Venkovský příběh – 28. Domů

Po obědě nás vyzvedl taxík a přesunuli jsme se na letiště, Robin byl jak chřadnoucí kytka. Pohled na něj u mě vzbuzoval pocit zoufalosti. Proč? Proč musí všechno odnést Robin, copak si toho už neužil v životě dost? Je to ten nejhodnější člověk pod sluncem a furt se mu všechno sere. Do hajzlu, kdybych alespoň věděl, jak ho potěšit, zlepšit mu náladu, ale to já ne, já se místo toho budu utápět s ním. Co jsem to kurva za přítele? On určitě čeká ode mě nějaké povzbuzení a já jediný, co jsem schopnej mu nabídnout, je pohlazení a podání kapesníku. Teď tu stojí, kouká přes sklo letištní haly do dáli, tam, kde je moře, a vzpomíná, jak byl ještě pouhý den zpět šťastný.

V letadle jsme seděli úplně vzadu, Robina jsem posadil k okénku a já si sedl doprostřed, alespoň, že vedle mě nikdo neseděl. Robin si opřel hlavu o stěnu a koukal z okénka na mizející ostrovy a plující lodě. Držel jsem ho pevně za ruku, ale pořád nevěděl, co říct. A je to vůbec nutné, abych něco říkal? Asi to čeká, ale já nevím co, a povídat mu o tom, jak hezké jsou ty mraky okolo nás, že v dálce vidím jiné letadlo, je jen nucená konverzace.

Po nějaké době se na mě Robin podíval:

„Filípku, co teď bude s klukama? Oni jsou někde v pasťáku.“

Pár vteřin jsem přemýšlel:

„Robíku, určitě nejsou v pasťáku, to je pro nějaký grázly, ale bude to nějaký dětský domov nebo něco podobnýho. Ale i to je hrozný, jediný, co mě napadá, a myslím, že to je jediný správný krok, že bys je měl adoptovat.“

Robin nic neřekl, natočil se zpět k okénku a opět smutně pozoroval moře pod námi. Po nějaké době se zase na mě otočil s naprosto zoufalým pohledem.

„Filípku, můžeš pro mě něco udělat?“

„To víš, že jo, cokoli si řekneš.“

„Prosím tě, neopouštěj mě. Já o tebe nemůžu přijít, pro mě by už život neměl jakýkoli smysl, jsi jediný, kdo mi zbyl, já bych si to pak snad hodil. Bez tebe bejt nemůžu.“

Ta slova mě velice zarazila a pohled na něj ranil:

„Robe, co… co to povídáš? Proč bych tě měl opouštět?“

„No, že mi říkáš, abych kluky adoptoval, to by znamenalo konec.“

„Ale proč? Proč by to znamenalo konec?“

„Přece se nebudeš starat o dvě cizí děti.“

„Proč bych se nestaral o dvě děti, který nejsou cizí, jsme jejich strejdové, vždyť je mám moc rád. Navíc se o ně budu starat s tebou.“

„A ty víš, jak se starat o děti?“

„Robíku, nevím, jak se starat o děti, ale to ty taky ne. Pravda, přebalování tehdy na hřišti bylo jedno velký fiasko, to jsme fakt nezvládli, ale to už teď stejně nebudeme potřebovat. A podívej, zvládly to miliardy lidí před náma, proč bychom to nezvládli my dva? A když budeme v koncích, tak tvoje mamka nebo moji rodiče nám určitě rádi poradí a pomůžou.“

„Ne! Nemůžu v tom kluky nechat, kdo ví, jak se tam k nim budou chovat, možná by je pak někdo cizí adoptoval, a kdo ví, co by to bylo za lidi.“

„Přesně tak, Robíku, jen asi budeme muset tu naši svatbu odložit, ale můj slib vůči tobě platí, to si buď jistej, ať už s dětma, nebo bez nich. Ani ve snu by mě nenapadlo tě opustit, to bychom se pak potkali na stejným mostě, až bysme si to šli hodit.“

Robin se pokusil trochu o úsměv, byl to takový bolestný úsměv, ale plný naděje. I tak to byl nejkrásnější úsměv, který hned rozzářil celé letadlo a vlastně celé nebe. Po tom, co se stalo, není na úsměvy moc prostor, ale je to přesně to, co by Robin potřeboval a to, co mu tak hrozně sluší. Stlačil mi ruku tak, že mi ji málem rozlomil:

„Filípku, ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat, ve všech těch sračkách, co se plácám, jsi tu pro mě.“

„Robíku, jsem tu pro tebe a vždycky budu.“

Ve Vídni na nás čekal Dominik s Mončou, jak je Robin viděl, vrhnul se na ně, aby je obejmul. Dovedli ho do auta, já popadl bagáž a naložil. Monča si vzala Robina dozadu, kde se jí uložil hlavou na klíně a já si sedl vedle Dominika, který řídil. Vyjeli jsme a Dominik se zeptal Robina, jestli chce vědět nové informace, co zjistil, nebo už to nechce slyšet.

„Dome, povídej, mám to poslouchat teď nebo potom.“

„Byl to nějakej jednadvacetiletej sráč, zfetovanej, že snad ani neví, co udělal. Nejdřív musel na detox, aby byl vůbec schopnej něco říct. Zmrd má jenom naraženou ruku a zlomenou nohu. Půjde sedět natvrdo, snad tam dostane naloženo.“

„No jo, snad, ale ségru s Vencou mi to už nevrátí, i kdyby dostal provaz,“ řekl smutně Robin. „A co máma, o tý asi nikdo nic neví, co?“

„Upřímně, ani jsem to nezkoušel, mně by nic neřekli, ale když ji vezli, tak vnímala a ta policajtka sama říkala, že by to mělo bejt v pohodě.“

„To je jasný, my tam zejtra s Fílou sjedem.“

„Kaká vás tam zejtra hodí, má volno, tak jsme domluvený.“

„To je v pohodě, je zbytečný Kaká votravovat, já tam Roba odvezu,“ namítal jsem.

„No na rovinu, Fílo, jak moc jsi v pohodě?“ zeptal se Dominik.

„No nejsem vůbec v pohodě, jsem úplně v prdeli, navíc jsme skoro nic nenaspali.“

„Tak vidíš, proto vás tam hodí Kaká, a ještě kam bude třeba, jste oba v kýbli, tak neřiďte. A neboj, nedal jsem mu to příkazem, nabídnul se sám.“

Slyšel jsem, jak Robin začal znovu plakat, a najednou ucítil prst na mém předloktí, otočil jsem se a viděl ten nejsmutnější pohled, jak ke mně natahuje ruku a beze slov prosí, jak raněné zvíře, abych mu podal svou. Podal jsem mu ji a natočil se tak, abych na něj viděl. Monča mu kapesníkem utírala slzy a hladila po hlavě. Tolik bolesti v tom klukovi bylo, byl to ten nejkřehčí uzlíček plný bolesti, ale měl tam mě, Dominika a Monču. Neboj, Robíku, my se o tebe postaráme, s námi jsi v bezpečí, říkal jsem mu očima.

Zbytek cesty uběhl už spíše v tichosti, jen u Písku Dominik někam zavolal s tím, že za dvacet minut jsme tam. Do Záboří jsme dorazili kolem čtvrté ráno, čekali na nás rodiče a Pucek s Aničkou. Pucek chytil Robina:

„Robe, strašně mě to sere, strašně moc, můžu pro tebe něco udělat?“

„Díky, Pucku, ale teď momentálně nevím, co bude nebo nebude třeba, tak bych se když tak ozval.“

„Robine, cokoli, cokoli tě napadne, dej nám vědět, ani nevíš, jak je nám to líto,“ povzbudila ho Anička.

Mamka nás uložila a řekla, že nám vybalí věci a vypere, ať se o nic nestaráme, hlavně ať spíme. Moc jsme toho samozřejmě nenaspali, ale podzimní chlad po návratu z tropů nás přece uspal. Probudili jsme se asi v půl deváté, Robina jsem nechal ještě ležet a šel za našima. Řekl jsem jim naše plány na dnešek a mamka mi pak dala čisté věci, které nebyly třeba vyprat, přinesl jsem je do pokoje a chtěl roztřídit, když mi do ruky padla taková nenápadná igelitka, podíval jsem se do ní a trochu se zděsil. V té tašce bylo naše, nebo spíše Robinovo erotické prádlo, které si vzal s sebou a ani jsme ho nestihli využít. Byly tam kožené jocksy, průsvitné slipy, kožený nátělník a další a dále také náhradní lubrikant. Podíval jsem se na Robina:

„Robine, tohle je docela trapas, mamka nám vybalila batohy a tohle mi dala, že je to čistý, jsem si docela jistej, že se do toho podívala.“

Robin se nejdříve zarazil a pak se trochu začal smát, ačkoli zčervenal.

