Znovu nalezená láska 51 – Trest, nebo odměna?

Po snídani jsme se vrátili do Nice, tam jsme se nezdržovali, jen jsme se rozloučili zejména s Hugem a vyrazili do Sainte Maxime. Zašli jsme k bungalovu podívat se, jak je Igor s rodinou spokojen. Vova, když mne zahlédl, rozběhl se mi naproti a málem mne porazil. Pevně jsem ho objal.

„Chlape, ty máš sílu, můžeš hrát americký fotbal,“ smál se od ucha k uchu.

Za ním už decentně spěchala i Anička, objal jsem ji a políbil.

„Tobě to sluší, máš krásné šaty.“

Zarděla se a zatočila, aby předvedla, jak se jí roztáčí sukně. To už nás vítal i Igor s paní a oběma páry rodičů. Všichni děkovali za příležitost, s kterou ani nepočítali.

„Igor si to zasloužil, je to hodný chlap a pomohl mi.“

Zeptal jsem se, co si naplánovali. Vova se honem pochlubil, že se za chvilku budou potápět. Zahlédl jsem, jak se blíží Loius s výbavou, jak pro sebe, tak i pro děti. Vova mu běžel naproti, aby mu pomohl. Dojalo mne, jak je desetiletý kluk všímavý a empatický. Chvilku jsme si povídali, pak děti s rodiči se šli potápět a já s kluky ubytovat.

Marie nás zavedla do apartmá a pozvala na kávu. Při popíjení kávy jsme probírali záležitosti kolem hotelu.

„Ty vířivky, co máte v Praze, a sprchové boxy se mi moc líbí, jestli to bude i tady, tak to bude nádherné.“

„Proto jsem to koupil.“ Usmál jsem se.

„Už tady byl architekt, půjčil si naše stavební plány a slíbil, že se bude snažit, aby do Vánoc měl návrh hotový.“

Stále se potutelně usmívala. Něco má za lubem, čekal jsem, s čím na mne vyrukuje, ale neříkala nic.

Nastal čas oběda, když přijel před hotel mikrobus z letiště v Nice a dovezl naše nové hosty. Zvědavě jsem se podíval, kdo si vybral náš hotel. Dva starší manželské páry, na dálku jsem na ně moc neviděl, ale za nimi se z vozu vykutálely dvě malé děti. Moje neteř a synovec. Vyběhl jsem honem ven, abych je přivítal. Nevěděl jsem, že teď přijedou. Nabídl jsem to rodičům i bratrovým tchánovcům, ale organizaci jsem svěřil sestře, tak to šlo mimo mne.

„Ahoj!“ A už se mi neteř se synovcem pověsili na krk, ani jsem se nemohl zvítat s rodiči. Chrlili na mne, jaké to bylo v letadle, jak letěli vysoko, že nebyla vidět zem…

Když se mi povedlo uvítat i rodiče a tchánovce, přišla je přivítat i Marie. Odvedla je na jejich apartmá a upozornila je, že jen ona s manželem tady mluví česky. Když si odložili, všichni jsme šli k obědu. Neteř se synovcem byli ještě maličtí, synovec měl čtyři roky někdy v červenci a neteř je o rok a půl starší, takže potřebují neustálý dohled, jsou jako pytel blech. S Marií jsem domluvil, že Louis se jim na pláži u vody bude neustále věnovat a pomáhat rodičům. Pak jsem si o tom promluvil i s ním.

„Už mne taháš do rodiny?“ culil se.

„Ty už jsi tak napůl v naší rodině, pracuješ pro náš hotel, tak jsi náš,“ políbil jsem ho a pohladil tvář.

Usmál se a poděkoval. Ujistil mne, že z dětí nespustí oči.

Po obědě jsem naše seznámil s Igorovou rodinou, aby měli s kým si případně povídat a nemuseli se vším za Marií. Děti byly nadšené, že mají kamarády. Nejvíce byl potěšen Vova, ten se cítil jako nějaký velitel, na všechny dohlížel a pomáhal jim. Cítil se důležitý, slušelo mu to. Neměl jsem obavy o rodinu, bude jim tady dobře.

Dnes jsem poprvé v životě uviděl maminku v plavkách. Byl jsem mile překvapen, slušelo jí to, a když jsem jí to pochválil, rděla se.

„Šak som to doma skoro meśac zkúšala, žeby som sebe zvykla.“ Rozchechtali jsme se. „Pomohla mi i svacha (svach, svacha jsou rodiče manželů, toto oslovení je pouze mezi nimi navzájem), ona v ľece chodzi po dvore furt v plavkoch, ta som bula paru raz u nich a ona mi pomohla vybrac sebe plavky.“

Poprvé v životě byli u moře, opatrně zkoušela vstoupit do vody.

„Ta to cepľučka voda,“ pochvalovala vodu. Otec ji doprovázel a držel za ruku. Sedla si v mělké vodě, jenže vlna se blížila a ona nestačila včas vstát, a tak ochutnala slanost mořské vody.

