Mezi náma chlapama 2/3

Pokud jsem snad čekal nějaké bouřlivé uvítání, nebo rovnou i něco víc, bylo to očekávání poněkud plané. Oba se s křikem válejí v závějích čerstvého sněhu jako dva puberťáci, a že jsem se právě zabořil vedle nich, si téměř ani nevšimnou. Nebo to alespoň velmi přesvědčivě předstírají.

Dřív než můžu zjistit, jak to s tou nevšímavostí skutečně je, mě ovšem vyruší hluk přibližujícího se dopravního prostředku, který nedokážu okamžitě identifikovat.

Že je to sněžný skútr, tedy spíš skútřík, mi dojde, až když stroj stojí téměř u nás a chlapík sedící na něm si divokou scénu nevěřícně prohlíží ve světle reflektorů. Pak si stáhne přes ústa, tváře i nos navlečený nákrčník a podmračeně vytrčí bradu s do všech stran naježeným plnovousem.

Vypadá jako hodně nazlobený vikingský bojovník, nebo teda tak jak si já takovýho skutečnýho nazlobenýho Vikinga představuju. Dost mě překvapuje, že ho ta sněžná motokára vůbec unese.

„Co to tady pro boha vyvádíte, to zakládáte nudistickej spolek nebo co?“ zahuláká bez pozdravu a vypne motor. Joska s Fandou se přestanou válet v závěji a vstanou.

„Ne, zakládáme církev Adamitů posledního dne a zrovna čekáme příchod spasitele,“ odsekne mu Fanda s úšklebkem. „A vypni to světlo nebo z tebe ještě někdo oslepne.“

„To spíš co tu děláš ty v tuhle hodinu?“ přidá se k Fandovi Joska s docela upřímným téměř pohoršením. „Nečekali jsme inspekci, jdeš se k nám snad přidat, nebo si zdejší lišky už zase stěžovaly na rušení nočního klidu?“

„Vole,“ zakroutí návštěvník nevěřícně hlavou a vypne světlomety. Krom toho, že všichni tři se evidentně navzájem znají, nechápu jinak vůbec nic. Chlapík si stáhne kapuci i s čepicí, unaveně si jí setře čelo, prohrábne potem zplihlou hřívu špinavě blond vlasů a pečlivě, i když asi vcelku zbytečně si je pokusí zvlhlou pokrývkou hlavy vysušit.

S rozčepýřenou hřívou vypadá rovnou jako vikingský bůh, nebo aspoň tak já si takovýho vikingskýho boha, příkladně Thora představuju. Pořádný kus chlapa, co uzdvihne kladivo bez toho, aby k tomu potřeboval nějaký kouzla a čáry. Ne jako ta vyrýsovaná zdechlina, co jí úplně nelogicky obsadili do toho pitomýho filmu. To bylo pro mě po pravdě skutečně velký zklamání.

„Dole napadlo už dobře půl metru sněhu, všude boží dopuštění, já sem jedu jak blbej a vy tu zatím vyvádíte jak vo sabatu.“

Oba se na něho nechápavě podívají a pokrčí rameny. Já nejspíš čumím jako poloblb už od první chvíle a chlapík mě ignoruje. Nebo to alespoň velmi přesvědčivě předstírá. Jednoho po druhém přejede pohledem tam a zase zpátky, pak si unaveně odfrkne a spustí:

„V zatáčce u Antoníčka se s pluhem utrhnul kus silnice, a jak s tím Tonda klouzal do škarpy, tak s sebou vzal návdavkem i sloup elektrickýho vedení. Proud nepůjde nejmíň do zítra, a než se zprůjezdní silnice, tak to vidím tak na pár dní, možná i týden. Tak jedu zkontrolovat, jak jste na tom a jestli něco nepotřebujete. Měl jsem od vás někdy ve čtyři nepřijatej hovor, ale když jsem za hodinku volal zpátky, tak už to nikdo nebral…“

„Telefony zůstaly v kuchyni na stole,“ opáčí mu omluvně Joska a jedním dechem zároveň okamžitě převede řeč jinam. „Tonda je v pořádku?“ zeptá se starostlivě.

„Jo, jen strašně kleje, ale na rozdíl od toho pluhu mu nic není,“ mávne Thor ledabyle rukou kamsi za sebe. Odpoutání pozornosti od osiřelých telefonů Joskovi zjevně vyšlo. Je prostě dobrej.

„Naftu máme tak na deset dní a zásob, že vydržíme klidně i do jara,“ ušklíbne se Fanda a fanfarónsky pohodí hlavou. Pak se na okamžik zarazí a otočí ke mně: „Ale tady mladej se potřebuje zejra dostat zpátky do Frenštátu, pokud teda nechce strávit Vánoce s náma.“

Hrkne ve mně jak ve starejch pendlovkách, sakra to ne, máma by mě zabila.

„Musím předělat tu nabídku a do pátku ji poslat, jsi zapomněl…,“ špitnu k němu prosebně.

„To můžeš klidně i tady, internet počítám půjde, satelitu je spadlý vedení ukradený. Ale chápu. Vánoce na konci světa ve společnosti dvou starejch dědků nejsou zrovna terno. Ačkoliv salát dělám výbornej.“ 

Plácne mě dlaní po holým zadku, až to mokře pleskne, a já si uvědomím, že jsem celou dobu nahej stejně jako oni dva. Napadne mě, že bych se měl asi nějak zakrejt, nějak jako Boticelliho Venuše třeba, ale už je to asi fuk, takže neudělám nic. 

„OK, zastavím se tu tak nějak na osmou a vezmu ho na nádraží, vlaky myslím ráno už jezdit budou,“ odpoví chlápek, co vypadá jak Thor, aniž by ho výjev jakkoliv jinak vyvedl z rovnováhy. Tady se asi musejí dít věci.

„Fakt jinak nic nepotřebujete?“ zeptá se ještě jednou a dívá se při tom na mě, zkoumavě.

„Ne, my budeme v pohodě. Na soudnej den jsme dávno připravený. Běž se starat o ty, co to fakt oceněj,“ odbude ho Fanda až trochu netaktně. 

