Venkovský příběh – 32. Návrat do nových starých kolejí

Do role dvou tatínků jsme zapadli hned. Horší to bylo s tím, že jsme tápali, co dělat, jak se ke klukům chovat, ale snažili jsme se to dělat tak, jak jsme si mysleli, že je to správně. Jedna z prvních překážek, která nás potkala, bylo přání kluků vidět se s rodiči. Oni už tedy pobrali, že už nežijí, ale chtěli za nimi na hřbitov. Nejdříve jsme byli pro, pak zase proti, přece jen jsme neměli odhad, co to s nimi udělá. V tu chvíli nám byli nápomocni moji rodiče i Robinova mamka. Vlastně nám vysvětlili, že pokud jsou s tím už smířeni, je lepší je tam vzít, že dětská duše tohle přijme méně emočně než duše dospělá. A vyplatilo se, kluci si sedli k rodinnému hrobu a začali na Evku s Vašíkem mluvit, jak kdyby tam seděli s nimi. My s Robinem se stáhli trochu stranou, abychom na ně viděli, ale abychom jim nechali dostatek soukromí. Povídali si jakou dobu, a dokonce v jednu chvíli začali rovnat květinovou výzdobu, aby to tam měli hezčí. Což nás s Robinem hodně dojalo. Později jsme tam jezdili pravidelně a kluci svým rodičům vždy poctivě vyzvonili, co vše je nového.

Byl červen a my s Robinem jsme spolu byli už sedm let a pořád jsme drželi tu tradici, že na naše výročí vyrážíme na noc k Volšáku, k místu, kde to všechno začalo. Každé toto výročí jsme byli u Volšáku sami, i když kluci z party měli často zájem to oslavit s námi. Letos se to poprvé změnilo, ne snad, že bychom pozvali ostatní, ale vzali jsme s sebou kluky, stali se naší součástí a také jsme využili toho, že je zasvětíme do spánku v přírodě. Klukům jsme postavili stan, a jelikož byl hezký den a noc měla být stejná, tak já s Robinem jsme si dali širák u ohně.

Už se stmívalo, seděli jsme u ohně, kluci opékali buřty a oči jim svítily nadšením a prožívaným dobrodružstvím. Jejich první noc mimo jakýkoli dům.

„A strejdo, co to je dneska za oslavu?“ ptal se Liborek.

„No víte, kluci, dneska je to sedm let, co se máme tady se strejdou rádi, a právě tady jsme to zjistili,“ odpověděl Robin.

„Já to nechápu.“

„A co nechápeš?“ zeptal jsem se.

„Ostatní strejdové mají rádi tety, vy žádnou tetu nemáte rádi?“ zkoumal rozumbrada Libor.

„Tety máme rádi taky, ale jako kamarádky, tady strejdu Robina mám rád jinak, víc.“

„A to se smí? Ostatní kluci ze školky mají vždy tátu a mámu.“

„No to víš, že se to smí, většina strejdů má svoje tety, ale jsou taky lidi, kdy jsou dva strejdové nebo dvě tety. Já si našel tady strejdu Robina a mám ho rád, tak se máme rádi a chodíme spolu. Důležitý je, že máte někoho rádi, je jedno koho.“

Tím hovor na tohle téma skončil, úžasné, jak to děti neřeší, porovnávají jen to, co vidí u většiny, ale nepřijde jim to nijak podivné či zavrženíhodné. Dál jsme opékali buřty, kluky pak vzali na dobrodružnou procházku za tmy do lesa, asi jen na prvních sto metrů, i tak se cítili, že jdou bojovat se strašidly.

Pak jsme se vrátili k ohýnku, když po chvilce malý Filda vypísknul a skočil na mě. Držel se mě kolem krku jako klíště.

„Stejdo, stejdo, tam je stašidlo, svítilo mu v očích.“

Otočili jsme se a viděli zdrhající srnku.

„Neboj, Fildo, tady žádný strašidla nejsou, to byla srnka, a jak tu máme ohníček, tak z toho světla jí svítí oči. Byla zvědavá, tak se na nás přišla podívat.“

No stejně jsem ho měl po zbytek večera na klíně. Později bylo vidět, že už pomalu usínají a začíná jim být zima. Uložili jsme je do stanu a počkali, až usnou. Sedli jsme si zpět k ohni, koukali jsme na sebe a drželi se za ruce.

