Venkovský příběh – 38. Rodiče

Jak se mohl čtenář dozvědět, náš vztah s výhodami s Petrou a Kaká trval pár let, celé to ukončilo jejich odloučení. Bohužel ti dva nebyli kompatibilní a jejich časté hádky vygradovaly rozkolem. Naštěstí byli oba rozumní a ukončili to v dobrém. Což jsem kvitoval hlavně u Kaká, který ve vztahu s Petrou uměl být hysterka, jako býval někdy na hřišti. Kaká se přesunul zpět k rodičům a dům nechal k dispozici Petě a holkám, chodil je tam hlídat, hrát si s nimi a celkově to jeho otcovský vztah nijak nenarušilo. Přesto na Kaká bylo vidět zklamání. Zklamání ze sebe, že nedokáže udržet vztah.

Takto uběhlo dalších neskutečných pět let, naše parta pořád fungovala, ale samozřejmě už to nebylo tak intenzivní jako dříve. Každý řešil svoje problémy a na společně strávený čas mnoho nezbývalo. Firma Robinovi šlapala skvěle, nicméně se tento úspěch začal podepisovat na našem vztahu. Byl tak všední, vášeň jako by se někam vytratila a namísto toho nastoupila starost o zajištění firmy a domácnosti. Řešily se tak všední věci a večer jsme padli znavení a usnuli. Občas Robin s Dominikem nebo s jiným kolegou měli montáž tak daleko, že na místě i přespali.

Během těchto pěti let se bohužel stalo i to nejhorší, co se obvykle člověku stane dříve nebo později. Nejdříve nás opustil taťka, zemřel náhle ve spánku, bez jakéhokoli náznaku. Jednoho večera řekl jen „Dobrou noc“ a to byla jeho poslední slova. Síly sice již moc neměl, ale rozum mu stále fungoval, až to bylo obdivuhodné.

O necelé dva roky zavřela navždy oči i mamka. To pro nás všechny bylo zdrcující. Byl to jediný ženský element v naší rodině, zato ten nejhodnější, nejstarostlivější a nejlaskavější. Jejím odchodem náš dům hrozně osiřel, všude se rozprostíralo zvláštní ticho a já chodil po domě jako bez duše a pořád čekal, že se zpoza rohu najednou vynoří a zeptá se mě, jestli nemám hlad. Otázka, která mě tak často otravovala, a najednou mi tak hrozně chyběla. Při bloudění domem jsem se zastavil vždy v ložnici rodičů a nasával tu vůni, co tu po nich zbyla, a propukal v další a další pláč. Tahle ztráta nikdy nepřebolí. Robin pak za mnou přišel se skleněnýma očima, dobrácky mně položil ruku na rameno:

„Fildo, nechoď teď sem, jinak je budeš mít pořád před očima.“

Chytil jsem mu ruku na mém rameni:

„Robe, to je v pohodě, snad to nejhorší brzy přejde a tenhle pokoj nějak předěláme, nemůžeme z toho tady udělat muzeum, ale teď to prosím ještě nechme.“

„To je jasný, ani jsem to tak nemyslel, nějakou památku na ně si necháme, vždyť to, co pro nás a pro kluky udělali, za to bych se jim klaněl několikrát denně.“

„To jo, Robe, přemýšlím, jestli má někdo na světě lepší rodiče, než jsem měl já.“

„To těžko,“ povzdechl Robin.

Ten večer jsme leželi oba zdrcení v posteli, když se ozval klepot na dveře. Dveře se otevřely a tam stáli oba naši kluci. No kluci, už to byli pěkní kolohnáti, Liborovi bylo sedmnáct a byl dost mohutný, postavou jakoby mi připomínal Dominika v jeho letech a styl měl naopak takový Robinovský. Delší lesklé tmavé vlasy, které měl podholené a obvykle sčesané do copánku. Skvělé bylo, že všechny děti od nás a kluků z party spolu pekly a měly taky takovou partu, jakou jsme měli my, jen s tím rozdílem, že byli kluci i holky. A právě Libor byl takový jejich kápo, společně s Aničkou od Pucka.

„Tátové, můžeme k vám, brácha pořád hrozně brečí a já nevím, co s ním,“ zahřměl, i když v jeho hlase bylo také znát velké pohnutí.

Držel Fildu za ruku a v druhé ruce balíček kapesníků. Filda tam stál, koulely se mu slzy a vzlykal. Fildovi bylo čerstvě patnáct a byl to takový opak Libora, spíše takový andílek s blonďatými vlasy a nádherným rodovým znakem, který okouzlil i mě na Robinovi. Rozumějte jeho blankytné oči. Filda byl takový přecitlivělý uzlíček nervů, ačkoli fotbalista tělem i duší, tak u smutných filmů odbíhal jakože na záchod, ale nám bylo jasné, co je pravým důvodem. Hodně připomínal mě, až jsem se bál, jestli jsem ho svým cítěním trochu nenakazil.

