Filtr povídek

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud. Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest a od té doby jsem o něm neslyšel.

No a dnes, dnes mám pro Viktora překvápko. Včera jsem totiž byl v nemocnici na kontrole – a voilà, jsem úplně ortéza-free! Hahaha, mám z toho prostě radost. Sice teda na nohu pořád ještě našlapuju dost opatrně a tím pádem chodím děsně pomalu, no ale jupí, budu moct v pondělí do školy! A v pohodě zvládnu ten náhradní termín písemných maturit! A hlavně… hlavně můžu zase začít pořádně hrát… „No nekecaj!“ pozdraví mě Viktor, když mu tentokrát já osobně zajdu do předsíně otevřít dveře, a přejede mě od hlavy k patám rozzářeným pohledem. „Vyzeráš nejak inak… žeby iný účes?“ dobírá si mě, zatímco se zouvá.

Než se zmůže na reakci, jsem už ohnutý přes jeho vytrčené koleno a nad holým zadkem mám položený gumový sandál, který jsem si obratně vyzul, než jsem se osvobodil z tepláků. K mému překvapení se nenechá pobízet a první rána mi na zadek dopadne ještě dřív, než se stihnu rukama pořádně zapřít o podlahu. Nijak zvlášť to nebolí, přesto se proti němu překvapeně napnu a vzrušeně se hlasitě nadechnu. Zastaví se. Ohlédnu se přes rameno. Tázavě můj pohled zachytí a já na něho prosebně kývnu.

„Moralizuješ, nechceš šukat, nefetíš, co je s tebou? Políbila tě matka Tereza a je z tebe kajícník, nebo co?“ „Pojď se mnou!“ řekl břitce, že i Damian zpozorněl. Kokain pomalu začal převládat nad alkoholem a došlo mu, že to není tak dávno, co Julián utekl hrobníkovi z lopaty. Jistěže to člověka změní. Pak ale nechápal, co dělá tady v tom semeništi, kde na každém kroku voněla tráva a kokainu i jiných drog bylo v lidech víc, než co dokázala policie zabavit za celý rok dealerům. Zvedl se a následoval Juliána do odlehlé části zahrady. „Vnímáš mě, Damiane?“ „Jistěže ano,“ přikývl a zarazil ho vážný tón, kterým na něj Julián promluvil. „Jsem HIV pozitivní…“ vydechl tiše.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

No a už je ze mě zase chlapák připravený k útoku. Zavrtávám se mu zadečkem do klína a tlačím na jeho rozkrok. Rob mě hladí po tom mém hlaďoučkém podbřišku a pak mi podebírá kuličky a masíruje mi je. Chci to, chci ho.

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem. Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec. S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú. „Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul. „Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel.

Ten nevinný bezelstný kluk, který měl ještě nedávno problém oplatit mi pusu na tvář v úplně opuštěný zátočině Orlice, mi teď normálně honí čuráka na úplně zalidněným náměstí v centru miliónový metropole v jižní Itálii. Se mi zdá. Tohle jsem si ale uvědomil až o něco později, zatím se oddávám pocitům blaženosti, vzdychám mu za rameno a užívám si jeho hbité ruce na mém nádobíčku. Obličeje máme těsně u sebe, Filip mě propaluje těma svýma modrýma rentgenama a má výraz profesionálního pornoherce, jako kdyby public fun byla naše běžná kratochvíle.