Dům, který si pamatuje – Kapitola 4 – tehdy, 1962

Jedenáct dní ve Vranjaku Emilovi stačilo na to, aby se naučil rozeznávat všechny členy rodiny Marinkovićových podle kroku po schodech, aby si zvykl na chuť černé kávy tak silné, že by v Praze platila za urážku, a aby zjistil, že dokáže usnout i s oknem otevřeným dokořán a kohoutem, co si spletl svítání s půlnocí.

Draga a Zora se mezitím staly jeho neoficiálními tlumočnicemi a nejpřísnějšími kritičkami výslovnosti, a Petar, i přes svou obvyklou mlčenlivost, se s Emilem sblížil nad večerním vínem natolik, že mu jednou beze slova podal svou vlastní sklenici, když viděl, že Emilova je prázdná – gesto, které v jejich domě znamenalo víc, než by kterákoliv věta dokázala vyjádřit.

Jedenáctý večer, u večeře, se Ivova matka zeptala Emila, jestli má v Praze děvče, a Emil na kratičký okamžik ucítil, jak vedle něj Ivo ztuhl nad talířem, jako by se ta otázka týkala jeho, ne jeho hosta.

„Neměl jsem čas,“ odpověděl Emil, což byla lež tak malá a tak praktická, že se skoro nepočítala.

„Měl by sis pospíšit,“ řekla Katarina a poplácala ho po ruce s tou upřímnou starostlivostí, kterou matky rozdávají cizím lidem stejně ochotně jako vlastním dětem. „A ty taky,“ dodala k Ivovi. „Anica z pekařství se tě ptala, jestli přijdeš na verbenu.“

„Možná přijdu,“ řekl Ivo tónem, který nesliboval nic a nevyvracel nic, a pod stolem, kde to nikdo neviděl, se jeho koleno na vteřinu dotklo Emilova a hned zas odtáhlo jako náhoda, která náhodou nebyla.

Emil tu noc dlouho nespal, ne kvůli horku, ale kvůli tomu kolenu a kvůli tomu, jak snadno se dalo něco tak obrovského schovat pod stůl, kde to nikdo neviděl – dovednost, kterou si, aniž to tušil, právě začínal osvojovat na celý zbytek života.

Otázka „má v Praze děvče“ ho pronásledovala celý večer jako moucha, co nejde odehnat, ne proto, že by ho urážela, ale proto, že si uvědomil, jak snadno takové otázky dokážou fungovat jako neviditelné zdi – každý, kdo se je zeptá, si automaticky myslí, že zná odpověď dřív, než ji dostane, a Emil zjišťoval, že je mnohem jednodušší nechat lidi věřit tomu, co si už beztak myslí, než jim ukázat, jak moc se pletou.

Druhý den se opatrně zeptal Dragy, jaká vlastně Anica je, s tou nejistou lehkostí, jakou člověk používá, když se ptá na něco, na čem mu záleží víc, než by chtěl přiznat.

„Milá. Hezká. Peče nejlepší burek ve vesnici.“ Draga na něj vrhla pohled, který byl u třináctileté dívky nečekaně pronikavý. „Proč se ptáte? Máte o ni zájem?“

„Jenom zvědavost.“

„To říkají všichni, co mají zájem,“ odpověděla Draga moudře, s tou sebejistotou, jakou mají jenom třináctileté dívky, přesvědčené, že už pochopily celý svět, a vrátila se ke své práci, nechávajíc Emila s otázkou, kterou si sám sobě nedokázal poctivě zodpovědět.

Verbena se konala o tři dny později, na náměstí, které celý rok sloužilo jako parkoviště pro rybářské vozíky a jednou do roka se proměnilo v taneční sál pod širým nebem – lampiony na drátech mezi domy, kapela o čtyřech mužích, z nichž jeden hrál na akordeon tak nadšeně, že to skoro přehlušovalo ty ostatní tři, a celá vesnice na nohou, v šatech, které se jinak nosily jenom na svatby a pohřby.

Děti pobíhaly mezi stoly a kradly kousky koláčů dřív, než je matky stihly rozkrájet, staří muži seděli u kraje náměstí s láhvemi vína a debatovali o rybářských kvótách tónem, jako by šlo o osud národa, a Katarina tancovala s Petarem tak zamilovaně, i po pětadvaceti letech manželství, že si Emil na okamžik pomyslel, že možná právě tohle je to, co on s Ivem nikdy nebude moct mít na očích celé vesnice – ne vášeň, ale tuhle obyčejnou, veřejnou něhu, co nikoho nepohoršuje, protože je to přesně to, co se od manželství čeká.

