Filtr povídek

Robinovi se firma skutečně rozjela a to takovým tempem, že i já, který byl v tomto směru optimista, jsem byl překvapený, jaký byl zájem. Zpočátku to byly zakázky v rámci okresu, pak už jezdil v rámci kraje a jednu zakázku měl až na Vysočině. Po roce jsme tak stáli před dalším rozhodnutím, Robin přestal stíhat, i když pracoval od rána do večera i přes víkendy. Byl chudák zmordovaný, což si vybralo daň na našem společném životě.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

„V dzedovim lodnim kufru jest šicko.“ Vzpomněl jsem si na nezajímavý dědův lodní kufr, plný ještě méně zajímavých papírů. Tak jsem to bral, když jsem byl malý kluk a snil o tom, že je v něm nějaký poklad pirátů. Vypadal totiž tak, jako to ukazovali ve filmech, ale byly tam pro mne jen nezajímavé papíry.

Slávek pak nemohl usnout. Nebylo to kávou, ale nějak moc musel myslet na Kamila. Zkusí zítra načít hovor o holkách. Uvažování ho pěkně nabudilo a nakonec se udělal do malého froťáčku. Jen aby u toho nezůstalo i dál. Vzpomínal na své začátky. Jeden spolužák se mu líbil už někdy v šesté třídě. To ještě nevěděl, proč to tak je. Něco zaslechl, když kluci mluvili o buzerantech. Velice se bál, že by mohl někým takovým být. Ale nemohl se zbavit podobných pocitů. V osmičce už věděl skoro všechno, jen to byla pouhá teorie. Dát někomu takový pocit najevo neměl odvahu.

„Začaly se mi zdát sny,“ oznámil Vilém psychiatrovi na dalším sezení. Doktor Hořčička se pohodlně opřel do křesla a zadíval se na Viléma. „To je dobré znamení.“ „No zdá se mi pořád jen jeden sen, ale den ode dne je jasnější,“ doplnil Vilém a odvyprávěl doktorovi obsah tohoto snu. Doktor trpělivě vyčkal, až jeho pacient dokončí své vyprávění a pak mu položil otázku: „A co si o tom snu myslíte?“ „Prosím?“ „Jak na vás ten sen působí?“ zpřesnil dotaz doktor. „Děsí vás? Uklidňuje? Nebo něco jiného?“ „Já nevím, pane doktore, možná…,“ zamyslel se Vilém, „ napoprvé mě asi vyděsil, ale teď mě naplňuje nadějí, že se to v lepší obrací.“

Na začátek prázdnin jsme se těšili, o prodlouženém víkendu jsme chystali po letech zase vandr. Čistě pánská jízda, naše parta, a jako nováčky jsme přibrali Libču s malým Fildou. Popravdě jsem moc netušil, jak to naplánovat, bylo jasné, že musím ubrat v kilometrech, s Robem jsme se shodli, že nějakých deset, dvanáct kiláků za den by mohli zvládnout. Tohle kvitovali i kluci z party, bude to volnější, nebudou tak utahaní a bude se častěji odpočívat. Naplánoval jsem trasu z Kaplice do Nových Hradů, trochu náročnější na kopce, na což později nadával hlavně Pucek, ale vzhledem k denní vzdálenosti jsme si to mohli dovolit.

Usadil se do svého snového křesla a v duchu si představoval Honzíka. Viděl, jak se mu na teplácích tvoří malé pohoří. Rozesmál se. Stáhl je i s trenkama a zálibně si prohlížel stavící se penis. Ostatní domy byly níž, tak mohl svoji fantazii vybít jako jindy v křesle. Vždycky se první vloudila vidina Mildy. Používal pánský parfém s jemnou, ale děsně vzrušující vůní. Ústa, uši, krk. To bylo neskutečné nabuzení při polibcích a líbání nahoře. Dole v klíně voněl úplně jinak. Jeremy by nikdy neřekl, že vůně může být i drsná. Skoro zvířecí.