„Pokud si tu teda nechceš chvíli odpočinout od civilizačního stresu,“ dodá k tomu Joska s intonací prodavače odpustků, zatímco Fandu nenápadně šťouchne loktem do boku a úkosem po něm šlehne pohledem, který z nějakého důvodu skončí na mně.

„Nemůžu,“ zavrtí chlapík po téměř neznatelném zaváhání odmítavě hlavou a znovu se zakuklí do nákrčníku a kapuce.

„Tak teda ráno, jo? Dobrou chlapi, a kdyby něco, tak volejte, beztak asi budu celou noc vzhůru,“ zahuhlá do náhubku a otočí klíčkem v zapalování. Skútr se opět rozsvítí a snaživě zabublá a pak škytne a znova zabublá a pak zhasne a zdechne.

„Do hajzlu, krám jeden zas…“

Když se škytne, zabublá a zdechne zopakuje potřetí Fanda se hurónsky rozřehtá a plácne sebou po zádech zpátky do hromady sněhu. Chvilku se tam se škytáním válí, pak se vyškrábe ven, zajde do dveří a vzápětí se vrátí zpátky už zamotaný v osušce.

„Ser na to,“ nakráčí k návštěvníkovi, vytáhne mu klíčky ze zapalování a žduchne ho do ramene tak, až se svalí do závěje.

„Zavolej dolů, že tu zůstaneš přes noc, ráno to nahodíme, nejspíš je to jenom unavená baterka, nebo ti zvlhly kábly, ale potmě se ti v tom fakt hrabat nebudu.“

Podá mu ruku, pomůže mu vstát a vzápětí, aniž by čekal na odpověď, ho nasměruje do chalupy.

„Stejně jsi promzlej a mokrej jak myš,“ zaslechnu ho říkat, ještě než i s návštěvníkem definitivně zmizí v ve dveřích.

„Jdem přiložit, než tu nastydnem,“ pohodí hlavou mým směrem Joska a namíří si zpátky do chodbičky k sauně.

Přemýšlím, jestli ten duch, co tu řídí počasí a organizuje zdejší další potměšilosti, se na mě jen zaměřil, nebo si rovnou zasedl. Tohle přece není normální. Takovéhle náhody by podle mě neměly vůbec existovat. Prudký poryv větru mě ovšem rychle ubezpečí, že od přemýšlení tu dneska nejspíš nejsem, a i já se nakonec odevzdaně vydám do tepla.

Sedíme ve vytopené sauně a Joska mi jen tak mimochodem, zatímco pilně přikládá do kamen, osvětluje, že ten Viking, co nás přijel hrdinně zachránit, je zdejší místostarosta a náčelník Horské služby v jedné osobě a taky extrémní horolezec a kdo ví co ještě. Takže náčelník od Vikingů, přesně jak jsem si myslel. Ačkoliv se prý jmenuje Igor, což je vlastně pro Vikinga dost příhodný jméno, každopádně skoro stejně dobrý jako Thor.

O moc víc mi toho ovšem vyžvanit nezvládne, protože dotyčný vikingský náčelník se téměř vzápětí ve Fandově závěsu nahrne do vytopené místnůstky a tak nějak ji svojí přítomností kompletně vyplní. Je ho skutečně kus. Určitě tak stopětaosmdesát a metrák živé váhy. Minimálně metrák, osobně tipuju spíš víc! Jestli tohle někdy běhalo po horách, tak o tom dodnes musí být záznamy v seismologickém ústavu.

V tom ručníku, i když je to teda spíš osuška, já bych si to kolem pasu obtočil tak nejmíň dvakrát, vypadá jak filmový Thor na steroidech.

„Tomáš,“ představí mě Fanda nově příchozímu.

„Naše holka pro všechno,“ neopomene dodat, zatímco nemotorně vstávám, abych Thorovi podal ruku. Nejradši bych se hanbou někam propadl.

„Pro všechno pracovní pochopitelně,“ upřesní s omluvným úsměvem, když si všimne, že do rozpaků nepřivedl pouze mě, což by mu nejspíš nevadilo, ale viditelně i vikingského náčelníka Igora, který se tváří poněkud tázavě.

„Normálně sedí ve Frenštátu v kanceláři, zvedá telefony, účtuje a papíruje. Stručně řečeno dělá všechno, co my dva už dělat nechceme.“

Náčelník Vikingů Igor mi konečně vsune ruku do nastavené dlaně a velice pátravě mě seskenuje od hlavy patě a pak zase zpět.

„V mimopracovních aktivitách jsme ho zatím ovšem ještě netestovali, tohle měla být jeho premiéra,“ snaží se Joska vylepšit Fandovy neomalenosti. Dost nepřesvědčivě ovšem. Vzhledem k tomu, jak dvojsmyslný jeho pokus je, to totiž zjevně nemíní ani trochu upřímně.

„Igor, Igor Baar, moc mě těší,“ promluví nakonec vikingský náčelník rozpačitě hlasem asi tak o oktávu níž, než když seděl venku na skútru, takže skutečně trochu mručí jako medvěd. Nomen omen, pomyslím si. Ruku mi ostatně sevře dost podobně. Tohle mi ta horská božstva neměla dělat. Přihrát mi Thora do vytopené sauny, to je prostě jasná podpásovka.

Snažím se mu čumět do očí, fakt se snažím, ze všech sil, moc to ale nepomáhá. Má je totiž takový modrý, hluboký a plaše rozpačitý a já se v nich trochu ztrácím. Jen co se mě dotkne, začne navíc ten dole bláznit jak porouchaná závora na železničním přejezdu a ručník kolem mého pasu se stane spíš stanem poskakujícím v poryvech větru než pojistkou veřejné důstojnosti. Nejspíš to je i vidět. Ale nikdo to naštěstí nekomentuje.

