Venkovský příbeh – 34. Robinův těžký půlrok

Život se nám trochu změnil, kdo by si byl pomyslel, že nástup děcka do školy je až taková změna. Dohlížet, jestli a jak Libor zvládá učivo a úkoly, zabralo dost času. Hlavně když nevěděl a potřeboval poradit, tápali jsme, co po něm to školství vlastně chce, a sem tam se stalo, že jsme mu s úkolem pomohli tak dobře, že to paní učitelka vyhodnotila horší známkou. Naštěstí byl Libor docela samostatná jednotka, dobře chápal, a tak tyhle eskapády byly spíše výjimkou.

Na první třídní schůzce se Robin dozvěděl, že se Libor jeví jako průměrný žák, ale že mezi jeho přednost patří jakési vůdcovství, kdy si kolem sebe vytvořil partu kamarádů a kamarádek a ti že ho docela poslouchají. Smáli jsme se tomu a vzpomněli si na Dominika, kdo ví, třeba nám tady roste další Dominik. No pokud by to tak bylo, co lepšího si přát.

Přešly Vánoce a stav paní Bláhové byl čím dál horší, upadala do depresivních stavů, až musela být na konci ledna hospitalizována, ale ani to nepomohlo, celkově se její stav, nejen duševní, zhoršoval, až nás na konci února opustila. Zemřela na celkové selhání organismu, které si lékaři neuměli vysvětlit, ale pravděpodobný důvod bylo selhání z důvodu velice špatného psychického stavu. Když mi to Robin volal, nezněl až tak moc sklesle, přesto jsem hned jel domů, vyzvedl kluky ve škole a školce. Robina jsem našel v naší ložnici, jak sedí na zemi opřený o postel, nepřítomně kouká a koulí se mu slzy. Kluky jsem poslal, aby si šli hrát, a sám jsem si k němu sedl.

„Fildo, tak jsem přišel o rodinu. Z rodiny už nikoho nemám, ještě že mám vás.“

„Robíku, kluci jsou taky tvoje rodina, tvoje krev, a to si piš, že máš je a máš taky mě. Snad to brzy překonáme, ale vůbec si nechci představit, co teď prožíváš, tohohle dne se strašně bojím a vůbec nevím, jak budu reagovat.“

„Fildo, budeš se mi asi divit, ale asi jsem to tak trochu delší dobu čekal, vlastně asi nejsem tak v šoku jako u Evy, ale stejně i když jsem to čekal, tak je to i tak šok.“

Schoulil se do mého náručí a plakal, ne nijak dramaticky, jen tak tiše, nenápadně. Chvilkami jsme řešili, jak to řekneme klukům, a báli se, jak to vezmou, aby se z toho nesesypali. Kluci však byli čertíci a vytušili, že se něco děje, a tak jsme za chvilku viděli jejich siluety za sklem dveří.

„No pojďte dál, vy dva zvědavci,“ zavolal na ně Robin.

Vlezli do pokoje, oči navrch hlavy, když viděli Robina v slzách. Opatrně našlapovali směrem k nám, schoulili se k Robinovi. Robin je pohladil:

„Kluci, babička umřela.“

Kluci se podívali na něj, pak na mě, pak zase zpět na Robina, když Liborek řekl:

„Strejdo, babička byla moc nemocná, že umřela?“

„Je to tak, Libčo, byla nemocná a teď už ji nic nebolí a je jí dobře.“

Kluci začali trochu plakat, ale začali Robina spontánně utěšovat, hladit po hlavě, po tváři, dělali mu masáž ramen. Jejich dětské tlapičky se snažily, aby Robinovi zmírnily jeho vnitřní bolest. Filda přitom pronesl:

„Stlejdo, my tě teď budeme takhle hladit, abys brzo nebyl tak smutný a byla s tebou zase sranda.“

Tahle něžná slova vehnala slzy do očí i mně, a tak jsem je raději opustil se slovy:

„Tak kluci, hlídejte tady strejdu, já jdu chystat véču.“

V kuchyni jsem ta upřímná dětská slova ještě několik minut vydýchával, tohle byl ryzí projev dětské lásky, tak moc mají Robina rádi, jsou skvělí.

