Mezi náma chlapama 1/3

Nejsem si úplně jistý, jestli jsem si to celé nepřibarvil. Jestli jsem nechtěl slyšet právě to, co jsem slyšel. Ale pravda je, že když mi Fanda minulý týden v kanceláři mezi řečí řekl: „Tak doraž, stejně budeme na chatě sami, přijdeš vhod,“ trochu se mi zadrhl dech. Pak dodal něco o tom, že mám přivézt tu nabídku, co je třeba do konce roku podat, protože tam bude klid na to ji probrat, a že prý uvaří jelení guláš, tak jsem kývl.

Tuším, že ho to překvapilo. V létě jsem se z pozvání dvakrát vymluvil na rodinné povinnosti a jednou pro jistotu onemocněl. Jenže to bylo v létě, to jsem si ještě myslel, že je něco na cestě. Jakože na dobré cestě. A nejsem ten typ, co si s klidem vrzne za rohem a pak s lehkostí dělá jako že nic. Neumím se přetvařovat a lhaní mi taky moc nejde. Jenže se ukázalo, že ten druhý to zase až tak vážně nebral. Tudíž jsem momentálně volný jak ten pták a klidně se můžu jít proletět třeba i nad vrcholky hor.

Cesta nahoru je ovšem peklo. Ne tak kvůli vzdálenosti, těch pár desítek kiláků z Frenštátu sem bych zvládl i ráno po opici. Ale sněží tak, že stěrače při odhrnování toho nadělení mají nejspíš vyšší rychlost než moje jízda a jen tak tak, že neuletí. Ostatně stejně jako já, jen s tím rozdílem, že je by nejspíš za zásluhy čekalo nějaké stěračové nebe, zatímco mě v nejlepším případě jen studený očistec v nejbližším zavátém příkopu.

Místy to vypadá, jako bych projížděl skrz bílou zeď kamsi do Asgardu na setkání s bohy severu a ne na chatu v Jeseníkách. Když se mi před kapotou mezi potemnělým stínem do sněhu obalených smrků z ničeho nic objeví spoře osvětlená srubová chata, jsem rád, že se mi vůbec povede zastavit.

Otevře mi Joska. V mikině s kapucí, která mu visí z ramen jako černokněžnický plášť, vlasy sčesané za ucho, výraz jako vždycky. Tedy něco mezi rozevlátým poetou a severským božstvem, které právě napadla další potměšilost. Pokud jsem skutečně dorazil do Asgardu, tak mě právě vítá Loki v nejlepší formě.

„Jsi tu, no paráda. Zaparkuj to do boku pod střechu, ať ho do jara ještě najdem,“ mávne Loki Joska potměšile rukou pod přístřešek mezi stromy a škodolibě počká, až se mi povede tam Lanďáka opatrně vtěsnat. Dá to trochu práce, k couvání s tankem nejsem cvičený, vzal jsem si ho z jejich garáže jenom proto, že mi to dal befelem, ale fakt je, že měl pravdu. Moje oktávka by ten zasněženej krpál možná nedala ani v letním dešti, natož ve sněhový vánici. A i s tankem jsem místo na oběd dorazil spíš na brzkou večeři. 

„Zpátky už se dneska stejně nedostaneš,“ uchechtne se ještě, když se po zdařilém logistickém výkonu pyšně vyhoupnu ven a vzápětí potupně po kolena zapadnu do sněhu.

„Silnice bude nejmíň do rána neprůjezdná. Jestli to erár stihne prohrabat ještě před obědem, tak dám starostovi příspěvek na vánoční pijatiku.“

Způsob, jakým to pronese, celkem jasně naznačuje, že obecní úředníci i se starostou v čele budou na Vánoce podle jeho názoru téměř jistě pít za své. 

„Aha,“ vydechnu, i když je to spíš konstatování než povzdech.

„Ale neboj, postaráme se o tebe. Máme volnou postel, víno a víc proviantu než soudnosti.“

Tak trochu váhám, jestli se mám začít bát nebo těšit, nakonec pragmaticky zvolím druhou možnost, když jsem ve zdraví dojel, tak při mně snad bude stát štěstí a bohové hor i dál. O nevinnost jsem ostatně přišel už dávno a ztráta čehokoliv jiného krom posledních zbytků iluzí o mém šéfstvu proto asi beztak nehrozí.

Uvnitř to voní česnekem, majoránkou a něčím, co bych nejspíš označil za alfa samčí kuchyňský smrad, podobně by nejspíš voněla kuchyně na Asgardu, pokud tam tedy nějakou měli, pochopitelně. Fanda stojí u sporáku v černém tričku, jehož rukávy se dávno vzdaly boje s přerostlým bicepsem, a s utěrkou přehozenou přes rameno. Když mě uvidí, zvedne obočí a rozchechtá se:

„No nazdar, sněhuláku. Tak tě bouře přivála a duchové připustili. Dobrý, aspoň budeš mít na zítra alibi, proč jsi nepřepsal ty rozpočty.“

Mávne na mě vařečkou a pak mi podá sklenku.

„Vaječnák. Domácí. Vlastní výroba,“ oznámí pyšně. „Zahřeje. A jestli jsi hladovej, tak se ti budou klepat kolena ještě dřív, než se ti vrátí do hlavy krev.“

Usadí mě ke stolu, přede mě postaví mísu se špekovými knedlíky, kouřící hrnec s jelením gulášem a tváří se, jako že se nic zvláštního neděje. Talíře a příbory už tam jsou. Těžko říct, jestli to, že zpátky už dneska určitě neodjedu, bylo v plánu, nebo je to jen shoda okolností. Možná mají s mrazivými obry, co na horách řídí počasí, nějaký holport. Pokud jim rovnou nevelí. Kdo ví, co tu jinak celou zimu vlastně oba tvoří. Jestli Joska vypadá jak Loki, tak Fanda by zastal víc než dobře Ódina, pravda Ódina na steroidech, ale to je asi jenom drobný detail. Ostatně jako vládce bohů si jistě v případě potřeby může přičarovat i svaly.

