Dům, který si pamatuje – Kapitola 2 – tehdy, 1962

Do Jugoslávie jel Emil vlastně omylem.

Ne úplně omylem – omylem jela soudružka Nováková z účtárny, která na poslední chvíli otěhotněla a rekreaci přes ROH musela odřeknout, a Emil byl na seznamu náhradníků jako druhý, hned za panem Dvořákem, který ale nikam jet nechtěl, protože nedůvěřoval lodím. Emil lodím nedůvěřoval taky, ale nedůvěřoval o něco míň než tomu, co ho čekalo, kdyby zůstal v Praze další léto sám ve dvoupokojovém bytě po rodičích a poslouchal, jak sousedka nahoře pouští na gramofonu pořád tu samou desku.

Tak jel.

Autobus vyjel z Prahy za tmy, aby byl na hranicích za světla, a byl narvaný a horký, s okny, která se otvírala jen do půlky, protože ta druhá půlka se dávno zasekla a nikdo se to už neobtěžoval opravit. Zastavoval každých pár hodin, aby si někdo mohl zapálit nebo zvracet, obvykle obojí v tomto pořadí, a mezi Prahou a jihoslovanskou hranicí se Emil naučil, že třicet dva lidí v jednom autobuse dokáže za osmnáct hodin vytvořit společenství stejně pevné a stejně dočasné jako vojenská jednotka.

Vedle něj seděla celou cestu paní Structertová, dozorkyně z brněnské přádelny, která si vzala do autobusu tolik jídla, že by vydrželo na cestu dvakrát delší, a s neúnavnou vytrvalostí ho krmila chlebem s tlačenkou a radami, na co si má na pobřeží dávat pozor – „na sluníčko, na cizí muže, co slibujou levné suvenýry, a hlavně na to nekoupaný kdovíco v tom moři, co prej tam plave“ – dokud neusnula, přibližně hodinu před hranicemi, s hlavou na Emilově rameni, a nechala mu tak alespoň chvíli ticha na to, aby se mohl dívat z okna a přemýšlet, co ho vlastně čeká.

Na hraničním přechodu museli všichni vystoupit a nechat prohlédnout zavazadla a jeden mladík z konce autobusu, co si vezl na doporučení bratrance tři láhve slivovice na výměnný obchod, strávil skoro hodinu vysvětlováním celníkovi, že to je „jenom pro osobní potřebu“, což celníkovi, soudě podle výrazu, nepřipadalo o nic věrohodnější, než by připadalo komukoliv jinému.

Hranice trvala tak dlouho, že si Emil stihl přečíst půlku knihy, kterou si vzal jen proto, aby vypadal, že čte, a pak ji dočetl doopravdy, protože se ukázala být lepší, než čekal. Pohraničník mu prolistoval pas s výrazem člověka, který dělá tuhle práci už dost dlouho na to, aby ho nic nepřekvapilo, a Emila po chvíli mávnutím propustil dál, do země, o které doma věděl jen to, že tam je moře a že se tam smí, na rozdíl od skoro všude jinde na západ od hranic.

Vranjak vypadal z okna autobusu jako hrstka domů, které někdo shodil z kopce a nechal je ležet tam, kam dopadly. Moře bylo modřejší, než Emil věřil, že moře může být – ne ta unavená šeď Vltavy, ale barva, která vypadala vymyšlená, jako by ji někdo přidal do krajiny až dodatečně, aby to tu vypadalo líp, než to ve skutečnosti je. Vzduch voněl solí a něčím ostrým a zeleným, o čem se později dozvěděl, že se to jmenuje rozmarýn a roste to tu úplně samo, po celých stráních, jako by to tu nikdo nezasadil, jenom to nechal být.

Ubytovaní byli po soukromí – pár rodin ve vesnici mělo pokoje navíc a bralo turisty, protože pár dinárů navíc se nikdy neodmítalo, ani za socialismu, možná hlavně za socialismu, kde se soukromé podnikání trpělo přesně v té míře, v jaké nikomu nevadilo, že existuje.