Mezitím v pokoji nadále kluci utěšovali Robina:

„Babička byla tvoje maminka, viď, stlejdo?“ rozumoval Filípek.

„To máš pravdu, Fildo, vaše babička byla moje maminka.“

„My už taky maminku nemáme, a co byla naše maminka tvoje?“

„To byla moje sestra, jako ty máš bráchu Liborka, tak já měl takhle ségru Evu, což byla vaše maminka.“

„A tatínek byl teda tvůj blácha?“

Robin se trochu pousmál:

„Ne to ne, maminka si našla kluka, vašeho tátu. Když ho přivedla, pro mě to byl cizí člověk, ale tím, že se pak vzali a narodili jste se jim, tak to byl můj švagr.“

Což už bylo na chudáka Fildu moc složité, ale i tak si ještě dosadil:

„Neboj, tatínku, s náma smutný nebudeš, my budeme dneska s bláchou spát s váma, abyste nebyli smutný.“

„Fildo, jak jsi mi to řekl?“ zarazil se Robin.

Filípek se lekl, že řekl něco špatně, a tak do toho skočil Libor:

„Můžeme ti říkat tatínku? Strejdové jsou na legraci, ale ty jsi jako tatínek, ne jako strejda.“

Robin zčervenal, dal si dlaně před oči, aby zakryl prvotní obrovský nával slz, pak je sundal, pohladil oba kluky:

„Teda kluci, vy mi dáváte, to víte, že mi můžete říkat tatínku, tati.“ A přivinul je k sobě vší silou.

Po chvilce se vyvlíkli a cupitali s dusotem stáda koní za mnou do kuchyně.

„Stlejdo, stlejdo, my jsme stlejdovi Lobinovi řekli, že mu budeme říkat tatínku!“ halekal Filípek.

Mně se z toho štěstím zamotala hlava, klekl jsem si k nim, pohladil je:

„Teda kluci, já myslím, že jste strejdovi Robinovi dali ten nejhezčí dárek, který jste mohli, a zvlášť teď z něj bude mít obrovskou radost a i babička by byla moc ráda.“

„A strejdo, můžeme i tobě říkat tatínku Filipe? Když jste jako náš tatínek s maminkou?“ přemýšlel nahlas Liborek, i když se vlastně ptal. Ta dětská upřímnost, ta dětská nevinnost ve mně zvedla hladinu endorfinu na maximum.

„To víte, že můžete, ani nevíte, jak jsem šťastnej.“

A společně jsme běželi do ložnice za Robinem, abychom mu řekli tuhle novinu.

Tu noc jsme spali všichni čtyři společně, Filda se zavrtal ke mně, Liborek k Robinovi, a když usnuli, dívali jsme se s Robinem do očí, drželi se za ruce, Robin mi tlumeně na dobrou noc řekl:

„Filípku, je to zvláštní, je mi hrozně smutno, ale zároveň jsem hrozně šťastnej.“

Asi dva týdny po této události, když už kluci spali, přinesl Robin láhev vína, posadil mě ke stolu. Já byl celý překvapený. Robin se tvářil hrozně vážně, takhle jsem ho ještě nezažil. Proto jsem se opatrně zeptal:

„Miláčku, copak slavíme?“

„No Fildo, jestli něco slavíme, tak to, že jsem trochu přemejšlel, ale spíš jsem potřeboval s tebou něco hodně zásadního probrat.“

„Ty mě trochu děsíš, Robe, přesně tohle jsou situace, který fakt nemám rád, tak to radši hned vyklop.“

„No Fildo, jde o to, že od smrti mamky hrozně přemejšlim nad tím, že mi tenhle dům moc štěstí nepřinesl. Jako prožil jsem asi celkem fajn dětství, ale pak to, jak táta chlastal, co se stalo s Evou, a pořád mám takový tušení, že hlavně táta mámu psychicky semlel a to, co se stalo se ségrou, ji už jenom dorazilo. No, ale to, co jsem vymyslel, jde hlavně za tebou a za vašima.“