Po jídle Joska sklidí nádobí a vytratí se. Pokaždý se pod nějakou záminkou vytratí, jakmile zahlédne účty, tabulky a cokoliv, co jim je i jen vzdáleně podobné. Prostě kreativec každou buňkou, kampaň na kozí bobky by pravděpodobně stvořil spíš než tabulku v Excelu. Z těch dvou je tím praktičtějším mozkem každopádně Fanda, ačkoliv je od Josky o dobrých patnáct let starší.

Dokud nepřijali mě, dělal ostatně tu otravnou administrativní práci on. Už na pohovoru jsem se ovšem dozvěděl, že je jednou nohou v důchodu a chce se ve svém věku věnovat podnětnějším činnostem než jsou tabulky, grafy, účty a rozpočty. Například bezcílnému ježdění na Harleyi a zírání do dálky, jak mi to na můj tichý tázavý pohled ochotně upřesnil. Jestli bych tedy osobně měl někoho šacovat na důchodce, byl by on ten poslední, nicméně věk na to na druhou stranu má a já mám díky tomu slušnou práci, takže mu to všechno ze srdce přeju, sobě ostatně taky.

Proč jsem to místo dostal zrovna já, se tedy jen domýšlím, respektive raději nedomýšlím, protože vlasatá bledule bez jakýchkoli pozornosti hodných pracovních zkušeností zato se šesti náušnicema a kroužkem v nose není nepochybně snem žádného rozumného zaměstnavatele, dokonce ani když má v ruce čerstvý diplom absolventa vysoké školy ekonomické v oboru účetnictví a výkaznictví. Ve výběrovém řízení na místo účetní/ekonom reklamní agentury jsem byl podle mě jasný outsider.

Tedy alespoň jsem si to při pohledu na ty čtyři vyprsené pipiny a jednu zasloužilou matku, co tam seděly před pohovorem se mnou, myslel. Už proto, že na rozdíl od nich žádné trvalé a na první pohled viditelné přednosti nemám a nikdy jsem neměl. Z hrudníku mi bradavky trčí výhradně v zimě, a to ještě pouze za předpokladu, že mám na sobě extra tenké vypasované tričko. Což si do mrazu na sebe nikdo soudný pochopitelně nenavleče, takže mi vlastně krom vlasů a tu a tam péra viditelně netrčí nikdy nic.

Do životopisu jsem k tomu i preventivně rovnou napsal, že mám přítele, což po mně sice nikdo nechtěl a tou dobou už to navíc ani nebyla tak docela pravda, ale o práci u potencionálního homofoba jsem fakt nestál. To bych bejval radši šel jakýmukoliv zločinnýmu korporátu vylepšovat index diverzity, než se přetvařovat před nějakým tupým polomozkem s hodnotovým rámcem devatenáctýho století. Trochu se to pochopitelně zvrtlo, protože už u toho pohovoru bylo na první pohled jasné, že ti dva jen kolegové skutečně nejsou, ale záměr to z mojí strany fakt nebyl, takže svědomí mám v tom ohledu křišťálově čisté.

Navíc po mně za ten rok vyjma neustálého popichování, kde že mám jako toho přítele, ani jeden nevystartoval byť i třeba jen v náznaku. Vypadá to, že si vystačí sami, anebo loví v jiných rybníčcích. Což mě po pravdě dílem znejišťuje a dílem trochu štve, neříkám, že bych se hned druhej den v práci chtěl nechat šéfstvem klátit na hromádce účetních dokladů, ale alespoň nějakej chabej pokus proběhnout mohl. Nejsem sakra snad až taková zdechlina, aby je to nemohlo minimálně napadnout. Jako OK, chápu, že co je v domě není pro mě, ale ten ostentativní nezájem mě po pravdě až trochu uráží.

Mezitím co Fanda pročítá rozpočet na nejbližší zakázku a přihlášku do soutěže, kvůli kterým jsem k nim jakože ofiko přijel, se snažím to tu alespoň minimálně oskenovat. Po roce práce pro ně je totiž vlastně pořád moc neznám a domácí prostředí by mi mohlo něco naznačit, když už ne odhalit. K mojí smůle to však není zakázka pro žádný mastodontí korporát. Je to jen práce pro malou samostatnou čokoládovnu, takže toho není nijak moc, a než Fanda od papírů zvedne oči, které má na rozdíl od Ódina stále ještě obě, se sotva trochu rozhlédnu, aniž bych něco extra vypovídajícího zaznamenal. Všechny ty tabulky a výpočty, co jsem pracně tvořil a sumarizoval tři dny, projede očima za tři minuty a krom dvou drobných úprav bez dalšího schválí.

„Dobrá práce, mladej, začínáš se učit,“ pochválí mě a dolije ten utrejch, co mi rozpůlil mozek už před jídlem a který dost nepřesně vydává za domácí vaječný koňak.

Jen si tak jakože usrknu, jednak mi to chutná jak tři dny zvětralé semeno, ačkoliv tak prošlé jsem pochopitelně nikdy nezkoušel, ale soudím, že by tak nějak podobně chutnat mohlo. Především se ale nechci opít, oba jsou pořád moji šéfové a já v opilosti občas dost blbě plácám. Nerad bych si po Vánocích hledal novou práci. Jsem u nich totiž spokojenej, mám tam klid, ani jeden mě nijak zvlášť neprudí a plat je pro čerstvého absolventa navíc až nemravně velkorysý. No a pokud se mě po roce rozhodli konečně zprznit, tak o tom chci když tak alespoň vědět, přijde mi škoda si něco takovýho nepamatovat.

