Venkovský příběh – 21. Příchod, odchod

Po první návštěvě u Robinových rodičů jsme tam začali jezdit pravidelněji. Počáteční napětí se sice obrousilo, ale bylo cítit, že Robin stále není ve své komfortní zóně, a totéž tvrdil o tátovi. Je jiný, tohle prostě není on, říkával. Pak ale přišla rána, kterou nikdo nečekal, přestože leccos tomu napovídalo. 

Robinův táta, který se ztrácel před očima, absolvoval důkladná vyšetření, aby se zjistila příčina jeho stavu. Výsledek zněl jasně, tvrdě a nekompromisně. Panu Bláhovi byla diagnostikována rakovina slinivky břišní. Byl okamžitě hospitalizován a byla zahájena léčba. Paní Bláhové se zhroutil svět, Evka se dohodla s Vencou, že se nastěhují k mámě. V bytě, který Venca sehnal, tak byli jen necelý měsíc, když oznámili majiteli, že se musí odstěhovat. Přišli tak o kauci, kterou si majitel ponechal, vzhledem k tomu, že tam bydleli tak krátce. 

Před stejnou otázkou stál i Robin, seděl zkroušeně:

„Fildo, já tady chci bejt s tebou, ale nemůžu tam mámu nechat, je tam sice Evka, ale stejně.“

„Robíku, o tomhle ani nepřemýšlej a okamžitě jeď, však tam budu s tebou!“ 

„Jenže když tam budeš se mnou, tak se budu věnovat jen tobě a bude to, jako bych tam vůbec nebyl. Já teď nechci, aby to znělo nějak blbě vůči tobě, ale zlobil by ses, kdybys tam přespal jen někdy? Já nevím, třeba jednou za tři dny, já bych sem taky občas přijel.“ 

„Prosím tě, co blbneš, proč bych se měl zlobit? Tohle je jasný, ty teď musíš bejt s rodinou, přece tohle mezi náma nic nezmění, jen se vrátíme do starých časů, kdy jsme se spolu poflakovali po lesích.“ 

„Fildo, víš, co je nejhorší? Že mně je líto mámy, ale táty vlastně ani moc ne, nemůžu si pomoct, chtěl bych, aby to, že je takhle kurevsky nemocnej, mi bylo líto, ale prostě není, nebo možná trochu přece, ale spíš ne. Nechci bejt takhle studenej čumák, chci umět odpustit, ale nejde to.“ 

Pohladil jsem ho:

„Robe, nejsi a tohle si nevyčítej, tomu všemu něco předcházelo a bylo to tak ošklivý, že potřebuješ delší čas, abys odpustil. Zkus si to nevyčítat, teď buď při mámě, při Evce, ty tě potřebují. Neboj, já taky, ale jsou situace, kdy musíš dát přednost jiným, a teď to přišlo. Tak se netrap, jeď za mámou a já přijedu hned zítra.“

Tím nastala změna v našem vztahu, tedy ne ve vztahu mezi námi, ale změna pro nás znamenala takové menší odloučení, které bychom očekávali spíše v našich začátcích. Vše zlé je k něčemu dobré, pro nás to znamenalo, že jsme se na sebe těšili o to víc a naše vášně byly o to divočejší. Stejně tak paní Bláhová byla ráda, že má obě děti zase doma, uvědomovala si, a také to občas zmínila, že lidské osudy jsou zvláštní, kdy děti nalezly cestu zpět, až když se v rodině objeví zákeřná nemoc.

Evka se pěkně kulatila, nejen kvůli dítěti, pomohly tomu i chutě, které měla, a rozhodně se nejednalo o chutě na věci, které by obsahovaly málo kalorií. Ve škole si domluvila dřívější termíny zkoušek, aby mohla mít výučák o něco dříve a měla jistotu, že školu dokončí včas. Spíše tedy odpočívala a učila se. Venca s Robinem se po práci snažili předělávat jejich pokoj a chystali i druhý pokoj, který byl prozatím k bydlení absolutně nepoužitelný. Já byl vždy spíše studijní typ, takže jsem více překážel, než pomáhal. Ale i tak jsem dokázal přiložit ruku k dílu, především úklidem po těch dvou bordelářích, ale s Robinovou mámou jsme společně i vařili a klábosili u toho, no jako dvě báby. 

Robin vyrobil postýlku a nějaký nábytek jako poličky a skříňky. Práce se dřevem mu šla skvěle, byl to machr. Navíc už jaro jelo v plném proudu, a tak Robin mohl chodit ve svých lacláčových montérkách bez trička, čímž mě úplně děsně provokoval. Dokonce tak, že jsem se na práci už vůbec nemohl soustředit, pořád jsem o něco zakopával, pořád mi něco padalo. Znal jsem jeho tělo dokonale, ale stejně jsem si nemohl pomoci. Když něco nesl, jeho šlachovitými pevnými rukami procházely vystouplé žíly, které měl i normálně, ale v kombinaci s fyzickou prací byly ještě nateklejší. Když na ně pálilo sluníčko, chladily se rašícím potem, který stékal kamsi do útrob montérek. Když naopak Robin něco přeměřoval, ruce zvedl, aby ukázal celému světu jeho hustě porostlé podpaží, a když jsem stál blíže, oblažila mě Robinova vůně, díky které se mi vždy zatočila hlava. 

