Mezi náma chlapama 3/3

Ve dveřích se musím skrčit a v chodbě si hlídat končetiny, vikingský uchvatitel mě nese jak pytel brambor a futra ani zdi tu fakt nejsou na převoz dospělých mužů živým valníkem stavěná. Vevnitř nás obejme vlhké vláčné teplo. Když jsme byli pryč, kamna už skoro vychladla, klima je tu náhle mírné až mírumilovně domácké.

Igor mě s ladností přístavního nakladače složí na horní lavici a přihodí dřevo do kamen. Sedím, popadám dech, zírám mu na záda a srdce mi tluče tak nahlas, že přehluší i zoufalé praskání mokrých polínek. Pak se otočí, usměje se na mě jak reklama na zubní pastu z devadesátek a hlavu mi zaboří do klína. Jen tak, beze slov, bez ptaní, bez dovolení. Nejspíš se to tak u Vikingů prostě dělá.

Těžko říct, jestli mě to překvapuje, nebo ne, navíc je to vlastně jedno. I kdybych se třeba chtěl bránit, jako že nechci, tak přeprat ho dost dobře stejně nedokážu. Je to fyzicky nemožný a mentálně vlastně taky. Nejdřív bych totiž musel přeprat sám sebe. A do toho se skutečně pouštět nebudu, jednak jsem v tom nikdy nebyl moc dobrej, a hlavně se mi to, co dělá, líbí, takže není ani důvod se o to pokoušet.

Celou pubertu jsem si sice pod vlivem severských seriálů představoval, jak si mě nějaký Viking zkrotí, přiváže mezi stromy a naučí mě říkat prosím, ale kdo by teď řešil pubertální scénáře. Krom toho moje vlastní kladivo tam dole nijak neprotestuje, spíš naopak, užívá si a spokojeně mu slintá na patro. Trochu se proti němu propnu a přitlačím. Zalapá po dechu, ale neuhne, neuhne a ani nepoleví. Začíná se mi to fakt líbit.

Nenuceně mu položím ruku na zátylek. Dotyk jeho vlasů mě na okamžik zelektrizuje, až téměř zapomenu, proč jsem to vlastně původně udělal. Sevře rty a nasaje mě, až se mi na okamžik zatmí před očima. Záhy se však rozpomenu a přitlačím, nejprve jemně, téměř neznatelně mu zpomalím pohyb, abych si ho vzápětí dole nesmlouvavě podržel. Snaží se mi vyhovět, rozevře ústa, polkne a statečně drží. Uvolním tlak a propustím ho, obětavost by se neměla zneužívat. To vědomí, že to jde, pro začátek úplně stačí.

Zvednu mu hlavu, políbím ho, dlouze a děkovně. Jazyk má hbitý a zvědavý a chutná mi po hřebíčku a po skořici a po muškátovém oříšku a taky po něčem, co je nejspíš on. Nakonec mu však přesto vyklouznu a ladně se svezu na spodní lavici. Obětavost by se neměla zneužívat a taky by se měla oplácet.

Narovná se, rozkmitá v bocích a několikrát zapruží v kolenou. Ví, jak svádět beze slov, a taky k tomu má všechno potřebné vybavení. Jeho kladivo je už na pohled překrvené k prasknutí a vyzývavě sebou do rytmu komíhá. Ví, že ho chci, a chce se mi dát. Možná to není přímo vyznání lásky, ale i to se počítá.

Vezmu ho do dlaně a jazykem přejedu po špičce. Zachvěje se, ještě chvilku si s ním pohrávám a pak ho pomalu celého nasaju. S hlubokým spokojeným výdechem mi položí ruce na ramena a propne se vstříc mému dechu. Mám co dělat, abych ten kalibr zvládnul, dýchání nosem si budu muset do budoucna ještě potrénovat, ale je krásný, rovný a tvrdý.

Obemknu ho pažemi, nejprve dlaněmi pevně sevřu jeho boky a pak pomalu po potem zvlhlé kůži kloužu dolů, až dokud pod prsty neucítím jeho zadek, pevný, kulatý, zatnutý, jako z kamene tesaný, hebce porostlý světlým chmýřím. Blonďáci mají vždycky jemné chmýří. Nevzpomínám si, zda jsem pod rukama kdy měl jemnější a zároveň sošnější, a to ho ani nevidím, jen cítím. Rukama si ho přitlačím k sobě a přidržím. Nosem se dnes již podruhé zabořím do hustého porostu zlatavého ochlupení a vtáhnu jeho vůni. Je cítit čerstvým potem a omamujícím pižmem nadrženého chlapa.

Vnoří mi ruce do vlasů a stáhne mi je dozadu. Vzhlédnu vzhůru. Dívá se na mě. Zkoumavýma modrýma očima si mě prohlíží, jako by mě v tu chvíli viděl prvně. Pokud bych právě neměl plnou pusu práce, usmál bych se na něj. Pokusím se o to alespoň očima. Zachytí můj pohled a víčka přitom přimhouří jako kočka. Jednou rukou pevně obejmu šourek se dvěma vejci velikosti L a druhou zatlačím k hrázi. Tiše zasténá rozkoší.

Pulsuje, cítím jeho vzrušení, kdybych chtěl, mohl bych nejspíš za pár okamžiků okusit jak chutná jeho mlíčí, ale to ještě nechci, zaslouží si víc. Chci, aby si to pamatoval, každou vteřinu, každý dotek.

Zvednu se a přitisknu se k němu, celým tělem. Obejme mě, ne váhavě, ne opatrně, sevře mě pevně, jistě a ochranitelsky. A taky zatahuje břicho, nevím proč. Na okamžik si dovolím v jeho objetí zvláčnět, uvolněně si hlavu položím na jeho hruď a zavřu oči. Paže mu ztuhnou a celé tělo se zpevní. Na okamžik se promění v něco neochvějného, náhle je jako kamenný menhir, pevný a stálý a hladově čekající, až se o něho někdo konečně přijde opřít. Nejspíš jsem právě trefil první v Asgardské vánoční loterii.

Jeho dech se zpomalí. Cítím, jak mu v hrudi bije srdce a v žilách pulzuje krev. Položí mi dlaň na zátylek a druhou mi sjede po páteři až ke kříži.