„Sedat, nepřekážet,“ zavelí nakonec Joska a Thora Igora, co se tváří poněkud zaskočeně, popostrčí rukama za boky stranou. Jestli skutečně jen proto, aby se dostal ke džberu s vodou, nebo k tomu má i jiné pohnutky, se nedá odhadnout. Výsledkem každopádně je, že dotyčný severský bůh zakolísá a přepadne na mě, rovnováhu chytne jen tím, že mi pustí ruku a opře se o ramena. Ztuhnu vzrušením, dotek boha je prostě božský. Bohužel to trvá jen chvilku, než se s omluvou a s mírně provinilým výrazem odtáhne a posadí. Přímo naproti mně, na spodní lavici. Tak nějak nejistě, na vikingského boha určitě.

„Do očí si můžete vzájemně hledět před spaním a pak klidně třeba i celou noc. Stejně jsi říkal, že dneska nepůjdeš spát,“ dodá pak ještě Joska s pobaveným úšklebkem k Thorovi, zatímco polévá rozpálené kameny vodou ze džberu. Jediný štěstí je, že mě při tom kompletně zastíní. Zděšené zčervenání by se totiž na horký vzduch svádělo jinak dost nedůvěryhodně. Komu ovšem moje počínající panická ataka neunikne, je samozřejmě Fanda.

„No moc nekoukej, mladej, nejsme žádnej zájezdní hostinec, pro uvízlé pocestné máme jen jednu cimru, a pokud nechceš spát v posteli s náma, což bych ti nedoporučoval, protože ovíněn většinou dost chrápu, budeš muset spát s ním.“

Podá Thorovi pohárek s čerstvě nalitým svařákem a svým o něj hlasitě ťukne.

„Tak popojedem, ne?“

Thor Igor se konečně trochu probere, napije se a vzápětí zkřiví ústa jako někdo, kdo právě omylem ochutnal dezinfekci. Ani se mu nedivím, je to fakt příšerně překořeněný, hřebíčků je v tom jak v Hornbachu a muškátový oříšek se nejspíš rozpouští někde na dně a pokouší se pro Fandu získat nobelovku za chemii.

„Jako kam popojedem? Co jste tu prováděli, než jsem vám narušil ten pohanskej obřad?“ zeptá se podezíravě, schovaný napůl za Joskou a napůl za rozpaky. Zda nejsou náhodou jen předstírané, nedokážu bohužel odhadnout.

„Historky jsme si vyprávěli, jak se to tak za starých časů na horách v zimě dělávalo,“ odpoví mu Joska a spiklenecky na mě mrkne.

„Skoro folklór. Akorát namísto peří si tady dereme z těla starou kůži a prolejváme to svařákem.“

„Aha,“ pronese Thor Igor neurčitě a zapře si dlaně o kolena, jako by uvažoval, jestli se právě nepřipletl k esoterickému kurzu.

„A jaký historky?“

„Takový ty…, no jak jsme v životě hledali lásku na celej život a tak.“

Fanda si jeho směrem hlasitě odfrkne, zvukem to ze všeho nejvíc připomíná ventil u přetíženého kotle.

„Detailisto,“ otočí se k němu Joska a na okamžik k němu vyplázne špičku jazyka. „Tak na jeden hezkej večer, no!“

„A našli něco úplně jinýho. Prostě seznamovací trapasy,“ upřesní Fanda tónem někoho, kdo už si toho zažil dost, aby si mohl dělat srandu i z vlastních karambolů.

Thor Igor zvedne obočí, dost vysoko na to, aby se dalo mluvit o mírném poplachu. Vypadá skutečně božsky.

„To jako že si tady vyprávíte, jak jste někoho sbalili…?“

„Nebo nesbalili,“ troufnu si dát najevo, že taky umím mluvit. „Takže spíš ty momenty, kdy se to nějak zvrtlo a dopadlo úplně jinak.“

Thor Igor se nervózně ošije. Zjevně váhá, zda se přece jen nemá zvednout a jít přesvědčit motorizované lyže k poslušnosti. Nakonec ovšem teplo z rozpálených kamen viditelně zvítězí nad perspektivou nejistého podniku ve sněhové kalamitě a on si protáhne nohy, opře se zády o stěnu a souhlasně zamručí.

„Tak do toho. Ať vím, s kým budu sdílet poslední dny civilizace, pokud ta vánice nepřestane.“

„Řada je na tobě,“ otočí se Fanda na Josku s potměšilým úsměškem.

„To není nutný,“ zabručí Joska a natáhne se pro džber. Nevypadá, že se mu nějak moc chce dělit se o svoje „já taky“ i v rozšířené sestavě.

„Já se tu starám jen o oheň a udržuju vesmírnou rovnováhu.“

„Tůdle,“ nedá se Fanda odbýt. „Já už si svoji veřejnou potupu odkroutil. A slíbil jsi to a sliby se mají plnit. Jinak by se ta tvoje vesmírná rovnováha hněvivě rozkolísala.“

Joska si upraví ručník, posadí se o něco vzpřímeněji, napije se a na chvíli zavře oči. Vypadá jako někdo, kdo se chystá skočit do ledový vody. Pak jedno oko otevře směrem k Igorovi a druhý ke mně. Netušil jsem, že dokáže na povel i šilhat. Anebo se mi to možná jen zdá. Ten svařák je fakt síla.

„No tak jo, když jinak nedáte. Ale varuju vás, je to krutej příběh, kterej začal rakvičkou… a skončil…“

Zarazí se a udělá dramatickou pauzu, jako by čekal na znělku. Nikdo ovšem neudělá nic, a tak trochu zklamaně pokračuje.

„Stalo se to pár let před tím, než jsem poznal Fandu. Bylo mi nějakých pětadvacet. Ještě jsem studoval, bydlel na koleji… a o nějaký vztahy jsem upřímně řečeno moc nestál. Jednak protože má člověk v tom věku pocit, že je na všechno moře času, a jednak proto, že jsem vždycky byl spíš na zralejší chlapy.“

Fanda přikývne, jako by to byl všeobecně známý fakt, a trochu mu přejede dlaní po stehnu, proti srsti pochopiteně. Joska se nebrání, jen se pousměje.

