Venkovský příbeh – 6. Velký pátek

Novoroční dopoledne mě probralo ze spánku, kouknul jsem na telefon a tam zprávy od všech kumpánů. Vše typu: Vítej mezi chlapy! Dopadlo to, věřím, skvěle? Už jsi nepřišel, to jste do toho bušili do rána?

Zase se mě chytil pocit zmaru, zklamání a uvědomění si, že jsem k ničemu. Znovu jsem se zaryl do polštáře a začal plakat. Přemýšlel jsem, zda má cenu dál plánovat svůj život, nemám absolutně žádnou budoucnost, všechno je v hajzlu. Přitom představy byly jasné, škola, zda další studia nevím, práce, manželka, děti a budu nejšťastnější pod sluncem. Vždy jsem viděl nejsilnější zázemí právě v rodině, bez které budu v budoucnu úplně sám a život tak ztratí jakýkoli smysl. Zoufalost nabrala maxima, v tu chvíli jsem moc nepřemýšlel a poslal hromadnou zprávu klukům:

Nic se nestalo a prosím vás PŘESTAŇTE UŽ KONEČNĚ ŘEŠIT MOJE PANICTVÍ, JSTE FURT JAK IDIOTI!!!!!!!

Žádná reakce nepřišla. Byl jsem úplně uzavřený ve svém nitru, alespoň naši mi zvedli náladu. Čím, to neumím říct, ale v jejich přítomnosti byl takový klid a pohoda. Náladu mi zkrátka zvedli jen tím, že prostě jsou.

Po obědě jsem šel k sobě do pokoje, ale hned vzápětí zvonil u dveří zvonek. Na chodbě jsem zaslechl Dominika:

„Dobrý den, paní Machová, všechno dobré do nového roku, jé, vám taky, pane Machu, dobrý den. Tady jsem přinesl nádobí ze včerejška, snad je to všechno, co včera Fíla přinesl. Je doma?“

„Ahoj Dominiku, děkujeme, tobě samozřejmě taky a díky za nádobí. Jojo, Filip je v pokoji, tak běž za ním, snad neusnul.“

Dominik vešel do pokoje:

„Čau brácho, neruším? Nehoníš?“ smál se.

„Prosím tě, ty jsi vůl, co?“

„Jak je? Ta zpráva byla dost vostrá. Neříkej, že Sýkorka nemohla.“

„Sýkorka mohla až moc, ale já zase dopadl jako s Petrou,“ řekl jsem zasmušile a vyprávěl, jak to celé proběhlo. Že jsem z toho úplně mimo a přiznal, jaké myšlenky mi běží hlavou.

Dominik pečlivě poslouchal, a když jsem domluvil, tak začal on:

„Fílo, to mě štve, ale asi už chápu tu zprávu. Na rovinu, trochu jsme tě včera probírali s klukama v hospodě a díky tomu se asi Sýkorka chytla. Anička nás seřvala, ať tě furt v tomhle směru neřešíme, Kaká ji trochu utřel, i když ona se fakt nenechala. Ale teď to chápu, prostě jsi nervák a my tě do toho tlačíme. Takže to už se nestane a klukům to vysvětlím, kdyby tvoji zprávu nepochopili. Ale co nechci poslouchat, je, že jsi k ničemu, nula a podobný věci. Jsi pro naši partu a spoustu jinejch lidí velice důležitej a rozhodně ne zoufalá troska, takže to si odpusť!“

Chvilku jsme seděli mlčky, když Dominik pokračoval:

„A vůbec, potřebuješ vypnout, co takhle jít si zaběhat? Už jsme nebyli ani nepamatuju, loni snad vůbec.“

To měl Dominik pravdu, čas od času jsme spolu chodívali běhat, jen my dva, a nějak na to zanevřeli. Souhlasil jsem okamžitě, potřeboval jsem se po svátcích trochu začít hýbat, a hlavně vyběhat včerejší noc. Dominik byl rád a jen se skočil domů převléknout a za dvacet minut byl zpět. Měl na sobě opravdu úžasný sportovní model, naprosto příšernou teplákovou soupravu, kterou měl snad po svém dědovi, takže to vypadlo, že ve sklepě vysypal pytel brambor a ten si vzal na sebe. Celé to korunovala zmijovka. Šílený outfit však přebilo Dominikovo nadšení, které mě nakazilo, a tak jsme bez dalšího vyrazili.