Jednou jsem na kolenou čistil podlahu, když Robin taky klečel u mě a stloukal nějakou poličku. 

„Ty, Robine, okamžitě si vezmi nějaký tričko, ty mě tak provokuješ, že to dlouho nevydržim a prostě se tady na tebe vrhnu,“ žadonil jsem. 

Robin trochu zčervenal, pousmál se:

„Ty, Fílo, za prvý to příjemně větrá, je to tedy praktický, za druhý tě rád provokuju a mám radost, že takhle trpíš, a za třetí bys měl vědět, že tričko není to jediný, co nemám.“ Klekl si na všechny čtyři, abych se přesvědčil, že nekecá. Jeho modré oči svítily, jako když má malé dítě radost z lumpárny, kterou právě provedlo. 

Mě polilo horko ještě víc, byl jsem totálně rudej:

„Robe, ty prasáku, ty víš, že tady nemůžeme, a děláš mi tohle?“ Alespoň jsem využil situace a pleskl ho pořádně po zadku. „Musím se jít z tebe napít.“ 

U lednice s pitím jsem měl pořád před očima ten pohled, chlupatá prsa, ploché břicho a v útrobách montérek poklad, který tam v klidu visel a sám určitě toužil prozkoumat některou z mých dutin. Musel jsem se trochu proplesknout, abych se probral ze snu, že jsem archeolog, co vlezl do útrob nějaké kobky a neví, co dříve objevovat. Na druhou stranu mě to udělalo trochu drzejším, a tak jsem přišel k Robinovi a zezadu jsem mu rukama vjel pod jeho lacláče, hladil tělo a zajel i níže, abych se přesvědčil, že trenýrky jsou stále někde v prádelníku. Jak to nečekal, na těle a ramenou byla znát naskočivší husí kůže, která mě škrábala na bradě, kterou jsem mu položil na rameno. 

„Fildo, tohle je naprosto skvělý,“ vrněl Robin, „ale neblázni, nemůžu tady chodit s mokrym stanem.“ Otočil se, dal mi pusu a mrknul na znamení, že večer to bude mít pokračování. 

Jak jsme pobíhali po baráku, tak když byla chvilka, stejně jsem nevydržel a zase mého Robina objal stejně jako předtím. Takto se to opakovalo několikrát, jednou však nečekán a hlavně neslyšen vtrhl do místnosti Venca, který koukal do nějakého plánku. Já v tu chvíli ruce úplně dole, Robin zakloněný na mně a přivřené oči. Jak to Venca viděl, byl úplně štronzo s pusou otevřenou dokořán.

„Ehh…, je…, no… Sorry, přijdu za chvilku,“ koktal a měl se na odchod. 

Robin ho zastavil:

„Počkej, Venco, ty sorry, my takhle trochu blbneme, jen jsme tě neslyšeli přicházet.“ A oba jsme byli červený, jak nám bylo trapně. 

„Jo, však v pohodě, o to nejde, jen mě to zaskočilo, já to vlastně takhle nikdy neviděl. Ale tak je jasný, že když jste spolu, tak si po večerech nepředčítáte pohádky ovčí babičky,“ smál se Venca. „A přede mnou se nemusíte stydět, je mi jasný, že to asi musíte hodně schovávat, ale přede mnou fakt ne, možná chvilku budu čumět jak z jara, ale pak si zvyknu na novej způsob líbání nebo objímání a bude to v pohodě.“

„Venco, my bysme si to asi i tak drželi někde stranou, tohle jsi nás regulérně načapal,“ smál jsem se.

„Chápu, ale i tak, u mě fakt výčitky mít nemusíte, naopak vás mám hodně rád a díky, že nám tady takhle pomáháte.“

Robin mrknul:

„Venco, nás se nezbavíš, ještě budeš prosit, abys od nás měl chvilku klid. Ani nevíš, jak se těšíme, až budeme strejdové. A vlastně nás nenapínej, bude to kluk, nebo holka?“

„No tak to vám sám neřeknu, my to plánujeme jako překvapení, takže netuším.“

„Aha, ale tak jména jste už vymysleli, ne?“ byl jsem zvědavý.

„Jo, to jo, když to bude holka, bude to Eva, a u kluka jsme trochu víc přemejšleli, nakonec v rámci pokračování nějakýho rodu a trochu i z politickejch důvodů to bude Libor, jakože po dědovi.“

Robin se praštil do čela:

„Jee, no tak snad nebude fotr zase kecat, on to jméno moc nemusí, ale tak snad mu to udělá radost.“

„Fakt? No tak to je asi jako já Vencu, proto jsme ho zamítli,“ vrtěl hlavou Venca.

V atmosféře očekávání nového přírůstku do rodiny a vývoje stavu pana Bláhy jsme dali dohromady pokojík nastávajících rodičů a nový pokojík, který bude sloužit malému jako jeho království. Nebyl to žádný luxus, ale v rámci toho, že jsme nebyli nijak moc zkušení, jsme i tak na konci května mohli prohlásit, že Evka už může začít rodit.