„Ne nutně ‚tatínky‘, ale vrstevníky jsem fakt nikdy moc neřešil. Jenže takovej zralej chlap, co je k světu a zároveň bez partnera, to na trhu nebyl nikdy žádnej přebytkovej artikl. Takže když se nějakej objevil, pro jistotu jsem se moc nevyptával a byl rád, že je volnej alespoň na sobotní večer.“

Podívá se krátce mým směrem, možná testuje, jestli se budu tvářit pohoršeně. Ne, netvářím. Nasávám Thorův pach a počítám chlupy na jeho božském hrudníku.

„Jestli podváděl ženu nebo přítele, mi bylo většinou úplně fuk. Důležitý bylo, že to šlo.“

Ležérně se opře, přehodí nohu přes nohu a trochu si upraví ručník, jako by to celé vyprávění vlastně začínalo až teď.

Mám dojem, že se na to ve skutečnosti těšil a ta šaráda předem byla jen povinným extempore, aby to teda jako nevypadalo, že se exhibuje. Což ovšem dělá, kdykoliv dostane jen trochu obstojnou příležitost, už ho trochu znám.

Vikingský bůh předstírá, že si zrovna kontroluje prsty na noze, ale jen co Joska odvrátí hlavu, vyšle mým směrem pohled, co by klidně propálil i saunový fošny. A já si pořád nejsem jistej, jestli mě chce zabít a sníst, nebo jenom prostě znejistit. Což se mu daří výborně.

„Ten večer jsem měl domluvenou schůzku přes jeden z těch starých seznamovacích serverů. Ty, co už dávno zakopali pod digitální hlínu, ale prošlapaly cestičku těm dnešním vychytávkám. Chlápek vypadal na něco přes čtyřicet, dobře udržovanej, sportovní typ, podle fotek i docela nabušenej.“

Ušklíbne se a Fanda do něj lehce šťouchne loktem.

„Žádnej kulturista, ale rozhodně někdo, koho bys v tramvaji nepřehlídnul. Navíc měl vlastní bejvák, což bylo v mým studentským standardu něco srovnatelnýho s jackpotem. Sraz jsme si dali u nedaleký tramvajový zastávky. Naproti byla cukrárna, pamatuju si to přesně, protože právě to kafe a rakvička, co jsme si tam dali, mě možná měly varovat.“

Mrkne po mně jako spiklenec. Thor Igor jeho pohled bedlivě následuje a Fanda ani nepředstírá, že mě průběžně neustále nesleduje. A mě to znervózňuje. Ne samotný ty pohledy, ale spíš to, že si nejsem jistej, o co tu vlastně kráčí.

Počítal jsem, že mě možná čeká firemní předvánoční večírek se dvěma rozvernými staříky, co staříci ještě ani zdaleka nejsou, a teď mě tu bez přípravy namísto interní podnikové intimity podle všeho čeká rovnou čtyřka i s vikingským externistou navrch. Takhle jsem si ten teambuilding teda fakt nepředstavoval. Ačkoliv já vlastně nevím, co jsem si představoval.

„Málokdo tě na takovýhle schůzce pozve nejdřív do cukrárny, většinou tě na to kafe pozve rovnou k sobě, jen co očekuje, že jsi alespoň přibližně to, co očekával. Každopádně ale přišel včas a vypadal líp než na fotkách. Čistě oblečenej, žádná okatá extravagance, mluvil bez afektu i bez fistule, dokonce i tu rakvičku snědl sice vidličkou, ale bez rokokovýho malíčku.“

Fanda se rozesměje a napodobí u toho s vyplazeným jazykem teatrální gesto s prstem vytrčeným do výšky. Joska ho láskyplně bouchne do stehna a pokračuje.

„Jasně, bylo trochu podezřelý, že ve čtyřiceti byl pořád single. Ale tipoval jsem, že kecá a někomu zahejbá. Případně že je čerstvě po rozchodu a dělá si z toho výlet do světa mladých chlapců. Nic z toho mě upřímně v tu chvíli moc netrápilo. Spíš jsem si po tom kafi a rakvičce docela voddech’, když se konečně zeptal, jestli s ním teda půjdu k němu.“

Vikingský bůh si naproti mně decentně upraví ručník, vykopne nohu, kotník si opře o stehno těsně nad kolenem a ať už vědomě, nebo jen tak mimochodem, se odhalí způsobem, který se nedá nazvat jinak než vyzývavě dráždivým. Ať už to předvádí komukoliv.

Komukoliv jsem ovšem nepochybně já, ti dva na horní lavici mu totiž na rozdíl ode mě pod ten ručník dost dobře vidět nemůžou.

Dvě vejce velikosti L a k tomu klobása jak z poctivé vesnické pouti. Mám pocit, že jsem se právě zamiloval. Asi to není zrovna z toho nejromantičtějšího důvodu, ale co už, jsou jistě i horší a každopádně menší.

Navíc bych si k tomu mohl v důvodový zprávě připrasit i figuru zápasníka střední váhy a pochopitelně i ty jeho božsky hluboké modré oči, do kterých je ovšem pro všechno to ostatní výše jmenované a níže položené, dost těžké se vůbec podívat.

Jenže takovýhle typy k mojí smůle většinou na chlapy nejsou. A když už, tak jen na exempláře vlastního druhu, o průměrnýho cifršpiona by ve většině neopřeli ani kolo, v jeho případě teda asi spíš lyže, ale to vyjde nastejno.

Takže sakra proč? Proč po mně pořád šilhá? Co by s takovým vyžletem, jako jsem já, dělal? Vždyť vedle něj vypadám jak dorostenec, co si spletl šatnu.

Pohledem sklouznu k Fandovi, pak k Joskovi. Zbytečně. Od nich se žádný záchranný lano momentálně rozhodně čekat nedá. Joska vypráví jak o život, už se do toho i pěkně položil. A Fanda to všechno sleduje s klidem zenového mnicha, kterému někdo nalil svařák.