Joska se s telefonem v ruce vrátí více méně přesně v okamžiku, kdy zaklapneme desky s čokoládovým projektem. Asi intuice, nebo číhal. Zvedne k nám zamyšleně oči, zakroutí hlavou a pronese:

„Vypadl proud. Zase. Generátor naskočil, ale pro jistotu bych navrhoval rozpálit krom kotle a kamen i saunu. Ať večer neprosedíme s dekou u svíček a Člověče nezlob se.“

Fanda se na něj podívá s výrazem naprostého souhlasu a oba beze slova vstanou. Můj názor zjevně není podstatný. Pokud by se mě ovšem někdo zeptal, jako že se nezeptal, dozvěděl by se, že sauny nemám rád. Mé asketicky štíhlé tělo zbavené dlouhým pobytem v horkém prostředí větší části tekutin se tam proměňuje v něco, co by italským renesanční mistrům nepochybně dobře posloužilo jako předobraz dlouhým půstem ztýraného světce těsně před mučednickou smrtí, což mi obvykle srazí sebevědomí kamsi k podlaze, kde se rychle utopí v loužičce mého potu. Třeba to ale dneska bude jiný, privátní sauna bude moje premiéra, a tak se pokusím o pozitivní přístup. Ostatně nic moc jiného mi beztak nezbývá.

O pár minut později už je slyšet, jak praská dřevo v kamnech a jak v předsíni o dlažbu bouchají vědra. Večerní zvuky v horách mají každopádně jinou tóninu než ty ve městě. Nezní dutě, ale měkce, tak nějak domácky. V chatě se to projevuje uklidňujícím praskáním kamen, občasným cinknutím naběračky o stěnu plechového hrnce a hlasem Fandy, který v kuchyni za hlasitého prozpěvování „zabíjí mě má láska k tobě“ míchá na plotně svařák v množství nikoliv malém a při tom se toutéž naběračkou na střídačku drbe v podpaží a na zádech. Což ovšem neznamená, že u toho i tak nevypadá jako severský bůh v nejlepších letech.

Zatímco Joska podle všeho připravuje saunu, Fanda zjevně spokojen s výsledkem odstaví hrnec z plotny a vezme si do parády mě. Otevře vysokou skříň u zdi, vytáhne z ní tři sněhobílé ručníky, dva hodí na lavici v předsíni a jeden po mně. 

„Tenhle je pro tebe, mladej. Neboj, vypraný, ačkoliv… před tebou v něm měl ručníkovej moment Joska, tak možná budeš mít štěstí a něco od něho chytíš.“

„No to doufám,“ odfrknu, ale smích mi unikne dřív než věta dozní. Ne, skutečně nejsem cimprlich, obzvlášť pokud jde o testosteronem nasáklý hadry tak fakt ne.

„Na to si dej bacha, jeho pot je silné afrodiziakum. Teda alespoň u mě funguje spolehlivě. Před lety jsem se s jeho mikinou v autě málem vyboural,“ pokračuje Fanda a s teatrálním povzdechem si svlékne tričko. A když říkám svlékne, myslím tím, že ho ze sebe stáhne jako druhou kůži. Kalhoty z něho naopak vcelku ochotně samy spadnou v okamžiku, kdy je rozepne. Je na ostro a mě to vlastně ani nepřekvapí.

Jeho tělo je jako reklama na to, co dokáže sport, mírný alkoholismus a genetické štěstí, když se navzájem domluví. Záda má široká, bříško sice už trošku vystouplé, ale pořád pevné, a z hrudníku velikosti 7B mu raší ochlupení tak husté, že by se v něm ztratila i rota elitních výsadkářů. Co se v něm naopak neztrácí, jsou stříbřitě se lesknoucí kroužky ve skutečně žádoucích bradavkách.

Na rozdíl od mých více méně neviditelných knoflíčků od letní košile jsou ty jeho nejméně jako od poctivého vlněného zimáku. Chlupatý má i ramena a vlastně vůbec úplně všechno, teda krom toho tam dole, tam je naopak čisťounce oholeno a já mám co dělat, abych od toho odtrhl oči. Dílem proto, že to za pohled fakt stojí, ačkoliv mu to nestojí, jen se to tak mezi svalnatými stehny poklidně bimbá přitahováno k zemi něčím, co je velký lesklý a asi i docela těžký. Proč u něj někdo s kroužkem v nose a šesti náušnicemi mohl tak snadno dostat práci, je každopádně rázem jasnější.

Když si utáhne ručník kolem boků, dojde mi, že ho vlastně nikdy nevidím oblečeného tak jako doopravdy, jako šéfa. V kanceláři nosí trička s nápisy jako Benzín v žilách a Chlap bez piva je jako prase bez rypáku a působí spíš jako někdo, kdo přišel opravit odpad než schválit faktury. Ale tady, v dřevem obložené předsíni, vypadá skoro… impozantně. A taky trochu hrozivě, což si uvědomím, když se natáhne pro vědro s vodou a po okraj plný kbelík se ladně zvedne k jeho předloktí, jako by byl prázdný. Jo, i Ódin před důchodem může bejt sexy, ne že ne.

Joska se vrátí zvenku právě včas, aby mě zastihl v poloze nejistý mladý muž svírající ručník jako poslední pilíř mizející civilizace. Zastaví se ve dveřích, vlasy odhrne za ucho a sjede mě pohledem. Ne nepřátelsky. Spíš zvídavě. Možná trochu pobaveně. V každém případě to ale není neutrální pohled. Chodil jsem roky do dramatického kroužku, dotáhl jsem to sice pouze na mluvící smrček, a když jsem začal mutovat, tak už jen na mlčícího mladého vesničana ve druhé řadě, ale přesto zadoufám, že toho skoro panice jsem zahrál alespoň trochu důvěryhodně.

„Svlíkej se. Čím dýl váháš, tím víc ti naprším do bot,“ poznamená, zatímco ze sebe oklepává sněhové vločky měnící překotně před očima skupenství z pevného na tekuté. Pak si mokrou mikinu stáhne přes hlavu, bez optání si půjčí můj ručník a osuší si do něho vlasy, krk i podpaždí. Pod ní má jen přiléhavé tílko, které se mu napíná přes žebra a temný chomáč ochlupení nad hrudní kostí. Že ho má i pod ní a nejen tam mám ostatně příležitost zjistit vzápětí, protože se vcelku bez ostychu začne svlékat.

