Venkovský příběh – 24. Pucek

Táhli jsme to s Robinem už šestý rok, po těch všech dramatech jsme prožívali klidné období a užívali si jeden druhého. Robin s Dominikem pořád makali v truhlárně ve Vojkově, já si po škole našel práci v jedné bance, kde jsem dělal na pobočce v Písku na zákaznické přepážce. Každý den v obleku, neměl jsem z toho radost, ale co se dalo dělat. S Robinem jsme alespoň tvořili pěkný kontrast úředníka s dělníkem. Naštěstí mně Robin v montérkách vždy přišel sexy a já zase připadal sexy v obleku Robinovi. Bydleli jsme spíše u nás a ve Vojkově přespali sem tam.

Užívali jsme si nejen sami sebe, ale samozřejmě i s klukama z party, tak jak jsme byli zvyklí. Dominik stále chodil s Monikou a jejich vztah nabral na takové vážnosti, že ji požádal o ruku a chystala se svatba. Tak tedy první ženáč z naší party, no jo, holt začíná další etapa života, jen doufám, že si Dominik na nás ještě udělá čas. Což nám slíbil a říkal, že vše bude jako dosud, jen jestli přijdou děti, bude se muset trochu krotit.

Mně udělal ještě větší radost, když jsme si šli jednoho dne zaběhat, tak jak jsme spolu pořád čas od času dělávali. Postavil se přede mě:

„Fílo, rád bych tě o něco požádal, vůbec nevím, jak se to dělá, co se říká, tak to řeknu, jak to je, bez okras. Fílo, jsi můj nejlepší kámoš, a to platí, snad co jsme se narodili. Vždycky jsi byl v mém životě extrémně důležitej a rád bych, abys byl důležitou součástí mýho dalšího života. No abych nebyl moc patetickej, zkrátka bych byl rád, kdybys mi šel za svědka.“

Jak to bývalo v takových situacích, dokázalo mě to dojmout:

„Ty vole, Dome, no jasně že jo! Moc rád, bude mi ctí dosvědčit svatbu mýmu nejlepšímu kámošovi. Ty jo, já snad budu brečet, jak jsi mě dostal.“

Dominik mě obejmul:

„Ale no tak Fílo, nebuď furt taková citlivka, vždyť budeš svědek, to není nic dojímavýho, jen tam podepíšeš, že s tím souhlasíš, a pak se půjdeš pořádně nažrat.“

„Však mě znáš, věčná plačka,“ usmál jsem se.

„Já vím, vždycky jsi byl takovej, ty jsi asi měl bejt holka.“

„No… když se to tak vezme, tak vlastně by to sedělo. To by sis teď třeba bral mě.“

„Ty vole, to mě nenapadlo, ale třeba jo, ty jo, no tebe bych si vzal hned,“ smál se Dominik.

U Kaká se taky moc nezměnilo, po škole šel dělat do call centra zákaznického servisu, kde vydržel dosud. Po práci šel obvykle na trénink, jelikož fotbal ho stále držel, a později si dokonce udělal trenérský kurz a stal se trenérem mrňat. Pořád neměl vážný vztah, resp. měl jich asi milion, jakmile měl přítelkyni déle než měsíc, říkal tomu vztah. Ale jinak to byl furt kurevník, který stejně nakonec upřednostnil naši partu.

Zato u Evky s Vencou to bylo úplně jiné, ti se s tím nemazali. Během těch pěti let se vzali a dva roky po Liborovi se jim narodil druhý chlapeček, kterému dali jméno Filip, po mně. Trochu jsem jim za to vynadal, proč volili jméno po mně a ne po Robinovi. Venca mi tehdy vysvětlil, že se báli, kdyby ráčkoval, aby se mu děti nesmály. Načež jsem oponoval, že to tedy nedomysleli, že kdyby ráčkoval Libor, tak by byl Libou a děti by se smály jemu. Evka na to odvětila, že to je taky na počest člověka, který rozsvítil svět jejího brášky.

S Robinem jsme tak byli strejdové na plný úvazek. Rádi jsme kluky brali do lesa na delší vycházky nebo naopak na dětské hřiště ve vsi a blbli jsme s nimi. Někdy to samozřejmě přineslo i nějakou tu nepříjemnost jako odřeninu nebo bouli. Ale také se nám jednou stalo, že se malý Filípek podělal a my ho na hřišti museli přebalit. Což pro nás byl fakt problém. Když jsme mu rozdělali plenu, přistupovali jsme k němu postupně, jako kdyby se jednalo o jaderný reaktor, a taky tak pracovali. Pohled na nás byl asi tristní, až to jedna maminka nevydržela a celé to vyřídila za nás. V tomto jsme tedy dost selhali, ale maminku naopak velice pobavili.