Robinův táta byl, po zjištění nemoci, ihned hospitalizován a okamžitě nastoupil léčbu. Léčba jeho už tak zničené tělo zhuntovala, že nebyl téměř k poznání. Byl víceméně kost a kůže. I přes tuto skutečnost však léčba pomohla natolik, že se na začátku dubna mohl vrátit domů a být alespoň s rodinou. Seděl v obýváku a pozoroval cvrkot, který tam probíhá, ačkoli vůči mně s Robinem byl pořád takový odměřený nebo nejistý, užíval si to, že jeho dům ožije a že se tam po letech zase něco buduje. Byl nám nápomocný i radou a skvělé bylo, že do nově vznikající místnosti nám sehnal tolik potřebného elektrikáře.

Evka ho pravidelně, vlastně nás všechny, informovala o svém stavu a chlubila se i ultrazvukovými snímky. Tohle pana Bláhu naplňovalo tak, že byl v jeho obličeji vidět záblesk úsměvu a dojetí. Po vyprávění se na ni podíval:

„Evičko, ty jsi už teď tak krásná a hodná maminka, jsem na tebe pyšnej, mám z tebe radost. A moc hezky chlapi připravili ten pokoj, budeš se tu s náma mít dobře.“

Byl začátek června, pan Bláha jako by chytil druhý dech, chodil po zahradě a plánoval nějaké úpravy tak, aby vnouče mělo například pískoviště, houpačku a podobně. Na zahradě si užíval sluníčka a jako by se mu s přicházejícím létem vracela síla. Všichni jsme z toho měli radost, ale najednou se z ničeho nic, ze dne na den, stav pana Bláhy prudce zhoršil a musel se ihned vrátit do nemocnice.

Tu noc jsme zrovna s Robinem spali u nás v Záboří, když asi ve dvě ráno zvonil Robinovi neodbytně telefon. Robin to zvedl až na potřetí:

„Prosim.“

Z telefonu byla slyšet nejasná řeč.

„Co? Fakt?“ Robin v pokoji rozsvítil, já ho proklínal.

„No čekali jsme to, no, ale tohle bylo fakt rychlý… Co na to máma?“

V polospánku jsem slyšel vzrušený hlas ze sluchátka.

„A to je moc, nebo málo…? Vlastně ani nevím, jak se v takový situaci chovat.“ Zase chvilka monologu z telefonu.

Nakonec se Robin rozloučil, zhluboka se nadechl, vydechl, zasněně se podíval z okna…, pousmál se a vrhnul se na mě.

„Strejdooo, vstááávej! Strejdooo, nechráápej! Strejdooo, seš strejda!“ Stáhnul ze mě peřinu a dál se mnou třásl, aby mě nakonec zavalil a dal mi tolik pus, co se do mě vešlo.

Sotva jsem rozlepil oči plné ospalek:

„C-coo?“ A vůbec jsem netušil, jestli jsem na téhle planetě.

„Nooo Fildo, jsme strejdové, padesát pět cenťáků, čtyři kila osmdesát, chlap jak hora!!“

To už jsem se trochu probral:

„Kecáš, Evka už porodila, jo?“

„Jooo, chytlo ji to k večeru, zavolali taxika, že to bude planej poplach, a v jednu byl Libor na světě!!“

Radostí jsme hlučeli tak, že k nám vtrhnul taťka, jestli jsme normální. Hned běžel vzbudit mamku, a to by nebylo, aby kromě mámy nepřinesl i nějakou tu kořalku.

Mamka pozvedla panáka:

„Tak strejdové, na Liborka a na Evku, ať jsou dlouho živi a zdrávi!“

Pokoušeli jsme se pak znovu usnout, ale vůbec to nešlo, oba jsme měli radost, pravda, Robin určitě větší. Schoulil se na mě a já ucítil trochu vlhkosti z několika slz.

„Ty jo, Filípku, mě to normálně dostalo, mně samovolně tečou slzy radostí, tak promiň, asi budeš trochu mokrej.“

„Robíku, to neřeš, breč, jak chceš, vždyť je to super, že jsi strejda.“

„Fildo, nejenom já, ty taky.“ Objal mě pevně svými ocelovými pažemi.

Ráno jsme se domluvili s Vencou, že musíme udělat pořádnou párty, a jelikož bylo hezky, uspořádat ji u Volšáku se přímo nabízelo. Na další den odpoledne jsme tak pozvali celou naši partu i s rodiči a Venca že přivede nějaké dva kolegy z práce. S Robinem jsme nakoupili a naložili hromadu masa na gril, připravili i nějaké klobásky a Venca s Dominikem a Kaká zařídili pitivo, které hned jeli naložit do Volšáku, aby bylo druhý den pěkně studené. Trochu se báli, aby to někdo neukradl, ale jeli to tam dát až opravdu večer, kdy nehrozilo, že to tam nějaký žíznivý pobuda objeví.

Na druhý den se nás sešla opravdu hromada, všichni, které Venca pozval. Nejhlučnější byl tradičně Kaká, který jak dorazil, rozevřel své náručí a halekal na Vencu:

„Vencooo, ty starej fotře, pojď ke mně, ať ti můžu oficiálně poblahopřát!“ a přitiskl ho na sebe. „A tady máš něco od nás, co se ti bude určitě hodit.“ Vytáhl tři balíky nějakých plen.

