Artabanus XXXVII.–XL.

XXXVII.

Z Marcova tablina Cassia kupodivu nezamířila zpátky do dětského pokoje, ale klidným krokem odešla do své ložnice. Tak jsem hned zaklepal na jeho dveře.

„Dále!“

Vešel jsem.

„Neruším tě?“

Seděl za svým stolem a neurčitě se mračil.

„Vůbec ne. Pojď a sedni si.“

Udělala jsem to.

„Vypadáš poněkud… přepadle, Marcu. Takže ti to už asi řekla, co?“

Zarazil se.

„Jo. A odkud to víš ty?“

„Od Illy,“ přiznal jsem popravdě. „A pokud mohu… gratuluju.“

Teď už se tvářil úplně nechápavě.

„A k čemu, prosím tě?“

„Přece k…,“ zaváhal jsem, „počkat, k čemu se ti vlastně Cassia přiznala?“ Srdce se mi rozbušilo.

„Že se jí vrátily její psychické problémy z dob, kdy jsme přišli o miminko.“ Přimhouřil oči. „K čemu jsi mi chtěl gratulovat, Arte?“

„K ničemu,“ vypálil jsem bez rozmyslu.

On se ale rychle postavil na nohy, obešel stůl a sedl si na pracovní desku čelem ke mně.

„Gaie Vibie Artabene, zeptám se tě ještě jednou, naposledy. A ty si velice pečlivě rozmysli, co mi odpovíš.“ Mírně se ke mně naklonil. „K čemu jsi mi chtěl gratulovat?“ zopakoval svou otázku pomalu.

Zvedl jsem dlaně, jako bych se vzdával.

„Nedopatřením jsem se dozvěděl něco, co jsem neměl. A ty mě stavíš do nemožné situace. Už teď se mi všichni posmívají, že ti donáším jako nějaký práskač. Ale oni zase nevědí o naší úmluvě o lhaní.“

A jemu začínalo svítat. Vážně to nebyl žádný hlupák. Oči mu trochu zčervenaly.

„Ona je… je snad…?“ Sesunul se na nohy.

Taky jsem se postavil a objal ho. Ne láskyplně, ale dost pevně, abych ho zastavil.

„Ano, Marcu. Čeká tvoje dítě. A jistě má milion důvodů, proč ti to neřekla. Vlastně se nesvěřila nikomu. Jen Drusilla to na ní poznala. Prosím, dej jí čas… a trochu prostoru. Určitě se bojí, aby nepotratila. Anebo čeká na nějakou vhodnější příležitost. Nevím.“ Začal se mi cukat. „Marcu, prosím. Zůstaň. Nechoď za ní. Teď ne.“

Podíval se na mě poněkud ublíženě.

„Ale ona… ona, proč… já to nechápu.“

Kdyby samozřejmě chtěl, tak mě přetlačí. Síly měl na to dost. Ale podle mě se bál další konfrontace a byl rád, že mu blokuju cestu. Jen to nemohl přiznat.

„Ustup mi z cesty,“ zavrčel nepříliš přesvědčivě.

„Ne, pane. Prosím.“

„Arte.“ Pořád mě neodstrčil.

Položil jsem mu hlavu na hruď.

„Zhluboka dýchej. To zvládneme. Jako vždycky.“

A on začal dýchat. Cítil jsem, jak se v jeho širokém hrudním koši kumuluje ta jeho síla a energie. Energie, kterou se mi podařilo zkrotit. Prozatím.

***

Na večeři opět pozval Cassii ke stolu. Napřed se omluvila, že jí prý není moc dobře, ale když už jsme se pustili do jídla, nakonec stejně přišla. A i bez slavnostní tuniky vypadala úchvatně. Těhotenství jí vysloveně prospívalo.

Drusilla seděla vedle Quinta, takže se Cassia zase posadila vedle mě.

„Děkuji za pozvání, domine,“ špitla směrem k Marcovi v čele stolu. „Dobrou chuť.“

Quintus samozřejmě neměl o ničem ani ponětí. Tak s plnou pusou spustil:

„Arte, jako pretorián mám samozřejmě svého služebního koně, ale moc se mi líbí ten tvůj hnědák Adonis v Ostii. Za kolik bys mi ho prodal?“

„Co blázníš?“ usmál jsem se na něj. „Vždyť jsi skoro rodina. Pokud chceš, tak je tvůj.“

Překvapením přestal jíst.

„To myslíš vážně? Ty… ty bys mi ho daroval jen tak?“

„Jo, ale pokud se s tebou Illy rozejde, tak mi ho zaplatíš,“ řekl jsem naprosto vážně.

Drusilla se chtěla napít vína, ale místo toho se nahlas rozesmála.

Quint po ní rozverně mrkl.

„Tak co, děvče, necháš si mě? Jenom abych věděl, jestli šetřit na koně…“

Hned zrudla jako nějaká zamilovaná školačka.

„Můžeme se domluvit. Až ti koupím kožený měšec na mince, ber to jako znamení. Ale zatím ho shánět nehodlám.“ A dala mu pusu.