Draga ho v jednu chvíli vytáhla doprostřed tance, přes všechny protesty, a naučila ho pár kroků místního kola, přičemž se smála jeho neohrabanosti tak nakažlivě, že se k ní přidali i další, a Emil se na pár minut, uprostřed cizí písně v cizím jazyce, cítil skoro jako součást něčeho, co mu nikdy doopravdy nemohlo patřit.

Emil stál na kraji náměstí s pivem, které mu vtiskl do ruky Ivův bratranec, a díval se, jak Ivo tančí s Anicou z pekařství – dívkou s tmavými vlasy a smíchem, který se nesl přes celé náměstí, dívkou, o které si celá vesnice už léta myslela, že by z ní jednou mohla být paní Marinkovićová.

Anica sama, když si mezi tanci na chvíli odpočinula, přišla k Emilovi s dvěma sklenicemi vína a beze stopy nepřátelství mu jednu podala.

„Vy jste ten Čech, o kterém Ivo pořád mluví,“ řekla s úsměvem, který byl upřímný a bez jediné stopy majetnickosti. „Říkal, že jste mu půjčil knihu, kterou nemůže rozluštit ani se slovníkem.“

„Snažil jsem se ho naučit trochu Kafky.“

„Tak to mu přeju hodně štěstí.“ Zasmála se, srdečně, a Emil si s nepříjemným trhnutím uvědomil, že ji má docela rád, že to není soupeřka, jenom milá dívka, která netuší, do jaké role ji vesnice a osud obsadili, a že tahle nevina dělá celou situaci ještě těžší nést, ne lehčí.

Bolelo to jinak, než Emil čekal, že by ho něco takového mohlo bolet. Ne žárlivostí, ne úplně – spíš tím, jak snadno to Ivovi šlo, jak přirozeně se usmíval a otáčel ji v tanci a jak dokonale to zapadalo do obrazu, který si o něm vesnice vytvořila, obrazu, do kterého se Emil, ať by se snažil sebevíc, nikdy nemohl vejít.

Ivo ho našel až po půlnoci, u kraje mola, kam Emil odešel, když už tanec a hudba a Aničin smích byly víc, než dokázal unést s klidnou tváří.

„Utekl jsi,“ řekl Ivo.

„Nepotřebovali jste tam čtvrtého do party.“

Ivo se posadil vedle něj, dost blízko na to, aby se jejich ramena skoro dotýkala, dost daleko na to, aby to nikdo z náměstí, kdyby se náhodou podíval tímhle směrem, nepovažoval za nic víc než dva muže, co si vyšli na vzduch.

„Musím tancovat s Anicou,“ řekl potichu. „Jestli ne s ní, tak s někým jiným. Jestli s nikým, tak si za měsíc bude máma stěžovat sousedkám, že mám něco za lubem, a lidi si tady všímají, koho si nikdo nevšímá, jestli mi rozumíš.“

„Rozumím.“ A rozuměl, doopravdy, což bylo možná to nejhorší na tom všem – že chápal každý jednotlivý důvod, a přesto ho to od základu bolelo, jako věci, které dávají smysl, a stejně nejde přestat, aby bolely.

„Podívej se na mě,“ řekl Ivo, hlas najednou naléhavější. „Nechci, aby sis myslel, že je mi to jedno. Že ona je nějaká pojistka, kterou používám, když se mi hodí.“

„Nemyslím si to.“

„Myslíš. Vidím to na tobě.“ Ivo si promnul obličej rukama, unaveně. „A možná máš i trochu pravdu, a to je to, co mě děsí ze všeho nejvíc – že nevím, kde končí to, co musím dělat, a začíná to, co bych dělal i beze všech těch důvodů. To neznamená, že to chci,“ řekl Ivo a jeho ruka, schovaná ve stínu mezi nimi, kde ji nikdo nemohl vidět, na okamžik našla Emilovu a stiskla ji tak pevně, že to Emilovi vyrazilo dech rychleji, než by dokázal jakýkoliv tanec na náměstí. „Chci tohle. Jenom o tomhle si nikdo z nich nesmí nikdy myslet, že to je skutečné, i když je to jediná skutečná věc, kterou tenhle rok mám.“

Seděli tam dlouho, ruce spojené ve tmě, hudba za zády slábnoucí, jak se lidé pomalu rozcházeli domů, a Emil si pomyslel, že se právě naučil něco, co by v Praze nikdy nepochopil: že se dá milovat někoho naplno a zároveň mu nikdy nesmět nic dokázat na očích – a že tahle kombinace, láska a utajení pevně stočené k sobě jako dva prameny provazu, bude možná do konce jeho života tou nejpevnější věcí, jakou kdy pozná.