Z Liborka se stal malý mudrlant, vše musel komentovat, o všechno se zajímal a vůbec uhlídat ho nebyla sranda. Za další rok měl jít už do školy, letělo to neskutečně. Teprve když máte okolo sebe děti, uvědomíte si, jak ten čas hrozně letí.

Vzpomínáte si ještě na Pucka? Ten se s námi celou tu dobu nebavil, z našeho pohledu naprosto bezdůvodně. Ještěže to alespoň stále táhl s Aničkou, která k nám měla blízko. Pucek se držel těch pochybných osob ze vsi a kolem téhle party se stahovaly další podivné existence z okolí. Anička musela mít svatozář, přesto se v mezidobí stal Pucek tátou. S Aničkou se nevzali, ale byli pořád spolu. Bohužel na Puckovi se díky partičce podepsal alkohol a podle toho také vypadal.

Jejich partička byla fakt šílená, buď ožralé nebo zfetované bytosti, které jen koukaly, kde koho oholit o prachy, kde se ožrat a podobně. Tyhle party nejsou vůbec o přátelství a podle toho to taky jednoho dne dopadlo. Anička nám řekla, že se ta jejich partička nějak děsně pohádala a Pucek je poslal do prdele, že už je nechce vidět. Snad tam mělo jít o prachy, ale to přesně nevěděla.

Po tom, co si tímhle prošel, se potkali s Dominikem. Pucek ho pozdravil a dal se s ním do řeči a vlastně ho požádal, zda si nemohou chvilku sednout k řece pokecat.

„Ty vole, Dome, já mám prostě hroznej pocit, že jsem posral, co jsem mohl.“

Dominik se podrbal na hlavě:

„No jako posral jsi toho dost, ale tak snad ne všechno, ne? Však máš dvě super holky, velkou a malou Aničku.“

„To jo, alespoň že ty mám. Myslím ale vůči vám, nechtěl jsem vás vidět, nebavil se s váma a byli jste pro mě vzduch.“

„A to všechno kvůli Filipovi a Robinovi?“ zeptal se vážně Dominik.

„Jo! Mně prostě přišlo nechutný, co dělaj, jak se k sobě chovaj, prostě mi to vadilo. Anička do mě celou dobu hučí, ať je nechám bejt, ať je neřeším. Teď jsem měl jiný kamarády a bylo to vo ničem. Hele zkrátka mi všichni chybíte a závidím vám, jak spolu furt držíte.“

„No to držíme a Anička má pravdu, jestli ti přijde nechutný, co dělaj, vždyť to neřeš, není to tvoje věc. Ani my to nevíme, co spolu všechno dělaj, no teda trochu něco jo, jakože když se tak bavíme, tak řeknou, že si někde užili, ale to je všechno. Je to jako já, když řeknu, že jsme si s Mončou někde užili, nebo jako bys to řekl ty. Řekne se to, ale detaily nevím a ani mě nezajímají. Jako jo, občas si před náma dají pusu nebo chytnou za ruku, ale o co jde? Přece je fajn, že se mají rádi a že spolu takhle jsou. Kdyby se snažili mít holku, tak z nich budou protivný idioti. A jako jestli se třeba bojíš, že tě budou chtít sbalit, tak jsi fakt vedle. Na mě ani na Kaká nikdy nic, ani náznakem, nezkusili. To jsem si třeba taky dřív myslel, že každá buzna jde po každým chlapovi, ale bylo to proto, že mi to tak vlastně naznačilo okolí. Když jsem se ale dozvěděl, že je Fíla s Robinem na kluky, došlo mi, že je to pěkná kravina.“

„Já nevim, jsem prostě čurák, už to nejde napravit, jen jsem ti to chtěl říct, když už jsem tě potkal. Tak já půjdu, ahoj.“

Dominik ho zastavil:

„Počkej! Víš co, je důležitý, ani Fíla, ani Robin nad tebou nezlomili hůl, spíše je sere, že se takhle chováš. Kaká často říká, že mu chybí to vaše pošťuchování, a já tě mám pořád rád. Kurva, vždyť jsi s náma vyrostl, jsi naší součástí. Nikdy jsi neměl v partě zavřený dveře, je to jenom na tobě. Víš co? Přijď normálně v pátek k Šichtovi, však víš, že se tam pořád scházíme.“

„Když to bych se jim musel omluvit a na to já asi nemám koule. Hele beru to tak, že mě v partě nahradil Robin, a tak to prostě je.“

„Ty vole, Pucku, tak ty máš koule na to chovat se roky jako debil a teď nemáš koule na to, aby ses půl minuty omlouval? A jak znám kluky, jim o žádnou omluvu stejně nejde. Jde jim jen o to, abys je bral takový, jaký jsou. A to, že jsou to skvělý kámoši, ti snad líčit nemusím. Víš co? Až se tam všichni sejdeme, tak ti pošlu zprávu a ty přijdeš! A nechci o tom diskutovat. A hlavně, ty vole, tvoje místo v partě nikdo nepřevzal, jen nás teď bude pět.“

V pátek poslední dorazil Kaká se slovy:

„Kurva to je zima, se poseru.“ Pak se podíval na mě s Robinem: „No ale s váma mi bude konečně teplo.“

Začal se hrozně smát, takovým nakažlivým smíchem, že jsme se museli taky smát.

„Nooo Kaká je zase děsně vtipnej, co?“ A hodil jsem po něm tácek.

„No myslím si, že jsem vtipnej, a když ne, tak sebe jsem pobavil dokonale.“ Plynule navázal: „Tak co? Co je novýho, nějaký drby?“

„Ale jo, něco novýho je, to budete koukat,“ odpověděl Dominik.

„No neke, Domčo, ty jsi zbouchnul Monču! Teda Domčo, takhle před svatbou, jo? To se nedělá,“ hrozil naoko prstem Kaká.

Vtom se ve dveřích objevil Pucek, tvářil se tak nejistě a pomalu šel k nám:

„Čau, nebude vadit, když si sednu sem?“

Kaká, Robin i já jsme hodně znejistěli, ale ukázali mu směrem na prázdnou židli. Nastalo chvilku trapné ticho a vzájemné podezřívavé pohledy.

Pucek si nervózně odkašlal a začal:

„Asi koukáte, že jsem si k vám sednul, co? Prostě… no… hele já nevím jak začít. No myslím, že jsem se choval jako debil, já se asi neumim pořádně omluvit, ale Fílo, Robe, sorry za to všechno, asi nemá cenu vám vysvětlovat, proč jsem byl na vás tak hnusnej. Nějaký důvody to tehdy mělo, možná to ve mně hlodá doteď. Ale vidím, že jste se nijak nezměnili, že jste pořád stejný, hlavně ty, Fílo, Robina zase tak moc neznám. Nějak mi přijde, že jsem sám, a ta druhá banda, se kterou jsem to pekl, byla banda kokotů… No prostě bych se s váma rád nějak udobřil, ale nevim jak, panák to asi nespraví, co?“

Zase nastalo trapné ticho, byl jsem z toho celý nesvůj, ale zároveň cítil, že ta slova byla mířena především ke mně, proto bylo potřeba na to nějak zareagovat:

„Ty vole, Pucku, co na to říct? Myslím, že jsi strádal především ty. My jsme si těch několik let užívali báječně. Nejsem si jistej, zda ti mám s Robinem něco odpouštět, no možná něco jo, ale nevím jak moc. My asi jediný, co potřebujeme, je to, abys nás bral, a buď ti to bude vyhovovat, nebo nebude. Když ne, tak pak se asi naše cesty nemůžou protkat. Prostě ber, že jsme s Robinem partneři, stejně jako jsi ty s Aničkou, náš vztah se tě nijak netýká. A my budeme jenom rádi, když zase budeš naší součástí, vlastně jsi mezi náma dost chyběl.“

„Já nevim, co jsem si myslel no, myslel jsem, že teď budete všechny chlapi votravovat, že z vás budou dámičky, že si nastřelíte silikony, já prostě nevím no.“

Robin pokýval hlavou:

„Pucku, já má takovej pocit, že ses s nikým jako my nesetkal, nikdy ses o to nezajímal, což je pochopitelný. Ale měl jsi málo infos a zkreslený představy. Dobrý bude, když budeš mít nějakou obavu nebo dotaz, abys nám to prostě na rovinu řekl a my ti na to v klidu odpovíme. Hele takhle fungujeme s Domem i Kaká, říkáme jim, jak se věci mají, a díky tomu se mezi náma nic nezměnilo.“

