Venkovský příběh – 35. Nápad

Na začátek prázdnin jsme se těšili, o prodlouženém víkendu jsme chystali po letech zase vandr. Čistě pánská jízda, naše parta, a jako nováčky jsme přibrali Libču s malým Fildou. Popravdě jsem moc netušil, jak to naplánovat, bylo jasné, že musím ubrat v kilometrech, s Robem jsme se shodli, že nějakých deset dvanáct kiláků za den by mohli zvládnout. Tohle kvitovali i kluci z party, bude to volnější, nebudou tak utahaní a bude se častěji odpočívat. Naplánoval jsem trasu z Kaplice do Nových Hradů, trochu náročnější na kopce, na což později nadával hlavně Pucek, ale vzhledem k denní vzdálenosti jsme si to mohli dovolit. Nabalili jsme těm našim špuntům baťůžky, aby z nich byli praví vandráci. Chudák Filda vypadal, že ho batoh překlopí na záda, ale statečně oba vyrazili.

Na nádraží jsme dorazili poslední, Dominik se podíval na kluky:

„Tak co, kluci? Jak se těšíte na váš první vopravdickej, chlapskej vandr?“

Kluci se jen začervenali a naznačili, že se těší, a hlavně na cestu vlakem.

Kaká cosi začal lovit v baťohu se slovy:

„A abysme byli za pořádný vandráky, sehnal jsem nám poznávací znamení.“

A vytáhl kšiltovky, které vyžadonil od fotbalového klubu, kde trénoval prťata.

Robin se plesknul do čela:

„Ty vole SK Písek, tak my budeme kopačky na cestách.“

„No Robe, jaký kopačky, prostě fotbalisti na čundru, ne?!“ přesvědčoval Kaká Robina.

„Jóóó, fotbalisti na vandlu!“ hulákal Filda.

„Jóóó, přesně taaak,“ popadl Kaká Fildu a točil se s ním v náručí nad hlavou. „Fildo, ten tvůj bágl je větší než ty, ty jsi takovej silák!“

Z Kaplice jsme vyrazili pomalu, opravdu na pohodu, žádný spěch, u Vietnamce pivo, zmrzka a přesun, odpočívali jsme zhruba po třech kilometrech. Sluníčko svítilo, ale zase ne tak moc, aby bylo na padnutí. Dorazili jsme k ne moc velkému rybníčku, kde nikdo nebyl, a tak jsme vyhlásili pauzu, lehli si na batohy a oddychovali. Sluníčko dělalo divy a kluci žadonili, jestli by se mohli jít vykoupat.

„Ty jo, to je super nápad, ty kluci maj víc rozumu než my,“ konstatoval Pucek.

„Tak na co čekáme? Alou do vody!“ zavelel jsem.

Než jsme se my dospělí vůbec zvedli, kluci měli všechno dole a už se cachtali, nám to trvalo o něco déle, ale první byl v boxerkách Kaká, zadíval se na kluky:

„Ty jo ty se maj, hned bych šel taky bez ničeho.“

„Však kdo ti brání?“ ptal se Robin.

„Tak to je blbý takhle před dětma, ne?“ znejistěl Kaká a i ostatní měli tázavé pohledy.

„Hele,“ začal jsem vysvětlovat, „oni jsou zvyklí, my se s nima takhle normálně koupeme, když někam vyjedeme, i doma se spolu koupeme, dokonce uvažujeme, že je vezmeme na nudapláž, aby nebyli překvapený, že existujou taky ženský. Dětem je to srdečně jedno, to jenom my dospělí z toho děláme šarádu. Takže fakt neboj, nebudou se ti smát, že máš malýho.“

„Tsee, držko, já se bojím, aby se mojí hadice nebáli, ale když to říkáte.“

Nakonec jsme se cachtali všichni, jak nás Pánbůh stvořil. Blbli jsme s klukama, dělali souboje, učili jsme kluky plavat, a když už jsme byli dostatečně mokrý, vylezli jsme ven, oblíkli trenky, kraťasy a lehli si do trávy, abychom se chvilku opalovali. Liborek si lehl na Robina, aby se pomazlil, a Filda na mě. Dominik se na nás zasněně díval, jako by záviděl, nakonec pronesl, že už se těší, až Domča taky povyroste a bude ho moci brát taky na takový vandr.

Po nějaké době se malý Filda zvedl a přestěhoval se na Kaká, lehl si na jeho hruď a objal kolem krku, aby se mazlil s ním.

