Artabanus XXIX.–XXXII.

XXIX.

Diodoros z Pergamonu musel snad krom medicíny ovládat i nějaké čáry. Jeho léčba nesla ovoce už po týdnu. Marcus konečně začal pořádně jíst a absolvovali jsme ozdravné procházky po okolí. Cvičení jsem mu ale ještě zatím zakázal.

Odepřít mu i papírování v tablinu, které se mu za ty dny na stole řádně nakupilo, jsem už sílu neměl.

Zrovna tam za stolem seděl, když jsem se usazen na jeho pracovní desce snažil do něj dostat pár lžiček hovězího vývaru z doutnající misky.

„Ještě poslední lžičku a už ti dám pokoj.“

„Ty nedáš nikdy pokoj, Arte,“ zavrčel bezmocně. „A nejsem žádné mimino, abys mě krmil.“

„Ty víš, že to dělám rád. Vždycky mě dojme, když mi to dovolíš.“

„Ty se dojmeš, i když čůrám.“

Vyprskl jsem smíchy, až jsem mu tu misku málem vyklopil do klína.

„Hele – buď rád, že v pětapadesáti pořád dokážeš někoho tak fascinovat.“

Marcus trochu ztuhl a chvilku vypadal, že by mi nejraději naplácal na holou.

„Pěkně ti narostl hřebínek, chlapečku. Ale doba tvé hrůzovlády se už chýlí ke konci. Cítím se čím dál lépe, takže brzy zase převezmu otěže.“

Ale já jsem hned zvážněl.

„Ani netušíš, jak rád tohle slyším, Marcu. Já… měl jsem o tebe hrozný strach. Ty to nevíš, ale každou noc jsem se za tebe modlil, ač ve vaše bohy nevěřím. A možná ani v ty svoje. Ale upsal bych jim svou duši. Snad krom života svého dítěte jsem jim nabízel cokoliv a kohokoliv. Jen ať mi tě vrátí.“

A on najednou vypadal dojatě.

„Děkuju, Arte.“ Políbil mi ruku, ve které jsem třímal lžíci, a otevřel pusu. Tak jsem ho zase chvíli krmil. A děsně si to užíval.

Někdo zaklepal.

Otočil jsem hlavu ke dveřím.

„Dále!“ Ale vzápětí jsem pokrčil rameny a mrkl po Marcovi. „Pardon. Síla zvyku. Je to tvoje pracovna.“

Vesele svraštil obočí, ale neřekl nic.

Vstoupila Kyra, otrokyně přeřazená z Ostie.

„Přišel vás navštívit pan Lucius, domine…, vlastně dominové.“

„Může jít dál,“ usmál jsem se na ni. Ale ve dveřích jsem ji ještě zastavil. „Kyro?“

„Ano, pane?“ kuňkla bázlivě.

„Musím tě pochválit za úklid kuchyně minulý týden. Vypadá to tam lépe než předtím, takže jsem se před novým kuchařem Zarehem nemusel stydět. Dobrá práce.“

Dokonale jsem ji tím přivedl do rozpaků, až jí tváře lehce znachověly.

„Dě… děkuji, domine. Jsi moc… laskavý.“ A už pádila pryč.

„Jsi dobrý dominus,“ zašeptal mi Marcus do ucha a mě to pohladilo po duši.

Vešel Lucius. A hned se při pohledu na nás rozzářil.

„Á, rád vidím, že marod již pracuje. Ahoj, Arte. Zdravím, Marcu. Měl jsem o tebe velký strach, brachu.“ Přišel k nám a oba nás políbil na čelo. O aféře s arsenikem věděl ode mě.

Chvíli jsme zůstali v jeho příjemném objetí a potom si sedl na židli naproti nás.

„Slyšeli jste už novinky z císařova dvora?“

Hrdlo se mi stáhlo, ale myslím, že si toho nikdo z nich nevšiml. Já je totiž už slyšel. Z první ruky. A štědře jsem za ně zaplatil. Stály mě přesně 300 denárů.

A Lucius pokračoval:

„Někdo spáchal atentát na státního archiváře. A docela brutální atentát. Našli ho s rozpáraným břichem a střeva měl omotaná kolem krku. Kdybych ho našel já, určitě bych se pozvracel.“

A Marcus okamžitě celý ztuhl.

„Nejmenoval se náhodou Servius Octavius Pulcher?“

Lucius se zamračil.

„Myslím, že jo. Copak tys ho znal?“

Marcus jen nasucho polkl.

„Byl… byl to milenec Livie. Chtěla mě kvůli němu opustit, víš?“

A zrzavý legionář se jen opatrně zeptal:

„Ale ty s tím nemáš nic společného, že ne?“

„Tak… samozřejmě jsem ho zabít chtěl, ale tady Art mě od toho odradil.“

„Uff,“ vydechl ulehčeně. „To jsi mě uklidnil. Normálně by to vyšetřoval ten moula městský prefekt, ale archivář byl zasvěcen do několika státních tajemství. Takže se toho ujala císařská garda pretoriánů. A s těmi už žádná sranda není.“

A Marcus si konečně všiml mé smrtelné bledosti.

„Co je s tebou, Arte? Vždyť nás se to netýká.“

Teď jsem polknul já.

„Vás dvou ne. A teď bych asi potřeboval vaši pomoc, pánové.“

Marcův mozek mu absolutně odmítal dosadit souvislosti – ač byly zjevné.

„Ale co to plácáš za nesmysly? Jak ty bys mohl o atentátu něco vědět?“

Lucius mě však na rozdíl od mého milého ani trochu nepodceňoval.

„Protože ho nechal oddělat tady náš Art. Že mám pravdu?“ Tvářil se ohromeně, ale jen o dva odstíny méně, než bych čekal.

Marcus otevřel pusu dokořán.

„A… Art? Vždyť mě od vraždy odrazoval. To… to není možné.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„O Lucullovi jsem ti neřekl celou pravdu. Protože bys to hned chtěl řešit, což by mohlo ohrozit tvůj zdravotní stav. Tak jsem se o to postaral sám.“ Zaváhal jsem. „Archivář byl Lucullův komplic. Dodal mu ten arsenik. Oba si přáli tvou smrt, Marcu. Protože oba Livii milovali. Nemohl jsem připustit, aby jim to prošlo. Nikdo nesmí vztáhnout ruku na tvůj život, aniž by ho nestihl můj hněv.“

A to už Marcus vstal ze židle, obešel ji a zezadu se o ni zapřel.

„A… Arte, ty – ty přece nezabíjíš lidi. To je moje práce. Ty jsi z nás dvou ten… hodný.“

Zatím to ještě jako výčitka neznělo. Ale nebyl jsem si jistý.

„No, já si naopak myslím, že jsem se zachoval jako pravý Říman…, a ty nejlíp víš, že jsem se jím stát nikdy nechtěl.“

Narovnal se a přejel si dlaní přes ústa.