„Noo miláčku, pořád nevím, kam míříš.“

„No protože jsem ještě nedomluvil, ty brepto. Napadlo mě přestěhovat se k vašim do Záboří, máme tam veškerý zázemí, jsou tam kluci, tady jsme trochu odříznutý. Barák bych prodal a ty prachy, co z toho budou, vrazíme do rekonstrukce u vašich, aby měli kluci svůj pokoj a něco tam uděláme s tou starou koupelnou. Libora můžu vozit do školy sem, aby nechodil do jiný školy, akorát by musel vstávat trochu dřív, když dělám od půl sedmý, ale to funguje družina, to už mám zjištěný. A taky jsem trochu sondoval, že nebude vadit, když budu chodit do práce o čtvrt hodiny pozdějc. Ale samozřejmě záleží, co vaši a hlavně co ty na to, nikam tě netlačim, jen ti říkám, co jsem vymyslel.“

„Nooo, to je teda jízda, ti řeknu, na druhou stranu to má docela logiku, vlastně jsme tady byli kvůli tvojí mámě a pak kvůli klukům, ale to bylo jenom proto, aby se vrátili do místa, na který jsou zvyklí. Jako takhle, já samozřejmě nejsem proti, do Záboří se vrátím moc rád, myslím, že naši budou nadšený, navíc to má docela dobrej praktickej důvod, když budeme potřebovat pohlídat. Ale musíme to probrat s klukama, co oni na to, tam bych se trochu bál. Jo a ještě jedna věc, neprodávej ten barák, vím, že máš na tohle místo dost negativních vzpomínek, ale ten barák za to nemůže. Ber to z praktickýho hlediska, máme dva kluky a jeden tenhle barák v budoucnu určitě využije. Není to tady žádnej luxus, ale myslím, že když ho pronajmeš, budeš mít pořád nějaký příjem. Jestli to chceš vrazit do rekonstrukce u našich, tak by to šlo postupně, stejně není kam spěchat. A když tu bude někdo bydlet, tak se to neopotřebuje tolik, jako když by ležel ladem.“

Bylo super, že jsme se shodli, Robin uznal můj argument a usoudil, že to je dobrý nápad, že za nějakých patnáct dvacet let se bude dům pro Libora nebo Fildu hodit. Náš nápad jsem přednesl našim, ti byli z našeho nápadu nadšení a taky jsem jim prozradil náš trochu vychcaný důvod s občasným hlídáním, což mi vrátili tím, že oni zase přemýšlí nad tím, jak dlouho budou ještě samostatní, a tak se jim pár šikovných rukou bude do budoucna hodit. V tomhle byla vždy hlavně mamka velice pragmatická, což jsme po ní já i brácha zdědili. Navenek pro cizího člověka to může působit tak, že jsme studení vypočítaví čumáci. Tato poněkud chladná vlastnost občas zlobila i Robina, ale naštěstí pak vždy uznal, že praktické věci je třeba řešit bez emocí s přihlédnutím k jejich praktičnosti.

Kluci byli z našeho nápadu zaskočení, hlavně Libor, ten se bál, že bude chodit do jiné školy a že přijde o své kamarády. Ale poté, co jsme mu slíbili, že bude chodit do stejné školy a že chceme, aby tam chodil i Filda, až nastane jeho čas, viděl už jen samé výhody. Bude bydlet s babičkou i dědou a bude taky v prostředí svých kamarádů ze Záboří. Fildovi to bylo jedno, toho jsme utáhli především na jeho oblíbeného vtipného strejdu Kaká, a tak jsme byli rádi, že i tohle proběhlo docela hladce.

Největší radost měli kluci z party:

„Nooo, to je nápad roku,“ říkal Dominik a už začal organizovat pomoc se stěhováním.

Šlo to ráz na ráz a v květnu jsme bydleli zpět v Záboří. Jako poděkování jsme uspořádali veselici u nás, se kterou nám pomohla mamka, a nakonec se to zvrhlo tak, že pozvala i svou generaci, takže všechny naše rodiče. Podařilo se tak, že se sešla generace našich rodičů, která vlastně nevědomky utvořila naši klučičí partu, a sešla se taky naopak ta nejmladší generace, Libor, Filda, malá Anička a Domča, který zatím jen vegetil v kočárku, ale Anča se o něj starala, přece jen živá panenka je lepší než nějaká umělá.

Dominik to sledoval:

„Ty vole, pánové, jedno musíme změnit, nesmíme ty naše špunty dělit podle pohlaví, ať drží spolu všichni a udělají si taky takovou bandu jako my.“

„To je jasný,“ potvrdil evidentně nervózní Kaká.

