Cassii jen odevzdaně zvedl hlavu.

„Máme, prosím tě, nějaké globuli?“

„Ne, ale mohla bych je udělat,“ navrhla.

„A jak dlouho to bude trvat?“

„Asi dvě hodiny.“

„Já je chci ale hned,“ trvala na svém Seci umanutě tak, jak to umí jenom děti. „Nebo mě to začne zase bolet.“

Musel jsem se kousnout do rtu. Marcus už byl úplně v pasti.

Postavil se.

„Tak já někoho pošlu na trh.“

Seci nejspíš usoudila, že i to by mohlo trvat moc dlouho, tak začala krabatit obočí.

„Tak tam zajdu sám,“ rozložil rukama neohrožený centurio.

***

O pár dní později nás navštívila naše sousedka Fabia. Byla to energická štíhlá padesátnice s krátkým sestřihem smolně černých vlasů a kýčovitým množstvím náhrdelníků a náramků.

Překvapila nás, když jsme zrovna s Marcem čelem k sobě dřepovali v zahradě. Na záda jí dýchal Porter. Doslova dýchal.

„Pane… přišla vás navštívit domina Fabia. Nestihl jsem…“

„To je v pořádku.“ Marcus se narovnal, poslal ho pryč mávnutím ruky a dlaní si přejel zpocené čelo. „Vítám tě, sousedko.“

Elegantně si dala ruce křížem a lačně nás oba pozorovala.

„Nic se nevyrovná pohledu na upocené mužské svaly. Zdravím, Marcu. Ahoj, Arte.“ Když ještě žila Livia, párkrát se mě Fabia pokusila na našich večírcích svést. Ani můj argument, že mě přitahují výhradně muži, vůbec nezabíral.

„Co tě k nám přivádí?“ zeptal jsem se s přehrávanou pohostinností a taky si otřel čelo. „Mohu ti přinést nějaké občerstvení?“

Chlípně si ulízla spodní ret.

„Děkuji, ale ne. Bohům žel jsem pozvaná na oběd ke kamarádce a stavila jsem se cestou.“ A to už zabodla své pichlavé oči do Marca. „Vlastně bych pro tebe měla obchodní nabídku.“

Zaváhal.

„Poslouchám, Fabie.“

Chvíli hledala vhodná slova.

„Víš, jeden můj otrok – Leon – mi v minulosti posloužil jako zdatný milenec. Ale je mu už padesát, takže jsem ho nahradila mladším modelem. Ale chtěla bych se Leonovi odvděčit za jeho… výkonnost. Párkrát na trhu potkal tvou otrokyni Cassiu a vypadá to, že mu padla do oka. Zeptal se mě, zda bych mu ji od tebe nekoupila?“ Významně zvedla obočí.

Ale Marcus se hned po mně mrazivě ohlédl.

„Máš s tím něco společného?“

To tak. Po poslední neblahé zkušenosti jsem se všemi pletichami s okamžitou platností skoncoval. Zakroutil jsem hlavou.

„Přísahám, že ne.“

Fabia se vesele zamračila.

„Jak by s tím mohl mít Art něco společného? Těžko s nimi chodil na trh. Tak co mi odpovíš, Marcu? Obávám se, že spěchám.“

A kolem zrovna procházela otrokyně Kyra s košem plným špinavého prádla.

„Přiveď mi hned Cassiu!“ křikl na ni dominus.

„Samozřejmě, pane.“ A už cupitala do dětského pokoje.

Tipoval jsem, že se Cassia objeví vzápětí, ale nechala nás čekat asi pět minut. Když se pomalu došourala, pozdravila naši sousedku a objala se pažemi.

„Musela jsem uspat dvojčata. Tak co se děje?“

Co se děje?

Svým tónem nám všem vyrazila dech. Ale hned jsem ji měl o trochu radši.

Marcovi mírně vyběhly žíly na spáncích.

„Děje se to, že tě volá tvůj pán. Ale to vyřešíme později. Znáš se s…,“ tázavě se ohlédl po Fabii.

