Venkovský příběh – 31. Soud(y)

„Okresní soud v Písku, ve věci osvojitele Robina Bláhy a osvojenců nezletilých Libora Švejdy a Filipa Švejdy, rozhodl takto: Obě nezletilé osoby se, počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozsudku, stávají osvojenci Robina Bláhy. Odůvodnění: blablablabla…“

Robinovi se podlomila kolena, všiml si počínajícího dojetí své mamky, mrkl na ni, na Robina pro změnu mrkla Petra, sám v nastalé euforii popadl pod stolem ruku pana Tůmy a stiskl na důkaz, že je vyhráno, ten mu to vrátil.

„Tak co jsem říkal? Že to bude brnkačka, gratuluju, Robine a paní Bláhová,“ okomentoval po skončení soudu pan Tůma.

Robin si hned odskočil stranou, aby mi mohl zavolat. Já čekal doma, nervózní, pořád jsem myslel, jak to tam asi probíhá, viděl jsem před sebou mého Robina, jak se tam klepe, jak by potřeboval pohladit, obejmout, jakkoli podpořit, vždyť právě vede jeden se svých největších bojů v životě a já u toho nemohu být. Když zazvonil telefon, zvedl jsem ho během půl vteřiny:

„Nooo, Robine, tak co? Nenapínej mě!“

Robin se zhluboka nadechl, udělal dramatickou pauzu:

„Fildo, tohle je fakt neuvěřitelný… Právě se z tebe stal fotřík, jak se patří!“

„JO! JO! JO!“ řval jsem na celý barák.

Naši vtrhli do pokoje a začali poskakovat, jelikož jim z reakce bylo jasné, jak to dopadlo.

„Miláčku, já se teď vrátím k ostatním, jenom jsem ti tohle chtěl zavolat, uvidíme se.“

„Jasný, fotříku Robíku, utíkej.“

Naši se na mě vrhli, aby mě objali, gratulovali oba se slzami v očích.

„To je tak skvělý, bála jsem se, že to bude trvat celou věčnost, to je moc dobře,“ radovala se mamka.

„Vždyť jsem ti říkal, že Láďa je skvělej, to bylo jasný, že to musí klapnout,“ komentoval naopak taťka.

Robin se vrátil k ostatním ještě do budovy soudu:

„Pane Tůmo, moc vám děkuju, vím, že poděkování je málo, ale já nevím, co víc udělat. Jo a kdy si budu moct kluky vyzvednout a kdy jim to můžu říct?“

„Robine, však máme dohodu, takže za co děkovat? A ještě nemáme vyhráno, ještě bude třeba projít soudem o odškodnění, to bude určitě složitější. Vyzvednout si je můžeš po nabytí právní moci, což je týden, ale neboj, nikdo se neodvolá, to je jen proforma. Klukům bych to radši neříkal, kdyby bylo odvolání, bylo by to pro ně obrovské zklamání a na psychiku by to nebylo dobrý, prostě si pro ně rovnou přijedeme, pojedu tam s tebou, pro všechny případy.“

„A vy víte, kdo nakukal sociálce to o mně? Jak ta baba hned věděla, že s Peťou to je nejspíš hra?“

„To já se nedozvím, ale podle mýho někdo ze sousedů, obvykle se šetří na úřadě, u lékaře, ve škole a nejbližším okolí bydliště. Ale hlavně se nikde nemsti, nevíme, kdo to byl, a pokud máš podezření, tak stejně nebudeš mít důkazy. Prostě ti poradím, kašli na to.“

„Pane doktore,“ přidala se Robinova mamka, „čert vem drby i peníze za odškodnění, to nejdůležitější jste nám vyhrál, to ostatní je už vlastně jedno.“

„Paní Bláhová, máte sice pravdu, ale pořád jde o kluky, tady Robin a vy sice nějaké odškodnění obdržíte, ale rovnou říkám, že to nebude žádná sláva, ale klukům by mělo jít opravdu o hodně a ty peníze se vám určitě hodí, tedy spíše tady Robinovi, jelikož on s nimi bude disponovat. A sama víte, co nás ty naše děti stojí, takže to ještě nevzdávejme.“

„Máte pravdu, pane doktore, ale tak pojďme to alespoň trochu oslavit, zvu vás všechny na oběd,“ vyslovila přání paní Bláhová.

„Moc se omlouvám, ale já mám za hodinu schůzku s klientem, ale vy určitě běžte slavit.“

„Tak víte co? Co kdybych vás a paní Tůmovou příští víkend pozval k nám na oslavu, pozvu i Dana, Huberta i Dominika a další, nebo já se domluvím s Filipem, u nich je víc místa než u nás,“ zval Robin.