Běhali jsme něco přes hodinu, kdy jsme se zastavili na konci lesa, odkud už jsme to měli k nám domů jen pár set metrů, a ještě si zacvičili nějaké kliky, protáhli jsme se o stromy a tak. Dominik se na mě zahleděl a povídá:

„Ty, Fílo, jenom chci, abys věděl, že jsme to s tebou nemysleli nějak špatně, nás jenom nenapadlo, že tě to tak vynervuje.“

„Dome, ani na vteřinu jsem si nemyslel, že jste to mysleli nějak blbě. Prostě jsme se na tohle téma dost hecovali a je jasný, že jste mi chtěli taky už něco dopřát a vzali jste to do vlastních rukou. Takže o tohle se fakt neboj. Jen prostě už nechci, aby se to furt řešilo dokolečka. No ale přece jen mi ten včerejšek něco dal, představ si, že i když to včera zase nevyšlo, tak mi i tak Sýkorka řekla, že jsem pěknej chlap.“ A pokusil jsem se o blažený úsměv.

„No však jasně!“ zvolal Dominik. „To má Sýkorka sakra pravdu, jsi pěknej chlap! Tobě se to nebojím říct, dokážu ocenit, když chlap vypadá dobře. Jen se to moc nenosí, když holka řekne o holce, že je hezká, tak je to v pořádku, ale když chlap řekne o chlapovi, že je hezkej, tak je ti jasný, co by následovalo. Puckovi a Kaká bych to v životě neřekl, ale tobě klidně, tebe se nebojím. Vlastně tě mám z tý naší party nejradši. Jsi prostě můj nejlepší kámoš, mám tě rád.“

Koukal jsem na něj jak z jara, vysypal to ze sebe tak spontánně, a přitom to řekl tak hezky. Stáli jsme naproti sobě, mně zase začaly téct slzy. Musel jsem ho obejmout:

„Díky, Dome, tohle je asi přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Musím se ti přiznat, že já to mám vůči tobě úplně stejně.“

Dominik byl mou reakcí taky překvapený:

„Fílo, to jsem netušil, že jsi až takovej cíťa.“

„Upřímnost za upřímnost, jsem a dost velkej, u filmů věčně řvu, jen mě u toho nikdo nesmí vidět.“

Dominik se usmál:

„To je hustý, ale na tom není nic špatnýho, ne každej chlap je holt drsňák. A neboj, tohle si nechám pro sebe.“

Rozběhli jsme se k nám domů. Dominik se u nás ještě stavil, mamka nám uvařila čaj na zahřátí, taťka poručil dát do čaje rum, což jsme s díky odmítli, jelikož jsme si chtěli dát přes leden detox. Povídalo se o Silvestru. Dominik líčil, jak to proběhlo celkem v klidu, jak to táhli asi do čtyř do rána, jak i stačil uklidit, než přijeli jeho rodiče. Mamka se jen zarazila, že já jsem byl doma už v půl druhé, načež mě Dominik podržel s tím, že jsem tam stejně už usínal, a tak jsem šel domů dřív. Za což jsem mu mrknutím poděkoval. Opravdu bych asi rodičům nechtěl vysvětlovat, kde jsem se vzal u paní Sýkorové.