„Miluju tě, Illy.“

„Miluju tě, Quinte.“

„Tak moc, že by sis mě vzala?“ A on rozevřel dlaň, ve které celou dobu třímal jednoduchý železný prsten. „Udělala bys ze mě nejšťastnějšího pretoriána v Římě.“

A ona se jako na povel rozplakala.

„Znamená to ano?“ dobíral si ji.

Pořád nebyla schopná mluvit, tak jen rychle přikyvovala, aby si to snad nerozmyslel. A nastavila mu svou dlaň. O dost elegantněji než kdysi mně.

Prsten jí nasadil.

„A neboj, není to proto, že si chci posichrovat toho koně.“

Znovu se přes slzy rozesmála a něžně ho udeřila.

„Jenom aby.“

Pozvedl jsem pohár vína do výše.

„Na naše snoubence.“

„Na naše snoubence!“ zaznělo sborově. Cassia si samozřejmě připila vodou a Marcus ji při tom nenápadně pozoroval. Vlastně měl oči celou dobu jen pro ni a slavnostní nálada u stolu k němu doléhala trochu se zpožděním.

***

V září jim Marcus uspořádal v peristylu velkolepou svatbu, kam dorazilo asi tak třicet pretoriánů. Následná oslava byla proto o dost hlučnější než při nevěstině první svatbě před čtrnácti měsíci. Ale buď byl Quintus natolik obávaný, anebo natolik oblíbený, že jsem nezaregistroval jedinou nemístnou narážku na fakt, že si bere ženu z druhé ruky.

Illy si naopak všechny vojáky získala svou přirozenou krásou a bezprostřední povahou, takže vzbuzovala spíš závist než pohoršení.

Malému Drusovi byly už čtyři měsíce a většinu večera jsem ho choval v náručí. A když už jsem se chystal ho uložit ke spánku, odpojil se Quint od skupinky svých kumpánů v uniformě a přišel ke mně.

„Arte,“ nadechl se zhluboka a upřeně se na miminko zadíval, „vím, že spolu bezvadně vycházíme, ale doposud jsi vašeho syna ode mě držel trochu dál. Dovolíš mi, abych ho teď pochoval? Slibuju ti, že se mu budu snažit být tím nejlepším otčímem. A že ho budeme vychovávat spolu. Všichni tři. Ale že ty jako otec budeš mít vždycky hlavní slovo.“

Trochu mě tím proslovem dojal.

„Asi… asi máš pravdu, že jsem ho držel dál. Možná jsem se bál, že bys mě jako otec zastínil. Pořád jsi pretorián a ten bude pro našeho syna vždycky větší hrdina než písař… anebo statkář.“

„Neblázni,“ usmál se s chlapeckým půvabem. „Každý nemůže být voják. Ale to ještě neznamená, že by nemohl být pravý chlap.“

Tak jsem mu Drusa podal.

A nedaleko stojící Illy si toho hned všimla. A vehnalo jí to slzy do očí. Myslím, že to byl nejšťastnější okamžik v jejím životě.

Užíval si ho i Marcus jako hostitel. Náladu mu jen trochu kazila Cassia, která po zahradě poletovala s ostatními otroky a obsluhovala svatebčany v kvapném tempu.

„Cassi,“ zastavil ji, když kolem nás procházela s tácem plným jednohubek. „Co to děláš?“

Dotaz ji očividně zaskočil.

„Svoji práci, domine. Proč?“

Vzal jí tác z rukou.

„Nech to tady. My to s Artem všechno sníme. A jdi si odpočinout do své ložnice. Musíš být utahaná.“

Tázavě se na mě podívala. Musel jsem jí slíbit, že jsem ji před dominem neprozradil. Tehdy mi to uvěřila, ale teď o tom možná na chvíli zapochybovala.

„Já ráda pomáhám, pane.“

Ale Marcus mě zachránil svou duchapřítomností. Ztišil trochu hlas:

„Říkala jsi mi přece o těch svých… psychických problémech. Nejsem sice lékař, ale podle mě ti tolik lidí kolem na klidu moc nepřidá. Vážím si tvé práce a byl bych moc rád, kdyby ses tak nehonila a šla si odpočinout. Udělala bys to pro mě?“

Dlouze zaváhala, než odpověděla:

„Děkuju, pane. Jsi… jsi moc laskavý.“

A když se vzdálila, Marcus pohledem přelétl všechny osoby na svém pozemku. A já najednou přesně věděl, co se mu honí hlavou. Kdyby každého svého otroka převlékl do slavnostní tuniky, většina by se svatebčany dokonale splynula. Každý byl originál. Kyra z Ostie krásně zpívala. Druhá otrokyně byla údajně médium a dokázala mluvit s mrtvými. Kuchař Zareh nás uměl hodiny bavit svými vtípky a historkami. Cassia nosila pod srdcem jeho dítě.

Všechno to byly lidské bytosti, jedna osobnost vedle druhé.

Ale římský zákon na ně nahlížel jako na věci. Pečlivě evidovaný majetek.

A Marcus Vibius Drusus se za to poprvé v životě hluboce zastyděl.

XXXVIII.

