Venkovský příběh – 33. Liborkův a náš velký den

Byl skoro konec srpna a Robin dostal pozvánku na konzultaci do školy, kam měl Libor po prázdninách nastoupit. Konzultace byla individuální, jen mezi třídní učitelkou a Robinem.

„Ty jo, Fílo, Libora bude mít učitelka Malinská, ta mě měla ve třetí a čtvrtý třídě, to je dobrý.“

„Aha a jaká je, nějaká megera?“

„Nene, byla v pohodě, měl jsem ji rád, ty jo, ale to je skoro dvacet let, to je hrozný. Takže, Libčo, až budeš chodit do tý školy a paní učitelka ti bude vyprávět, že jsem zlobil, tak to vůbec není pravda, rozumíš?“

„Strejdo, ty jsi zlobil?! Zlobil, strejdo Fildo?“ sondoval Libor.

„Nooo, jako Libčo, já ho tehdy ještě neznal, ale jak ho znám teď, já myslím, že paní učitelka bude mít pravdu,“ řekl jsem zamyšleně a mrknul na Robina a jen on chápal ten dvojsmysl.

Robin popošel ke mně, pleskl mě silou přes zadek:

„Takže paní učitelka má pravdu, jo? No to uvidíš, jak umím zlobit.“

Liborek i s Filípkem, který dosud jen pozoroval, začali skákat okolo nás:

„Zlobíš, zlobíš, chceš dát strejdovi Fildovi pusu.“

Vyjeveně jsme se na sebe podívali, až Robin povídá:

„Hele, vy dva skrčci, co to tady vytrubujete, oba dva chceme dát pusy, ale vám!“

Načež jsme se začali honit po domě, až jsme je chytili, unesli k nám do postele. Tam jsme leželi, Liborek na Robinovi a Filípek na mně. Drželi se nás jak klíšťata, hladili nás po hlavách, až po chvilce usnuli. My s Robinem na sebe jen tak koukali a v Robinově pohledu jsem vyčetl, jak moc ho tato role baví. I já se cítil naprosto šťastný. Vlastně mám to, po čem jsem toužil, nádherného, milého a hodného přítele a dva skvělé raubíře, kteří nás sice moc odpočinout nenechají, ale bohatě to vracejí svou láskou k nám.

V daný den se Robin vypravil do školy, a když vešel do kabinetu, vítala ho paní učitelka Malinská:

„Aho… tedy dobrý den, Robine, pamatujete se ještě na mě? Teda z tebe je chlap jak hrom. Tedy z vás, promiň, já vás vidím furt jako děti.“

„Dobrý den, paní učitelko, no jakpak bych se nepamatoval, spíše mě udivuje, že si pamatujete vy mě, tolik let a tolik dětí jste učila. To tykání neřešte, alespoň se budu cejtit zase jako děcko, jen mi radši nedávejte žádnou písemku, to by dobře fakt nedopadlo.“

„No Robine, kdybyste učil, tak byste pochopil, pamatuji si většinu dětí. Ale ty, teda vy jste mi utkvěl v paměti trochu netradičním koníčkem a velkou zručností v pracovní výchově.“

Chvilku klábosili o životě, když se dostali k meritu věci:

„Robine, zavolala jsem si vás na individuál kvůli Liborovi. Vím, co se stalo, a je mi to strašně líto, Evička byla hodně nenápadná, ale hodná a musím se přiznat, že když jsem se to dozvěděla, tak já a pár kolegyň jsme to tady oplakaly. A je skvělé, že jsi se jejich dětí ujal. A jak to snáší ten Libor? Má nějaké psychické potíže, smutní, je melancholický, potřebuje nějaký zvláštní dohled?“

„No paní učitelko, jako nejsem psycholog, ale myslím, že dobře chápe, co se stalo, ještě když byl v dětském domově, tak mi přišlo, že se s tím smířil. Jasně, občas se klukům zasteskne, volají mámu a tátu, pobrečí si, ale pak vnímaj, co jim svět přináší, a fungujou asi jako normální děti. Navíc se klukům snažíme pořád dělat nějaký program, jezdíme na výlety, pod stan, do lesa a máme takovou partu kamarádů, kde už si našli kamarádku, dceru od našeho kámoše, a dalšímu kámošovi se teď narodil syn, ale tomu ještě není ani dva měsíce, ale časem utvoří určitě takovou partu, jakou máme my.“