„No právě. Je to moje vina. Zabil jsem v tobě veškerou nevinnost.“

„Leda tak maximálně v posteli,“ upoutal na sebe pozornost Lucius. „Hele, kamaráde, vždycky jsem měl pocit, že Arta strašně podceňuješ. Tak moc ses ve vašem vztahu pasoval do role toho dominantního, že tě ani nenapadla jedna věc. Art nikdy nebyl submisivní. Byl jen… mladý. A teď ti vyrostl v muže. A ty se s tím musíš nějak porvat.“

Marcus na něj dlouho zamyšleně hleděl – než přikývl.

„Jako vždy jsi to vystihl naprosto dokonale. Byl jsem zaslepený vlastní ješitností.“ A podíval se na mě. „Arte, tys mi normálně vyrostl. Dospěl a zmužněl. A já si toho ani nevšiml. Jsi,“ zaváhal, „jsi nejvíc fascinujícím chlapem, jakého jsem kdy potkal.“

Lucius se raději podíval stranou, abychom něco náhodou nezahlédli v jeho oku. Bylo mi ho líto, ale Marcova slova mě zahřála u srdce.

„Děkuju. A jestli mě tak vidí i Lucius, mohli byste dát hlavy dohromady a vymyslet, jak toho fascinujícího chlapa udržíte mimo hledáček pretoriánů.“

Změna tématu Marca jako vždy probrala k chladnokrevné pragmatičnosti.

„Myslím, že se obáváš zbytečně. Pro ně jsi zatím neviditelný. Pokud přece jenom vyšťourají, že archivář píchal mou ženu, budu pro ně podezřelým číslo jedna spíš já.“

„Sakra,“ zaklel jsem. „To máš asi pravdu. To… to jsem nedomyslel.“

„V pořádku, Arte,“ řekl konejšivě. „Teď už to všechno vidím z jiné perspektivy. Hájil jsi mou čest a za to jsem ti nesmírně vděčný. A dojatý. Vlastně jsi můj hrdina. Zachoval ses tak, jak bych se zachoval sám. Takže žádné výčitky. Neboj, něco vymyslíme.“

***

Pár dní se nic zásadního nedělo. Teda něco zásadního přece, ale na naši situaci to nemělo žádný vliv.

Marcus mě navštívil v mé ložnici. Pokud jsme přebývali v Římě, dopřával jsem Drusille soukromí v jejím vlastním pokoji. Pouze v Ostii, kde nebylo tolik místa, jsme měli ložnici společnou.

Seděl jsem zrovna za svým stolem a pročítal si nějaké cestopisné svitky. Kromě rodné Arménie a Říma jsem nikdy nikde nebyl. A jednou bych rád procestoval známý svět: řecké ostrovy, Alexandrii, Kartágo… Ale pokud tady byl Marcus, nedokázal bych ho opustit.

Otočil jsem se na židli jeho směrem.

„Nějaké novinky?“

Výmluvně rozložil rukama.

„To tě nemůžu navštívit jenom tak?“

Srdíčko mi poskočilo radostí.

„Už zase vypadáš jako bůh, který sestoupil z Kapitolu, aby mě poctil svou přízní. Mám radost, jak rychle ses zotavil.“

Šibalsky na mě mrkl.

„Takže ti je už asi jasné, že si beru vládu nad tímto domem zpátky, že?“

„V mých očích jsi byl vždycky jediným dominem tady.“

„U mého lůžka jsi mluvil jinak, ha-ha.“

„Na hrubý pytel hrubá záplata. Situace si žádala, abych si k tobě žádné servítky nebral.“

Vesele se zamračil a dal si ruce v bok.

„Udělal jsi na mě nesmazatelný dojem, Arte. Naprosto vším, cos řekl nebo udělal. Měl bych si tě víc hýčkat.“

„To přece děláš celou dobu.“

Očima přejel místnost.

„Hezky ses tady zabydlel. Ale jedna věc mi tu jaksi překáží.“

Tázavě jsem zvedl obočí.

„Překáží? A jaká, u všech bohů?“

Zaváhal.

„V kanceláři prostě postel vypadá dost blbě, nemyslíš?“

Rozesmál jsem se.

„A na čem bych asi spal, co?“

Pak chvilku vypadal, že usilovně přemýšlí.

„Jak by se ti líbilo přestěhovat se do hlavního cubicula?“

Zastavil se mi dech.

„Marcu, v hlavní ložnici přece vždycky spí pouze dominus s… dominou?“

„A ty tady kromě své žen y nějakou dominu vidíš? A Drusilla ani není moje domina. Hlavní cubiculum je hájemství vládnoucího páru. A podle mě tuto definici my dva splňujeme dokonale.“

A to už se mi do očí zase draly slzy. Nebyl jsem schopen vydat ani hlásku.

Pokrčil rameny.

„No, bylo mi tam samotnému docela smutno, ale když nechceš…“ A otočil se k odchodu.

„Počkej! Už ani krok!“

A to už jsem se za ním rozběhl.

XXX.

Celou dobu jsme se na to připravovali, ale když to konečně přišlo, stejně jsem měl pocit, že se sesypu a ke všemu se raději přiznám.

Ten den jsem zrovna řešil zahradu, ale tentokrát už jen z manažerského hlediska. Ukazoval jsem novému zahradníkovi, kde má vysázet jaké okrasné květiny.

Někdo zabušil na vrata a Porter je otevřel.

Vstoupil mladý pretorián a já se div neskácel k zemi. Hned jsem ho poznal podle krátkého vojenského pláště sytě rudé barvy, přepásaného širokým koženým opaskem s typickým mečem typu gladius u boku.

Přejel atrium pohledem, jako by mu to tu patřilo, otroky okamžitě vytěsnil a zaměřil se na mou bělostnou tuniku. Byl to dravec. Kolem třiceti, dobře stavěný, s hezkými ostrými rysy a krátkým tmavým sestřihem.

Prokoukne mě během pěti vteřin, pomyslel jsem si vyděšeně.

Přišel ke mně.

„Jsi z rodiny Marca Vibia, pane?“

Neubránil jsem se polknutí, za což jsem si v duchu strašně nadával.

„Ano. Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu?“ Překvapila mě pevnost vlastního hlasu.

„A je doma?“

Přikývl jsem.

„Pracuje ve svém tablinu.“

Nabídl mi ruku.

„Quintus Fabius Severus. Těší mě.“

Stiskl jsem ji v lokti.

„Gaius Vibius Artabanus.“

„Aha.“ Jeho pohled ochladl o několik odstínů. „Ten bývalý propuštěnec. Zaveď mě k dominovi.“

Tak ten si svůj domácí úkol připravil opravdu důkladně. Udělal tím na mě dojem. A taky mě tím k smrti vyděsil. Vsadil bych se, že oslovení pane už od něj neuslyším.

„Následuj mě.“

Za chvíli jsem už klepal na dveře Marcovy pracovny.

„Dále!“ ozvalo se.

Otevřel jsem.

„Marcu, omlouvám se za vyrušení, ale máš návštěvu.“

Pretorián se procpal dovnitř, nakráčel k sedícímu Marcovi a podal mu ruku. Při tom gestu se představil a pak si sedl na židli naproti pracovnímu stolu. A jen mírně ke mně naklonil hlavu.