O pár dní později mě postihla choroba daleko strašnější než athénský mor – mužská rýmička. Jo, tu jsme znali už tehdy. Tak ji tedy titulovala hlavně Drusilla. A dost se u toho bavila. Mně ale do smíchu vůbec nebylo. Neustále jsem smrkal nebo kašlal. Popřípadě obojí zároveň. A musel jsem se držet dál od dětí, abych je nenakazil. Takže jsem zůstal uvězněný ve své pracovně a připadal jsem si jako trosečník na pustém ostrově.

Druhý den ráno nakoukl do dveří Marcus. Upíjel jsem v posteli čaj s medem, který mi dost bázlivě přinesla Kyra, a opět jsem si pročítal nějaké cestovatelské svitky.

„Dobré ráno, Arte,“ pozdravila mě vítaná návštěva. „Ještě pořád umíráš?“

„Dobré ráno,“ zaskřehotal jsem. „Jo. A budu ještě tři další dny. Naštěstí nikdy dýl rýmu nemívám.“

Pořád postával ve futrech.

„Jistě tě to potěší, ale musím konstatovat, že jsem si na tvou přítomnost po svém boku dost zvykl… a chybíš mi, chlape.“

Viditelně jsem pookřál.

„To je balzám na mé uši, Marcu. Ale nechci tě nakazit.“

Poškrábal se na čele.

„No, to bych taky nerad. Nesměl bych k dětem. A na úřady. To je ale prekérní situace. Co s tím budeme dělat?“

Dneska mi přišel hravý jako malý kluk.

„Modlit se k Asclepiovi?“ nadhodil jsem žertem boha lékařství.

Marcus chvilku dělal, že o tom přemýšlí.

„Ten na tebe očividně kašle. Ale prozradím ti dvě věci, Arte. Zaprvé, naše milé dětičky mi někdy lezou krkem. A zadruhé, po úřadech se mi běhat moc nechce. Vlastně ti to lenošení v posteli trochu závidím.“

Říkal to, co si myslím, že říkal?

„Vážně není o co stát.“

A on nečekaně vstoupil, a než jsem stihl nějak zareagovat, vlezl si ke mně do postele.

„Marcu, co blázníš? Nakazím tě.“

„Taky nemívám rýmu dýl než tři dny. Takže to se vydržet dá.“ Posadil se vedle mě a opřel se o polštář. „Už jsem domluvený s Kyrou, že nám sem bude nosit medicínu a nějaké jídlo. A já si právě teď beru třídenní volno.“

Miloval jsem ho za to ještě víc.

„Děkuju. Děkuju moc. Teď už je mi báječně.“

Tak jsme u mě zůstali tři dny. Mimo povinnou hygienu jsme prakticky neopustili postel. Předčítal jsem mu ze svitků, hráli jsme stolní hry, rozebírali příběhy, co jsme spolu už zažili…, a dost jsme se u toho nasmáli. Bylo to to nejkrásnější stonání v mém životě. Uzdravení jsme oslavili hezky po chlapsku – sexem.

Hned jak to bylo možné, jsem se běžel do dětského pokoje přivítat s malým Drusem. Quint ho zrovna pod Illyným přísným dozorem přebaloval. A nadával u toho jako námořník.

„Á, náš marod se vrátil!“ přivítala mě má exmanželka. „A právě včas. Quint už chytá nerva.“

„Ukaž,“ mírně jsem pretoriána odstrčil a k synkovi se naklonil, abych mu dal pusu na čelíčko. „Pusť k tomu profíka.“

„Vůbec nechápu, proč na něm ta plena nedrží,“ funěl Quint. „Illy mi to ukazovala už třikrát. Připadám si jako blbec.“

Ta ho zezadu něžně objala.

„To nemusíš, zlato. Vždyť přebalování dětí je ryze ženská práce.“

„Ale já ti chci pomáhat. Podívej na Arta, jak se to naučil.“

Když bylo hotovo, zvedl jsem synka do náruče.

„Každý nemůže být profesionální přebalovač. Ale to ještě neznamená, že by nemohl být pravý chlap.“

Quintus se nahlas rozesmál.

A Drusovi ta pitomá plena hned sletěla dolů. Kruci. Ale Quint mě radostně objal kolem ramen a dal mi pusu.

***

V říjnu už začala Cassia nosit tuniku dost na volno a nám s Marcem bylo jasné, že dál už to divadlo hrát nejde.

Při další společné večeři, kam byla pozvána, jí Marcus přes stůl podal malou bronzovou tabulku.

Nejistě ji přijala a zamračila se.

„Co… co je to?“

Drusilla jen zatajila dech. Hned totiž dokument poznala.

„Přece tvoje tabula manumissionis!“ vysvětlila přítelkyni nadšeně. „U všech bohů, dominus ti věnoval svobodu, Cassi.“

„Cože?“ Čerstvá propuštěnka jen tabulku vylekaně upustila do prázdného talíře před sebou. „Proč?“

A Marcus se jen pohodlně opřel a zatvářil se lehce pobaveně.

