Venkovský příběh – 39. Překvapení

Život šel dál, v domě jsem měl pocit, že zde pořád někdo chybí, ale bylo to tím, že jsem pořád někde naše viděl, ale postupně jsem si zvykal. Na druhou stranu mít v domě dva puberťáky znamená značné oživení a značný rozruch po domě. Buď hrála nahlas hudba, což mi spíše dělalo radost, a s Fildou jsme se občas oddávali společnému, na výsost falešnému zpěvu. Když neřvala hudba, řvala televize nebo zvuky her z kompů. Věčně jsem se naoko rozčiloval, že se všude svítí, že je rozházené oblečení, kde se jen dá, že není umyté nádobí nebo že to u nich v pokojích vypadá jak po výbuchu atomovky. Bylo to opravdu jen naoko, spíše mě to vždy pobavilo, není to tak dávno, co jsem byl taky takový, i když myslím, že já jsem byl přece jen o chlup pořádnější.

Zato s Robinem to nějak zamrzlo na mrtvém bodě. Naše komunikace byla vyloženě věcná, dvojsmyslné vtípky se nějak vytratily a celé to bylo takové jako strojené. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale je pravda, že i já už jsem neměl tolik energie co dříve a Robin chudák pořád někde jezdil, a když byl doma, tak byl v dílně od nevidím do nevidím. Náš intimní život se také vlastně vytratil, Robin měl chuť opravdu výjimečně, a když k něčemu došlo, přišlo mi to, jako že jsme si splnili svoji povinnost a můžeme si udělat čárku za splnění.

Jen jednou přišlo oživení, kdy za mnou Robin přišel s očima navrch hlavy:

„Ty, Fildo, představ si, co se mi dneska stalo, fakt jako trapas jak kráva.“

Zasmál jsem se, viděl jsem na chvilku toho tajuplného Robina, který mi musí říct nějaké tajemství:

„No povídej, co se ti stalo, trapasy druhejch já rád, však víš, jak jsem škodolibej.“

„Dneska jsem jel na otočku brzo odpoledne domů, jelikož jsem si zapomněl pokladní blok, jak jsem přijel, slyšel jsem, že už je Libor doma, tak jsem vtrhnul do pokoje, abych ho pozdravil. No… no a co ti mám povídat, první, co jsem viděl, byl pták mezi kozama na obrazovce kompu, Libor na sobě jenom tričko a to je všechno, asi je ti jasný, co se dělo.“

Nasadil jsem lítostivý pohled:

„Ježiiiš, chudák Libča, to mu muselo bejt tak trapně, a jak jsi zareagoval?“

„No jak, rychle jsem vycouval a zavřel dveře. Tak Libora lituješ a to, že jsem se já takhle ztrapnil, to tě nechává chladnym, jo?“ řekl posměšně.

„Tak neboj, taky mi je tě líto, tohle je trapas na obou stranách, ale mě někdo v tom věku nachytat, tak jsem zralej na infarkt.“

„No tak to našeho Libču málo znáš, ten holomek pak za mnou přišel do kuchyně, já nevěděl, kam se mám podívat, co říct, a víš, co mi řekl on?“

„No tak to fakt nevím, se divím, že vůbec něco řekl.“

„Jo, řekl, a úplně s klidem. Tati, tohle je normální dělat, to není nic divnýho, to dělaj všichni kluci a ty s tátou Filipem určitě taky a možná ještě dneska. Je to i dobrý pro zdraví.“

Začal jsem se smát na celé kolo:

„Tak ten tě skvěle utřel, no a ještě řekni, že nemá pravdu.“

„No jako má, ale tohle fakt vědět nepotřebuju, tak nějak jsem mu dal za pravdu a hlavně jsem mu řekl, že se musíme naučit klepat, že nám zkrátka nedochází, že už to nejsou ti špunti, jako když jsme si je odvedli z děcáku.“

