Venkovský příběh – 30. Sociálka

Robin se od toho večera skutečně zvedl, nemohu říct, že to byl starý Robin, ale spíše mi přišlo, že ho ty události posílily. Najednou byl takový pragmatičtější, rozhodnější a věcný. Až jsem se trochu bál, jestli to není jen nějaká skořápka, pod kterou se skrývá bolavá duše. Bál jsem se, aby to předstírání jednou neskončilo nějakým errorem jeho organismu. Na druhou stranu měl slabší chvilku, kdy si poplakal nad Evkou a Vencou, a když byl navštívit s Peťou kluky, většinou vyšel značně rozrušený, kdy ho kluci vždycky přemlouvali, ať už si je konečně odveze domů, což mu vždy způsobilo hluboký citový šrám. To se pak obvykle v autě nalepil na mě, abych ho utěšoval, a cestu domů tak odřídila Peťa.

Na druhou stranu, když výjimečně strávil noc u mě v Záboří, byl to ten starý Robin, který si s oblibou jen v boxerkách nebo bez nich lehl na moje záda, kdy já ležel na břiše. Zavrtal se mi hlavou k uchu a šeptal mi:

„Filípku, ty jsi takový moje zlatíčko, už to spolu táhneme tak dlouho, vždycky se u mě něco posere, ale ty to se mnou nevzdáváš, ty jsi prostě můj světec.“

„Robíku, ty joudo, stačí, že tě miluju, a že se něco sere? V životě se furt něco sere, navíc jak bych mohl bejt světec, teplej světec neexistuje.“

Tuhle polohu jsem vždycky miloval, přišlo mi, že přesně takhle jsme jen jeden člověk, do nohou mě štípaly a šimraly Robinovy chlupaté nohy, na zádech jsem cítil jeho horké tělo a bříško, které nadechuje a vydechuje, a do ucha mi šel Robinův dech a zároveň mě lechtala jeho bradka. Na zadku jsem cítil tlak boule, která obvykle začala pomalu tvrdnout a vlhnout. Pak se stalo, že jsem ucítil v zadku klasický tlak, až byl Robin ve mně, a pak jsme skutečně byli jedna duše. Robin pak začal přirážet až do konce, kdy moje útroby zalila jeho horká slast. I když to skončilo, stejně zůstal ještě jakou dobu ve mně a jen na mně ležel a užívali jsme si své blízkosti. V tomhle byl nádherně něžný, i když ho občas lákaly divočejší představy, které jsme také již párkrát zkusili.

Vánoce jsme strávili u našich, kdy jsme pozvali i Robinovu mamku, aby nebyla sama, a na Boží hod jsem odvezl Robina a jeho mamku za klukama. Nakoupili jim spoustu dárků, ale vychovatelky trvaly striktně jen na jednom dárku kvůli tomu, aby to nebylo ostatním líto. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na Robinovi jsem viděl směs zklamání a naštvanosti. Alespoň jim s mamkou slíbili náhradní Vánoce, až budou moci konečně domů. V půlce ledna pak Robin dostal informaci, že jeho bydliště navštíví sociální pracovnice, která provede šetření prostorů, kde budou kluci v případě adopce bydlet.

Robin s mamkou začali šílet, dali se do generálního úklidu, jako by měla přijet na kontrolu hygiena a ne sociálka. Přijel jsem jim pomoci, a tak jsme šíleli ve třech. Petra, naše dosazená volavka ke zmatení nepřítele, nás docela zkritizovala a řekla, že tohle je blbost, že to smrdí Potěmkinovou vesnicí, a udělala to jinak. Den před návštěvou paní ze sociálky vyprala své a Robinovo prádlo, včetně ponožek a spodního prádla, a pověsila ho na sušáky. Robinovi to bylo nesmírně trapné, my dva před sebou jsme žádná tajemství neměli, ale před Petrou se styděl, přece jen nějaká skoro cizí holka mu sahala a prala jeho použité spodky. Sice nás viděla spolu prcat, ale tohle je obzvláště něco intimního, a když na to přijde, tak i nechutného. Když Robin viděl, jak se Petra přehrabuje v jeho prádle, tak se neskutečně roztomile styděl, doslova jako malý kluk, který se právě počůral, chtělo se mi ho v tu chvíli jít chlácholit, ale Petra zareagovala dřív:

„Robine, nestyď se, však jsme kamarádi, a neboj, škrtátko jsi nikde neměl,“ pousmála se.