„No nekecej, že jsi nakupoval pleny jako ostřílenej fotr,“ smál se Venca.

„Joo to víš, já, to tady naši, ti vědí, do čeho se dětem prdí nejlíp.“

Rodiče Kaká Vencovi poblahopřáli a jeho mamka dodala:

„To víte, Vašku, nechat to na Danovi, to by to dopadlo, tak jsem to vzala do svých rukou, myslím, že se vám to bude opravdu hodit.“

Kaká se ale také holedbal vlastním nápadem:

„Ale já taky něco pořídil, pleny jsou pro Liborka, ale tohle se zase bude hodit tobě.“ A vytáhl kilový pytel mletého Standardu se slovy, že tohle ho bude držet při životě, až bude malej řvát celou noc.

Když jsme byli úplně všichni, bylo nás nakonec skoro dvacet, byl velký přípitek, Venca dostal pořádného hobla a hned poté ho obklopilo dámské osazenstvo, jelikož přišel čas se pochlubit fotkami malého. Štěbetalky se rozplývaly, dávaly Vencovi všemožné babské rady do života, překřikovaly se, no prostě nefalšovaný slepičinec.

Stál jsem v tu chvíli trochu opodál a pozoroval ten mumraj, zaujal mě hlavně Venca, který mi přišel vždy spíše nenápadný, měl jsem ho rád, ale že bych z něj byl odvařený, to vůbec. Dnes z něj ale vyzařovalo cosi, co se nedá popsat. Takové nějaké fluidum, které na mě působilo jako magnet. V duchu jsem si říkal, že jako tatínek je hrozně kouzelný. Nevím, byl to asi ten okamžik absolutního štěstí, který potká většinu chlapů. Bylo mi v tu chvíli i dost líto, že tenhle okamžik nikdy nezažiji, a přistihl jsem se, že Vencovi vlastně dost závidím, nebyla to ale taková ta ošklivá závist, ten okamžik jsem mu hrozně přál. Pak jsem se pohledem odtrhl směrem ke grilu a tam uviděl mého Robina v živém rozhovoru s Dominikem. V ruce měl kleště, otáčel maso a usmíval se, jak něco s Domčou probírali. Jeho oči přitom občas jakoby hypnotizovaly oheň v grilu. Plamen mu házel jiskru do jeho modrých očí, takže vypadal trochu jako čert, ale ten nejhodnější z celého pekla. Ten čertík si mě po chvilce všiml, mrkl na mě, usmál se a zase se vrátil k rozhovoru. V tu chvíli jsem si řekl, proč se vlastně lituji a závidím Vencovi, když mám Robina, kterému to tak sluší, je hodný a pořád, i po roce, kdykoli ho vidím, rozbuší se mi srdce.

Párty pokračovala, a když bylo už velmi pozdní odpoledne, rozloučili se dospěláci, že děkují za večírek, ale že dál už nechají omladinu slavit samotnou. Na louce byla pohoda, sluníčko ještě mělo sílu, hudba hrála, gril voněl a provizorní bar byl v permanenci. Dominikovi zrovna došlo pivo, a tak vlezl do rybníka pro nové. Jak byl ale již trochu nestabilní, zavrávoral tak silně, až mu z vody koukala jen hlava.

„Do prdele a jsem celej durch,“ zaklel.

Vrávoral z vody ven, cestou si sundal tričko a hodil ho vztekle na břeh, Monika mu ho vyždímala a dala na klacek ke grilu, aby co nejdříve uschlo. Když přišel úplně ke břehu, zastavil se, zamyslel a zvolal:

„No jo, já nemám nic suchýho, tak nebuďte srabi a pojďte se taky vykoupat!“

Začal ze sebe sundávat kraťasy, a nakonec sundal i trenky a skočil zpátky do vody. Holky a minimálně já jsme nemohli popadnout dech, alespoň já jsem vždycky rád viděl Dominika bez oblečení a teď to bylo po docela dlouhé době. Kaká, Venca, jeho kolegové z práce a Petra neváhali a Dominika hned následovali. Monika se trochu ošívala, a tak Dominikovi začala věšet i ostatní oblečení kolem grilu, pak ještě váhala, ale nakonec ze sebe všechno shodila a vlítla do Volšáku také. Zbyl jsem tak já s Robinem a Aničkou od Pucka, kdy jsme prostě váhali a nějak se styděli.

„No tááák, nedělejte Zagorky a pojďte, vždyť o nic nejde,“ volala Petra.

Kaká se hned musel přidat:

„Jooo, vo nic nejde a chlapi, jestli vám stojí, tak to neřešte, my se pohoršovat nebudeme!“

S Robinem nás zase totálně odzbrojil:

„Kaká, ty jsi prostě debil!“ A začali jsme ze sebe sundávat věci a skočili do vody.

Jediná Anička se tak nezúčastnila, vymluvila se na ženské problémy, ale spíše to bylo o studu. Přece jen byla trochu oplácaná a asi by se mezi námi necítila komfortně, i když tam by to opravdu nikdo neřešil.

„Tak Ani, a ne že nás budeš vočumovat,“ volal Dominik.