Jeho kůže voní po dřevě, po sněhu a po něčem, co neumím pojmenovat, ale co mi připadá neznámým způsobem přitažlivé.

„Chci tě,“ zašeptá. A je to prosba, jakkoliv tak možná nezní.

„Já tebe taky,“ odpovím mu s jistotou někoho, kdo prvně v životě nepochybuje. I kdyby mě takhle vedl do pekla, šel bych, bez otázek, beze slov.

Pevně mě sevře. Zvednu oči a přikývnu. Mlčky, protože cokoliv bych teď řekl, by jen rozbilo to ticho, které nás obklopuje jako tenká vrstva ledu nad hlubokou vodou.

Přitiskne mi čelo ke svému a zůstane tak. Chvíli. Dvě. Možná celou věčnost. Někdy není potřeba víc než dotek, dech a z neznáma pramenící jistota.

A pak mě pomalu stáhne s sebou na lavici a posadí se, bez spěchu. A já padám s ním, do jeho náruče, do jeho klína, do něčeho, co už nechci chápat, chci to zažít.

Sedím na jeho stehnech a dlaněmi se opírám o jeho hruď, zatne svaly a vypne se proti mně, zastaví se mi dech. Cítím, jak se naše mužství vzájemně dotýkají a… seznamují, vlhká vzrušením kolem sebe kloužou, jako by se líbaly. Nic neříká. Poprvé za celý večer je ticho, žádný smích, žádné pošťuchování, žádné infantilní vtípky. Jen dotek mužského těla. Teplý, klidný, samozřejmý.

Což pochopitelně nevydrží dlouho, protože tady kalamita stíhá kalamitu a klid je slovo, které není na seznamu. Jen co se obě živelné pohromy nahrnou dovnitř, je pochopitelně po idylce. Intimita se opět odkládá na neurčito, případně do dalšího okna mezi vtípkem o prostatě a druhým kolem závodu Kdo dočůrá dál. Vstaneme, současně.

„Nechceme rušit, ale je už nám venku zima,“ zaskřehotá Joska a nahrne se ke kamnům.

„A taky jsme tu teda jako doma,” doplní ho Fanda a oba nás obejde.

Pomyslím si, že by klidně mohli být doma v teple v chalupě a nás nechat chvíli o samotě, ale neřeknu nic. Jednak bych příští měsíc rád dostal výplatu a taky mě předběhne vikingský náčelník Igor.

„Jestli jste chtěli domů, tak jste mohli jít třeba někam do prdele, sakra.“

„Která je v nabídce?“ optá se Fanda očividně ignorující, že byl právě poslán do míst, kam slunce nesvítí, a plácne mě po holém zadku, až to mlaskavě pleskne.

Ani nevím, jestli mi to vadí. Nejspíš asi ne.

„Moje, nesahat!” ožene se po něm vikingský náčelník Igor. „Až bude potřebovat na zadek, postarám se o to sám!” 

Přemýšlím, jestli ‚chci tě‘ u Vikingů zahrnuje i tohle, nejspíš asi jo. Ani nevím, jestli mi to vadí. Nejspíš asi ne. Jen doufám, že mě na to nepřiváže mezi stromy, ale jen k posteli. Teda minimálně do léta, pak se uvidí. Marně si zpětně zkouším vybavit, zda to objetí bylo ochranitelské nebo majetnické. Nakonec to vzdám, nejspíš je to fuk, stejně ho chci.

Jsou chvíle, kdy by se člověk planým přemítáním o hloupostech neměl zdržovat. Jen ho to zbytečně znejistí a některé životní příležitosti se už pak nikdy nemusí opakovat. Tohle bude nepochybně jedna z nich. Když se jednou rozhodnete si nabrknout vikingského náčelníka, musíte holt počítat i s tím, že občas může být trochu drsnější. Ostatně nejsem porcelánová panenka a tělo bojovníka se musí zocelovat, dokud je ještě mladé.

„Díky,“ mrknu na něj a plácnu ho taky. Pořádně.

Pobaveně se ohlédne a vzápětí mi mrknutí s šibalským úsměvem vrátí. Jo, bude to cajk. Pak se nečekaně ladně vyhoupne na horní lavici, dlouze se na mě zadívá a dlaní rozkazovačně poplácá na místo vedle sebe. Poslechnu. Když se jednou rozhodnete si nabrknout vikingského náčelníka, musíte holt počítat i s tím, že občas může být trochu pánovitý.

Oba kazišuci si konečně taky sednou, tentokrát dolů, na spodní lavici, ani nezaprotestují, že jsme jim obsadili místa. Ačkoliv při troše snahy by se nahoru ještě vtěsnali. Joska se natáhne po džbánu, rozlije svařák do pohárků, rozdá je, sám se napije a pohodlně opře. Pak ke mně s výrazem spokojeného pekelníka, co právě vyhrál partii mariáše, potměšile vzhlédne.

„Je to na tobě, mladej. My už jsme se společensky znemožnili, teď jsi na řadě ty.“

Nepříjemně mě to zaskočí, myšlenky se mi momentálně rozbíhají a zase sbíhají úplně jiným směrem a ztrapňovat se ještě před prvním sexem se mi taky fakt nechce.

„Já myslím, že už mám odbyto,“ pokusím se o defenzivní taktiku. „Můj nejdivnější seznamovací zážitek jste právě viděli naživo.“

Fanda vedle něj zafuní a zavrtí hlavou. 

„No tak to teda ne! Takhle snadno ti to neprojde. Jestli se nám pokusíš namluvit, že ses až do dneška neseznamoval, tak dostaneš padáka. V životopisu jsi jasně uvedl, že máš přítele, takže seznamovat ses nějak musel.“

Tohle je od něho jasná podpásovka, to se přece nedělá.

„Žádného nemám,“ opáčím napůl zkroušeně a napůl tak trochu pyšně. „Byl to spíš jen kamarád, i když jsem si myslel, že by třeba časem mohl být něco víc.“ 

Defenzivní taktika se proměnila v čistě záchrannou akci. 

„Jenže nebyl,“ povzdechnu si, „už se nevídáme, odstěhoval se do Prahy za lepším.“

Vikingský náčelník vedle mě spokojeně zafuní. Uf, odlehne mi. Navíc jsem ani nemusel lhát, všechno to byla pravda.