„Dal bych si pohár vody,“ poručil si, jako bych byl ten nejposlednější slouha.

A to mě dopálilo.

„Teď už nemluvíš s otrokem, pane. Takže pokud po mně něco potřebuješ, slušně poprosíš. To není ostudou ani v armádě.“

Kéž by tato slova pronesl Marcus – ale žel bohům vypadla z mé nevymáchané pusy. Možná to bylo tím nechtěným římským občanstvím, nevím. Ale někdy jsem ztrácel respekt k autoritám, což mi v budoucnu přineslo ještě mnoho potíží.

Marcus se hned kousl do rtu a já si tento signál pohnutí jeho mysli nedokázal nijak vyložit. Úlek, nebo pobavení?

Pretorián se ale s naprosto ohromeným výrazem na židli otočil. A asi půl minuty mě propaloval očima. Než nakonec řekl:

„Omlouvám se za své způsoby, pane. Nedělají dobrou vizitku císařské gardě. Mohl by mi nějaký váš otrok přinést pohár vody?“

Marcus měl asi celou dobu zatajený dech, protože teď nenápadně dlouze vydechl.

A já jsem se už pohostinně usmál.

„Samozřejmě. Někoho hned pošlu.“

Byli tam zavření asi hodinu. To nevypadalo ani trochu dobře. S Drusillou, které jsem se nakonec úplně se vším svěřil, jsme nervózně korzovali po atriu, což naštěstí vypadalo jako krátká zdravotní procházka. Byla do mě zavěšena a neustále si hladila své obrovské břicho. Čekali jsme miminko plus mínus za týden.

„Neboj se,“ špitla. „Marcus s ním pěkně zamete. Uvidíš. Vždyť ho znáš.“

„Tos toho vojáka ještě neviděla, Illy,“ usmál jsem se na ni trochu křečovitě. Ale zároveň si uvědomil, jakou mám kliku, že jsem si vzal za ženu zrovna svou nejlepší kamarádku, která mi bude vždycky oporou. Jasně, prvních pár let v Římě na mě koukala dost spatra. Muže rozdělovala pouze na kladiva a hřeby. A já byl přímo ukázkový hřeb. Dokud ze mě Marcus neudělal takové malé kladívko. Ale i to jí stačilo k tomu, aby na mě přehodnotila svůj názor.

„Podle mě ses zachoval… úžasně, Arte. Jako pravý chlap. A archiváře jsi nechal zabít – řekněme – z preventivních důvodů. Vždyť tím arsenikem mohl otrávit nás všechny.“

Jak říkám, byla poklad.

A vtom do atria vstoupil Marcus se svým vojenským doprovodem. Pretorián se už měl k odchodu, aniž by se se mnou rozloučil, ale všiml si nás. Respektive si všiml Drusilly zavěšené do mě.

Přistoupil k nám, přiložil si zaťatou pěst na hruď a mírně se mé ženě uklonil.

„Quintus Fabius Severus, má paní.“ A rozpačitě se po mně podíval. „Slyšel jsem, že ses loni ženil, pane. Gratuluji ke tvému… výběru. I k vašemu… ehm, požehnanému stavu.“ Pokynul k té kouli pod Illinou tunikou.

A moje manželka jako na povel zčervenala. Skoro pokrčila rameny ve stylu: No, mrzí mě to, ale měls přijít dřív, chlapečku. Nemohla z vojáka spustit oči.

„Také tě ráda poznávám, pane. Netušila jsem, že jsou u dvora tak galantní muži.“

A jejej. Kdybych byl do ní zamilovaný, tak už si někde hledám provaz. Vždycky jsem věděl, že to jednou přijde. Drusilla v sobě měla odjakživa oheň. A ten teď vzplanul jasným plamenem.

A Quintus trochu roztál.

„Snažíme se vylepšit si reputaci před veřejností.“

„Tak to do ulic vyslali toho nejlepšího ambasadora,“ pokračovala koketně.

U všech bohů, ona s ním nepokrytě flirtovala!

Ale i pretorián se zdál trochu zaskočený. V mé přítomnosti vyzněla její slova poněkud troufale. Musel jsem to zarazit. Z ryze mužských ješitných důvodů.

„Moje choť je již unavena. Vrátíme se do domu. Rádi jsme tě poznali, pane.“

A za pár minut už jsme průběh výslechu rozebírali u Marca v pracovně. Tentokrát jsem přizval i Drusillu. Svým postojem k celé situaci si naši důvěru zasloužila.

Marcus seděl na svém místě, já na židli a má žena na divanu u zdi.

„Tak jak to probíhalo?“ zajímalo mě hned. „Mrzí mě, že jsem ti tu nemohl být oporou.“

Pán domu si jen prsty prohrábl vlasy a zabručel:

„No, byl ostrý jako břitva, ale myslím, že jsem si vedl dobře. Samozřejmě pretoriáni vyšťourali archivářův poměr s Livií. A nemohlo jim uniknout, že jsou oba milenci po smrti. Tak jsem mu řekl takovou redukovanou pravdu. Že jsem na rozvod přistoupil, ale odmítl jí dát děti. Tak se raději sama zabila. To ten voják bez sebemenšího zaváhání akceptoval a dál jsme se mou ženou nezabývali. Spíš ho zajímalo, jestli jsem svého soka konfrontoval…“

To byl stěžejní bod našeho problému. Pokud by Marcus řekl, že to neudělal, vypadal by dost nevěrohodně.

„Tak nemusels přece znát jeho totožnost,“ zachmuřil jsem se. „Mohls teď hrát překvapeného, že se jednalo o toho zabitého úředníka.“

Potěšeně na mě mrkl.

„A přesně to jsem udělal, Arte. Pověděl jsem mu, že jsem identitu svého soka z manželky nedostal. To, jestli mi to uvěřil, nemohu zatím posoudit. Ale spíš je to ten typ, co bude kolem mě čmuchat a zjišťovat, koho bych tak zaúkoloval, aby mou ženu špehoval. Takže pravděpodobně bude vyslýchat všechny otroky… a nejspíš i vás dva.“

Drusilla se při té představě příjemně zachvěla.

„To abych na sebe vzala lepší hadry než tuto těhotenskou tuniku.“

Otočil jsem se k ní.

„Illy, vždyť tys ho úplně svlékala očima.“

„Neříkej, že to zrovna tobě vadí,“ usmála se tajemně. „Do svatby jsme tě museli doslova dokopat. Skoro jsi mi zničil sebevědomí.“

„Art má pravdu,“ zastal se mě Marcus. „Tvoje koketování ho uvedlo do společensky trapné situace.“

Jen obrátila oči v sloup.

„Mohlo mě napadnout, že se vy dva proti mně spiknete. Hele, neposloužila jsem vašim pletichám dost?“ výmluvně ukázala na své břicho. „A následky si ponesu celý život.“

Marcus přimhouřil pohled.