„To je báječné, Robine, takže jestli správně chápu, máte přítelkyni, která je takto přijala, to ti moc přeju. Jinak určitě ti pak dám na schůzkách zpětnou vazbu, a kdyby něco, spolupracujeme s dětským psychologem, tak když bude třeba, budete se mít na koho obrátit.“

„Děkuju, paní učitelko, určitě v tomhle budete kovanější než já, takže kdyby bylo třeba, rádi toho využijeme. No a co se týče té přítelkyně, tam je to trochu komplikovanější, ale určitě byste to měla vědět. Už i sem do Vojkova dorazily moderní trendy, ve skutečnosti mám totiž přítele a spolu se o kluky staráme.“

Paní učitelka ze sebe dostala překvapený úsměv:

„Aha, to je zajímavý, to se ke mně nedoneslo, ono je pravda, že se tady mluvilo o tý nehodě a že ses kluků ujal. Ale tak proč ne, cením si tvého přítele, že je s vámi. A znám ho?“

„Nevím, ale myslím si že ne, on je ze Záboří, ale určitě budete znát jeho mámu, paní Machová vařila tady v jídelně, než šla do důchodu.“

„Faaakt? No jasně, tu si pamatuji, co vím, tak ona měla dva syny.“

„Jojo, ten starší žije v Praze, moc sem nejezdí, a ten můj přítel je ten mladší, Filip.“

„No upřímně, s tímto jsem se ještě nesetkala a jsem ráda, že někoho takového konečně znám. No a jak se má vůbec vaše maminka? Slyšela jsem, že tatínek bohužel zemřel.“

„Jojo, už je to několik let, no a máma, ta je s nervama pryč a po té nehodě je to už špatný. Nějak funguje, ale není to ono a bohužel schází čím dál víc.“

„Fildo, ta úča je fakt super, představ si, že si mě pamatuje, to je, co?“ hlásal Robin hned ve dveřích, když se vrátil domů.

„No tak, Robíku, upřímně, kdo by si tě nepamatoval. Takový roztomilý dítě, hustý vlasy a obrovský modrý voči, myslím, že kdybych chodil s tebou na základku, tak bych už v deseti věděl, čí jsem,“ smál jsem se.

„Ale ty lichotníku jeden, jo a máš pozdravovat mámu a tebe chce poznat, přece jen se může stát, že budeš Libču někdy vyzvedávat.“

Napadlo nás, že dva dny před koncem prázdnin uděláme pro Libču ještě jakousi Welcome School Party, klasicky u Volšáku, a samozřejmě že to bude pravá pánská jízda. S klukama ze Záboří, tak jak jsme to dělávali, ale v poslední době jsme se už hůře scházeli. Pucek docela fungoval, díky Aničce, já s Robinem jsme teď hodně lítali kolem kluků, všemožného zařizování a čas plynul, ani jsme nevěděli jak. Dominik jako tatík taky nestíhal a jediný, kdo se pravidelně ozýval, byl Kaká. Sakra, jak nás to s Robinem mrzelo, ale snad se to po prázdninách zklidní a zase se budeme pravidelněji scházet.

U Volšáku byl první Kaká, který už připravil a zapálil oheň, a my se postupně scházeli. Byl to sice pánský večírek, ale Dominikovi jsme udělili výjimku, kdy přivezl i malého Domču, aby strávil chvilku na své první párty s tím, že se pro něj Monča staví. Dominik seděl u ohýnku a malého Domču pyšně držel a povídá:

„Ty vole, synu můj, tobě ještě nejsou dva měsíce a ty už tady s náma paříš? Řekni mi, co z tebe vyroste? Nebo řekni aspoň táto!“

„No to si ještě počkáš, vole, to když jsem chtěl po Andule, tak to bylo jenom mama, mama, mama, a tata nic,“ komentoval Pucek.

