A pak už jsem jen přes její rameno sledoval, jak se po nás naši bývalí spolužáci otáčí. On ne, ne hned. Dominik. Konečně se obrátil. Vypadal pořád skvěle, dokonce bych řekl, že líp, než když byl ještě kluk. Teď byl chlap. Stejně jako já, na prahu středního věku. Ale já v něm stejně pořád viděl toho kluka. Podíval se na mě a pozvedl vinnou sklenku, kterou držel. A já byl zas zpátky v chatce, na břehu Lipna a on…
Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Až do posledně. Do toho našeho loučení před jeho pokojem.
Lukáš složil svůj prut a udržoval na zádi loďky balanc, aby se nepřevrhli. Přitom si všímal, jak se Honzovi napínají svaly na těle. Pohled na s rybou zápasícího Honzu ho nenechával v klidu. Cosi se v něm bouřilo. Cítil, že jej tento chlap vzrušuje.
„Ser na brambory, vem frísku a zaběhni, seš tu hned, sprintere.“ Vo tom „hned“ by se dalo diskutovat, jsou to nejmíň tři kiláky, ale Kevin zní, že mu na tom z ňákýho důvodu záleží. A že mě tam potřebuje. A jestli mě tam potřebuje, tak je to no-brainer. Stejně jako když já potřebuju jeho.
A byl v trapu. Super, poděs jeden. Za chvíli bude padla, doufám, že tu nebude chtít bejt do večera, aby si nadělal ty hodiny. Od stolu mě zvedla rána na chodbě. Co to je? Vyjdu z kanclu a Kilián se zrovna sbírá ze země. Vedle něj leží povalenej kýbl, hadr a rozlitá voda. „Jééé, nic se neděje! Já jen zakopl. Hned to uklidím.“ „Kiliáne!“ trochu jsem zvýšil hlas. „Mazej ještě pro jeden hadr.“ Začal jsem tu vodu vytírat, za chvíli se ke mně přidal. „Seš celej mokrej!“ „To je v poho, jen trochu kalhoty.“ Koukám na něj a má celou nohavici mokrou. To je trdlo, prej v poho.
Měl na sobě bílé polotričko s výšivkou nějaké cizí značky, kterou jsem neznal, k tomu béžové hodně krátké tenisové šortky. Na nohou bílé tenisové ponožky s dvojitým pruhem a sportovní boty s nápisem Benetton. Díky tomu vyniklo jeho na blonďáka opravdu prvotřídní opálení na rovněž prvotřídních lýtkách a vysportovaných stehnech, podobně na vytrénovaném předloktí i docela solidních bicepsech. A k tomu všemu přitáhlo moje oči jemné světlounké chmýří chloupků. Na bronzově opálené pleti by si člověk snadno mohl myslet, že má chloupky jako nějaký albín. Nemohl jsem si pomoct, vzpomněl jsem si na Martina a na na můj živý erotický sen o něm.
Damian se nemusel dlouho rozhlížet a mezi změtí těl pohybujících se na parketu i okolo baru našel svého preferitè – vychrtlý blondýnek v bílém tričku s tříčtvrtečními rukávy a v černých džínách naprosto parádně vykreslujícími jeho zadek, který se momentálně vlnil na Madonninu Frozen. A momentálně neměl partnera. S tím mu mínil Damian rozhodně pomoci, alespoň pro tuto noc. Nahodil svůj nejsvůdnější úsměv a přitančil až před mladíka. Ten si ho okamžitě všiml a jeho tanec se změnil. Jen zlehka, ale pro Damiana to bylo pozvání. Chytil jej a nechal se jím při tanci vést. Bylo to tak odlišné od toho, když měl v náručí při tanci Edu. Přestože byl stejně štíhlý i drobný, už jen hutná vůně parfému, sebejisté pohyby, stejně jako sebevědomý úsměv hodný anděla ujišťovaly Damiana, že nyní má v náručí někoho naprosto odlišného.
Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.