„Já byl vždycky spíš takovej nesmělej typ,“ zaprosím. „Do žádnejch schůzek naslepo jsem se nepouštěl a vrcholem průšvihů byl maximálně roztrženej ret při líbačce.“

„No vidíš, aspoň něco! Tak ven s tím, povídej!“ vybídne mě se zaujetím vášnivého sběratele historek.

„Hele, na tom fakt není moc co vykládat,“ pokusím se z toho ještě jednou vykroutit, pak to ale s pohledem na jeho krutopřísně zdvižené obočí raději rovnou vzdám. Před ním není úniku.

„Na jednom fesťáku jsem si padl do oka s klukem, co byl taky tak trochu porůznu perforovanej. Oba jsme měli kroužek ve rtu, teda on jich měl asi pět a možná i pár záložních po kapsách, no a při líbačce za stánkem s klobásma jsme se tak nějak… jeden do druhýho… zasekli.“

Po očku se podívám na Vikinga, jak se na to tváří, jako nechce se mi bejt za flundru ještě před prvním zásunem. Ten ale nevypadá, že by ho jen tak něco zaskočilo, a tak opatrně pokračuju.

„A protože jsme ani jeden nebyli zrovna střízliví, trochu jsme se přitom v panice zapotáceli a můj ret to nevydržel jako první,“ vysunu bradu a opatrně ohnu spodní ret přes zuby.

Všichni se pochopitelně se zájmem podívají. Viking nejvíc a hlavně nejblíž, dokonce mi po jizvičce i přejede palcem, něžně. Na okamžik mi naskočí husí kůže a snad se ozvou i ti pověstní motýlci. Nevím, ještě nikdy jsem je necítil, ani netuším, jestli skutečně existují. Každopádně mi to ale dodá odvahu a já to vyprávění rychle dokončím.

„Takže, píchání z toho nakonec bylo, ale bohužel jen v nemocnici, když mi to šili. Navíc mi to dělala dost ospalá doktorka, takže to mám nakřivo a bez happy endu, toho kluka už jsem taky nikdy neviděl. Zbyla mi z toho akorát jizva a poučení pro příště. Který mi ale bylo na dost dlouho k ničemu, protože se sesvorkovaným rtem se jistý věci prostě moc dobře dělat nedaj. Dva měsíce jsem měl problém se i normálně napít, natož polknout cokoliv jinýho. Taky už mě ani nenapadlo si to tam nechal dát znova, máma měla docela radost.“

Joska se uchechtne a zavrtí hlavou směrem k Fandovi:

„Já to říkám pořád, s těma ozdůbkama jsou akorát patálie. Nevím, co na tom furt máte.“

Fanda se na něj s hraným dotčeným výrazem otočí, pomalu si promne levou bradavku a přimhouří oči.

„Ale ty kecko ukecaná, a proč si teda s těma mejma pořád tak rád hraješ?“

Joska se zazubí, skloní se a bez zaváhání po nabízeném pamlsku ochotně chňapne. 

„Protože tam, kde je máš, si hraju rád,“ zamumlá mu do hrudníku. „A hrál bych si tam rád, i kdybys tam neměl kovovýho vůbec nic.“

„Pěkně kecáš,“ odvětí Fanda, vyprsí se a přidrží mu hlavu na místě.

„Kdybych to neměl, nezavadil bys o mě ani pohledem a sbalil toho holohlavýho floutka, co tehdy seděl vedle mě.“

Joska se vymotá ze sevření, teatrálně se narovná a cvrnkne Fandovi do prince Alberta.

„To není žádná pravda!“ zvolá s patosem filmové divy. „Jakmile jsem tě prvně uviděl a zahleděl se do tvých nevinně blankytných očí, rozhořel ve mně hluboký romantický cit.“

Pak se v okamžiku sehne, kovový kroužek mu i se špičkou oblízne a bleskurychle se opět narovná.

„Nejsem totiž žádná povrchní flundra, co jí jde jen o to jedno,“ koketně pohodí hlavou a rozřehtá se.

„Ten hluboký romantický cit se ti napoprvé rozhořel tak maximálně hluboko v krku. Bylo tam totiž docela šero a do očí ses mi určitě nedíval, to bych si bejval všimnul,“ opáčí mu s uštěpačným úšklebkem Fanda a pevně si ho k sobě přitiskne.

„Dostáváš se na tenký led, miláčku, dej si pozor, ať se pod tebou nepropadne,“ zahuhlá mu Joska do vousů a neúspěšně se pokusí z jeho objetí vyprostit.

„Nic jsem přece neřekl,“ ohradí se Fanda dotčeně. „Jen se ti snažím naznačit, že to tehdy mohlo být klidně i horší. Jak vidíš, sem tam může při pokusu o páření klidně téct i krev.“

Joska se konečně uvolní ze sevření, nebo ho spíš Fanda prostě pustí, a s úsměvem zakroutí hlavou.

„No to teda nemohlo. Já jsem totiž kompletně kovu prostý.“

Až trochu koketně si stáhne vlasy za ucho a začepýří se jak baletka.

„Nechat se kdekoliv provrtávat by mě, právě kvůli těmhle důvodům, v životě nenapadlo. A jestli to bylo horší nebo lepší, to je taky otázka. Oni se aspoň od sebe odtrhli. Ty jsi do mě tím háčkem zaseknutej dodneška.“

Fanda se k němu otočí a zachytí ho pohledem, ve kterém najednou není ani stopa po šaškování. Je měkký, tichý, smířlivý.

„To máš pravdu. Zamilovanej jsem do tebe pořád.“

Uvědomím si, že v tu chvíli z jeho hlasu zmizela veškerá škádlivá jízlivost. Neodolám a využiju toho momentu k operativnímu vyzvídání.

„Takže… on v tom byl nějakej piercing?“

Joska zareaguje až překvapivě bez váhání:

„No jasně že byl. Nejdřív mě na ty jeho ozdůbky nalákal a pak i ulovil. Teda hlavně na tu dole, tu do mě přímo zasadil.“

Fanda se tentokrát rozesměje až téměř hurónsky.

„A pak kdo je tady indiskrétní! A vůbec, netvař se furt jak naštvanej sumec. Jestli se nepřestaneš mračit, tak jim to fakt povyprávím, a to i se všema podrobnostma.“

Trochu v tom kecá, Joska se momentálně vůbec nemračí. Sedí pohodlně rozvalený v rohu, ruce založené na prsou, a tváří se spíš jako někdo, kdo si pobaveně užívá vlastní mýtotvorbu.