„No to si buďte jistý, na vás jsem hrozně zvědavá,“ smála se.

Rozjívený Kaká si stoupl tak, aby měl vodu jen do půli stehen:

„Teda to ani na tohle zvědavá?“

„Ježíííši, Kaká, fakt nepotřebuju vidět všechno,“ zakryla si oči.

Já s Robinem jsme se ocitli trochu stranou, koukali na sebe a drželi se za ruku:

„Fildo, víš, že je to skoro přesně rok, co jsme byli taky tady ve Volšáku, ale jen sami dva?“

„Já vím, Robíku, na to se nedá zapomenout. Ani na to, jak jsi pak zbaběle prchnul a nebavil se s náma,“ usmál jsem se.

„Ty jo a ty se furt kvůli tomu zlobíš, viď?“

„Neeee, to vůbec ne, však to nakonec dopadlo nejlíp, jak mohlo, ne? Stejně si nejvíc pamatuju ten polibek a to, jak byl ten tvůj fešák v pozoru.“

„To si pamatuju taky, oboje, za toho stojáka mi bylo taaak trapně, ale to nešlo ukočírovat. Napadlo mě, že bychom tohle brali jako naše výročí a že bysme ho vždycky tady oslavili spolu.“

Chytil jsem ho za obě ruce:

„Výbornej nápad, to chci, takže každý rok my dva na Volšáku?“

Najednou nás oba zalily dvě vlny vody:

„Serte na romantiku, začíná vopravdická vodní bitva!“ řval Kaká s Dominikem.

Strhla se mela, kdy jsme nejdřív navzájem stříkali po sobě vodu, pak jsme se různě prali, potápěli, jakože topili, prostě dělali pořádný bugr. Nespoutaná síla kravení ještě pořád puberťáků, kdy se naše těla navzájem propletla, jak nějaká šílená hydra, aniž by kdokoli řešil, kdo jak vypadá, kdo je holka, kdo je kluk, důležité bylo jen vnímat tu sílu okamžiku, tu sílu svobody, tu absolutní bezstarostnost. To vše na pozadí události, která přináší člověku ten největší pocit štěstí, a to i když nejsi přímo rodič.

Jak to dlouho trvalo, nevím, ale byla to chvíle, kterou jsem měl navždy ukotvenou v paměti. Když jsme už začali být trochu unavení a zklidnili jsme se, zjistili jsme, že se na břehu objevil starší pán. Byl to pan Jandejsek, kterého jsem si pamatoval už z dob, kdy jsme chodili s klukama tajně šmírovat děvčata z druhého břehu. Tehdy jsem si říkal, že je to starý vošoust, co se chodí kochat pohledy na mladé holky, ale teď jsem věděl, že k Volšáku chodí pravidelně na koupačku na Adama.

Stál tam opřený o kolo s pusou otevřenou a nechápal, co se tam děje:

„Ahoj, mládeži, já vás nebudu rušit, chtěl jsem se vykoupat, ale vidím, že tady máte večírek, tak já zase jedu.“

„Pane Jandejsek, kam byste jezdil, když už jste tady, pojďte se taky vykoupat, v rybníce je místa dost.“

„No jooo, to jste hodný, ale já nemám plavky, já se se jezdím koupat jenom tak.“

„To vůbec neřešte, pane Jandejsek, my taky nemáme plavky, tak si budeme rovni,“ volal Kaká a vynořil se z vody tak, že odhalil svůj svalnatý zadek, aby dokázal, že nekecá.

Na to zareagoval se smíchem Robin:

„Teda Kaká, já si nemůžu pomoct, ale ty jsi stejně nějakej exhibouš, pořád máš potřebu někomu ukazovat péro nebo prdel.“

„Ale no tak, Robine, ty jsi nějakej puritán, ještě řekni, že se nemám čím chlubit.“ Položil mu ruku na rameno.

„Ale jóó, Kaká, ty víš moc dobře, že se máš čím chlubit, ale přiznej, ono ti to dělá dobře, co?“

„Díky, Robe, od tebe si toho moc vážím, nooo máš pravdu, mám prostě rád, když se líbím, jsem asi narcis a jako jó, jen mezi náma, nejradši bych chodil furt svlečenej, je to prostě super, to jsem asi úchyl, co?“

„Proč bys byl úchyl? Tak ono je to hrozně free bejt takhle bez oblečení, i když jsem to mockrát nezažil, takhle se koupat prostě nemá chybu, v tom bych úchylárnu fakt nehledal.“

Starej Jandejsek nakonec do vody šel, nevšímal si nás, plaval si tam a zpátky. Když jsme vylezli všichni z vody, pozvali jsme ho i na pivo a vyprávěli, co se to tam dnes děje za akci. Pan Jandejsek se zasnil, pak se podíval na nás a povídá:

„Chlapci, vy jste tak rychle vyrostli…, a přiznejte se, že vy jste ti šmíráci, co se chodili koukat na nahý holky z protějšího břehu?“

Chvilku jsme váhali a trochu i zčervenali, nakonec se k tomu postavil Dominik jako chlap:

„Jo, pane Jandejsek, byli jsme to my tři a ještě Hubert Kocián, ale ten tu není. Snad se na nás nezlobíte? No vidíte a dneska už jsme na tom správnym břehu.“

„Ale co vás nemá, však já to nedělal jinak ve vašem věku, ale holomci, já si vás pamatuju, byli jste hrozně nenápadný a byli jste slyšet až sem.“

„A sakra, tak to jsme nevychytali,“ smál se Kaká.