„No a co, Dome, jak se cejtíš jako tatík?“ vyzvídal jsem.

„Ty jo, Fílo, řeknu ti, je to nádhernej pocit, nikdy jsem si nemyslel, že by mě tohle mohlo nějak změnit, ale jsem najednou takovej víc emotivní nebo jak to popsat, no asi mám šestinedělí nebo co. Jen se s ním nedá ještě moc blbnout, on sebou furt mele, kope, je takovej křehkej, tak ho do ruky moc neberu, protože se bojím, jenom před váma tady dělám otce roku,“ smál se.

Když si Monča Domču odvezla, vrhnul se Kaká na Liborka:

„Libčo, tak ty už jsi tak velkej a půjdeš do školy jo? To je neuvěřitelný, jak to letí, takovej velkej chlap už jsi.“ Chvilku s ním blbnul, vyptával se, na co se těší, jestli už umí něco napsat a takové ty klasické dotazy, co se školákům dávají.

Tahle pozornost Kaká vůči Liborovi však naštvala malého Fildu. Ten byl napruzený, až vzal svůj míč a mrsknul s ním vztekle o Kaká. My jsme Fildu okřikli, Kaká se otočil:

„Copak, Fildo? Si s tebou nekopu, co? Dneska jsme tu kvůli bráchovi, víš, ale pojď, jdeme si začutat.“

Když se vrátili k ohni, Robin se omlouval Kaká za Fildu, Kaká jen mávnul rukou:

„V pohodě, prosím tě, ale asi trochu žárlí, co?“

„No asi jo, překvapilo mě to, jako jsi jeho hodně oblíbenej strejda, vždycky se těší právě na tebe, říká ti vtipnej strejda,“ vysvětloval Robin.

„Jééé, tak to je moc hezký, to mám radost, oba kluci jsou super, ale Libora míč moc nezajímá, Filda je k neutahání, tak možná proto mě má radši.“

Chvilku jsme mlčky seděli u ohně, až Dominik povídá:

„Teda to je stejně hustý, nedávno jsme šli do školy my a teď se blíží doba, kdy my povedeme někoho do školy. Půca už vodí, teď tady kluci. Pamatujete si ještě, jak jste šli poprvé do školy? Já teda vůbec.“

„Jojo,“ řekl Pucek. „Teda ne že bych si to nějak pamatoval, ale nejvíc si pamatuju na ten šílenej úbor, co na mě naši navlíkli. Upnutý džíny, do kterejch jsem se sotva vešel, namačkaný koule v rozkroku a zastrčenou košili, ze který mi vytejkal špek, ještě si mě vyfotili a tu fotku vystavili v kuchyni.“

„Jooo, ale to si pamatuju, teda spíš tu fotku, no nechci bejt hnusnej, ale to byla fakt šílenost,“ smál se Dominik.

Jelikož zaznělo slovo koule, samozřejmě i Libor s Fildou se začali chichotat, Pucek s nimi:

„To je v pohodě, to se neomlouvej, no chlapi, hlavně že se skvěle bavíte na můj účet.“

„No to já si pamatuju, že jsem hrozně brečel,“ začal Robin. „Hrozně jsem se bál toho, co na mě čeká, že tam nebudu nikoho znát, přitom tam byli kluci ze školky, nevím, prostě hysterka. Ještě si pamatuju, že jsem si s sebou vzal moji opičku na spaní, kterou mi máma před školou zabavila, že by se mi ostatní smáli, to jsem bral jako úplnou zradu a brečel ještě víc. Tak doufám, Libčo, že budeš statečnější než strejda.“

„No jo, ta tvoje opička, viď?“ poznamenal jsem. „Nebýt té, tak spolu možná ani nejsme.“

„Jak to?“ ptal se Dominik.

„Na opičku se vymlouval, když jsme se poznali tehdy na tý akci, co jsi Robina přivedl poprvé. Popadl v noci moji ruku a tulil se k ní, pak se vymlouval na opičku,“ šťouchnul jsem do Robina.

„No to je vlastně pravda, vidíš, na to jsem opomněl,“ vydechl Robin.