„Když jsem se tě ptal, jestli si výměnou za svobodu Arta vezmeš, váhalas přesně vteřinu a půl. Tak si teď laskavě nehraj na nějakou oběť, ano?“

Přes tvrdost jeho slov se spíš naše slovní přestřelka nesla v přátelském duchu. Jako by si staří dobří známí vyčítali své neřesti, a přitom se navzájem ujišťovali, že právě pro ně se mají tak rádi.

Zhluboka jsem se nadechl.

„Přesto… já Illy přeju, aby byla šťastná. Fakt nám dost pomohla a zaslouží si to.“ Znovu jsem se na ni podíval. „Hele, počkáme do porodu a pak se můžeme klidně rozvést. Ať jsi volná. Stejně si myslím, že tu s námi zůstaneš a moc se toho pro nás tři nezmění. Co ty na to?“

Rozzářila se.

„Právě proto jsem na Marcův plán kývla. Protože vím, že jsi rozumný chlap, Arte, a naprosto ti důvěřuju. A tys mě nezklamal. Jasně. Kam jinam bych šla? Jsme to ale pěkně vypečená trojka, co?“

***

A to už nastal nejdůležitější den mého života. Patnáctý květen roku 70 po narození toho ukřižovaného Žida Ježíše. Bylo mi čerstvých dvacet, přesně před dvěma lety jsem Marcovi začal dělat písaře… a dnes jsem se měl stát otcem.

Když Drusilla za asistence Diodora z Pergamonu rodila, přešlapoval jsem před jejími dveřmi jako lev v kleci. A Marcus mě uklidňoval.

Cassia neustále chodila ven pro horkou vodu.

Kdykoliv vyběhla, chtěl jsem tam vtrhnout, ale oba mě s Marcem každý z jedné strany zadrželi.

„Ještě ne, hochu. Až řekne porodník.“

„Dejte mi oba pokoj,“ zavrčel jsem přes zuby jako vzteklý pes a trhl sebou.

Ale Marcus mě pevně zezadu objal.

„Ne, Arte. Ještě ne!“

Cassia ulehčeně zmizela ve dveřích.

„Ty mi nemáš co radit.“

„Jasně. Mám jenom čtyři děti.“ Pořád byl přilepený na mých zádech. „Zhluboka dýchej, Arte. Jsem tu u tebe. Zvládneme to.“

A já synchronizoval svůj dech s tím jeho. Dýchali jsme jako jeden muž.

Taky vám to něco připomnělo?

Drusilla byla mladší než Livia a celý život překypovala zdravím, takže rodit deset hodin fakt nehodlala. Děťátko bylo slyšet zpoza dveří asi za třicet minut.

Rozplakal jsem se. A když Diodoros konečně otevřel dveře, vysmekl jsem se Marcovi a dvěma skoky byl u postele.

Illy na ní ležela s mírně oroseným čelem, jako by prodělávala jen lehkou chřipku, a v náručí svírala načervenalý uzlíček štěstí. Miminko plakalo, což bylo dobré znamení.

Zvedla ke mně zrak.

„Máme holčičku. Nevadí?“

Utřel jsem si slzy.

„Samozřejmě že ne, Illy. Děkuju ti. Děkuju moc.“ A dojatě jsem ji políbil na temeno hlavy. „Necháš mě pochovat si ji?“

Ale ona zaváhala.

„Fakt ti nevadí, že máme dceru? Čekala jsem, že budeš trochu zklamaný. Ať to máš rád v posteli jakkoliv, pořád jenom jsi chlap. A ti vždycky chtějí syna. Vždycky.“

Moc jsem jejím slovům nerozuměl.

„Co to pořád plácáš? Říkal jsem ti, že jediné, na čem mi záleží, je, aby bylo děťátko zdravé. A je?“

Vyplašeně jsem se otočil k řeckému lékaři, který mě hned uklidnil úsměvem a přikývnutím. Ale Marcus stojící vedle něj si dlaněmi zakryl polovinu obličeje. Jako by z výrazu mé ženy vyčetl něco, co mně ještě nedocvaklo.

Ale to už Drusilla nevydržela a vyprskla smíchy.

„Tak jasně, že jsem ti porodila syna, ty pako. Umíš si představit ty hloupé kecy, co bych musela od Marca každý den poslouchat, kdyby to byla dcera? Jen jsem chtěla vědět, jak moc velký charakter jsi a jestli bys měl rád i holčičku. Ale je to kluk. Pěkný cvalík.“

A podala mi ho.

„Illy, já tě roztrhnu jak hada,“ znovu jsem se rozbulel.

„To už jsi udělal. Tam dole.“

Skoro jsem se za to zastyděl.

„Pardon, no. Měla ses narodit jako kluk a mohla sis takové patálie ušetřit,“ nemazlil jsem se s ní.

Přešel jsem se synkem v náručí k oknu. Dojetím jsem se třásl po celém těle. A uvědomil si, že mi do života opět vstoupil někdo, kdo nade mnou bude mít absolutní moc. Pro jeho štěstí bych obrátil svět vzhůru nohama. A asi budu muset, jestli nechci, aby mu tatínka zavřeli za vraždu. Ale najednou jsem nepochyboval, že pretoriána hravě zvládneme. Všechny naše dosavadní starosti mi přišly nicotné. Teď mě čekala daleko větší výzva.

Vychovat pravého muže.

Marcus si stoupl vedle mě a jednou rukou mě objal kolem ramen.

„Vítáme tě na světě, Druse Vibie Artabaniane,“ pronesl tiše, ale hrdě. „Narodil ses do zajímavé rodiny, takže se neboj, žádná nuda tě v životě nečeká.“

XXXI.

První týden jsem se od Illy a děťátka prakticky nehnul. Spal jsem s nimi v ložnici a stejně jako Marcus před šestnácti měsíci se bez zbytečných keců zapojoval do přebalování…, jen krmení jsem musel bohům žel nechat na své ženě.

Taky jsem z našeho domu neúmyslně udělal takový průchoďák. Marca úplně šokovalo, kolik Arménů se přišlo mému synkovi poklonit. Ženy mu nosily vyšívané šátky nebo dřevěné hračky a muži dýky, které nedám prckovi do ruky dřív, než mu bude patnáct.

Tigran plakal víc než malý Drusus, když měl hlad, a hrdě svého „vnoučka“ nosil po domě a chlubil se jeho značnou váhou a dokonalými rysy. Přijel dokonce i můj mladý podkoní Sarkis z Ostie, který nám na povoze přivezl mraky naší zeleniny, mléka a medu. A samozřejmě další dýku pro malého prince. Už jsme je skoro neměli kam dávat.

Devátý den dostal můj synek oficiální jméno a Marcus mu věnoval nádhernou zlatou bullu, což byla malá amuletová schránka na krk, která ho měla uchránit od zlých sil. Slavnostně se sundávala až v dospělosti. Uvnitř skrývala miniaturní figurky bohů, sušené bylinky a fragment pergamenu s magickou formulí. Na zadní stranu nechal Marcus vyrýt text, který mou psychiku rozložil na součástky: Ex libertate, amor. Ex amore, vita – Ze svobody vzešla láska. Z lásky život.