„Robíku, nechceš se jít vykoupat? Stejně jako tenkrát?“

„Chci,“ pousmál se.

Sundali jsme ze sebe všechno a vlezli do Volšáku, dnes už jsem se nemusel stydět se na Robina dívat.

Pousmál jsem se:

„Moc dobře si pamatuju, jak ti tenkrát stál.“

„Nooo, to si taky pamatuju, bylo mi dost trapně, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Jenom jsem přemýšlel, co ti řeknu, když se na to zeptáš, ale ty jsi byl gentleman a přešel to bez povšimnutí.“

„No miláčku, bez povšimnutí to fakt nebylo,“ smál jsem se. „Dneska ti sice nestojí, ale stejně jsi furt tak sexy. A dneska si už můžu i sáhnout.“

Nalepil jsem ho na sebe, začal líbat a rukou ho hladit a mačkat mezi nohama, až se pomalu probouzel k životu, stejně jako ten můj. Robin se na mě natlačil tak, až jsem to neustál a ponořil se do vody, Robin si na mě lehl a takhle jsme nějak splývali s hladinou. Naše penisy již byly v pozoru, mačkaly se a třely o sebe.

„Filípku, pojď k ohni.“ A popadl mě za ruku a vedl ke břehu.

Tam jsme zalehli na již připravené karimatky a spacáky. Oheň hřál naše nahá těla a Robin na mě napůl nalehl, hladil po tváři a z jeho blankytných očí vycházel žár touhy a lásky. Byla to krásná chvíle očekávání toho, co přijde. Začal mě znovu líbat a prsty si začal připravovat prostor, aby si mě mohl vzít celého. Moje nohy si položil na ramena a pomalu a něžně do mě pronikl. Byl vždy opatrný a velmi něžný, sám vždy říkal, že se bojí, aby mě to nebolelo. Když jsem si zvykl, začal přidávat na intenzitě, přitom se stále díval do mých očí a já do jeho. Byl to opět silný moment naší touhy, jeho pohled říkal miluji tě. Toto milování mělo zároveň nádech adrenalinu, ne snad, že by nás nachytali kluci, ti byli ve stanu, ty bychom slyšeli, ale kdykoli tam mohl někdo přijít. Tohle vědomí tomu všemu dodávalo na intenzitě vzrušení.

Robin najednou začal být hlasitější, přitáhl jsem ho ke své puse a začal líbat, aby hluk ventiloval do mé pusy. Vtom jsem ucítil jeho tepající penis. Ve mně se rozlilo příjemné teplo a zároveň jsem cítil, jak se Robinovo ploché bříško tře o můj penis, který také vzápětí explodoval, takže naše těla byla pořádně mokrá. Padl na mě a dýchal mi do ucha, já ho jemně hladil po zádech a lehce chlupatém zadku. Naše těla byla v tu chvíli jen jedno. Oheň nás stále hřál a my nespěchali, v tomto láskyplném objetí jsme zůstali snad půl hodiny. Nakonec jsme přece jen vstali, šli se ještě jednou vykoupat do Volšáku a jen v trenkách zalehli do spacáku a usnuli při vzájemných dotecích.

Ráno jsme se probudili poměrně brzy, horké slunce nás vyhnalo ze spacáků, zato kluci stále vesele podřimovali. Vyhnali jsme je a donutili si trochu zacvičit.

„Kluci, takhle si vždycky trochu zacvičíme, když budeme spát někde venku, je to zdravý a budou z vás pak pořádný chlapi,“ komentoval Robin. „A víte, co je ještě zdravý? Když se hned po rozcvičce půjdeme vykoupat!“

Kluci nás docela mile překvapili, byli tak nadšení z táboření, že v mžiku ze sebe všechno shodili a vlítli do rybníka a volali na nás, kde jsme, že nám to trvá. Následovali jsme je a dali si taky ranní koupel, která nás probudila definitivně. Bylo to úžasné ráno, které podtrhlo předcházející večer a myslím, že tady se naše vzájemné vztahy s kluky definitivně utužily. Bylo na nich vidět vzrušení z toho, že strávili večer venku u ohně, noc ve stanu a společnou koupel bez studu. Právě od toho dne jsem neměl už žádné pochyby v to, že v nás mají důvěru. Byl jsem na sebe opravdu pyšný, že můžeme takto fungovat jako rodina.