Ještě chvilku jsme vzpomínali, kluci jen napjatě poslouchali a nechápali, jak mohli tihle velcí strejdové být malí jako oni. Pak nastalo chvilku ticho, kdy mi to nedalo a ticho jsem rozčísl:

„No a vlastně my tady s Robinem a klukama máme docela hustej drb. Je tady mezi náma někdo, kdo před náma skrývá tajemství, tak by se měl dobrovolně přiznat.“

„Cože? Půca je teplej?! Já to věděl, Půůco,“ vykřikl Kaká.

„Drž hubu, sám jsi buzna,“ bránil se Pucek.

„Ale no tak, Kaká, dostal jsi šanci se přiznat a promarnil jsi ji,“ podíval jsem se lehce vyčítavě. „Jen se přiznej, jak dlouho to spolu táhnete?“

Kaká vytřeštil oči:

„A sakra, odkud to víte?“

Robin jen zavrtěl hlavou:

„Kaká, ty vole, když chcete tajit, že jste spolu, tak si nedávejte rande v Písku, kde můžete kdykoli někoho potkat. Jestli jste tak tajný, tak jezděte na rande do Budějc nebo ještě dál! No pánové, abyste tomu rozuměli, tady náš Kaká se tváří, že už není takovej alfasamec, přitom to táhne s naší Petrou.“

„No nekecej, Kaká, tak to je super, ne? Proč ty tajnosti, to je v případě Petry přece zbytečný, ne?“ ptal se Dominik.

„Nooo jako je, ale my jsme se tak dohodli, já si nebyl jistej, Peťa taky, tak jsme dohodli, že to spolu prostě zkusíme a zatím jenom mezi náma, ale myslím, že nám to funguje fakt dobře.“

„Tak já myslím, že je to super, Peťa dlouho nikoho nemá, furt nemohla najít toho pravýho, a přitom bydlíte pár metrů od sebe,“ komentoval jsem.

„Jojo, musím říct, že si docela rozumíme, a taky si myslím, že už není důvod se skrývat, zvlášť když už jste nás vyhmátli, vy stalkeři,“ smál se Kaká.

„My stalkeři? My šli jenom s klukama na pohár a museli jsme počkat, abysme vás nevyrušili,“ smál jsem se. „Jen jsme čekali, jestli se přiznáš, ale to asi ne, když už to evidentně táhnete delší dobu.“

Zbytek večírku proběhl nevídaně klidně. Asi jsme nechtěli dělat blbosti před klukama, anebo jsme už trochu povyrostli a zmoudřeli? Kdo ví? Ale taková ta teen divokost se trochu vytratila, i když ne zcela.

Druhý den jsem poslal Robina s klukama do Vojkova napřed s tím, že se stavím ještě u našich. Mamka potřebovala menší nákup, a tak jsem šel do místního krámku a zrovna jsem cestou, po delší době, potkal Petru. Smál jsem se na ni a mával. Dali jsme se do řeči a po úvodních slovech jsem rovnou přešel k věci:

„No Peťo, zrovna jsme tě včera docela pomlouvali,“ usmíval jsem se.

„Co? Mě? Proč? Co jsem udělala?“

„No spíš neudělala, vůbec jsi se nikomu nepochlubila, že už nejsi sama,“ smál jsem se.

„Hmmm, Dan, viď? To je taková drbna, byli jsme dohodnutý,“ prskala Petra, ale spíš jen tak s humorem.

„Jako jo, ale neboj, nic neřekl, přiznal se pod tíhou důkazů. Ale sám říkal, že už nevidí smysl to dál skrývat, že zkušební období dopadlo dobře, nebo jak to říkal.“

„Jo, však v pohodě, jsem s ním ráda, takže mi to nevadí, ani mi to nenapsal, že už to víte. Já s ním dneska ještě nemluvila.“

„Teda řeknu ti, že vy dva jste tajnější, než jsme byli my s Robinem, ale přece jen mě to dost překvapilo, moc dobře si vzpomínám, co jsi mi řekla jedné zimní romantické noci, která dopadla naprosto tristně, protože mi pořád nedocházelo, že s tebou nemám budoucnost. Jak jsi hanila Dana, že je to slizký manekýn, nebo jak jsi ho to nazvala.“