Když mi tu nádheru předával, plakal jsem víc než malý Drusus s Tigranem dohromady. Zabořil jsem svou tvář do jeho hrudi a objal ho.

„To… to je nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl,“ zopakoval jsem jeho vlastní slova, když jsem mu kdysi předával tu římsko-arménskou dýku.

Jen mě spokojeně poplácal po zádech.

„Vždycky zapomenu, jaká jsi citlivka, Arte.“ Ale řekl to podezřele zlomeným hlasem. Chtěl jsem se na něj podívat, ale hned mi dlaní přidržel hlavu na svých prsou.

Aha, takže já jsem citlivka.

S posledním odlivem gratulantů, když už jsme se těšili, že budeme mít konečně klid, vešla do Illiny ložnice otrokyně Kyra.

„Je to neuvěřitelné, ale máte další návštěvu,“ dovolila si poněkud zmožený tón.

Má žena zrovna kojila prcka v křesle a my jsme postávali s Marcem u okna. Ten jen na mě odevzdaně mrkl.

„Řeknu ti, vy jste ale pěkně neodbytný a vlezlý národ. Kdybych to věděl dřív, poradím generálu Corbulovi, ať vás Parthské říši klidně přenechá.“

Šťouchl jsem ho do žeber.

„To bychom se ale nepoznali. A buď rád, s těmi všemi dýkami si můžou naši synové založit zbrojnici.“

„Ehm,“ Kyra si decentně odkašlala, „to nebude další gratulant. Přišel za vámi ten pretorián.“

A najednou mi přišlo, že v místnosti prudce poklesla teplota.

„Vaše otrokyně se mýlí!“ zahlaholil Quintus Fabius Severus ode dveří. Nejspíš nebyl zvyklý čekat na to, než ho někdo uvede na scénu. V jedné ruce držel kytici a ve druhé nějakou dřevěnou krabičku.

Drusilla hned poplašeně schovala svůj obnažený prs.

„Ech, to je ale překvapivá návštěva,“ zadrmolila rozpačitě.

S Marcem jsme neřekli nic. Jen jsme se mírně uklonili.

Quintus se jako obvykle procpal dovnitř a už chtěl Illy předávat květinu. Ale pak se, jak žádal protokol, na mě podíval.

„Dovolíš, pane?“

A já mrazivě pokynul hlavou.

„Jistěže.“

Drusilla ji volnou rukou vsedě přijala a přivoněla si k ní jako nějaká zamilovaná puberťačka.

„Děkuji. Je nádherná.“ Pak mi ji podala. „Dal bys ji prosím do vázy?“

Trpělivě jsem se zhluboka nadechl a předal kytku Kyře, která hned zmizela ve dveřích.

A to už nakráčel pretorián ke mně.

„Blahopřeji k narození syna, pane. Zaslechl jsem něco o vaší domácí zbrojnici. Takže vám nesu další přírůstek.“ A strčil mi krabičku do ruky. „Omlouvám se, ale v císařské gardě nás moc kreativitě neučili.“

Nechtě jsem se ušklíbl a dárek otevřel. Ta dýka byla nádherná.

„Děkuju. Aspoň že vkus máte vytříbený.“ A pak mě něco napadlo. I takový ledovec jako Marcus dokázal roztát pod tíhou mé bezprostřednosti. Tak uvidíme, jestli se mi podaří odzbrojit i pretoriána. Odložil jsem krabičku na stolek a srdečně ho poplácal po zádech. „Mohu tě pozvat na víno, pane? Jestli tu teda nejsi služebně. Celý týden tady bujaře slavíme.“

Quintus jen překvapeně zamrkal.

„No… já víno moc nepiju, ale… děkuju za pozvání. Vlastně bych si s tebou rád promluvil. V soukromí.“

A jejej.

Přišlo by mi dost podezřelé se po Marcovi ohlédnout, tak jsem se dál upřeně díval na vojáka, ale nějak jsem vycítil, že Marcus sevřel napjatě čelist. A možná i pěst.

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny. „Můžeme do mé pracovny.“

***

Za pár minut už jsme tam debatovali. Marcus nechal postel odnést a místo ní postavil dvě obrovské lenošky. Tak jsme s pretoriánem každý v jedné skončili. On na ní seděl, já byl v pololeže – jako správný bohorovný Říman. A vám je určitě jasné, že jsem zase hrál jen další divadlo, které jsem korunoval ledabylým upíjením vína z číše. Už mi k té frašce chyběl jen vavřínový věnec.

Quintus se napil ze svého poháru vody a očima přejel celou místnost.

„Žiješ v moc hezkém domě, pane. Marcus Vibius je jistě štědrý muž.“

Rychle jsem upil vína.

„Hele, přijde mi, že sám nerad chodíš kolem horké kaše. Ale ani já to nemám moc rád. Klidně můžeme přeskočit ty zdvořilostní fráze o domu a dostat se k pointě.“

Vůbec jsem to nemyslel nijak útočně.

A pretorián to ani tak nevzal. Dokonce mi pobaveně pokynul.

„Výborně. Posledních pár dní jsem kolem vaší famílie dost šťoural. Zpovídal vaše námezdní zaměstnance, obchodní partnery…, jen s otroky jsem moc nemluvil. Bylo mi totiž jasné, že ze strachu o život z nich nic kompromitujícího nedostanu. Ale udělal jsem si o tomto domu docela dobrý obrázek.“

Zvědavě sledoval, jestli na mě jeho slova dělají patřičný dojem.

Ale nedělala. Marcus to samozřejmě všechno předvídal.

„A proč jsi tolik plýtval svým drahocenným časem, pane? Myslel jsem, že vyšetřuješ vraždu státního úředníka, co náhodou spal s naší dominou. Copak není pravděpodobnější varianta, že za jeho smrtí stojí někdo… politicky motivovaný?“

Zúžil pohled jako velká kočkovitá šelma.

„To nás napadlo jako první. Ale pak jsme zjistili, že vaše domina již také nežije. Takže spojení obou událostí se přímo nabízí. A navíc… pokud by byl archivář zabit kvůli své práci, těžko by ho vrah tak zmasakroval. To spíš vypadá na… pomstu.“

„Aha.“ Taky jsem se posadil a zapřel se lokty o kolena. „Takže podezíráš Marca Vibia?“

„Ne,“ zaváhal. „Podezírám tebe, pane. Marcus Vibius tou dobou sám bojoval o život. A jasně, i na smrtelné posteli lze vydávat rozkazy…, ale upřímně si myslím, žes nechal archiváře zabít ty. Z lásky ke svému bývalému pánovi. O vašem neobvyklém vztahu si tady v ulici cvrlikají vrabci na střeše.“

Kupodivu jsem nehnul ani brvou. Sám jsem se tomu divil. Dřív bych byl posraný strachy až za ušima, ale uvědomoval jsem si, že teď mám syna. A musím se snažit zůstat na svobodě kvůli němu.