Kaká roztáhl ruce, aby Pucka objal, a přitom zahlásil:

„Tak Půca nám konečně dospěl, to mám tak velkou radost. Jo a nad ničím nepřemejšlej, o nic nejde, prostě jen nepíchaj do kundičky, ale do kakáčku. I já bych to rád jednou zkusil do kakáčku…“ Otočil se na nás dva: „Ale ne do vašeho, kluci, abyste si nedělali marný naděje…, prostě nějaký couře dal co proto.“

Tím Kaká opět rozčísl poněkud hustší atmosféru.

„Tak na návrat ztracenýho parťáka!“ zvolali jsme při rundě na oslavu.

„A co ty, Dome? Ty jsi nám k tomu ještě nic neřekl,“ poukázal jsem.

Dominik se jen pousmál:

„Hele není co, my jsme ten dnešek tak trochu zpunktovali už v tejdnu, takže já jsem svý Puckovi už řekl.“

„Áááá náčelník velkej Dom jednal sólo, no ještě že tak,“ smál se Kaká.

Pucek snad konečně pochopil, že to, kdo s kým chodí, mu může být jedno. Tímto byla naše parta zase kompletní.

A bylo rozhodně co plánovat, ten rok se také mimořádně dařilo Robinovi v lukostřelbě. Dva týdny po návratu Pucka mezi nás se v Ostravě konalo mistrovství republiky v lukostřelbě a můj Robin se tam kvalifikoval. Bylo tedy jasné, že všichni sedáme na pendolíno směr Ostrava, abychom tam utvořili pořádnou fanouškovskou základnu. Cesta to byla veselá, Kaká nechal vyrobit vlajku Vojkova, na kterou napsal Robinovo jméno, a mával s ní už ve vlaku:

„To aby všichni věděli, komu fandíme, ne?“

„Kaká, ona ta lukostřelba není zase tak populární a pochybuju, že ve vlaku je nějaká konkurenční fanouškovská skupina,“ snažil jsem se ho zklidnit, to ale stejně nezabránilo tomu, aby s ní v každé stanici přivítal nové cestující.

Mistrovství se konalo v takové větší házenkářské hale a skutečně tam moc fanoušků nebylo, podle mého to byli všechno příbuzní nebo kamarádi sportovců. Na druhou stranu bylo fajn, že jsme se tam nijak zvlášť nemuseli mačkat. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím Robina, ten jel o den dříve s týmem a my jsme se s ním v Ostravě vůbec neviděli. Jen mi volal, že musí držet přísný režim, takže se nesmí rozptylovat.

Pak už nastoupili sportovci. Robin za těch pár let hodně zmužněl, jeho tvář zostřila své rysy, bradku měl stále, stále šlo spíše jen o takový náznak, přesto byla pevnější. Působil více jako zbojník, ale opravdu drsnému vzhledu ubíraly jeho výrazně modré dobrácké a zároveň zasněné oči a lehký úsměv, kterým dával každému najevo, že s ním chce být kamarád. Zamával naším směrem a Kaká ihned začal mávat vlajkou, což Robina rozesmálo a bylo vidět, že je z toho v rozpacích. Jak kouzelná byla jeho rozpačitost, jeden by si řekl, že je skoro jako loupežník, a přitom tam roztomile zmatkuje.

Střílení vypuklo, pravda že pravidla nám byla trochu utajena, ale bylo mi jasné, že se Robíkovi daří, vždy postoupil o kolo dál a na konci dne bylo jasné, že druhý den jdeme fandit znovu. Večer jsme si zase volali, zněl unaveně, ale nadšeně. Lukostřelba sice vypadá jednoduše, ale udržet postoje, nástroj i celý den se pekelně soustředit jednoho opravdu unaví. Zatímco my se chystali do víru ostravské noci, Robin už šel pomalu na kutě.

V Ostravě jsme to pěkně roztočili a skončili klasicky na Stodolní, ve dvě ráno nás však Dominik všechny popadl a tlačil nás na hotel:

„Už jste pařili dost, zejtra musíme bejt vyspaný a Robina ještě pořádně podpořit!“

Mně se vůbec nechtělo, po opravdu dlouhé době jsme si vyjeli z venkova do města, které nabízí tolik lákadel.