„No tak do toho. Stejně bys to dřív nebo později nevydržel a vykecal mu to. To bych tě nesměl znát. Tak aspoň budu u toho, abys k tomu zbytečně nepřidělával kudrlinky.“

Pokud by se měl ten postoj nějak interpretovat, tak to čtu jako ‚tak se teda ukaž, umělče‘. Fandu tím podle všeho na okamžik očividně zaskočí.

„To jako fakt?“ zakoulí očima a trochu nervózně si poposedne.

„Jo, to jako fakt. Igor už to stejně slyšel, a mladej…,“ šibalsky se na mě zazubí a spiklenecky mrkne na Vikinga, „ten jestli ráno nebude už taky z rodiny, tak já odejdu do kláštera.“

„No to jsi mi pomoh’,“ zamumlá Fanda a podrbe se ve vlasech. „Dyť ani nevím, jak začít.“

Zjevně nepočítal s tím, že mu Joska tenhle druh veřejné výpovědi fakt odsouhlasí. Jenže promyslet si nějaký úhybný manévr už nestihne, nenechám ho. Jsem moc zvědavej. Tím spíš, že už zítra podle Josky budu z rodiny. Což sice nevím, jak přesně myslí, těch možností je pořád ještě víc, ale to teď není podstatný.

„Zkus to od začátku. Třeba od toho, kde jste se potkali.“

Fanda vrhne pohled směrem k Joskovi, jako by hledal záchranné lano. Z rohu se mu ale dostane jen pobaveného pokrčení ramen a nazdvihnutého obočí. Sotva udržím koutky na uzdě, protože pokud ten výraz neznamená ‚co sis nadrobil, to si taky sněz‘, tak si vezmu kutnu a do toho kláštera odejdu s ním.

Fanda si jen zoufale lokne svařáku a povzdechne si.

„Kde?“ zopakuje, chvíli přemýšlí a pak pomalu spustí:

„Hmm… Tak tomu možná neuvěříte, ale tady. Teda ne přímo tady, ale… každopádně to bylo v sauně. A nešlo o nic jinýho než o sex. Aspoň mně, chtěl jsem si prostě jen tupě, bez závazků a bez zbytečnýho mluvení zamrdat.“

Krátce se zarazí, jako by sám sebe kontroloval.

„Ne že by to bylo něco následováníhodnýho, ale měl jsem k tomu tehdy svoje důvody.“

„Internet, seznamky a všechny ty moderní vymoženosti už samozřejmě byly, ale mně přišly všechny pořád málo anonymní. Byl jsem skoro čerstvě vdovec, sotva rok, a měl jsem pocit, že to ještě není zahojený.“

Všichni ztichnou. Ne z trapnosti, ale protože je to opravdové.

„Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. Nechtěl jsem o tom mluvit. Ani na to vlastně myslet. A to musíte, dokonce i když se rozhodnete lhát nebo i jen mlčet. On to totiž každej stejně cejtí.“

Na okamžik se hloubavě zadívá do prázdna. Že před Joskou někoho měl, jsem si z několika fotografií na jeho stole sám nějak dovodil, stejně jako že ten vztah nejspíš skončil něčím jiným než bouřlivým rozchodem. Těžko si necháte na stole fotku, na níž se líbáte s vousatým pořízkem na motorce, pokud by vás prostě jen tak obyčejně opustil, anebo jste opustili vy jeho.

„A ono to ani není fér. Ani chlap, kterého si přitáhnete jen tak na sukačku, si nezaslouží poslouchat historky o vašem bývalým. Nikdo nestojí o pocit, že je jen náhradník za mrtvýho.“

Ztichle se zamyslí, tentokrát i sklopí hlavu, téměř jako by pietně držel minutu ticha. Nikdo mu do toho neskáče.

„A já si tehdy ještě nepřipadal připravenej na někoho jinýho. Ale víte, jak to je, člověk míní, život mění. Připravenej jsem byl. Jen jsem to nevěděl. Potřeboval jsem trochu popostrčit.“

Rozpačitě se znovu odmlčí, a jako by hledal oporu nebo pomoc, se znovu nenápadně podívá na Josku, který ho v tom tentokrát už nenechá a vstoupí do toho.

„Byli jsme na tom vlastně dost podobně,“ vezme si slovo Joska, klidně a bez ostychu. „Já byl sice jen čerstvě opuštěnej a příšerně zhrzenej, ale o to naštvanější.“

Zachmuří se, ale mluví dál klidně.

„Když zjistíš, že tě někdo dva roky tahá za nos a ve skutečnosti jsi byl jen levná ubytovna, nebo v lepším případě přestupní stanice s výhodama, tak ti to na sebevědomí prostě moc nepřidá.“

„Potřeboval jsem si dokázat, že o mě ještě někdo může stát. A tak jsem šel do sauny. S jasným plánem: sbalit toho nejhezčího chlapa, co tam bude, a pořádně si s ním vrznout.“

Napije se, snad aby dal Fandovi příležitost pokračovat, nebo se možná chtěl vysvobodit z pasti vlastního monologu. Když se ale kromě souhlasného pohledu ničeho nedočká, téměř omluvně pokrčí rameny a pokračuje dál:

„Nejspíš to nebyl ten nejlepší způsob, jak si zvednout sebehodnocení, ale byl nejrychlejší. A možná by mi to nějakej pokrokovější mozkoškrab i schválil. Už proto, že to docela zafungovalo. I když, jako skoro všechno, co jsem si v životě naplánoval, to nakonec dopadlo úplně jinak. Teda…, ono to vlastně dopadlo. Toho nejhezčího chlapa, co tam byl, jsem fakt sbalil. Akorát potom už to běželo podle nějakýho jinýho scénáře, než jsem měl původně v hlavě. Představte si tu ironii, prvně v životě sem šel někam ulovit chlapa na anonymní sex a jsem s ním už patnáct let…“

„Takže fakt láska na první pohled?“ vyhrknu s netrpělivou překotností dřív, než stihnu přibrzdit svoji jinak pečlivě skrývanou romantickou část. Hned bych si za to nejradši nafackoval.