Spíš jsem se tvářil pobaveně.

„Své city k Marcovi Vibiovi popírat nebudu. A ani nechci. Je to fantastický chlap. Ale proč bych zabíjel milence jeho ženy, když už ona byla dávno mrtvá?“

„To ještě nevím,“ rozhodil výmluvně rukama, až trochu vody z poháru vybryndal. „Možná to byla absolutní pomsta za Vibiovo zneuctění.“

Vyzývavě jsem na něj pohlédl.

„Hned po našem seznámení jsi mě zaškatulkoval jako sraba. A ne, nepopírej to. A vsadil bych se, že umíš lidi pěkně prokouknout. Copak bych si já dokázal objednat bestiální vraždu? Já? Opravdu tomu věříš, pane?“

A tentokrát ho už moje bezprostřednost správně odzbrojila. Neubránil se uznalému úšklebku.

„Máš pravdu. Ve všem. Masakr mi k tobě prostě nesedí. A já fakt umím číst v lidech. Pod tou poddajnou slupkou skrýváš ocel. Archivář by musel udělat ještě něco dalšího, co by v tobě probudilo takovou nenávist. Takže jeden dílek skládačky mi pořád chybí.“ Pak si teatrálně přejel prsty po rtech. „Jediné, co se mi nepodařilo vyšťourat, je, proč tvůj bývalý pán tolik stonal. Snažil jsem se toho řeckého lékaře pořádně skřípnout, ale marně. Pořád něco mlel o nějakém lékařském tajemství. Je k vaší famílii opravdu loajální.“

A mě ta nebezpečná hra na pravdu začala kupodivu bavit.

„Třeba jsme na to nikdy nepřišli.“

„A třeba to byla otrava jedem.“

„Ano, to je v Římě opravdu časté řešení sporů.“

„Třeba Marca Vibia někdo otrávil, aby pomstil smrt milované osoby.“

Neuměl jsem si představit, jak by tohle dokazoval před senátem. Pokud by si ovšem archivář nevedl nějaký osobní deník. Ale tomu jsem moc nevěřil.

„Teď už se nacházíme na pomezí věštění z křišťálové koule.“

Quintus se znovu krátce odmlčel.

„Teď se snaž pochopit ty mě, pane. Pokud prokážu, že za archivářovým smutným koncem stály osobní spory, nemuseli bychom plýtvat silami lépe zabezpečovat náš archiv. To je celé.“

Jeho přímočarost mi imponovala.

„Moc rád bych ti v tomto pomohl. Opravdu. Ale zrovna se mi narodil syn. Takže přiznávat se ti k ničemu nehodlám. Musel bys své podezření nějak fyzicky dokázat.“ Zaváhal jsem, protože jsem se pohyboval po tenkém ledě. „Ale něco mi říká, že státní archiv nebyl nijak ohrožen. Je to jen můj subjektivní dojem.“

Nekonečně dlouho mě propaloval očima. Než se znovu napil vody.

„Vážím si tvých slov, pane. Teď ještě musím vymyslet, jak to zaobalit, abych potěšil svého nadřízeného.“

„S tím bych ti mohl pomoct, pane,“ navrhl jsem mu opatrně, protože se mi v hlavě začal rodit nepěkný plán, na který jsem nebyl vůbec hrdý. Ale jak jsem vám už říkal – Řím vás prostě změní, ať chcete, nebo ne.

Pretorián moudře mlčel. Aby se sám později nemohl nijak kompromitovat.

Tak jsem musel pokračovat. A vsadit všechno na jedinou kartu, kterou byla láska a loajalita k hrdému římskému občanovi. Třeba mu to zaimponuje.

„Mohl bych v arménské komunitě rozšířit zprávy o tom, že archivář podlehl hazardu. A dlužil, kam se podíval. Potom už by… tak krvavý konec dával smysl.“

Úžasem zalapal po dechu. Ale podezřele rychle se vzpamatoval.

„Myslím, že takový motiv by se mému nadřízenému už líbil. A trochu by ho uklidnil.“

A náš tichý pakt jsme stvrdili přiťuknutím.

„Teď už bych si to víno dal, pane,“ usmál se.

„Mile rád.“ Vzal jsem mu pohár z ruky, vylil jeho obsah z okna a nalil mu víno z karafy na mém psacím stole. „Vadilo by ti moc říkat mi Arte?“ zeptal jsem se ho, když jsem mu pohár vracel.

„Bylo by to dost neobvyklé,“ zaváhal a napil se, „ale potřebuju se tě ještě na něco zeptat, takže se mi to vlastně hodí. Já jsem Quintus.“

Zase ty nešťastné číslovky…

Znovu jsem si sedl.

„Jsem jedno velké ucho.“

A najednou vypadal jako nervózní panic před první láskou.

„Když… když tolik miluješ svého bývalého pána, Arte, proč ses ženil?“

Aha. Čekal jsem, kdy to přijde na přetřes.

„Marcus to tak chtěl. Abych měl jako správný Říman vlastní rodinu.“

Polknul, až se mu rozhýbal jeho velký ohryzek.

„A paní Drusilla tě… miluje?“

„Ano,“ potrápil jsem ho trochu a skousl si spodní ret.

Hned zesinal.

Vypadal při tom tak roztomile ztracený a zranitelný, takže jsem to dlouho nevydržel.

„Miluje mě jako bratra. Máme bezvadný vztah…, ale bez vášně. Navíc teď má plnou hlavu někoho jiného.“

Kdyby trpěl nějakou vrozenou srdeční vadou, určitě bych mu dnes z těch výkyvů nadějí přivodil infarkt.

„Šťastný to muž. Je to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. A potkal jsem ho tady v domě?“

A já mlčel. Jen oči se mi smály.

„Co je?“

„Tipni si, Quinte.“

A protože to vážně nebyl žádný blbec, jen radostně naskočil.

„Vážně?“

A teď už se nepobryndal vodou, ale vínem.

XXXII.

V Marcově pracovně jsme absolvovali stejnou strategickou poradu jako po první pretoriánově návštěvě. V totožném složení. Dokonce jsme byli usazeni jako předtím.

Zrekapituloval jsem oběma celý průběh výslechu.

Marcus se za svým stolem pohodlně opřel.

„To byl dost odvážný tah, Arte. A nebezpečný. Dals mu do rukou dost trumfů. Ani já totiž nevím, nakolik musí pretorián svá podezření dokazovat před soudem nebo senátem. Pokud by ale fakt potřeboval fyzický důkaz – a archivář se nesvěřil někomu třetímu – udělal jsi asi dobře.“ Pak se mi podíval přes rameno k divanu u zdi. „Co myslíš ty, Illy? A řiď se svým rozumem a ne srdcem. Nebo vulvou.“

„Vy chlapi jste všichni strašní sprosťáci,“ neodpustila si poznámku, ale očividně byla ráda, že je plnohodnotným členem naší debaty. „Ale taky si myslím, že Art udělal správně. Má totiž takový dar.“

„Jaký dar?“ zeptali jsme se s Marcem skoro současně.