„Jsi už druhý můj bývalý otrok, kterého jsem takovýmto gestem vyděsil. Vlastně snad jen tady Illy skákala radostí. Art mi ji div neomlátil o hlavu.“ Mírně se ke Cassii naklonil. „Jsi volná. Gratuluju ti. Můžeš si dělat, co chceš. A jít, kam chceš.“

Samozřejmě jsme všichni očekávali příval slz a prosby, aby tady mohla i nadále zůstat.

Cassia si ale dodala odvahy hlubokým nádechem, svou tabulu manumissionis pevně uchopila do dlaní a pomalu se postavila.

„V tom případě… děkuju ti za ty roky, které jsem zde mohla strávit, ale… odcházím k domině Fabii. A vezmu si Leona. Včera jsem ho znovu potkala na trhu. A prý o mě pořád stojí. Fabia mu už taky věnovala svobodu.“

Svými slovy nám všem vyrazila dech. Ale nejvíce Marcovi. Ohromeně se postavil.

„Co… cože? Ty přece nemůžeš odejít… jen tak, Cassi.“

Ještě víc se napřímila.

„Proč bych nemohla, Marcu? Mám přece… tohle.“ Položila si tabulku na prsa. „Prožila jsem v tomto domě kus života.“ Přejela nás pohledem. „Mám vás všechny ráda a děkuju vám za vaše přátelství. Ale musím otočit list. A začít novou kapitolu svého života.“

„Ne!“ vykřikl Marcus zděšeně. „Tak přece jenom se s Leonem scházíš?“

A Cassia najednou vypadala jako jediná klidná osoba v místnosti.

„Ne, říkala jsem ti o něm pravdu. Nikdy se mě ani nedotkl. Ale věřím tomu, že mi bude dobrým manželem.“

„A ví o tvém tajemství?“

Ukázal na její břicho, které si hned automaticky objala.

„Měla jsem tušit, že ti to Art řekl. Ale nezlobím se na něj. Je hezké, že před sebou nemáte žádné tajnosti. Že jsi schopen jiné lidské bytosti otevřít své srdce, Marcu. A být aspoň k někomu upřímný.“

Bezradně lapal po dechu.

„Ale… ale já… copak jsem se k tobě nechoval vždycky hezky?“

„To ano,“ ujistila ho tiše, „jen Art je jediný, v kom jsi ze svých otroků začal vidět lidskou bytost.“

„Ne jediný,“ opravil ji zdrceně. „Ale první. To přiznávám. Ale prozřel jsem. Moc, moc si tě vážím Cassi. A nechci, abys odešla.“

„Cením si tvých slov, Marcu. Ale kromě statusu propuštěnce jsem taky i žena. A potřebuju víc než uznání.“

Obešel stůl a ona o dva kroky couvla.

Zastavil se těsně před ní.

„Nedovolím ti, abys odešla k… Leonovi.“

Odvážila se ho pohladit po líci.

„Proč, Marcu?“

„Protože…“ V koutku oka se mu zaleskla slza.

„Protože?“ pobídla ho něžně.

A on se před ní svezl na kolena.

„Protože tě miluju. A byl bych nejšťastnějším Římanem, kdybys svolila k tomu stát se mou ženou.“

Rozplakal jsem se bolestí i štěstím zároveň. A vzpomněl si na známé přísloví: dej si pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se to vyplnit.

XXXIX.

V listopadu, když už byla Cassia ve čtvrtém měsíci, jsme tedy pořádali další svatbu. Hostů už byla více než stovka a dům praskal ve švech.

Marcus byl impozantní ženich. Na slavnost si oblékl složitě skládanou tógu protkanou zlatými nitěmi, zápěstí mu zdobily kožené návleky se zlatými valouny a osobně jsem mu vložil na hlavu pozlacený vavřínový věnec, aby si ho nikdo nemohl splést s člověkem. Byl to kapitolský bůh se všemi atributy.

Skoro dvouletá dvojčata v kostýmech malých amorků se snoubencům při svatebních slibech pletla pod nohama, všechny přítomné dámy včele se sousedkou Fabií okázale plakaly a muži provolávali Marcovi slávu.

A já při obřadu stál hned vedle Lucia. Oba jsme z ženicha nemohli spustit oči a ty naše se podezřele podobně leskly. Přáli jsme mu jeho štěstí, ale zároveň snili o tom stát na Cassiině místě.

Ta jako správná nevěsta celá jen zářila a ani se nesnažila skrývat vypouklé bříško. Bylo na ní vidět, jak je jí celý svět naprosto ukradený, protože právě dosáhla své životní satisfakce.

Na svatební cestu odjeli novomanželé do vily na Sicílii, kterou Marcovi poskytl jeden vysloužilý legionář, a pro mě to byly nejdelší dva týdny v mém dosavadním životě.

Stesk po něm mi pomáhal zahnat malý Drusus, kterému už bylo půl roku. Neuvěřitelné, jak ten čas letěl. Měl už sedmnáct římských liber, plnější líčka a pevnější krček. Dokázal se přetočit ze zad na bříško a s naší pomocí i obstojně sedět. Uměl se smát a broukat si, když byl spokojený. A když zaregistroval Drusillu nebo mě, celý se rozzářil. Miloval jsem ho celým svým srdcem. Ale úplně jinak než Marca. Jako bych měl srdce dvě. To jedno patřilo synovi a to druhé mé lásce.

