Dům, který si pamatuje – Kapitola 5 – dnes, Jakub

Deset dní ve Vranjaku Jakuba naučilo tři věci: že káva z té staré konvice chutná lépe než z jakéhokoliv kávovaru, který kdy viděl v Praze, že sluneční krém se musí nanášet znovu každé dvě hodiny bez ohledu na to, jak moc člověk věří ve vlastní odolnost, a že Luka Marinković se směje mnohem častěji, než by na první pohled kdokoliv čekal – jenom to dělá potichu, jako by se bál, že by ho ten smích mohl někam zavázat.

„Dnes fasáda,“ oznámil Luka toho rána, vrážeje mu do rukou štětec tak nečekaně, že Jakub skoro upustil kávu. „Jižní stěna. Nejvíc vidět z cesty, takže nejvíc ostudy, když to bude křivé.“

„Nikdy jsem nemaloval dům.“

„Nikdy jste netahal hřebíky, taky jste to zvládl.“

„To se nedá srovnávat.“

„Dá. Obojí znamená netrefit se a předstírat, že jste to udělal schválně.“ Luka mu ukázal, jak držet štětec pod správným úhlem, jeho ruka na okamžik kolem Jakubovy, dost dlouho na to, aby si toho oba všimli, dost krátce na to, aby to ani jeden nekomentoval, a pak se pustili do práce, mlčky, vedle sebe, v rytmu, který si Jakub před dvěma týdny nedokázal ani představit jako něco, co by mohl sdílet s cizím člověkem, natožpak s mužem, který ho první den vlastně ani nechtěl pustit dovnitř.

Malování šlo Jakubovi překvapivě líp než tahání hřebíků – možná proto, že tady chyby nebolely, jenom vypadaly komicky, a Luka mu dvakrát musel ukázat, jak nanášet barvu ve směru vláken dřeva, ne napříč, „pokud nechcete, aby to vypadalo, že jsme najali medvěda“.

„Medvědi aspoň nemluví zpátky.“

„Medvědi taky nedostanou oběd,“ odsekl Luka a Jakub usoudil, že v tomhle kole prohrál jasně.

Kolem desáté si Luka všiml pruhu bílé barvy, který si Jakub nevědomky rozmazal přes celou tvář, když si otíral pot, a smál se tak dlouho a tak upřímně, že Jakub, uražený jenom napůl, po něm hodil mokrý štětec a trefil ho přesně doprostřed hrudi.

„To bylo dětinské,“ řekl Luka, dívaje se dolů na čerstvou bílou skvrnu na svém tričku.

„Bylo to zasloužené.“

Bojovali se štětci dalších pár minut jako dva kluci, ne jako dva dospělí muži, co mají za měsíc rozhodnout osud domu za milion korun, a když se konečně unavili a posadili se na schody, oba pomalovaní bílou barvou víc než fasáda samotná, Jakub si uvědomil, že se poprvé od příjezdu opravdu, upřímně smál – a že to nebylo naposledy.

Odpoledne, když fasáda schla a oba vypadali spíš jako malíři pokojů po nehodě než jako řemeslníci, obrátili pozornost k tomu, co Luka celý týden odkládal: sklep – respektive tu jeho část, kterou notář ve své zprávě eufemisticky nazval „úložný prostor vyžadující revizi před oceněním nemovitosti“, což v překladu znamenalo třicet let nashromážděných věcí, které nikdo neměl srdce vyhodit a nikdo čas roztřídit.

„Tohle nebude hezké,“ varoval Luka, když otvíral dveře, které vrzaly hlasitěji než všechny ostatní dveře v domě dohromady.

Nebylo. Byla to místnost plná krabic, starý nábytek zahalený prostěradly jako duchové na Halloween a vlhkost, která se do všeho vsákla tak důkladně, že Jakub kýchl třikrát během prvních deseti vteřin.

„Co je tohle všechno?“

„Podle mě polovina toho patřila mé prababičce a druhá polovina jsou věci, co sem děda odkládal, kdykoliv nevěděl, co si s nimi počít, což bylo evidentně často.“

Pracovali mlčky většinu odpoledne, třídili krabice na „vyhodit“, „možná“ a „rozhodně ne“, přičemž ta poslední hromada rostla nejrychleji a Luka nad každým druhým předmětem prohlásil nějakou historku o tom, jak si pamatuje, že tahle váza stála na příborníku, nebo že tenhle ubrus se prostíral jenom o Vánocích.