Joska se dlouze odmlčí a podívá se na Fandu, jako by odpověď hledal u něj.

Fanda však pouze vstane, vezme džber, pomalu nabere vodu a nalije ji na rozpálené kameny. Místnost naplní pára s příměsí březového listí. A pak si zase sedne, vedle Josky, mlčky mu položí ruku na rameno a konečně promluví:

„Jestli to byla láska na první pohled? To se těžko hodnotí. Ale vášeň? Ta to byla rozhodně. Od začátku.“

„Ta kabinka, ve který jsme skončili, se s náma celkem otřásala. A pokud tam kolem někdo šmíroval, měl celkem jasno, co se děje, kdo zrovna co dělá i kdy kdo vyvrcholil.“

„Do tý chvíle bylo všechno v pohodě. Oba jsme byli myslím spokojený… i uspokojený. Jenže když jsem si pak před odchodem obtáčel ručník, zjistil jsem, že jsem při tom řádění přišel o piercing.“

Zvedne obočí a usměje se, trochu rozpačitě a trochu rozverně.

„A ne že bych ztratil jen kuličku. Byl fuč komplet.“

„Takže místo toho, abysme se tiše vytratili, a šli každej zase po svým, jsme začali hledat. Kde se dalo i nedalo. Guma, co jsme použili, byla krom toho, co v ní pomalu řídlo, prázdná. Takže bylo celkem jasný, že v tom zápalu vášně to nejspíš… ještě před tím spolknul.“

Zachichotám se, i když se snažím tvářit decentně. Fanda tomu však naštěstí nevěnuje pozornost a s kamennou tváří pokračuje:

„Dodneška nechápu, jak se mu to povedlo. Ten kousek je masivní a normálně ho sundavám pomalu elektrikářskejma kleštěma. Ale jak říká Sherlock Holmes: Když vyloučíš nemožné, to, co zůstane, ať už je to jakkoliv nepravděpodobné, musí být pravda.“

Joska vedle něho se při tom ošije a narovná, čímž má pravděpodobně v úmyslu ho umlčet, protože do pomlky, kterou u něho pohybem vyvolal, okamžitě vstoupí:

„Matně jsem si vybavoval, že se to stát mohlo. Ale nepřišlo mi to tehdy jako nějaká tragédie.“

„Kus chirurgický oceli stojí pár stovek. Takže když jsem viděl, jak z toho vyšiluje, politoval jsem se, že jsem narazil na dalšího magora, a chtěl s omluvou zmizet. Byl jsem dokonce ochotnej mu ty prachy dát, jen abych měl klid.“

Rozverně cvrnkne Fandu do kroužku na levé bradavce, jako by mu tím předával slovo zpátky.

Fanda si ho vzápětí také vezme:

„Uznávám, choval jsem se dost nepochopitelně. A taky mi to došlo, tak jsem mu to musel holt vysvětlit. Ta ozdůbka pro mě totiž hodně znamenala. Chirurgickou ocel špatně snáším a titan v týhle velikosti se tehdy ještě nedal moc sehnat. Takže jsem si to nechal udělat z bílýho zlata. Tudíž to bylo vo něco víc než pár stovek, ale to bych samozřejmě oželel, jenže ono to nebylo jen tak ledajaký zlato…“

Tentokrát mu Joska do slov spíš skočí, než že by čekal, až Fanda myšlenku dokončí, dokonce i trochu zvýší hlas:

„Že není magor, to je dost diskutabilní. On na to totiž použil dědovy zlatý zuby. Nechal přetavit zlato, co mu po něm dali v pohřebním ústavu, a pověsil si ho na péro. Což podle mě není…“

V tu chvíli netuším, jaký neverbální signál si stihli vyměnit, ale Joska zničehonic zmlkne, jako když zastavíš vodu a místo něho si slovo vezme znovu Fanda. Tentokrát tišeji. Váhavě. A se zvláštní měkkostí v hlase.

„Možná to není úplně běžný,“ začne pomaleji a tentokrát i klidně a bez pobavení v hlase, „ale děda Josef byl ten nejhodnější a nejvelkorysejší člověk, jakýho jsem kdy poznal. A když se provalilo, že jsem na chlapy, byl taky jedinej z rodiny, kdo se mnou nepřestal mluvit.“

Na chvíli se odmlčí. Vidím, jak jeho pohled sjede někam do minulosti.

Pak si přehodí nohu přes nohu a sáhne po svařáku. Než se z něj napije, podívá se na nás, je to takový ten letmý pohled, kterým se testuje pozornost. A pak spustí. Vypráví klidně, trochu odevzdaně, bez patosu. Jako by to všechno už vyprávěl mnohokrát, ale pořád to i tak uvnitř hoří.

„Vlastně to byl prastrýc. Dědovo dvojče. Můj pravej děda umřel za války v německým lágru, kam ho náckové poslali za jakousi nepovedenou a dost naivní sabotáž.“

Nakloním se trochu dopředu, abych mu lépe viděl do obličeje. Ten tón mě zaujme.

„Oba dělali u dráhy a zkoušeli prej vyhodit do luftu nějaký vagony odstavený v Těšíně na slepý koleji. Údajně s municí. Nějak jim nedošlo, že pokud by ty vagony byly plný a fakt důležitý, tak je bude nejspíš někdo hlídat. Takže ten vohýnek, co pod nima rozdělali, neudělal pochopitelně vůbec nic. Až na to, že je u toho někdo zmerčil a za tepla prásknul.“

Igor poposedne, trochu se o mě při tom opře a ruku mi položí na stehno. Mlčky ji přikryji svojí. Joska trochu zvedne obočí, ale i on zůstává zticha. Žádný vtípek nepřihodí.

„Strejda Josef zrovna nebyl doma, když si pro něj přišlo Gestapo, a stihl pak ještě včas utéct do Polska. Teda ‚včas’… Zrovna koncem srpna třicet devět. Takže místo na západ, musel kvapem zdrhat na východ.“

Zamračí se, jako by mu v hlavě vyskočila vzpomínka, kterou nechce rozebírat. Pak ale pokračuje, bez velkých pauz.

„Tam ho zajali Sověti a z internace se pak dostal, až když Svoboda verboval Čechoslováky do toho svýho pluku.“

Viking si pro sebe něco zamumlá. Nesrozumitelně. Možná jen bručí souhlasem. Možná v duchu nadává. Kdo ví.