Emilovi patřil pokoj v domě, který patřil rodině Marinkovićových – dům o patro vyšší než sousední, s modrými okenicemi a fíkovníkem na dvoře, který vrhal stín přes polovinu dvora a druhou polovinu nechával na milost slunci. Přivítala ho žena v černých šatech navzdory vedru, představila se jako Katarina, matka, a mluvila italsky prokládanou chorvatštinou tak rychle, že Emil pochytil možná jedno slovo z pěti, ale usmívala se přitom tak upřímně, že to nevadilo. Doma byl ještě otec Petar, mlčenlivý muž, co většinu dne trávil na lodi a večer u vína, a dvě mladší dcery, Draga a Zora, které Emila prvních pár dní pozorovaly z bezpečné vzdálenosti jako exotické zvíře, než se odvážily zeptat, jestli je pravda, že v Praze mají tramvaje, co jezdí samy bez koní.

Klíč mu nakonec podal mladý muž asi jeho věku, který se představil jako Ivo a podal mu ruku tak pevně, že to Emila na vteřinu vyvedlo z konceptu.

„Vy jste první Čech, co tu letos bydlí,“ řekl Ivo česky, s přízvukem, který zněl, jako by se ho naučil z rádia, a ne od člověka.

„Vy mluvíte česky?“

„Trochu. Táta obchodoval s jedním chlapem z Ostravy, dovážel odsud olivový olej, tam zase kupoval nářadí, co se tady nesehnalo. Naučil mě nadávky a čísla. Zbytek jsem si domyslel poslechem rádia Praha, když šlo chytit.“

Emil se zasmál dřív, než stihl rozhodnout, jestli je to vtipné, a Ivo se zasmál taky, a na chvíli tam stáli ve dveřích domu, který voněl fíkovníkem a mořem, a smáli se ničemu zvláštnímu, jenom tomu, že se právě potkali a že to bylo z nějakého důvodu snadné, snazší, než by mělo být mezi dvěma cizinci, kteří spolu sdílejí dohromady jednu ne úplně srozumitelnou větu.

„Pokoj je nahoře,“ řekl Ivo, už zase vážně, ale ne tak úplně. „Večeře je v sedm, jestli chcete. Máma vaří pro všechny najednou, je to levnější a ona si jinak myslí, že ji nikdo nemá rád.“

„Rád bych.“

„Dobře.“ Ivo se na něj podíval o něco déle, než bylo pro předání klíče nutné, a pak dodal, jako by si to teprve v tu chvíli uvědomil: „Zůstáváte tu tři týdny, že?“

„Tři týdny.“

„To je dlouho,“ řekl Ivo tónem, ze kterého se nedalo poznat, jestli to myslí jako varování, nebo jako slib.

Večeře toho prvního dne se konala na dvoře, pod fíkovníkem, u dlouhého stolu, kam usedlo tak různorodé shromáždění lidí – rodina, dva další hosté, soused, co se prostě zastavil a zůstal – že si Emil nebyl jistý, jestli je tohle běžná večeře, nebo oslava na jeho počest. Petar mu nalil víno, které chutnalo jako slunce proměněné v tekutinu, a zeptal se ho, přes Iva jako tlumočníka, co si Pražáci myslí o Titovi.

„Nevím, co si o něm myslet mám oficiálně,“ odpověděl Emil opatrně, „a co si o něm myslet doopravdy, to bych radši neříkal nahlas ani doma.“

Petar se tomu zasmál tak hlasitě, že vyplašil kočku pod stolem, a řekl něco, co Ivo přeložil jako:

„Říká, že jste možná Čech, ale rozumíte životu líp, než by člověk čekal.“

Bylo to, jak si Emil později uvědomil, jedno z mála bezelstných přijetí, kterých se mu kdy v životě dostalo – bez otázek, bez podmínek, jenom proto, že seděl u jejich stolu a uměl ocenit dobré víno.

Draga a Zora si vzaly za úkol naučit Emila základní chorvatštinu, čímž myslely hlavně slova pro jídlo a nadávky, v tomto pořadí důležitosti, a bavily se jeho výslovností tak upřímně, že se k nim čtvrtý den přidal i sám Ivo, opravující ho s trpělivostí, která podle Katariny „nebyla u něj vůbec obvyklá.“

„Obvykle nemám trpělivost na nikoho,“ bránil se Ivo, když to matka řekla přímo u stolu.

„Obvykle taky nikoho nezveš na tu skrytou pláž hned první týden,“ odpověděla Katarina, aniž by zvedla oči od vaření, a Ivo zrudl způsobem, který Emil považoval za jednu z nejzajímavějších věcí, co ten den viděl.