Měli jsme s Robinem z obou kluků radost, drželi spolu tak, jak bráchové mají. Libor chránil Fildu před silnějšími, a naopak Filda kryl Libora, když udělal nějaký průser. Stali se z nich nejen krásní mladí muži, kdy jsem si říkal, že kdyby mi bylo těch sedmnáct, nevím, do kterého z nich bych se zakoukal více, ale také správňáci se srdcem. Nevím jak Robin, ale já byl pyšný na ně, ale i na sebe, kdy jsem si říkal, že se nám je podařilo vychovat tak, že se za sebe nemusíme stydět.

Samozřejmě jsme je nemohli odmítnout, lehli si mezi nás. V jejich věku to vypadalo už trochu zvláštně, ale byl jsem rád, tohle jsme už nějakou dobu nezažili. Kde jsou ty časy, kdy jsme je tam měli každou chvíli, kdy se báli bouřky, zdálo se jim něco ošklivého nebo se prostě chtěli jen přitulit. Filda se přilepil na mě jako lenochod k větvi a vzlykal:

„Tati, když mně hrozně chybí babička s dědou.“

„Já vím, bobku, to nám všem, bude to teď hodně bolet, ale věř, že čas to spraví. Není to o tom, že na ně zapomeneš, budeš je mít navždy uložený v hlavě, a když si na ně vzpomeneš, tak tu vlastně budou s tebou pořád.“

Nějak jsme usnuli, druhý den jsme poslali kluky do školy. Libor se zhlédl v truhlařině, Robin ho dokonale naučil lásce ke dřevu, a tak bylo jasné, že Robin má pokračovatele své firmy, která vznikla vlastně velkou náhodou. Takže ten chodil na stejný učňák jako Robin. Filda nám končil základku, a tak jsme řešili, co s ním dál. Ten se tak divně plácal, nevěděl, co by se mu líbilo dělat, ale fotbal mu šel, a tak Kaká navrhl, zda by nechtěl jít na sportovní gympl, kam chodil on. Filda měl ke Kaká zvláštní vztah, byl pro něj velkou autoritou, měli se velice rádi, Kaká se dařilo vést Fildův tým tak, jak kluci rostli, takže celou dobu byl Kaká Fildův trenér. No a pro Kaká byl Filda asi taková malá náhrada za holky dvojčata, které zplodil. Co řekl strejda Kaká, bylo pro Fildu tak nějak svaté, a když navrhl gympl, bylo rozhodnuto a jen jsme si přáli, aby mu to vyšlo. Fildovi fotbal šel a byl celkově mrštný, pružný a hodně pohyblivý, takže jsme se moc nebáli, že by mu to nemělo vyjít.

My s Robinem jsme šli zařídit pohřeb, což pro mě byla opravdová noční můra. Když nás opustil taťka, tak to zařizovala mamka, nechtěla mě do toho nijak zatahovat. I když už jsem byl dávno dospělý chlap, pořád mě chudák chtěla chránit. Pohřeb se uskutečnil o týden později a moc si toho nepamatuji, jen vím, že jsme stáli my čtyři vedle sebe, pevně se drželi za ruce a chtěli jsme vrátit čas.

Po obřadu jsme měli připravené malé pohoštění u nás na baráku, kam dorazili všichni pozvaní z vesnice a okolí. Z rodiny jen teta se strejdou, brácha s rodinou odjeli hned po obřadu. Ten den byl noční můrou, že jsem se musel na chvilku zdekovat na zadní zahradu, kde nikdo nebyl. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem tady běhal jako malý kluk a naši mě museli nahánět k jídlu, na den, kdy jsem přelézal plot tak šikovně, že jsem si roztrhl nohu i kraťasy, jak mě pak mamka ošetřovala pálivou dezinfekcí a nadávala, že musí kraťasy zašít, zatímco taťka si přidal taky svoje. Tehdy jsem se cítil hrozně, ale tak rád bych to vrátil. Najednou jsem ucítil obejmutí kolem ramen, byl to Dominik.

„V pohodě, Fílo? Zase utíkáš ze společnosti?“ pokusil se o jemný vtip.

