Venkovský příběh – 29. Plán

Druhý den navečer jsme vyrazili ke Kaká domů, aby nás zavedl do pracovny jeho táty, ten nás usadil a stranou se posadil Kaká.

„No co ty ses tady uvelebil, tohle je schůzka s klientem, tady nemáš co dělat!“ zahromoval poněkud vážně pan Tůma na Kaká.

„Jen ho tady nechte, to není nic, co by nemohl slyšet, navíc nám včera hrozně pomohl a i tím, jak vás doporučil,“ reagoval Robin.

„Takže ti to nevadí? Mohu ho tady nechat? To samé platí o Filipovi, asi se tomu budeš divit, ale tohle všechno bude tvoje záležitost, takže budu všechno řešit s tebou, případně s tvou mamkou, až jí bude líp.“

„Určitě budu rád, když u toho bude Dan, a Filip, to je samozřejmost, chceme do toho jít spolu.“

„Dobře,“ potvrdil si pan Tůma.

Robin se pokusil trochu pousmát:

„A třeba, až Dan uvidí, jak vám to jde, dá se ještě na studia.“

„Jooo zlatý voči,“ mávl rukou pan Tůma. „Robine, předem chci říct, že to, co budeme řešit, se týká především rodinného práva a to zrovna není moje parketa, ale vzhledem k tomu, jak se věci mají, bych se o to pokusil sám, a kdybych někde váhal, tak neboj, mám v kanceláři kolegyni, která rodinné právo dělá, a ta mi poradí. Takže chci vědět, jestli chceš, abych tě v téhle záležitosti zastupoval i přes tuhle skutečnost.“

„Jasný, pane Tůma, tak vás znám a já nevím, na koho jinýho bych se měl obrátit. Ale je mi to blbý, ale kolik to všechno bude tak stát, něco málo máme s Filipem ušetřený a něco snad vypomůže mamka, ale já nemám vůbec představu, jestli to bude stát pět tisíc nebo padesát.“

„Robine, dohodneme se tak, že mi vždycky zaplatíš náklady spojené s poplatky, soudními výlohami a podobně. To bude pár tisíc, náklady na zastupování nechci,“ řekl rozhodně pan Tůma.

„Počkejte, jak nechcete, vždyť přece nepracujete zadarmo,“ podivil se Robin.

„To máš pravdu, to nepracuji, ale promiň, od tak blízkých kamarádů Dana si nebudu brát peníze. A upřímně, když mi to Dan vyprávěl a hlavně to, pro co ses s Filipem rozhodl, je prostě obdivuhodný a za tohle by mě hanba fackovala si nechat platit. Víš co? Stačí, když mi slíbíte, že na toho mýho klacka dáte pozor, aby někde nedělal nějaký blbosti.“

„Ježíš, pane Tůma, to je mi hrozně trapný, to já vám něco určitě dám.“

„Robine, takhle se dohodneme, víš co? Nedělám to pro tebe, děláme to společně pro ty kluky, co jsou v děcáku.“

Robin začal být dojatý, chytl jsem ho za ruku a zmáčknul. Robin ze sebe rychle vysypal:

„Strašně moc vám děkuju a nebojte, my Dana hlídáme pořád, však bez něj bychom se jenom nudili.“

„Robine, jak jsem na to koukal, mám pro tebe opravdu dobrou zprávu. Pokud se stane něco takového, soud vždycky upřednostňuje svěření do péče rodinným příslušníkům. A jelikož jsi zůstal jen ty a tvoje mamka, rovná se to téměř jistotě. Je i dobře, že žádat budeš ty, tvoje maminka je prý již starší a sama, v tom by mohl soud spatřovat problém. Výhodou také je, že v těchto případech soud jedná i docela rychle, aby děti nebyly dlouho v ústavní péči. Na stranu druhou je tu jedna velká nepříjemnost, která se tě týká.“

Pan Tůma poposedl, chvilku se odmlčel, odkašlal si:

„Nezlob se, musím ti to říct na rovinu, v rámci řízení si tě sociální odbor pořádně proklepne, bude se ti opravdu nepříjemně hrabat v soukromí a je dost pravděpodobné, že se bude tak trochu vyptávat i sousedů. Zkrátka, jde o tvůj vztah s Filipem, pokud by na péči o dítě zjistili, že jsi homosexuál, budou pravděpodobně proti svěření do péče.“

Já se vyděsil, až jsem začal mít sucho v krku, podíval jsem se na zděšeného Robina, ten sotva lapal po dechu:

„Já, já, ale já nedokážu mít manželku. To přece po nás nemůžou chtít, vždyť my se o ně chceme normálně starat, učit se s nima, vařit jim, jezdit na výlety a všechno, co dělá normální rodina. Jen ale s Filipem. Znamená to teda, že bychom se měli rozejít?“ Robin se celý třásl.