Nemá postavu jako Fanda, je vyšší, šlachovitější, takový svůdně atletický. A když si jediným ladným pohybem stahuje ponožky, vypadá to, jako by měl zkušenosti i s tím, jak svádět beze slov. Prostě přesně ten typ, který by do poctivého vikingského filmu žádný režisér jako Lokiho neodmítl, dokonce i kdyby snad točil severské porno.

Nevím, proč mě najednou napadne, že kdybych k tomu ručníku, který už zase držím v ruce, přičichl, možná by ten dramatický výstup byl ještě o třídu lepší.

Svlékám se. Pomalu, trochu rozpačitě, to mi docela jde po pravdě skoro samo. Stát tam ve spodkách, zatímco dva muži kolem vás působí jako vikingská božstva, je jedním z těch momentů, kdy skutečně upřímně zalitujete všech propadlých permanentek do tělocvičny a rozpaky pak nemusíte ani nijak moc přehrávat. Když si uvazuju ručník a cudně si zpod něho stahuji trenky, Fanda se na mě zašklebí:

„Nakonec ti stejně spadne, jít se ráchat do sněhu s kusem hadru kolem pasu je totiž dost nepraktický.“

Joska se pousměje, ale nic na to neřekne. Místo toho se skloní ke kamnům, přihodí pár polínek a otevře průduch uprostřed dvířek, aby plameny mohly víc hřát.

„Tak jdem,“ řekne tiše a spiklenecky na mě mrkne.

A tak jdu. Ve třech. Nejprve do nočního ticha a pak do tepla. Poslušně následuju vikingská božstva do jejich horkem prosáklé svatyně, ačkoliv si jen domýšlím, co mě tam asi tak očekává. A co se očekává ode mě.

Musím ovšem uznat, že ta privátní sauna má skutečně svoje kouzlo. Nejen že člověk rychle zapomene, že mu v mrazu auto zapadlo sněhem někde pod smrkem, ale taky se v tom malým prostoru a bez hadrů jaksi líp konverzuje na ne zcela pracovní témata. Což je počítám záměr. Pořád sice nevím, proč tu vlastně jsem, signály, které ke mně vysílají, jsou dost rozporné, ale předpokládám, že to pozvání nějaký účel má. Tu práci jsme totiž docela dobře mohli vyřídit i po mailech a telefonu.

„Co budem dělat?“ pronesu s nevinností tak pečlivou, až je nejspíš snadno k prokouknutí, kam tím mířím. „Nemáte nějaký historky z mládí, abych se něčemu přiučil? Třeba jak jste se vy dva seznámili?“

Lepší záminka k lechtivým hovorům mě v tom počínajícím horku zrovna nenapadne a po pravdě skutečně jsem často přemýšlel, co právě je dva dokázalo dát dohromady. Něco mi říká, že seznamka to určitě nebyla.

„Jako že bys chtěl nějakej návod, jak konečně taky klofnout někoho jinýho než imaginárního přítele? Seznamovací aplikace snad nefungujou?“ šťouchne do mě Fanda loktem a nohu zasune Joskovi soustředěně polévacímu rozpálené kameny vodou ze džberu pod ručník.

„Za nás ty seznamovací vychytávky ještě nebyly, seznamovalo se skoro výhradně life, vrcholem pokroku byl odvážný inzerát v tištěné Annonci, takže ti naše zkušenosti asi moc k užitku nebudou. Dneska už jsou to spíš historky z pravěku. Něco jako pravdivý příběh lovců mamutů, co by Eduard Štorch nikdy nenapsal. Pobaví, ale nepomůžou.“

„To nevadí,“ nadskočím nadšením, až se leknu, jestli jsem to nepřehnal.

Fanda se však naštěstí jen pobaveně zakloní a nohu zaboří pod Joskův ručník ještě o pár centimetrů hlouběji.

„Víš, jak to je, co před dvaceti lety byla skoro tragédie, je dneska už jen úsměvná vzpomínka. Těch pár lapsů z mládí nestojí skoro za řeč, ostatně byla to většinou spíš nedorozumění. Do důsledků vzato byla vlastně poučná a z jednoho takového mi navíc dodnes zbyl i tenhle suvenýr.“

Chodidlo se mu nepochybně ocitne kdesi na Joskově šourku a on tam rozhýbe prsty. Což pochopitelně nevidím, ale ten pohyb si snadno domyslím.

Joska, dosud soustředěně polévající rozpálené kameny, střelhbitě upustí naběračku, přehmátne, otočí se a bez varování ho šlehne vrbovým proutím přes stehno. Docela prudce.

„Já ti dám suvenýr… a vůbec, jestli se tady hodláš začít rozkecávat o našem seznámení, tak si z tebe suvenýr udělám, a buď si jistej, že to bude extra ohavný těžítko.“

Fanda si s přehrávaným zaujetím pohladí zasažené stehno a hodí na Josku škádlivě pokorný pohled, velmi nedůvěryhodně pokorný.

„Chtěl jsem pochopitelně říct poklad a neboj, o tom, jak jsme se my dva seznamovali, nikomu vyprávět nebudu. To bych si netroufnul, nechci těsně před důchodem bídně zhynout po požití houbového guláše nebo nějaké podobné delikatesy.“

Sledovat jejich v zásadě neustálé vzájemné pošťuchování je něco jako poslouchat hru perfektně sladěného dvojmužného orchestru složeného z koncertních houslí a domorodého afrického bubnu. Málokoho by na první pohled napadlo, že ti dva vůbec patří k sobě, natož že spolu dokážou i skvěle hrát. Až se trochu zastydím, že bych nebyl tak docela proti, pokud by mě k tomu hraní taky přizvali.

„Fando, řekni mi to, slibuju že si to nechám pro sebe,” zaškemrám jak natěšené štěně před pamlskem. Ostatně fakt to ani nemám komu vykecat, jsem jejich jediný zaměstnanec a maminkám se doma takové věci skutečně neříkají.

Fanda jen posuňkem naznačí, že má ústa na zámek a obě ruce napřímí směrem k Joskovi.

