Znovu nalezená láska 53 – Tajemství lodního kufru

Ten večer byl mimořádný a únavný. Všichni jsme byli maximálně vystříkaní. Henry byl z toho ve vytržení. Ležel vedle mne a díval se mi do tváře, něco měl na srdci, ale dlouho nenacházel odvahu promluvit.

„Ty sis vybudoval pořádný harém a všichni kluci jsou…“ hledal správná slova, “svým způsobem hezcí, zajímaví a hlavně sexy. Každý z nich je jiný, a přitom tak stejný, milý a žádostivý, plní energie a touhy. Jak to, že je u vás tolik gayů?“

Zasmál jsem se. „Nejsou všichni gayové, jen jsou mladí, nadržení a chtiví užit si. Vyzkouší si to, vydovádí se a pak i získají nějaké zkušenosti a vědí, jak na to i se ženou. Není to tak odlišné, ale znám i několik ženáčů, co si to rádi připomenou a občas si také užívají sexu s jinými chlapy. Tady ten dědek v mládí obdělával snad všechny ženy ve vesnici, každý den i čtyři. Bůh ví, kolik jeho potomků teď běhá kolem.“

Henry se rozchechtal. „Takže to je takové školicí středisko.“

Smál jsem se a přikyvoval. Pohladil mi tvář.

„S tebou, s vámi jsem si užil více sexu než za celý dosavadní život, a přitom málokdy se to dá srovnat s tím, co si užívám teď s tebou, s vámi všemi.“

„To je právě to, co jsem ti říkal, když jsme se poznali. Buď upřímný a otevřený, neměj přehnané požadavky a nebudeš zklamán, prostě si užívej toho, co se ti nabízí, vždy to může být krásné, i když zrovna nejsi v posteli se super modelem. Já mám spíš tu zkušenost, že ti, co vypadají hezky, modelové, jsou namyšlení, sobečtí a často jim jde jen o to, co mohou získat, neradi rozdávají. Nikdy nepoznají tu radost z toho něco obětovat.“ Políbil jsem ho a pevně objal.

Ráno se ke mně tulil z druhé strany Ilja, jeho šmátravá ruka už objímala můj klacek a pohrával si s ním. Otočil jsem se k němu a on ho okamžitě pojal do úst, když doznal, že jsem dostatečně připraven, nasedl si na můj kolík a užíval si hezkého rána. Po chvíli si všichni udělali hezké ráno. Ilja, když mi postříkal hrudník, jen se překulil, chvilku si odpočinul a pak jsem ho viděl hopsat na dědkovi. To je nenasyta, bude ho pěkně bolet zadek. Zachechtal jsem se.

Po snídani kluci vyrazili s naloženým materiálem budovat ovčinec a salaš. Vzpomněl jsem si na chystané restituce. Věděl jsem, že jsme měli mnohem větší majetek, než nám byl vrácen Státním statkem, to bylo jen těch osm hektarů, ale co zbytek? O tom jsem nevěděl nic, protože jsem to nezažil, pouze občas, když jsme s otcem někam jeli, poznamenal, že tohle pole bylo naše, nebo tyhle louky či les. Po snídani jsem si sedl k bábě a zeptal se jí, zda má nějaký přehled o tom, které pozemky patřily naší rodině, a zda má nějaké doklady.

Usmála se a přikývla. „V dzedovim lodnim kufru jest šicko.“

Vzpomněl jsem si na nezajímavý dědův lodní kufr, plný ještě méně zajímavých papírů. Tak jsem to bral, když jsem byl malý kluk a snil o tom, že je v něm nějaký poklad pirátů. Vypadal totiž tak, jako to ukazovali ve filmech, ale byly tam pro mne jen nezajímavé papíry.

„To sebe ho kúpil, kedz išol do Ameriky, kedz śe vracil v tricec ośmim, ta pobul asi týdzeň v Prahe, než prišol domu. Hvarel, že tam mu bulo treba daco zabešteľovac, vymenic te americké toľare a i daco daľše, aľe nehvarel co. Aľe šické papíre o tym, co robil, by maľi byc v tym kufru, ta śe tam popatri.“

Vzpomněl jsem si na ten zapomenutý a zaprášený kufr, o který nikdo neměl zájem, protože tam byly jen papíry.

„Statky nám zabavil štát a už jich nichto, nikda ňevráci, ta naco śe v tým hrabac a ľem jatric boľesc.“ To vždy říkal táta, když nějak přišla řeč na minulost.

Kufr byl uložen v bývalé sýpce, kterou jsme teď používali jako skladiště věcí, které se používají tak jednou v roce, nebo jsou tam uložené jen z nostalgie, tak jako ten kufr. Henry mi ho pomohl vynést na dvůr. Byl dost těžký na to, že v něm jsou jenom papíry. Ometl jsem z něho prach a trochu ho otřel, abych se moc nezašpinil. Myslel jsem, že si to prohlédnu na denním světle na dvoře, ale vánek mne upozornil, že to není dobrý nápad, a tak jsme se odstěhovali do prádelny, tam je dobré světlo a také dlouhý stůl na rozložení dokladů.

Když jsem ho otevřel, nic překvapivého jsem neviděl, jen ty papíry, které jsem si pamatoval. Vevnitř po stranách byly dřevěné truhličky s příklopnou destičkou, když jste je otevřeli do vertikální polohy, tak tím přidržovaly víko kufru. Tyto truhličky sloužily na uložení drobností, viděl jsem tam věci na holení, mýdlo, štětku, tři břitvy a podobné drobnosti včetně kousku kamence. V druhé to bylo trochu zajímavější. Ležely tam malé zápisníky, notýsky, blajvasy – inkoustové tužky, obálky se stvrzenkami a několik použitých šekových knížek, ve kterých zůstaly kopie vypsaných šeků. Byly dost vybledlé, ale stále čitelné.

Opatrně jsem vyndával papíry na stůl a třídil je podle druhů. Hodně jich bylo psaných starou maďarštinou, byly to úřední tiskopisy nezvyklého formátu, asi jako současné A4 nebo A5, ale na délku byly o polovinu delší. Všechno to byly záznamy o převodech pozemků, bylo tam uvedeno vše, včetně manželky, a protože ve vesnicích bylo hodně rodin stejného jména, tak byly často připsány i aliasy, přezdívky, nebo i uvedeno, koho je to dcera nebo syn. Byl tam prodávající i kupující, popis pozemku, číslo v katastru, typ pozemku, cena, výměra… potvrzení notáře podpisem, kolkem, a to vše zpečetěno otiskem razítka přes kolek. Začalo mne to zajímat, jak precizně to bylo vše vypracované. Dnes vám stačí rodné číslo.

Když jsme kufr vyprázdnili, chtěl jsem ho dát stranou, aby nám nepřekážel, ale zjistil jsem, že je stále dost těžký. Nechápal jsem to, byl vyroben z tenkých prkýnek, byl sice zespoda okován měděným plechem, také rohy a hrany byly chráněné plechem, ale to neodpovídalo tomu, jak je těžký. Jak jsem tak přemýšlel a díval se na něj, najednou jsem si všiml, že prostor pod těmi postranními truhlíky je rovně zabedněn až ke dnu, je tam tajný prostor. Zkoumal jsem, jak se tam dostat, a našel jsem po stranách zatlučené hřebíčky, které držely dno těch truhlíků. Opatrně jsem je páčil dlátkem a po odstranění toho falešného dna jsem objevil poklad. Byly tam uložené plátěné pytlíky, na každé straně pět, naplněné zlatými mincemi dolarů různých hodnot. Jednodolarové, dva a půl, pět, deset a dvacet dolarů. Vše pečlivě roztříděné, celkem tam bylo deset tisíc mincí v nominální hodnotě přes sto tisíc dolarů. Ztratil jsem řeč, jen jsem zíral, odkud děda vzal tolik peněz? Nešlo mi to do hlavy. Chápal bych to někdy v dobách zlaté horečky, kdy se přepadávaly dostavníky se zlatem, vylupovaly se banky, ale mezi světovými válkami v době hospodářské krize?