„No to je slovo do pranice, to už budete mít i kluky, tak se alespoň seznámí se všemi, to beru, a jestli máte málo místa, tak to můžeme udělat u nás.“

„Nene, už jste toho pro nás udělal víc, než kdy vám to můžeme vrátit, a ještě vám půjdeme dělat brajgl do baráku. Buď u mě, nebo u Filipa, dám vědět,“ trval na svém Robin.

Výrok soudu pro mě osobně znamenal ještě jednu další životní změnu, která byla ryze praktická, rozloučil jsem se s mým domovem a Zábořím a přestěhoval se do Vojkova. Byl to pro mě obrovský krok, ptáček opouští mámu a tátu z hnízda. I když jsem se těšil a měl samozřejmě radost z toho, že to dopadlo dobře, přesto jsem začal být sentimentální. Rodiče jsem měl stále po ruce, ke klukům z party pár metrů, hlavou mi jely vzpomínky, jak jsem tady běhal, když mi bylo pět let, deset let a tak dále. Naštěstí jsem se nestěhoval nijak daleko a našim kladl na srdce, ať se neradují, že se mě nezbavili a stejně tam budu pořád s Robinem a klukama oxidovat.

Konečně nastal den, kdy rozsudek nabyl právní moci. Přesně jak prorokoval pan Tůma, nikdo nepodal odvolání, a tak sjel pro Robina, aby kluky vyzvedli. My s Robinovou mamkou ještě něco poklidili a napekli bábovku a zkusil jsem poprvé, pod dohledem, udělat koláče. Robinovi se v nitru mísily pozitivní nálady a obavy.

„Kluci ještě nevědí, že dnes pojedou domů, budou z toho zaskočený,“ svěřil se mi.

„Miláčku, toho se fakt neboj, vždyť je to to, co chtějí celou dobu, pokaždý, když jsi tam jel, chtěli odjet s tebou. Tak starosti hoď za hlavu, ty můj plašánku.“

V domově nejdříve vyřídili byrokratickou mašinérii a ředitelka dala Robinovi hned první úkol:

„Pane Tůmo, první, co vás čeká, je, že je potřeba kluky přehlásit k doktorovi. Teď na ně dohlížel náš doktor, co sem pravidelně jezdí. Nebojte, kluci jsou naprosto zdraví, ale sem už chodit nemůžou, potřebují svého obvoďáka.“

„Aha, no vidíte, to jsou takový samozřejmosti, který mě vůbec nenapadly,“ odpověděl Robin.

„Nebojte, to zvládnete, před tou událostí chodili u vás na středisko k paní doktorce Mrňové, ta je určitě vezme zpátky. A nebojte, to zvládnete, moc dobře si pamatuju, když jste sem přijel poprvé, nešťastný mládenec, ale s neutuchajícím zájmem o kluky. Kéž by takový zájem měli všichni skuteční rodiče o svoje děti, to bych vlastně byla bez práce.“

Pak je požádala, aby počkali u ní v kanceláři, a sama pro kluky došla. Ještě než otevřela dveře do kanceláře, tak je Robin zaslechl:

„Zavřít oči! Pořádně, jinak se překvapení rozplyne!“ přikazovala ředitelka.

Otevřela dveře a s pokynem “už“ se ozval řev jak v pavilonu opic, kluci se vrhli na Robina, drželi ho za ruce, tulili se k němu a z každé strany tváře mu přistála pusa. Když se zklidnili po prvotním překvapení, zaregistrovali teprve pana Tůmu a zvážněli. Přece jen neznámý starší pán ve skvěle padnoucím obleku, sice s lehkým úsměvem, ale přesto stále komisním pohledem, nevzbuzoval u kluků úplně důvěru.

„Kluci!“ vyžádal si pozornost Robin. „Tohle je pan Tůma, je to moc hodný pán, který mi moc a moc pomohl a taky pomohl vám. A víte s čím?“

Kluci jen kroutili hlavou s otevřenýma pusama.

„S tím, že si teď půjdeme zabalit vaše věci a odveze nás domů. Tady řeknete ahoj tetám vychovatelkám a teď budeme už pořád bydlet spolu a s babičkou.“

Liborek začal skákat ještě víc, než když dnes prvně viděl Robina, na Filípka to bylo těžší na pochopení, ale když viděl brášku, jak skáče, tak začal taky. Všichni šli pak do pokojíčku balit, kluci byli jak u vytržení a už chtěli jet, takže celé balení byla práce Robina a paní ředitelky. Naštěstí řídící věděla, co přijde, a tak už částečně kluky zabalila den předtím. Všichni vyšli na zahradu a přiběhly ještě dvě vychovatelky se rozloučit.