„Bydlel kousek odtamtud. Vilka ve starý zástavbě. Zvenku nic extra, ale taky ani žádná hrůza. Trochu jsem znejistěl, až když jsme vešli dovnitř a on mě dost rychle začal štelovat ke schodišti do patra.“

Udělá přehnaný gesto naznačující postrčení zezadu, jako by ho ten chlápek vedl jak ovci na porážku. Fanda protočí oči a teatrálně se nadechne, neřekne ale nic.

„Ještě o kapánek víc mi zatrnulo, když jsem se tam konečně trochu rozhlíd’. Bylo to… divný. Něco jak když se ocitneš u svojí babičky. Nábytek jak z padesátek, všude dečky, vázičky, spousta kytek, některý i v květu. Všechno prosperovalo, nikde žádnej prach, natož jinej bordel. Stav, co normální chlap, teda jako fakt normální chlap, podle mě v žádným případě nemůže udržet při životě víc jak tejden. Ne, pokud zároveň pravidelně maká v posilce a loví mladý kluky.“

Fandův pohled se při tom stáčí kamsi ke stropu a něco si pro sebe i mumlá.

„Pomalu to tam vypadalo, jako by čekal na návštěvu faráře. Nebo inspekci z botanickýho ústavu. Nejprv jsem si myslel, že mě vzal někam, kde možná ani nebydlí, ale na druhou stranu v chodbě bylo hafo mužskej bot, na věšáku nějaký bundy, podle všeho jeho velikost, na stole na první pohled celkem obstojnej noťas a i v koupelně všechno, co jako normálně v takový chlapský koupelně bejvá. Teda až na to, že tam bylo až podezřele čisto.“

Faktem je, že z těch dvou Joska ten pořádnější určitě není a jeho kancelář, tedy umělecký atelier, abych ho citoval přesně, připomíná ze všeho nejvíc místo živelné pohromy. Takže jeho hodnocení, pokud jde o pořádek, může být v tom směru poněkud zkreslené a Fanda si o tom nepochybně myslí své. Což je Joskovi ovšem podle všeho totálně fuck.

„Ale znáte to…,“ pokračuje čím dál tím expresivnějším tónem, aniž by ho Fandovo koulení očima jakkoliv znepokojilo, „když jsi nadrženej, je ti design interiéru asi tak ukradenej jako složení výplně v polštáři, co si právě podkládáš pod zadek. Jako jo, byl jsem z toho na jednu stranu trochu zmatenej, ale nepřišel sem mu tam dělat vizitu ani kontrolovat hygienu provozu. Postel byla měkká a v tom směru, kterej mě zajímal, bylo všechno víc než vyhovující.“

Na Fandově tváři se objeví potutelný úsměv. Nejspíš přesně ví, kam to směřuje. Ono je ostatně dost nepravděpodobný, že by tu historku neslyšel už nejmíň stokrát, přesto Josku zaujatě poslouchá.

„Chvíli jsme se muchlovali, stahovali ze sebe hadry a tak, jak se to tak všechno dělá. V kalhotách měl víceméně to, co avizoval, tedy celkem slušnej nadprůměr. A nebyl to ani žádnej sobec, byl celkem pozornej i přiměřeně vášnivej…, prostě nebylo si na co stěžovat.“

Joska si olízne ret a nakloní se mírně dopředu, jako by nás chtěl vtáhnout blíž. A já se přistihnu, že skutečně zadržuju dech. Akorát že ne z něj. I když to začíná bejt fakt zajímavý.

„Takže když mě po nějaký době začal štelovat na šukání, řekl jsem si, že už bylo skoro na čase a nastavil se mu víc než ochotně.“

Nastane kratičké ticho, jako když příběh najednou zatuhne před zlomem. Cítím, jak se vzduch v sauně o půl stupně zahřeje.

Sleduju Thora. Nevypadá ani pohoršeně, a dokonce ani nijak zvlášť překvapeně. Takže buď je osvíceně tolerantní, nebo nakonec je fakt na chlapy. Jistý to ale rozhodně není, protože co naopak jistý je, tak je fakt, že tu očividně není poprvé. A tihle dva by podle všeho dokázali udělat gay-friendly i pravoslavnýho popa. Takže se snažím soustředit na Josku a spekulace hodit za hlavu, stejně momentálně nic nevyšpekukuju.

„A když se po chvíli fakt rozjel, tak jsem viděl už jen hvězdičky, slastně hekal blahem jak svatá Tekla a na nějaký dečky okamžitě zapomněl. Všechno vypadalo, jako že si ten večer skutečně pěkně užijeme, a dokonce jsem uvažoval, že mu potom možná namísto čísla od jednorázový předplacenky dám i svůj běžnej telefon.“

„Zavolej mi do klubu,“ zazpívá vedle něho Fanda pištivou fistulí instantní televizní prostitutky z devadesátek a kopne Thora do ramene.

„Polej ty šutry, nebo nás tu najdou vysušený až na jaře,“ houkne na něho a hlavou pohodí směrem ke kamenům na saunových kamnech. Nebo teda taky ke mně, což se nedá úplně přesně rozlišit, protože sedím hned vedle.

Thor Igor se bojovně vztyčí a začne se rozhlížet po džberu s vodou. Z nejasného důvodu ho nejdřív očima hledá někde v oblasti mého pupíku. Možná instinkt. Možná naděje. Každopádně to trvá o dvě vteřiny déle, než by bylo sociálně přijatelný, a já si pro jistotu složím ruce do klína. 

Pak udělá krok, nahne se, pochopitelně rovnou nade mnou a zamíchá naběračkou vodu ve džberu, dlouze. Než se narovná a popojde zpátky k rozpáleným šutrům, pot z něho ukapává na moje stehna a já nevím kam s očima. Nejradši bych se sehnul a mlsně to slíznul. Jako co si budem, pokud něco odkapává z božstva, nemělo by se to podle mě nechávat jen tak zbůhdarma odpařit. Místo toho ale jen natáhnu ruku a nechám si pár kapek nenápadně stéct do dlaně. Na později. Až se nikdo nebude dívat, přivoním a otřu si tím alespoň obličej.