Dál se Petra více zviditelnila po domě, na noční stolek k Robinovi dala fotku, kterou si spolu udělali už na podzim, kde se oba objímali. Tehdy jsme udělali sérii několika takových fotek, protože jsme tušili, že by se mohly hodit. Další společnou fotku pak připíchla do kuchyně na lednici. Od Robinovy mamky si půjčila zrcadlo se stolkem, které už paní Bláhová nepoužívala, a narvala ho k Robinovi do pokoje, kde v den návštěvy rozházela kosmetiku a různé šminky. Zastlala Robinovu postel a dala tam jakože svou peřinu s polštářem a zpod peřiny nechala viset kus své noční košile.

V den návštěvy také byla upečená bábovka a jala se vařit guláš, zkrátka se tam regulérně zabydlela, a jak říkala, konečně má na jeden den pocit, že klovla nějakýho chlapa.

Paní ze sociálky se přihnala jak velká voda, byla to zapšklá postarší dáma s chemickým květákem na hlavě, sepraným rolákem, na kterém měla brož po prapraprababičce z dob, kdy ještě sloužila za Napoleona u panstva, na krku dřevěné korále, ale s veledůležitým výrazem. První se podívala do pokoje kluků, tam bylo vzorně uklizeno:

„Hmmm, tady máte nějak naklizeno.“

Pak se podívala na okno:

„Nepropouští to málo světla? Přijde mi tu docela tma,“ řekla odměřeně.

„To je teď, je zima a slunce sem jde později, ale od dubna do listopadu je tady světla až až, sami máme pokoj na stejný směr, v tom pokoji jsem vyrůstal a rozhodně mi světlo nechybělo,“ odpověděl Robin.

Pak šli do koupelny.

„No tady je ale zima, tady mají děti chodit na záchod a mýt se? Máte pro toho menšího alespoň dětské prkénko?“

To už Robin dostal bojovou náladu, ale krotil se. Vyhrabal dětské prkénko se slovy, že ho teď sundali, ale samozřejmě až kluci přijedou, že ho namontuje, a dál poukázal na stropní přímotop. Ten už několik let nefungoval, ale to naštěstí bába nezjistila.

Pak prolezla všechny místnosti, kde si všimla i pověšeného prádla, kde Petra umístila nepřehlédnutelně svou podprsenku. To bába hodila na Robina přísný pohled a raději z pokoje odešla. Byla strašně nepříjemná, ale Robin jí šel na ruku, i když by jí rukou nejraději plácl po tváři.

Když vše prozkoumala, postavila se před Robina a významně se nadechla:

„Pane Bláho, prováděla jsem šetření, kde musíme prověřit všechny okolnosti, které jsou nebo nejsou vhodné pro umístění dětí. Z šetření mi vyplynulo, že udržujete styky s muži.“

Robin vyvalil své modré oči a zalapal po dechu, vteřinu váhal, ale probralo se jeho čerstvé pragmatické já:

„No s muži, moc té výtce nerozumím, každý muž se stýká s muži, stejně jako vy máte své kamarádky, tak já mám své kamarády.“

„Pane Bláho, moc dobře víte, jak to myslím, pochopte, že za takových okolností by se jednalo o překážku pro adopci, jelikož by se nejednalo o dobrý vzor pro chlapce.“

V Robinovi se začala vařit krev:

„Prosím vás, kdo vám tohle nakukal?“

„Nezlobte se, ale to vyplynulo z šetření, já vám své zdroje poskytnout nemohu.“

Robin stál jak opařený, v tu chvíli potřeboval od někoho zachránit:

„Miláčku, můžeš sem na okamžik?“ zavolal na Petru.

Přicupitala jako správná domácí puťka:

„Tak co, paní? Jak se vám to u nás líbí, já myslím, že to bude pro kluky super být zase zpátky doma.“

Robin se podíval na Petru přísně a povídá:

„Představ si, miláčku, že tady paní má informace, že se scházím s chlapama.“

„No to je pravda, paní, tady Robinek většinou v pátek jezdí do Záboří, odkud pocházím, a chodí tam s kamarády na pivo, ale nebojte, jinak nepije, stěží si dá jedno pivo v neděli k obědu. Víte, jeho tatínek měl s pitím trochu problémy, a tak k tomu má taky trochu respekt. A já jsem za to ráda,“ dělala Peťa blbou.