„Pane Bláho, přejeme vám všechno dobré a ať se vám i klukům daří, nemyslím si, že se u nás měli špatně, ale doma je doma a na vás je vidět, že jim budete dávat dobrý domov. A až pojedete někdy okolo, klidně se stavte, rády kluky uvidíme, jak rostou a jak se jim daří. Budou nám chybět, jsou to správní kluci. Libor už pochopil, co se stalo, Filipovi to chvilku potrvá, občas se jim po rodičích zasteskne a potřebují pak dospělého k pomazlení.“

„Toho se asi bojím nejvíce, že nebudu vědět, co jim říct, až se jim bude stýskat.“

„Nebojte, to půjde, chce to čas.“

„Moc děkuju a určitě se někdy stavíme, děkuju za všechno, co jste tady pro ně udělaly. Kluci, stavíme se někdy za tetama, ne?“

„Jasněěě, pojedeme na výlet!“

Když přijeli do Vojkova, byli jsme domluveni s Robinem, že se schovám u nás v pokoji jako takové překvapení. Nejdříve se přivítali s babičkou, což zabralo značnou dobu, pak je ale Robin vzal za dveře a povídá:

„A tady za dveřma je jedno překvapení.“

„Teta Péťaaa!“ vykřikl Filípek.

„Noooo tak to bude pro vás opravdu překvapení.“ A otevřel dveře.

Já seděl na bobku s roztaženýma rukama:

„Strejda Filda! Stejda Fidla!“ vykřikli sborově a vrhli se na mě, až mě svalili na zem a začali po mně lézt, jako by mě chtěli umačkat. Cítil jsem takovou radost, že na mě nezapomněli, jejich radost byla čistá a upřímná, taková, jakou jen děti dokáží. Mačkali mě, jako by mě chtěli úplně umačkat s nadšeným vřískotem. Bylo to poprvé od té události, co jsem je viděl.

Když se trochu zklidnili, tak se na mě Libor s vážným a smutným pohledem podíval:

„Strejdo, maminka s tatínkem umřeli, teď budeme se strejdou Robinem.“

„Já vím, Liborku.“ Bylo mi ho hrozně líto a tápal jsem, jak reagovat, pohladil jsem je oba: „Nebojte, strejda teď bude pořád s váma a maminka s tatínkem se na vás koukají zeshora z nebe, tak až vám bude smutno, zamávejte jim, budou rádi.“

Robin vysledoval moji nervozitu z načatého tématu, které přišlo dříve, než jsme čekali, sedl si k nám na zem:

„Strejda Filip má pravdu a mám pro vás ještě jedno překvapení.“ Na překvapení děti slyší vždy, a tak ti dva špunti se zatajeným dechem koukali na Robina. „Strejda Filip tu s námi bude bydlet, takže si s váma bude hrát každej den.“

Liborek již zkušený mudrlant:

„A kde bude bydlet teta Péťa? Je to tvoje holka.“

„No víš, teta není moje holka, to jsme si jen tak hráli, přece znáš naše tajemství ohledně strejdy Filipa, oba jste ho neprozradili, jste stateční a strejda teď může s náma bydlet. Ale nebojte, teta Péťa vás moc pozdravuje a brzo se na vás přijede podívat.“

Oběma to šrotovalo v těch jejich šištičkách, až to rozsekl Filípek:

„Stejda Fidla je lepčí!“ A zase se na mě vrhli, aby se mě pokusili umačkat.

Na víkend jsme udělali oslavu u mých rodičů v Záboří. Pozvali jsme celou naši partu, Peťu, Monču, Aničku, rodiče Kaká a mamku od Robina. S mamkou jsme šíleli, aby naše občerstvení bylo to nejlepší, aby skvěle vypadalo, abychom si na děkovačku neuřízli ostudu. Byl začátek března a nás napadlo pojmout celou oslavu jako náhradní Vánoce pro kluky, kdy jsme jim nemohli dát dárky, které byly stále zabalené. Takhle jsme připravili i ostatní, ať se nediví, že budeme mít stromeček, který taťka tajně uřízl v lese. Také se chystal bramborový salát s řízky, prostě Vánoce.