Thor Igor soustředěně polévá rozpálené kameny. Pára syčí, mlžný opar se kolem mé hlavy zvedá jako opona, a mně se to líbí, a to jsem ještě před hodinou neměl sauny rád. Teď bych si sem možná přihlásil i trvalý pobyt, ideálně s ním pochopitelně.

„Žádná idylka ovšem, jak známo, netrvá věčně,“ pokračuje zatím Joska s vyprávěním, „a tahle vydržela jen do tý doby, než se z ničeho nic ozvalo docela hlasitý zaťukání a v vzápětí se rozletěly dveře.“

Thora Igora věta evidentně zaujme, naběračku upustí zpátky do džberu a posadí se. No jo, je to tak, žádná idylka netrvá věčně, ani ta moje. Joska počká, až se Igor usadí, a pak téměř s nadšením naváže.

„A to jako nevymyslíš. Ležím na zádech, nohy do praku, ve mně nadoraz zasunetej chlap a mezi futrama, jak v nějakým béčkovým hororu, stojí z ničeho nic baba v takový tý naškrobený květovaný zástěře, brejle na šňůrce, v ruce nějakej hadr a ten kretén se k ní úplně klidně otočí, a jako by se nechumelilo, povídá: ‚Stalo se něco, maminko?‘“

Thor Igor nadšeně vyprskne a plácne se dlaní do stehna, až se pot rozstříkne téměř ke mně. Bohužel jen téměř, škoda, kdybych se býval včas správně nahnul, mohl jsem tu spršku schytat na obličej.

„Ještě bych jako pochopil,“ pokračuje Joska, když se Thor zase uklidní, „že nás vyhmátne jeho stará. Nebo partner. Nebo třeba dvě malý děti, co mu manželka nechala na hlídání. Ale že tě s pérem v zadku bude vočumovat máti vod toho péra…, to tě nenapadne ani v nejhorším snu.“

Fanda zvedá obočí, ale zároveň se drží, aby nevyprskl taky. Já se kousnu do tváře. Jen Thorovi je to jedno a docela nepokrytě se řehtá.

„Dodneška se divím, že jsem tam v tu vteřinu nedostal infarkt. Nebo mu to péro minimálně neuskřípnul. Nevím, jestli měla bába už nějakou demenci, nebo byla napůl slepá, každopádně to vypadalo, že vůbec nevnímá, co vidí. Nebo to možná ani neviděla. Protože nehnula brvou a s úplně nevinným výrazem z ní vypadlo: ‚Já tě nerada ruším, Toníčku, ale teče mi dole pračka. Mohl bys mi s tím jít pomoct?‘ A co myslíte, že ten maminčin Toníček jako udělal?“ pokračuje s roztaženýma rukama, jako by hrál divadlo pro slepý. „Normálně ho ze mě vytáhnul, oblíkl si přes tu stojící kládu trenky, ani tu gumu si z něj nesundal, řekl mi, ať chvíli počkám…, a šel jí nejspíš spravit tu pračku.“

Fanda na horní lavici už se dusí smíchy tak, že si pro jistotu přikryje hlavu ručníkem. Nevadí mu přitom ani v nejmenším, že je díky tomu nahej, jak ho pánbůh stvořil. No, pánbůh…, trochu si to boží dílo ještě nechal vytunit.

Ten jeho princ Albert mi už asi nikdy nedá v klidu spát. Počítám, že minimálně do tý doby, než si ho nechám udělat taky. Nebo se aspoň přestanu budit s otázkou, komu všemu už to kdy krom Josky ještě cinkalo o zuby. Dlouze se zadívám na Thora. Že by i on? Z divokého přemítání mě vytrhnou Joskovy stejně divoké grimasy, se kterými ze sebe dál chrlí slova.

„Nevím samozřejmě, jestli to byl jedinej způsob, jak se jí v tu chvíli zbavit. Nebo jestli to u nich bylo normální. Ale já to teda neměl nejmenší chuť zkoumat. Naházel jsem na sebe hadry a prchnul dřív, než by mi to snad mohl po návratu začít objasňovat. Dole byl naštěstí klíč v zámku a branka měla kliku zevnitř, takže jsem mohl zdrhnout bez asistence.“

Zhluboka se nadechne, jako by ho ta vzpomínka pořád pronásledovala.

„Ani nevím, jestli za mnou vyběhl. Ale jestli jo, tak se mu v těch trenkách asi nechtělo moc utíkat. Každopádně k sobě jsem přišel až v tramvaji… a trauma z toho mám dodneška. Taky jsem se od tý doby pokaždý, než jsem k někomu vlezl, dvakrát ptal, jestli je tam fakt sám. A jestli by jako nemohl pro jistotu stejně zamknout.“

Jeho hlas doznívá v záplavě smíchu. Thor Igor se znovu z řehotem několikrát plácne do stehen a já se marně snažím něco z rozstřikujícího se potu alespoň nasát. Směje se krásně, nakažlivě.

Fandova ruka se proplete kolem Joskova pasu a vzápětí si ho k sobě přitáhne.

„Jo, tak to potvrzuju. Taky se mě na to kdysi zeptal a dodnes chodí před spaním kontrolovat, jestli jsou vchodový dveře zamčený, a na noc otáčí klíčem v zámku i u ložnice. Ačkoliv samozřejmě dobře ví, že jsem byl sirotek, už když jsme se seznámili.“

Vcelku očekávatelný Joskův komentář Fanda předvídavě umlčí rychlým francouzákem, za jaký by se nemusel stydět ani Clark Gable. V jistém smyslu by se dal označit až za teatrální, pokud by si ovšem člověk nevšiml, že byl přijat bez sebemenší známky překvapení a rozhodně nezůstal neopětován.