Tohle byla hrozně světlá chvilka, kdy jsem si říkal, že i my dva se vracíme do starých kolejí. Bylo to ale klasické přání otcem myšlenky. Pak jsme se vrátili zase do toho podivného stavu. Přemýšlel jsem, jak náš vztah oživit, ale jakmile jsem měl chvilku na přemýšlení, hned mě z toho vytrhly povinnosti. Obvykle se vrátil někdo z kluků zvenku a hned útočili na lednici. Měl jsem v sobě vždycky asi kus ženské, a tak jsem se hned staral, co by si kdo dal k jídlu. Libor většinou zabručel, jestli je něco uvařeno, ale pak se stejně obsloužil sám a našel jsem ho s rohlíkem v puse, jak hledá v lednici snad včerejší den.

Libor byl prostě samorost, dokonalá fúze mezi Robinem a Dominikem, jen jeho občasné puberťácké kyselé obličeje mi daly vzpomenout na Evku. V jeho věku to byla ta gotická slečna, tvářící se zle na celý svět, ano, to má po ní. Ve skutečnosti to byl ale dobrák od kosti, spravedlivý, rozhodný a přímý. Budoucí truhlář s manuální zručností, že už teď jsme věděli, že jednou po Robinovi převezme firmu. Když byl menší, párkrát se s bráchou pořádně servali, což nás dost znervózňovalo, ale naštěstí jsme je pak tak seřvali a vysvětlili, že bráchové drží spolu a mají si pomáhat a ne se pozabíjet, že když povyrostli, drželi spolu a navzájem se chránili a kryli. Samozřejmě, když byl malér, tak jsme litovali, že při sobě tak drží a my nevíme, kdo to má odnést, ale nakonec jsme byli s Robinem rádi, že se neprásknou.

Filda, to byl zvláštní případ, citlivá duše a hezounek. Zde mi přišel zase jako fúze mě a Kaká, který byl jeho obrovský vzor a měli spolu skvělý vztah. Jak jsem už dříve zmínil, Filda spíše tíhl ke mně, a když ho Kaká přivezl z tréninku a přišel do kuchyně, rozhlížel se hladově a taky vzal útokem ledničku. Když jsem se zeptal, co si dá k jídlu, vyvalil na mě svoje veselé oči a trochu se přivinul:

„Tatííí, neuděláme spolu palačinky?“ Nebo: „Tatííí, nemáš tu věci, abychom uplácali hambáče?“

Filda byl zlatíčko, ačkoli mu už bylo patnáct, pořád potřeboval přitulení a pohlazení, což mi vynahrazovalo Robinovu nepřítomnost. Spolu jsme pak v kuchyni spáchali nějakou večeři. Od Kaká se Filda naučil nejen hrát fotbal, ale i se o sebe starat. Filda už se vyznal v kosmetice, nebyla na něm jediná nedokonalost, a když se mu náhodou udělal na obličeji beďar, znamenalo to příchod apokalypsy. V tom mu promptně pomohl strejda Kaká, který mu přinesl mastičku na akné a kterou jsme pak museli s předstihem kupovat, aby náhodou nedošla.

Byl už pozdější podzim a bylo takové to nepříjemné podzimní slizko. Netrvalo dlouho a mě skolilo nějaké nepříjemně silné nachlazení, že jsem si vzal pár dní neschopenky, abych to vyležel. V práci jsme toho měli hodně, a tak mi bylo trapné dlouho marodit, proto jsem se nechal uschopnit dříve, než jsem byl zcela fit. První den v práci po nástupu jsem však neustále prskal, smrkal a kýchal, až mně šéfová vynadala a poslala v poledne domů, že takhle nemůžu na klienty prskat. Byl jsem i rád, fakt mi nebylo dobře. Ten den jsem jel vlakem, a tak jsem přišel domů nečekán, bez jakéhokoli upozornění. Myslel jsem si, že budu doma sám, ale podle zvuků jsem zjistil, že je Filda už doma. Šel jsem ho tedy pozdravit, aby o mně věděl, vtrhl jsem do jeho pokoje, když:

„Ehh… uhmmm… jee, pardon!“

A rychle zavřel dveře a šel v šoku do obýváku. Promítl jsem si, co jsem právě viděl. Filda ležel na posteli na zádech bez trička a na něm ležel nějaký jeho kamarád také bez trička. Kolem těla měl kamarád ovinuté Fildovy ruce a blízkost hlav dávala jasně znát, že jejich pusy jsou u sebe. Noo, tak tohle je teda překvapení, řekl jsem si sám pro sebe.