„No Fildo, co se válíš po strejdovi?“ ptal jsem se.

„Však v pohodě, jen ho nech,“ bránil Kaká Fildu.

„Když já mám stlejdu lád,“ odsekl Filda.

„A mě nemáš rád?“ zeptal jsem se trochu vyděračsky.

„Mám tatínku, ale stlejdu tolik nevidím, tebe už znám.“

„HA!“ smál se Kaká. „A máš to! Už jsi prostě vohranej,“ prohlásil škodolibě.

„A stlejda má tvldý bříško, ty jsi měkkej.“

Všichni jsme se na sebe s hrůzou podívali a pak vybuchli smíchy, Filda plácal Kaká po jeho stále jasném pekáči buchet.

„No to máš pravdu, Fildo, trochu nám to bříško tady narostlo,“ řekl Robin a poplácal mě po břichu, které nebylo nijak velké, ale oproti tomu, jak jsem vypadal dříve, bylo patrné.

„To víš, Fildo, tady velkej Filda už je tatínek a tatínkové mívaj bříško, to už tak v životě chodí,“ vysvětloval Kaká Fildovi.

„A stlejdo, ty ještě nejsi tatínek?“

„Ne, Fildo, ještě ne, ale brzo budu, čekáme s tetou Peťou dvě fantastický slečny, víš?“ Pak se zarazil: „Neee ty vole! No tak už to víte, my jsme si slíbili, že to nejdřív řekneme našim.“

„No neke, ty budeš mít holky, jo? No to je jasný, našeho samečka si budou hejčkat jenom ženský,“ smál se Dominik.

„No hustý, Kaká, tak to ta naše malá Ančí si je vychová, to se připrav, ti z nich udělá princezny,“ pokyvoval Pucek.

„No Půco, to je mi jasný, že tam budu mít kosmetickej salon, tak to holt budeš vodit Ančí k nám a my si dáme pivo, jenom doufám, že nás nebudou chtít česat nebo malovat.“

„No to ať si zkusej,“ hrozil Pucek.

„Jo a pánové, naši mi postaví barák, už koupili pozemek od sousedů, takže se přestěhuju jenom o pár metrů vedle. Takže samý pozitivní zprávy.“

Večer jsme skončili za jednou vesnicí, kde jsme nakoupili zásoby. Na lesní louce jsme se utábořili a založili požár, dělaly se buřty a popíjelo se. Já si toho moc raději nedal, dohodli jsme se s Robinem, že dnes večer si dám tak tři piva a další to bude naopak. A tak jsem ten večer vydržel nejdéle já a Dominik, ten se na mě podíval skrz oheň:

„Ty jo, Fílo, to je stejně v prdeli, už se nestíháme ani moc vidět, je to hukot, pořád se něco děje a řeší a člověk nemá chvilku klidu. Kdy jsme si měli šanci naposledy my dva pokecat, co?“

„No to mi povídej, já se toho bál už kdysi, že času se vídat bude míň a míň.“

„No a co, jak jste na tom vy dva? V pohodě?“

„Jojo, je to furt super, jako je pravda, že i my dva máme na sebe čím dál tím míň času, ale pořád bych za Robina dejchal, je to takovej rváč, po tom, co ho všechno potkalo, je takovej vzdorovitej. Teď má velkej strach, že si nenajde práci, tak se bojí, hlavně kvůli klukům, že je neuživíme a tak. A co ty? Taky všechno dobrý?“

„Jojo, to co jeho potkalo, to by nás složilo všechny a tohle je prkotina, je fakt hodně šikovnej, akorát jsem se ještě nepochlubil, že já už práci mám, v srpnu nastupuju, ale potřebovali jen jednoho. Tak nevím, jestli mu to mám vůbec říkat. Jinak u mě taky skvělý, jsem šťastnej, Monča dělá super domov a z Domči mám fakt radost, dá to teda zabrat, buďte rádi, že tímhle jste si neprošli, ale asi to k tomu patří.“

„Tak to rád slyším, Robovi to klidně řekni, on s tím bude v pohodě. Jojo chtělo by to se vídat častěji, ale to nám asi není souzeno, jedině až budem důchodci, tak bude víc času,“ smál jsem se.