Život se nám trochu změnil, kdo by si byl pomyslel, že nástup děcka do školy je až taková změna. Dohlížet, jestli a jak Libor zvládá učivo a úkoly, zabralo dost času. Hlavně když nevěděl a potřeboval poradit, tápali jsme, co po něm to školství vlastně chce, a sem tam se stalo, že jsme mu s úkolem pomohli tak dobře, že to paní učitelka vyhodnotila horší známkou. Naštěstí byl Libor docela samostatná jednotka, dobře chápal, a tak tyhle eskapády byly spíše výjimkou.

Filip se cítil divně. Ještě má na čele kousek náplasti a zarudlý ret, pár modřin na zádech a tady ho berou jako kamaráda. Byl by rád, kdyby to tak bylo. Ale je to všechno jen díky jejich novému učiteli. Ten je taky zvláštní. Když ho Slávek vyprovázel před domovní dveře, podal mu ruku. „Přijdeš ještě?“ V té otázce byla skrytá naděje i obava.

Dveře obchodu s kreativními potřebami cinkly a dovnitř se vbelhal muž o berlích. Prodavačka zvedla oči od pokladny a rozzářila se úsměvem: „Pane šéf, co ty tu děláš? Už je ti líp?“ „Ahoj Hanko,“ pozdravil muž, zatímco se pomalu sunul obchodem do zázemí. Zezadu vykoukla hlava spolumajitelky obchodu Jany Plaváčkové a hned začala svého obchodního partnera a bratra plísnit: „Vildo, co tu děláš? Nemáš doma odpočívat?“ „Doktor mi povolil návrat do práce a krátké vycházky…“

Vyjeveně jsme se na sebe podívali, až Robin povídá: „Hele, vy dva skrčci, co to tady vytrubujete, oba dva chceme dát pusy, ale vám!“ Načež jsme se začali honit po domě, až jsme je chytili, unesli k nám do postele. Tam jsme leželi, Liborek na Robinovi a Filípek na mně. Drželi se nás jak klíšťata, hladili nás po hlavách, až po chvilce usnuli. My s Robinem na sebe jen tak koukali a v Robinově pohledu jsem vyčetl, jak moc ho tato role baví. I já se cítil naprosto šťastný. Vlastně mám to, po čem jsem toužil, nádherného, milého a hodného přítele a dva skvělé raubíře, kteří nás sice moc odpočinout nenechají, ale bohatě to vracejí svou láskou k nám.

Martin předal ze svých darů krásnou kůži zebry a několik antilopích pro výzdobu rytířského sálu. Taky Nicolas přidal pár senegalských zbraní a každý něco, co by ozdobilo novou zeď. Přijeli dost pozdě, tak se neponocovalo. Vyprávění si nechali na zítřejší den. Zato všichni ocenili horkou lázeň. Zdejší ženy se hned ujaly Cristely a Ludvík měl jako všude hned práci. Tady bylo možné užít si i lásky. To asi ocenili všichni. Nicolas měl i v novém křídle hradu svou komnatu. Všechno ukazoval Zdislavovi.

„Tak co? Chcete to sundat, nebo se vám to zalíbilo?“ Přikyvovali. „Na co čekáte?“ Honem si rozepínali kalhoty a já se kochal. „To je krásné, měli by vás vystavovat ve Zverimexu,“ rozchechtal jsem se. „Ty se směješ, ale víš, jaké je to utrpení?“ „Nevím, já jsem hodný.“ „To jo! Jsi tyran!“ Ale už se uculoval, protože jsem mu odemkl klícku. Následoval pak Matys, okamžitě se jim klacky topořily. „Nechtěl bys nás toho zbavit?“ ukazoval Tadek na svůj ocas trčící k nebi. „Copak jsem prase? Určitě toužím po takových zapařených smraďoších.“ Uraženě si prohlíželi své klacky a snažili se i intenzivně čichat.