Najednou zarachotily dveře Fildova pokoje a já zahlédl kamaráda, jak se ve vteřině obul a vystřelil ven. Chudák Filda, ten se teď musí cítit trapně, asi víc než Libor, když ho překvapil Robin, ale co, sedneme si, popovídáme si a život půjde dál. Vůbec si nedokážu představit, co by se dělo, kdyby v tomhle věku Robina takhle přistihl jeho táta. Opět zarachotily dveře od Fildova pokoje, také se bez slova obouval.

„Fildo, pojď sem na chvíli si sednout!“ řekl jsem v klidu.

Filda ale nezareagoval a odešel také pryč. No jo, běží za kámošem, no možná dokonce přítelem, aby to všechno probrali, určitě spřádají nějakou taktiku, jak se mají zachovat, co budou dělat a tak. Měl jsem úplné déjá vu, je to už pěkná řádka let, co jsme podobné pocity prožívali s Robinem, ale naštěstí Filda ví, že se nemusí trápit jako tenkrát Robin. No snad i ten jeho přítel to bude mít podobně, je-li to tedy přítel, třeba jen tak blbli.

Na svoje nachlazení jsem úplně zapomněl a rozplýval se nad těmi dvěma, utekly takhle asi dvě hodiny a Filda ještě nepřišel. Zavolám mu, ať už necukruje a vrátí se, klidně i s ním, alespoň se podívám, koho si to ten náš Filda našel. Telefon vyzvání a já slyším známou melodii Fildovy oblíbené písničky z jeho pokoje. Nakouknu tam, no jo, ten trouba si tady nechal telefon. Tak budu muset počkat, až dorazí, to už by mohl být doma i Robin, tak to vezmeme z jedné vody načisto.

Hodiny ubíhaly, venku již byla tma a Filda nikde, bylo mi to podezřelé, kam mohl jít? No nic, jdu se podívat po vsi, jestli někde nesedí, ale Filda nikde, napadla mě hospoda, ale tam také nebyl. Cestou jsem potkal Dominika, byl jsem trochu překvapený, že ho vidím, přitom Robin ještě nebyl doma.

„Ahoj Dome, už jste přijeli z práce, jo?“

„No přijeli, já už jsem doma asi dvě hoďky.“

„A Robin s tebou nepřijel?“

„Nene, on jel ještě něco poštelovat k jednomu zákazníkovi, něco se tam rozklížilo, tak to jel opravit.“

„Jo, tak to jo, náhodou našeho Fildu jsi neviděl, viď?“

„Neviděl, copak, děje se něco?“

„Ale ne, už jsem ho čekal doma, nechal si doma telefon, tak jsem se šel po něm podívat.“ Nechtěl jsem Doma plašit. Rozloučili jsme se a já se vrátil domů.

Doma pusto, prázdno, o Liborovi jsem věděl, že je s partičkou ze školy na nějakém večírku a přijede až pozdě večer, ale Filda už jindy bývá doma. Zmocnily se mě obavy, ale zase nebylo tak moc pozdě, i když osm už bylo a máme dohodu, že kluci nám vždy hlásí, kam jdou a kdy přijdou. A ten Robin, kde vězí, co kde opravuje potmě? Zavolám alespoň jemu, telefon vyzváněl dlouho, nejdříve se ozvalo takové podivné rachtání a pak Robinův hlas:

„Nooo? Fildo, co je?“

„Prosím tě, kde vězíš?

„V Sebuzíně, ještě tady něco dodělávám, za chvilku vyrážím, děje se něco?“

Vysvětlil jsem mu situaci, že mi Fildovo chování přijde divné a že začínám panikařit. Robin mi celkem v klidu řekl, ať neplaším, ale že okamžitě vyráží a jede domů. Než dojel, bylo již po deváté.