„To víš, Dome, raději bych byl teď úplně sám a srovnal si myšlenky. Jednou to přijít muselo, ale stejně.“

„Asi nemá cenu se ptát, jestli ti je na hovno, ale spíš jak moc je ti na hovno?“

Díval jsem se na Dominika, byl tu vždycky v té nejhorší chvíli pro mě. Mohutnější než býval, sice ne takový nabušenec jako jeho táta, ale přesto obrovský, jak na výšku, tak na šířku, trochu se mu taky udělalo bříško. Byl to prostě statný a spokojený táta od rodiny. Jeho pohled i úsměv byl stále tak laskavý jako dřív, jen jeho vlasy už jevily první stopy stříbra. Ačkoli těsně před čtyřicítkou, už jich pár měl. Ale to je jedno, pořád pro mě, po Robinovi, znamenal nejvíc.

„No, Dome, dost na hovno, jak bych ti přál, aby tě tohle nikdy nepotkalo, jsme z toho v hajzlu všichni. Jedinej Libor bych řekl, že je takovej statečnej. Trochu mi připomíná tebe, takovej rozhodnej, vůdčí typ, kápo tý jejich party a je vidět, že se nás snaží podržet, ale vidím, že i on je z toho smutnej.“

Dominik mě poplácal:

„Úplně je mi jasný, co prožívá, to je úděl nás vůdců, podržet ostatní a pak se jít zhroutit někam stranou.“ Pousmál se.

„Ty jo a proč jsi někdy nepřišel, však víš, že my dva jsme si vždycky všechno říkali?“

„Nooo ani nevím, prostě jsem chtěl před váma hrát tvrďáka.“

„A nesere tě to teď? Že jsi šel někam do rohu a nemohl jsi využít aspoň mojí pomocný ruky, ramena, nohy nebo já nevím čeho?“

„Asi trochu jo, ale zase mě to naučilo bejt naprosto samostatná jednotka, i když neboj, kdybych to nedával, vždycky jsem věděl, že tady mám tebe, ty bys byl první, za kým bych běžel.“

„Tak to měj hlavně furt na paměti, Dome!“ A dal jsem mu lehkou pěstí do bicepsu.

„A Fílo, a nechcete, abysme tady s klukama zůstali, až to tady skončí? Nemyslim, jakože bude nějaká děsně zábavná párty, ale ať se tady nedusíte v těch sračkách sami.“

„Jako bylo by to fajn, ale tak máte toho sami už dost, tak ať vás nevotravujeme.“

„Fílo, neser, ty jsi v tomhle furt takovej trouba, jako jsi bejval. Jaký votravovat? To je jasný, že tu s váma budeme, jestli vám to bodne.“

Když odešli hosté, zůstali jsme my a celá naše parta. Poklidili jsme po hostech, načali ještě nějaké pitivo a pustili oldies hudbu, kterou měli naši rádi. Nakonec někdo navrhnul, aby to bylo jako při našich filmových večerech. Nemělo smysl tam sedět ve smutečních oblecích, a tak jsme tam za chvilku seděli klasicky, zase jen v trenkách. Zasvětili jsme tak i Libora s Fildou, aby se nedivili, co to je za podivnou seanci. Kluci takhle normálně chodili po domě, takže se hned přidali k nám.

Vzpomínali jsme na tátu s mámou, na doby, kdy jsme byli malí, co jsme jim všechno prováděli, jejich hlášky, jejich laskavost a to, jak nám obrovsky pomáhali. Kluci jen poslouchali, občas se pousmáli. Vlastně slyšeli spoustu novinek, které z našeho života neznali. Docela se bavili a vlastně poprvé jsme jim povyprávěli, jak jsme se s Robinem poznali a jak jsme si dali najevo, že jeden o druhého stojíme.

Libor nechápavě zavrtěl hlavou:

„Stejně to nechápu, proč jsi to tátovi Filipovi neřekl hned? Však jste přišli o pár tejdnů?“

„Tak víš co,“ zamyslel se Robin. „Tehdy byla jiná doba a tady na vsi to bylo ještě prudérnější než někde v Praze. Prostě jsem se bál, že dostanu na hubu. Vlastně tady se strejdou Puckem jsme měli kvůli tomu takový povyražení.“

Pucek se nadechl:

„No kluci, co vám mám říkat, byl jsem prostě za čuráka, že to musím říct takhle. Svejch kámošů se držte! Já si našel nový a málem jsem se uchlastal.“

„A tati Robe, to se ti nelíbil strejda Kaká? Já kdybych musel chodit s klukem, tak radši se strejdou Kaká, ten má svaly,“ zapojil se Filda.