Neuběhly ani tři týdny, když nás potkala další radostná novina. Ne tedy přímo nás, ale Dominik se stal tatínkem. Porod byl trochu komplikovaný díky tomu, jak miminko bylo veliké, na světě tak byl Dominik mladší. Padesát osm cenťáků. Moje mamka, když to slyšela, tak se zhrozila, že to je opravdu obr. Taťkovskou párty udělal Dominik u nich doma, kdy Dominik opět vyzařoval takovou tu zvláštní auru, kterou tátové vyzařují. Úplně stejnou jsem cítil tehdy u Vency, když se narodil Libor a později Filip.

Gratulovali jsme Dominikovi k výkonu, i když pravdou bylo, že starší generace spíše obdivovala výkon Moniky a prorokovali malému Domčovi, že bude mít minimálně dva a půl metru výšky. Naše kluky jsme taky vzali na oslavu a Pucek s Aničkou přivedli i malou Aničku. A vrstevníci se hned skamarádili, pojedli nějaké pochutiny a hned si zmizeli spolu hrát. Naposledy jsme je zahlédli, jak lezli do stodoly.

Chvilku jsme se bavili, až Pucek začal být trochu nervózní:

„Ty vole, oni vlezli do tý stodoly, doufám, že si tam nehrajou na doktory.“

„No a i kdyby, tak co? Nech je bejt, Pucku, my jsme si tohle nezažili, tak jim to dopřej,“ uklidňoval jsem ho.

„No jo, my, co my bysme na sobě zkoumali? Ale oni?“

„Huberte, dej si tady chlebíček a neřeš,“ utnula ho Anička.

„Pucku, nebuď prudič, kdybyste se tehdy bavili s holkama, tak by doktoři určitě byli, ale i tak neboj, naši kluci jsou slušně vychovaný,“ smál se Robin.

„No jooo, vy už jste fakt fotrové s růžovejma brejlema, naši milánci jsou zlatíčka bez poskvrny,“ smál se Pucek.

Po nějaké době vylezli a Pucek se uklidnil, malý Filda uviděl strejdu Kaká a hned jásal a tahal ho do hry, ve stodole našel míč a hned ho nutil si jít kopat. Tenhle, podle jeho vlastních slov, hrozně vtipnej strejda byl pro Fildu magnet a vždycky si s ním musel chvilku kopat.

Popřát Dominikovi přišli i rodiče od Kaká, a když pan Tůma viděl mě s Robinem, šel se s námi přivítat a vzal si nás chvilku stranou.

„Tak co, jak to jde? Sleduju ty vaše kluky a přijde mi, že už dobrý, jsou takoví veselí. To je dobře, že to klaplo.“

„Jojo, Láďo, jsou super, jezdíme po výletech a myslím, že už se oprostili od toho, co bylo,“ potvrdil jsem mu.

„Koukám, jak ten náš klacek si rozumí s malým Filipem.“

„No tyhle dva si hodně rozumí, vždycky když je někde strejda Kaká, musí si spolu zahrát fotbal.“

Pan Tůma si trochu smutně povzdechl:

„No to jsem zvědavej, jestli se s Mařenou my dočkáme nějakejch vnoučat. Naďa dělá kariéru, tam to moc nevidím, a Dan, jak byl dřív samá holka, tak teď nic, hodně dlouho jsem o žádný neslyšel, žádnou neviděl. A přitom už všichni děti máte.“

Bylo mi ho trochu líto, ale tak zase jsme nebyli tak staří, ale vzpomněl jsem si na Dominikovu svatbu a Kakáho splín, který nám s Robinem svěřil.