Henry vzal do ruky minci a ruka se mu třásla.

„Simone, tahle jednodolarová mince může mít hodnotu tisíckrát větší než nominál.“

Malá, jeden a půl centimetrů v průměru, a její hodnota přes dvacet tisíc korun. Než to vyřeším, musím to schovat, jinak se tady povraždí celá rodina. Vrátil jsem to zpět do kufru a uvedl vše do původního stavu, použil jsem i stejné hřebíčky. Zítra odjíždím do Prahy, vezmu kufr s sebou a musím prozkoumat všechny dokumenty, snad se mi povede tuhle záhadu objasnit.

Odcházeli jsme s Henrym na oběd.

„Ty to tady necháš jen tak, nebojíš se?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Skoro šedesát let si toho nikdo nevšiml, tak to jeden den snad ještě vydrží. Zítra to odvezu do Prahy do trezoru v bance.“

„Nechal jsi tady ty zápisníky a šekové knížky.“ Podával mi to.

„To si nechám u sebe, večer se na to podívám, co mi to prozradí.“

Na kopírce jsem si udělal snímek titulní strany šekové knížky a pod to jsem rukou dopsal, zda mi může něco zjistit o tom účtu. Snímek jsem faxem poslal Davidovi, řediteli Živnobanky. Ani jsem si nestačil usednout k obědu, když zazvonil telefon, volal David, jeho hlas zněl vzrušeně.

„No to je expresní služba! Nazdar!“ Rozchechtal jsem se.

„Sedíš?“ zeptal se bez pozdravu. Zavrtěl jsem hlavou, aniž bych si uvědomil, že to nemůže vidět.

„Podrž se! Jak jsi chtěl tu schránku, tak jsem to chtěl zapsat do evidence a tam máme seznamy klientů řazené podle abecedy a co myslíš, že jsem tam uviděl?“

„No seznam!“

„No, samozřejmě, ale v tom seznamu? Představ si, že máme schránku na tvé jméno už od roku 1933. Je středně velká, takže nejspíš v ní budou dokumenty, a je na jméno Štefan Dubski a jako spolumajitel je uvedená Julia Dubski. Znáš je?“

„Znám, je to děda, ale ten zemřel, když mi byly tři roky, ale babička ještě žije a zítra zrovna jede do Prahy.“

„A skutečně má příjmení na konci s měkkým i?“

„Ano, to je pozůstatek ještě podle maďarského pravopisu a nepřechylovalo se.“

„To je výborné, takto může do trezoru, pokud by jí například přechýlili příjmení, tak to by bylo plno obstrukcí kolem toho. Také jsou tady dva účty, jeden korunový, který nestojí v tvém případě ani za zmínku, protože po měnové reformě na něm zbylo deset tisíc a za těch čtyřicet let tam přibyly úroky a stav je něco přes padesát tisíc. Největší sranda je, že když si připočteš inflaci, tak hodnota toho zůstatku je tak deset korun, tehdejších, před měnou.“ Rozchechtal se.

„No jo, když nechceš peníze, svěř je bance!“ rozesmál jsem se já. „A co ten druhý účet?“

„Ten je mimořádně úspěšný. Doufám, že sedíš. Je na něm suma přesahující tři sta milionů dolarů, je to devízový účet, největší účet, jaký naše banka vede pro soukromou osobu, ani většina firem, nepočítám tebe, nemá takové skóre. Původní vklad byl padesát tisíc, ale každý rok převádí J.P. Morgan Bank vyšší a vyšší částky, je zřejmé, že se jedná o dividendy z akcií.“

„No, moc jsi mne nepotěšil.“

„Jak to, vždyť je to spousta peněz.“

„Jo, ale víš, kolik je z toho daň?“

„Letos bude sazba ještě přijatelná, ale příští rok po rozdělení si to ani neumím představit. Simone, v pondělí natáhnu pro tvou babičku červený koberec, přivítáme našeho nejdůležitějšího klienta. Zeptej se jí, zda má klíček od schránky, i když po těch létech bychom možná udělili výjimku, kdyby ho neměla.“

Po obědě jsem vzal Henryho na výlet, nejdříve jsme jeli za Miklošem, abych se mu pochlubil, že jsem objevil tajemství rajských jablíček a pokusíme se najít v Dubové a okolí nějakou památku, možná, že někdo je ještě pěstuje. Mikloš byl nadšen a okamžitě chtěl jet se mnou. Když jsem ho upozornil, že jedeme do Prahy a u nás nikdo doma nebude, ani Marián, tak jsme se domluvili, že přijede po neděli, až se vrátíme. Zajel jsem za tetkou Borkou, naložil jsem ji i Miťka a šťastní jsme dojeli domů. Hned jsem si po přivítání tetky Borky na chvilku vzal bábu do jejího pokoje a zeptal se jí, zda má nějaký klíček po dědovi.

„Mam ľen ten, co mi viśi na karku.“

Vytáhla ho a já se na něj podíval. Já blbec, prve jsem si vůbec neuvědomil, že ten klíček neladí s tou skříňkou s dukáty. Klíček byl plochý, novodobý, a dokonce je na něm číslo dvacet tři. Děda nejspíš nechal vyrobit zámeček na stejný klíč. Jeden klíček na památku není nápadný, ale dva by byly podezřelé.

Po večeři jsem se stáhl k sobě do bytu na statku a studoval dědovy zápisky. Jeden zápisník byl plný adres, jména židovská od nás ze Sabinova, ale i jiných okolních měst. Vedle jména byla vždy uvedená suma a nijak nemalá. On od těch židů něco kupoval, ale co? Za ty sumy se v tehdejší době dal koupit dům. Došlo mi to, když jsem objevil datum zápisu, on vykupoval domy od židovských rodin těsně před válkou. Snad se odstěhovali někam do bezpečí. Pak jsem kontroloval šekové knížky a tam jsem nacházel vypsané šeky na uvedené sumy v notýsku. Šeková knížka byla od Živnobanky Praha, její šeky byli přijímány po celém světě, v té době měla pobočky mimo jiné v Londýně i New Yorku. Ale co je teď s těmi domy? Kolik jich vlastně bylo? Dvacet šest, osmnáct v Sabinově a osm v Prešově. Většina z nich stála na hlavní ulici, pět z nich byly menší domky v ulici za hlavní, kolem hradeb a měly zahrady. Jeden dům dokonce sousedil s domem mé tety Žofky, pokud tedy čísla popisná šla v pořadí. Jestli je to on, tak žádná sláva, dům na bouračku, vybydlený od cikánů. Vím, jak vypadá, protože jsem se dříve u tety často stavoval, nebo pokaždé, když jsem byl ve městě.

Nemohl jsem dospat rána, neustále jsem se budil a ráno jsem spěchal za bábou, abych se jí zeptal na ty domy.

„Hej, Štefko skupoval domy od židoch, co chceli do Ameriky, bo čuli všlijaké zvesci, jak Němci zachodza zo židami, ľemže prišli komunisci a šicke te domy nám vźali. Mali zme i ten hotel s kaviarňu v mesce, co stojí do hňeśka na tej križovatke.“

Smutně se na mne podívala. Nemusela mi popisovat ten hotel, byl totiž ve městě jediný, trčel do křižovatky, stavěný v úhlu asi padesáti nebo šedesáti stupňů. Taková špice, vypadal hezky, byla to pěkná budova, ale dost zanedbaná, zřejmě ji nikdo nikdy neopravoval. Pamatuji si, když ještě fungoval, dnes je zavřený, dveře i okna jsou zabedněná. Bůh ví, jak je vnitřek zdevastován.