„No víš, Peťo, tady paní to myslí jinak, má informaci, že se s nima scházím tak nějak jako víc, jestli chápeš.“

Peťa předvedla pobavený výraz:

„Co? Jako že s nima spíš? Jako s Dominikem nebo Danem?“ a dala se v huronský smích. „No tak to je gól, to máte dobrýho informátora teda, paní, ujišťuju vás, že všechno je naprosto v pořádku po týhle stránce, já bych vám mohla vyprávět, ale myslím, že tohle je jen a jen naše soukromí, které s tím, co řešíte, nijak nesouvisí.“ Petra hrála naivní blbku naprosto dokonale.

„No dobře, no,“ nahodila kyselý výraz „a vy, slečno, počítáte s tím, že péče o dvě děti je náročná a vezme vám velkou část svobody, i když by je dostal do péče tady pan Bláha?“

„Tak my to tady s Robinem probírali ze všech úhlů, ale máme se rádi, takže je to vše po vzájemné dohodě.“

„No a třeba budete jednou chtít vlastní děti.“

„Tak to bychom rádi, ale zatím to není na pořadu dne, a pokud bychom třeba za dva tři roky, že jo, Robinku, tak kluci už budou větší a místa je tu dost.“

Robin dodal:

„Jo, tady je hodně možností, jak dům rozšířit, a navíc já jsem truhlář a trochu umím i zedničinu, tak si spoustu věcí udělám sám, to se nebojte.“

Šetření sociálky na místě skončilo a nepříjemná paní konečně odešla.

„Uff, to byla baba princmetálová,“ povzdychl si Robin, „ale Peťo, ty jsi byla skvělá, nevím, jak ti poděkovat.“

„No zatím neděkuj, to byla hrozně protivná baba, vsadím se, že sama nemá děti, ale rozhoduje o nich. Jako promiň, kdo by na tohle vlez?“

Robin mi pak volal, jak to probíhalo, a domluvil se i s panem Tůmou, že bychom se u něj večer všichni tři potkali, aby se dozvěděl, jak to probíhalo, a případně ukuli další plány. Válečné porady se zúčastnil i Kaká, jakožto další náš spiklenec.

„No, to by mě zajímalo, kdo si pustil hubu na špacír,“ prohlásil pan Tůma.

„To mohl být klidně nějakej soused, zase si myslím, že to, jak to mám, už není ve Vojkově úplný tajemství,“ vysvětlil Robin.

„No to je klidně možný, oni se vyptávají všude možně. V každém případě, už je stanovený termín opatrovnického soudu, bude 25. února, do té doby je opravdu nutný, aby se Filip ve Vojkově neobjevil. Ale jak vyprávíte, sehráli jste to skvěle.“

„A nebude problém, když se později ukáže, že jsme kecali?“ starala se Petra.

„To si nemyslím, to už je hodně komplikovaný a muselo by se ukázat, že dělají něco, co děti ohrožuje. Navíc můžeme říct, že jste se rozešli a Robin si uvědomil jinou orientaci až po rozchodu, kdo nám co prokáže, tím se nebude chtít nikdo zabývat,“ řekl rozhodně pan Tůma.

Ten večer Robin přespával u mě, když jsme byli už v pokoji, sedl si do své obvyklé polohy, jen v boxerkách s pokrčenými nohami. Byl zamyšlený, evidentně si promítal dnešní zážitek a na tváři mu hrál jemný úsměv jako důkaz úspěšně zvládnuté mise. Ten den měl na sobě nové, čistě bílé boxerky, a tak jeho boule mezi nohama zářila na celý pokoj. Já ho pozoroval a hladil po lýtkách:

„Víš, že ti to dneska zase moc sluší? Ty budeš ten nejvíc sexy tatínek, už jsi nad tím přemýšlel?“ zeptal jsem se také s lehkým úsměvem.

„Hehe, ty jsi fantasta, viď?“ A pohladil mě.

„Tohle není fantazírování, to je pravda, ale fantasta opravdu jsem, ani nevíš, o čem všem fantazíruju, když vidím tu tvoji bouli.“ A roztáhl jsem mu nohy a zajel mu k bouli hlavou, zabořil do ní nos a začal nasávat tu vůni.

„Fildo, nech toho, vždyť je mám na sobě od rána.“

„To nevadí, přesto krásně voníš.“

„Ty jsi takový moje malý prasátko, viď? Ale víš, co je nejroztomilejší? Jsou to právě malá prasátka,“ hladil mě Robin.

Dny do soudu se vlekly jako smrad. Oba jsme byli čím dál nervóznější a chtěli jsme to mít za sebou. Pan Tůma nás uklidňoval, ale znáte to, dokud není jasno, je to obrovská nejistota, která nenechá nikoho v klidu. Naštěstí pan Tůma vypadal sebejistě a říkal, že to chce rozseknout hned v prvním stání.