„No, Fílo, tak tohle je hodně dobrej trapas, to je jasný, že to viděla, navíc v batohu jsem táhnul ještě dildo, takový to větší černý, ale je dobře schovaný.“

Batohy zůstaly ještě u našich, hned jsem vystřelil pryč:

„Mami, už jsi to všechno vybalila? Já ty batohy uklidím.“

„Jojo, už tam nic nemáte.“

Popadl jsem je, jako by mi je měla mamka zabavit, a zdrhal zpět do pokoje. Začal jsem se prohrabovat Robinovým batohem, měl ho tam dobře schovaného, ani já na něj málem nepřišel. Vytáhl jsem ho:

„Ufff je tady, toho naštěstí nenašla.“

Robin se znovu pousmál té situaci. Měl jsem radost, že se dokáže usmát, získal jsem tak jistotu, že tuhle strašnou událost překoná. Sedl jsem si k němu:

„Robíku, ten úsměv ti moc sluší, já vím, že ti teď do smíchu není a asi nějakou chvíli nebude, ale pokud se zkusíme občas pousmát, bude to míň bolet. Navíc, jsi to ty, kdo má ten nejkrásnější úsměv na světě.“

„Ty jsi moje trdlo, viď? Ale děkuju, děkuju za to, jak jsi všechno doteď zařídil a že mi pomáháš, bez tebe bych nebyl schopnej se ani vrátit zpátky.“

Robin byl zrovna chvilku klidný, a tak jsme zašli za našima, sedli jsme si všichni čtyři ke stolu, slova jsem se ujal já:

„Mami a tati, chtěli jsme vám říct, že po tom, co se stalo, jsme cestou zpátky s Robinem probírali jednu velice závažnou záležitost. Možná budete asi hodně namítat, ale my nemůžeme jednat jinak, prostě ne. Hlavně teda Robin, já do toho asi nijak teď zasahovat nemůžu. Zkrátka Robin se rozhodl, že by chtěl získat kluky do svojí péče.“

Robin mě chytil za ruku:

„Ještě pro Fílovu skromnost chci doplnit, že k tomu rozhodnutí mě dokopal Filip, abyste si nemysleli, že on nechtěl.“

Táta nic neřekl a jen se podíval na mamku, ta si musela skočit pro kapesník, protože citlivka začala nabírat:

„Kluci, to jste se rozhodli správně, opravdu správně, já si říkala, jak chudáčci dopadnou, a tahle myšlenka mě napadla taky. Ono, Robine, nic ve zlým, ale tvojí mamince by už je asi nesvěřili a ty jsi jediný, koho mají.“

„Víš, Zdeni, my s Filipem nemáme žádný zkušenosti s dětma, ale říkali jsme si, že bychom nesnesli pomyšlení, že zůstanou v děcáku nebo u nějakejch pochybnejch lidí. Že asi nebudeme mít výchovu podle nějaký metodiky, ale i to bude pro kluky lepší než cizí.“

Mamka pohladila Robina po rameni:

„Robine, a ty myslíš, že když se nám narodil Radek, že jsme byli v nějaké škole pro správné rodiče? To ti život tak nadělí, ale lidi mají v genech, co mají dělat, a když si neví rady, tak je někdo nablízku. A nebojte, my vám s tátou budeme pomáhat, to víte, už toho tolik nezmůžeme, ale něco přece. Navíc, budete vždycky nablízku, tak já je budu mít jako vnoučata. Ty od Radka stejně vidím málo, tak se budu těšit, že tyhle budu vídat častěji.“

Táta souhlasně pokyvoval, pak narovnal záda, zahleděl se na nás vážným pohledem:

„Já vám řeknu jedno, kluci, já už vám vlastně nemůžu říkat kluci, vy jste dospěli v opravdový chlapy. To, pro co jste se rozhodli, fakt zaslouží obdiv a smekám před váma. Máte oba srdce na pravým místě a ani nevíte, jak jsem na vás pyšnej. O to víc, že Filip je můj syn, budu teď trochu za ješitu, ale mám za sebe a mámu radost, že naše výchova nepřišla vniveč.“