„No tak snad to doklepeme a v lepším zdraví, naši už trochu chátrají, hlavně táta, má hrozný bolesti a občas mám pocit, že je takovej zmatenej. Tohle je to, co mě nějak ničí, pořád ho vidím jako malej. Obrovskej, pevnej chlap, kterej by rozseknul zeměkouli na dvě části, spoustu věcí věděl, se vším poradil, a teď vidím, jak trpí a sem tam blbne,“ řekl smutně Dominik.

Poposedl jsem si blíž a podrbal Dominika na zádech:

„Ach jo, to je na hovno, rád bych tě nějak potěšil, ale nevím jak.“

„To je dobrý, potěšil jsi mě tím, že sis poslechl moje naříkání, ale neboj, není to s ním nějak vážný, naštěstí mu to došlo, a tak trénuje paměť a myšlení, spíš si uvědomuju, jak to utíká, teď jsme tak nějak ve věku, kdy si je pamatujeme jako malý, a za chvíli budeme tam kde oni.“

„Tyjo Dome, ty hloubáš jako já, ty mi bereš moji pozici.“

„No vidíš, to je vlastně pravda, ani nevím, co mě to napadá, asi to mám od tý doby, co se narodil Domča, víš, takovej strach, co bude dál, vlastně asi chápu Robina, že má strach, jestli najde práci.“

Byl to krásný pokec, který jsem s Dominikem už dlouho nezažil a slíbili jsme si, že se budeme potkávat sem tam sami dva, abychom si mohli takhle zafilozofovat.

Druhý den byl nejnáročnější, samé kopce a jít po rovině byla poměrně vzácnost. Pucek nadával a byl to on, na kterého jsme většinou čekali. Libča s Fildou to dávali s grácií a bez fňukání. V jedné vísce byla farma s kozama, které kluci obdivovali, hladili je a smáli se, jak se chovají, toho si všiml farmář a nabídl jim, že mohou mezi ně do ohrady a nám nabídl kozí sýr. Což jsme s chutí zakoupili. Farmář klukům povídal o životě koz a my je z dálky pozorovali.

Vtom se Kaká obrátil na mě a Robina:

„Hele chlapi, mám na vás takovou diskrétní otázku.“

Pousmáli jsme se:

„No a o co jde Kaká? Problémy s chlapci?“

„No problém ani ne, ale o chlapce se jedná.“ Smál se: „Nechtěli byste dát Fildu na fotbal? Pozoruju ho delší dobu, má nadšení a pohyb, se kterým by se dalo pracovat.“

Podívali jsme se s Robinem na sebe:

„Jako myslíš k tobě?“

„No jasně, za rok jde do školy, to je na přípravku akorát a pak bych s ním šel snad i dál, přece jen ty prťata jsou sice srandovní, ale už bych se rád posunul postupně ke starším a starším.“

„No jako, proč ne, sice jsem si vysnil, že po mně někdo převezme luk, ale proč ne,“ reagoval Robin.

„No jasný, ale tak nemůžeš ho nutit, když ho to nebaví, já u něj pozoruju zápal pro fotbal, však ho třeba po pár trénincích přestane bavit a bude hotovo.“

„No jasný, nebudem ho nutit do něčeho, co ho nebaví, pravda je, že toho zápalu jsme si taky všimli, pořád se po tobě ptá, kdy si zase přijdeš kopat, a jak jsi dal tehdy klukům tu knížku o fotbale, tak tu si Filip znárodnil pro sebe a párkrát jsme ho nachytali, jak s ní spí, tak už je chudák taková opotřebovaná.“

„Fakt?“ rozzářil se Kaká. „Tak to mu musíme pořídit novou, nějakou odbornější. Mě to i napadlo v souvislosti, že budu mít dvě holky, tak to o fotbale nebude, spíše o nějaký gymnastice, tak jestli se budu chodit dívat, jak někde hážou kuželkama nebo dělají piruety se stužkou, tak to asi chcípnu nudou,“ smál se.

„No tak se zeptáme Fildy, jen nevím, jak ti ho tam budu vozit, pořád nevím, co bude,“ odpověděl Robin.