„Vždycky umí zachránit vyhrocenou situaci,“ pokračovala má žena. „Vycítí ten správný moment, kdy je třeba ubrat, anebo zabrnkat na osobní strunu. A neříkejte, že jste si toho ani jeden nevšimli. Stejným darem i z tebe, Marcu, udělal docela příjemného člověka.“

Marcus v sobě udusil smích.

„To asi jo.“ Propaloval mě očima, ale pořád mluvil na Drusillu. „A proto ho máme všichni tak rádi. Je to rozený diplomat. Ale taky zdatný manipulátor.“

„No dovol.“ Na své židli jsem se napřímil.

„Tak to bych taky podepsala,“ dala mu manželka za pravdu, až jsem se po ní ohlédl. „A musím uznat, že je to dost sexy.“

„Tobě najednou každý připadá sexy,“ konstatoval jsem suše. „A pokud by tě to náhodou zajímalo, ten náš pretorián je z tebe úplně hotový,“ odmlčel jsem se, když se celá rozzářila. „Vyprošuju si, abyste mě nazývali manipulátorem, ale…,“ klesl jsem hlasem.

„Ale co?“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Za to, že ukončí své vyšetřování, jsem mu Illy po rozvodu tak trochu slíbil.“

Jí spadla brada a Marcus se rozesmál, až mu vyhrkly slzičky.

***

V červnu jsme začali roztáčet pletichářská kola našeho plánu – když už mám být tím manipulátorem, že?

Sem tam jsme s Drusillou zinscenovali malou hádku na veřejnosti a s Marcem jsme pravidelně navštěvovali orgie, kde jsem se snažil být viděn s co největším počtem žen. Zjistil jsem při tom, že pokud je součástí milostné trojky i Marcus, nemám sebemenší problém ženu uspokojit.

Ale hlavně jsme tam chuděru Illy drbali, jak je v posteli chladná a frigidní, což nemohlo být dál od pravdy. Ale na mou obhajobu, o všem věděla a souhlasila s tím. Naštěstí jí byla nějaká její pověst naprosto ukradená. Vždycky jí bylo jedno, co si o ní lidi myslí.

Dostatečnou kompenzací pro ni byl náš statek v Ostii, který jí sloužil jako útočiště a tajné hnízdečko lásky pro ni a Quinta. Mí věrní arménští zaměstnanci byli nejprve samozřejmě pohoršeni, takže Sarkis s Tigranem museli vypustit fámu, že se chystám svou ženu oficiálně zapudit, neboť jsem si našel novou lásku. Takže jsem si jako správný Říman zachoval tvář.

Illy se vždycky z Ostie vracela s hlavou v oblacích.

„Myslela jsem si, že takové orgasmy jako od Marca už nikdy nezažiju, ale můj Quint je v posteli… tak vynalézavý. A má výdrž jako býk. Vždycky mě úplně zničí.“ Svůj sexuální život obnovila hned po šestinedělí. A to s pořádnou vervou.

Když pronášela tato slova, zrovna se vítala s naším synkem, kterého pusinkovala a kolébala v náručí jako o život v naší ložnici. Během jejích výletů do Ostie jsme si najímali kojnou.

„To je tím,“ usmál jsem se vševědoucně a posadil se na postel, „protože ho narozdíl od Marca miluješ. Láska je to největší afrodiziakum.“

„To asi jo,“ zaváhala. „Říkala jsem ti, že Quint ještě bydlí u rodičů?“

Vesele jsem zakabonil obočí.

„Takový hřebec? To mi k němu vůbec nejde.“

„Vždyť sám nejlíp víš, jak to mají vojáci se sňatky. I Marcus se oženil až v osmačtyřiceti. Kdyby byl třeba rolník, už by byl nejspíš dávno dědou.“

„To ano.“

Znovu se krátce odmlčela, než pokračovala:

„Myslíš, že by Marcovi vadilo moc, kdyby se sem Quint po našem rozvodu nastěhoval? Tohle je tak obrovský barák a já… měla bych malého Drusa u sebe,“ zatajila dech.

„A víš, že jsem to čekal?“ zeptal jsem se popravdě. „Protože ses ani jednou nezeptala na to, jak to po rozvodu vymyslíme s naším synem.“

„Tak vždycky mi bylo jasné, že právní nárok máš na něj jenom ty. Ale zas jsem nikdy nevěřila tomu, že bys mě chtěl ranit. Takže jsem byla v klidu.“

„A proč se Marca nezeptáš sama?“

Polkla a políbila miminko na hlavičku.

„Bojím se, že nebude tak velkorysý jako ty.“

„Nedávno jsi prohlásila, že jsem z něj udělal docela příjemného člověka,“ dobíral jsem si ji.

„Ale i tak umí být dost nevyzpytatelný. Někdy tě obdivuju, že to vydržíš.“

„Illy, když… když jsi byla jeho pravidelnou ancillou, mělas ho někdy ráda? Víc než ostatní milence?“

Tajemně se uculila.

„Spíš jsem se ho často bála. I po fantastickém orgasmu mě dokázal seřvat, že jsem jako služka líná. Znervózňovalo mě, že jsem nad ním jako milenka neměla žádnou moc. Vlastně jsem se vždycky divila tomu, jak moc střemhlav ses do vašeho vztahu pustil ty. Vím, že se tě Cassia snažila varovat, ale tys byl slepý a hluchý. A sveřepě se držel svého plánu nenechat se od něj zabít a dostat se mu pod kůži.“

Jen jsem překvapeně zamrkal.

„U všech bohů, takový rozbor svého vztahu jsem od tebe nečekal. Ale… asi máš pravdu. Vsadil jsem všechno na jednu kartu. Zamiloval jsem se a celý svůj život tomu podřídil. Ale věř, že mě to dostalo úplně jinam, než jsem plánoval.“

Vstal jsem z postele a převzal si od ní našeho synka.

„Ale nelituju ani v nejmenším,“ usmál jsem se na něj a podal mu na hraní prst.

***

V hlavním cubiculu jsem se docela zabydlel. Vévodila mu vyvýšená manželská postel s bronzovým kováním a jemným lněným povlečením purpurové barvy. Mozaikové motivy na podlaze vyprávěly příběh lásky bohů Marta a Venuše. Stěny malované freskami měly okrovou barvu se zlatými linkami a visela na nich zrcadla z leštěného bronzu. Různě po ložnici byly rozmístěny židle a taburety a jednotlivé části pokoje oddělovaly těžké závěsy. Nejvíc mě fascinovalo armarium – prostorný šatník na tógy, sandály, šperky a vějíře.

Tak takhle vypadalo Marcovo soukromé království a útočiště před světem. Od kterého jsem dostal symbolický klíč. Cítil jsem se neuvěřitelně poctěný.

Toho večera po Drusillině návratu z Ostie jsme za svitu olejových lamp hráli s Marcem za stolem oblíbenou strategickou deskovku ludus latrunculorum, která byla takovou kombinací vašich šachů a dámy. Měla 8 x 8 polí a každý hráč disponoval sadou kostěných vojáčků. Cíl byl jednoduchý: obklíčit a zadržet protivníkovy figurky ze všech stran.