Tahle slova se mi zaryla navždy do paměti, Robina jsem musel přimáčknout trochu víc, jelikož jsem cítil, že začíná být emočně vyčerpaný. To už přijel Kaká, mě poplácal po rameni a Robina obejmul:

„Robine, normálně bych se asi pokoušel o nějaký rádoby vtipný hlášky, ale všechno stranou. Drž se, a kdybych mohl pro tebe něco udělat, tak to udělám, to si piš! A pamatuj, máš tady kromě svýho nastávajícího ještě tři bráchy a my už si tě ohlídáme, aby bylo brzo zase dobře.“

Vyrazili jsme do Vojkova, cestou jsme se Kaká svěřili s našimi plány, jen musíme zjistit, jak začít, že bude nejlepší sehnat nějakého právníka. Kaká se na nás přísně podíval:

„Pánové, nechci bejt teď hnusnej, ale vy žádnýho právníka neznáte, nebo co? Můj fotřík je vzduch?“

„No jo, Kaká, to mi teď vůbec nedošlo,“ řekl jsem omluvně.

„No víš, my teď budeme mít dost vydání, a co si pamatuju, tak jsi říkal, že tvůj táta má docela vysokou taxu,“ doplnil Robin.

„No to máš pravdu, ale tak vám snad udělá cenu, ne? Nechte to na mně, já s ním promluvím.“

„Kaká, díky moc, teda jsi skvělej.“

Kaká mávnul rukou:

„Neblbni, Robine, tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, kdybych věděl, jak můžu víc, budu rád, a hlavně se nestyďte si říct, teď musíme držet spolu o to víc, jasný, vy moje sladký prdelky? Teď bude na píču období, ale i ta píča se jednou převrátí a bude zase dobře.“

Dorazili jsme do Vojkova, první, na co jsme se vrhli, bylo hospodářství, postarat se o kvočny, kachny, králíky, chudáci dva nebo tři dny se o ně nikdo nepostaral. Robin jako by v tu chvíli zapomněl na svůj smutek, práskl rukou do králíkárny:

„Tak a to zvířectvo půjde do prdele, kdo se má o to starat, to bude jedno z prvních, co pořeším.“

Pak jsme šli do baráku, Robina napadlo, že bychom klukům měli vzít nějaké oblečení a hračky, vešli jsme k nim do pokoje a do tašek začali dávat věci, které jsme našli. Robin z toho začal být opět smutný a začal se trochu třást, tak jsem mu řekl, ať jde někam jinam, že to tady dobalíme sami.

Pokračovali jsme v balení, když se najednou z vedlejšího pokoje ozval výkřik:

„Tohle neee!“

Rozběhli jsme se s Kaká podle hlasu a v ložnici Evky a Venci našli Robina, jak sedí na zemi, opřený o zeď, třese se ještě víc a kouká jedním směrem. Tam, kam koukal, stál sušák, na kterém bylo pověšeno čerstvě vyprané prádlo.

„Filípku, to prádlo ještě věšela Evka a ona už ho nesklidí.“ Robin se znovu sesypal, chudák už se tak nějak držel a teď viděl možná to poslední, co Evka v životě udělala.

S Kaká jsme ho zvedli a dovedli do auta. Nakázali jsme mu, aby počkal v autě, zatímco my jsme se vrátili a dobalili. Já šel to nešťastné prádlo sklidit a Kaká šel umýt nádobí a z lednice vyházel věci, které se už zkazily nebo hrozilo, že se zkazí. Vrátili jsme se do auta, Kaká se otočil na Robina:

„Tak co, kámo, teď asi do nemocnice za mamčou, co?“

„Jojo, ale ještě jsem přemýšlel, kde zjistím, kde jsou kluci? To asi budeme muset na policajty, co byli tady u nás.“

Kaká se zamyslel, zvedl telefon:

„Čau tati, prosím tě, víš, jak jsem ti říkal o Robinovi, o jeho ségře. Hele, když potřebujeme zjistit, kam odvezli její děti, to nám řeknou na policajtech?… Jo… aha… fakt? Tak to je dobrý, no ještě že jsem zavolal.“ Otočil se na Robina: „Hele tak první pojedeme na místní úřad, táta říkal, že pokud se stane něco takovýho, tak je svým způsobem poručníkem obec, takže ta sociálka nebo co to je, hlásí místo pobytu obci.“

Zajeli jsme tedy na obec, kde Robin dostal adresu domova, kde jsou kluci. Bylo to kousek za Pískem, takže naštěstí to nebylo někde přes půl republiky.