„Tenhle ubrus,“ zvedl jeden vybledlý, květovaný kus látky, „prostírala babička jenom na Boží hod, a jednou, když jsem byl malý, jsem na něj vylil celou skleničku višňovky, a myslel jsem, že mě zabije. Místo toho se zasmála a řekla, že skvrna aspoň dodá ubrusu charakter.“ Složil ho zpátky, opatrně, jako by ta vzpomínka měla váhu, kterou nechtěl upustit. „Umřela, když mi bylo patnáct. Někdy zapomínám, jak moc mi chybí, dokud nenarazím na něco takového.“

Jedna krabice obsahovala výhradně staré rybářské háčky a cívky vlasce, tak zrezlé, že by se nedaly použít, ale Luka je stejně přendal do hromady „možná“, což Jakub okomentoval zdviženým obočím, na což Luka odpověděl jenom: „Co když je budu ještě potřebovat?“ tónem, který jasně naznačoval, že ví, že je nikdy potřebovat nebude, a že to je přesně důvod, proč penzion vypadá tak, jak vypadá.

Vzadu, za starou skříní, kterou museli odsunout ve dvou, protože ani jeden z nich sám s ní nehnul, našel Jakub kufr – ne moderní, na kolečkách jako jeho vlastní zoufalý společník z prvního dne, ale starý, koženkový, s mosaznými přezkami, které dávno zezelenaly, a se zámkem, který nešel otevřít, protože klíč k němu evidentně kdesi zmizel před desítkami let.

„Co je tohle?“ zeptal se, otíraje z víka silnou vrstvu prachu.

Luka se sklonil vedle něj a jeho výraz, který se za posledních deset dní naučil Jakub číst s překvapivou přesností, se na okamžik změnil z rutinní zvědavosti na něco pozornějšího.

„Nevím. Neviděl jsem ho nikdy předtím. A myslel jsem, že tenhle dům znám do posledního kouta.“

Zatřásli kufrem – zevnitř se ozvalo tlumené šustění papíru, možná fotografií, nic těžkého ani kovového – a zkusili zámek silou, což vedlo pouze k tomu, že si Jakub podruhé za týden pořádně odřel klouby na ruce, tentokrát o kov místo o dřevo.

„Necháme to na později,“ rozhodl Luka nakonec, s kufrem opatrně postaveným stranou, jako by intuitivně cítil, že tohle není něco, co se dá rozlousknout mezi tříděním starých ubrusů. „Najdeme klíč, nebo to prostě vypáčíme, až budeme mít čas se tomu věnovat pořádně.“

Vedle kufru stála menší, rozpadající se krabice od bot, ovázaná provázkem, který se rozpadl v rukou, sotva se ho Jakub dotkl. Uvnitř byly fotografie – desítky, možná stovky, netříděné, jenom naházené na sebe, jako by je někdo pravidelně přidával po celá desetiletí, aniž by se kdy obtěžoval je srovnat.

Prolistovali je společně, sedíce na zemi mezi krabicemi, a Jakub si během chvíle uvědomil dvě věci najednou. První byla, že poznává svého dědu – mladšího, tenčího, s vlasy, které Jakub nikdy neviděl jinak než šedivé, ale s tím stejným způsobem, jak nakláněl hlavu, když se smál, který Jakub zdědil, aniž to kdy věděl. Druhá věc byla, že Emil Vávra se na těch fotkách objevoval znovu a znovu, rok po roce, vedle Iva Marinkoviće, na molu, na verandě, na téhle samé verandě, kde teď seděli – mladí muži, pak muži středního věku, pak starci, ale pořád ti samí dva, pořád vedle sebe, přes nejmíň třicet let, soudě podle toho, jak se měnily jejich tváře a oblečení a jednou i barva fotografií, kdy se černobílá stala barevnou, jako by se s roky do jejich přátelství vkrádala i sama barva.

„Kolikrát sem váš děda jezdil?“ zeptal se Luka tiše, s fotkou v ruce, na které oba muži stáli s náručí kolem ramen toho druhého, s úsměvy, které nevypadaly jako úsměvy pro fotoaparát, ale jako úsměvy, které se stalo, že fotoaparát náhodou zachytil.