„Hele, ale tohle je fakt divný, a tys mu něco řekl, když jsi je nachytal?“ ptal se Robin.

„Ne, jen jsem rychle zavřel, sedl si do obýváku, a když ten jeho kamarád odešel, no spíš utekl, tak jsem si Fildu volal k sobě, ale ten běžel za tím kamarádem.“

„No a kdo je ten kamarád?“

„No to já nevím, kluk v jeho věku, to je tak všechno. I když mám pocit, že už jsem ho někdy někde viděl.“

„Ach jo, to toho teda víš,“ odsekl Robin.

„No jako promiň, ale to jsem si měl k nim sednout a z kluka tahat informace, kdo je, a dát jim přednášku o bezpečnym sexu nebo co?“ Byl jsem z jeho reakce dost překvapený.

Robin jen mávl rukou:

„To teď neřeš, teď musíme zjistit, kde je, že by utekl s tím klukem a jsou u něj doma?“

„To je možný, ale třeba je někde po vsi.“

Zavolali jsme Kaká, napadlo nás, že pokud se trápí, tak možná utekl za ním, přece jen byl to jeho oblíbený strejda a víme, že se mu občas svěřuje. Z Kaká jsme vždycky tahali informace, ale Kaká byl neprůstřelný a vždy nám řekl, že Fildovu kamarádskou důvěru nezklame a rozhodně nám neřekne, o čem si povídají. Sem tam se zmínil, že je za Fildu hrozně rád, že ho má taky tak trochu jako vlastního, má samozřejmě rád i ty svoje dvojčata, to je jasné, ale jak sám říkal, on těm holčičím věcem moc nerozumí a s Fildou si může pokecat, no, jako chlap s chlapem. Filda ale nebyl ani u Kaká, ten se taky poplašil a během dvaceti minut byl u nás.

To už bylo půl jedenácté a bylo jasné, že se něco stalo. Já zažíval opravdový strach, co se sakra stalo? Je v šoku z toho, že jsem ho takhle odhalil? A proč? Však mu musí být jasné, že zrovna u nás s tím budeme v pohodě, pokud to tak opravdu je. Taky to může být tak, že kluci chtěli jen zaexperimentovat, to v tomhle věku taky není nic divného, a pokud to byl jen experiment, tak i tak, co je na tom?

Vtom se ve dveřích objevil Libor, který přijel z večírku se spolužáky a divil se, jak je v domě živo v tuto hodinu.

„No víš, Libčo, já přišel nečekaně domů a šel jsem pozdravit Fildu do pokoje a on tam ležel s nějakým kamarádem, no jak to říct…“

„Aha, takže už to teda víte,“ skočil mi do řeči Libor.

„Počkej, ty to víš?“ podivil jsem se.

„Jo vím, asi rok to vím, Filda mi řekl, že je taky na kluky a že se bojí, že nebude moct pokračovat ve fotbale a taky jak to vezmete vy dva.“

„Ty jo, to mi neříkej, co to je za blbost? Zrovna my dva co bychom na to řekli?“

„No přesně, já jsem se mu taky vysmál a říkal, že jestli se něčeho fakt nemusí bát, tak jste to vy dva, to by se úplně vymykalo jakýkoli logice.“

Robin vystartoval na Libora:

„Ježíííš a proč jsi nám něco neřekl?“

Libor překvapeně vytřeštil oči a byl evidentně zaskočený, tak jsem se do toho vložil já:

„Jako Robine, uklidni se, Filda se mu svěřil, tak s tím hned nepůjde za náma. Celý roky je učíme, jak maj spolu držet, a najednou by nám měl donášet?“ Teda Robin mě pěkně vytočil a vůbec celý ten jeho přístup k situaci byl, jako by se ho to nijak netýkalo. Co to má sakra znamenat?