Po snídani už se všichni začali připravovat na procesy do Prahy. Na návsi již stály dva luxusní autobusy Mercedes a kolem plno čumilů. Třetí jel do Dubové. Kostelník naložil zástavy a kříž. Varhaník Palko si naložil také elektronické varhany poté, co ho řidič ujistil, že v buse je možné napájení. V devět hodin se rozezvučel zvon na zvonici u kostela, to byl signál k nástupu, v půl desáté je odjezd. Řidiči mne ujistili, že mají dostatek nápojů, domluvili jsme se na dvou zastávkách, první u Trenčína a druhá U Devíti křížů, kde bude i oběd. Naše stařešiny, obě báby, tetu Helenu a tetku Borku jsme naložili do pohodlného mikrobusu z tatranského hotelu. Já naložil Američany a Henryho a vyrazili jsme. Za sedačkami jsem měl naložený dědův lodní kufr a také v cestovních taškách kazety od báby ze skříně. Náš dům osaměl, ani nepamatuji, že by zůstal takto někdy opuštěn co i na den, natož na dva. O těch pár slepic se nám postará sestřenice.

Cesta uběhla bez problému, dva autobusy mířily přímo do Harrachova a jeden zajížděl do Prahy, kde vyložil několik kluků, kteří chtěli strávit noc se mnou na Příkopě, a pak také odjel do Harrachova. Zavolal jsem Jiříkovi, že už se na něj řítí pohroma.

„Ty mi dáváš co proto, aspoň se pořádně seznámím s tvou rodinou,“ smál se.

„Užij si jich a nedovol jím opít se! Klidně řekni, že jsem zakázal alkohol, ale pivo po večeři mohou.“

Mikrobus s babkami jel k tetě Anči, budou spát u ní a ona se o ně postará.

Kluky na Příkopě jsem zavedl do našeho velkého pokoje a ti, co tam byli poprvé, tak dost vyjeveně koukali na obří letiště. Byli tam i čtyři kluci z Dubské, ti byli obzvlášť zvědaví, jak se tam spí. Ukázal jsem jim, kde jsou lůžkoviny, deky, polštáře, a místo si mohou vybrat, jaké chtějí, a partnera také. Culil jsem se a oni zaraženě koukali. Tak jsem jim vysvětlil, že když se chtějí pomilovat s klukem, není to žádný problém, my si to užíváme.

„Můžete se jen koukat, nebo připojit, pokud by vám to vadilo, vedle je pokoj se šesti lůžky, tak můžete spát tam.“ Dívali se jeden na druhého s ruměnci ve tvářích, váhali, nevěděli, co říct. „Nemusíte se hned rozhodnout, nikdo vás do ničeho nenutí, nebojte se, vše je tu na dobrovolnosti a chuti.“

Ukázal jsem, kde je kuchyňka, co si mohou udělat, z lednice si mohou nabídnout, co chtějí.

„Po cestě bychom se mohli osprchovat, dáme kávu, nebo i něco jiného podle chutě a pak zajdeme tady kousek k Pinkasům na večeři. Po večeři mám pro vás zábavu, zajdeme na bowling do Butovic, jeden můj kamarád tam má velkou hernu hned vedle metra. Je to tam moc hezké.“ Po zmínce o bowlingu okamžitě všichni ožili a bavili se.

„Kluci z Dubské, tady tito kluci jsou Američané a ten dospělák je Angličan, dokonce profesor angličtiny, tak jestli máte zájem, můžete si trénovat angličtinu.“ Všichni se rozchechtali.

Po večeři jsme vyrazili do Nových Butovic a pár metrů od východu už byla vidět herna. Kluci zářili nedočkavostí. Michal nás vítal celý vyzubený, to se mi na něm velmi líbilo, jeho úsměv. Je to syn naší sousedky, ale už bydlí ve svém bytě s přítelkyní. Ukázal nám, jak válet koule. Rozesmál jsem se, že mně to zatím nikdo neukázal, jak si mám válet koule. Na mou poznámku vybouchli nejen mí kluci, ale i další hosté. O zábavu bylo postaráno, klukům se to moc líbilo. Michal mne potěšil tím, že tam měl velmi chutnou kávu, sice espresso moc nemusím, ale to jeho mi moc chutnalo. Všichni jsme se bavili moc příjemně. Vraceli jsme se kolem půlnoci, poděkoval jsem Michalovi a vyrovnal účet, zdráhal se to přijmout, že mne pozval, zasmál jsem se, že to ano, ale ne s celou bandou.

Když jsme se trochu společensky znavení ukládali ke spánku, kluci se začali k sobě tulit a neupejpali se ani nováčkové z Dubské. Přitulil se ke mně Miťko, pevně jsem ho objal, chtěl jsem ho, byl stále trochu upejpavý, nesmělý, a to mne na něm dost dráždilo a rychle jsem z něho tvrdl. On rošťák se ale už neupejpal a kouřil mne o závod. Ostatní také nezaháleli a pěkně to roztočili, nakonec jsem vyzkoušel všechny čtyři nováčky, snažili se, byli moc dobří, určitě na ně nezapomenu a zopakujeme si to.

Ráno bylo dost hektické, všichni jsme se oděli do slavnostních obleků, v devět hodin byl sraz na Malostranském náměstí. Bezpečnost nám zajišťovala policie a vše bylo také povoleno magistrátem, včetně vjezdů našich autobusů. Po seřazení se procesí vydalo ke klášteru. Palko zanotoval úvod mariánské písně a celá procesí se rozezpívala. Obyvatelé otevírali okna, aby se dozvěděli, co se děje, turisté strnuli na místě. Zpěv více než stovky poutníků se rozezněl Prahou. Takto doputovali ke klášteru a vstoupili do kostela, kde po chvilce odpočinku pokračovali v modlitbách a vyčkávali na zahájení obřadu vysvěcení. Kostel je zasvěcen svatému Martinu, patronu vojáků, jezdců, koní, žebráků a také hus, proto vždy u nohou sv. Martina je zobrazená husa. Kostelu dominoval nádherný barokní oltář s velmi pozoruhodným obrazem sv. Martina namalovaným ve stylu holandských mistrů, jako vojáka na bílém koni s velmi tmavým pozadím. Mečem půlí svůj červený plášť a natahuje ruku k sedícímu žebrákovi u nohou svého koně.

Palko, náš varhaník, spěchal na kůr a začal preludovat připravené skladby. Asi po čtvrt hodině se rozezvučely zvony, nejdříve z naší zvonice a postupně se přidávaly další z okolí, až několik i z Pražského hradu. Bylo to slavnostní oznámení, že k Pražské arcidiecéze přibude další svatostánek. Zvuk zvonů ve mně vyvolal velmi vzrušivé pocity. Když dozněly zvony, ozvalo se hlasité zacinkání zvonků v kněžišti a tam přicházel arcibiskup pražský a primas český, Miloslav Vlk v doprovodu arcibiskupa – metropolita z Tours, působiště sv. Martina. V doprovodu byli i další biskupové z Čech a Moravy včetně kanovníků. Po krátkém uvítacím proslovu metropolity započaly různé úkony a modlitby. Když kanovníci připravovali potřebnou výbavu ke svěcení, Palko rozezvučel již v plné hlasitosti varhany, až mi naskočila husí kůže, měly nádherný zvuk. Věřící okamžitě zpívali a v jejich zpěvu byla znát jistota a pevnost.

Poté jeho Eminence s kropenkou obešla celý kostel, aby ho zkropila svěcenou vodou a takto navrátila posvátnost místu pro bohoslužby. Následoval ho arcibiskup – metropolita z Tours, který kadidlem okuřoval vysvěcený kostel. Po modlitbě již primas český jaksi civilně promluvil o významu této akce vysvěcení a návratů kostela k bohoslužbám i o patronovi, z kterého bychom si měli vzít příklad.