„Teľo vody a človek by mohol umrec od smadu.“ Rozchechtali jsme se.

„Mami, idzem sebe zaplavac tam za tu skálu, ta śe nebojce, že som śe zaľal, budzem tam s kamaratámi,“ ukázal jsem jí na útes, za kterým byla nuda.

Jenže mojí mámě nesmí nic uniknout, vše musí mít pod kontrolou. Asi po čtvrt hodině jsem zaslechl hlasité zavýsknutí. Hlas jsem poznal, maminka, její zvědavost ji dohnala na nuda pláž. Rozvalovalo se tam dost hostů, jak mužů, tak i žen. Maminka mne sice viděla několikrát nahého, ale tolik naháčů, a ještě pospolu ženy s muži, to pro ni byl šok. Doběhl jsem k ní.

„Oj, ta vy nestudy! Ženy s chlopami śe tu hole rozvaľuju, že śe nehanbja.“

„Mamo, śicke zme stejny, rodzime śe holé a nichto tu nerobí nič za co by śe hanbil.“

Jen mávla rukou, něco si hudrovala o nestydách a vracela se. Usmál jsem se, bude mít o čem mluvit pár dnů a také získala novou zkušenost.

Po večeři jsem volal Lombardům, abych jim sdělil, že se zítra vracím do Prahy a že přijeli mí rodiče. Christine honem trvala na tom, že ráno přiletí, abych ještě neodcházel, že chce poznat mé rodiče. Připadalo mi to jako revize.

V devět hodin už Christine s Jacquesem byli před hotelem. Nemohl jsem nikam, protože budu muset tlumočit, ale osvítila mne spásná myšlenka, Marie! Seznámil jsem Lombardovce s rodiči a celou rodinou. Usedli jsme si na nádvoří hotelu a přišla i Marie. Zvědavá Christine rodiče přímo zpovídala, někdy mi bylo i trapně, omluvil jsem se, že si musím odskočit, a utekl jsem na nuda, tam už za mnou nepřijdou. Chudák Marie, musela překládat skoro celý můj životopis. Christine je stejně zvědavá jako moje maminka. Takže nebýt oběda, na který se Marie omluvila, že na něj musí dohlédnout, nezbavila by se jich.

Vrátil jsem se k obědu a už jsem dostal od Christine vynadáno, že jsem je nechal na starost Marii. Zaskočil jsem do apartmá a vložil jí do ruky svůj kapesní překladač, který jsem už stejně nepoužíval. Podívala se na mne, jako bych jí dal facku, a Jacques se rozchechtal na plná ústa.

„To jenom pro případ nouze, kdybych nebyl poblíž,“ culil jsem se.

Po několika pokusech se to Christine zalíbilo a už mne nepřivolávala kvůli každé prkotině. Díval jsem se na maminku, jak píše do překladače a zápasí se slovenštinou, je zvyklá na nářečí a tak, když se na něco upne pomáhá si šermováním jazyka. Christine si toho všimla a decentně se uculovala. Občas vzal do rukou překladač i otec, ten se bránil nosit brýle, tak si je s sebou nevzal, ale se čtením či psaním měl problém, tak neustále překladač šteloval do příhodné vzdálenosti, aby viděl na display.

Večer kluci pozorovali, že jsem jiný.

„To ti tolik vadí rodiče?“ zeptal se Henry.

„Ani náhodou, mají své mouchy, ale miluji je.“

„A vědí, že…“ Přikývl jsem. „Tak proč jsi jiný, takový zamyšlený, uzavřený.“

„To se ti jen zdá,“ usmál jsem se, ale v hlavě mi to šrotovalo, měl jsem plno plánů, starostí a povinností. Měl jsem obavy, že na něco zapomenu a zklamu.

„Potřebuji osobního asistenta, co bude registrovat každé mé slovo, každou moji myšlenku.“

Udiveně na mne koukali.

„Ty si určitě dokážeš poradit,“ ujišťoval mne Henry.

„Henry, nemáš ponětí, co všechno musím řídit, o co se postarat, a do toho ještě školy, od příštího měsíce tři, musím někoho najít, nebo se zhroutím, nebo se zhroutí vše, co se snažím budovat.“

„Tak si někoho najdi! Uvidíš, zda ti to pomůže.“ Pohladil mne a políbil.

Připojil se i Vaska. Naše mazlení opět bylo nádherné.

Ráno jsem se rozloučil s rodinou. Christine jsem poprosil, aby je všechny včetně Igora s rodinou vzala do Nice a aby na to upozornila Augusta, zejména kvůli jídelníčku dětí.

„Christine, Augustův syn studuje v Paříži a potřebuje pomoct, promluv si s ním o tom.“

Přikývla, rozloučili jsme se a po snídani jsme vyrazili zpět do Prahy. Cestou jsme zajeli do Hamburku vysadit Vasku, vyplouvali v neděli. Koval se potěšil láhví Louise. Zeptal jsem se, jak je spokojen s Hummerem. Uculil se a pochvaloval ho.