V podvečer všichni dorazili a každý donesl klukům nějaký dárek, za což jsme je pěkně sjeli, ale zrovna pan Tůma se na nás podíval a řekl:

„Hele to je taková blbost, je to auto na dálkový ovládání, je to super bavorák, já ještě vnoučata nemám a to, že jsem šel do hračkářství, mi udělalo fakt radost. Už ho mám doma tři dny a nedělám nic jinýho, než s ním jezdím, tak jsem rád, že se ho konečně zbavím.“

Stejně tak Kaká přinesl nadšeně dárek, jak to bylo zabalené, bylo jasné, že jde o kopačák, a po rozbalení jsme zjistili, že je tam nějaká spíše obrázková knížka o současných fotbalistech. Později jsem ho nachytal s klukama na chodbě, jak si tam čutají.

Když jsme zasedli ke stolu, povstal evidentně nervózní Robin:

„Vážení, já to neumím tak jako tady Fíla, ale děkuju, že jste všichni přišli, všichni, jak jste tady, pro mě strašně moc znamenáte. Chtěl bych teď poděkovat v první řadě tady mému Filipovi, že to se mnou po tom všem nevzdal a byl to právě on, kdo mě popíchnul k tomu, abychom si vzali kluky pod svá křídla. Děkuju mojí mamce a rodičům Filipa za to, jak nás podporují a nenechali nás v tom vykoupat. Velké díky patří Dominikovi a Monče za obrovskou pomoc hned na začátku po tom, co se to stalo. Hned další díky Puckovi s Aničkou za morální a pragmatickou podporu, kdy nás směrovali zpět na zeměkouli. Péťo, tobě nezapomenu to, že jsi byla ochotná hrát několik měsíců moji přítelkyni, dělala jsi to skvěle, a kdybych chtěl mít někdy nějakou holku, tak ty jsi jasná jednička. Zapomněl jsem na Kaká? Ne, nezapomněl, tobě obrovsky děkuju za pomoc po návratu, to, že jsi ukecal Péťu k té hře, a hlavně že jsi sehnal skvělýho právníka. No a nakonec ten největší dík, pane Tůma, vám nejenže jsme zavázáni navždycky, ale před váma smekám pomyslný klobouk, bez vás bychom tady dneska neseděli a neslavili, moc, moc děkujeme, jste nejlepší.“

Pan Tůma se smál:

„Děkujeme za krásná slova, ale už toho nechme, nebo se dojmu, a to si nemůžu dovolit, co by to bylo za právníka, který by byl naměkko. Tak na vás a na kluky, jo a jedna důležitá věc, vy dva a já máme teď něco společného.“

Podivil jsem se:

„Ale pane Tůma, slyšeli jsme leccos, ale právníci z nás ještě nejsou.“

„No to vás čeká ještě dlouhá cesta, ale jste teď, stejně jako já, tátové, takže žádný pane Tůmo, ale navždycky Láďo.“

Večer probíhal v krásné atmosféře, všichni se bavili, veselili a největší radost jsme měli, když kluci rozbalovali dárky. Ten pohled do jejich překvapených očí byl prostě nádherný. Když rozbalili nějaké auto nebo stavebnici, hned se všem běželi pochlubit a nadšením nakazili všechny ostatní. Bylo vidět, že jsou rádi za tak velkou společnost, kterou snad předtím ani nikdy nezažili. Přesně tyhle zážitky byly to, co potřebovali po tom, co vše zažili.

Když už bylo po deváté hodině, omluvili jsme se, že půjdeme kluky uložit, přečíst pohádku a pak se vrátíme.

„Jééé, vy jim čtete pohádky?“ ptal se nadšeně Dominik.

„No čtete, zatím jsme to zkusili dvakrát, ale řekli jsme si, že to budeme dělat,“ řekl jsem mu.

„A nemohl bych si to zkusit dneska já? Ať vím, co mě čeká,“ žadonil Dominik.

„Jééé, já chci vidět, jak Dominik čte pohádku,“ přihlásil se Kaká.

Nakonec, když jsme kluky uložili, se do pokojíčku nastěhovala celá naše parta i s holkama, aby si poslechli večerníček od Dominika. Ten vybral nějakou pohádku o čertovi a nezbedné princezně, která sháněla ženicha.

„Rok utekl jako voda a tu se náhle zjevil čert, kolem něj dým a smrdutá síra,“ četl Dominik.

Jen to dořekl, Pucek si nahlas uprdnul se slovy:

„To je ta smrdutá síra.“

Kluci se smáli a nebyli k utišení, k tomu si přisadil Kaká:

„A nebyl to puch jenom od síry, ten čert totiž šlápl také do hovínka, a to se mu nalepilo na kopýtko, a jak chodil, zanechával za sebou razítka, a tak pro prince nebylo těžké čerta najít.“

To už byla úplná konečná a ta tam byla jejich ospalost. Pohádku Dominik dočetl, ale Pucek s Kaká si přisazovali podobné komentáře, které pohádku přesunuly do komedie.