„Svatý Martin se podělil o polovinu svého pláště s polonahým žebrákem, trpícím v chladu, třesoucím se zimou.“ Rukou bezděky ukázal na obraz oltáře. „Legenda také praví, že Ježíš andělům říká: Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu. Evangelium nám připomíná tato Kristova slova – Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mne jsi učinil. Pamatujme na tato slova, pomáhejme potřebným, nehromaďme majetky pro uspokojení tělesné, ale podělme se o ně pro uspokojení našich duší.“

Následovaly ještě další chvalozpěvy a modlitby. Slavnostní vysvěcení končilo téměř po dvou hodinách. Věřící byli nadšení touto bohoslužbou a s radostí v srdcích a zpěvem se vraceli k autobusům. Babičky odjely na oběd k tetě Anči, ostatní do Harrachova a po obědě se vraceli na Slovensko. S babičkami jsem měl ještě nějaké plány. Zítra babičku od mámy vezu na vyšetření kyčelních kloubů do Vojenské nemocnice. Lékaři se podivovali, že dokázala tak dlouho trpět, a nabídli operaci mimo plán, samozřejmě že za úplatu.

***

Babičce se po zhojení výsledek operace zamlouval a už se nemohla dočkat, kdy jí budou operovat i druhou kyčel.

***

S babičkou Julkou, otcovou matkou, jsem v pondělí dopoledne šel do Živnobanky. Tam byl skutečně přes celou halu k řediteli natažen červený koberec. Babička byla vymóděná jako vždy ve svém vdovském kroji. Celá v černém, takto chodila ve svátečních dnech od smrti dědy. Babička byla stále dost čiperná a s úsměvem se pozdravila s Davidem, ředitelem banky. Po kontrole totožnosti byl David spokojen a vešli jsme do trezoru se schránkami. Babičce jsem pomohl s řetízkem a otevřeli jsme schránku. David nám ji vyndal a položil na stůl v oddělené kóji. Schránka obsahovala plno dokladů, listy vlastnictví, zápisy o převodech o platbách a další podobné dokumenty. Zaujaly mne pevně svázané mapy na doklady. Netrpělivě jsem je otevřel. Obsahovaly pouze krásně tištěné akcie J.P. Morgan Bank of America. Pozval jsem do kóje Davida, ten je prozkoumal a nabyl přesvědčení, že jsou platné na držitele. Ostatní doklady jsme vrátili do trezoru a s akciemi jsme odešli do jeho kanceláře. Po několika telefonátech nám sdělil, že ty akcie, které vlastníme, je šestiprocentní podíl v bance J.P. Morgan, což je jeden z největších podílů fyzické osoby, a jejich aktuální cena na burze je jedna miliarda čtyři sta čtyřicet milionů dolarů. Vrtalo mi hlavou, kde děda vzal tolik peněz na tyto akcie. Tajemství zřejmě bude v těch dokladech v trezoru. David mi dovolil vzít si schránku s doklady domů. Ukázal nám historii obou účtů. Korunový jsme okamžitě zrušili, ten byl k ničemu, a přemýšlel jsem, jak co nejlépe naložit s devizovým účtem.

„Když jsme se minule bavili o zdanění toho účtu, tak jsem to celé prozkoumal a zjistil jsem,“ vyndal sběrač s doklady a předložil ho před nás, „že peníze již byly zdaněné v Americe při výplatě dividend a vzhledem k tomu, že existuje dohoda o zamezení dvojího zdanění mezi naší republikou a USA, tak máte daně zaplacené. Otázkou je, komu vlastně ty daně patří, ale to je už záležitost státu, ať se dohadují.“

Babička převedla účet na mne a také schránku.

„Muśiš śe o to šicko postarac, to su peňeźi od tych našich predkoch, kedz švoger Janko išol do Ameriky, ta vźal zo sebu dva mišky z dukatami. Tiśic dukaty a za tote nakupil tote papire od banky. I v Štefkovim kufru by mali byc papire o tym, bo mi to hvarel, aľe napisane tak, žeby temu rozumel ľen ten, co śe vyzná v bankoch, a je to pisano americky.“

Nevěřícně jsem se koukal na bábu, co mi ještě tají? Proč mi to neřekla hned, proč si to nechávala až na teď? Uhodil jsem na ni. Pak přiznala, že chtěla počkat, jak se zachovám poté, co uvidím tolik peněz, zda mne to nezláká a nezkazí.

„Bábo, co by som z teľo peňeźami robil? Na co by mi buli? Ľem by som śe potom strachoval, chto me okradně abo pre ňe zabije.“

Usmála se a pohladila po tváři.

„Tak, tak Piťku, aľe ľudze lachvate, ta o tym nikemu nehvar, staraj śe o rodzinu a z míru jim pomahaj, bo jak by śe o tym doznali, ta to by bula vojna. Jankova žena, to jak drak, idze ľem po peňeźoch. Nikda my neprišla pogratulovac, nikda nič nedala ku Ježiškovi, nikda som ju nečula, žeby podzekovala ocovi, že jim pomáha. Teraz co majú tu bytovku v Prešove, ta śe skoro ani neukážu, dva raz, tri raz za rok a za pejc minut už muśa ísc, bo na nich dachto čeká, že daco eśči maju na starosc. Vidzela som ju, kedz ci Janko dal te nohavky, te texasky či jak śe to vola, kedz prišol z Francii. Ona mu potom nadávala, že jich ślubila dajekej svojej kamarátke. Myślela, že ju nečujem, že som už hluchá. I moja dzivka Marča, neznám na keho śe vykarala, každému závidzi a na každym vidzi ľem to plane. No asi som ci povedzela už šicko, aľe poradňe sebe preštuduj te papíre, malo by tam byc šicko co treba. Spoľiham śe na tebe.“ Políbila mne na tvář a pohladila. Oči se jí orosily.

„Pripomínaš mi Ondu, śi jak un, ňe, ňevypatraš jak un, aľe maš taku povahu, tyš śe o každého postaral, každému pomohol, na nikeho nazapomnul. Bars mi po nim žaľ, bidak, ani dzeci z Heľenu ňemali a po paru rokoch co śe vźali ta umrel na tu rakovinu.“

Uronila několik slz. O strejdovi Ondrovi se moc nemluvilo, zemřel brzo, bylo mu teprve osmadvacet let, ještě než se naši vzali. Byl nejstarší, měl zdědit hospodářství po rodičích, ale než k tomu došlo, podlehl nemoci a pak hospodářství zdědil můj otec, byl druhorozený. Mám ještě strejdu Jozefa a Janka, tetu Marču, Hanču a Margitu. Tetu Margitu mám velmi rád, vždy je milá, a i když má deset dětí, tak vždy se podělí o to, co má. Neschovává buchty, když k ní někdo přijde na návštěvu, jak jsem to často postřehl u těch zbylých dvou, vždy se vymlouvali, že zrovna nic nenapekli, že nemají ani co nabídnout. Teta Margita i přes to, že měla nejvíce dětí, tak stále něco měla, nebo nás s Martinem, jejím synem, který byl věkem ke mně nejblíže, poslala, abychom si zašli načesat třešní.

Po obědě jsem vzal zlaté dolary a kazety z babiččiny skříně a odnesl je do trezoru v bance. Zašel jsem pak na Ovocňák, kde firmy likvidovaly své expozice. Seznámil jsem se tam i s majitelem oděvní firmy, který se spojil s bratrem Martinem a budovali Oděvu u nás. Pochvaloval si, jak jsou zaměstnanci pracovití a odborně zdatní. Vzpomněl jsem si, jak ještě za socialismu sestra Marinka vždy si počítala, kolik vydělala za ten který den. Sčítala haléřové položky za jednotlivé operace. Například za přišití rukávu měla dvacet pět halířů, z takové práce bych se asi zbláznil, kolik těch rukávů musela přišít, aby si vydělala sto korun? Šílenost, a to si pochvalovala, že je to dobře placená operace, jiné jsou za patnáct nebo jen deset halířů.