Večer jsem padnul do postele, krásně unavený po běhání, chtělo se mi hrozně spát, ale nemohl jsem pořád přestat myslet na to, co mi dnes Dominik řekl. Dnes ráno mi bylo naprosto strašně, ale jak se to rychle otočilo. Bylo mi najednou dobře, přestal jsem se obávat budoucnosti a v hlavě mi pořád znělo: Vlastně tě mám z tý naší party nejradši. Jsi prostě můj nejlepší kámoš, mám tě rád. Když mi Petra řekla, že jsem sladký, a Sýkorka, že jsem hezký chlap, bylo to milé, ale rozhodně jsem z toho neměl tak hezký pocit jako teď po tom, co mi Dominik řekl. Je to zvláštní, že kámošova slova pro mě znamenají víc než komplimenty od dívek, kterým se líbím. Je to asi proto, jak to s nimi dopadlo, a s Dominikem jsem v pohodě, a navíc se známe tak dlouho.

Zima se překulila do jara, u mě nic nového, snad jen to, že kluci od zimy se o mě opravdu přestali starat, co se týče nějakého řešení, kdy si konečně najdu přítelkyni nebo si alespoň konečně užiju toho, čeho oni mají dostatek. Blížily se Velikonoce, druhá polovina dubna přinesla nečekaně teplé počasí. Na Velký pátek tak Kaká svolal první grilovačku, jakože já připravím maso a u něj to bude. Spát se bude také tam, sice to v noci ještě není na širák, ale mají garáž, která je opravdu velká a je tam tak i malá zašívárna se dvěma gauči a položený koberec, tak se dá spát i tam. Když bude zima, lze tam zapojit přímotop.

Kakáho rodina patří na vsi k těm movitějším, proto i ta vybavená pohodlná garáž, parádní gril s náčiním a pohodlné sezení u ohně v prostorné zahradě. Oba rodiče jsou vysokoškoláci, máma je veterinářka a táta dokonce právník. Naštěstí ne nijak nafoukaní, a tak jim nevadí, že Kaká nebude mít titul, jen se modlí, aby alespoň odmaturoval. Jeho starší sestra Naďa jim to vynahrazuje, studuje medicínu se skvělým prospěchem a zřejmě to časem dotáhne opravdu daleko. Většinou když děláme sraz u Kaká, tak s námi jeho rodiče chvíli posedí u ohně a často připomínají, že jsou za tyhle chvíle rádi. Dle jejich slov s námi vždy omládnou alespoň o dvacet let.

Den před akcí se nám ozval Dominik, jestli by mohl přivést spolužáka ze třídy, taky truhláře, že nemá žádný program, a tak mu to tak trochu nabídl. Kaká a já jsme nic nenamítali. Jen Pucek měl trochu řečí, že pátek je tradičně náš, že je to naše pánská jízda. Tak jsem mu napsal, že Dominik píše o kamarádovi, nikoli kamarádce, takže to pánská jízda bude tak jako tak. Dominik nás ubezpečil, že je to jeho asi největší kámoš ze školy a ať nemáme strach, že je v pohodě a žádného debila by mezi nás nebral. Nakonec tak i Pucek přestal mít řeči.

Druhý den se tak mezi námi objevil Dominikův kamarád. Když přišel mezi neznámé lidi, byl trochu zaražený, což se asi dalo čekat. Ale i tak jsem obdivoval jeho odvahu jít mezi neznámé. Seznámil se s Puckem a přišel ke mně, podíval se na mě, podal mi ruku:

„Ahoj, já jsem Robin.“

Jak to řekl, okamžitě jsem z něj vycítil hroznou dobrosrdečnost. Robin byl asi o půl hlavy menší než já, světle hnědé vlasy, po stranách kratší, ale nahoře husté, ledabyle načesané dopředu, do jakési vlnky. Zvláštní účes, který byl spíše praktický, než že by se mělo jednat o nějaký trend. Výrazně modré oči, díky kterým se smál celý obličej, aniž by se smála pusa. Ta se v tuto chvíli ovšem také smála, spíše usmívala, tenčí rty odhalovaly horní patro bílých zubů. Pod spodním rtem byl jemný náznak vousů a to samé na bradě. Na sobě měl černou košili z jemné tkaniny s volně rozeplými dvěma horními knoflíky, odkud na mě koukal přívěsek Thorova kladiva a pod ním se rýsovala chlupatá prsa lehce atletického těla. Ohrnuté rukávy košile odkrývaly na levé ruce koženou ozdobu v podobě stahováku, který zvýrazňoval jeho svalnaté a žilnaté předloktí, zatímco bicepsy měl tak asi jako každý běžný kluk v našem věku. Celkově na mě zapůsobil takovým vikingským či keltským dojmem.