„Láďo, však má ještě čas, je z nás nejmladší, a když to tak vezmeš, tak přirozený vývoj to má akorát u Dominika. Hubertovi to ujelo, my bychom neměli vůbec. Myslím, že si ještě užívá svobody.“

„No tak snad, to víš, děti nám vyrostly a zase by bylo fajn mít okolo sebe nějaký.“

S Robinem jsme ho chápali, je to asi takový lidský koloběh, kdy děti hrají velice důležitou roli. I nám do života přinesly velkou změnu a hlavně zcela nový rozměr a smysl života.

Léto se zlomilo do své druhé poloviny a Liborkovi se nezadržitelně blížil jeho velký den, kdy měl jít do školy. Moc jsme se na tenhle den těšili, i když se tak trochu báli, až bude dostávat domácí úkoly, se kterými bude chtít poradit. Ten den jsme si řekli, že pojedeme do Písku pořídit nějakou školní výbavu a hlavně nějakou frajerskou aktovku. Přidala se k nám i mamka, pro kterou to bylo vzrůšo ještě větší než pro Liborka. A také se jí to i hodilo, jelikož o něco později se chystala v Písku jít s kamarádkou na víno.

Vlezli jsme do obchodu a prohlíželi, co je k mání, jenže jsme tomu moc nerozuměli, pořád jsme nevěděli jaký, když Liborek vykřikl:

„Týýý brďo, tady je taška s Batmanem.“

No proč ne? Řekli jsme si, ale cena nás dost zaskočila a řekli jsme razantní ne, jelikož cena byla vyšší o patnáct set než ostatní, což jsme zatvrzele odmítali podporovat. Nicméně mamka pozorovala Liborkovo nadšení, podívala se na nás:

„No tak, kluci, tak mu to dopřejte, půjde do školy.“

„Ale mami, podívej se na tu cenu, to je prostě šílenost.“

„Tak tady máte tisícovku, co to stojí navíc, a kupte mu ji. Všichni budou mít aktovku s Bambánem a budou se mu smát, že má nějakou barevnou.“

Lehce jsme se s Robinem pousmáli:

„S Batmanem, mami, s Bambánem mu fakt kupovat nebudeme. A to je blbý si brát od tebe peníze, to zase na to máme, ale spíš ta cena.“

„No jen si dělejte srandu, já ani nevím, co to je ten Batmen.“

Nakonec to dopadlo podle mamky, které se mají poslouchat i v dospělosti a zkrátka nás uargumentovala. Liborek skákal radostí, samozřejmě si vyslechl termín Bambán a začal to ze srandy používat. S Robinem jsme mu vysvětlili, že tohle říkat nemůže a ať zůstane u Batmana. Jenže řekněte dítěti, že nemá něco říkat.

„Babičkooo, děkuju, děkuju, mám Batmana. A babičko? Můžeme ti s bráchou říkat babičko?“

„To víte, že můžete, a mýmu dědovi můžete říkat dědo, my jsme rádi vaše babička a děda.“

Tohle se mamce opravdu vyplatilo, bylo vidět, že jí to udělalo neskutečnou radost, a my měli zase radost, že moje rodiče kluci takhle přijali. Mamka pak šla na sraz s kámoškou a my si řekli, že nákup první školní aktovky zaslouží dobrou limonádu se zmrzlinovým pohárem a vyrazili na náměstí do cukrárny. Já šel jako první, a když jsem z ulice vyšel na roh náměstí, zarazil jsem se a začal ihned couvat, čímž jsem narazil do Robina. Kluci z toho měli švandu, jen Robin se nechápavě podíval:

„Co blbneš?“ lekl se.

„Opatrně se nakloň za roh a podívej se doleva,“ naznačil jsem spiklenecky Robinovi.

Udělal tak, a když se podíval na mě, měl oči navrch hlavy.

„No teda, to jsou věci, tak to tam teď nepůjdeme, ještě to tady obejdeme,“ povídá Robin.

„Co si o tom myslíš? Mně to nepřišlo jako náhodný setkání.“

„No to rozhodně nebylo, nejen, že se drželi za ruce, ale když jsem se díval já, tak si dokonce dali pusu.“

„To je parchant, takový tajnosti,“ neskrýval jsem svůj podiv.

Na náměstí jsme totiž spatřili Kaká s Petrou, kteří si prohlíželi výlohu jednoho obchodu.