Procházel jsem jednotlivé firmy a zjišťoval, jaký mají zájem usídlit se v Praze. Hodně jich chtělo zůstat, ale že si chtějí vybudovat větší prostory. Jiné chtěly zůstat v našem paláci, jen potřebovaly rozšířit zázemí, to jsme jim mohli nabídnout. Americká firma Tiffany se u nás zatím nechtěla usídlit, možná za pár let, jejich zboží je zatím pro naše lidi cenově nedostupné. Nabídli mi, zda bych od nich neodkoupil neprodané zboží za velmi slušnou cenu. Líbily se mi soupravy pánských a dámských hodinek s brilianty, kombinované žluté a bílé zlato v hodnotě téměř sto tisíc, zbylo jim asi padesát a prodají mi je po patnácti tisících korunách. Měli i další hezké zboží, prohlédl jsem to a domluvili jsme velmi slušnou cenu. Myslel jsem na to, že hodinky si nechám a budu to mít jako prezenty pro rodinu. Také jsem koupil spoustu různých šperků za pakatel. Zástupce firmy mi poděkoval a věnoval na památku stolní lampu z vitrážového skla. Není to sice můj vkus, mám raději jednoduchý design, ale hodí se mi do kanceláře na Karláku.

Nemohl jsem opomenout Hélène od Diora, zůstávají, ale také chtějí větší prostory. Nabídl jsem jim naše prostory na Příkopě a byla z nich nadšená. Pepa si to vše musel zaznamenat, aby pak prostory dle jejich požadavků přebudoval. Také Maurice se chtěl usídlit na Příkopě, ale chtěl celý dům, tak ho dostal. Moje pochůzka trvala skoro do večeře, každý si chtěl promluvit, zjistit, co jim můžeme nabídnout. Doporučil jsem je všechny k Oldovi, který již převzal naše reality, sdělil jsem jim, že jsme nedávno získali asi dvacet objektů v historickém centru, tak mají z čeho vybírat. Budeme provádět rekonstrukce těchto objektů, tak aby včas předložili své požadavky. Olda byl zavalen zájemci. Také Tadek se činil, procházel podzemní prostory s architektem a vymýšleli, co se kam umísti. Obě patra budou využitá pro wellness, studentský klub s restaurací a část bude využitá jako skladové prostory.

Šperky a hodinky od firmy Tiffany jsem zanesl také do trezoru v bance, než si rozmyslím, jak s nimi naložím. Pravděpodobně část z toho budou dárky na Vánoce. O kluky se mi zatím staral Hynek, společně jsme se šli navečeřet k Pinkasům. Uvědomil jsem si, že budu potřebovat větší prostor pro bydlení, u tety je to malé a teď, když se to manželství Mirkovi hroutí, tak také bude potřebovat někam se složit, než vyřeší svou situaci. Rozhodl jsem se zabydlet třetí patro, kluci mi pomohli vynést tam dědův lodní kufr, který bez mincí už nebyl tak těžký. Také jsem si tam odnesl i schránku s doklady z bankovního trezoru. Musím to všechno důkladně prostudovat a připravit si podklady pro restituce. Ukázal jsem prostor Hynkovi a pověřil ho, aby mi ho vybavil nábytkem podobně, jako jsme to udělali u něj.

„Takže mám jet do Německa?“

Přikývl jsem.

„Hynku, ještě si musíme promluvit o těch rybách. Potřebuji někoho, kdo se o to postará, je to schopen zajistit tvůj otec?“

„Určitě, u nás se všichni rybáři znají, a než začnou výlovy, tak se mohou podívat na to vaše jezero a říci, co s tím.“

„Hynku, na kmotra Pištu telefon máš, tak mu je svěříš a on se o ně postará.“

Vrátili jsme se ke klukům, dal jsem si kávu a omluvil se jim, že mám bohužel hodně práce a dnes se jim nemohu věnovat. Zklamaně bručeli.

„Tak možná později, když mne budou už z toho čtení bolet oči, tak si vás zkontroluji.“ Smáli jsme se.

Odešel jsem studovat doklady, a že to bylo velmi zajímavé čtení, o tom nepochybuji. Dozvěděl jsem se, že dědův bratr Ján chtěl prodat v Americe u Tiffanyho těch tisíc dukátů, ale oni ho odkázali na aukční síň Sotheby's, kde zhodnotí i historickou cenu mincí, oni by je vykoupili jenom na váhu. Postupně dávali tyto dukáty do aukcí po celém světě a on kupoval akciové listy od Banky J.P. Morgan. Roční dividendy počínaje rokem 1924, kdy přijel do USA, si nechával vyplácet ve zlatých dolarech, a když přijel do USA děda, tak si je odvezl, pro příště už si nechal posílat dividendy na účet v Živnobance. Bratru Jánovi dal dvě stě tisíc dolarů jako odměnu a on si za to pořídil farmu a měl zajištění pro studium syna Johna na univerzitě. Takto byla objasněná záhada dědova majetku. Velmi rozumná investice majetků předků. Davidovi jsem vystavil příkaz k nákupu dostupných akcií J.P. Morgan z devizového účtu. Během měsíce koupil další balík akcií za více než sto milionů dolarů.

Krátce před půlnocí jsem se vrátil ke klukům, ještě dováděli a s radostí se na mne vrhli. Dováděli jsme ještě asi dvě hodiny, než se dostatečně znavili. Přitulil se ke mně kluk z Dubské, Lukáš, pěkně rostlý, se zasněnýma očima.

„Ojeb me tak šumňe, jak to znaš ľem ty!“ prosil.

Nemusel dvakrát, měl krásnou pevnou prdelku, tu dvoukmínkovou, byl jsem z něj ve vytržení a neváhal jsem ani vteřinu. Byl jsem tvrdý, ale něžný a on nádherně sténal a vzdychal. Když jsem si pohrával s jeho pěkným klackem, neustále ronil a kroutil se jako houžev, našponoval se a věnoval mi svou dobrotu. Bylo s ním krásné milování, bylo znát, že po tom touží, že to není jenom zvědavost, líbí se mu to. Když jsem konečně do něho vyvrcholil, oba jsme toho měli dost a já se pak ráno opět vzbudil v jeho teplé komůrce. Nezbývalo mi nic jiného, než se s ním opět krásně pomilovat. Mile se culil a díval se těmi zasněnými zraky. Políbil jsem ho.

„Ďakujem, bol si statočný a krásne som sa s tebou pomiloval.“

Uculil se a políbil mne něžně na rty.

„To já mám za čo ďakovať, že si ma to naučil, že si mi ukázal čo je milovanie, nie si ho iba vystriekať a utekať preč.“

Políbil jsem ho a pohladil tvář. Moc jsem si neodpočinul, jen co jsem si dal sprchu, za chvilku se na mne nalepil Miro, pro toho kluka mám slabost, okamžitě jsem byl tvrdý a on se hlasitě rozesmál, když uchopil mého tuhého ptáka do dlaně a už si ho cpal do úst. Jako malé dítě, všechno si cpou do úst. Smál jsem se, ale jemně jsem mu zajížděl klackem do úst.

Po snídani jsem vzal kluky k Radkovi do Karlína, ať si tam také něco vyberou, a já jsem vzal všechny vytříděné doklady o nabytí nemovitostí k právníkům. Na jedné fotokopii jsem jim zvýrazňovačem označil důležité potřebné údaje, přeložil jim z maďarštiny názvy sloupků, aby se dostatečně orientovali, a požádal je o vypracování seznamu k restitucím. Oznámili mi, že s převodem firmy do Monaka jsou připravení, až budu mít občanství, tak to bude nejjednodušší. Požádal jsem je o vypracovaní žaloby za pomluvu na Markétu. Popsal jsem jim, co se stalo, nadiktoval jsem jim všechny svědky přítomné v šatně. Také jsem se zmínil o záznamech z kamerového systému na firmě a také o svědcích na firmě.