Pan Jandejsek dopil, rozloučil se a zmizel domů a naše party pokračovala, ačkoli už byla tma, bylo pořád teplo, a tak jsme tam lítali jen ve spodním prádle jak nějaký pralesní kmen. Sedl jsem si chvilku stranou hlavního dění a pozoroval klidnou hladinu Volšáku, kde se odrážel narůstající měsíc a na hladině plápolal i ohýnek, který jsme zapálili. Usmíval jsem se tak nějak bez důvodu, vlastně to důvod mělo, bylo mi prostě dobře. Najednou jsem ucítil plesknutí na obou ramenech:

„A máme tě!“ Byl to Dominik s Kaká. „Ty se straníš společnosti! Tak tě jdeme potěšit.“ A sedli si vedle mě, každý z jedné strany.

„Nestraním, jen jsem si dal chvilku pauzu.“

Krátkou chvilku jsme seděli mlčky, až Dominik začal:

„Tak co, Fílo, teď jsme na sebe neměli moc času, tak nám řekni, jak ty a Robin?“

„No co vám mám povídat, je mi skvěle, Robin je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Asi vám to bude znít divně, ale já ho příšerně miluju, nevím, jak vám to mám líp popsat, ale asi jste to tak někdy měli s nějakou holkou, tak to bude asi to samý.“

„Proč by to znělo divně? Já si myslim, že to je přesně, jak popisuješ, jako to co já cítím k Monice,“ zamyslel se Dominik. „Trochu jsme tě s Robinem před chvilkou drbali a mluvil o tobě fakt hezky, kdybych věděl, že o mně takhle mluví Monika, tak si ji okamžitě vezmu. Jsem za vás fakt moc rád, je fakt paráda, co mezi váma vzniklo,“ řekl, snad i trochu s dojetím, Dominik.

Pak do mě kolenem žďuchnul Kaká.

„Jo Fílo, Dominik má pravdu, nechci bejt nějakej sentimentální, víš, že to ke mně moc nepasuje, ale co jsi s Robinem, tak jako bys nám rozkvetl. Nevim, jak přesně to říct, tohle mi přijde jako nejlepší přirovnání. Filípku náš, ty jsi prostě zamilovanej a i já tě mám moc rád,“ řekl, na Kaká, naprosto nezvykle měkkým tónem.

Dominik přikývl:

„Jo, řekl jsi to naprosto přesně, Kaká, já vás mám rád prostě všechny, jste nedílnou součástí mýho života.“

Ještě že byla tma, byl jsem úplně červenej a v oku jsem měl slzu dojetí:

„Kluci, vy mi dáváte, takovýho sentimentu…, ale samozřejmě i já vás mám moc rád, jste ty nej kámoši, co můžu mít.“

Zase jsme seděli mlčky, když se tam najednou objevila Petra s foťákem, aby nás zvěčnila. Dominik i Kaká mě objali kolem ramen a já objal každou rukou jednoho z nich.

Ta fotka vykreslovala vzpomínku na jeden z nejhezčích okamžiků mého života, zachytila mě v momentě absolutní zamilovanosti k osobě, která byla nedaleko, zatímco jsem byl obklopen přáteli na život a na smrt. Fotka ohněm ozářených mladých, šťastných lidí zhmotňovala sílu přátelství.

Ten večer jsme se už hodně drželi s klukama pospolu. Venca s Robinem si užívali pozornosti dámského osazenstva. A v tomto rozložení jsme šli i spát, já zavrtaný ve spacáku, z jedné strany se na mě lepil Dominik, z druhé Kaká. Jen nad ránem, když už začínalo být světlo, jsem ucítil divný tlak, jak se někdo cpe mezi mě a Kaká. Byl to Robin, který tam přiskákal ve své mumii. Chtěl se zavrtat mezi nás, ale nějak se mu to nedařilo, to probudilo Kaká:

„Ty vole, Robe, co blbneš?“

„Nic, já chci jenom k Fildovi.“

„Ty hysteráku, tak nám ho taky na chvíli puč, ne, ty ho máš furt.“

„Joo sorry, když mně se po něm nějak zastesklo.“

Nakonec se tam nějak zavrtal, chytil mě za ruku a zase jsme usnuli.

Když jsme ráno vstali, dali se do úklidu nepořádku. Venca dostal z úklidu propustku, jelikož odpoledne se chystal vyzvednout Evku a Liborka a odvézt si je domů z porodnice. Na další den jsme se chystali přivítat Liborka na světě i já s Robinem a odpoledne že pojedeme všichni zase zpět do nemocnice, aby mohl Liborka přivítat i jeho dědeček.