„Ale jako… má to i svoje výhody,“ zahuhlá Fanda, když se od sebe s Joskou odlepí. „Jak otočí klíčem, tak vím přesně, co se po mně chce.“

Pak se zvedne, švihne nohou na zem, hodí si ručník přes rameno a prohlásí:

„Tak pánové, a teď je čas ochladit mozky i zadky…,“ pohledem rychle zakmitá mezi mnou a Thorem. A pak s mlasknutím dodá: „A jak se tak koukám na vás dva, tak i předky.“

Na odpověď nečeká a v mžiku klape bosýma nohama ke dveřím. Joska ho s povzdechem následuje, jako by měl už dávno připravenou hlášku, ale na soutěžení s ním už raději rezignoval.

Thor Igor jen pokrčí rameny, otočí se ke mně a s mírně ironickým úsměvem, přesně s tím, co neprozrazuje vůbec nic, se zeptá:

„Jdeš taky?“

„Asi jo,“ odpovím rozpačitě, zatímco vstávám. A pak, nevím kde, seberu odvahu a s kdesi v neznámé části mé osobnosti nalezenou nenuceností dodám: „Pokud nás tady teda nechceš zamknout.“

Zarazí se. Na pár vteřin úplně ztuhne, jako kdyby se mu zaseklo kladivo i blesky. Pak se zprudka otočí, skloní se ke mně, letmo mě políbí, jen tak, jakoby nic, a vyběhne ven.

Zůstanu stát jako opařený, pokud se tedy něco takového po dvaceti minutách v rozpálené sauně ještě dá říct. Dveře už se za ním zavírají. Vzduch po něm ještě voní. A já si nejsem jistý, co to vlastně bylo, jestli test, nebo pozvánka. Každopádně, než vyběhnu za ním, odskočím si ještě znova na záchod, když jsem se tam byl ještě před saunováním vychcat, všiml jsem si, že tam byla i bidetová sprcha.

Když vyjdu ven je ticho, bílo a mráz. Drobně sněží a svět se zdá chvíli jednodušší. Pokud by to ovšem byla pravda. Ve skutečnosti sněží, jako by se na nebi protrhla duchna, a ti dva pubertální dědci do toho řvou jako na lesy. Ani bych se nedivil, kdyby na ně už ty lišky skutečně sepisovaly stížnost kvůli rušení nočního klidu.

Nahý Thor Igor stojí po stehna v závěji, tlapama nabírá sníh a tře si s ním rozpálené tělo. Kouří se z něj jako z dračí sluje a celé to vypadá jako upoutávka na nějakou extrémně divnou, ale taky extrémně lákavou reality show.

Na moment jen strnu ve dveřích a pozoruju to jako cizinec. Fanda právě s řevem padá do závěje, Joska ho zezadu zalehne, oba zapiští, smějí se a perou jako dva páprdové, co už zapomněli i to, že jim první občanku vystavili ještě za Husáka. Vikingský bůh si s vybranou pečlivostí vtírá sníh na prsa, kde se mu lepí mezi chlupy, vzápětí taje a v potůčcích stéká po břiše dolů jako glycerin ve špatně maskovaném erotickém spotu.

„No pojď, než ti to všechno roztaje!“ houkne na mě Fanda zpod Josky, který ho právě částečně zakopal a následně zalehl.

„Případně se můžeš jen koukat, to nám taky nevadí, nejsme stydlivky,“ dodá Joska a spiklenecky na mě mrkne.

Kdybych už nebyl rudý od sauny, jsem teď. Ale místo abych si to šel v klidu rozmyslet, nebo si jako správný introvert uvařil čaj, zamířím s vědomím, že díky bidetové srše jsem připraven na cokoliv, rovnou do závěje.

Padnu po zádech vedle Thora a… a zírám mu na holý chlupatý zadek, výstavní holý zadek. Netuším, jestli to ví, ale každopádně se ohne, jeho hlava na mě vykoukne mezi koleny a vzápětí po mně s účinností středně velkého sněžného pluhu vyšle spršku sněhu. Možná by mohl zaskočit i za ten, co uvízl ve škarpě.

Na hlavě mi přistane mokrá hrouda a voda mi začne stékat do očí. V tu chvíli přestanu přemýšlet. Přestanu analyzovat, rozebírat, zvažovat možnosti a vůbec dělat všechno nepodstatný. Místo toho naberu sníh, ve stále ještě horkých dlaních uplácám hutnou kouli a hodím ji po něm.

Mířil jsem mu na ten božský zadek, ideálně přesně doprostřed, ale buď se pohnul, nebo jsem měl mizernou mušku, každopádně to šlo o něco níž. Přesně na dvě vejce velikosti L, uložená v pohupujícím se váčku pod jeho stydkou kostí.

Vyjekne překvapením a s bolestivou grimasou se svalí vedle mě, nebo spíš na mě. Konkrétně na mou ruku. Vrstva sněhu sice nejhoršímu zabrání, paže je nepochybně celá a na svém místě včetně uložení, ale přesto se instinktivně otočím a… obejmu ho. Neuhne. Na vteřinu ztuhne, pak se s odzbrojujícím, i když stále ještě i trochu zkřiveným, úsměvem zakření a zalehne mě.

Na okamžik je ticho. Tedy až na ty dva, co se kousek od nás u nejbližšího smrku právě hádají, kdo dočůrá dál a tím pádem je menší dědek. Nás si nevšímají.

Pokud vás nikdy nezalehl lední medvěd, zajděte si do ZOO, postůjte chvíli u jejich výběhu a pokuste si představit, jak na vás něco takového leží. A směje se vám do obličeje. Technicky vzato by to pochopitelně nemělo být nic moc a určitě nic, co by vám někdo měl závidět, ale pokud máte pod zadkem metr sněhu, není to zase až tak hrozné. Ve skutečnosti je to… skvělé.

„Promiň,“ špitnu tiše. „Nechtěl jsem tě připravit o potomstvo.“

Zatváří se dotčeně, ale s potměšilou jiskrou v oku na mě zároveň šibalsky mrkne.