„Ta ženská je snad úplně blbá, byl tady její manžel kvůli rozvodu a to, co popisoval, by bylo snad na román.“

„Tak to vám řeknu o těch penězích od babičky, co jim dala z reparací. Dávala to pokrevním příbuzným, takže to dostal její manžel a jejich děti. Babička chtěla, aby děti měly zajištěnou možnost studovat, proto všichni nezletilí měli peníze ve svěřenských fondech a Míra jim přidal do fondu i svoje peníze, každému půl milionu.“ Předal jsem jim ověřenou fotokopii zápisu o registraci svěřenského fondu.

„To je zásadní, na tyhle peníze nikdo nemůže,“ pochvaloval to starý pán.

Na firmě mi Jana oznámila, že máme všechny Hummery již prodané a zda mají objednat další.

„Jani, teď to má již pod palcem Mirek, tak ať rozhoduje.“ Usmál jsem se.

„Konstrukce stožáru jsou téměř hotové, zbývá nám jenom několik atypických na výškové budovy tady po Praze,“ hlásil mi Pepa.

„Dobře, Pepo, připravte doklady a vyzvěte je pak k přejímce díla. Až to bude, tak bych raději místo peněz požádal o převod jejich akcií.“

Jana se usmála. Věděla, že potřebuji umořit peníze, abych odváděl co nejméně daní, a fakturací bychom jenom navršili náš základ daně.

„Jacques to ví a souhlasí, bude jenom záležet na naší vládě, zda je prodá, ale myslím, že až zavětří peníze, tak to přijmou. Kolik to celkem dělá?“

„Něco přes půl miliardy korun, to je asi dvacet procent akcií,“ referovala Jana.

„Fajn, zkusíme jim navrhnout, že odkoupíme celý státní podíl, to je myslím čtyřicet procent, a devět je pro drobné akcionáře. Je to tak?“

Jana přikývla.

„Příští týden ať si připraví reference Bivoj, jsem zvědav, jak pokročil, musíme do těch jeho investic vrazit maximum peněz, moc se nám to hromadí, tak ať kouká utrácet.“

Všichni jsme se rozesmáli.

„Simone,“ oslovila mne Jana, „jak ty to děláš, že neustále se ti obchody daří, stále toho získáváš víc a víc? Čím více utrácíš, tím více získáváš.“

„Jani, to vás ještě na škole neučili, že peníze dělají peníze, že se má utrácet, aby byly nové peníze?“ Smáli jsme se.

„To jo, ale…“ kroutila hlavou, „hlava mi to nebere, ty máš nějakého anděla strážného.“

„Nebo ďábla našeptávače.“ Všichni vybouchli smíchem.

„Je to až neuvěřitelné!“ uzavřela to.

„Jani, to bude asi tím, že já se necítím být nějakým takzvaným podnikatelem, nedělám to pro peníze, vidím něco, co bych mohl zvládnout, a to je pro mne výzva. Když se mi to povede a zvládnu to, pak jenom hledám, komu to hodit na hrb, ať se o to stará, proto mám vás. Starejte se!“ – Pepo, do zimy musíme mít oplocení na těch rekultivacích od Mostu po Chomutov a u Sokolova, jak jsme na tom?“

„Projekt máme, sloupky a vrata také, potřebujeme nějaké firmy, naše kapacity jsou vázané tady v Praze.“

„Pepo! Před chvilkou jsi mi říkal, že stožáry skončily, tak to oplocení zadej těm Jihočechům, co pro nás dělali subdodávky. Nabídni jim nějaké skříňové vétřiesky, ať mají zázemí, určitě to přijmou.“ Pepa trochu váhavě přikývl.

Vrátil jsem se pro kluky k Radkovi.

„Radku, tady máš číslo na Dětský domov v Sabinově, mají tam asi dvacet, pětadvacet dětí. Máme ho pod patronátem, tak tam zavolej, ať ti pošlou velikosti a pro každé dítě připrav, no asi tak tři sady oblečení a pak jim to pošleš.“

Uvědomil jsem si, že už tam nemá Markétu, vzpomněl jsem si na Daniela, Danyho, co jsem ho vzal na koncert. Zastavím se za ním a udělám mu nabídku, na Příkopě a Ovocňáku budeme mít prodejny sportovních oděvů, tak potřebujeme někoho, kdo se v tom vyzná. Vyrazil jsem ihned za ním. Našel jsem ho v butiku docela skleslého.

„Nazdár, Danieli!“ pousmál jsem se, „copak jsi tak zasmušilý?“

„Ale, pohádal jsem se s majitelem, chce, abych tady dělal deset hodin denně, že butik málo vydělává a že mi plat zůstane stejný.“

„Tak se na něj vyprdni a pojď ke mně. Potřebuji zařídit dva butiky, tak je dostaneš na starost, seženeš personál a budeš se o ně starat, zajišťovat zboží, objednávat a vše potřebné. Máme velké skladiště v Karlíně, tam budeš sídlit, je tam šéf Radek, ale ty budeš samostatný, jen pro tebe budou skladovat zboží, on je hodný, myslím, že nebudou mezi vámi spory.“

„Mohu hned! Dám tady okamžitou výpověď a jedu s tebou.“

Zavolal šéfovi, práskl telefonem a předal klíče kolegyni. Rozloučil se s ní a jeli jsme do Karlína. Seznámil jsem ho s Radkem, ten ho zavede do našich plánovaných butiků a ať se předvede. Dany koukal s úžasem na to množství kvalitního značkového zboží.

„Radku, nech Danyho, ať si také vybere věci za deset tisíc a pak ti může také pomoct vybrat ty věci pro děti.“ Pohladil jsem Danymu prdelku. Uculil se a slastně přivřel víčka. „Za týden se vrátím, tak tě zkontroluji!“ potutelně jsem se usmál.

Kluci se rozchechtali. Rozloučil jsem se, kluci mi naložili věci do vozu a museli na Příkop pěšky, měli štěstí, že to není tak daleko.

U oběda se ke mně naklonil Henry a smutně mi řekl, že zítra nejpozději se musí vrátit domů, povinnosti ve škole nepočkají.

„Budu potřebovat nějaký vůz v Anglii, abych dojížděl z Londýna k tobě.“

Rozesmál jsem se a Henry se přidal, když jsem mu řekl, že jsem nikdy neřídil vůz s pravostranným řízením a budu si muset nacvičit také jízdu v protisměru.

„A jaký vůz bys chtěl? Co si představuješ?“

„Tak v tom mám jasno, Aston Martin V8 Vantage.“

Rozesmál se. „To je ikonický vůz.“

„Chceš peníze?“

Pokroutil hlavou. „Až pak.“

Rozloučili jsme se a já s kluky a babkami vyrazil na Slovensko. Baba z Hůry zůstala u tety a připravovala se na operaci.

Domů jsme ale nejeli, zastavili jsme se v Tatrách, tam vystoupili všichni kluci a mikrobus odvezl domů babky. Kluci, zejména z Dubové, se zájmem sledovali mou reklamní snowboardovou exhibici. Zašli jsme do mého apartmá. Odložili jsme si a zašli na večeři. Nakoukl jsem do bazénu, Dušan s Jankem se zrovna rozplavali. Pozdravil jsem je a řekl, že po večeři si přijdeme zaplavat. Kluci se honem ohradili, že nemají plavky.

Uculil jsem se. „Ani já je nemám, tak budeme bez plavek.“

Naposledy jsem si zaplaval v Nice, tak mi to už scházelo. Pořádně jsem se vydováděl, udělal jsem dvakrát osm délek.

„Ty si divoch!“ smál se Janko.

„Vidím, Janíčku, že sa o teba Dušan stará, pekne naberáš svalovú hmotu.“ Promačkal jsem mu hýždě a rozesmáli jsme se. Dušan se opodál uculil.