„Filip,“ a podali jsme si ruce na přivítanou.

„To ty to tady pořádáš?“ zeptal se nesměle.

„Nene, já jsem tu, stejně jako ty, na návštěvě, támhle je hostitel,“ a ukázal jsem na Kaká.

Ti se taky seznámili a Robin vytáhl z batohu lahev Jamesona a nějaké tyčky, prý jako zápisné. Což mi přišlo hrozně sympatické, navíc se chudák tvářil tak, jako by se bál, že to je málo.

Večer probíhal v klidu, klasicky s námi první dvě hodiny seděli rodiče Kaká. Já měl radost z nového návštěvníka, že taky vidím někoho nového oproti těm stále stejným obličejům, byť je mám samozřejmě rád. Robin toho moc nenamluvil a držel se u Dominika. Vlastně jsme se o něm ani moc nedozvěděli, jelikož Kaká s Puckem ho chtěli mezi nás uvést především tím, že vzpomínali, co jsme spolu všechno jako parta zažili, a povídali o lidech ze vsi. I když je Robin vůbec neznal, trpělivě poslouchal, usmíval se a zdálo se, že je mezi námi rád.

Jak večer ubíhal, postupně začali kluci odpadávat a šli spát. Když Pucek vrávoral do spacáku, byl jsem vzhůru už jen já a Robin, který si vzal nové pivo a vytratil se.

Načal jsem si tedy taky ještě jedno a šel se projít po zahradě, na jednom místě jsem uviděl sedícího a o plot opřeného Robina.

„Jo, sem jsi zmizel! Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se.

„No jasně, pojď.“

Sedl jsem si hned vedle něj.

„Teda doufám, že nesedíme tam, co jsme chodili chcát,“ zasmál jsem se.

„Nooo…? Ne, neboj, chodilo se támhle, alespoň doufám, ale zadek mám suchej, a i kdyby, tak teď už je to stejně jedno,“ usmál se fakt mile Robin.

„Teda vlastně nic jsem se o tobě dneska nedozvěděl, nikdo tě pořádně nepustil ke slovu. Jak se ti tady u nás líbí?“

„No řeknu ti, že se mi sem vlastně nechtělo, víš co, kromě Dominika nikoho neznám, ale nakonec jsem jel a jsem rád. Jste fajn týpci a máte skvělou partu, to u nás vůbec není, jako taky mám u nás pár kámošů, ale je to takový, že si každej jede na svým písečku.“

„A odkud vůbec jsi?“

„Z Vojkova.“

Vojkov je velká vesnice, takový satelit Písku, asi deset kilometrů od nás. A shodou okolností je zde ta škola, kde pracuje mamka v kuchyni.

„Cože? Tak to je dobrý, tam pracuje máma ve škole v kuchyni. No vlastně od vás moc lidí neznám, my chodili na základku do Kožlí.“

„Tak to je dobrý, tak to asi tvoji mámu znám.“

„Machová, jestli víš?“

„Jméno vědět nebudu, spíše podle vidění.“

„Ale jinak jsem rád, že se ti u nás líbí, myslím, že jsme dobrá banda. Dominik je takový náš vůdce.“

„Jojo,“ pousmál se Robin, „to je jak u nás na učňáku, taky takový kápo, musí to mít asi všude pod palcem. Ale není to šmejd, má to v hlavě fakt srovnaný, jsme kámoši. No škoda, že mě nepřivedl dřív mezi vás. On o vás často vypráví, tak už konečně vím o kom, jen na toho Pucka si budu muset chvilku zvykat, teda jestli se ještě někdy uvidíme.“