Třetí den ho Ivo vzal do města – pokud se tak dala nazvat hrstka uliček kolem přístavu, kde místní hráli karty před kavárnou a turisté, jichž tu tehdy bylo poskrovnu, jen pár Němců a jedna maďarská rodina, fotografovali rybářské lodě, jako by to byly katedrály. Koupili zmrzlinu, kterou museli jíst rychle, protože slunce ji tavilo rychleji, než ji stihli sníst, a Ivo mu ukázal kostel, přístav, kolo, které si půjčoval, když jel na tu poštu tři vesnice dál – a Emil si až mnohem později uvědomil, že mu tenkrát ukázal skoro celý svůj život, kus po kuse, jako by ho testoval, jestli o něj Emil bude stát.

„Tohle je celý přístav?“ zeptal se Emil, když obešli jediné molo dvakrát za deset minut.

„Celý přístav, celé městečko, celý můj svět,“ řekl Ivo, ne s lítostí, ale s tou hrdostí, jakou mají lidé, co svůj malý kousek světa znají dokonale a nepotřebují srovnávat ho s ničím větším. „Vysmíváš se?“

„Ne. Závidím. V Praze člověk nezná ani sousedy z vedlejšího patra.“

Ivo se na to zamyslel, jako by ho ta představa upřímně zarazila, a pak řekl:

„To zní osaměle.“

„Je to osamělé,“ přiznal Emil poprvé nahlas něco, co si dosud nikdy nedovolil vyslovit ani sám sobě.

Pátý den přišla první bouřka a s ní první hádka – ne skutečná, spíš to škádlení, které mezi nimi fungovalo jako řeč, kterou oba ovládali líp než skutečná slova. Ivo tvrdil, že Praha musí být nudné město, protože nemá moře; Emil tvrdil, že moře je jenom velká louže, která se nedá přejít pěšky, což je z praktického hlediska horší než nemít žádnou vodu vůbec. Hádali se o tom hodinu na verandě, zatímco venku pršelo tak silně, že by to spláchlo celou vesnici, kdyby to trvalo déle, a nikdo z nich vlastně nechtěl vyhrát, protože vyhrát by znamenalo přestat.

„Praha má aspoň divadla,“ bránil se Emil naposledy, když už docházely argumenty i deštivé mraky.

„Vranjak má hvězdy, co jsou vidět bez elektřiny, a to je lepší divadlo, než jaké kdy postavili lidé.“ Ivo se naklonil blíž, aby překřičel poslední zahřmění. „Ale jestli chceš, ukážu ti to. Až přestane pršet.“

„Kdy to bude?“

„Nikdy netuším. Ale rád budu čekat s tebou.“

Byla to obyčejná věta, řečená lehce, skoro mimoděk, a přesto se v Emilovi na dlouhou chvíli po ní něco pohnulo způsobem, který neuměl ještě pojmenovat, ale který si zapamatoval přesněji než cokoliv jiného z toho odpoledne.

Slib dodržel o dva dny později, když se obloha konečně vyjasnila a elektřina ve vesnici, jak už to za socialismu v odlehlých místech bývalo, vypadla na celý večer kvůli poruše, kterou nikdo nespěchal opravit. Lehli si na střechu penzionu, na staré deky, které přinesla Katarina bez jediné otázky, a dívali se na nebe tak nabité hvězdami, že Emil zpočátku nevěřil vlastním očím – v Praze, i za nejjasnějších nocí, jich bylo vidět možná desetina.

„Tamhle,“ ukázal Ivo, „to je Velký vůz. A tamhle, ta jasná, to je Polárka, i když od nás vypadá skoro stejně jako od vás, takže se asi nemám čím chlubit.“

„Odkud to všechno znáš?“

„Táta mě to naučil, když jsem byl malý, na lodi, protože prej člověk, co neumí najít cestu podle hvězd, nemá na moři co dělat.“ Ivo se na okamžik odmlčel. „Nikdy jsem to nikomu neukazoval takhle. Obvykle to jenom vím, pro sebe.“

Ležel vedle Emila tak blízko, že se jejich ramena dotýkala, a ani jeden se nepohnul, aby to nezměnil, a Emil si pomyslel, že kdyby uměl zastavit čas, udělal by to přesně v tomhle okamžiku, na střeše bez elektřiny, pod nebem plným hvězd, vedle muže, kterého znal osm dní a měl pocit, že ho zná celý život.