Dominik se však přede mě postavil a důrazně pronesl:

„Fílo, zrovna ty bys měl jít příkladem, Robin čeká hlavně na tvoji podporu, tak neblbni a jdeme spát.“

Klasický Dominik, sklapl jsem pusu a šli jsme na hotel. Ráno jsem mu i poděkoval, bez něj by večer dopadl kdo ví jak a já bych Robina zklamal.

Druhý den však měl být úplně nejlepší, ale to jsme ráno nikdo netušil. Robinovi to šlo skvěle, dostal se do absolutního finále. A ten můj kulíšek skončil na mistrovství republiky třetí. Jak já byl pyšnej, při vyhlašování jsem hrdě, vzpřímeně stál a plácal, jako bych si měl obě ruce zlámat.

„Chápete to? Můj Robin je třetí, on je prostě třetí, no není skvělej?“ volal jsem na kumpány.

Alespoň jsme ho mohli jít obejmout a pogratulovat.

„Filípku, viděl jsi to? Já jsem třetí!“ tulil se v objetí ke mně. Byl zpocený, ale šťastný, jeho vůně byla sladší než kdy předtím. „A víš, co to znamená, ty můj trumbero?“

„No přece že jsi úžasnej.“

„Ale to ty přece taky, ale hlavně to znamená, že jsem se kvalifikoval na mistrovství Evropy!“

Já jen vyvalil oči a nevzmohl se na slovo.

Pucek taky vyvalil voči:

„Kecáš!! To je hustý, to musíme jet!“

„No to musíte jet, je to za tři měsíce v Mnichově.“

Pak už nám trenér Robina zase zabavil. Nemohl to ani oslavit, jelikož se hned vraceli na hotel, aby probrali taktiku do Mnichova a jejich tým jel pak v poledne dodávkou domů. To my jsme to oslavit šli, naštěstí už jsme neměli zamluvený hotel a měli jsme v plánu odjet nočním vlakem. Jinak by to asi skončilo divoce.

Doma jsem se nemohl Robina dočkat, ten jel ještě k sobě domů, aby se pochlubil mamce a ségře s Vencou a taky klukům, aby byli na strejdu náležitě hrdí. Když přijel k nám, tak mi ho zase zabavili rodiče, aby jim vše povyprávěl. Robin tak nadšeně, přesto skromně popisoval svoje zážitky a pocity. Veškerou namyšlenost jsem vtáhl do sebe já, jak já byl na něj pyšný, snad jako by to byla moje zásluha. Koukal jsem na Robina jak na svatý obrázek, jeho oči tak vesele těkaly po našich, po místnosti a po mně. Jeho ruce tak nadšeně gestikulovaly a já si mohl prohlížet jeho žílami obalené šlachy. Tenhle pohled se mi nikdy neomrzel.

Když byl propuštěn ze spárů zvědavých rodičů, seděli jsme u sebe v pokoji na posteli. Robin jen v trenýrkách, pokrčené nohy, které v místě kolen objímal rukama. Já ležel, hladil ho po chloupkách na nohou a koukal se mu do očí. Opět ve mně vzplanula zamilovanost, tenhle pocit se mi vracel pravidelně, ale obzvláště intenzivní byl, když se Robinovi něco povedlo. Bylo na něm vidět, jak je šťastný, oči zářily po celém pokoji, i když už bylo šero.

„Šampióne, jsi fakt mega přitažlivej, když jsi šťastnej,“ rozčeřil jsem ticho.

„To je tak vidět, jak je mi dobře?“ pousmál se Robin.

„Je, je nádherný, jak záříš, jsi moje hvězda, jen aby ti to nestouplo do hlavy, to se pak nebudeš zahazovat s někým jako já, ty můj mistře. A až budeš mistr Evropy…“

Robin se rychle překulil, aby si na mě lehl, zajel mi prsty do vlasů a hluboce se mi zadíval s úsměvem do očí:

„Co to je za řeči? Ty tupounku, vždyť to je hlavně tvoje zásluha.“

„Jak moje? Však ty dřeš, trénuješ, cvičíš.“

„No jo, to je pravda, ale je to tady ten malej ťulpas, co mi dává smysl života, důvod, proč dejchám, a smysl mojí existence.“ A začal do mě píchat prstem, aby bylo jasné, že myslí mě.