„Prosím tě, Robe, přece je jasný, že ho budu vozit, ne, když tam taky jedu, jen mi půjčíš dětskou sedačku.“

Kluci přišli od koz celý nadšený s rukama od bobků, no super, ještě že se tam mohli umýt v korytu. Zahulákal jsem na Fildu:

„Fildo, pojď sem! Tady strejdu Kaká napadlo, jestli bys nechtěl k němu chodit na opravdickej fotbal, na opravdický hřiště?“

Filda koukal překvapeně, ale nedůvěřivě, Kaká se tedy ujal přesvědčovací taktiky:

„Fildo, koukám, že si se mnou rád kopeš, tak bys mohl i s ostatníma dětma, jezdili bychom spolu na tréninky, já bych tě učil s ostatníma dětma, budeš mít nový kamarády, budeš mít pravej fotbalovej dres, kopačky a budeme jezdit i na zápasy. Bude to ale pořádnej fotbal, ne to naše čutání, takže hodně práce.“

Filda na nás vyvalil toužebně svoje nevinné oči:

„Taťkové, já chci se stlejdou Kaká na fotbal!“ A chytil Kaká za ruku.

„No tak domluveno, tak po prázdninách z tebe bude fotbalista,“ potvrdil Robin.

Filda skotačil radostí a já jen kroutil hlavou:

„Kaká, jak ty to děláš, ty ho máš omotanýho okolo malíčku, ten je z tebe úplně paf.“

„No to víš, Fílo, malý chlapec nebo stará bába štěstím plaká, když vidí miláčka Kaká!“

Po zbytek vandru už žil Filda jen tím, jaký bude fotbalista, zatímco Libča si užíval přírody a toho, co všechno cestou viděl. Pořád ze mě tahal rozumy, kam půjdeme, po jaké značce, a když to zjistil, stal se vůdce naší skupiny a dával pečlivý pozor, abychom se drželi značky a neztratili se. Když si šel někdo odskočit, poctivě na něj čekal, aby nezabloudil, a popoháněl ho, aby dohnal co nejdříve ostatní.

Pucek, který býval trochu pozadu s vyplazeným jazykem, to komentoval:

„Teda já z toho vašeho mladýho dostanu infarkt, jak mě furt nahání, zpomalte!“

Dominik se hrozně bavil:

„Teda to je vostrej kápo, počkej, ten nás bude jednou všechny organizovat.“

Celkově jsme si vandr užili na jedničku, vzpomínali jsme na náš legendární, z dob, kdy jsme se s Robinem jen tak oťukávali, už to nebylo tak divoké jako tehdy, s malými caparty jsme se museli krotit a my už se taky asi trochu zkrotili, i když někdy jsem měl chutě to rozjet jako za doby, co jsme byli puberťáci.

Měli jsme pak tři týdny, než jsme jeli na dovolenou do Krušek, Robin si měl hledat práci, ale tak trochu na to prděl, chtěl si užít volna. Na jednu stranu jsem ho chápal, na stranu druhou jsem v tomto takový nervóza, kdy se držím hesla, že všech nepříjemností je potřeba se zbavit co nejdříve.

Jednoho podvečera jsem dorazil z práce a na zahradě byla hromada různého dřeva jako kůlů, latěk, prken. Robin okolo toho lítal s metrem a pořád si cosi zuřivě zapisoval, když mě viděl, mrknul na mě:

„Ahoj miláčku, tak jsem si řekl, že zrealizuju to, o čem delší dobu přemejšlim, ale nebyl čas a teď je.“

„Ahoj Robíku, prosím tě, co to vyvádíš, takovej bordel tady?“

„Nic se neboj, zejtra to bude uklizený, napadlo mě udělat klukům takovou prolejzačku, budou se mít kde vyblbnout pod dohledem a bude to mít taky takový prvky na protažení těla. Alespoň se nebudu nudit. Bude to docela velký, ale neboj, s vašima jsem to probral a souhlasí, že to tady bude strašit.“

Byl jsem trošku zaskočený, s tímhle plánem se mi Robin nikdy nesvěřil, ale bylo to proto, že vůbec nevěděl, jestli se do toho někdy dá. Zato z Robina sálalo dechberoucí nadšení a pozitivní nálada. Ukázal mi hrubý náčrt toho, jak to bude vypadat a co všechno tam půjde dělat, s dodatkem, že i nás dva to unese.

Než jsme odjeli na dovolenou, dělal na tom Robin každý den od rána do večera, pořád něco řezal, obrušoval, mořil, lakoval. Libča ho celé dny pozoroval, vyptával se a chtěl se zapojit do pomoci. Robin byl nadšený ze zájmu Libora, a tak mu začal vysvětlovat nějaké věci a ukazoval mu, jak se se dřevem pracuje a učil ho ty nejjednodušší věci.