Ta se mi vrátila po čtrnácti dnech opálená (asi tam svítilo slunce i v zimě) a ve skvělé fyzické kondici (asi lezl po horách nebo často souložil). Hned si mě oba novomanželé pozvali do hlavního cubicula, kde už samozřejmě kralovala domina Vibia Cassia.

Už naše rozmístění po pokoji vymysleli diplomaticky. Kdyby seděli vedle sebe a já naproti nim, připadal bych si jako při výslechu. Namísto toho byl Marcus usazen na divanu sám, Cassia, neustále si hladící břicho, seděla na posteli opřená o polštář a mně nabídli lehátko mezi nimi.

Moc jsem nevěděl, co si od takového setkání slibovat, tak jsem úvod nechal na nich.

A tak Marcus začal:

„Chyběl jsem ti, Arte?“ Znělo to nebezpečně čtverácky na to, že měl kousek od sebe manželku.

Nasucho jsem polkl a střelil po ní pohledem.

„Koukám, že na to jdeme dost otevřeně.“

Cassia se mírně pousmála.

„Vždyť přece Marca znáš. Dost jsme o tobě na Sicílii debatovali.“

S hranou sebedůvěrou jsem se uvedl do pololehu.

„To pro tebe musely být dost nudné debaty, Cassi.“

„Kdybych tě neznala, tak by asi byly. Ale mohu tě uklidnit, že obavy nebo pochybnosti nejsou na místě. Spíš jsme si situaci kolem tebe potřebovali vyříkat a vyjasnit.“

Znovu jsem pohlédl na Marca.

„Tak snad ta situace kolem mě nebude moc… ošemetná. Protože ty jsi mi taky chyběl. Opravdu moc.“

Spokojeně se ušklíbl.

„Vsadím se, žes sem šel s malou dušičkou. Ale tu suverénnost hraješ skvěle. Jako vždycky. To se mi na tobě líbí. Abys na mě zapůsobil, vždycky ze sebe vyždímáš to nejlepší.“ Pak jako by chvíli hledal vhodná slova. I když jsem nepochyboval, že měl proslov už dávno precizně přichystaný. „Arte, ty víš, že nejsem jako ty. A jaký vztah mám k sexu. Do Cassii jsem se opravdu zamiloval. A slíbil jí, že se zřeknu všech ostatních žen. Jako chlap si samozřejmě můžu dělat, co chci. Ale v posteli mi má choť nabízí všechno a daleko víc, než bych našel v jiné ženské náruči. Proto ten slib.“

Srdce mi opět začalo obrůstat ledovými krápníky.

„To ti moc přeju, Marcu. Upřímně.“

A on se na chvilku odmlčel.

„Věřím ti. Protože tě znám. A to se už dostáváme k tobě. S Cassi jsme se dohodli, že sex s mužem nebude brát jako nevěru. Protože i ty mi v posteli dokážeš nabídnout všechno a daleko víc, než bych našel v náručí jiného puera. Oba mě dokážete plně uspokojit. A přitom každý jinak. Ji miluju jako ženu. A tebe jako…“

„…jako bratra,“ doplnil jsem za něj smutně.

„Ne. Jako sebe samého. A toho si važ, protože já se mám hodně rád. Jsi druhou polovinou mé duše, Arte. Kde já jsem hrubián, ty jsi diplomat. Kde jsem materialista, ty jsi snílek. Kde já suchar, ty šprýmař. Vlastně oba dohromady tvoříme dokonalého chlapa. A já jsem vždycky chtěl být dokonalým chlapem. Víš, co se ti teď snažím říct…?“

Ani jsem si neuvědomil, že mi po tváři kanou slzy.

„Že… že se toho moc nemění?“ odvážil jsem se doufat.

„Přesně tak. Budu si vás oba hýčkat. Sex plánovat nemůžeme, to musí být spontánní záležitost. Ale našel jsem si dva romantiky, takže vím, že oba potřebujete něhu a mazlení. A abych vedle vás usínal v posteli. Takže všední dny budu trávit tady u své ženy. A víkendy ve tvé posteli, Arte. Buď tady, nebo v Ostii. A povedeme to tu ve třech. Nejvýše stojím já, potom tady Art jako další dominus v pořadí, pak Quintus, domina Cassia a Drusilla. Až bude juniorovi aspoň patnáct, přeskočí Quinta. A v osmnácti i Arta. Na opačném konci stojí otroci. Všechny je osvobodit nemůžu, to bychom byli sousedům k smíchu. Ale začnu jim platit za jejich práci. Nastavím jim pevnou pracovní dobu včetně přestávek.“

Skoro mi spadla brada.

„Ty to máš ale hezky promyšlené,“ pochválil jsem ho bez jakékoliv známky ironie. Fakt to na mě zapůsobilo. Jeho prostě nebylo možné nemilovat. „A byl bych blbec, kdybych nesouhlasil. Dostal jsem víc, než v co jsem doufal. A děkuji ti za tu zaměstnaneckou politiku u otroků. Udělal jsi na mě ohromný dojem.“

Mrkl na mě.