Ráno po verbeně našel Emil na svém talíři u snídaně přesně tolik fíků, kolik měl rád a kolik si nikdy nedovolil říct nahlas, že má rád – Ivo si toho musel všimnout někdy během předchozích dní a zapamatovat si to bez jediného slova, tichým způsobem, jakým on uměl říkat věci, na které slova neměl.

„Díky,“ řekl Emil potichu, jenom jemu, zatímco zbytek rodiny hlučel kolem kávy.

„Za co? Fíky rostou samy. Nemám s tím žádnou zásluhu.“ Ale koutek úst se mu zachvěl způsobem, který prozrazoval přesný opak, a Emil pochopil, že tohle byla Ivova verze omluvy za předešlý večer – ne slovy, protože slova by to zbytečně zveličila, ale fíky na talíři, přesně tolika, kolik jich měl rád.

V následujících dnech se něco mezi nimi jemně posunulo – méně slov, víc pohledů, jako by verbena, přes všechnu svou bolest, oběma připomněla, kolik toho vlastně mají, i když to nemohli mít veřejně, a rozhodli se to nepromarnit lítostí nad tím, co nemohou změnit.

Jednoho dopoledne je Petar vzal na loď, beze slova, jenom gestem, které nepřipouštělo odmítnutí, a strávili tři hodiny na moři vytahováním sítí, ve kterých bylo víc mořských řas než ryb, a Petar jim u toho vyprávěl, přes Ivův překlad, historky z časů, kdy ryb bývalo tolik, že se prý nedaly ani rozdat zadarmo.

„Teď je jich míň,“ řekl Petar, „protože všechno se časem zmenšuje. Moře, ryby, trpělivost lidí.“ Podíval se na Iva, pak na Emila, pak zase na moře, s výrazem muže, který toho vidí víc, než dává najevo. „Jenom některé věci si drží svou váhu, ať se děje cokoliv okolo.“

Nikdo z nich nevěděl jistě, jestli tou poznámkou myslel moře, rodinu, nebo něco úplně jiného, ale Emil si ji zapamatoval přesněji než většinu vět, které mu ten rok kdokoliv řekl, protože v ní bylo cítit porozumění, jaké se nedalo přiznat nahlas, ale dalo se nabídnout mlčky, z lodní paluby, jako by to byl dárek, který nikdo nemusí rozbalovat před ostatními.

Cestou zpátky k molu Ivo, sedící u kormidla, na okamžik pustil kormidlo jednou rukou a jeho prsty se otřely o Emilovy, jenom na vteřinu, jenom tolik, kolik unesla otevřená paluba pod otcovým dohledem – a bylo to víc, než by kterékoliv slovo dokázalo v tu chvíli vyjádřit.

Poslední týden ubíhal Emilovi rychleji než všechny předchozí dohromady, jako by čas věděl, co přijde, a snažil se to urychlit z nějaké vlastní, nevysvětlitelné škodolibosti. Chodili na tu skrytou pláž teď každý den, i když nebe bylo dvakrát zatažené a jednou pršelo tak, že se museli schovat pod převis skály a čekat, mokří, dokud to nepřestalo, smáli se tomu, jako by promoklí až na kůži byli vtip, který si vesmír připravil zvlášť pro ně dva.

„Kdybych tě potkal jindy,“ řekl Ivo jednou, když seděli namačkaní pod tím převisem, s deštěm bubnujícím centimetr od jejich hlav, „v jiném městě, v jiné době, myslíš, že by to bylo jednodušší?“

„Nevím. Možná. Nebo možná bychom se nikdy nepotkali, protože bys nebyl ten, koho jsem potkal – možná je to tohle místo a tenhle rok, co z tebe udělalo přesně toho člověka, co miluju, a kdyby bylo všechno jinak, byl bys taky jiný, a možná by to nebylo ono.“

Ivo se na něj podíval dlouze, déle, než dovoloval déšť čekat, a řekl jenom:

„To je nejchytřejší věc, co jsi mi kdy řekl.“

„Mám jich víc. Jenom obvykle nejsou tak romantické.“

Sedmnáctý den, poslední celý den, který jim zbýval bez stínu blížícího se rozloučení, strávili na skryté pláži od svítání do soumraku, mlčky většinu odpoledne, jenom leželi vedle sebe na rozehřátých kamenech a nechávali slunce dělat tu práci, kterou slova dělat nedokázala.