„Pôjdete k nám?“ zeptal jsem se Dušana a Janka.

Dušan jen zavrtěl hlavou.

„Nehnevaj sa, máme iný plán,“ omlouval se Janko.

„To nič. Prečo by som sa mal hnevať? Tak sa pekne zabávajte!“ Políbil jsem je a rozloučili jsme se.

S kluky v apartmá jsme se vydováděli ve vířivce a pak i v posteli. Byl hezký srpnový večer a na chvíli jsem si ulehl na terase a kochal se jasnou oblohou. Po chvíli za mnou přišel Marián.

„Janko mi hovoril, že sa nechce účastnit žiadného grupáča, preto odišli.“

„To je v poriadku, povedal mi, že majú iný plán. Já som ich pozval so zdvorilosti, aby si nemysleli, že som na nich zanevrel. Veď poznáš naše základné pravidlo, že nikoho k ničomu nenutíme, všetko je dobrovoľné. Oni sú pár a já ich nehodlám rozdeliť. Prajem im to.“ Pohladil jsem ho po tváři a políbil. Uculil se.

Po snídani jsem se zastavil za Dušanem a Jankem.

„Ahoj chlapci! Dúfam, že si z toho včerajšieho odmietnutia nenesiete žiadný mindrák.“ Trochu vyděšeně se na mne podívali a opět se honem omlouvali. „Chalani, brzdite! Veď já vám to nevyčítam, že ste chceli súkromie, neočakávam od vás, že sa budete do niečoho nútiť, len aby ste sa mi zavďačili, to by ste ma iba urazili. Som rád, že sa máte rádi a chránite si svoje súkromie a na budúce dúfam, že sa nebudete okúňať mi to povedať.“ Objal jsem je a políbil. „Milujem vás!“

Uculili se.

Dal jsem si svých oblíbených šest délek. Rozloučili jsme se a vyrazili domů. Zavezl jsem kluky do Dubské a napadlo mne podívat se na salaš, jak tam kluci makají. Lesní cestou to byly jen necelé tři kilometry, jinak by to bylo kolem patnácti, kdybych se vracel na státní a k nám do vesnice a pak do Vlčí. Kluci pilně pracovali, měli již postavenou základní konstrukci pro kolibu a teď pracovali na konstrukci ovčína. Když mne Ilja zahlédl, honem ke mně spěchal.

„Ojebeš me? Už śi mi chybel, taký fajný chuj, to ľem tak ňezapomňem.“

Honem si přede mnou poklekl a už mi vyndával ptáka a soukal si ho do úst. Stáli jsme uprostřed louky a kluci se váleli smíchy. To je nenasytný pošuk!

„Zrob sebe výplach!“

Honem běžel k UAZu a v ruce držel klystýrovací balónek, vzal kbelík s vodou a zmizel za nedalekým keřem. Nemohl jsem tomu uvěřit, jen jsem kroutil hlavou, mám rád takové živelné typy a už jsem byl také tvrdý a nedočkavý. Ráno jsem se sice pomiloval s Lukášem a ještě dalším klukem z Dubské, ale to už jsou tři hodiny, tak proč bych si to nerozdal opět s Iljou. Hodil jsem deku vedle vozu do trávy a už jsme řádili. Byl to krásný divoký a živelný sex, mám rád nespoutané chování a Ilja je doslova živel, ďábel, umí si to užívat. Řádili jsme asi hodinu, ani nevím, kolikrát jsem se do něj udělal, byla pod ním louže.

Když jsme se znavení rozvalili, jen jsme se bláznivě chechtali. Kluci jen nevěřícně kroutili hlavami.

„Ty jsi řádil jak tornádo,“ smál se Steve.

Konečně jsem se dostal domů a udělal jsem si vytouženou kávu.

„Máš tu Mikloša, vźal sebe UAZa a išol do Dubskej hľedac staré jabloňe,“ referovala mi sestra.

Rozesmál jsem se, jak je Mikloš na to nažhaven.

Po kávě jsem se rozhodl, že se podívám na pozemky za řekou, které je potřeba vykácet a vykulčit. Projížděl jsem sousední vesnicí a divil jsem se, že jejich potok, který nebyl moc široký, jen asi půl metru a napájela ho naše studánka nahoře na lukách, je podél celé vesnice neupravený, neregulovaný. Je to taková divoká ošklivá strouha, docela hluboká, asi čtyři metry, a plná všemožného odpadu. K vodě nikde není udělaný žádný přístup, nečvachtají se v ní žádné husy nebo kachny, nikdo tam nemáchá prádlo, je to prostě ošklivá stoka. Otočil jsem vůz a zajel na obecní úřad ke starostovi. Když jsem se ho zeptal na potok, zda s ním hodlají něco dělat, rozhořčil se.

„Za cale roky s ním nichto nič ňerobil a já aby teraz šicko napravil. Ňemám na to peňeźi.“ Pokrčil rameny. „Treba nám zrobic plyn, vodu, kanalizaciu a ani na to ňemáme dosc peňeź.“

„Už máce dajaký projekt?“

Přikývl a podal mi výkresovou dokumentaci. Řešili to tak, že všechny sítě vedli vlastně dvojmo, po obou stranách potoka.

„Mám ľepší nápad a vyjdze to na polovičku.“

Podíval se na mne jako na blázna. Věděl, co máme všechno v plánu, protože jsme budovali sad i jezero v jejich katastru a obec byla účastníkem řízení.

„Vidzim to tak, znace, že nad valalom budzeme staviac rybniky, takže do valala už śe voda dostaně ľem při vekšim diźdžu, abo kedz budzeme jich vypuśčac. Budzeme bagrovac daľše jazero, ta s tým šutrom vám zasypeme tu roklinu tak tri štverce metra pod terén, žeby śe položili trubky ľem jedne prostredkom a potom to zarovnáme. Každý sebe vykope pripojku ku domu. My prepad zrobime poza valal za humnamy, okolo bývalého JRD ku jazeru. Toto som ochotný vám zainvestovac i prerobic projekt. Vy sebe ušetrice svojo investicie na verch, poradzce śe z ľudzami co chcu, či asfalt, beton abo ľem makadam, to už budze na vás jak sebe to upravice. Isto vám zostaňe i na chodníky.“

Starosta se uculil.

„To myśliš vážno?“

„Hej, neślubujem ľem tak na plano.“

„Aľe to budze stác paru miliony.“

„No aľe kedz to budzeme robic my, ta to budze stác ľem polovičku a materiálu budze dosc. Dajce mi ten projekt, já ho eśči hňeška dám projektantovi, naj to prerobí. Schvaľeňa a povoľeňa posúrce a do vianoc to budze hotovo.“

Koukal na mne jako v Jiříkově vidění.

„Ta tu toto,“ ukázal na balík projektové dokumentace, „jim tervalo skoro dva roky, ňež to zrobili a schválili.“

„Ňebuj śe, já śe vyznám, znám jak na nich a mám vlastného projektanta.“

„A budze to šicko legálne?“

„Zaisto, ňebudzem riskovac svoju povesc, je to najľepši projektant v kraju a má tu najvekšu projektovu kanceláriu. Takže dám prerobic ten projekt, kedz to ňebudze v poradku, ta možece to robic podľa starého.“

Rezignovaně přikývl. „To pravda, aľe tvúj nápad śe mi ľúbi vecej, ňeznam preco to nikeho z nich ňenapadlo. Šak prevesc ten jareček do žľabku za humna by stalo paru koruny a ňe miliony za dva siete.“

Vyrazil jsem podívat se do údolí nad vesnici, kde jsem plánoval stavět rybníky. Nad vesnicí byla rokle dost široká, ale nebudou to obří rybníky, počítám tak maximálně půl hektaru, ale podle mého úsudku se jich tam vejde pět nebo šest. Jsem zvědav, jaký budou mít názor ti rybnikáři z jižních Čech. Údolí je hodně zarostlé keři i stromy, tak to musíme co nejdříve vyčistit. Musím zavolat Fandovi, ať pošle ty dva kluky s lesním traktorem, budou zde vytrhávat keře a počítám, tak deset schopných mladých cikánů jim bude pomáhat. Budou se muset naučit, jak to vázat, a také dodržovat bezpečnost, nesmím na to zapomenout.