„S Leonem,“ doplnila za něj pobaveně.

„Znáš se s otrokem Leonem?“ zopakoval Marcus zamračeně.

Ani teď Cassia nevypadala vylekaně jako vždycky.

„Ano, párkrát jsem na něj natrefila na trhu. Je to moc milý chlap.“

„A spíš s ním?“ udeřil na ni Marcus dost netaktně.

A jí se v očích hněvivě zablýsklo.

„Ne, pane,“ odsekla. „Vím, že bych se tě musela dovolit. Můj poslední milostný akt byl s tebou minulý měsíc, domine. Od té doby žiju jako vestálka.“ K těm slovům se očividně nutila.

Vestálky chápejte něco jako vaše katolické jeptišky.

Poznal jsem na něm, jak ho její drzý postoj vyvádí z rovnováhy. A začal jsem být ve střehu. Marcus vyvedený z rovnováhy dokázal být dost nebezpečný.

„Požádal svou paní, jestli by tě pro něj ode mě nekoupila. Nejspíš si také myslí, že jsi moc… milá žena,“ zbytek věty už doslova zdrtil mezi zuby.

Ale jestli někdo z nás čekal nějaké Cassiino emoční pohnutí, nedočkal se. Jen vlažně pokrčila rameny.

„To je od něj milé.“

„Milé?“ Marcus nasucho polkl. „A ty… ty bys k němu chtěla?“

A to už konečně trochu zjihla.

„Věřím, že by se ke mně choval hezky. A nejspíš bych se ho naučila mít ráda. Takže ano… pokud k tomu svolíš.“

Nesvolí, napadlo mě okamžitě. Na to jsem ho až příliš dobře znal.

Ale před naší sousedkou si nemohl dovolit vypadat citově zainteresovaný.

„Ještě si to rozmyslím,“ štekl po Fabii. „A užij si to u kamarádky.“

V podstatě ji vyhodil.

A Cassiu od výslechu zachránil pláč z dětského pokoje.

***

O půl hodiny později jsme tam s Marcem oba vykoupaní a v čistých tunikách nakráčeli. Lucia se Seci si něco na koberci kreslily na papyry, dvojčata podřimovala v ohrádkách a Cassia sedící pod oknem kolébala mého syna.

„Dovol, Cassi,“ zašeptal jsem a mile se na ni usmál. „Už si ho převezmu. Díky.“

Postavila se a opatrně mi ho předala.

„Je to hodný kluk… po tátovi,“ pronesla tlumeně. „Mám ho moc ráda.“

Kéž by tohle mohl slyšet ten uřvaný junior a měl z toho rozum. Určitě by ho kleplo.

„Arte,“ pokračoval v šepotu Marcus. „Pohlídej teď děti. Musím si s Cassiou promluvit.“

Ani teď nevypadala vyděšeně. Já bych tedy na jejím místě byl.

Poslušně jsem přikývl.

A asi za patnáct minut vešla do pokoje Drusilla. Hned se hrnula k našemu synkovi a brala mi ho z náruče.

„Maminka se na tebe moc těšila,“ řekla něžně a políbila ho na čelo. Pak se na mě podívala. „Jak to, že hlídáš ty? Kde je Cassi?“

„U Marca na koberečku. Přijde mi teď jako vyměněná. A dominus je z toho pěkně rozhozený.“

„A bude ještě víc,“ usmála se Illy tajemně.

„Co tím myslíš?“

Vám už je to určitě jasné. Ale mě exmanželčina slova naprosto šokovala.

„Vždyť je přece těhotná. Poznala jsem to na ní už před pár dny. A vypáčila z ní přiznání.“

„Cože?“ vydechl jsem dotčeně. „A mně se nic neřekne?“

„Protože bys to hned vyslepičil Marcovi. Jestli je teď u něj na koberečku a on na ni začne řvát, počítám, že mu to sama přizná. Já bych to tedy udělala, protože tím jediným bych mu zacpala pusu. Marca vždycky strašně dojme, když nějakou přivede do jiného stavu.“