„Bojím se, že příští rok to nebude stejné,“ přiznal Emil nakonec, díval se do nebe, ne na Iva.

„Nebude. Bude to jiné. Ty budeš o rok starší, já budu o rok starší, svět se o kousek pohne, jak to dělá.“ Ivo natáhl ruku a našel tu jeho, propletl prsty s jistotou, která Emila vždycky překvapila u muže jinak tak opatrného na veřejnosti. „Ale vrátíme se sem. To se nezmění. Ať se změní cokoliv jiného.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ Ivo se pousmál, hořce. „Jsem ochoten slíbit spoustu věcí, na které nemám žádný vliv. Počasí. Politiku. Jestli bude příští léto pršet. Ale tohle jedno slíbit umím doopravdy, protože je to jediná věc na světě, o které rozhoduju jenom já.“

Osmnáctý den, s vědomím, že zítra bude muset sbalit ten samý kufr, který sem přivezl plný knih a odveze prázdný od té části sebe, kterou tu nechává, se Emil probudil dřív než obvykle a našel Iva už vzhůru, sedícího na kraji postele s výrazem muže, který celou noc nespal a rozhodl se to nekomentovat.

„Nemohl jsi spát?“

„Počítal jsem hodiny, co nám ještě zbývají, a zjistil jsem, že mi to nepomáhá usnout o nic líp, než kdybych je nepočítal.“ Ivo se pousmál, unaveně. „Tak jsem to přestal dělat a místo toho jsem se díval, jak spíš. To pomohlo trochu víc.“

Devatenáctý den mu Ivo bez varování podal obálku.

„Neotvírej to teď.“

„Kdy mám?“

„V autobuse. Někde za Terstem.“

Emil tu obálku otevřel dřív, hned za hranicemi, protože nikdy nebyl dobrý v poslouchání instrukcí, které se týkaly věcí, na kterých mu záleželo. Uvnitř byl jen kus papíru s adresou poštovního úřadu tři vesnice od Vranjaku a jedna věta, napsaná Ivovým nejistým, školním psacím písmem:

„Napiš, až budeš doma. A napiš, kdy přijedeš příště.“

Ivo tu větu psal a přepisoval nejmíň pětkrát předešlé noci, po tom, co všichni ostatní v domě usnuli, se svící, protože elektřina zase vypadla, a nakonec se rozhodl pro tu nejkratší verzi ze všech, protože dlouhé věty, jak zjistil, měly tendenci prozrazovat víc, než bylo bezpečné svěřit papíru, který cestuje přes tři hranice.

Emil na tu větu hleděl celou cestu přes Rakousko, dokud se za oknem nezačaly míhat první moravské kopce, a přemýšlel, jestli existuje způsob, jak na takovou větu odpovědět tak, aby to bylo pravdivé a zároveň to nezničilo oba dva.

Zkoušel v duchu různé verze odpovědi – Miluju tě bylo příliš mnoho a příliš riskantní na papír, který mohl číst kdokoliv, kdyby ho pošťák omylem předal špatné osobě; Uvidíme se bylo příliš málo, znělo to jako odpověď cizímu člověku, ne muži, se kterým prožil nejlepší tři týdny svého dosavadního života; a Chybíš mi bylo pravdivé, ale nesnesitelně bolestné napsat dřív, než vůbec stihl odjet dost daleko, aby ta bolest měla čas se usadit.

Nakonec napsal jen: Příští léto.

A o rok později, na tom samém molu, si domluvili slova, která od té chvíle patřila jenom jim – menší, snesitelnější lež než ta, kterou by si museli říct, kdyby řekli nahlas to hlavní, na co si museli počkat ještě mnohem déle.

Bylo to, přemýšlel Emil o mnoho let později, jedno z nejpodivnějších gest lásky, jaké kdy člověk mohl vymyslet – vytvořit si vlastní tajný jazyk jenom proto, aby se v něm dalo lhát pohodlněji, a přece to fungovalo, přece to drželo pohromadě něco, co by za jiných okolností, v jiné době, možná dávno prasklo pod tíhou vlastního mlčení.

Ještě jednu neděli.