Přešlo to do lechtání, a nakonec do líbání. Ten večer jsme se krásně pomilovali. Robin byl něžný, jak jen to uměl, atmosféra byla nabita úspěchem a hlavně hlubokou láskou mezi námi. Robin mi svou něžností dával najevo, že jeho předchozí slova vyšla přímo ze středu srdce a já mu svými pohledy a dotyky dával najevo, že on je pro mě ten nejdůležitější člověk na světě. A i poté, co naše milování skončilo, jsme na sobě leželi, drželi se za ruce a volnou rukou jsme hladili jeden druhého ve vlasech, nalepeni na sebe, co to jen šlo. Další slova už nebyla třeba, stačila jen vzájemná přítomnost, která nás pomalu uspala.

Ty tři měsíce byly pro Robina intenzivní, do práce, z práce rovnou na trénink, a domů se vracel tak unavený, že obvykle padl do postele a spal. Trochu jsem tím trpěl, moc času jsme na sebe neměli a romantických či vášnivých nocí bylo jak šafránu. Ale jinak to nešlo, Robin dostal obrovskou šanci a hanba by mě fackovala, kdybych měl vůči němu nějaké výčitky. Byla to daň za úspěch. Na druhou stranu jsem se těšil, až bude zase stát na stupních vítězů. To by mě pýcha vystřelila rovnou do vesmíru. Robinovi jsem to říkal neustále, jak mu to bude slušet s medailí a jak pak pojedeme fandit někam do Ameriky nebo na olympiádu. Robin se tomuto naivnímu pohledu hrozně smál:

„Ale miláčku, vůbec si to takhle nemaluj, už v Ostravě jsem překonal sám sebe a na té Evropě bude extrémní konkurence. Budu z Mnichova odjíždět jak zpráskanej pes.“

Robin mi na mistrovství odjel o dva dny dříve a my se nemohli dočkat, až vyjedeme společně do velkého světa. Ve spolupráci s Dominikem jsem nechal vyrobit fanouškovská trička s fotkou Robina a textem “Robin ist unsere beßte Schütze“. Už s tričky a Kaká se svojí vlajkou, kterou si schoval z Ostravy, jsme vyrazili směr Plzeň a odtud mezinárodním expresem do bavorské metropole.

V Mnichově jsme si pronajmuli dvoupokojový apartmán, jeden pokoj pro tři, druhý pro dva. Já schytal ten menší s Puckem, kterého Dominik vyhodil, že chrápe, a Kaká doplnil, že navíc hrozně prdí. Já nějak nedokázal vzdorovat a pravda, že mně něčí chrápání nikdy nějak nevadilo. Apartmán byl asi pět stanic metrem od areálu, kde se mistrovství konalo. V podvečer jsme se šli podívat po městě, jak Kaká říkal, omrknout zdejší Gertrudy a já že se mrknu na nějaký Horsty.

Mistrovství se tentokrát konalo v otevřeném areálu, jaro bylo v plném proudu, tak jsme se na tribuně slunili a já se nemohl dočkat svého mistra. Když jsem tak hodnotil ostatní účastníky, nebylo pochyb, že Robin je ten nejhezčí. Konečně nastoupil, při nástupu se uklonil, zamával, a když našel očima nás, což díky vlajce nebylo složité, začal se smát pohledem na naše trička. Pak zvedl ukazováček, políbil ho a namířil s mrknutím směrem ke mně. V břichu jsem měl okamžitě motýlky, takové gesto, takhle veřejně, je prostě skvělý. Dominik si toho taky všiml, přátelsky mě poplácal po zádech:

„Viděl jsi to, Fílo? Ten tě má mega rád.“

„Jojo, je pořád úžasnej, a nech mě bejt, nebo budu ještě rudej,“ šťouchnul jsem do Dominika.

Ale co to? Robin střílel fakt dobře, ale výsledková tabulka mluvila jinak, Robin jen kroutil hlavou. Z jeho výrazu bylo jasné, že se nedaří. Čekalo ho ještě pár kol, tak jsme doufali, že se umístění zlepší. Bohužel ani další kola se nedařilo a Robin skončil na spodních příčkách. Robin všem zatleskal, uklonil se a odešel. Nepřipadalo mi, že je zklamaný, ale trochu smutku jsem tam viděl. Zato já to prožíval. Byl jsem z toho smutný kvůli Robinovi. Věděl jsem, že opravdu dřel, připravoval se, trénoval, prostě tomu dal snad všechno, co mohl, a takhle to dopadlo.