„Robine, to po tobě ani po Filipovi nikdo nechce, jde jen o to to nějakou dobu nedávat najevo. Ideálně, kdybys byl viděn občas s nějakou dívkou, která by případně dosvědčila, že jí nevadí se starat o cizí děti. Můžu tě ubezpečit, že jakmile ti soud svěří kluky do péče, už ti je nevezme, i když se ukáže, že žiješ s Filipem. Respektive může je odebrat, ale to jenom v případě, kdy byste neplnili povinnosti, jako je vybudování zázemí, školní docházka, životospráva, lékařská péče, prostě všechny takový ty běžný věci, co řeší každý rodič.“

Mně spadl kámen ze srdce a Robinovi evidentně taky. Podíval jsem se na Kaká a ten se evidentně taky lekl, přesto nic neříkal, jen zadumaně seděl a intenzivně přemýšlel. U Kaká bylo docela vtipné, že když přemýšlel, tak to na něm bylo hrozně vidět.

Dále Robin s panem Tůmou řešili hlavně papírování, smlouvu o zastupování, plné moci apod. Nejen ohledně svěření kluků do péče, ale i odškodnění, na které má jako bratr oběti nárok. Dohodli se také, že bude zastupovat i jeho mamku. Kluky by rád také zastupoval, ale to nyní nemůže, ale až bude Robin jejich zákonný zástupce, může pak také podepsat smlouvu o zastupování kluků ve věci odškodnění.

Oba jsme z toho měli hlavu jako pátrací balón, tolik věcí, tolik informací, co všechno se bude muset vyřídit, zařídit a čím si bude muset Robin projít. To je pro kohokoli velký nápor, zvláště pro kluka, který zatím žil spíše bezstarostným životem a takové věci nemusel ani zdánlivě řešit.

Dva dny po této schůzce nám napsal Kaká, jestli se může stavit, že ho něco napadlo a potřeboval by s námi mluvit. Ta zpráva byla od Kaká docela vážná, což rozhodně nebyl jeho styl. Bylo to dost tajemné. Přijel a vystoupil i s Petrou:

„Ahoj hoši, mně ten váš rozhovor s tátou docela vrtal hlavou, a tak mě napadlo oslovit tady Péťu. No zkrátka nás s Peťou napadlo, že by hrála Robinovu holku, sem tam by u Robina přespala, občas byste si někam vyrazili, prostě abyste byli vidět spolu. Jestli tě chtěj takhle prošetřovat, možná by to mohlo pomoct,“ vyklopil svou úvahu Kaká.

„Jojo, s Danem jsme to probrali a mně to přijde skvělej nápad a já vám s tím hrozně ráda pomůžu, bude skvělý mít tady na vsi dva tatínky. Je mi hrozně smutno z toho, co se stalo, a tak cokoli, co by mohlo pomoct, vítám. Navíc je to takový spiklenecký, což mě baví,“ smála se Petra.

Kaká si odskočil, když si Robin vzal slovo:

„Já myslím, že je to skvělej nápad, a Peťo, ty bys do toho fakt šla? Jako určitě by to pomohlo, samozřejmě bychom ti něco zaplatili, i když bychom asi nemohli dát moc.“

„Robine, co blbneš, já to přece nedělám pro prachy, víte, jak vás mám ráda, navíc to tak trochu dlužím tady Fílovi.“

„Mně?“ podivil jsem se

„No však víš, jak jsem se k tobě chovala jako kráva, víš asi, co mám na mysli.“

„Ježiš, Péťo, za to mi fakt nic nedlužíš, jako vadilo mi tehdy to chování, ale chápal jsem to. Kdybych nebyl kretén, tak jsem si to přiznal už dávno, akorát nevím, jestli bych měl koule ti to říct. Je to tak dávno, že už je to i zapomenuto. Ne vážně, rádi za to pro tebe něco uděláme, jen si řekni, fakt není nic? Třeba by ses chtěla někam podívat nebo já nevím.“