„Ahoj, Liborku, já jsem tvůj strejda Robin, vítej na tomhle světě,“ naklonil se Robin nad postýlkou. „A tohle je strejda Filip, budeme teď velký kámoši, jo?“

Stáli jsme tam oba, koukali na něj, byl kouzelný, plešatý, vykulený a pořád házel rukama a nohama. Chtěl jsem ho pohladit, ale jak jsem se přiblížil, hned mi vzal do své mini pěstičky můj ukazováček a lomcoval i s ním. Robin na mě koukal velice měkkým pohledem:

„Je skvělej, co? To jsme byli taky takhle malinký? No tak, Fílo, řekni mu taky něco, ať zná tvůj hlas!“

„Ty jo, co se říká miminu? Ahoj, Liborku, já jsem strejda Filip, jakej byl porod?“

Všichni se začali smát:

„No škoda, že ještě nemluví, teď by si ještě porod mohl pamatovat.“ Smála se i Evka: „No tak, strejdové, taky ho pochovejte, ne?“

Evka vzala Liborka a šoupla ho Robinovi do náruče, ten se toho nebál, houpal s ním a pak se oba navzájem koukali upřeně do očí a Liborek plácal Robina do jeho malé bradky. Při tomhle pohledu jsem se do Robina asi po sto padesáté zamiloval, ale v kombinaci s Liborkem to bylo o dost intenzivnější. Bože, jaký by byl Robin extrémně přitažlivý tatínek, ta péče, ta něha, co mu koukala z jeho šťastných modrých očí, se nedá nijak popsat. Pak jsem Liborka dostal do rukou já, byl tak křehký, a jak sebou pořád mlel, bál jsem se, že mi spadne na zem:

„Evi, prosím tě, vezmi si ho, já mám strach, že mi spadne, že mu něco udělám, vemte si někdo tu hračku, furt se mele.“

Evka si ho se smíchem vzala.

„Sorry, já se fakt bojím, až bude větší, tak si s ním rád začutám, ale tohle je hrozně křehký.“

Odpoledne jsme jeli do Písku do nemocnice za panem Bláhou. Po příchodu na pokoj jsem měl co dělat, aby na mně nebyl vidět šok. Pan Bláha byl kost a kůže, a jestli se mi předtím zdál sešlý, tak oproti nynějšku byl ještě v plné síle. Energie z něj však sršela a při pohledu na svého prapotomka bylo vidět velké dojetí.

„Tak ukaž se, ty můj vnoučku, no ty jsi krásný chlap, na tebe ženský poletí! Je úžasnej, jsem teď opravdu šťastnej. A co, Evi, všechno proběhlo v pořádku? A ty, Vašku, doufám, že jsi ho pořádně zapil, ať dlouho žije?“

Venca se usmál:

„Nebojte, jestli je délka života daná tímhle, pak tu bude tak do dvě stě čtyřiceti.“

Následovalo všeobecné povídání o všem možném a došlo také na focení. Nejdříve se dědeček vyfotil s vnoučkem v náručí, seděl na posteli, držel ho a dmul se pýchou. Pak si poručil fotku se šťastnými rodiči, pak jen s paní Bláhovou a svými potomky, pak zase jen se ženskými a pak s chlapama. Liborka pořád držel v náručí, Venca se postavil za postel a naklonil se za Liborka, Robin si napůl sedl na pravou stranu postele, levou ruku ledabyle položil na postel a snažil se trochu usmát směrem k foťáku. Já stál pořád opodál a pozoroval jejich rodinné štěstí. Jak se chystali na fotku, pan Bláha to zarazil, podíval se překvapeně na mě:

„Filipe, co ty tam tak stojíš? Řekl jsem snad všichni chlapi z rodiny ne?“ A pokynul, ať se jdu také vyfotit.

Sedl jsem si tedy z levé strany postele a začal se tvářit, pan Bláha bez jediného slova vzal ruku Robina, položil si ji na stehno a pak vzal mou ruku, kterou položil na Robinovu ruku, a sám na naše ruce položil svou a takto jsme se vyfotili. Nevěděl jsem, jak a zda to mám vůbec nějak vnímat, ale moc se mi to gesto líbilo. Pak už jsme se chystali k odchodu a přislíbili brzkou návštěvu. Ačkoli bylo vidět, že je hodně nemocný, bylo zároveň vidět, že je hodně šťastný, a já si říkal, že by to mohlo znamenat, že všechna mračna, která se v Robinově rodině vyskytovala, jsou pryč. I paní Bláhová to takto vnímala a bylo vidět, jak je také šťastná. Robin se sice snažil její a koneckonců i moje nadšení mírnit, ale po to krásném dnu to nějak nešlo.

Bohužel to štěstí mělo jepičí život, třetí den po naší návštěvě pan Bláha, Robinův a Evin tatínek, dědeček malého Liborka, zemřel. Jak jsme se později dozvěděli od lékařů, byl zázrak, že se statečně držel tak dlouho.

Robina ta zpráva zastihla v práci, tak hned běžel domů, aby byl s mámou. Cestou mi to volal a poprosil mě, abych také dorazil, že čím více nás v baráku bude, tím to bude pro paní Bláhovou snazší.