Fanda si odkašle. Dlouze se zadívá do dřevěného obložení nad kamny, jako by tam místo vzoru na borových prknech hledal konkrétní tvář.

„To samo o sobě by nebylo až tak zajímavý. Nakonec nebyl jedinej, kdo došel z Buzuluku do Prahy.“

Zazní to skoro omluvně, jako by si sám uvědomoval, že tenhle příběh byl vyprávěný už tisíckrát.

„Zajímavý byl ten osobní příběh za tím.“

Vzduch v místnosti se téměř tetelí napětím. I Joska se narovná a trochu zvedne obočí, přestože podle všeho ten příběh dobře zná.

„Protože tam někoho potkal. Pochopitelně měl tam kamarády, spolubojovníky, některý jsem i znal, občas se scházeli, oficiálně i neoficiálně. Ale jeden z nich… byl něco víc.“

Na chvíli se rozhostí skutečné ticho. Ticho, ve kterém jsou slyšet i krůpěje potu stékající po kůži.

„Bohužel do Prahy už s dědou nedošel,“ pokračuje téměř neslyšně. „Padl ve čtyřiačtyřicátým. U Dukly. Děda to podle mě nikdy úplně nerozdejchal. Miloval ho. Nebo si to aspoň myslel. Byla válka, vztahy byly jiný… Kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby válku přežili oba dva. Ale to je otázka, na kterou už nikdo neodpoví. Co by bylo, kdyby…“

Joska se pomalu zvedne, vezme džbánek a mlčky nám dolije zbytek svařáku. Pak si sedne níž, na spodní lavici mezi Fandovy roztažené nohy a opře se mu o lýtka. I on působí tišší než obvykle, jakkoliv ten příběh už zná.

Fanda ho pohladí po rameni a pokračuje s měkkostí a něhou, jakou v jeho hlase dosud neznám:

„Skoro si myslím, že děda pak žil až do smrti hlavně ze vzpomínek. A když to na mě prasklo…, možná si mě do něj tak trochu transformoval. Nakonec, jmenoval jsem se stejně. Ten jeho přítel byl taky Fanda. Ačkoliv mám pocit, že na to jméno mámu tehdy nenápadně navedl on. Do tý doby jsme v rodině žádnýho Františka nikdy neměli.“

Zastaví se, jako by váhal, nebo snad dokonce mizel někam do vzpomínek. Joska ho lehkým přitisknutím k lýtku vrátí zpět.

„Mámu vlastně víceméně vychoval. A mě… já ho měl celej život jako dědu. Toho nejhodnějšího, jakýho si jen dovedete představit. Nikdy se neoženil. Lidi si nejspíš mysleli, že to táhne s babičkou na hromádce, ale nebyla to pravda. Jen měl pocit viny a povinnosti. Obviňoval se z toho, že jeho brácha umřel, a chtěl se o ně postarat. Ve skutečnosti… ve skutečnosti toho svýho Fandu podle mě nikdy nepřestal milovat.“

V sauně je ticho, jen sem tam zapraská dřevo v kamnech a někdo se slabě nadechne. Fanda si odfrkne a pousměje se.

„Ať to bylo, jak chtělo, každý podzim pravidelně vyrážel na Slovensko položit kytku k mohyle. A pak ještě do Polska, k jeho skutečnýmu hrobu. To se moc neví… Většina těch padlých v té monstrózní mohyle vlastně vůbec není. Potentáti si tam choděj cintat pentle, ale na ten polskej vojenskej hřbitov, kde téměř všichni leží, tam skoro nikdo nedojde.“

Trochu se zakloní a zamyšleně zahledí do stropu.

„Ten poslední rok… to už byl hodně nemocnej. Vzal jsem ho tam autem. Cestu vlakem už by nezvládnul. Celou dobu mi o něm vyprávěl. Jako by chtěl všechno konečně někomu říct, než umře. Bylo to hrozně dojemný. Ale taky… hodně veselý. A pořádně nemravný. Kdybych uměl psát, tak to sepíšu. Do románu.“

Podívá se na nás, s takovým zvláštním úsměvem, smutným i šibalským zároveň.

„Takže mi ten piercing k němu vlastně přišel docela příhodnej. Jakej je vlastně rozdíl mezi tím nechat si z toho udělat pečetní prsten, anebo kroužek do péra?“ 

Joskova hlava se týlem opře o Fandův rozkrok a úsměvem vyslaným viditelně víc k němu než k nám ho přeruší.

„No, a protože jsem měkkosrdcatej dobrák, tak když se mi k tomu na baru v tý sauně ve stručné verzi přiznal, dojmul jsem se a slíbil v nějakým infaltilním sentimentu, že se mu to teda pokusím vrátit.“

Pak se narovná, přikrčí obočí a s výhružně vytrčeným ukazovákem se rozhlédne po našich pobavených obličejích.

„A jako jestli se teď tady někdo začne řehtat a rozebírat podrobnosti, jak se takovej polknutej zlatej kroužek asi tak hledá, tak se ráno jeden každej probudíte s vomrzlinama, protože z rozrušení zapomenu založit do kotle. Je to jasný?“

Fanda mu ruku i s vytrčeným prstem střelhbitě zachytí a ukazovák si v náznaku kousnutí zasune na okamžik do pusy. Když ho pustí, smířlivě ho políbí do vlasů a sevře mezi kolena.

„Však on si to každý umí určitě představit. Není třeba to podrobně rozebírat. A já tě za to moc miluju.“

„No a to je vlastně celý,” dodá pak už zase do pléna. „Podotýkám, že na duchy ani zásahy ze záhrobí nevěřím, ale pravda je taková, že když mi to za dva dny přišel vrátit, s tím, že za to ale chce ten dědův příběh slyšet celý, když ho tedy měl tak trochu v sobě, už jsem ho nenechal odejít.“

Joska se rozverně ušklíbne, postaví, vyhoupne na lavici, sedne si Fandovi na stehno a rukou si mu jen tak mimochodem začne hrát s pomalu ale jistě tuhnoucím nosičem oné zlaté ozdůbky s příběhem.