Po neúspěchu si Robin u trenéra dohodl, že pojedou domů sami a on že se přidá k nám a alespoň ten neúspěch zapije. Vzali jsme ho do našeho apartmánu, kde se ukázala Puckova poněkud natvrdlá mysl. Dominik mu řekl, ať se přestěhuje k nim, což nechápal proč, že ho přece vyhodili do malého pokoje, a tak u nich může spát Robin.

„Ty vole!“ zahřměl Dominik. „Tam je pokoj pro dva, tak tam asi bude spát Fíla s Robinem, ne?“

Šli jsme na jídlo a trochu zapařit, Robin byl unavený a já smutný, že to nevyšlo, alespoň kluci se bavili dobře. Nicméně jsme se kolem deváté večer rozloučili a šli spát s tím, že kluci ještě půjdou někam do baru.

Na pokoji jsme padli do postele, Robina jsem objal:

„Robe, mně je hrozně líto, že ti to nevyšlo. Tolik jsem ti to přál, tolik jsi makal a prd z toho.“ Nějak to na mě dolehlo, až jsem měl vlhké oči.

„Fildo, ty troubo jeden citlivej, to ti nemusí bejt vůbec líto. Já od toho opravdu nic nečekal, mně bylo jasný, že na tohle nemám. Nechci, abys byl smutnej kvůli mně, když já vlastně ani nejsem. Podívej, dostal jsem na mistrovství Evropy, to je ta bomba, ze který se můžeme radovat, ne?“

„Tak to je jasný, ale stejně, ještě jak jsem tě viděl na hřišti, jak jsi smutnej.“

„Jako trochu jo, ano, i když jsem neměl žádný očekávání, tak někde vzadu v hlavě živíš takovou tu malou naději, že by se to třeba mohlo povést, tak malé zklamání se dostaví, ale hned jsem to hodil za hlavu a mám prostě radost z umístění na republice a to, že jsem se sem vůbec dostal. Ale jedno ti řeknu, teď jsi tak roztomilej, že bych tady s tebou dělal věcí, ale promiň, jsem fakt úplně hotovej, že bych šel hned chrnět.“

Zamotali jsme svá nahá těla do sebe, popřáli si dobrou noc a v objetí usnuli.

Probral jsem se kolem osmé ráno, Robin ještě tvrdě spal, tak jsem se k němu dál se zavřenýma očima přitulil. Vtom se prudce otevřely dveře do našeho pokoje.

„Vstávat, musíme vypadnout…, ty krávo.“ A dveře se zase zabouchly, podle hlasu to byl Pucek.

Zpoza dveří jsem slyšel tlumený rozhovor:

„To vole, voni tam ležej na sobě a Filip na sobě nic nemá.“

„No a co tam vůbec lezeš?! Nebo proč nezaklepeš, to jsi vážně tak natvrdlej?“ čílil se Dominik.

„No tak abych je vzbudil a je přece divný na sebe klepat, ne? Ty vole, to je fakt divný, voni tam na sobě ležej?“

„A co jsi asi čekal, že bude každej v jednom koutě a na sobě mít čtyři kožichy?“

„Ty vole, ale tak takhle před náma? Dyť vědí, že jsme tady.“

„Pucku, neser, jaký před náma? Mají svůj pokoj.“

„Já nevím, mně to prostě přijde fakt divný, jak dlouho jste si na to museli zvykat?“

„No já nevim jak Kaká, ale já vlastně asi nijak, jako když si dali poprvý přede mnou pusu, bylo mi to divný, ale vlastně asi jenom proto, že jsem to nikdy předtím neviděl, pak mi to přišlo už normální.“

Do toho se vložil Kaká:

„Jo, Pucku, to si zvykneš, jenom jsi to nikdy předtím neviděl, já si ale taky nemusel zvykat, prostě jsou spolu, tak jsem neřešil. A kdyby si to přede mnou rozdávali, tak je mi to jedno. No možná ze zvědavosti bych se podíval.“

„Ty jsi dobytek, Kaká!“

Snažili se být potichu, ale moc jim to nešlo. Pucek mě docela nasral, já věděl, proč jsem ho vždycky spíše jen toleroval. Ale upřímnou radost mi udělal Dominik a Kaká, jak nás bránili, jsou skvělý, stejně tak je budu bránit já, když to bude třeba.