„Jako sorry, tati,“ začal oponovat Libor, „ale tady taťka má pravdu, Filip se mi svěřil a tohle za něj nemůžu řešit já, to si musí vyřešit on, já ho můžu maximálně podpořit a bejt při něm. Ale jako abych vám to hned za tepla běžel vyslepičit, tak to fakt ne.“

Kaká pozoroval tu vyostřenou atmosféru a už to nevydržel:

„Tak stop, pánové, teď musíme zjistit, kde je Filda, klíčem asi bude ten jeho přítel, asi bude u něj. Fílo, ty jsi přece říkal, že už jsi ho někdy viděl.“

„Jo, jsem si skoro jistej, ale nemyslím si, že je to jeho spolužák. Že by to byl někdo z fotbalu?“

„Libčo, otevři Facebook, mrknem na fotky týmu na našem klubovém profilu!“ přikázal Kaká.

Byla tam fotka celého týmu před zápasem, asi dva měsíce stará. Koukal jsem bedlivě na jednotlivé hráče, až jsem se zarazil u jednoho černovlasého mladíka schovaného přesně uprostřed:

„To je on… určitě to je on, to musí bejt on, ty vlasy, ten střih!“ vykřikl jsem a ukázal.

„No to je přece Honza Sháněl!“ vykřikli sborově Kaká i Libor.

„Teda Honza, to bych tedy nikdy netipoval, hrajou to mistrně, jsou to kamarádi, ale nikdy žádnej náznak, no však mají taky dobrou školu,“ poukázal Kaká na nás dva s úsměvem. „Ale jedno vám řeknu, Filda si vybral dobře, je to dříč, neodmlouvá, srdcař, maká a je hlavně takovej hodnej,“ rozplýval se Kaká.

„Jedeme tam! Kaká, ty určitě víš, kde bydlí,“ rozhodl Robin.

Libor ho přibrzdil:

„Počkejte, to tam jako chcete přijet a říct, náš Filip chodí s vaším synem a asi se tady schovává? Co když to jeho rodiče nevědí?“

„To je fakt,“ přitakali jsme společně s Kaká.

„Já mu napíšu na messenger,“ řekl Libor.

Ahoj Honzo, tady Libor, brácha Filipa, prosím tě, byl jsi dneska u nás za Filipem na návštěvě?

„No jo, ale to teď tady budeme čekat, než odpoví? Co když ho zapře?“ vykřikoval Robin. Uběhly asi dvě minuty, když Liborovi přišla zpráva:

Čau, jo, byl jsem dneska u Fildy u vás doma.

OK, můžeme si zavolat?

Jo, ale musím mluvit potichu.

Libor nás dospěláky ponechal o samotě a zalezl do Fildova pokoje se slovy, že bychom určitě hysterčili a ať to necháme na něm.

„Ahoj, Honzo, hele náš táta vás dneska nachytal, mám ti od něj vzkázat, že se není čeho bát, že je to úplně v pohodě, asi víš, proč je to v pohodě. Filda za tebou pak utekl, je u tebe?“

„Ne, není.“

„Honzo, fakt tohle není sranda, máme o něj velkej strach. Filda se opravdu nemá čeho bát, jestli je u tebe, dej mi ho k telefonu, je to fakt hnusnej pocit nevědět, kde je.“

„Co? Ne, není tady, on se Filda ztratil?“ zněl Honza vystrašeně.

„No bohužel doma není a telefon si nechal doma, kdyby se náhodou u tebe objevil, prosím tě dej mi hned vědět, ať je to kdykoli, klidně v noci.“

„Jo, no to je jasný, dám.“

„Tak u toho Honzy není, věřil bych mu, jelikož podle reakce je taky překvapenej a vystrašenej, ten taky neví, kde je, ale pojďte se na něco podívat.“

Vešli jsme k Fildovi a Libor ukázal pod postel:

„Tady má normálně spacák a ten chybí.“

Prohledali jsme pokoj, ale spacák jsme nikde nenašli.

„Je to jasný, on prostě zdrhnul,“ zpanikařil jsem.

„No, ale kam by šel? Jenom se spacákem, nemá prachy, nemá jídlo,“ konstatoval chladně Robin.