„Nevím. Nikdy o něm nemluvil. Nikdy nemluvil o Chorvatsku vůbec, dokud jsem od notáře nedostal ten dopis.“ Jakub obrátil další fotku a našel na rubu datum, napsané tužkou, vybledlé, ale čitelné: 1979. A na další: 1985. A na další, mnohem novější, s oběma muži viditelně staršími, oba s brýlemi, oba s tím stejným postojem, jako by ani třicet let čekání na fotoaparát nezměnilo způsob, jakým vedle sebe stáli: 2003.

Na jedné z novějších fotek, z roku 1998 podle data na rubu, byl vedle dědů i chlapec, možná sedmiletý, s dřevěnou lodičkou v ruce a úsměvem, kterému chyběly dva přední zuby. Jakub tu fotku obrátil, srovnal ji s Lukovou tváří, a pak znovu, nevěřícně.

„Luko. To jsi ty?“

Luka mu fotku vzal, díval se na ni dlouze, s výrazem člověka, který se snaží vylovit z paměti něco, co tam evidentně leží, jenom příliš hluboko.

„Nevzpomínám si na tohle vůbec. Ale ta lodička…,“ zarazil se. „Měl jsem jednu takovou. Roky. Nikdy jsem nevěděl, odkud je.“

Nikdo z nich to nedořekl nahlas, ale otázka visela mezi nimi stejně těžce jako všechny ostatní ten den: co ještě z jejich dětství patřilo tomu druhému muži, aniž by o tom kdy věděli.

„Já myslel, že sem váš děda jezdil na dovolenou. Jednou, možná dvakrát.“ Luka zavrtěl hlavou, jako by se snažil srovnat si v ní obraz, který mu vždycky dával smysl s tím, co teď měl v rukou. „Tohle je čtyřicet let fotek.“

Seděli tam dlouho, mlčky, prohlíželi si desítky verzí stejného přátelství, které trvalo déle, než trvala kterákoliv věc v Jakubově vlastním životě, a Jakub cítil, jak se mu něco v hrudi svírá způsobem, který nedokázal úplně pojmenovat – možná to byla lítost, že o tomhle nikdy nevěděl, možná zvědavost, možná něco, co ještě nemělo jméno, protože ještě nevěděl, na co se ptát.

„Proč by to tajil?“ zeptal se nakonec.

„Nevím,“ řekl Luka. „Ale asi bychom se měli zeptat, proč to tajili oba.“

Ta věta zůstala viset ve vzduchu mezi nimi déle, než by měla, a Jakub si všiml, že Luka se na něj dívá s výrazem, který nebyl podezření ani zvědavost, ale něco třetího, co ještě nedokázal pojmenovat – jako by právě oba dva, aniž by to řekli nahlas, otevřeli dveře do místnosti, o které netušili, že v domě existuje.

Jakub se znovu podíval na fotku z roku 2003 – dva staří muži, brýle, stejný postoj – a zkusil si představit dědu, jak ho znal: tichého, trochu odtažitého, muže, co trávil nedělní odpoledne křížovkami a nikdy nezvedal hlas, ani když měl pravý důvod. Nesedělo mu to k sobě, ten obraz zdrženlivého úředníka a tohle album desítek let věrnosti jednomu místu, jednomu příteli, jedné fotce opakované donekonečna jako refrén písně, jejíž slova nikdo nikdy nenapsal.

„Možná jsme ho vůbec neznali,“ řekl nahlas, spíš pro sebe než pro Luku.

„Možná ho nikdo neznal doopravdy,“ odpověděl Luka. „Kromě toho jednoho, na fotkách vedle něj.“

Odpoledne museli do vesnice pro barvu a hřebíky, které jim došly rychleji, než Luka čekal, a cestou potkali starou ženu, která seděla před svým domem a loupala fazole do klína s rychlostí, která svědčila o šedesáti letech praxe.

„Teto Nado,“ pozdravil Luka a políbil ji na obě tváře s automatičností člověka, který to dělá celý život. Pak, jako by ho to samotného překvapilo, dodal: „Pamatujete si na Emila Vávru? Byl to Čech, jezdil sem za mým dědou.“

Stará žena zvedla hlavu a její oči, zamžené šedým zákalem, se na okamžik rozjasnily poznáním.

„Emil. Naravno. Vysoký, hubený, vždycky s knihou.“ Zasmála se, suchým, chraplavým smíchem. „Celá vesnice se divila, proč jezdí každý rok na to samé místo, když je tu tolik jiných penzionů. Ale Ivo mu vždycky nechával ten samý pokoj. Ten s výhledem na moře.“

„Znala jste ho dobře?“ zeptal se Jakub.