„Co tady vyvádíte?“ nedokážu se v té změti jejich smíchu, pošťuchování a nadávek pořádně zorientovat. „Osky mi původně přišel na deset minut pomoct s noťasem, mám ho poslední dobou děsně zpomalenej a zasekanej, no ale nakonec mi tu rozdává nevyžádaný moudra ohledně něčeho úplně jinýho, tak jsme se tu nějak zakecali… Jo, Oskare, tohle je Vítek, Víťo, Oskar,“ podá mi Mirek jakýsi rychlovysvětlení, jehož součástí je zjevně rovnou i rychlopředstavení. „Ehm, ahoj,“ kývnu na Oskara, když konečně otočí hlavu a vezme mou přítomnost na vědomí. Když si mě konečně všimne.
Lojzovi se rozbušilo srdce touhou a očekáváním, pomalu se ukládal do sena a přitahoval k sobě Karla, tolik ho vzrušil a to jen svou přítomností, co potom až dojde na to očekávané.
Fotím jako smyslu zbavený. Slipy mám úplně mokrý a mám pocit, že musí brzo prasknout. Uvolním si kládu ze slipů. Koule mi okamžitě klesnou pod tíhou závaží. Dom si toho všimne a řekne: „Jestli se uděláš, budeš muset smazat všechny fotky. Koukám, máš krásný závaží, ale myslím, že víc by slušelo tady mladému.“ O ničem jsem nepřemýšlel a automaticky jsem začal sundávat závaží. Bylo to mnohem složitější, než když to dělám doma v soukromí. Kleknul jsem si před suba a třásl jsem se vzrušením. Teď už náš pán si sednul na druhou židli a začal nás fotit. Myslel jsem, že se zblázním.
„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“ Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro… Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát, třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety.
Michal sa posadil oproti nej a vzal si kúsok chleba. Vedel, že to musí povedať, ale nevedel, ako na to. „Mami, dnes večer nejdem do cukrárne. Idem von.“ Mama odložila noviny a uprela naňho zvedavý pohľad. „Von? S kým?“ Michal sa zamračil, snažiac sa premyslieť, ako to vysvetliť. „No, vieš…, s tým chalanom, čo chodí do cukrárne…“
„Dovedl bych hádat. V tmavých barvách tam bude portrét našeho dědy s žezlem v jedný ruce a stohem lejster ve druhý. Na tváři výraz, kterej od něj Damian tak dokonale okopíroval, ostatně jako úplně všechny další krásný povahový vlastnosti. Trefil jsem se? Ne, zapomněl jsem na popisek. Co takhle: Nechť živnost mého jediného vnuka navždy vzkvétá a žádná z generací, které přijdou, nezapomene házet sračky na všechny, co se rozhodnou z ní odejít. To by tak sedělo. Parchant mizernej.“
Někdo zazvonil u dveří. Byl to Kuba. Vřele jsem ho objal na uvítanou, pomohl mu pověsit kabát na věšák a uvedl ho do obýváku. Usadili jsme se a nalil jsem nám svařené víno se skořicí, abychom se zahřáli a krátili si čas klábosením. S Jacobem je vždycky sranda, pustili jsme si staré vánoční songy a bavili se. Snažili jsme se i trochu zpívat. Sice falešně, ale vánoční atmosféru to mělo a celkem jsme se u toho nasmáli. Mezitím zvonek zadrnčel znovu a to byl poslední do party, Frederik. Konečně jsme byli komplet! Požádal jsem Jakuba, aby mu došel otevřít, a já mu mezitím v kuchyni také nalil hrnek svařáku, zatímco si Fred svlékal kabát.
Byl pode mnou, oči doširoka otevřené, stejně jako pusu. "Nakrmím tě, zmrde!" křičel jsem a honil si péro nad jeho vypláznutým jazykem. "Už budu, ty děvko!" zařval jsem a vyletěla ze mě první dávka horkého semene. Hltavě ji chytal do pusy a já stříkal dál. Poslední střiky pak zachytil už přímo v puse, kam jsem mu čuráka narval. Statečně spolykal poslední kapky a já ho vytáhl z jeho nenasytné tlamy. Lehce jsem ho s ním poklepal po zarostlých tvářích, jako bych ho jemně fackoval čurákem.
„Ještě si chvíli pohrajeme, zmrde,“ vysvětlil. Moc jsem teda netušil, co tím myslí. Než jsem se stačil zorientovat, sundal mi boty a ponožky. Ponožku mi zkušeným hmatem nacpal do pusy. Chtěl jsem ji vyplivnout a zeptat se, co vyvádí, ale převázal mi pusu druhou ponožkou, takže jsem měl smůlu. Snažil jsem se dostat překážku z pusy ven, ale marně. Jen jsem tam kroutil hlavou a snažil se ji vystrčit, ani se nepohnula. Cítil jsem, jak pomalu začíná nasákat slinami.