Vrátil jsem se na statek a volal Fandu, kdy může poslat kluky a traktor.

„Třebas hned, do hodiny jsou u tebe, mám teď tady přebytek kluků, jsou tady už noví vytrénovaní adepti, tak je zaškolujeme na naše podmínky. Střelnice už prošla kolaudací, tak v sobotu budeme mít první střelby, nechceš si také zastřílet? Přijď! Za měsíc se rozloučíme asi s polovinou kluků, co půjdou do civilu, a také nám skončí komandování od armády, už budeme civilové.“ Rozchechtal se.

„Dobře, pošli je, bydlení a stravu tady mají, ať přijedou na statek.“

Ostraze jsem řekl, aby je ubytoval u Mariána a u Palka je nahlásil na celodenní stravu. Raději jsem to pak s kuchařem vyřídil sám. Odjel jsem do města za Gejzou, aby mi pomohl s těmi cikány, co budou pomáhat u traktoru. Gejza mne vítal celý vysmátý.

„Bul tu ten chlop na te kamery. Šicko sme prešli, buli sme i v domoch v Prešove, zameral sebe to a že na druhý týdzeň to budu montovac. Dzekujem ci, že śi to tak frišno zaiscil, bo te holubáre už mi pijú kref.“

„Dúfam, že ci to pomože a ochráni. Sluchaj, Gejzo, možeš mi zavolac tych chlopcoch na to scahovaně krakoch, treba mi jich tak deśec, maš jich teľo?“

„I dvacec, kedz budze treba.“ Rozesmál se. Pískl a přiběhl asi desetiletý cikánek.

„Takých ňe, to muśí byc dospelý, ośemnác a vecej roky, bo to budze z mechanizaciu, muśa byc poučene, žeby śe jim daco ňestalo. Nafasuju montérky, boganče, rukavice. Budu spac na statku cez týdzeň a dostaňu jedzeňe na calý dzeň, frištyk, obid a večeru a daco pic, aľe cez dzeň ľem ňealko. Možem sebe zavolac od tebe?“

Ukázal mi na telefon, zavolal jsem na statek, ať přijede mikrobus do města před hospodu k Martě. Gejza vyslal to cikáně, aby svolal dospělé chlapy. Za chvilku se jich tam na dvůr seběhlo asi třicet. Vybral jsem jen mladé zdatné kluky, co budou schopní běhat do kopce a upínat keře pomocí řetězů k navijáku. Ostatní hudrovali, že také chtějí jít něco dělat.

„Ňebujce śe, za týdzeň budze treba i vás, budu śe opravovac dachy tu na domoch a i krovy, no a žeby sce mali śílu, ta budzece ku obedu dostávac od Marty koľena.“ Všem se rozzářily tváře a už snad i slintali. „Aľe perve śe muśice prescahovac, koncom týžňa poślem motore žeby vás prevežli a už budzece v novym. Šicko už tam porychtovane, ta ľem treba podpísac zmluvy, to budzece tu u Gejzy, žeby sce mali istotu, že to šicko v porádku. Ňezapomnijce, že každý muśí mac občanku, cala rodzina pridze. Chto nepridze, abo nebudze mac občanku, ňemože tam bývac.“

V davu to zahučelo.

„A co mam robic, kedz som ju ztracil?“ zeptal se jeden starší chlap.

„Ta dostaňeš po papuľi, ta ňeznáš, co robic? Nahláśiš to policii a zrobiš sebe novu!“

„Tak Gejzo, naj to maju, bo bez papiru tam bývac ňemožu.“

Přijel mikrobus, dva kluky jsem naložil k sobě do vozu a ostatní do mikrobusu, protože je tam osm míst a ve městě nechci riskovat, že nás bude nějaký blb počítat. Nejdříve jsme zajeli do výstrojního skladu po armádě za město, tam dostali montérky, košile, trenky, ponožky, pyžamo, trička, vojenské tepláky a pracovní boty. Na statku jsem je upozornil, že se mohou pohybovat pouze mezi bránou a ubikací, jinak jim hrozí nebezpečí, že na ně spadne nějaké železo nebo je někdo přejede, a když ne, tak jim já seřežu prdel do krve. Ukázal jsem jim, kde budou bydlet, byly to ubikace s vojenskými postelemi, nočními stolky, vojenskými spacáky, každý dostal dva ručníky a mýdlo. Pak jsem je vzal do sprch.

„Tu śe po roboce osprchujece, ňe že ľehňece brudny do posceli, bo to by tam bul smrud jak pśej budze. Verím, že nichto z vás nechce, žeby som ho muśel umyc potom já, bo to by vypatral jak zebra, mal by po ceľe pruhy od hadici.“

Rozchechtali se.

„Možeme śe i teraz osprchovac, kedz sme ňerobili?“

„Možece, aľe až za chvíľu, idzeme na večeru.“

Zaslechl jsem traktor, to přijeli kluci od Fandy. Zavedl jsem je všechny do jídelny, také jsem se s nimi navečeřel. Přišel i Marián, tak jsem mu svěřil kluky od Fandy, aby je vzal k sobě. Po večeři jsem vzal mladé cikány převlečené v teplácích do sprch. Pozoroval jsem, jak se bez ostychu svlékají, a musel jsem uznat, že jsem vybíral dobře. Tělíčka měli pěkná, žádné špeky, naopak, někteří byli pěkně vymakaní. Pochválil jsem je a oni se hrdě předváděli a pózovali jako kulturisté. Chlubili se, že mají posilovnu a pravidelně cvičí. Vypadali skutečně pěkně, ocásky měli skvostné, ale mne více zajímaly prdelky a ty mne také nezklamaly. Sakra, já asi bouchnu, jedna hezčí než druhá. Rozesmál jsem se.

Jeden z nich se zeptal, proč se směji. Co jsem mu měl říct? Rozesmál jsem se ještě více, když jsem si představil, že bych jim řekl pravdu. Jak se tam hezky mydlili a projížděli prsty v roklince, můj ocas se začal vzpínat. Masírováním ocasů a koulí mýdlovou pěnou jim ocasy hezky naběhly a oni se snad předbíhali, komu naběhne více. Vzájemně se pozorovali a začali se smát také. Někteří si už nepokrytě honili klacky.

„Už sce na to prišli, preco som śe śmjal?“ culil jsem se a oni také. „Kedz som vidzel te vašo šumné ricky, ta som sebe predstavil, že vam jich vyjebem.“

Hlasitě se rozchechtali a začali na mne ty krásné prdelky špulit.

„Ľem me provokujce, ta vás tak vyjebem, že śe ňepostavice na nohy.“

To už se ozýval přímo hurónský smích a všichni na mne vystrčili prdelky.

„Dobre, kedz to chcece, ta to dostaňece.“

Ukázal jsem jim na hadici v koutě a řekl, že všichni si musí vypláchnout třikrát dírku. Nejbližšího a možná i nejsilnějšího jsem pověřil, aby to ohlídal, že každý se vypláchne. Poslušně přikývl.

„Tebe śe to páči, kedz ce dachto vyjebe?“

Přikývl. Málem mi padla čelist.

„My śe tak jebeme často, porádnych dzivkoch málo a nichto ňechce śe starac o dajakého parchanta. Boh zna dze sebe dajaka mindža to užeňe a potom ce raz pritrime a už ce prihlaśi za oca. Bíle čaje, te by nas chceli, aľe myšľa sebe, že jich budzeme živic a oni śe budu ľem váľac v posceli, su ľeníve jak śviňe.“