Po návratu z dovči se hned pustil do práce, jeden den vzal dokonce Libču do Písku, aby mu koupil malý kufřík s nářadím a samozřejmě montérkové lacláče, aby vypadal jako správný chlap z dílny. Za další týden už to dostávalo podobu, kdy to začal montovat. Pravda, že jsem se trochu na Robina zlobil, že si nehledá práci a namísto toho dělá prolejzačku, sice pěknou, ale pořád šlo stále jen o hobby. Na druhou stranu to jeho nadšení bylo tak hezké, že jsem nějaké řeči rychle spolknul. Seděli jsme s Fildou na zápraží a pozorovali je. Libča v ruce malý šroubovák a vší silou se snažil ukotvit šroubek v konstrukci, jazyk pečlivě skousnutý mezi rty, vyvalená temná očiska a jeho hubené holé tělíčko vykukovalo z montérek. Celé to krásně kontrastovalo s pevným chlupatým a šlachovitým tělem Robina. Při utahování se navíc krásně nalily jeho žíly na rukou, po Liborovi vždy dotáhl jeho práci, aby vše pevně drželo. Robin navíc velmi klidným rozvážným hlasem mluvil na Libču:

„Tak teď vezmi tenhle šroubek, který nám spojí tenhle kůl s tou příčkou, tohle radši přivrtám sám a na to pak dáme lano.“

Byl to výjev vzájemné lásky a respektu otce a syna, bylo to hrozně přitažlivé a sexy. Tedy Robin byl sexy, Libča byl roztomilý, hlavně v tom, jak se cítí jako opravdový chlap.

Odpoledne už se chýlilo ke konci a my šli s Fildou do kuchyně přichystat něco k večeři. Naopak Filda, kromě toho, že se těšil na dráhu fotbalisty, zase mně rád pomáhal v kuchyni. Od té doby, co jsme si je vzali, se to tak trochu rozdělilo, kdy Libor spíše tíhl k Robinovi a Filda ke mně.

Naši byli v lázních, a tak jsme se s jídlem moc nepárali a chystali těstoviny s masovými koulemi. Filda se je snažil uplácat, ale jak to patlal svýma ručičkama, byla z toho spíše taková hovínka. Ti naši dva řemeslníci vrazili najednou do kuchyně a Libča hlásal:

„Táto, brácho, my už jsme dneska hotoví, co bude k jídlu? Máme obrovskej hlad, taky jsme makali celej den.“

Podíval jsem se na ně a smál se, oba upocení a zapatlaný od nějakého mořidla nebo co:

„No tak to musíme máknout, když jste tak makali, to je jasný. Ale podívejte se na sebe, alou pod sprchu, jste jak prasata a takhle vás teda ke stolu nepustíme.“

Když odešli, Filda se na mě podíval:

„Tatínku, oba jsou pla… prrrrrasata, viď?“

Zarazil jsem se:

„Fildo? Řekni to ještě jednou.“

„Oba jsou prrrasata.“

„Teda Fildo, skvěle už ti to R jde.“

„On to se mnou cvičil stlej… strrrejda Pucek, když jsme byli na vandrrru, slíbil mi Magnum, když se do příště konečně naučím R.“

Jo takhle, ty hajzlíku malej prodejnej, takhle se na tebe musí, no předpoklady pro dráhu profesionálního fotbalisty bys tedy měl, projelo mi s úsměvem hlavou. Ale samozřejmě jsem měl radost, že udělal takový pokrok, co my jsme se s ním natrápili, a přitom stačila blbá velká zmrzka.

To už se vrátili naši dva ušmudlanci ze sprchy, ležérně jen obaleni v osuškách kolem pasu s načesanými, ještě mokrými vlasy. Když kolem mě prošel Libor, natáhl jsem vůni deodorantu:

„Teda Libčo, ty voníš jako táta Robin, ti řeknu.“

„Jo! Každej chlap se po práci musí navonět, aby doma nesmrděl,“ zahlásil rezolutně.

My se na sebe s Robinem usmáli:

„No tak to jo, to máš naprostou pravdu, na smradláky u nás nejsme zvědaví, zvlášť u stolu,“ potvrdil jsem. „Ale my pro vás taky máme překvápko, tedy my, tady Filda.“

Ten předvedl své silně drnčivé R, ale měli jsme velkou radost z tohoto pokroku, to výrazné R už bude hračka odstranit.

Prolejzačka byla za dalších pár dní hotová, byla to mohutná konstrukce, kde nechyběl žebřík, skluzavka, úchyty a lano pro lezení, žebřík pro ručkování, plocha na ležení a úkryt, kam se ti dva nezbedové mohou schovat, když bude pršet nebo nebudou chtít být viděni. Celé to bylo vymalované do indiánského stylu a pod volným prostorem prolézačky bylo malé pískoviště. Zručnost Robina se zde promítla v té nejryzejší kráse.