„Jo, jak jsem byl z toho jeho vyprávění celej naměkko, tak si mě hned za tepla do rána třikrát označkoval a od tý doby se mi každej chlap obloukem vyhne, jako bych měl na čele vypálenej cejch. Von má totiž strašně podmanivý sperma.“

Oba se rozesmějí. I vikingský náčelník Igor se zasměje a jeho ruka mi sevře stehno, až to malinko zabolí. Oplatím mu stejnou, možná je to vikingský náčelník, ale vyskakovat si na mě nebude. Neuhne, jen ještě malinko přitlačí a pak k Joskovi s Fandou vyšle přimhouřenýma očima žadonící pohled. Oba se s šibalským mrknutím beze slova zvednou a seskočí na podlahu. Joska před Fandou otevře dveře a vypustí ho ven. Než jimi sám projde, ještě se ke mně ale naposledy otočí:

„Než ho do sebe pustíš, dobře si to rozmysli,“ řekne s rozverně zdviženým obočím. „Myslím, že to podmaňování mají v rodině.“

S tím, aniž by čekal na odpověď, za sebou hlasitě přibouchne zvenku a uvnitř se rozhostí ticho.

„Rozuměl si tomu?“ zeptám se rozpačitě. Hraně rozpačitě. V nejmenším nepochybuju o tom, jak to Joska s tím označkováním a podmaňováním myslel.

„Čemu?“ odpoví mi otázkou s pohledem tak nevinným, až by mu jeden snad i uvěřil, že skutečně neví, na co se ptám. Skoro uvěřil. Potutelná jiskra v oku a k životu se probouzející kladivo ho pochopitelně stejně prozradí.

„No že ráno už jako budu patřit do rodiny?“ přistoupím vcelku ochotně na hru ‚Chodí pešek okolo‘. Je to totiž vlastně docela zábavný a sympatický. Ta předehra.

„Jsme bratranci. Tady na horách jsou všichni bratranci,“ pokračuje v obezřetném pochodu kolem konečného cíle. „Naše babičky byly sestry.“

„Aha,“ předstírám, že o tom hloubavě přemýšlím a stále ještě tápu.

„A asi předpokládá že…,“ nadhodí opatrně, tázavě.

„Že do rána si mě označkuješ?“ vysvobodím ho a dokončím to za něj. Nic se nemá přehánět. Ještě by si nakonec mohl myslet, že jsem nějaká netykavka, co pro zábavu jen krouží kolem a nakonec nedá.

Chvíli si mě mlčky prohlíží, pak divoce zamrká a řekne:

„Třikrát…, mělo by to prej bejt třikrát. Aby to bylo stoprocentně účinný.”

Po tváři mu přejede něco jako napjatý úsměv. Ačkoliv možná jen cení zuby na kořist před posledním skokem.

Namísto odpovědi se postavím a obkročmo si mu sednu na klín. Nic se lovit nebude, nejsem žádná kořit, když už tak odměna pro vítěze.

„Tak to už abysme asi začali, ne?”

Stáhne si mě na tělo, pevně přitiskne k sobě a špičku ztuhlého kladiva mi opře mezi rozevřené půlky. Nebo si jí tam možná opřu já? Kdo ví…

Nesnaží se do mě proniknout. Jen tam tak jemně klouže a slintá. Přidám na místo doteku trochu slin a jeho špičku pustím dovnitř. Ani se nepohne, jen sevře rty a zhluboka se nosem nadechne. To, že se nesnaží, ovšem evidentně ještě neznamená, že o to zároveň taky nestojí, jelikož mu to stojí, je tvrdý jak skála, připravený, v pozoru. Na okamžik mi hlavou proběhne otázka, zda se nesnaží z ohleduplnosti nebo z ostychu, anebo proto, že prostě chce, abych do jeho lodě nasedl sám.

Vzápětí to dilema hodím za hlavu, nadzdvihnu se, zhluboka nadechnu a opět dosednu. Tentokrát však již ne do prázdna.

Zasténá. Těžko říct zda překvapením nebo slastí. Nejspíš je to obojí dohromady. V každém případě to však zanikne v sérii mých rychlých mělkých nádechů a výdechů. To jeho kladivo…, no je prostě docela tlustý. Bolí mě, prudce a intenzivně, přesně tak, jak jsem očekával. Ono už když jsem ho měl na patře, tak mi to vyvracelo čelist. A teď?

Teď je to ještě o krok dál. Ale kdybych to neudělal právě takhle, kdo ví, jak dlouho bych se k tomu odhodlával. A kdo ví, jak dlouho by se k tomu možná odhodlával on.

Dívám se mu do očí, plaše si mě prohlíží. Nepokouším se předstírat, že mě to právě teď nějak nadmíru rajcuje. Není důvod, aby si myslel, že jsem projetej jak železniční tunel a půlení kladivem mám na denním repertoáru. Funím mu do obličeje jak parní lokomotiva do stoupání a bolestivou grimasu, se kterou ho v sobě v křeči svírám, se v nejmenším nesnažím skrýt.

Opře mi dlaně o boky a pokusí se mě nadzdvihnout. Jakkoliv jeho snahu v duchu ocením, nedovolím mu to. Zatnu prsty do jeho ramen, zaryju se do něj, vtisknu se mu na klín celou vahou a roztřeseně ho políbím.

„Vydrž, dej mi chvilku, přejde to. Chci tě, i když to bolí,“ zašeptám mu přerušovaně s námahou do úst.

Ztuhne překvapeným údivem. Netvrdím, že přesně tohle jsem měl v úmyslu, ale nevadí mi to. Alespoň je o co se opřít. Ramena má pevná a drží jako skála, nebo alespoň jako pořádný kus severského šutru. Přestože mu v křeči zatínám prsty hluboko do šíje, ani se nepohne.

Drží mě. A já držím jeho. Ve skutečnosti nejsem žádnej hrdina, prostě jen nechci, aby za tuhle první bolest mohl on. Je to moje volba a nadto není ani zcela nezištná. Ono pokud hodláte přimět severské božstvo, aby se do vás na první dobrou bezhlavě zamilovalo, musíte mu prostě na oltář přinést nějaké oběti. Ideálně takové, které jen tak snadno nepřehlédne.

Uprostřed dlouhého, divoce vášnivého polibku konečně ucítím, jak se mé tělo pro něj pomalu otevírá. Je to až božsky příjemné, jako by se rozpouštěla křehká hráz mezi bolestí a slastí.