Trochu se pousmála:

„Kluci moji, mně fakt nic nechybí, kromě chlapa a s tím mi stejně nepomůžete. Jako jedna věc mě napadla, ale ne v týhle souvislosti, už na to myslím dlouho, no ale to se teď stejně nehodí.“

„Aha?“ zamračil se tak podivně Robin. „Tak už jsi to nakousla, o co jde?“

„Sorry, jsem kráva, já věděla, že o tom nedokážu mlčet, prostě pamatujete ten náš večer, jak jste mi předvedli, jak moc se umíte mít rádi? No já na to hrozně vzpomínám, byl to pro mě nejintenzivnější sexuální zážitek. Ne, ale jsem fakt blbá, to zní, jako bych byla nějaká kurva, která zneužívá situace, ne, prostě jsem vám to jenom chtěla říct a necháme to bejt. Samozřejmě nabídka pomoci platí, děláme to pro ty špunty, ne pro sebe.“

S Robinem jsme se na sebe podívali a tak trochu na sebe mrkli, jako že rozumíme. Proto Robin pokračoval:

„Peťo, však to neberme jako nějakou úplatu za tvoji pomoc, ale prostě jako to, že si chceme trochu vyhodit z kopejtka, pro nás to bylo taky dost intenzivní. No prostě jsme díky tomu zjistili, že nás docela rozpálí to, když nás někdo sledujte. My do toho půjdeme rádi, ale teď fakt ne, je pravdou, že teď na něco takovýho nemám náladu, chudák i Filda je teď na ocet.“

Objal jsem Robina:

„Robíku, to vůbec neříkej, nejsem na ocet a je jasný, že není nálada.“

„Vy jste zlatý, kluci, ani nevíte, jak já bych chtěla bejt vaše dítě, vy budete ti nejlepší tátové pod sluncem,“ roztála Petra. „Ale o tom už ticho, Dan se vrací.“

„My nejlepší tátové? No tos tomu nasadila korunu, vždyť vůbec nevíme, co a jak,“ odpověděl Robin.

„Hele, kluci, to neví nikdo, ale je mi jasný, že to budete dělat s citem a láskou a to je to nejvíc, co jim můžete dát. A ve vás je tolik lásky, že to přeskakuje i na ostatní.“

„Tak díky, no snad nezklameme a hlavně, snad to vyjde, já doufám, že snad nějaký ouřadové pochopí, že děti patří k příbuzným,“ červenal se Robin.

„Tak co, milánkové, domluvili jste se nějak?“ ptal se Kaká.

„Ale jo, Kaká, ale představ si, že Peťa nechce o penězích ani slyšet,“ trochu jsem se durdil.

„No tak to je správný, já bych taky o prachách nechtěl nic slyšet, přece jste kámoši, od těch se prachy neberou, ne?“ řekl rozhodně Kaká.

Rozloučili jsme se a já s Robinem jsme si ještě chvilku povídali:

„Teda Fílo, já jsem úplně hotovej, jsou skvělí, úplně mě dostalo, co vymysleli.“ A na tváři se mu konečně objevil přirozený, upřímný úsměv. Najednou jako by z něj spadla část té tíhy, kterou na sobě měl. Já nic neřekl, hladil jsem ho po zádech a užíval si toho pohledu na jeho úsměv. Hlavou mi jen projíždělo, jen se usmívej, Robíku, nejenže ti to strašně sluší, ale i ti to pomáhá, trápení máš dost, jen se směj.

Mašinérie se pomalu dala do pohybu, pan Tůma podal všechny potřebné žádosti a dokumenty a jedno z prvních, co se mu podařilo vyjednat, bylo to, že Robin mohl navštěvovat kluky. Hned na příští návštěvě dostával obrys i náš plán. Robin vzal s sebou na návštěvu i Petru, což se obešlo bez komplikací a oba mohli být s klukama o samotě v rámci zahrady dětského domova. Tam je Robin, především tedy Liborka, seznámil s tím, že by byl rád, kdyby zůstali s ním. Kluci byli štěstím bez sebe a chtěli hned s ním domů. Ptali se taky po mně, tehdy promluvil Robin k Liborkovi:

„Víš, musí se zařídit ještě spousta věcí, a než se všechno zařídí, musíte zůstat tady, ale nebojte, budu za váma často jezdit. Libore, od tebe potřebuju moc velkou pomoc, strejda Filip vás moc pozdravuje a stýská se mu po vás a víš, jak je strejda hodný?“

„Strejda Filip je moc hodný, kde je, proč s tebou přijela jen tahle teta?“ řekl Liborek.