Pozvali jsme ostatní na malou kolaudačku, ale v předvečer kolaudačky jsme se s Robinem rozhodli, že na prolejzačce, respektive na té její plošině strávíme noc. Bude lepší, když ji zatíží nejdříve dva dospěláci, to pak bude jistota, že to caparty udrží. I když Robin by za to dal ruku do ohně i bez zátěže. Kluky jsme dali spát a my sbalili spacáky a vylezli na plošinu.

„Robe, ty jsi fakt borec, tohle dát dohromady, kluci se na tom neskutečně vyblbnou a budou mít svoji skrýš.“

„No snad to dobře poslouží, kluci budou mít skrýš a my takhle v létě tady můžeme spát a budeme mít jistotu, že kdyby nás měl někdo vyrušit, tak ho včas uslyšíme a nebudeme muset panikařit,“ pousmál se Robin tak tajemně a mně bylo jasné, co tím chce říct.

„Teda ty jsi perverzák, tak jsi to dělal pro kluky, nebo pro nás?“

„Samozřejmě že pro kluky, ale tohle je vedlejší produkt.“

Bylo skvělé milovat se pod otevřeným nebem, na čerstvém vzduchu s jistotou, že kdokoli by nás mohl nachytat, budeme o něm vědět o dost dřív než on o nás. Cítil jsem vůni dřeva, mořidla, barvy a Robina. Když bylo po všem, leželi jsme jen tak nazí na spacácích, letní noc nás krásně ovívala a ochlazovala. Robinovy chloupky na prsou mě lehce šimraly na uchu, které jsem měl na jeho hrudi přilepené a poslouchal tlukot jeho srdce. Bylo klidné, stejně jako Robin, ze kterého vyzařoval klid, mír a spokojenost.

Ráno už jsme byli zavrtaní ve spacácích a hned jak kluci vyběhli ráno z domu, našli nás.

„Jééé, co tam děláte? Vy jste se tam určitě líbali,“ křenil se Libča.

Robin pootevřel jedno oko:

„Líbali, no, tak nezáviďte a pojďte se líbat s náma.“

„Fuuuuuj, to neeeee,“ prskali na sebe kluci.

„No ale pusu na dobrý ráno si snad zasloužíme, ne? Pojďte sem, vy dva raubíři.“

Sedli jsme si, popřáli si dobré ráno, když vylezla z domu mamka.

„Co tam děláte, vy blázni?“

„Nic, spali jsme tady a kluci nás přišli vzbudit,“ volal jsem na mamku a pokračoval dál schválně nahlas: „Kluci, když hezky poprosíte a přemluvíte babičku, tak nám třeba udělá snídani a ještě nám ji sem podá a budeme mít snídani takhle pěkně na sluníčku.“

„Babííí, prosím, udělej nám snídani, mamííí, nám prosím taky, prosíme, hladově koukáme.“

„Já se z vás zvencnu, no co mám s váma dělat, ale za váma nepolezu.“

A tak jsme naši noc zakončili společnou perfektní snídaní přímo do spacáku. Odpoledne pak proběhla kolaudačka, na prolejzačce blbli kluci s Aničkou a Dominik přidržoval malého Domču, aby si to taky vyzkoušel. Dohoda byla jasná, děti můžou kdykoli si přijít zablbnout. Tahle akce mi opravdu hodně připomněla dobu, kdy jsme byli malí a takto se scházeli naši rodiče.

Uběhlo pár týdnů, září ukončilo prázdniny, Robin byl stále bez práce a začínal být trochu vzteklý, já tu nervozitu v sobě dusil, a navíc takový pocit, že se Robin dost nesnaží si práci najít. Jedno pozdní odpoledne se u našich vrátek objevil zvláštně pomatený chlápek. Kluci blbli venku, Robin i naši v domě a já byl ještě na cestě z práce. Chlápek pozoroval dvorek, postavil se na levou stranu, pak na pravou, pak zase na levou, vystrkoval krk, aby dobře viděl na dvorek. Jeho chování bylo dost zmatečné, chvílemi si povídal sám se sebou. Pak se rozhodl naklonit přes vrátka a oslovit kluky. Toto jeho rozhodnutí mělo radikálně změnit naše životy.