„Nikdo ho neznal dobře. Byl zdvořilý, milý, ale vždycky trochu… jinde. Jako by půlku sebe nechával v tom autobuse, co ho sem přivezl.“ Odmlčela se, prsty dál automaticky loupaly fazole, oči upřené kamsi za ně, do vzpomínky, kterou zjevně neotvírala často. „A váš děda,“ obrátila se k Lukovi, „byl po jeho odjezdu vždycky nějaký zvláštní. Celý srpen. Máma mi říkávala, že počítá dny, než se to spraví. Ale to jsou řeči starých žen, co nemají nic lepšího na práci než si pamatovat věci, na kterých už nezáleží.“

„Měl aspoň chvíli s rodinou? Nebo přijížděl vždycky sám?“ zeptal se Jakub, sám nevěděl proč, snad jen aby udržel Nadu u řeči o něco déle.

„Sám, vždycky sám, i když byl už ženatý a měl děti doma v Praze. Přivezl jednou fotku manželky, ukazoval ji s takovou pýchou, jakou muži ukazují fotky žen, které milují – a přesto se pokaždé vracel sem, rok co rok, jako by tu měl něco, co doma nenašel.“ Nada pokrčila rameny, s moudrostí člověka, co viděl příliš mnoho životů projít kolem, než aby se ještě nechal překvapit jejich složitostí. „Lidé jsou zvláštní. Milují víc věcí najednou, než si sami dovolí přiznat.“

Šli zbytek cesty mlčky, oba se stejnou myšlenkou, kterou ani jeden nahlas nevyslovil, dokud se nedostali zpátky k penzionu a Luka nepromluvil první, díval se přitom na moře, ne na Jakuba:

„Počítá dny,“ opakoval tiše. „Kdo počítá dny kvůli kamarádovi?“

Jakub na to neměl odpověď. Anebo možná měl a nechtěl ji vyslovit dřív, než si bude jistý.

Večer ani jeden z nich neměl náladu na vaření, tak si jenom nakrájeli, co našli – sýr, rajčata, zbytek chleba od rána – a jedli mlčky na verandě, s fotkami rozloženými mezi nimi na stole jako důkazní materiál z vyšetřování, které ani jeden z nich nechtěl vést, a přece nedokázali přestat.

„Co budeme dělat, až najdeme klíč?“ zeptal se Jakub nakonec.

„Otevřeme kufr a doufáme, že odpověď bude jednodušší, než se bojíme.“ Luka si nalil poslední doušek vína. „Nebo horší. Nevím, co z toho je pravděpodobnější.“

„Možná obojí najednou.“

„To by bylo přesně v duchu týhle rodiny,“ řekl Luka, s úsměvem, který byl unavený, ale ne nešťastný.

Ten kufr zůstal ten večer stát na chodbě, zamčený, čekající, a Jakub si ho na cestě do postele všiml a na okamžik zauvažoval, jestli by ho neměl zkusit otevřít sám, potají, dřív než Luka – ale pak si vzpomněl na vlastní krabici nahoře v kufru, na dědovo písmo na víku, Jakubovi, až bude čas, a pomyslel si, že možná ne každá zamčená věc v tomhle domě čeká na to, aby ji otevřel právě on.

Za oknem bylo ticho – poprvé od jeho příjezdu žádné kladivo, jenom moře a cvrčci a odněkud zdola tichý zvuk rádia, které Luka nechával hrát, když už nemohl pracovat, ale ještě nechtěl jít spát. Poznával už tu píseň, co dnes hrálo – starou, chraplavou nahrávku nějaké chorvatské zpěvačky, kterou Luka pouštěl skoro každý večer a o které jednou prohlásil, že ji měl rád jeho děda, aniž by tenkrát tušil, jak doslova to je pravda.

Než zhasl světlo, ještě jednou se podíval na fotku sedmiletého Luky s vyštěrbeným úsměvem a dřevěnou lodičkou, kterou položil vedle postele, na noční stolek, místo aby ji vrátil zpátky do krabice – malé, nevysvětlitelné gesto, jako by ji nechtěl nechat celou noc samotnou v krabici plné cizích tajemství.

Jakub chvíli poslouchal, pak zhasl světlo a přemýšlel, kolik dalších verzí toho stejného přátelství – nebo čehokoliv to bylo – ještě ten dům skrývá, a jestli si na konci léta bude přát, aby to nikdy neotevřeli.