„No víš, i když je strejda Filip moc hodný, tak některý tety, který rozhodují o tom, jestli se budete moct s bráchou vrátit domů, nemají Filipa rádi. Proto potřebuji od vás velkou pomoc, hlavně od tebe, Libčo. Kdyby se tě někdo ptal na Filipa, tak řekni, že ho neznáš. Řekni, že znáš jen tady tetu Petru, se kterou se hodně kamarádím a ona se kamarádí s vámi.“

Chudák, ta dětská duše vůbec netušila, co se po něm chce, proč má tohle říkat, když Petru neznal a má říkat, že strejdu Filipa nezná. Robin to vyčetl z jeho očí, proto dodal:

„Libčo, je to taková hra, ale hrozně tajná, je to jen mezi tebou, mnou a tady tetou, když hru vyhrajeme, pojedete domů, ale musíš to vydržet a hlavně pomáhat tady Filípkovi, teď musíš být jeho velkej brácha. Chránit ho a být při něm, on bude určitě víc smutný než ty, to víš, je ještě malej, ale ty už jsi velkej chlap, tak pomůžeš bráchovi a pomůžeš i mně, viď?“

„Jo strejdo, budeme hrát tajnou hru a všechny cizí tety jsou naši nepřátelé,“ řekl rozhodně Liborek.

To se k němu naklonila Petra:

„Libčo, ty tety nejsou zlý, mají vás rády, ale tohle je naše tajemství, které nesmí vědět nikdo kromě nás. A vůbec, kluci, tady jsme vám se strejdou přivezli nějaké čokolády a bonbóny, tak se nezapomeňte rozdělit s ostatními.“

Oba se na to vrhli a rozumbrada Liborek:

„A ty jsi teď strejdova máma?“

Tahle myšlenka se celkem i hodila, Peťa se pousmála:

„No máma ne, jsem teď jeho holka, mám ho ráda a on má rád mě.“

To v té dětské kebuli dávalo smysl, a tak to přijmul jako holý fakt. Když se loučili, bylo to podobně dramatické jako posledně, ale naštěstí jim již Robin mohl říci, že se dvakrát vyspí a zase se na ně přijedou s tetou Petrou podívat. Když viděla jedna z vychovatelek tu nadílku, tak se přísně podívala na Robina:

„Pane Bláho, co to je?!“ a ukázala na hromadu sladkostí.

„To… to jsme přivezli klukům, aby se podělili s ostatními dětmi.“

„Tohle nedělejte, mají tady pestrou stravu a i něco sladkýho sem tam dostanou, tohle nejde.“

Robin byl pěkně zaražený:

„No promiňte, my nevěděli, co se takhle smí nebo nesmí vozit, tak my se polepšíme a opravdu jsme to mysleli i pro ostatní.“

Vychovatelka už trochu shovívavěji:

„No dobře, tak my to po večeři dětem rozdělíme, ale opravdu nám to se nevozte, většina dětí nedostane nic a mohly by si závidět.“

„Tak se nezlobte, my to opravdu nemysleli nijak špatně, my jsme jim jenom chtěli trochu udělat radost,“ omlouval se Robin.

„Prý nám chcete kluky odvézt? Už přišla žádost o adopci,“ pokračovala vychovatelka.