„Co jsi potřeboval?“ „Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti. „Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi. Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala.
Těším se na Vaška, že uvidím jeho veselej kukuč. A nezklamal. Usmíval se na mě už z dálky, svérázně milej a docela opálenej. Seděli jsme nakonec u piva. „Kili, ty teda vypadáš! Proč seš tak hubenej?“ „Co jako? Hele ty taky oblečenej nevypadáš nic moc, nahej si byl lepší, hahaha.“ Kecal jsem, protože mu to moc slušelo. Moc rád jsem ho viděl, a dokonce ani ta pusa na tvář, hned jak jsme se potkali, mi vůbec nevadila. Ať si lidi myslí, co chtěj.
V televizi byla zrovna docela žhavá scéna dvou dospívajících lidí objevujících svoji sexualitu, Marcelova ruka tou dobou už dávno rejdila v jeho boxerkách. Tak ani já jsem tam nechtěl sedět jak z ledu. Začal jsem si taky pomalu rozepínat kalhoty. Marcel nelenil a kalhoty i s boxerkama měl už shrnuté u kolen. Péro v ruce, rukou po něm přejížděl nahoru a dolů a zase nahoru. Zubil se, nevypadal, že by měl přede mnou nějaké zábrany. Celá ta situace mi přišla neuvěřitelná, nečekaná, zároveň vzrušující. A nechyběl lehký prvek strachu, protože moje máma občas vpadla ke mně do pokojíku a neměla nikdy ve zvyku klepat.
„Jestli zákeřnější mučení zahrnuje, že se budete znovu takhle smát, možná bych to i risknul. Podceňujete moje priority, pane. Musel byste být opravdu velmi, velmi záludný,“ mrkl na něj krapet spiklenecky. Byl tak uvolněný. Za Damianem blikal jejich vánoční stromek, plameny v krbu naplňovaly místnost měkkým světlem. Bylo jedno, co bylo zrovna za den. Zbožňoval tyhle jejich Vánoce.
Vlastně to všechno pořádně začalo až podzimním společenským plesem třetích ročníků našeho gymnázia, kde jsem si konečně přiznal, že naprosto beznadějně miluju Dominika. A Lucii jsem zatraceně záviděl, jak ji tam celou nápadně nenápadně osahává při tanci. Já bych tenkrát vynechal ten tanec, ale osahat bych se od něj nechal. A nejen osahat.
Řekl bych, že nám oběma bylo jasné, jak moc žhavý to bude s tím šukáním po celou noc, ale ani za nic by mě nikdo v tu chvíli nepřesvědčil o opaku. V tu chvíli jsem měl pocit, že potřebuji být uvnitř jeho těla navždy a už mě nikdy nikdo nedostane pryč.
A dál se o tom nemluvilo. To jsem tedy nečekal. Takovou úlevu, která na mě přišla, jsem si ani ve snu nepředstavoval a je mi o hodně lépe. Kdo má tak tolerantní rodiče? Určitě si o tomto problému spolu budou dlouho povídat a nějak se s tím budou prát. Zbytek dne, když jsem se s tátou nebo mámou potkal, tvářili se, že je vše v pořádku a jaksi tak: Při starém.
„Simone, chci, abys převzal CDC.“ Vytřeštil jsem oči. „Jacquesi, víš, že já na takovou práci nejsem, jsem raději v terénu.“ Chápal jsem jeho rozhodnutí, CDC pod vedením Érica již několik let dost stagnuje a hrozí jí recese. Snažil jsem se mu několikrát pomoci, poradit, ale jeho časté váhání a nerozhodnost společnost poškozovaly. „Jak moc je to akutní?“ „Hodně.“ Smutně se na mne podíval. Nemusel jsem se nad tím nijak rozmýšlet. CDC mne obrazně odkojila, pomocí Jaquese a CDC jsem vybudoval své impérium, které je v současnosti již bohatší než CDC. „Jaká je současná bilance?“ „Mínus pět giga.“ Zmrazilo mne to. Je to víc než zlé.
Strana 4 z 100