„Arte,“ začal mě plísnit. „Ty se vůbec nesoustředíš. Už jsi poslal tři své vojáčky na smrt. Jako generál jsi na mě teda moc dojem neudělal.“

„Promiň,“ usmál jsem se. „Jen má žena dneska přišla s takovým praštěným nápadem.“

Napil se vína.

„Přijde praštěný i tobě?“

Na židli jsem se napřímil.

„Napřed jo, ale když o něm tak přemýšlím…, něco do sebe má. Jak moc by ti vadilo, kdyby se sem po rozvodu Quintus nastěhoval?“ zatajil jsem dech jako předtím Illy a táhl figurkou.

Čekal jsem něco jako výsměch, ale on se jen poškrábal na čele.

„Bojí se, že by přišla o syna, co? Drusilla není hloupá. Moc dobře ví, že stačí, aby se před tebou rozplakala, a jsi schopen se svého zákonného práva vzdát. Ale že já bych něco takového nepřipustil. Takže přišla s troufalým kompromisem.“ A posunul svého vojáčka o dvě pole.

„Jo.“ Znovu jsem žasl nad jeho chladnou logikou a na jeho tah na hrací ploše reagoval. „Přesně tak to je.“

„Víš, normálně bychom byli sousedům k smíchu…, ale zase, mít pod střechou pretoriána – to dodá naší famílii na vážnosti.“

Hned jsem pookřál.

„Takže ty bys byl pro?“

Jen se pokřiveně pousmál.

„A vidím, že ty taky. No, pokud mu věříš ty, budu mu věřit i já. Tak moc si tvého názoru vážím, Arte.“ A táhl vojáčkem.

Celý jsem u jeho slov zářil.

„Nechápu, jak o tobě mohl Lucullus prohlásit, že jsi surovec a tyran. V mých očích jsi… velkolepý. A dost štědrý.“

Znovu se chtěl napít vína, ale teď se trochu smíchy zakuckal.

„To že řekl? Teď lituju, že jsem ho nezabil sám.“ Pak trochu zvážněl. „Jak jsi kdysi pronesl, dokážu se pro své milované rozkrájet. Ale musím vědět, že si mou štědrost zaslouží.“

„A čím si ji zasluhuju já?“ pokrčil jsem rameny s přehrávanou skromností a nenápadně posunul figurku, přičemž jsem se snažil udržet na sobě jeho pohled. „Vždyť nic nedělám.“

„Že nic?“ dál mě propaloval očima. „Nekriticky mě miluješ a nemilosrdně likviduješ všechny mé nepřátele. Jako jeden z mála se mnou v posteli udržíš krok a tvoje mladistvá drzost mě neustále udržuje ve střechu. A to mě dost baví. Jako právě teď.“ A aniž by se podíval na hrací plochu, přemístěním své figurky ji zachránil od mého obklíčení, které už bylo ze tří stran nenápadně připravené. Sakra. „Dobrý pokus s odvedením pozornosti. Na bažanta. Ale centurio jsem tady pořád já.“

Hned jsem zacítil počínající erekci.

„Stejně nikdy nepoznáš, kdy tě nechám vyhrát schválně.“

„Nenech se vysmát, Arte.“

„Teď mám neodolatelnou chuť tě políbit, víš?“ přiznal jsem se beze studu a drze se napil z jeho číše. „Klofnout centuria je dost sexy terno.“

Potlačil úšklebek.

„A taky obdivuju tvoje neukojitelné libido. Ale stejně nechápu, že mě sex s tebou tak baví. Zabořit pyj do vagíny je neslastnější pocit na světě. A když slyším ženu vzdychat, mám chuť jí vyšukat mozek z hlavy. Nemůžu říct, že by mě muži na ulici přitahovali. I tvůj zadek jsem ze začátku bral, s prominutím, jenom jako štěrbinu. Ale naučil ses na mé tělo hrát jako na hudební nástroj. Víš, kdy kam sáhnout, co říct, umíš být něžný jako ženská i brutální jako chlap. A když mi při kouření drtíš varlata, stříkám úplně stejně jako u ženy. Jsi pro mě nerozluštitelný hlavolam, Arte.“

Jeho slova mi dost zrychlila dech.

„Děkuju. Jak už jsem mnohokrát řekl, tvá vyznání pro mě mají stejnou váhu jako miluju tě. A ne, nic neříkej. Nepotřebuju slovo láska slyšet. Tedy, asi bych umřel štěstím…, ale ty to říkáš prostě… jinak. A to mi stačí.“

Mrkl na mě.

„To je dobře. A co bude s tou pusou?“

Deskovku jsem jedním tahem smetl ze stolu, vymrštil se na něj a svezl se do jeho klína stejně jako onehdy v pracovně, když mě předtím škrtil. Něžně jsem ho políbil na rty.

„Nikdy se tě nenabažím, Marcu. Nikdy.“

Polibek mi vrátil.

„Co ty budeš dělat, až tu jednou nebudu…?“

Trochu jsem zvážněl a znovu mu dal pusu.

„Kdybych ti neslíbil vychovat tvé děti, samozřejmě bych se zabil. Život bez tebe bude dost temné místo. Ale já to vydržím. Protože budu vědět, že na mě někde čekáš.“

„Přál bych ti, aby ses znovu zamiloval, Arte.“

„To není fyzicky možné,“ zamítl jsem kategoricky. Vážně jsem si to neuměl ani představit.

Zaváhal.

„Taky už tomu věřím. A je mi z toho smutno i krásně zároveň. Nikdy bych nevěřil, že potkám někoho, kdo bude mnou tak… posedlý.“

Zkousl jsem si spodní ret.

„Myslíš si, že jsem posedlý?“

„Každopádně,“ ani nezaváhal. „Když jsi přesvědčený, že tě nikdo nevidí, nosíš moje propocené tuniky, abys cítil vůni mé kůže.“

Hrklo ve mně. Opravdu jsem to dělal. A fakt si myslel, že mě při tom nikdo nevidí. Proto mě tak fascinoval jeho šatník. Bylo v něm tolik jeho osobních věcí. Včetně koše na špinavé prádlo.

Teatrálně jsem obrátil oči v sloup.

„Tak jo, přiznávám. Jsem tebou trochu posedlý. Ale kdyby ti to vadilo, už dávno mi to zatrhneš. Takže si spíš myslím, že ti to vesměs imponuje. Mužská ješitnost mi teď hraje do karet.“

Vzal mě za bradu.

„Máš mé svolení a požehnání být mnou posedlý. A jo, z ryze ješitných důvodů mi to imponuje. Tvá obsese je má vizitka, že jsem jako chlap, voják, dominus, otec… uspěl. A že ani v pětapadesáti nepatřím do starého železa.“

Sáhl jsem mu do rozkroku a trochu přimáčkl jeho varlata, až slastně zaskučel.

A já si vážně připadal jako mistr, který ovládá složitý hudební nástroj.