„Jojo, já si to pamatuju moc dobře a sama sebe jsem překvapila. No hele, vzniklo to dost nevinně, víš, jak jsem hrála tu komedii s Robinem, že jsem jeho přítelkyně, aby neměl problém, aby mohl kluky adoptovat? Tak to on tehdy za mnou přijel, vymyslel ten plán, že budu jako Robinova přítelkyně. Už to, s jakým zápalem o tom mluvil, jak to vymyslel, jen aby se kluci dostali do péče Robina, ve mně zanechalo velkej dojem. A drtivou většinu těch detailů, jako vyprané prádlo, společné fotky, to byl taky jeho nápad. Hrozně mu tehdy záleželo na vás a na klukách, abyste byli všichni spolu. Když jsem ho pozorovala a poslouchala, tak se ve mně něco zlomilo a pochopila jsem, že je fakt hodnej, že to není ta kopačka, za kterou jsem ho vždycky měla.“

„Co? Takže to je všechno jeho práce?“

„Jako úplně všechno ne, ale velká většina jo, tak jsem mu začala dávat najevo náklonnost, a tak jsme teď spolu.“

„Ty jo, tak to jsem ani netušil, to, že tě oslovil, to je mi jasný, že za tím stál on, on byl tehdy u toho, když jsme řešili s jeho tátou, co a jak, ale že to dotáhl až k dokonalosti, to vůbec netuším.“

„Je samý překvapení, co?“

„To ti řeknu, někdy se tváří, že napočítat do pěti je složitá matematická operace, a pak tohle.“

Je to tady! Prvního září, já, jako bych nemohl dospat, jsem se převaloval snad už od pěti. Zato Robin chrněl spánkem spravedlivých. Ležel tak podivně na zádech, rozhozené ruce, jednu nohu pod peřinou, druhou naopak venku. Boxerky dávaly jasně najevo, že jsou malé a že by bylo lepší je vůbec nemít, ale bez nich jsme se moc neodvažovali spát, neboť jsme nevěděli, kdy kluci vtrhnou do pokoje, jako se nám párkrát už stalo, když se báli při bouřce nebo jim prostě bylo smutno a potřebovali se přitulit. Mohl jsem alespoň mé nespavosti využít a prohlížet si Robina, jak spí, a tak trochu si s ním hrát, jezdil jsem zlehka prstem po jeho chlupech na těle, nahoru a dolů, položil ruku na jeho bříško a užíval si toho, jak dýchá. Hladil jsem jeho holou nohu a samozřejmě prstem taky polechtal na jeho stanu v boxerkách, což se mi vracelo menším i větším cukáním, až se na boxerkách objevil mokrý flíček. Měl jsem rád, když jsem ho mohl takhle pozorovat a lehce provokovat, nejenže to byl sakra sexy pohled, ale také to dávalo do mé duše jakýsi klid a mír.

Pak už jsem se na Robina přitulil, abych ho pomalu vzbudil:

„Robinku, miláčku, Růženko ospalá, musíme vstávat, malej Robinek už je dávno vzhůru,“ a pohladil jsem ho v rozkroku.

„Dobré ráno, Fildo, ty jo musíme vzbudit našeho školáka, ale s tímhle školákem za ním nemůžu,“ a překulil se na mě, až jsem cítil kamenný tlak na břichu, pak si sedl obkročmo nad moji hruď a jeho mokré boxerky trčely nad mým obličejem.

„Tak, ty jeden šprte, teď zažiješ opravdovou šikanu!“ pokoušel se říct přísně Robin. „Přiznej se, ty couro, že se ti líbí, co právě vidíš?“

„Ano, prosím,“ špitl jsem.