„K nějakýmu jinýmu kamarádovi? Z fotbalu?“ zauvažoval Libor.

„No jako můžu je obvolat, ale přijde mi to divný, že by se jen tak k někomu nakvartýroval a jeho rodiče by si u vás neověřili, že má dovoleno u nich přespat,“ uvažoval Kaká.

„No to máš asi pravdu, i když kdo ví, jedině u někoho tady v Záboří,“ řekl jsem.

„No jo, ale tady je jen naše parta, jedině u mladýho Dominika, jiný v našem věku tu nejsou,“ oponoval Libor.

Zavolal jsem Dominikovi:

„Sorry, že volám takhle pozdě, ale není u vašeho mladýho náš mladej, myslím Fildu?“

„Není, něco se děje?“

„No Dome, Filda asi zdrhnul z domova, vzal si jenom spacák a zmizel.“

„Koukám, ještě čelovka je pryč,“ volal Libor.

„No tak to je jasný, zdrhnul někam pryč,“ zděsil jsem se.

„Hlavně klid,“ zdůraznil Dominik. „Najdeme ho, za chvilku jsem u vás.“

Zaběhl jsem ještě k Puckovi, jestli náhodou není u malý Aničky, se kterou se dost kamarádí, ale ani tam nebyl. Pucek se také oblékl i s velkou Aničkou a už jsme byli u nás.

„A co se vůbec stalo, že zdrhnul?“ ptal se Pucek.

„Hele, časem vám to řekneme, ale nejdřív to musíme probrat s Fildou, hlavně ho musíme najít, snad je v pořádku, ale kam mohl zmizet?“ nadhodil jsem do placu a zároveň si otázku položil sám sobě.

„No spacák je v hajzlu a čelovka taky, tak asi šel spát někam ven, ne?“ pronesl Robin.

„No jo, ale kam, vždyť už je v noci hrozná zima,“ odpověděl jsem.

„No já to mám vědět? Tys ho měl zastavit, když utíkal,“ vyjel zase na mě Robin.

„Já? Copak on utíkal, on normálně odešel.“

„Odešel, jenom se spacákem, to je fakt běžná věc.“

„Já jsem ale neviděl, že má spacák.“

„Hlavně klid!“ zahřměl Dominik. „Tohle nemá cenu a nikam to nepovede, sedneme do auta, jedeme na Volšák a pak do lesa, podle mýho se schoval v nějakym seníku nebo tak.“

Dominik měl pravdu, oba jsme měli nervy na pochodu a zbytečně jsme se hrotili. Vyrazili jsme, osvítili Volšák a tam nikdo nebyl. Dorazili na kraj lesa a rozdělili jsme se a zároveň si vytyčili směry, kam půjdeme. Svítili jsme a volali po lese, já šel s Robinem, mezi námi bylo hrozné napětí. Vždy po nějaké době jsme se všichni svolali na určité místo v lese a domluvili na dalším postupu, byla už jedna hodina ráno a nic.

„Ty Robe, co myslíš, neměli bychom zavolat policajty?“

„No ještě toho trochu, ještě mít problém s fízlama. Měl jsi ho zastavit, když odcházel.“

„No jako sorry, mě by v životě nenapadlo, že chce utýct, zvlášť kvůli tomuhle, já si ho k sobě volal, ale myslel jsem, že chce toho Honzu doprovodit na vlak.“

„Takový věci se maj řešit hned.“

„No super, Robe, díky za podporu.“

Zase jsme se sešli na jednom místě, byl jsem zoufalej, když Pucek povídá:

„Hele a není někde schovanej, myslím nemáte nějakou skrýš v lese, kam chodíte? My jako mladý jsme měli takovej bunkr, kde jsme se scházeli a občas jsme tam chodili trucovat i sólo,“ obrátil se na Libora.

Libor se zamyslel:

„Hele a víš, že mě jedno místo napadá, akorát tam už asi dva roky nechodíme, tak nevím, v jakým by to tam bylo stavu.“

„No super, jdeme tam!“ ihned navrhl Dominik s Kaká.