První jsme ale jeli do nemocnice. Sice nebyly návštěvní hodiny, ale personál byl naštěstí chápavý a věděl, o co jde, tak Robina a mě za ní pustili. Robin se na mamku vrhnul, objal ji a začali oba plakat. Tohle bylo pro mě strašně skličující, vůbec jsem nevěděl, co dělat, tak jsem tam stál jak trouba a jen koukal. Když se oba trochu vzpamatovali, mamka začala vyprávět. Byla sobota, nejdříve se radovali z toho, když jim Robin poslal fotku se snubním prstýnkem, pak se vrátili k běžné sobotní činnosti, mamka obstarala zvířata, Venca poklidil a Evka vyprala. Mamka slíbila klukům palačinky, ale zjistila, že zapomněla koupit mouku a v krámku ve Vojkově už měli zavřeno. Tak se Venca s Evkou rozhodli, že sjedou do Písku a ještě nakoupí nějaké drobnosti. Za půl hodiny že budou zpátky, no a pak už přijela jen policie.

Mamka se znovu zhroutila a nejhorší na tom celém bylo to, že si vyčítala svou zapomnětlivost a přičítala to, co se stalo, sobě. Robin ji pevně chytil za ruku:

„Mami, tohle není tvoje vina, tohle je vina to sráče zfetovanýho, tomu to vyčítej, ne sobě.“

„Já vím, ale kdybych nezapomněla, tak by nikam nejeli a tohle se nestalo.“

„Mami, takhle nesmíš uvažovat, kdyby ten debil nefetoval, tak by se to nestalo.“

Chvilku jsme si ještě povídali, ale mamka znovu upadala do lítostivých stavů, když za námi přišla sestřička, ať ji již necháme odpočívat. Robin se ještě stavil za doktorkou, která tam byla. V tom neštěstí se dozvěděl alespoň trochu pozitivní zprávy. Jednalo se sice o psychické zhroucení z šoku, ale prognóza je velice pozitivní a nemuselo by trvat dlouho, než bude propuštěna do domácího ošetřování. Avšak je jasné, že z takové ztráty se nikdy nevzpamatuje, proto potřebuje mít okolo sebe blízké lidi.

Když jsme vyšli z nemocnice, přemýšleli jsme, co dál, napadlo nás sjet na policii, kde by nám mohli dát informace kolem nějakého dalšího postupu. Robin vše statečně vyřizoval sám, ostatně mně s Kaká by stejně nikdo nic neřekl. Držel se báječně, jen mě mrzelo, že nemohu být s ním a třeba ho držet za ruku. Na policii se setkal s policistkou Polákovou, se kterou jsem mluvil po telefonu. Ta mu dala pár rad a lejster s tím, že nyní by měl zařídit pohřeb a ty věci okolo.

„Ty vole, mám zorganizovat pohřeb, to je v prdeli, já vůbec nevím, jak se to dělá, to mám jít někam do krematoria nebo co?“ zoufal si Robin, my mu moc neuměli poradit, přece jen, kolik pětadvacetiletých kluků ví nebo dokonce zařizovali věc tak hroznou. Místo toho, abychom se radovali z našeho mládí, tak řešíme věci, které jsme měli řešit někdy minimálně za dvacet let.

Našli jsme pohřební službu, kam jsme Robina doprovodili. Tam si převzali papíry, které Robin dostal na policii, s tím, že vše zařídí, v rámci možností mohu říct, že byli skvělí a uměli s Robinem pracovat.

Již bylo brzké odpoledne, když nás, vlastně Robina čekalo dost možná to nejtěžší. Chtěl se pokusit navštívit kluky v děcáku, kam byli umístěni. Dojeli jsme na místo a otevřela nám nějaká vychovatelka, Robin jí vysvětlil situaci.

„No, ale já vás k nim nemůžu pustit, i když jste se mi představil, tak vás nemám nijak ověřeného. A váš doprovod k nim má jaký vztah?“ řekla úsečně vychovatelka.

„Oni jsou moji kamarádi, co mi dnes pomáhají s agendou ohledně té události s tím, že kluci je taky znají, zvlášť tady pana Macha mají rádi,“ odpověděl klidně Robin.