„Tak mi smíš ty boxerky sundat a udělat mi dobře a pořádně, tak jak to šprti umí!“

Vysvobodil jsem jeho penis, až mi koule vypadly na obličej. Začal jsem je olizovat a pak si rukou strčil jeho tvrdou mokrou kládu do pusy a začal kouřit. Robin se naklonil tak, aby to bylo pohodlnější, a tak povýšenecky mě poplácal po tváři. Netrvalo dlouho a začal do mě ládovat svou dávku, která mi tekla rovnou do krku.

„No vidíš, že umíš k něčemu bejt, ty šprte jeden.“ A mrknul na mě.

Musím říct, že šikana mi byla vždycky odporná, díky partě jsem se terčem šikany nikdy nestal, ale jednou jsme s Kaká lehce šili do jednoho jednoduššího kluka, a i když to bylo jen pár blbých poznámek a nějaký lehčí šťouchanec, dnes se za to stydím. Nicméně takováhle šikana, o jakou se Robin pokusil, ta by mi proti srsti rozhodně nebyla.

Hodili jsme sprchu a šli vzbudit ty naše dva drobky. Já tahal z postele Filípka:

„Fildo, vstávej, už je ráno, musíš doprovodit bráchu to školy.“

Vykouklo na mě nedůvěřivě jedno kukadlo. Filda měl oči asi po dědovi, takže modré jako Robin, světlejší hnědé vlasy je zvýrazňovaly, a tak to vypadalo, že koukají, kde by provedly jakou lumpárnu. V duchu jsem si říkal, jo, Fildo ty budeš jednou lamač dívčích srdcí. Jen se snad brzy naučí říkat R, aby se mu nikdo nesmál.

„Stejdo, a Libou do tý školy netlefí?“

„Ale to víš, že trefí, ale je to jeho první den a je pro něj moc důležitý, abychom šli všichni.“ A zvednul jsem ho z postele a postavil na zem a raději chvilku držel za ramena, aby nespadl, než se probere a pochopí, že už je vzhůru.

To Robin se jal probouzet Liborka, hladil ho po tváři:

„Libčo, vstávat! Hola, hola, škola volá!“

Jenže Libor byl ještě víc mrzutý než Filda, jeho temné hnědé oči vždy vykoukly, jako by chtěly Robina propíchnout, a pak hlavou zajel pod polštář v domnění, že se schová, jeho tenké tělo bylo mrštné jako had, a tak ho Robin horko těžko popadl do ruky a postavil ho naproti Fildovi. Tak jsme čekali, až se oba probudí. Jen jsem Robinovi pošeptal, že se nedivím, že je Filip protivný, jelikož hlášku “hola, hola, škola volá“ na mě používala i moje mamka a vždycky, když to řekla, tak mě to dostávalo do naprosté nepříčetnosti.

„Tak a jdeme si vyčistit zuby!“ zavelel Robin a odebrali jsme se všichni čtyři do koupelny. Pokud jsme měli možnost, čistili jsme si je spolu. Byl to takový zvyk od dob, kdy jsme zjistili, že Filda si zuby čistí tak nějak laxně, a tak jsme potřebovali ho to pořádně naučit a taky pak na něj v tomto směru dohlížet. Nakonec se z toho stala tradice, ze které jsem měl velkou radost, přece jen čtyři polosvlečení chlapi při ranní hygieně úst nám dávalo velký náboj sounáležitosti. Jen jsme se občas s Robinem smáli, jestli se budeme jednou takhle i holit.

Pak nastalo strojení, hlavně tedy Libora, kterému jsme pořídili prďáckou košili, ale když si měl vzít kalhoty, tak protestoval, že chce kraťasy. No nakonec jsme uznali, že v kraťasech a košili bude větší frajer. V kuchyni mezitím Robinova mamka vystrojila opravdovou hostinu, byla připravena bábovka, koláče, pečivo, šunka a ovoce. Po celé kuchyni voněla káva a kakao.

„Téda, kluci, podívejte, jakou nám babička vystrojila hostinu, co se to děje? Tady jde dneska někdo do školy nebo co?“ smál jsem se a na Liborkovi se konečně začala zrcadlit nějaká hrdost.

„No teda mami, taková hostina, to jsi musela vstávat ve dvě, ne?“ podivoval se Robin.