Ze školy jsem jel rovnou do Vojkova, u Robina doma byla stísněná atmosféra, takovou jsem nikdy nezažil a vlastně nevěděl, jak se mám tvářit, co mám dělat, co mám říkat. V kuchyni u stolu seděla plačící paní Bláhová, Evka a Robin se ji snažili utěšovat. Venca se pokoušel o nějakou činnost s jídlem, ale vůbec mu to nešlo. Když jsem vešel, Robin mě šel obejmout, pevně jsem ho stiskl, zabořil se mu do tváře a šeptal:

„Robíku, lásko moje, je mi to moc líto, jak jsi na tom? Co bych měl teď pro tebe udělat?“

„Fildo, jsi moc hodnej, já se docela držím, horší je to s holkama, hlavně nic dneska nesnědly.“

Paní Bláhová mě také obejmula a snažila se mě přivítat, chvilku jsem tam s nimi mlčky seděl, až jsem si opět všiml Venci. Šel jsem za ním:

„Tak co, Venco, jak ty jsi na tom?“

„Ale tak víš, já celkem v pohodě, přemýšlím, co bych udělal k večeři, aby se najedly, hlavně Evka potřebuje jíst, když kojí. Ale já nevím co.“

Prohlédl jsem lednici, spižírnu a našel věci na polévku a pustil se do její přípravy. Myslím, že hlad stejně nikdo moc neměl, a horká polévka zasytí a udělá v žaludku pořádek. Když bylo hotovo, nandal jsem na stůl. Paní Bláhová se zdráhala, že nemá na nic chuť, chápal jsem ji, ale i tak jsem na ni zkusil mluvit:

„Paní Bláhová, jen si dejte, potřebujete něco sníst, jinak vám bude špatně od hladu. Věřte, že to tělo posílí, aby lépe zvládalo smutek.“

Robin mamku pohladil:

„Mami, dej si, neboj, Filda vaří fakt dobře a opravdu potřebuješ něco sníst.“

Odmítla, ale později večer jsem polévku ještě ohřál a snědla alespoň ten jeden talíř. Z té atmosféry mi bylo hrozně úzko a vlastně i smutno.

Už byla tma a řekl jsem si, že půjdu na chvilku na zahradu na vzduch. Stoupl jsem si k plotu a koukal do krajiny. Ta byla dnes zvláštně tichá a klidná, nikde žádný hluk, jen v dáli slabě štěkal pes. Jako by i krajina věděla, že dnes ji opustil jeden z jejích obyvatel. Člověk, který v těchto místech strávil celý svůj život a měl to zde rád. Zhostil se mě nostalgický pocit, přemýšlel jsem, jak zde před třeba dvěma třemi lety chodil pan Bláha v plné síle netuše, že jeho osud se pomalu naplňuje. Neměl bych nad ním truchlit, to, co provedl Robinovi a vlastně i Evě, nebylo hodné otce, ale nějak jsem to nedokázal. Přemýšlel jsem nad jeho pevnou vůlí, vždyť lékaři říkali, že jsou sami překvapeni, že nás neopustil dříve. Čekal snad na to, aby mohl ještě vzít do náruče svého vnoučka? Dočkal se a byl opravdu šťastný, možná to bylo to poslední, na co čekal, a pak už se nemoci nebránil a nechal ji dokonat dílo zkázy. Ve všem tom špatném tak bylo krásné právě to, že se dočkal. Že ještě stihl vzít Liborka do náruče a že Liborek bude mít alespoň jednu památku na dědečka. Z myšlenek mi ukáplo pár slz, které smáčely trávu pode mnou.

„Tady tě mám,“ ozvalo se za mnou, když mě Robin našel u plotu.

Obejmul mě kolem pasu a položil hlavu na rameno.

„Mamku jsme uložili a zdá se, že usnula, to je dobře, lepší bude, když bude hlavně spát,“ řekl zamyšleně. Pak se na mě podíval a uviděl lesklé oči. „Copak, Filípku, co ti je?“

„Ale Robe, tak jsem tady tak přemýšlel o tvém tátovi, o tom, jaký asi byl dřív, jaký byl, když už jsem ho znal, a tak mi to přišlo všechno tak nějak líto.“

„Je ti po něm smutno?“ zeptal se Robin.

„Takhle bych to asi neřekl, ale spíše mi je líto, že už tu není a že neuvidí, jak Libor roste a třeba to, jak se daří nám dvěma, prostě mě to rozesmutnilo.“

„Vidíš, Fildo, to jsi z nás dvou jediný, kdo uronil nějakou slzu, mně to nějak nejde, nevím, samotnýho mě to asi štve, ale nějak jsem čekal, že už tady dlouho nebude, ale nějak nedokážu bejt smutnej, víš, asi kvůli tomu všemu, co se stalo.“

„Chápu tě, Robe, třeba časem tě to dožene, třeba ti to ještě pořádně nedošlo. A víš, nemůžu z hlavy dostat tu situaci v nemocnici, jak jsme se fotili a on mě přivolal jako člena rodiny a jak nám dal ruce k sobě a upevnil je svojí rukou. Nemyslíš, že tak naznačil, že nám to přeje?“

„Fildo, taky jsem se tomu divil, kdo ví, možná jo, ale možná to byla slabá chvilka, kdy bylo vidět, že má z Liborka fakt radost. Zůstaňme asi u toho, že to bylo gesto, ať jsme spolu a že nám to přeje, pravdu už se nikdy nedozvíme.“