„Víte co? Nechte to na mně, je to naše tajný místo, a jestli tam fakt je, tak ho zbytečně poplašíme, když tam přijdeme celá pátrací jednotka. Půjdu tam sám, je to asi dvacet minut odtud. Vy běžte domů.“

„No jo, Libore, ale sám bys jít neměl, ve tmě po lese,“ měl jsem starost.

„Neboj, tati, světlo mám, a kdybych si někde rozbil hubu, mám telefon a zavolám, fakt, nechte to na mně, já se vám ozvu.“

Trousili jsme se na kraj lesa k autům, spíše mlčky, jen Dominik znovu zjišťoval, co se stalo, jestli má nějaký průser a my ho zmlátili, ale řekl jsem mu, ať se nezlobí, že mu zatím neřekneme, o co jde, ale že všechny můžeme ubezpečit, že se vlastně nic nestalo, jenom si to Filda blbě vyložil. Dojeli jsme k nám domů, všichni byli jak na trní, chtěl jsem všem uvařit čaj, když vtom přišla zpráva od Libora:

Ještě nechoďte spát, Filda je v pořádku, jdeme domů.

Okamžitě jsem Liborovi zavolal:

„Libčo, máme pro vás někam zajet?“

„Ne, v pohodě, my to dojdem a alespoň si cestou ještě pokecáme.“

„Dobře, ale kdyžtak hned volej!“

Bylo už skoro půl třetí ráno, Anička řekla, že vše dobře dopadlo a že půjde spát, že už je mega unavená. Všichni ostatní zůstali.

„Ještě než půjde Anička spát, chci vám všem poděkovat za pomoc,“ pronesl jsem.

„V pohodě, to je přece jasný, nakonec jsme vám stejně nijak nepomohli,“ poplácal mě Dominik.

„Jak nepomohli? Byli jste tu s náma a pomáhali hledat a sice ho našel Libor, ale nebejt tady Pucka, kterej mu vnuknul myšlenku, tak lítáme po lese ještě teď.“

Po chvilce se otevřely dveře a tam stál Libor s vystrašeným Fildou, zabaleným do spacáku, ze kterého smutně koukal obličej, poškrábaný od větví a celkově takový umouněný. Byl i zaskočený, kolik je u nás lidí.

„Tak tady ho máme, dobrodruha!“ zajásal Pucek.

Kaká k němu popošel, poškrábal ho na čupřině:

„Fildo, co blbneš? Vždyť přece víš, že můžeš za mnou kdykoli přijít a promluvit si o trablech. Tohle už prosím tě nikdy nedělej, báli se o tebe nejenom taťkové, ale i já a ostatní.“

„Tak sice trochu potlučenej, ale hlavně že v pořádku, myslím, že je čas jít a nechat vás o samotě,“ zavelel Dominik.

Filda se posadil naproti nám na gauč, provinile koukal, čekaje nějakou litanii. První spustil Libor:

„My už jsme všechno s bráchou probrali.“

„Já vím, Libčo, ale prosím tě nech nás o samotě,“ zavelel Robin.

„Já vím, že jste si toho řekli spoustu, ale myslím, že si zasloužíme vysvětlení, jdi si fakt lehnout, prosím,“ doplnil jsem.

Když odešel, Filda dostal ještě větší strach a začaly se mu koulet slzy.

„Fildo, proč to všechno? To kvůli tomu, jak jsem vás nachytal?“

Filda smutně pokývl:

„Jo, je to v hajzlu!“

„A co je v hajzlu? Že máš rád kluka?“ zeptal se Robin. „A kvůli tomu ses nás bál? Zrovna nás? Vždyť ti muselo bejt jasný, že zrovna my dva budeme ti poslední, co by s tím měli nějakej problém.“

„Když já vím z vyprávění, jakej tys měl problém s dědou, jak tě nesnášel, jak chtěl, abys měl holku, tak jsem se bál, že to budeš chtít taky tak, i když jsi stejnej jako já.“