„Nene,“ pravila paní Bláhová tak trochu smutně, „když už tady máme velkýho školáka, tak je třeba, aby se hodně najedl, aby měl sílu.“

„Tak my už se tady obstaráme a ty se jdi oblíknout,“ instruoval Robin mamku.

„Kluci, já vás vyprovodím jen tady u vrátek, já ke škole nepůjdu, snad se nebudete zlobit, a ty, Liborku, ty to určitě zvládneš i beze mě.“

Robin si ji vzal stranou a vyzvídal, co se děje. Paní Bláhová mu vysvětlila, že by to na ni bylo moc, že by všude viděla Evu, a tak se takto rozhodla. Blížilo se první výročí té události a ona byla čím dál skleslejší. Sice jsme se ji snažili zapojit do našeho života a chtěli jsme, aby s námi jela někdy na nějaký výlet, ale byla čím dál uzavřenější. Vůbec se nám nelíbila a marně jsme přemýšleli, co máme dělat.

U školy bylo pořádně rušno, ostatně jako pokaždé, když je škola, a první školní den je o to víc. Liborek hrdě se svojí aktovkou s “bambánem“ a kornoutem se sladkostmi a ovocem stál naprosto ukázkově, až by se dalo říct uvědoměle.

„Ahoj Robine,“ ozvalo se za námi, tam stála holčina zhruba v našem věku a hnala se k Robinovi.

„Ježíš ahoj!“ vykřikl Robin.

„Tak taky už vedeš, jo? No já toho našeho taky už, to je hrozný, jak to letí, nedávno jsme seděli spolu v lavici a teď tohle,“ smála se.

„Jojo už je to tady, jsme rádi, že je máme.“

„Já vím, to je hrozný, co se stalo, ale kluci vypadaj spokojeně, jsi fakt frajer, že jsi se k tomu tak postavil. Tak snad se ti naši dva raubíři budou kamarádit.“

„No uvidíme, bylo by to fajn, jinak mimochodem tohle je Filip a tohle je Zuzka, moje spolužačka ze základky, sedávali jsme spolu, no a občas si napsali nějaký psaníčko.“

„Ale neboj, nemusíš žárlit, nic z toho nakonec nebylo, viď, Robine,“ řekla Zuzka a viděla můj nejistý výraz, a tak pokračovala. „No nebojte, nemusíte se tvářit, tady ve Vojkově to není zase tak velký tajemství, jen jsem vás spolu nikdy neviděla, tak jsem ráda, že tě konečně poznávám.“

Bylo to takové veselé intermezzo, kdy jsem se seznámil s Robinovou první láskou, když ještě asi tápal, a kdyby to měl směrem děvčata, tak by třeba dnes vedli spolu svoji ratolest.

Prvňáčci se již pomalu měli řadit ke svým třídním, Robin Liborkovi ukázal, kdo je paní učitelka Malinská, aby šel k ní. Liborek se tak zarazil, díval se na nás tři, a jako by najednou dostal strach. Ten den bylo trochu pošmourno, tak den nepůsobil zase tak vesele, ale v tu chvíli sluníčko vykouklo. Liborek se na nás podíval tázavým pohledem:

„A strejdo, maminka s tatínkem se taky dívají, jak jdu do školy?“

Sedl jsem si k tomu šmudlovi na bobek:

„To víš, že se dívají. Vidíš, jak zrovna vykouklo sluníčko? To je proto, že odehnali ty mraky, aby na tebe dobře viděli, a jsou teď moc a moc pyšní na to, jakýho maj velkýho a statečnýho kluka, který jde dnes do školy. A budou tě pozorovat celou dobu a držet ti palce, aby se ti ve škole líbilo a dařilo.“

S tím už se Libor rozběhl s chrastícím kornoutem k paní učitelce a ostatním dětem. My tam s Robinem stáli, mezi sebou jsme drželi za ruce Fildu a oba byli naměkko, pozorujíce tento zásadní krok v životě každého. Cítili jsme oba opravdovou otcovskou hrdost, nyní už to nebude jen o hraní a blbnutí, ale i o povinnostech nás všech.