Osmý den ho Ivo vzal na pláž, ke které se žádný turista obvykle nedostal, protože k ní nevedla cesta, jenom pěšina, kterou znali jenom místní – půl hodiny chůze po kamenité stezce, která se klikatila mezi macchií tak hustou, že si Emil dvakrát myslel, že jsou ztracení, než se stezka náhle otevřela do malé zátoky, kterou by nikdo z lodi ani nezahlédl, schovanou mezi dvěma výběžky skal jako tajemství, které si krajina nechávala jen pro sebe.

„Sem nikdo nechodí,“ řekl Ivo, jako by to bylo vysvětlení, a možná i bylo.

Voda v zátoce byla tak čirá, že bylo vidět kamínky na dně, i tam, kde by měla být hloubka na hlavu, a Ivo se bez váhání svlékl do spodků a skočil, s tím bezstarostným nadšením člověka, co tohle místo zná od dětství a nikdy ho nepřestalo bavit. Emil ho následoval o chvíli později, opatrněji, s tou nervozitou, jakou má člověk, co si najednou uvědomí, kolik toho, co dělá tenhle týden poprvé v životě, dělá kvůli jednomu konkrétnímu člověku.

Plavali, potápěli se pro placaté kamínky, které pak spolu házeli po hladině a soutěžili, čí doskáče dál, a Ivo vyhrával, ale ne vždycky, a ne tak přesvědčivě, aby to Emila přestalo bavit zkoušet znovu.

Seděli tam do večera, mluvili o všem kromě toho jediného, co bylo mezi nimi ve vzduchu hustší než sůl, dokud slunce nezačalo klesat k obzoru a Ivo neřekl, tiše, skoro jako by to nebyl on, kdo to říká:

„Měl bys zůstat déle.“

„Zájezd končí za dvanáct dní.“

„To jsem myslel jako obecnou radu do života. Ne jako plán.“

Emil se zasmál a Ivo se po něm podíval tím pohledem, který Emil za těch osm dní začal rozeznávat od všech ostatních pohledů, které kdy od kohokoliv dostal – pohledem, který nic nežádal, a přesto v sobě nesl všechno.

Nemluvili o tom, co to je. V roce 1962 pro to ani v Praze, ani ve Vranjaku neexistovalo slovo, které by se dalo vyslovit na verandě před rodiči při snídani, a tak to nepojmenovali, jenom to žili, hodinu po hodině, tajně ne proto, že by se za to styděli, ale proto, že neměli na výběr.

Cestou zpátky, když se slunce už schovalo za kopec a stezka byla vidět jenom díky měsíci, Ivo náhle zastavil, otočil se k Emilovi a na okamžik vypadal, jako by chtěl něco říct – něco důležitého, něco, na co si celý večer nedokázal vzpomenout.

„Co je?“ zeptal se Emil.

„Nic. Jenom…,“ Ivo se odmlčel, hledal slova v jazyce, který nebyl jeho vlastní, ale který se rozhodl použít, možná proto, že v jeho vlastním jazyce by ta slova zněla příliš skutečně. „Rád bych, aby sis tohle léto pamatoval, i kdyby se nic z toho už nikdy neopakovalo.“

„Proč by se to nemělo opakovat?“

„Nevím. Život má ve zvyku brát lidem věci, na kterých jim nejvíc záleží, přesně ve chvíli, kdy si myslí, že jsou v bezpečí.“ Ivo pokrčil rameny, jako by tu myšlenku chtěl setřást ze sebe fyzicky. „Můj děda to říkával. Asi mi to zůstalo v hlavě víc, než by mělo.“

Emil na to nic neřekl, ale vzal mu ruku do tmy, kde to nikdo neviděl, a drželi se tak zbytek cesty domů, mlčky, jako by tím mlčením mohli tu Ivovu obavu nějak vyvrátit, i když oba, hluboko uvnitř, tušili, že možná měl pravdu víc, než by si kdy přáli.

Zbývalo jim dvanáct dní. Ani jeden z nich je nepočítal – až mnohem později, kdy už bylo pozdě, si Emil uvědomil, že měl počítat od první minuty.