„No to jo, ale to byl děda, to nejsem já, co sis to do tý hlavy vzal? Přece nám je úplně jedno, koho si najdeš. Teda úplně jedno ne, nějakýho feťáka nám domů netahej, ale jinak…“

„Navíc chci hrát dál fotbal a teplej fotbalista je nula, prostě mě ani tady nic nečeká. Nejspíš mě strejda Kaká už taky nebude chtít v týmu.“

„Prosím tě, Fildo,“ řekl jsem jemně, „důležitý je, jak hraješ, a ne s kým chodíš, nás strejda taky neodsoudil, a navíc, když jsme po tobě pátrali, museli jsme mu říct, o co jde, a tohle ho vůbec nezajímá, jemu šlo o to, aby se ti nic nestalo. Měl o tebe sakramentskej strach, má tě rád, skoro jako my, a tohle pro něj nic neznamená. Přece jsi viděl jeho reakci, když jsi přišel. Ten vás bude chránit, a kdyby měl někdo řeči, tak bude mít problém hlavně se strejdou, to si piš!“

„Co…? On už ví i o Honzíkovi?“

„Jo, o Honzíkovi,“ pousmáli jsme se s Robinem. „No my všichni už víme o Honzíkovi, vypátrali jsme ho z fotky, jelikož jsme si nejdřív mysleli, že jsi u něj, ale taky má o tebe strach, tak mu koukej napsat.“

„Ježííš vy jste tam byli? Jeho táta se to nesmí dozvědět, jinak ho zmlátí.“

„Neboj, nebyli, i když to bylo to první, co nás napadlo, naštěstí nás zarazil Libor a spojil se přímo s Honzou přes messenger.“

Filda se začal klepat zimou a bylo vidět, že při tom venkovním dobrodružství nastydl. Vzal jsem čaj, rum a svařil mu to pěkně půl na půl a dal k vypití.

„Fůůůj, tam je hromada rumu. To bude hnusný a za chvilku vstávám do školy.“

„No jen se nevohrnuj a koukej to vypít, to tě pořádně zahřeje a ve škole tě do konce tejdne omluvím, hlavně si srovnej myšlenky. Máme tě rádi, ať jsi, kdo jsi,“ řekl Robin.

Sedl jsem si k Fildovi a pohladil ho:

„Ach jo, pěkně se ti to v tý makovici zamotalo, co? Tohle už nám nikdy nedělej, ať budeš mít jakýkoli problém, přijď se poradit s námi a myslím opravdu jakýkoli, nebo klidně za Kaká, hlavně se někomu svěř a nedus to v sobě. A prosím tě, co jsi chtěl dělat?“

„Já nevím, neměl jsem plán, jen že dnes přespím v lese a pak uvidím, myslel jsem k nějakýmu kámošovi.“

„No to byl teda nápad, no a co ten tvůj Honzík? Tak mě napadlo, nechceš ho k nám pozvat v sobotu nebo neděli na oběd? Rádi ho poznáme.“

„Já nevím, to je blbý, ne? Co když se vám nebude líbit?“

Znovu jsem se pousmál:

„Jak nebude líbit? Vždyť si vybral tebe, tak to bude ten nejbáječnější kluk pod sluncem.“

„Nooo… je, no,“ zčervenal Filda.

„No tak vidíš, vždyť to říkám.“

Pak už jsme si šli lehnout. Ležel jsem vedle Robina a pořád přemýšlel o dnešku, bral jsem to ze své strany jako totální rodičovské selhání. Jak to, že měl takové myšlenky? Jak ho mohlo napadnout, že nám bude jeho orientace vadit? Co se to v té pubertální šišce mlelo? Bylo mi z toho špatně, chtěl jsem to ještě probrat s Robinem, ale ten usnul. No měl toho taky dost, ale zároveň mi vrtalo hlavou jeho dnešní chování vůči mně, jako bych za to mohl já. Byl to hrozný den, sice jsem zapomněl na svoje nachlazení, které se teď ale hlásilo o slovo s daleko větší razancí, a tak jsem taky nakonec usnul.