To samozřejmě Dominik hned zaregistroval:

„Co je, Kaká, něco tě žere?“

„Ále jsem vám nějakej nervózní, dnes tady chci udělat takovej comming out.“

„Cože?!“ zbystřili jsme s Robinem.

„Nooo zase klid, chlapci, tak žhavý to není, no stalo se to, že jsem napustil Péťu, bude asi svatba nebo já nevim,“ koukal vyjeveně Kaká.

„Wow, no tak to je super, ne?“ zahřměl Pucek, zatímco my ostatní gratulovali a plácali ho po zádech.

„Noo, Půco, vole, super, jenže mně se povedl hned double střik.“

Začali jsme se všichni smát, starší generace seděla stranou nás, tak na nás halekali, co je tak k smíchu, že se chtějí taky pobavit. Kaká jen zamával, že to vědět nechtějí, že to je děsně sprostý. Smějící se Dominik se držel za hlavu, kterou kroutil:

„Ty vole, Kaká, to se může stát jenom tobě, na druhou stranu, kdo jinej by měl mít dvojčata než náš vobecní bejk.“

„No tak to měli vaši radost, ne? Moc dobře si pamatuju obavy tvýho táty, jestli náhodou nekopeš za náš mančaft,“ ptal jsem se.

„No Fildo, vy jste první, kdo to ví, ale jelikož už nastal čas, tak to dneska řeknu i našim. Stejně už určitě tuší, Petě je furt pěkně blbě, tak je jí i jedno, že u toho nebude.“ Mrknul na nás a říká: „Pojďte mě morálně podpořit, kumpáni!“

Nahodil tragický výraz a mířil s námi za našima staříkama. Podívali se na naše procesí, u všech viděli úsměv, jen u Kaká byl ten jeho výraz. Máma Kaká tak s úsměvem prohodila:

„Co vy, šašci, co to je za procesí?“

Kaká se pomalu rozpovídal:

„Víte, vážení rodiče, já jsem vám přišel něco říct, něco se stalo.“

„Co se stalo, Danečku? Barcelona prohrála?“ ptala se s pobavením jeho mamka.

„Neee, jen chci říct, že od teď jste oficiálně starci, jako ti ostatní tady.“

Všichni se začali smát, jen Kaká táta:

„Dane?! Nechceš trochu brzdit?“

„To už nejde, už je pozdě.“

„Cooo? Rozumíte mu?“ ptal se Kaká táta řečnicky. „Tohle máme furt, táhne mu na třicet a furt mám pocit, že je mu sotva patnáct.“

Naopak Dominikovi, Puckovi a moji rodiče se posmávali, jelikož už jim to docházelo. Kaká už to nevydržel:

„Ježííš, jedna veterinářka a druhej právník a absolutně nechápou, asi budete babičkou a dědou, ne?!“

„Co? Fakt? Jako není to zase nějakej tvůj vtípek?“ ptala se mamka Kaká.

„Ne není, ale je tam jeden velkej problém,“ řekl zase tragicky Kaká.

„Co, Dane? Je doufám dítě v pořádku?“ ptala se jeho mamka.

„Jo, dítě je v pořádku, a nejen jedno.“

„Já se z tebe zblázním, kdy ty dostaneš rozum? No tak furt nic, a nakonec budeme dvojnásobnými prarodiči,“ radovala se Kaká mamka, ale to už mu všichni gratulovali a už kuli pikle, co by se mohlo dvojčatům hodit a co jim koupí k narození. Říkali jsme si, že jestli budou děti po Kaká, budou to hodně veselé děti, podle toho, co dnes předvedl, bylo vidět, že ani takovou událost nedokáže brát moc vážně. No i když on to vážně bral, jen si musel stále ze všeho dělat srandu.

Návrat do Záboří se tak vydařil dvojnásobně, já byl zpátky doma, Robin byl na Záboří už dávno zvyklý a kluci si zvykli prakticky ihned. No a Kaká to celé korunoval skvělou novinou. Svatbu s Peťou nechystali, jelikož se dohodli, že není kam spěchat a pořeší to třeba časem.