„No tak snad už se teď budeme vídat častěji, když už jsme tě poznali, ne? S Puckem máš pravdu, je to prudič a občas mě pěkně sere, ale znám ho od narození, tak ho tak nějak beru. Kaká, to je takovej komediant, je s ním fakt sranda. No kdybys nás poznal dřív, to už bys věděl, co a jak.“

„Rozhodně, on už mi Dominik párkrát říkal, jenže jsem byl vždycky na turnaji, tak až teď to vyšlo. Sice jsem váhal, ale víš, můj táta trochu víc chlastá, tak je u nás docela často dusno, tak jsem se tomu chtěl i vyhnout, kdyby zase…,“ raději Robin nedořekl.

„Aha, to je blbý, no a co děláš za sport? Fotbal?“

„Nene, jsem lukostřelec.“

„Co? Lukostřelec? Tak to je hodně zajímavý, s nikým takovým jsem se ještě nesetkal.“

„No… zvláštní, co? Ono nás zase tolik není. Ale snad mi to i jde, jestli se můžu pochlubit, tak jsem juniorský krajský mistr a byl jsem za juniory i na republice, ale to se moc nepovedlo, byl jsem šestej.“

„Ty jo, šestý v republice je přece skvělý, ne? A jak ses k tomu dostal? Snad ne kvůli jménu, jakože Robin Hood?“ smál jsem se.

„Nejsi daleko od pravdy,“ mrknul na mě Robin, „naši mi prostě dali jméno Robin, a když jsem byl malej, táta mi pustil film Robin Hood, že prý ať se podívám na hrdinu, který se jmenoval stejně jako já. Mně se to tak strašně líbilo, že jsem si v jednom hračkářství vyvztekal takovej ten dětskej luk s přísavkama. A furt s tím někde střílel a musel jsem ho mít všude s sebou. Když jsem povyrostl, dostal jsem takovej taky ještě dětskej, ale už se tím dalo střílet do polystyrenu, ze kterýho mi táta udělal terč. No a už to jelo, furt jsem střílel, až mi naši našli sportovní klub, kam jsem začal docházet. No a tak jsem lučištník.“

„Ty jo, střílení z luku, to bych si hrozně rád někdy vyzkoušel.“

„To není problém, tak se domluvíme a můžeš někdy přijet k nám a vyzkoušet si to.“

„Fakt? No to bych byl rád, to by mě hrozně zajímalo, jaký to je.“

„No jasně, vyměníme čísla a domluvíme se, dáme pivko a já ti ukážu, co a jak.“

Robin dál vyprávěl o střílení z luku, mluvil hrozně klidně, rozvážně, ale přesto zapáleně. Potom jsme se bavili i o jiných věcech, a jak jsme seděli pod jasnou oblohou, začali jsme se bavit o vesmíru, mimozemšťanech, a nakonec o souhvězdích. K tomu Robin řekl, že on se v tom vůbec nevyzná, že zná Velký vůz a tím končí. Já byl na tom stejně, akorát jsem ještě znal souhvězdí Kasiopeu, které jsem Robinovi ukazoval, ale on to prostě neviděl, ačkoli jsem prstem jasně ukazoval na začátek. Nakonec jsem to nevydržel a popadl jeho předloktí a jeho prst nastrčil směrem k první hvězdě. Pak už jsem s rukou cestoval tak, aby souhvězdí opsal. Znovu jsem si uvědomil, že má opravdu svalnaté předloktí, bylo tak pevné a já v ruce cítil každou šlachu. Lukostřelba Robinovy ruce hezky vytvarovala. Došlo mi, že Robin je moc fajn člověk, a měl jsem radost, že si mohu konečně pokecat o něčem jiném než kdo s kým, jak, proč. Robin mi tam u plotu dělal opravdu fajn společnost a jeho přítomnost byla takový balzám na duši.