„Kdepak, to si musíš vyřídit s ním, já jsem mu kdysi přísahal, že si to tajemství s sebou vezmu do hrobu, a jen on ze mě tu přísahu může opět sejmout.“

Za Fandovým zdánlivě lehkovážným šibalským úsměvem je až překvapivě snadno vycítit zároveň se špičkováním i respekt a úctu. Skoro to vypadá, že k mojí smůle si asi fakt vystačí sami, přesto se mi nechce vzdát to hned před první metou.

„No tak, Josko, dovol mu to, prosím, já umírám zvědavostí,“ zkusím to se štěněcím pohledem znovu, tentokrát u druhého strážce onoho čím dál lákavějšího pamlsku.

Odpovědí jsou mi jen našpulené rty a lehce se do stran pohupující hlava, skoro určitě to není souhlas, ale jistá naděje, že ho nakonec zlomím, v tom možná je.

„Tůdle, nic nebude, jednak jsem ještě ohavně střízlivej, a navíc to vůbec není zábavný,“ zchladí moje naděje na rychlý postup stejně jako před okamžikem ty rozpálené kameny a s pitvořivým úšklebkem se naproti mně usadí.

„Ale něco jinýho zábavnýho bysme mu povyprávět snad mohli, ne? Ať si nemyslí, že jsme suchaři, když už tu s náma uvíznul na pustém vršku jak Robinson,“ podmračí se na něho přehrávaně Fanda, ačkoliv to zní spíš jako výzva. Ještě jsem podle všeho pořád ve hře. Minimálně pokud jde o lechtivé historky.

„Vyprávěj si mu, co chceš,“ usměje se Joska úlisně. „Kromě toho jednoho ovšem!“ dodá s přísně povytaženým obočím, jakmile se Fanda začne nadechovat.

„Chtěl jsem jen navrhnout,“ zatváří se Fanda jako nevinnost sama, „že bysme se třeba každý mohli podělit o jeden nepovedený seznamovací zážitek. Recipročně, aby to bylo spravedlivý.“

„A kdo začne? Ty?“ zeptá se nedůvěřivě Joska a podívá se na Fandu tak, jako že se mu to pořád moc nezamlouvá. Mně se jeho návrh naopak zamlouvá moc, teda oba ty návrhy, marně sice hledám v paměti na dané téma něco zábavnýho, co by zároveň nebylo i vrcholně trapný, ale pokud nebudu muset začít, tak to snad nějak zvládnu.

„Střihnem si,“ zpochybní Fanda vzápětí moje naděje, že se nebudu muset ztrapňovat jako první, a rovnou i vytrčí ruku do prostoru.

„Ok,“ zamručí Joska neochotně na souhlas a připojí v pěst sevřenou dlaň k té jeho.

Nezbývá mi, než je trpně následovat. Fanda naštěstí i tak odpadne jako první, jeho papír střihnou dvoje nůžky. S Joskou si to rozdáme o výhru nevýhru, nejdřív nerozhodně kámen kámen, pak však můj papír jeho další kámen už zabalí. Fortuna se nade mnou, zdá se, alespoň v tomhle slitovala, ačkoliv Vikingové na ni nevěřili, takže kdo ví, jestli v tom není nějaký skrytý záměr těch dvou a prostě mě jen nechali vyhrát. Ať už je to ovšem jakkoliv, stejně jsem rád, že nemusím začít první.

„Tak jo, já teda začnu,“ prohlásí Fanda, přitáhne si nohu pod zadek a protáhne ramena.

„Ale varuju tě, mladej, není to zrovna historka pro zarytý příznivce heteronormativní estetiky.“

„Zas to dramatizuješ,“ odfrkne si Joska, zjevně tušící, co se Fanda chystá vyprávět. Přilije další vodu na kameny a ručník, který měl v pase, si pohodlně uvolní a nechá spadnout přes stehna. Nahota mu sluší a překvapivě mě ani nepřivádí do rozpaků. V sauně se zvedne opar vlhkem se tetelícího horkého vzduchu, téměř jako by se na historku těšil i on, nejen já.

Fanda se pohodlně opře zády o prkna, nadechne se a spustí:

„Bylo mi, co já vím…, dvacet pět? Končil jsem školu, nebo jsem byl těsně po, už si to přesně nepamatuju. No prostě ten věk, kdy máš víc fantazií než zkušeností a víc odvahy než opatrnosti.“

Krátce se odmlčí, jako by si něco v duchu přehrál.

„Měl jsem tehdy takovou úchylku na vousáče. Ne ty dnešní hipstery, ti se tenkrát ještě tátům převalovali z levý do pravý. Mluvím o poctivejch chlapácích. Flanel, sekyra, ramena jak vrata do stodoly, hlas o tři oktávy níž, než je běžný, medvědí ruce… No prostě alfa samci, co konkurenci rozdrtí páteř bez varování.“

„Myslíš chlapy jako já,“ poznamená Joska suše.

„Přesně. Ale s jedním zásadním rozdílem, ty nenosíš podvazky.“

„Cože?“ vyprsknu, až se v horkém vzduchu zakuckám.

„Vyčkej, k tomu se dostaneme,“ zvedne Fanda prst, buďto aby mě umlčel, nebo prostě vyplnil čas, než se zase normálně rozdýchám. Což se naštěstí záhy podaří a on s rozverným úsměvem pokračuje:

„Jako hoch ze skromných poměrů jsem si na studiích přivydělával pinglováním v jedné dávno neexistující hospodě.“

Na chvíli se zamyslí a trochu se pousměje.

„Tedy, aby bylo jasno, mluvím o dřevních časech mého divokého studentského života. Pár let po revoluci. Mobilní telefony ještě neexistovaly a o internetu vědělo tak maximálně pár nerdů někde na ČVUT. Ostatně ani to slovo nejspíš tehdy ještě taky nikdo neznal.“

Nadechne se, zhluboka, a rukou odhrne z čela kapku potu.