„Rád na tebe dělám ohromný dojem, Arte.“ Pak natáhl krk směrem ke své ženě. „A co ty, zlato. Taky ohromena?“

A Cassia vyprskla smíchy.

„Naprosto. Teď jsem opravdu ráda, že jsem si nevzala Leona, ale tak úžasného chlapa jako tebe.“

A protože jsem seděl uprostřed místnosti, skoro bych přísahal, že mnou projelo jiskření mezi těma dvěma.

Marcus si skousl spodní ret, ale pak mě s chlípným pohledem požádal, aniž by spustil zrak z Cassie:

„Arte, nech nás teď prosím, ano? A je pátek, tak mě čekej večer u sebe.“

Hned jsem dostal erekci.

„To nás zvládneš hýčkat oba v jednom dni?“

Uštědřil mi něžný pohlavek.

„Nevím, kdo z vás je drzejší, mladíku. Ale však já si vás v posteli srovnám. Oba dva. Tak už mazej a těš se večer.“

***

V lednu oslavila dvojčata druhé narozeniny a Cassia byla již půl roku těhotná.

Ale byl víkend, takže Marcus byl můj. Nejenom na sex, ten plánovat fakt nešel, jeho libido bylo neukojitelné, takže často si dopřával soulož se svou ženou i se mnou v jednom dni. Ale tyto dva dny byl můj i na mazlení, procházky, stolní hry nebo cvičení.

Ale už od našeho příjezdu do Ostie jsem poznal, že ho něco tíží na srdci. A jejej. Marca málokdy něco trápilo, protože vesměs si vždycky věděl rady a uměl si se vším poradit.

A až v posteli – po nádherném milování – se mi svěřil. Seděl zrovna opřený o polštář a já si hověl na jeho hrudi zády k němu.

„Arte,“ zašeptal mi do ucha, „musím ti něco říct.“

Nasucho jsem polknul.

„Já vím. Jen netuším, zda se mi to bude líbit?“

„Nebude.“ Ani nezaváhal. „Ale musíš se s tím poprat jako chlap.“

„Cassia si naše společné soužití rozmyslela, co?“ odtušil jsem smutně.

„Cože?“ zarazil se. „Vůbec ne. Jedná se o něco jiného. Víš, že znám císaře osobně?“

„Ano,“ přitakal jsem. „Pamatuju si všechno, co mi o sobě vyprávíš. Potkali jste se před čtyřiadvaceti lety na jihu Británie. Bojovali jste tehdy bok po boku.“

Marcus chvíli užasle mlčel, než se zmohl na odpověď:

„Přesně tak, Arte. Moc jsi mě potěšil, že mě tak pečlivě posloucháš.“ A odměnil mě polibkem za ucho.

Příjemně jsem se zachvěl.

„Ta pusa je pro mě víc než metál.“

„Já vím,“ spokojeně se usmál. „Proto jsem ti ji taky dal. Mně bylo tehdy dvaatřicet a Vespasianovi osmatřicet. Měl hodnost legáta. Jsem rád, že nám teď vládne zrovna on, protože je to víc voják než politik. Už tehdy mi seděla jeho drsná povaha a suchý humor. Pořád si ho dost vážím. Než se stal císařem, párkrát jsme na sebe v Římě narazili.“

Mlčky jsem vyčkával, co tato informace znamená pro mě.

Tak Marcus pokračoval:

„Vespasianus si na mě vzpomněl a pověřil mě tajnou misí. Předevčírem si pro mě poslal.“

„Aha,“ docvaklo mi. „Tak proto jsi byl celý den pryč. Odbyl jsi nás nějakou báchorkou, žes byl u nového klienta, co chce něco zrekonstruovat.“ Dával jsem si sakra pozor, aby to nevyznělo jako výčitka.

„Jo. Dal jsem slovo císaři, takže určitě chápeš, že jsem musel, Arte.“

„Samozřejmě. Na to tě až příliš dobře znám. A účel tvé mise je součástí přísahy taky? Můžeš mi říct, o co jde?“ Byl jsem rád, že jsem se mu nemusel dívat do tváře. Viděl by v mých očích strach a obavy o něj. A to by se neobešlo bez komentáře, že jsem jako malý kluk.

„Nemůžu, Arte. Tobě ani Cassii. Jen ti naznačím, že se jedná o transport osob důležitých pro císaře. Oficiální verze mé mise je ale otevření nových obchodních cest do Británie. Informoval jsem Vespasiana, že se mi za tři měsíce narodí druhý syn, ale slíbil mi, že do dvou měsíců budu zpátky.“

Celý jsem ztuhl, což už před ním v jeho náruči skrýt nešlo.