„No tak to se nezlobte, pokud k nim nemají příbuzenský nebo poručnický vztah, tak vás k nim už vůbec nemůžu pustit.“ Ale již nebyla tak úsečná.

„To je jasný, my se tam vyloženě necpeme, ale prosím, zda byste mohla k nim pustit tady pana Bláhu, který je brácha jejich mámy,“ zkusil jsem prosebně.

„Já tady mám nějaký dokumenty od policie, kde jsem zmíněný, tady máte i číslo mé občanky, že jsem to já. Prosím, já jim přivezl nějaké hračky a věci, jestli jsou potřeba, počítám s tím, že u setkání budete přítomna, jen je potřebuji vidět a aby měli kluci nějakou jistotu, že se na ně nikdo nevykašlal,“ podal jí Robin.

Vychovatelka si to prohlédla a poprosila, abychom počkali před vchodem. Za chvilku přišla, že si vše ještě pro jistotu ověřila na obecním úřadě ve Vojkově, kde jí příbuzenský vztah potvrdili. Omluvila se za svoje chování s vysvětlením, že kdyby něco udělala špatně, tak nejen že přijde o práci, ale taky by mohla skončit v kriminálu. Jak se dalo čekat, povolila jen návštěvu Robina, ale to bylo stejně to nedůležitější.

S Kaká jsme čekali přes hodinu, když se otevřely brány ústavu a vyšel z nich Robin s úplně krvavýma očima. Opřel se o auto a vydýchával se, pak se se slzami v očích na nás podíval:

„Ne, ne, prostě je tam nesmíme nechat, Kaká prosím tě, zeptej se toho táty, jestli by nám s tím nepomohl. Já mu normálně zaplatím, prachy seženu, i kdybych se měl zadlužit.“

Kaká ho soucitně mačkal na rameni:

„To je jasný, Robe, spolehni se, hned dneska s ním promluvím a dám hned vědět. A co? Je to tam až tak blbý?“

„No jako blbý… Je to taková mateřská nebo základka, prostředí pro děti asi dobrý, ale takový, no jako kdybys bydlel ve škole. Ale jak mě viděli, okamžitě se mi vrhli kolem krku a jenom brečeli. Naštěstí jsem se před nima udržel. Jsou tam hrozně sami, Libor už trochu chápe, co se stalo, ale Filda se furt ptá, jestli moc zlobil, a proto ho máma s tátou už nechtějí a že se polepší a ať jim vyřídím, že už je hodnej a že si pro ně mají přijet a odvézt je zpátky domů. Prostě šílený, já vůbec nevěděl, co mu mám říct? On si prostě chudák myslí, že hrozně zlobí. A když jsme se loučili, tak se mě každej držel za jednu nohu a nechtěli mě pustit, chtěli, abych si je odnesl na nohách. I když jsem jim slíbil, že brzo zase přijdu. Tak víš co, v takovým věku si dokážu představit, že i pět minut je dlouhá doba. Nakonec jsem je nějak setřásl a zbaběle utekl. Chlapi, nikdy bych nečekal, že něco takovýho zažiju, ale tohle mi málem utrhlo srdce. Musím je odtud dostat, chci je mít u sebe. Fílo, promiň, ale já prostě musím, je to moje povinnost.“

Pohladil jsem Robina po zádech:

„Robe, to je jasný a neomlouvej se, však jsme si to vyříkali v letadle, je to tvoje povinnost a já mám povinnost vůči tobě a po tvém boku budu moc a moc rád, za povinnosti i vůči klukům.“

Po psychicky extrémně náročném dni jsme jeli domů, stavili jsme se ještě u Kaká, jestli jeho taťka už není doma. Jelikož nebyl, tak si Kaká ofotil všechny lejstra, které ten den Robin dostal, s tím, že je dá tátovi, a až s ním promluví, dá nám vědět.

Padli jsme do postele, ani jsme neměli nějak hlad, zavrtali se společně pod peřinu a v objetí jsme spíše podřimovali a užívali si společné blízkosti. Robin potřeboval hodně pozitivní energie, kterou jsem mu zkoušel dát, ale moc to nešlo. Později večer pípla Robinovi zpráva od Kaká.

Robe, mohli byste být zítra v 18 hod u nás? Táta by to s vámi rád probral osobně.