„Připravil bys mě tak maximálně o radost ze života. Ale doufejme, že to nebude tak zlý.“

Zafuní mi do obličeje a dodá:

„Nicméně, i když potomstvo neplánuju, funkčnost bych po tom šoku přece jen radši co nejdřív ověřil.“

Ještě než se stihnu zeptat, jestli tím jako myslí hned teď, za hlavou se mi ozve Joskův ječák:

„Fanda, pozri sa, oni tuna jebú a kamarátov nepozvú!“

Slovačisko zatrpacené, však jsem si dobře všiml, že má jako místo narození v občance napsáno Čadca. Čert nám ho tu byl dlužen, že nezůstal doma, nebo alespoň u toho ochcaného smrčku.

Thor se namáhavě zapře o moje ramena a vztyčí se, čímž mi zadek vtlačí kamsi do litosféry a donutí mě se proti němu ze všech sil vzepřít. Jaktěživo by mě nenapadlo, že budu někdy pánví dělat zrovna tyhle pohyby, a ještě k tomu s živou zátěží a před svědky.

„Zatím ne,“ opáčí suše směrem kamsi za moji hlavu, zatímco já zjišťuju, že na to byl v každém případě plně připraven. Péro mu trčí ze sněhu jak Thorovo kladivo, a pokud to není tající sníh, tak mu i natěšeně slintá. „Ale měli jsme to v plánu,“ potvrdí mi domněnku vzápětí, „než jste nás vyrušili.“ Doplní to ještě a s úšklebkem vstane.

Tělo náhle zbavené zátěže vystřelí směrem nahoru a jakkoliv mi zadek okamžitě zapadne zpět do sněhového lože, vykřičí i tak celému světu, který naštěstí momentálně reprezentují jen ti dva kazišuci, že připravenost byla obapolná.

Joska za mnou se uchechtne a Fanda si z druhé strany mojí hlavy ještě přihodí:

„Jednak tady nastydnete a krom toho kamarád taky rád.“

Na chvíli se odmlčí a pak dodá:

„Tím chci říct, že tady mladej nám ještě dluží jeden trapas.“

Sere mě. I když má samozřejmě pravdu. Na to vyprávění mu sice z vysoka kašlu, ale začíná mi bejt fakt zima.

Ačkoliv… kdybych v týhle chvíli umrznul, měl bych na to umírání aspoň ten nejlepší výhled. Thor Igor se totiž pořád ještě tyčí nade mnou, rozkročený jak severský bůh, i s tím na zteč připraveným symbolem božské síly.

Na druhou stranu, na umírání jsem ještě mladej. A s ohledem na ten výhled mám navíc nově do života i nečekaně nadějné vyhlídky, minimálně na dnešní večer, ne-li na dýl. Umírání se odkládá.

Posadím se, což ovšem znamená, že moje hlava skončí tak nějak přímo před stále útočně trčícím vikingským bojovým náčiním. Kdyby tu nebyli ti dva, nejspíš bych se to vzpřimování ani nenamáhal brzdit, jen pootevřel ústa, nechal ho vplout dovnitř a zastavil se až… Jenže tu jsou. A jakkoliv je jasné, že by je to nejspíš ani v nejmenším nepohoršilo, můj vrozený stud se přece jen ozve a já se těsně před cílem cudně zastavím.

Ne úplně dokonale. Sníh mi pod holým zadkem podklouzne a rty se opřou o navlhlou hlavu kladiva. Thor Igor ten poslední zbytek studu ovšem zjevně už dávno odhodil, nebo ho ten letmý kontakt naopak nabudil natolik, že se proti mně s tichým zavrčením propne, položí mi tlapu na zátylek a zatlačí.

Skončím s vyplněnými ústy a nosem zabořeným do mokrého, chlupatého houští.

„No konečně!“ zaburácí za mnou Joska a podle zvuku si s Fandou plácnou, jako by právě trefili bingo. „Už je ruka v rukávě!“

Zakuckám se. Částečně proto, že fakt nemůžu dýchat, a částečně proto, že mi ten symbol božské síly dráždí mandle. A taky se mi chce smát. Ostatně stejně jako těm dvěma, řehtají se jako pominutí.

„Představíš nám teď konečně svého imaginárního přítele?“ vykašle Joska mezi výbuchy smíchu.

„Oba by nám je měli představit,“ doplní ho stejně přiblble rozchechtaný Fanda.

„Měli jsme to v plánu, ale až po zásnubách,“ štěkne po nich Igor naoko nabroušeně, zatímco mi ovšem zvesela s prokluzem obdělává krk a testuje dávicí reflex. Dovolí mi to sice alespoň trochu se nadechnout, ale proti smíchu to nijak moc nezabírá. Hýkavě se kuckám a z nosu mi teče nudle. Nejspíš právě prožívám svůj první skutečný seznamovací trapas.

Igor to podle všeho vyhodnotí stejně, tedy jako že s těma dobrákama v hledišti se nemá smysl o něco pokoušet. Uvolní mi ústa, hlavu propustí ze sevření a vytáhne mě k sobě nahoru.

„Jenomže tady kalamita stíhá kalamitu a není tu chvíli klid,“ poznamená suše, zatímco si mě k sobě přivine jak medvěd malý smrček. A pak mě obejme a políbí.

Nebo teda políbí…, je to francouzák. Dlouhý a divoký francouzák, co mě přiměje se k němu natáhnout na špičky a nakonec i zakopnout jednu nohu jak v levným bijáku.

Asi jsem právě zamiloval. Dneska už podruhý. Ještě jednou a budu mít rekord.

„No tohle,“ zafuní Joska a teatrálně si zakryje oči dlaní. „Zakrýt, cenzurovat, vystřihnout!“

„Naopak, tohle půjde rovnou do zlatýho fondu firemního teambuildingu. Možná by se to dalo i nějak komerčně využít!“ oponuje Fanda, zatímco s chechotem padne po zádech do závěje, evidentně spokojený jak školník po posledním zvonění.

Igor po něm šlehne pohledem, pak mě s cuknutím v bocích nadzvedne, přehodí si mě přes rameno jak pytel brambor a ráznými, dlouhými kroky vyrazí zpátky k sauně.

Jako ne že by to bylo bůhví jak pohodlný, ovšem pohled na Fandu zírajícího za náma s otevřenou pusou za tu trochu diskomfortu každopádně stojí.