Nastal osudný den, kdy jsem si vzal raději volno, jelikož bych byl v práci stejně k ničemu, čekal doma a pohledem tlačil hodinové ručičky, aby byly rychlejší. K soudu jsem vůbec nešel, musel jsem dělat, že neexistuji, což nás oba s Robinem bolelo, ale bylo to pro dobrou věc. Naopak se ke stání dostavila Peťa a samozřejmě Robinova mamka. Celou dobu u soudu mluvil za Robina pan Tůma, byl velice věcný, prakticky bez emocí. Oproti Robinovi, který se klepal strachem a nejistotou, bylo jasné, že jeho jménem vystupuje opravdový profesionál, pro kterého tyhle studené, bezemoční prostory nejsou žádnou novinkou. Nicméně se stalo, že soudkyně Robina vyzvala k předstoupení a výpovědi.

„Pane Bláho, jste velice mladý muž a váš zájem je adoptovat si nyní dva chlapce, kteří potřebují denní péči a dohled, potřebuji od vás slyšet, zda si uvědomujete, co péče o děti obnáší a co to znamená pro váš dosavadní život, na který jste zvyklý.“

Robin koukal nejistě a tápal s odpovědí.

„Rozuměl jste mé otázce, pane Bláho?“ dotázala se soudkyně.

„Promiňte, paní soudkyně, rozuměl, jen přemýšlím, z jakého konce to vzít.“

Pak pokračoval v přemýšlení a jeho nervozita se stupňovala, pak se vykašlal na nějaké sumírování, co má říct, a spustil spatra:

„Paní soudkyně, toho, že se bude jednat o absolutní změnu stylu mého dosavadního života, jsem si plně vědom a s tímto vědomím jsem také o adopci žádal. Kluci jsou synové mé sestry, nejednou jsem s nimi byl na výletě, měl je na starost třeba na dětském hřišti a pečoval o ně ve chvíli, kdy si sestra s manželem potřebovali trochu od dětí odpočinout. Domnívám se, že ve chvíli, kdy jim zbyla ještě nějaká rodina, což jsem já a moje máma, měli by mít možnost vyrůstat s lidmi, které znají a ve které mají důvěru. Jejich pozitivní vztah ke mně a mé mámě ostatně mohou potvrdit vychovatelky z dětského domova, kde jsou nyní. Ty mohou i potvrdit, že při každé návštěvě prosí mě, mamku i vychovatelky, abychom si je již odvezli domů. A jestli vím, co obnáší péče o dítě? Na to nemůžu jednoznačně odpovědět, samozřejmě mám nějaké představy, sám jsem byl dítě, tak si leccos pamatuji, ale můj věk není zase tak nízký, abych to nezvládl. Kdyby nyní přišla moje přítelkyně, že je se mnou těhotná, také bychom to museli zvládnout. Když si nebudeme vědět rady, poradí nám jistě moje máma a třeba rodiče mé přítelkyně. Dále si dovoluji říct, že jsem obklopen spoustou přátel, kteří jsou také otcové nebo matky a s jejich radou mohu také počítat. Zkrátka si troufám říct, že péči o dítě zvládlo mnoho generací přede mnou, a to byli lidé, kterým bylo třeba kolem osmnácti let a neměli tolik možností, které nabízí dnešní společnost. No více nevím, co bych vám k tomu mohl říct. Snad jen, že vnímám, že pro kluky bude svěření do mé péče tím nejlepším řešením.“

Když si Robin sedl zpět, naklonil se k němu pan Tůma:

„Robine, gratuluju, tohle jsi myslím zvládnul na jedničku.“

Soud nastavil pauzu s tím, že po pauze vynese rozsudek. Robinova mamka i Robin byli extrémně nervózní.

„Pane doktore, co když tu žádost zamítnou?“ ptala se Robinova mamka.

„Tak se odvoláme, ale nebojte, vidím to pozitivně, důvodů je dost, sociálka myslím nic neobjevila a Robin měl opravdu krásnou řeč, nijak přehnanou, hodně upřímnou. A osobně nevidím důvod, proč by k zamítnutí mělo dojít. Prostě to dopadne dobře.“

Pauza skončila a všichni byli na svých místech. Soudkyně se podívala skrz síň a tvářila se velice komisně a držela dramatické ticho. Pak povstala se slovy:

„Povstaňte, prosím.“

Ozvalo se klasické vrzání a nepříjemné skřípění židlí.

„Vyslechněte rozsudek jménem republiky.“