„Každopádně pokud jsi tehdy chtěl najít nějaké to rozptýlení na večer, aniž by ses hned šel svlíknout do nějaký tý sauny pro pánskou klientelu, měl jsi podle svého naturelu více méně jen dvě další možnosti. Buďto diskotéku, pokud ti bylo náct a hledal sis někoho podobnýho, nebo bar, pokud jsi už byl protřelý svůdník a měl pro strach uděláno.“

Joska beze slova vstane a na chvíli zmizí ven. Když se vrátí, má v ruce džbán a tři kameninové pohárky.

„I ty bary a diskotéky byly samozřejmě různý,“ pokračuje Fanda, aniž by přerušil tok řeči, „i zdánlivě nevinný podniky už tehdy mívaly v zadních traktech temná zákoutí, kde se dal ukojit chtíč bez potřeby znát byť i jen jméno. Není to žádná novinka dnešních časů.“

Joska rozlévá svařák. Pohárek přijmu s vděčností. V tom horku už jsem jako obvykle vyschl do podoby starověké mumie.

„Ale byla i místa, kam se nechodilo kvůli sexu. Kam prostě šli chlapi pokecat. Uvolnit se. Neřešit, jestli někoho náhodou neurazí, když si s kamarádem vymění plácnutí po zadku. A právě taková byla ta hospoda, kde jsem roznášel pivo.“

Založí si ruce za hlavou a opře se o stěnu. Kdyby tu byl nějaký fotograf, nejspíš by právě cvakl titulní stranu do vikingského kalendáře na další rok. 

„Scházeli se tam chlápci, kterým už o sex třeba ani nešlo, protože věk, únava, pokles víček… Anebo prostě měli doma partnera. Do seznamovacích barů už tím pádem nechodili. Tu a tam se ale objevila výjimka. A nebudu lhát, ne vždycky jsem po zavíračce odcházel sám.“

„Organismus v hormonální nerovnováze,“ dodá suše Joska, „nepřesvědčuješ ho rozumem.“

„Přesně tak,“ přitaká mu Fanda. „Když ti na správnou strunu zahraje ten správnej kytarista…“

Sotva to dořekne, Joska si k němu přisedne, položí si ručník pod zadek, cípy jen tak ledabyle přehodí přes stehna a usrkne ze svého pohárku.

Fanda se pousměje.

„Ale abych to zkrátil. Nejsi tu na přednášce o starých dobrých časech, zvlášť když žádná taková idylka ani nikdy neexistovala, jakkoliv se to dneska rádo říká. Jednou takhle v sobotu mi padl do oka fakt pěknej chlapík. Seděl tam s partou kamarádů, ale bylo hned vidět, že k nikomu z nich vlastně nepatří. Prostě lichej u stolu. Mělo mě to varovat, protože to byl fakt kus.“

Mimoděk zavrtí hlavou, jako by tomu stále i po všech těch letech nemohl věřit.

„Mohlo mu být tak pětatřicet. Ramena přes celý záda, ruce jako lopaty, bříško tak akorát, zadek jako vysoustruženej. Pěkně střižený tmavý vousy, holá hlava, kostkovaná flanelka, rifle s vysokým pasem, širokej koženej opasek, na nohách farmářky. Z rozhalenky čouhal porost jak od medvěda a do toho krásný modrý voči… a ten nebezpečně plachej pohled, ze kterýho se mi prostě vždycky a u každýho podlamovala kolena.“

Pohlédne do pohárku. Než zvedne hlavu, chvíli v něm krouživě míchá víno a pak s úsměvem k Joskovi dodá:

„Neodolal jsem. Zahodil zábrany i slušné vychování, nasadil všechny zbraně a půl hodiny po půlnoci si ho odváděl domů.“

Je zvláštní poslouchat něco takového od chlapa, kterej by věkem mohl být váš táta, za určitých okolností a nehledě na fakt, že pořád vypadá jako vikingský válečník, byť už možná ve výslužbě, klidně i děda.

Prostě by mě v životě nenapadlo, že tohle macho by si zadek nechalo cokoliv jinýho než maximálně oblíznout. Vždycky jsem si myslel, že jako čistokrevnej alfa samec a vůdce smečky se konkrétně on už narodil. Ale asi se mám o lidech ještě co učit. Nejspíš ani on nebyl vždycky takovej nabušenec a prvoplánový macho… a já mám tím pádem stále šanci.

„Cestou jsem přemejšlel, jestli mě do kuličky zmuchlá ještě před tím, než mě divoce zprzní, anebo až potom. Nemoh jsem se dočkat, až mu strhnu tu kostkovanou flanelku a zabořím se do hustýho černýho porostu, co mu z ní tak vyzývavě vykukoval… a samozřejmě nejen tam.“

Přihne si, docela notně, jako by chtěl navlhčit hrdlo pro důležitější pasáž.

„Jenže víte, jak to je, chcete-li boha rozesmát, seznamte ho se svými plány. A klidně to může bejt i jen ten malej, zparchantělej amorek.“

Zazubí se a já si nejsem úplně jistej, jestli to poslední bylo myšlený ironicky, nebo ne. Joska jen sjede očima k pohárku a převalí svařák na jazyku, jako by tím chtěl zamaskovat drobné zaškubnutí koutků.

„První zádrhel přišel, když jsem mu chtěl sjet k nohám a konečně ho zbavit těch riflí. Než jsem se popral s tím obr páskem, tak mě zaskočil a nečekaně hbitě předběhl. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, i v mých kalhotách už bylo fakt těsno. Tak jsem ho pochopitelně nechal. A s tím vysvobozováním mu i trochu pomoh.“

Joska vedle něj se neklidně ošije a, nejspíš zcela nevědomky, si olízne horní ret. Vypadá to sexy, hodně sexy.

„Říkal jsem si, že je asi nadrženej na mladý maso a chce mě hezky navnadit. A protože pár sobců už jsem v posteli zažil, přišlo mi to vlastně sympatický. Rozkošnicky si přivoněl, olíznul mi kapičku ze špičky, prohmátl kulky a pak mě polknul, jako by šlo skoro o život.“

Zvedne obočí a trochu teatrálně s našpulenými rty zakývá uznale hlavou.