„Dva… dva měsíce? Pojedu s tebou, Marcu. Já… musím…, umřel bych za tak dlouhou dobu bez tebe… Už tvoje svatební cesta mi přišla nekonečná… Ale dva měsíce?“

„Ne,“ zarazil vodopád slov z mých úst, „to nejde. Poplujeme na rychlé obchodní lodi typu navis actuaria, kde bude přesně stanovený počet osob včetně posádky. Tedy třicet lidí. A jejich výběr není na mně.“ Znovu mě políbil za ucho. „Ale pokud tě to uklidní – moc rád bych byl, kdybys jel taky. Cítím se s tebou…, nerad to přiznávám, ale víc v bezpečí. Nikdy jsem se o sebe nebál, ale zvykl jsem si na to, že mi kryješ záda.“

Sice mě to potěšilo, ale ani trochu neuklidnilo. Naopak mě zachvátila zlá předtucha, že ho už nikdy neuvidím. Stejně silná jako ta, kdy jsem nepochyboval o tom, že Livia přivede na svět syna.

Bohové mě o něj chtějí připravit.

Pocítil jsem všeobjímající strach a beznaděj.

XL.

První měsíc po jeho odjezdu byl nejhorší. Chřadnul jsem jako slunečnice (kterou jsme tehdy taky ještě neznali), jež se nemá za čím otáčet. Nic mě nebavilo. Dobré jídlo, sport, dokonce ani dlouhé vyjížďky na Širakovi. Na všechny v domě jsem byl protivný a nepříjemný. Snad jen devítiměsíční Drusus ve mně probouzel občasnou něhu a laskavost.

Jednoho dne mě překvapila Quintova návštěva v mé pracovně. Seděl jsem zrovna za svým stolem u okna a kalkuloval novou zakázku, když vcházel. Na rozdíl od Marcova tablina jsem tu stále ještě neměl žádnou pořádnou židli pro hosty, jen lenošku, takže si pretorián sedl bez ptaní na postel čelem ke mně.

Otočil jsem se na židli jeho směrem.

„Vítej. Co pro tebe můžu udělat?“

Quintus zaváhal, než odpověděl:

„Arte, my všichni tady dobře víme, jak moc ti Marcus chybí, ale… ale nemůžeš se takto chovat.“

Okamžitě jsem přešel do protiútoku.

„Jak chovat? Co tím myslíš? A jak to se mnou mluvíš?“

„Přesně tohle mám na mysli. Já jsem pretorián, sakra. A chováš se ke mně jako k nějakému malému fakanovi.“

Zúžil jsem pohled.

„Ale tady jsem dominus já. Když se ti to nelíbí, kdykoliv si s Illy můžete najít vlastní bydlení.“

Quintus se prudce postavil na nohy.

„Nedráždi mě, Arte. Nebo to opravdu uděláme. A ty tu zůstaneš sám.“

Na rozdíl od něj jsem se postavil provokativně pomalu a dal si drze ruce v bok.

„Sám se svým synem,“ dodal jsem krutě, ale okamžitě jsem svých slov zalitoval. Ranil jsem ho, a to jsem vážně nechtěl.

Mladý pretorián viditelně znejistěl a oči mu trochu zčervenaly.

„Tak odejdu jenom já. A budu svou ženu navštěvovat. Odloučení od jejího syna by ji zabilo. Ale já nevydržím pod jednou střechou s tyranem. Jsem přece jenom strážcem spravedlnosti.“

Ruce jsem svěsil podél těla.

„A odloučení od tebe by nesla stejně, ty pako. Nikam se nestěhujte. Omlouvám se za svoje chování, ale vždyť mi není ještě ani jednadvacet. Mám právo na postpubertální výkyvy nálad, ne?“

Konečně se pokřiveně pousmál.

„No to nemáš, chlapečku. Jsi rozvedený dominus s malým synem. To se za žádnou pubertu neschová.“

Přišel jsem k němu a podal mu ruku.

„Tak jo. Někdy jsem prostě blbec. Stačí? Přijmeš moji omluvu?“

Stiskl mi ji v lokti a mrkl na mě.

„Přijmu. Protože tě považuju za jednoho z nejbližších přátel. Ale na tom vlastním bydlení něco bude. Měl bych být ve svém věku už taky dominem.“

Pustil jsem ho, ale pak ho stejně ještě poplácal.

„Do života vám kecat nemohu. A nejspíš to nevíš, ale stanovili jsme tě s Marcem třetím dominem v pořadí. Po dobu jeho nebo mojí nepřítomnosti jsi tady šéf ty.“

Tím jsem mu vyrazil trochu dech.

„To… to jako vážně? Vždyť jsem se sem více méně vetřel jako poslední.“

„Ale uměl ses správně oženit,“ rozesmál jsem se. „Illy tady měla vždycky výsadní postavení. Takže je to takhle v pořádku.“

***

O dva týdny později jsme zrovna večeřeli v tricliniu v tradiční sestavě – Cassia, Quintus, Drusilla a já –, když vstoupila otrokyně Kyra.

„Moc se omlouvám za vyrušení, ale přišel vás navštívit pan Lucius. Čeká v pracovně domina Arta a prosí ho, jestli by za ním hned nepřišel.“ Kyra zaváhala a bázlivě na mě pohlédla. „Úplně sám.“

Asi čekala, že na ni zase vyletím.