„No vám odvézt, myslím, že by bylo fajn, kdyby se vrátili domů a byli se mnou, s babičkou a ještě třeba někým dalším. A nevíte, jak to probíhá?“

Vychovatelka se pousmála:

„Děláte správně, myslím, že to půjde celkem rychle, sociálka si zjistí něco o vás, podívá se, do jakého zázemí půjdou, pak si s klukama promluví dětský psycholog, a až tohle všechno proběhne, tak soud určí. Bude toho dost, ale myslím, že se bát nemusíte, jste jejich nejbližší příbuzný, stýkáte se s nimi od narození a kluci o vás pořád mluví a ptají se po vás.“

„A vy o tom taky nějak budete rozhodovat?“

„Nene, my jako ústav do toho nijak nezasahujeme, jen psycholog se nás bude ptát na nějaké poznatky z jejich pobytu.“

Tahle slova Robin potřeboval slyšet jako sůl. My se snažili zajet po dovolené zpět v práci, proběhl pohřeb, který byl pro Robina a jeho mamku černou noční můrou. Mamku jsme pod nějakými prášky vyzvedli z nemocnice a po pohřbu vrátili zpět, ale po nějakých dalších deseti dnech ji propustili do domácí péče. Pro mě to znamenalo jisté odloučení od Robina, který se vrátil zpět do Vojkova, aby byl mamce po ruce. Což mě hrozně trápilo, domluva byla, že se ve Vojkově raději nebudu ukazovat a Robin jezdil za mnou, většinou po práci, ale na noc se vracel domů. Bylo mi po Robinovi hrozně smutno, to noční či ranní objetí prostě chybělo a samozřejmě nejen to. Robin to měl stejně, a tak jsme si po nocích vyměňovali zprávy:

Robin: Fildo můj, je mi tady v posteli bez tebe hrozně prázdno, mám alespoň u hlavy tvoje tričko, co sis tu nechal, ale už po tobě nevoní. Tak snad se mi o tobě bude alespoň zdát.

Já: Robíku, moc mi tu chybíš, objímám alespoň tvůj polštář, do kterýho občas slintáš, ale přesně, tvoje vůně už je taky ta tam.

Zato Petra se své spiklenecké role ujala se vším všudy a vyloženě si to užívala. Dokonce si sbalila kufr s věcmi, který si nastěhovala k Robinovi, a občas se dohodli na přespání. Petra nechtěla nechat nic náhodě a zanechat u Robina v domě nějakou stopu a přespání bylo v jiném pokoji. Robin tak měl alespoň někoho, kdo ho mohl utěšit v nastalém odloučení. Uměla ho potěšit, být mu vrbou, a i Robin byl pro Peťu zpovědníkem.

Uplynuly asi dva týdny, když jsem potkal osamoceného Dominika, ne že bychom se nevídali, ale vždy to bylo v partě. Dominik se na mě podíval, tak trochu starostlivě:

„Fílo, co Robin? Jak je na tom, mně je blbý se ho ptát napřímo, tak se radši ptám tebe.“

„No to víš, Dome, je to to těžký, ale myslím, že už se trochu vrací do života, přece jen chodí do práce, jezdí za klukama, pořád řeší něco okolo, a ještě dohlíží na mamku, která není dobrá, a ještě pendluje sem ke mně. Dokonce se už i sem tam usměje.“

„No víš, mě napadlo, jestli by nebylo dobrý udělat zase náš filmovej večer u Kaká, vzpomněl jsem si, když měl ty potíže s fotříkem, že ho to tehdy celkem nakoplo.“

„Hele víš, že to je super nápad, já myslím, že to mamka jednu noc vydrží, dá jí večer prášky, ona pak stejně spí a hned ráno by se vrátil. Já se s ním domluvím. Ale prosím tě, víš, že je Kaká pošuk, hlavně ať nevybírá nějakej horor nebo drámo, spíš nějakou trapnou komedii nebo něco takovýho.“

Robinovi se nechtělo, chápal jsem ho, ale připomněl jsem mu tu situaci s fotříkem, kdy ho právě večer s kámošema nakopnul. Nakonec to odkýval a vlastně se tak trochu i těšil. Říkal, že by to mohl být trochu nájezd do starých kolejí.

Jelikož jsem měl i já pořád hlavu v pejru, ani jsem nestíhal udělat nějaké občerstvení, ale Kaká mi psal, ať to neřeším, že všechno zařídí. Prý to nebude tak super jako ode mě, ale bude se snažit a snad to bude překvapení. Ve Vojkově Robin uložil paní Bláhovou, byla psychicky o něco lepší, ale to, co se stalo, se na ní podepsalo, byla hodně zticha, odevzdaná a zlomená. Nevím, jestli mi bylo líto více jí nebo Robina, na kterém bylo vidět, jak stavem maminky trpí.