Podíval jsem se na Fildu jakoby vyčítavě:

„Hele mladej, takže já se ti nelíbim jo? Já ti nejsem dost dobrej? Ty nevděčníku.“

„Eeee, to ne, to já to, jakože tebe mám rád, tati, jen nemáš svaly jako strejda Kaká nebo Dominik, já myslel, že každýmu se líběj svaly.“

Začali jsme se všichni smát Fildovým rozpakům, když Robin dodal:

„Nooo, ne každýho svaly lákaj, pravda, strejda Kaká byl takový náš model z časopisu, to je vlastně i dneska, ale zároveň to je pěknej divočák, mně se prostě líbil hned Filip, jelikož je to kliďas a ví spoustu věcí, to s Kaká se dalo bavit jen o fotbale, holkách a pivu.“

Filda měl Kaká fakt hodně rád, měl k němu zvláštní vztah, hodně silný. Ne že bych s Robinem žárlil, nás bral jako svoje rodiče. Když se chtěl svěřit, svěřil se, když se chtěl přitulit, šel za námi, když zazlobil, bylo vidět, jaký respekt k nám má a bojí se, co bude následovat. Ale Kaká měl za jakýsi vzor, říkali jsme si, že jednou bude chtít být jako on. Což nám k jeho citlivější povaze moc nešlo dohromady, ale říkali jsme si, že když bude takový, tak to bude pěkný živel.

Stejně tak jsme měli pocit u Libora vůči Dominikovi. I on nás bral jako autority, akorát nás uměl mít pěkně na háku, hlavně v době probíhající puberty, která už se v jeho případě naštěstí blížila snad ke konci. Dominik byl pro Libora prostě vzor, i když Robin v tomto případě nebyl moc pozadu.

Když bylo kolem desáté, rozloučili jsme se. Parťáci u nás dnes nespali, přece jen jsme zase nechtěli žádnou divočinu, ale museli jsme uznat jedno. Díky tomu, že tam s námi zůstali, pomohli trochu rozehnat naše chmury a dokázali, alespoň částečně, rozvířit smutnou náladu, která v domě panovala.

My však museli splnit ještě jednu povinnost, kterou jsme kdysi našim slíbili. Bylo to jejich poslední přání, které nám přišlo trochu morbidní, leč pochopitelné. Když byli naši ještě svobodní, podařilo se jim, v cestovní kanceláři mládeže, získat zájezd na Rujánu. Jedno z mála míst, kam se za bolševika dalo dostat. Tam tehdy taťka požádal mamku o ruku. Celý život na to vzpomínali jako na svoji nejbáječnější dovolenou a pořád plánovali, jak se tam pojedou znovu podívat. Čas ovšem plynul neúprosně, a než se k tomu dokopali, zestárli a svoje přání hodili za hlavu. Usmysleli si ale, že po jejich smrti odsypeme část jejich popela a odvezeme na Rujánu, kde je rozptýlíme do moře, aby na své vysněné dovolené zůstali navždy. Taťkův popel ještě mamka odsypala do takové pidi dózičky a druhou připravila pro sebe.

Jeli jsme tam všichni čtyři stylově vlakem, stejně tak jako tehdy naši. Dali jsme si tam týden. Procházeli jsme místní přírodu a říkali si, jestli právě tudy tehdy také procházeli a jak si asi malovali svoji budoucnost a jak moc se nakonec jejich představy o budoucnosti vyplnily. Bylo to takové hodně sentimentální. Na druhou stranu jsme to nechtěli brát jako pohřební dovolenou, ale chtěli jsme si to užít i po té pravé stránce, jako na dovolené. Kluci se seznámili s nějakou místní omladinou, a tak jsme je večer, ale i přes den nechali být, ať se baví a já s Robinem jsme se courali po okolí a večer navštívili nějaký bar nebo si jen sedli na pláž a kochali se.

Naši nejsmutnější povinnost jsme si nechali až na poslední den, abychom tak celý týden symbolicky strávili dovolenou ještě s rodiči. Šikovný Libor vyřezal takový malý parník, do kterého se vložily obě urničky a přiklopily stříškou, jakože kajuta. Filda ji namaloval lakem, aby to parníku slušelo a aby se děda s babičkou cítili dobře.

Chytli jsme se za ruce a šli zhruba po kolena do moře, pak jsme všichni čtyři vzali parník do rukou, položili na jemně pohupující se hladinu a nasměrovali směr otevřené moře. Chvilku se nás loďka držela, jako by nechtěla vyplout, ale nakonec ji proud odnášel směr otevřené moře. Sbohem, drazí rodiče, sbohem, babičko a dědo. Děkujeme za všechno, za vaši lásku, za vaši péči, za vaši starostlivost, za vaše úsměvy. Bez vás bych nebyl, bez vás bychom nebyli spolu, bez vás by svět nestál za nic.

Objali jsme se pevně a já jen dodal:

„Tak a teď už jsme z rodiny zbyli jen my čtyři, od teď spolu musíme držet víc než kdy jindy.“