„Poctivě musím říct, do tý doby mě nikdo takhle skvěle nekouřil. Měl jsem co dělat, abych neskončil dřív, než si to aspoň trochu užiju.“

Pohledem mimoděk zavadím o Josku. Úsměv má jaksi přimhouřený. Možná vzpomíná, možná přemýšlí, jestli už to Fanda s těmi superlativy a chválou trochu nepřehání.

„Nakonec jsem ho teda přece jen nasměroval k ložnici a po chvilce muchlování, kdy sem byl rád, že byl evidentně naostro a já mu to pokouřeníčko můžu v rozepnutým poklopci trochu oplatit, aniž bych musel složitě stahovat ty upnutý rifle, jsem se natěšeně zvedl. Že jako za chvíli přijdu. Jen že se trochu opláchnu a ať se na mě připraví. Opláchnout teda bylo spíš eufemismus k vypláchnout. Protože jestli jsem po něčem fakt prahnul, tak to bylo lehnout si pod něj a roztáhnout nohy.“

V tu chvíli se po nás s mírně zvednutým obočím významně podívá, jako by naznačoval, že teď přijde ta nejdůležitější část, ta, na kterou čekáme, zádrhel.

„Šlo to docela fajn. Takže jsem byl zpátky tak za deset patnáct minut. Celým tělem natěšenej, vpluju do ložnice… a ve dveřích ztuhnu.“

Na vteřinu přimhouří oči, jako by ten obraz měl pořád před sebou.

„Teda já ztuhnul a můj zvadnul. Protože on tam na mě byl skutečně připravenej, jenže úplně jinak, než jsem si představoval. Z postele na mě svítila vystrčená, roztažená, do hladka oholená zadnice. A aby toho nebylo málo, měl na sobě ještě k tomu i podvazkovej pás a punčocháče.“

Joska vyprskne smíchy, ale rychle si ústa zakryje rukou.

Já se zmůžu jen na polknutí.

„Jediný štěstí, že neměl krajky. Jen vysoký černý silonky. A nebyly ani síťovaný.“

Přehodí nohu přes nohu a gestem naznačí pózu barové pracovnice. I po letech mu to v očích pořád trochu hoří.

Představím si ho tam, jak stojí mezi dveřma a zírá na to nadělení jak ono pověstné tele na nová vrata. A prostě se musím zeptat:

„Co jsi udělal?“

Pobaveně pokrčí rameny a napije se nechladnoucího svařáku.

„No co by, málem sice bylo po sexu, protože jsem notnou chvíli dost nediplomaticky lapal po dechu, ale pak mi došlo, že ho buď budu muset vyhodit, nebo to nějak zmáknout, a protože jsem v podstatě zbabělec, tak jsem tu první možnost okamžitě vzdal.“

Tak zrovna tohle mi na něho moc nesedí, ale dřív než stihnu říct něco o tom, že je spíš moc velkej dobrák než zbabělec, tak už se smíchem pokračuje.

„Jediný štěstí, že jsem byl fakt dost nadrženej a ten zadek, i když byl bez jedinýho chloupku, a ty podvazky vypadaly skutečně bizarně, ačkoliv on se tvářil, že je to úplně běžnej dresscode pro páteční večer, byl tak výstavní kus, že se mi z něho překvapivě v rozkroku nakonec zhouplo, a já si řek, že všechno je holt jednou poprvé. Přecvaknul jsem v hlavě čudlík, přes tu prdel ho několikrát dost drsně plácnul, pak ho převalil, narval mu péro do krku, nechal si ho znova pořádně postavit a potom mu dal dost nevybíravě na srozuměnou, že jestli teda chce, tak si na mně může udělat dobře.“

Jo tak v tomhle už ho naopak poznávám, ať se děje, co se děje, pokaždé tomu nastaví čelo a hledá způsob. Pomalu jako bych ho slyšel říkat to jeho: problém, který má řešení, není žádný problém, mladej.

Se smíchem se ostatně ozve i doteď mlčící Joska. 

„Jo, to je celej on, jak může něco ojebat, tak to udělá!“ zahlaholí s pohledem upřeným na mě a strčí mu ruku pod ručník.

Nejprve instinktivně odvrátím zrak. Vzápětí si uvědomím, že je to asi pitomost. Pokud jsem si chtěl hrát na cudnou netykavku, měl jsem to udělat, než jsem sem vlezl. Teď jsem tady, spolu s dvouma nahýma chlapama a páčím z nich lechtivé pikantní historky, takže co bych asi tak měl čekat? Přednášku z katechismu dost těžko.

Navíc trochu si s nima zašpásovat mě vlastně docela láká.

Pořád lepší než teambuilding v korporátu, kde tě nejprve zesměšní na opičí dráze a pak ještě donutí svěřovat nejtemnější tajemství člověku z účtárny, který ti tři roky ani neodpověděl na dobrý den. To si radši chtivě kleknu před tyhle dva naháče a trochu si to užiju. Ono se ostatně jistě jen tak do větru neříká, že nejlíp se naučíš jezdit na staré kobyle. Ne že bych očekával, že by mě jeden nebo druhej v sobě nechal jezdit. Nicméně v ježdění na sobě má Fanda evidentně praxi, kterou bych k edukaci využít mohl. Nejsem v tom nějak moc dobrej a firemní školení by mi mohlo bejt jen ku prospěchu.

„No a udělal?“ zeptám se s očima pevně zabodnutýma do Fandova ručníku.

„Jasně že jo,“ odpoví mi s víc než sebevědomým úšklebkem. „Napíchnul se na mě jak na indiánskej totem a rajtoval po mně, dokud mě nevyždímal. Málem ze mě teda kromě toho běžnýho výronu vytáhl i duši. Přece jen když se na tobě zničehonic rozjede metrák živý váhy…, to není úplně standardní večerní procedura.“

Všichni tři se smějeme. Tedy, Fanda víc než my, protože očividně ho ta historka pořád baví.