Nastal červen a my už s Robinem dělali plány na prázdniny, chtěli jsme kluky vytáhnout na první skutečný vandr s tím, že se k nám ostatní přidají, prostě pravá nefalšovaná pánská jízda. A pak jsme zamluvili na deset dní penzion v Krušných horách, kam vyrazíme jen my čtyři. Už jsme se moc těšili, když jednoho dne jsem přijel dříve domů, jelikož jsem potřeboval vyřídit nějakou drobnost u doktora. Libor ve škole, Filda ve školce, a tak jsem si sedl k našim s kávou a užíval chvilky klidu. Ta bohužel netrvala moc dlouho, po necelé hodině zastavilo před domem Dominikovo auto, z něho vyběhli kluci a Robin i Dominik se tvářili jak zpráskaní psi.

„Ahoj, co vy tady tak brzo? Děje se něco?“ byl jsem zvědavý.

Robin i s Dominikem si sedli a tvářili se zaskočeně:

„Jojo, Fildo, promiň, kluky jsem vyzvedl dřív, abychom pro ně už nemuseli. Představ si, že dneska si nás zavolal majitel truhlárny, musí omezit výrobu, a tak nás vyhodil. Mě, Dominika a ještě tři další, vlastně ty mladší, že prej si spíše najdeme práci než ti starší.“

„Počkej, jak vyhodili? Jen tak na hodinu? To přece nejde. A proč?“ zděsil jsem se.

„Prudkej pokles zakázek, jako táhne se to už někdy od zimy, ale pořád jsme doufali, že se to zlepší. A na hodinu to není, dneska nás, kterých se to týká, pustil domů a budeme chodit do konce června. Pak konec na dohodu, ale alespoň nám dá pět odstupnejch platů, jakože za výpovědní dobu a klasický odstupný.“

„Tak to je na hovno, ale Robe, na druhou stranu, zachovali se k vám dobře, máš teď pět měsíců čas si najít nový místo a o šikovnýho truhláře se poperou,“ snažil jsem se Robina uklidnit.

Chvilku jsme si ještě povídali, Dominik se pak rozloučil a jel domů. Zbytek dne probíhal už tak nějak normálně. Jen večer jsme si sami dva sedli na zahradu. Objal jsem Robina a hladil ho mlčky po hlavě. Ten tak smutně seděl, nakonec se pousmál a takovým vzdorovitým tónem:

„Já se na to stejně vyseru, já si pořídit trpaslíka, tak mi vyroste.“

Super, tohle je to, co rád slyším, mého rváče se životem:

„Robíku, to by bylo, abys to nezvládl, už jsi zažil takovejch sraček, tohle je to nejmenší.“

„Jako doufám, když já mám prostě strach.“

„Z čeho? Že nenajdeš práci? Prosím tě, takovýho šikulu si budou předbíhat, jen asi budeš muset jezdit někam dál.“

„Mám strach o vás, o kluky, o tebe. Že práci neseženu, nebo že budou na hovno platit a tobě zůstanou na krku kluci a nakonec i já, přece jen bereš víc než já, tak logicky do kluků vrážíš víc peněz.“

„Ale no tak, Robe, co to povídáš, jsme přece jeden tým a nejde o to, kdo kolik vydělává, nebo myslíš, že si to zapisuju a pak to tobě nebo klukům napočítám i s úrokama? To fakt ne, kopeme spolu a každý má svoje místo bez ohledu na tohle. Ale chápu tvoje obavy, že bychom měli šetřit, ale abych pravdu řekl, nechce se mi rušit náš program na prázdniny.“

„Ne to vůbec, ani náhodou!“ řekl rezolutně Robin. „Na vandr se těším a na naši dovolenou taky, navíc kdybychom zrušili ten penzion, tak by nám stejně prachy propadly, nene, vše podle plánu.“ Pak se chvilku zamyslel: „Ale o jedný věci už delší dobu přemejšlim a myslím, že je to definitivní. Skončím s lukem, už na to není čas.“

„Robíku, to je přece škoda, ne?“

„Fildo, však už tam moc nechodím a žádnej mistr už ze mě nebude. Jako na zahradě si sem tam zastřílím a třeba na to chytím Libču nebo Fildu, ale takhle už ne. Stejně svoji největší trofej jsem si už vystřelil,“ a pohladil mě po rukou.