Povídali jsme si tam snad dvě hodiny, když nastala chvilka ticha, Robin opřel hlavu o plot, natočil ji směrem ke mně a chvilku se usmíval, vrátil jsem mu to. Pak se protáhl a povídá:

„Sorry, už začínám bejt ospalej, já si už půjdu lehnout.“

„No jasně, taky půjdu, už toho mám plný kecky.“

Když jsme přišli do garáže, ozývaly se tam všechny možné zvuky, jak naši kumpáni spali. S Robinem jsme se tomu zasmáli, vybalili spacáky a lehli si na zem vedle sebe, kousek od přímotopu, ze kterého sálalo teplo, tak jsem si i sundal tričko, Robin košili a za chvilku jsme usnuli.

Brzy ráno, když už bylo světlo, ale ne tolik hodin, abychom už vstávali, jsem se chtěl přetočit, ale vůbec mi to nešlo, cítil jsem, že nemohu hnout s rukou. Otevřel jsem oči a viděl spícího Robina, kterak oběma rukama objal moji ruku a ještě si na ni položil hlavu. Začal jsem se třást a zkoušel ji vytáhnout ze sevření. Vůbec to nešlo, jak pevně ji držel. Zkroutil jsem se tedy tak, že jsem volnou rukou zatřásl s Robinem, který otevřel jedno oko, a když to uviděl, tak se pustil a otočil se slovy:

„Ty jo sorry.“ A spal dál.

Když se otáčel, všiml jsem si, že má opravdu chlupatou hruď, stejně jako Dominik. Podíval jsem se smutně na svoji holou hruď a usoudil, že mohu jen tiše závidět. Než jsem znovu usnul, pozoroval jsem chvilku Robinova holá záda, nevím proč, ale nějak si oči o to samy říkaly. Mezi vystouplými lopatkami se středem vinul náznak Robinovy páteře, vše to doplňovaly viditelné trapézové svaly.

Později ráno se začali probouzet první spící a začal všeobecný šrumec, který vzbudil i ostatní. Posadil jsem se ve spacáku a tupě koukal, to se probudil i Robin a začal se protahovat. Bylo mi to trapný, ale nedalo mi to a musel jsem se zase koukat na jeho vysportované tělo, při protažení se obzvláště dobře propínaly jeho šlachy, které se dávaly na obdiv celému světu. Opět jsem se pokusil srovnat jeho a mé tělo, ale to byly dvě zcela jiné dimenze.

Robin mi zamával na pozdrav, naklonil se ke mně:

„Hele, sorry za tu ruku, to je dobrej trapas, víš, já už od mala mám takovou velkou plyšovou opičku a s tou jsem musel spát, jinak bych neusnul. No a já s ní spím dodnes. Ne že bych neusnul, ale je to hroznej zvyk, tak jsem si to asi spletl nebo nechápu. Trapný, co?“ A usmál se a poškrábal se na hlavě.

Já se smál, přišlo mi to hrozně roztomilé, takový zbojník a spí s plyšovou opičkou:

„Prosím tě v klidu, to neřeš, jen nevím, jak sis mohl splést moji ruku s opičkou, když na ní mám chlupy jenom tak na ukázku.“

„Hmmm, tak na to ti taky nedokážu odpovědět.“

Po snídani jsme se rozloučili a šli si po svých s tím, že se v pondělí sejdeme na koledu. Dominik zval i Robina, ale ten odmítl, že bude na koledu doma ve Vojkově.

Když jsem se loučil s Robinem, omluvil se ještě jednou za ruku, načež dodal:

„Filipe, rád jsem tě poznal a ten trénink platí, neboj, pamatuju si to, napíšeme si.“

Odpoledne mi pak ještě přišla zpráva od Robina:

„Fílo, super pokec včera v noci, díky a hezký Velikonoce.“