Když dorazil ke mně, vzpřímeně mě chytil za ramena:

„Tak miláčku, hotovo a dnešní večer a noc si musíme užít, potřebujeme to oba jako sůl a potřebujeme jít dál, alespoň udělat ten první krok.“

Ke Kaká jsme přijeli samozřejmě jako poslední a Kaká nás vzal k sobě do pokoje:

„Tak pánové, ačkoli je depresivní listopadový den, dnes máme fiestu espaňol,“ a rukou ukázal na pohoštění.

Na stole bylo připraveno asi milion pochutin, nakrájené sýry, fuet a jiné salámy, zelenina a další tapas. Španělské pivo a cava a nějaké kupované koktejly jako Tequila Sunrise, Sex on the Beach, Piňa Colada a další.

„Tak co? Napadlo mě, když se vám ta dovolená tak vysrala, že vám ji trochu prodloužím, no nápad to zase není tak světobornej, oni totiž v Lidlu měli Španělskej tejden,“ dal si Kaká prst na nos, jako že nám říká velké tajemství. „Tak, holky, nestyďte se a papejte a bumbejte.“ A poplácal nás oba po zadku a to samé pak Dominika i Pucka.

Museli jsme s Robinem Kaká vysmeknout obdiv a poklonu, upřímně nás tím dostal.

„Fakt?“ byl Kaká překvapený: „No upřímně jsem se trochu bál, jestli nepíchám do vosího hnízda, ale mně to přišlo jako rychlonápad dobrý.“

Chvilku jsme jen tak kecali, kluci se hlavně ptali na novinky kolem tragédie. To už jsme seděli zase jen v trenkách, tak jak nás to bavilo nejvíc, když do pokoje přišel táta Kaká. Řešil s Robinem nějaké drobnosti a sdělil mu nějaké novinky, které vlastně zase takové novinky nebyly, spíše mu potvrdil, aby byl trpělivý, že než se celá mašinérie rozjede, chvilku to trvá. Když odcházel, podíval se na nás:

„Teda já vám nerozumím, vás to ještě nepustilo, že musíte bejt vždycky u filmu nahatý?“

„Tati, nejsme přece nahatý, máme trenky, dělali jsme to tak vždycky.“

„Já vím, ale myslel jsem si, že vás to jednou přejde.“

„Taťuldo, bez toho to nejde, my tak budeme, i když už budeme zasloužilí fotříci s pivníma pupkama. No! Něco jako máš ty,“ smál se Kaká.

„Hele, mladej, brzdi, neznamená, že když ti je pětadvacet a jsi větší než já, že ti nemůže jednat přistát,“ řekl bodře a odešel.

„Tak hoši, stejně budeme asi hlavně kecat, tak pustíme tu naši jihočeskou klasiku Slunce, seno,“ prohlásil Kaká a už se rozjížděla známá melodie.

Zpočátku jsme skutečně jen kecali a film byl jako kulisa, ale pak jsme se nějak zakoukali a samozřejmě hlásili, co bude teď za hlášku. Začalo být docela veselo, Robin ležel natažený na zemi a já si lehl hlavou na jeho bříško, koukali jsme se a společně smáli hláškám. Najednou povídá Kaká:

„Půco, podívej se na tlustýho Josefa, jaký má kozičky, ty už taky docela máš takový podobný, ukaž,“ a začal Puckovi osahávat kozy: „Hmmmm, to jsou pikantní kozičky.“

„Jdi do hajzlu, úchyle přihřátej, nezáviď mi moje kozy, alespoň je mě za co chytit, na rozdíl od tebe, ty šampóne vyzáblej,“ vztekal se Pucek.

„Pocem, já ti pořádně ty kozičky pomačkám,“ sápal se ještě víc Kaká po Puckovi.

„Debileee, jestli máš chuť na chlapa, buzno, tak se sápej tady po našich frajírcích, ty nevíš, kde zasunout, jak ten Venca v tom filmu!“ hysterčil dál Pucek.

To už jsme se všichni smáli, Dominik to doplnil:

„No jasně, máme tady tlustýho Josefa, vobecního bejka Vencu Konopníka, ty vole, a co jsem já?“

„No ty jsi přece předseda, ne?“ smál se Robin.

„No, v tom případě, ty jsi živočichář,“ doplnil Dominik.