„Ale tvrdit, že se mi to nelíbilo, by nebylo fér. Líbilo. Až nebezpečně moc. Takže to vlastně dopadlo přesně, jak jsem chtěl, byl jsem pod ním a užíval si to. Jen trochu jinak, než jsem ještě půl hodiny předtím doufal.“

Znovu se napije a přivře oči. To už taky znám, teď přijde obligátní poučení.

„Zjistil jsem, že není tak špatný nechat se obsloužit jako línej heterák. Zvlášť, když von mi přitom u toho vystříkal na břicho snad i vlastní mozek a to jsem ještě první dávce jen tak tak uhnul, jinak by mi tím snad vystřelil oko.“

Joska se zakucká smíchy. Já si dám pauzu, abych si to radši nepředstavoval úplně do detailu.

„Nebyl to večer podle plánu. Ale než odešel, tak jsem mu uvařil i kafe. Nechal mi číslo. Nikdy jsem na něj nezavolal… Ale bylo to poučný. I když vlastně ne objevný, že se člověk nemá zbrkle soudit podle obalu, je pravda stará jako svět. A že někdo vypadá jak dřevorubec, holt ještě neznamená, že tě zákonitě sklátí jako mladou břízku.“

Na okamžik zmlkne a pak trochu potměšile dodá:

„A ten čudlík v hlavě, co jsem si kvůli němu tehdy přecvaknul… Ten už od tý doby zůstal přecvaknutej víceméně napořád. Ale nestěžuju si. Možná bych mu měl vlastně bejt i vděčnej. A když ne já, tak Joska určitě.“

Joska se na něj podívá přes pohárek a výhružně nakrčí čelo, což ovšem Fandu od další indiskrétní repliky nijak neodradí.

„Ačkoliv jízdu na koníčkovi má jenom jako doplňkovou aktivitu, když už fakt nemůžu. Nejsem totiž žádnej línej heterák…“

Joska mu se smíchem cosi nesrozumitelně zamručí do ucha a pak podle všeho v místech, kde si až dosud jen zlehka pohrával, pevně stiskne.

„Au, sadisto, to bolí. Uděláš ze mě eunucha!“ zaskřehotá Fanda přehrávanou fistulí a vykroutí se mu.

Ručník se mu při tom pochopitelně rozevře a odhalí napumpované v pozoru připravené mužství. Do šířky se zvětšil jen neznatelně, ostatně už v klidovém stavu byl objemný až dost, ovšem to, co nabral do délky, mi vyrazí dech. Na eunucha to skutečně nevypadá, včetně té kovově se lesknoucí špičky se to jeví spíš jako víc než funkční maják. Mlsně polknu.

„Nedělej ze sebe chudinku, na zádech jsi určitě častějc než já,“ podívá se na mě, jako by snad hledal spojence, pak se otočí k Joskovi a plácne ho přes břicho. „A na břiše taky,“ doplní do mokře mlaskavého zvuku dlaně dopadlé na zpocenou kůži.

Joska jeho směrem znovu něco rozverně zamručí a doplní recipročním plácnutím přes Fandův potem mokrý hrudník ve zjevném pokusu zachytit v prstech jeho bradavku. Ten se tím ovšem nenechá překvapit, nejspíš proto, že to pro něho žádné překvapení není, ruku obratně zachytí a se smíchem si ji po břiše posune zpět směrem ke slabinám. Joska se mu vcelku bez odporu podvolí.

Tuhnoucí stožár obejme dlaní, pak ruku stáhne až ke kořeni, čímž obnaží již notně nabotnalý žalud a lehce ho do stran rozkmitá. Skoro jako by mi ho nabízel. Podívám se na něj, zbytečně. Oči má sklopené, dívá se na poskakující kovový kroužek bimbající se na překrvené špičce a nechá mě v nejistotě.

„Udržuje si mě tím v kondici, nechce, abych zlenivěl,“ mrkne na mě naopak Fanda a zkušeným pohybem si při tom Joskovu hlavu vtlačí do slabin.

Skoro zalituju, že jsem nebyl rychlejší. Vstanu, ručník nechám padnout k zemi a alespoň se kochám pohledem. Uvědomím si, že jsem nic takového naživo ještě nikdy neviděl a že mě to sakramentsky rajcuje. Nepochybně mnohem víc než sledovat to na obrazovce počítače.

Bleskurychle se snažím vyhodnotit překotně se vyvíjející situaci. Stát jako tydýt, sledovat live porno a honit si péro je sice fajn, ale přijde mi to dílem trapný a dílem nespolečenský. Obzvlášť když mezi Joskovými stehny kmitá zcela volný nástroj, který za hřích stojí minimálně stejně jako ten, který jsem zaváháním prozatím propásl.

Na rozdíl od Fandy nabral spíš na objemu než na délce, tak trochu k mojí úlevě, protože už když naléval svařák, tak se mu to bimbalo pěkně hluboko. Teď mu to docela příhodně trčí mezi zpola sevřenými stehny tak akorát, aby mi to nepodráždilo mandle víc, než budu sám chtít.

Právě když definitivně vyhodnotím, jak se k němu co nejpohodlněji prodrat, však Joska prudce zvedne hlavu, Fandovo nádobíčko sevře v dlani, elegantně se po zadku sveze z lavice, a aniž by ho pustil, ho táhne za sebou ven.

„A teď se jdeme zchladit, nebo nám tu vybuchne jako papiňák, a to by byla tak brzy škoda,“ zavolá mým směrem, ještě než oba zmizí v chodbičce vedoucí ze sauny ven. 

V závanu čerstvého vzduchu pronikajícímu dovnitř z otevřených dveří si uvědomím, že má pravdu, je tu fakt horko.

Na konci chodby už zahlédnu jen dva holé zadky a trochu zklamaně několik vteřin pozoruju oba ledabyle na lavici pohozené propocené ručníky, abych k nim nakonec přidal třetí a vyběhl za nimi.