Opatrně se začnu pohybovat. Nejdřív jen boky, v krátkých, pozvolna laděných vlnách. Než zapojím i stehna, nohy a celé tělo, vždy na okamžik vyčkám, aby i on mohl naslouchat rytmu, který si naše těla začínají šeptem určovat.

Nezaprotestuje. Nesnaží se to vzít do rukou, nepřirazí. Jen čeká. Až do chvíle, kdy z něj poprvé úplně nesklouznu, a vzápětí ho s dlouhým uvolněným výdechem znovu celého nepřijmu.

Teprve pak se přidá. Nejprve pomalu. Opatrně. Ale zároveň s chutí, s vášní, s celou tou neskrývanou radostí, která se mu už několik minut zračí v očích.

Čirá radost. Až odzbrojující. A taky nakažlivá.

Zvláčním a přenechám mu vedení. Vezme si mě. Pevně si mě přidrží v bocích a ochotně rozvibruje pánev do rytmu mých sténavě vzrušených nádechů.

Ukořistím k hrátkám jeho vyzývavě ke mně trčící hroty bradavek a poddám se mu.

Užívá si to, s požitkářskou, téměř živočišnou rozkoší. Hladově do mě zajíždí, aby mě vzápětí uvolnil a pak znovu vyplnil. Hraje si s tempem, zrychluje, zpomaluje, mění hloubku i úhel, jako by ladil struny na neviditelné lyře mezi námi.

Jakkoliv je to pohlcující a jakkoliv se toho nedokážu nabažit, přesto mě ta gymnastika začíná i trochu vysilovat. Bolí mě nohy a záda. Navíc je tu stále ještě i horko. Ačkoliv kamna dávno chladnou, tak po mně stéká pot a dech nestíhá touhu pokračovat v té hře dál. Bezhlese ho pohledem zaprosím, a když v jeho očích zahlédnu v odpověď tichou, nevyřčenou otázku ‚Můžu?‘, s úlevným vydechnutím přikývnu.

Divoce se rozkmitá. A pak se s přidušeným hrdelním výkřikem prudce zastaví hluboko uvnitř.

Pulsuje a já cítím, jak mě ve vlnách uvolnění zaplavuje horkem.

Když skončí, zakloní hlavu a vydechne. Hluboce. Dlouze. Jako by právě vydechl celý svět.

Pak se zavrtí, chce ze mě uniknout. Jen nesouhlasně zakroutím hlavou a začnu se, stále s ním zabořeným hluboko uvnitř, rukou směřovat k vyvrcholení. Usměje se a nesmlouvaně, i když jemně, mě zastaví. Vezme mi ho do obou dlaní a ujme se toho sám. Má drsné, trochu mozolnaté ruce, šimrá to, přesto neuhnu. V záplavě potu a prožitou vášní vypuzeného sekretu po mně i přes tu drsnost klouže s lehkostí a jistotou.

Netrvá to dlouho, než charakteristické záškuby oznámí nevyhnutelný výstřel. Skloní hlavu a nastaví tomu ústa. Když ke mně po chvíli v úsměvu znovu vzhlédne, poživačně se olizuje a zbytky hustého bílého výstřelu si vetře do vousů. Políbím ho. Právě jsem se zase zamiloval, dneska už potřetí. Zlomil jsem rekord. Doufám, že on mi jednou nezlomí srdce.

Vstanu. Vyklouzne ze mě s lehkostí. Sevřu se, to, co ve mně zanechal, si hodlám hladově a majetnicky ponechat. Třesou se mi nohy, zda vysílením, nebo tím, jak si mě jeho božské sémě uvnitř podmaňuje, těžko říct. Vyčerpaně dosednu vedle něho a hlavu mu položím na rameno. Obejme mě a přitiskne. Zhluboka unaveně dýchá.

„Ještě tě čekají dvě kola,“ zašeptám mu do houští zlatě se lesknoucích chlupů nad bříškem, které se mu povolené v nádechu líně napíná a uvolňuje jako mořská vlna.

„Doufám, že ne hned,“ uchechtne se a políbí mě do vlasů.

„Do rána času dost,“ odpovím a v dlani potěžkám dvě vejce velikosti L. Ta sněhová kalamita je zjevně nijak nepoškodila.

„A když bude potřeba, tak Fanda s Joskou ti s tím jistě rádi pomůžou,“ dodám s jízlivým úšklebkem.

Na okamžik ztuhne a pak ke mně podmračeně natočí hlavu:

„Tak to ne! Slibovali sice, že mi někoho přihrajou, když já se k tomu nemám. Ale že mi s ním pak budou pomáhat i jinak, tak o tom nebyla řeč.”

Pátravě se na mě zahledí a v očích mu divoce zajiskří.

„Ty s nima jako to…?“

Rozchechtám se. Sakra to beru, to je lepší než vyznání lásky. Božstvo si na mě činí nárok. Oběť byla přijata.

„Kdepak, mně neslibovali nic, jen se mě sem už dobře půl roku snaží dostat. A než jsi přijel, tak nic nebylo, teda nic, krom okukování a lechtivých řečí. Pokud jde o mě, jsou to jen dohazovačky. Spousta řečí, skutek utek.“

Na okamžik se zamyslí a pak se rozesměje taky.

Ne že bych na sto procent věřil, že pokud by mu šťastně a příhodně nekleknul ten skútřík, tak by si mě dneska neotestovali, stejně jako se mi moc nechce věřit tomu, že on s nima jako nikdy nic… Ale co bylo, to bylo. A co bude, to ukáže čas.

A mezi náma chlapama, kdyby na to došlo, tak proč ne, však ono nikoho neubude, tu a tam si to trochu zpestřit ve čtyřech nemusí být nutně na škodu. Obzvlášť když to zůstane v rodině. Nicméně i tak doufám, že ta cimra pro hosty má dveře. Se zámkem. A s klíčem, kterým jde otočit. A ideálně i nějakou cedulkou na kliku: Nerušit – probíhá delikátní podmaňovací operace.

Věnováno Hráškovi za laskavé svolení zneužít jeden z jeho starších námětů coby oslí můstek, bez kterého bych se nedokázal odrazit k finálovému skoku. Fakt si toho cením.