„Nenene,“ protestoval jsem, „to není žádnej živočich, Robin padne nejvíc na Šimona Pláničku, dvacet šest let, svobodnej, pracující a na rozdíl od někoho slušnej, hezkej a voní.“ A na důkaz jsem zabořil nos do Robina a nasál jeho vůni.

„No jasně, ty Eviku,“ souhlasil Kaká.

Takhle jsme tam blbli, až jsme přestali film úplně vnímat a zase jsme drbali. Leželi jsme na zemi vedle sebe, nohy hozené nahoru na postel a koukali jsme do stropu, vyjma mě, který měl hlavu na Robinově hrudi. Dlabali jsme dobroty a užívali si své sounáležitosti. Dlouho jsme se takhle nesešli a byl jsem moc rád, že to zase jednou vyšlo a vrátilo nás to znovu do našich pubertálních a dětských let. Když bylo asi pět minut ticho, promluvil Dominik vážným hlasem:

„Přátelé, já to tady nechtěl otvírat, ale já to prostě nevydržím, já musím.“

„Copak, Domčo, potřebuješ se usrat?“ ptal se posměšně Kaká.

„No tak na to snad nepotřebuješ schválení, ne? Jen se to toho vopři,“ povzbuzoval ho Pucek.

„Ale hovno, kokoti, představte si, že budu jako Pucek.“

„Cooo?“ podivil se Kaká: „Jakože hodláš mít takový kozy nebo co?“

„Ty vole, Kaká, ty jsi fakt kopačka, to není možný, asi jakože budu fotr, vole ne.“

„Co?“ vystartoval jsem. „Fakt? No tak ty krávo, Dome, no to je hustý, ty budeš táta! Ty jo, to je skvělý, perfektní.“

A všichni jsme se na něj svalili, abychom mu popřáli, načež chudák ležel úplně dole a na něm těla čtyř kamarádů.

„Počkejte, volové, slezte! Mě umačkáte, nechci, aby se narodil pohrobek. A hlavně to nikomu neříkejte, hlavně ne Monče.“

„Cože? Jako že Monča o tom neví?“ smál se Pucek.

„Ale ví, jen to ještě není tři měsíce, tak nesmí vědět, že jsem vám to vyzvonil, ale já to potřeboval někomu říct, kdybych to řekl našim, tak ty to nevydržej a Monča by mě zabila.“

Bouchli jsme další šampus a pořádně začali slavit, až jsme kolem třetí ráno padli společensky znaveni, ale myslím, že šťastni. Zavrtal jsem se k Robinovi, objal ho a pomalu usínal. I přes únavu jsem však pocítil takovou neviditelnou změnu energie, kterou Robin vysílal. Byla jiná než dosud, taková klidná, pozitivní, příjemná. Robin i poklidně odfukoval, jak spal. Vycítil jsem, že v jeho duši nastal klid a jakoby vymizely obavy. Byl to ten klidný Robin, kterého jsem znal, a byl jsem šťastný.

Dopoledne jsme se vyhrabali, Robin vstal, protáhl se a hodil na mě ten svůj klasický úsměv s mrknutím, které říkalo, dobré ráno, Filípku. Trochu se poplašil, že chtěl jet dřív za mamčou, ale jak jí zavolal, zjistil, že už je dávno v pohodě vzhůru. Za půl hodiny mu jel vlak do Vojkova, tak se omluvil, že už musí jít. Rozloučili jsme se s tím, že odpoledne přijedu za ním, a zmizel. Pozoroval jsem ho s Dominikem z okna. Zdálo se nám, že místy i poskočil.

„Ty jo, řekl bych, že je úplně jinej, teda jakože spíš úplně starej,“ řekl Dominik.

„Mám taky takovej pocit, i to z něj tak zářilo během noci, ty jo to je dobře,“ řekl jsem.

„Takže ten večer měl svůj význam?“ hodil Kaká řečnickou otázku.

„To by bylo jenom dobře, už těch sraček má za sebou dost a furt nejsou u konce,“ dodal Pucek.

Za půl hodiny přišla všem zpráva od Robina:

Bando, díky za včerejší večer, asi to bylo to, co jsem potřeboval, nějak mě to nakoplo. Sluší se poděkovat. Díky vocasové, že vás mám, bez vás bych tohle všechno nedal. Rob.