„No tak vám teda pěkně děkujeme, to jste nám je teda pomohli uspat,“ řekl jsem s předstíranou výčitkou. „Teď už běžte, my už si je uspíme, za chvilku přijdeme.“

Nechali jsme rozsvícenou jen lampičku a sedli jsme si k posteli na zem, kde jsme měli matrace pro nás.

„Strejdové, ta pohádka byla legrační,“ řekl Liborek.

„No to byla, tyhle strejdové žádnou srandu nezkazí, co?“ potvrdil Robin.

„Ty jo a těch dárků, co jsme dostali, to je něco,“ zareagoval Filípek.

Chvilku jsme tam tak seděli a povídali si, na Robinovi byla vidět únava, pomalu se mu zavíraly oči a hlavu si položil na postel. Kluci naprosto spontánně ho začali hladit po hlavě.

„Strejda spinká,“ oznámil tlumeným hláskem Filda.

„Skoro, tak už taky buďte potichu a spinkejte taky.“ A přikryl jsem je.

Netrvalo dlouho a kluci i Robin spali. Chvilku jsem je pozoroval, hlavně Robina. V jeho tváři se po dlouhé době odrážel klid a jakási bezstarostnost. Dnes usnul rychle, nebylo se co divit, poslední měsíce byly pro něj opravdu náročné, bylo to na jednoho opravdu příliš. Zvedl jsem se, pohladil ho po tváři:

„Robinku, překul se na matraci, takhle tě budou bolet záda,“ zašeptal jsem.

Robin trochu zabručel a překulil se:

„Miláčku, já jsem hrozně unavenej, já už bych tady zůstal.“

„No jasně, jen v klidu spinkej, ale já bych si ještě nějakou sklenku dal, nevadí?“

„Jasně že ne, jen utíkej a omluv mě u ostatních.“

Pak už jsem mu jen, tak trochu i nadrženě, pomohl z oblečení, a když už měl na sobě jen boxerky, přikryl jsem ho, políbil a poškrabkal na hrudníku:

„Tak dobrou noc, Robe.“

My ostatní jsme slavili asi do jedné ráno a pak jsme se odebrali také na kutě. Když jsem vešel do pokoje, kluci byli odkopaní a Robin naopak zavrtaný pod peřinou. Chvilku jsem tam stál, pozoroval ten výjev a jen se usmíval. Pak jsem kluky přikryl, pohladil je a lehl si vedle Robina, ke kterému jsem se přitulil. Najednou mi bylo hrozně krásně, takhle hezky mi nebylo už pěknou řádku měsíců, cítil jsem se tak lehce, milován, obklopen nejbližšími. Cítil jsem, že mám vlastní rodinu, vlastně mám teď to, co jsem si vždycky vysnil a tento sen pohřbil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, kdo jsem. Ale vlastně proč ne, vždyť takto to taky může fungovat a je to nádherné.

Za další dva měsíce musel Robin a jeho mamka projít ještě jedním soudem, tentokrát se museli koukat na toho, kdo způsobil nehodu, při které přišli o Evku a Vašíka. Jak mi Robin později přiznal, bál se chvíle, kdy ho spatří, a domníval se, že se na něj vrhne a bude ho chtít umlátit a nakonec půjde do vězení on. Když ale došlo k soudu, byl už rezignovaný, chtěl to mít vše za sebou, už to bylo více než půl roku a už prostě chtěl mít konec. Zda to dopadlo dobře, těžko soudit, ta smažka si měla odsedět pět let natvrdo, je to sakra málo, ale budiž mu trestem to, že pak bude po zbytek života živořit, aby splatil pojišťovně odškodnění, které musí vyplatit Robinovi, jeho mamce a klukům. Robin a mamka měli dostat několik set tisíc, ale odškodnění pro kluky zaskočilo nás všechny. Každý z nich měl dostat dva miliony korun. Ta částka nás ohromila, na stranu druhou, kdyby se tím daly vykoupit zpět ztracené životy, neváhali bychom ani vteřinu.

Tento soud tak byl pomyslnou poslední tečkou za celou událostí. Peníze pro kluky jsme uložili na nějaké úročení a dohodli se, že na ně sahat nebudeme a dostanou je jednou kluci, až budou chtít jít studovat nebo se osamostatnit. Sice bychom je za to mohli vzít na nějakou exotickou dovolenou, aby si po tom všem trochu užili, ale tohle nám přišlo rozumnější.