Strnul jsem. To nevěštilo nic dobrého.

„Sa… samozřejmě. Hned jsem tam. Děkuju za zprávu.“ Všechny přítomné jsem přelétl pohledem. „Omluvte mě.“

Cassia si pohladila svoje vypouklé břicho.

„Půjdu… půjdu s tebou. Mám takový pocit, že se to bude týkat Marca.“

„Ne,“ zamítl jsem tiše, ale razantně. „Nebude. A ty se ve svém stavu zbytečně nerozrušuj. Dám ti vědět jako první.“

Do pracovny jsem běžel skoro poklusem. A ve stejném rytmu mi mlátilo srdce. Rozrazil jsem dveře a stačil mi jediný pohled na plačícího Lucia sedícího na mé posteli, abych začal plakat taky.

„Ne, to nemůže být…,“ ani jsem se neodvážil doříct zamýšlené. „Proč tady sedíš jako hromádka neštěstí? Co se ti přihodilo, Lucie?“ Ale klamal jsem sám sebe. Věděl jsem, že jemu nic. I když…

Zničeně ke mně vzhlédl.

„U Baleárských ostrovů byly vyplaveny trosky jeho lodi jménem Aquila Vestae…“

Začal jsem před informací couvat. Najednou jsem nechtěl slyšel víc.

„Ne… to… to musela být jiná loď.“

„Našel se trám s názvem. Moji… moji lidi na ostrově mluvili o strašné bouři. Prý týden křižovali okolí, ale našli jen pár těl okousaných od žraloků.“

„Ne,“ opakoval jsem pořád dokola jako nějaké trucovité dítě. „Marcus to přežil. Je tam teď chudák na nějakém voru úplně sám.“ Pro slzy jsem ryšavého centuria ani neviděl.

„Arte,“ vzlykl, „když… když se loď nepotopí kousek od pobřeží, tak nepřežije nikdy nikdo.“

„Marcus ano. Vždyť ho přece znáš. Je to nejsilnější chlap na světě.“ Moje mysl začala vytvářet všechny možné i nemožné scénáře, které by mého milovaného udržely naživu. „Anebo… anebo loď přepadli piráti a pak ji potopili. A on je teď chudák někde v zajetí.“

„Arte, ta bouře…“

Zaslechl jsem za svými zády bolestný sten. Pomalu jsem se otočil. Cassia si jednou rukou hladila břicho a druhou si držela před ústy, aby se nerozkřičela. A Drusilla ji objímala a konejšila.

„Pokud ho někdo na světě dokáže najít,“ pronesla má exmanželka pevně, „tak to bude Art. O tom nepochybuju.“

Mlčky jsem jí poděkoval za důvěru kývnutím. Vydal jsem se rozloučit se svým synkem a zabalit si.

Lucius se nejprve nabídl, že pojede se mnou. Ale když jsem na něj udeřil s otázkou, zdali upřímně věří tomu, že Marcus přežil, a on zničeně zakroutil hlavou, poplácal jsem ho po paži.

„To je v pořádku. Máš právo na vlastní názor. Ale já hodlám riskovat život za hranicemi říše. A protože mám pevnou víru, tak přežiju. Prostě pro to udělám maximum. Pokud by se tam však vydal někdo, kdo pochybuje, tak mu bude chybět motivace k přežití jako mně. Zůstaň v Římě se svou ženou, Lucie. Já Marca najdu. To je slib.“

Dlouho na mě mlčky zíral, než pomalu přikývl. Nic jsem mu nevyčítal. Pravděpodobnost úspěchu mé mise byla mizivá. Takže se na ni mohl vydat pouze fanatik. Jako já.

V Ostii jsem přesedl na Širaka a za svítání jsem již měl předměstí Říma dávno za sebou. Dopředu mě hnala má láska k Marcovi.

On žije. Buď zajatý v podpalubí pirátské lodi, anebo bloudí po moři na voru a živí se rybolovem. Ale je naživu.

A já ho najdu. I kdybych měl celý známý svět převrátit vzhůru nohama. Vezl jsem si s sebou i své cestopisné svitky. Třeba se mi moje teoretické znalosti budou hodit i v praxi. Bolestně jsem si uvědomoval, že jsem své vysněné cestování odkládal, protože jsem nedokázal Marca opustit. A teď jsem na cestách, abych Marca našel a přivedl zpátky do Říma.

Když jsem dorazil na jakousi pláž k moři, z Širaka jsem seskočil a zabořil své sandály do kamínků. Došel jsem až k místu, kde mi vlnky omývaly nohy, a zhluboka se nadechl. Okamžitě jsem zacítil tu nezměrnou sílu a energii vodního živlu.

V duchu jsem vyzval Neptuna na souboj.

Pokud mi ho nevydáš, zadupu tvůj kult do země. A nikdo se už nikdy nebude k tobě modlit. To ti slibuje Gaius Vibius Artabanus.

A někde v dáli nad horizontem osvítil bouřková mračna jasný blesk, jako by mi Neptun odpověděl.

Moje pouť právě započala.

K O N E C ?