„Za týden přijedou kluci od vás na kurz servismanů, co kdybys tam poslal i Vasku? Jezdí s tebou, a když se náhodou něco rozhasí, tak může být k pomoci.“

Usmál se a podezřele se na nás podíval.

„Uvidím, co se dá dělat.“

Podali jsme si ruce, objali se a vyrazili. Vzápětí jsem se otočil:

„Vasko ukaž mi pas. V kolik v neděli vyplouváte?“

„V jednu po obědě, abychom do večera byli v Baltu.“

„Vezmu ještě Vasku do Berlína a vyřídím mu vízum, protože jak blbnou s tím rozdělením, tak trvají na vízech a běžně si dávají načas i jeden měsíc, ale když tam s ním zajdu, tak nám to udělají na počkání.“

„To máš pravdu, proto naši kluci jedou tak opožděně.“

Konečně jsme vyjeli, ještě dnes jsme vyřídili vízum, stihli jsme to tak tak. Večeřeli jsme u Pinkasů, celá banda. Všichni se překřikovali, každý chtěl vyprávět a chlubit se tím svým. Zejména jak si trénovali jízdu Mercedesem, jak se Marek málem vyboural.

„Marku, ty nikdy nezklameš, vždy nezodpovědný. Musím si rozmyslet, zda je bezpečné ti něco svěřit.“ Marek se zarděl a klopil oči. „Marku, už nejsme malé děti, nejde o rozbitá okna, jde o životy lidí, to nehodlám riskovat.“

Marek poznal, že situace je vážná. Po zbytek večeře byl zamlklý. Když jsme se vrátili na Příkop, Marek mne po celý čas pozoroval. Bylo zřejmé, že přemýšlí a zvažuje své chování. Našel odvahu a oslovil mne, požádal mne, abychom si někde v klidu promluvili.

Vyšli jsme na střešní vyhlídku. Nevěděl, jak začít.

„Simon, veľmi má to mrzí, viem, že som… debil, ale chcem sa zmeniť. Snažím sa, ale niekedy sa mi to nedarí. Z otcom i mamkou sme sa už niekoľkokrát preto pohádali, ale je to akosi vo mne schované a naraz sa to vyvalí.“

„A o to ide, si už dosť starý na to, aby si dokázal ovládať svoje túžby a emócie, pokiaľ to nedokážeš, nemôžeš dospieť, keď nedospeješ, nemôžeš založiť rodinu. Zklameš v práci, v rodine i v živote.“

„Prepáč, polepším sa, budem sa viac snažiť,“ objal mne a položil tvář na mou hruď. Cítil jsem slzy, měl jsem zkropenou košili. Chtěl jsem mu věřit, ale nevymstí se mi to?

„Dobre, Marku, ale je to posledná príležitosť, nemôžem toľko riskovať, ide o životy a já nechcem mať kvôli tomu, že som ti veril výčitky do konca života.“

„Sľubujem!“ Políbil mne, a opět na rty, až jsme skončili v pevném objetí se žhavými polibky.

Vrátili jsme se ke klukům, zrovna se Suzi loučila.

„Ako sa máš? Si v poriadku?“

Usmála se: „V poho, až na tie chute a rána, netušila som, že to býva tak hnusné.“ Uculila se. „Neboj sa, zvládnem to.“

„Budeš musieť, keď už si vezieš Mercedes.“

Pověsila se mi kolem krku a zlíbala mne.

„Ten je pre mňa?“

„Sľúbil som ti ho, alebo nie? Žeby som to poplietol a sľúbil ho niekomu inému?“ žertoval jsem.

Uculila se: „Ďakujem ti, Simon, nikdy som si nepredstavovala, že i chalani môžu býť taký slušný a dobrý.“

„Hlavne buď na seba opatrná a nič si nemusíš odopierať, s čímkoľvek sa na mňa môžeš obrátit, a to nehovorím len preto, že nosíš moje deti.“ Políbil jsem ji, pohladil a doprovodil do jejího pokoje.

Jen co vešla do pokoje, okamžitě zavýskla a vyběhla z pokoje.

„Simon, Simon, kopú!“ Vzala mou dlaň a položila si ji na obnažené bříško. Po chvilce jsem skutečně ucítil jemné zavlnění. Pak opět další.

„A nie je to večera?“ zažertoval jsem. Plácla mne.

„Poď!“ Lehla si na postel a odhrnula volné triko. „Polož tu tvár!“ Ukázala na místo na bříšku.

Zlehka jsem položil svou tvář na bříško, bál jsem se, že je budu tlačit. Bylo to moc příjemné spojení, cítil jsem takové jemné pohyby, připadalo mi to, jako by mne chtěli pohladit po tváři. Byla to má představa, mé přání, ale kdo může tvrdit, že se pletu? Chvíli jsem se v tom vyžíval, než jsem to místo políbil, pak i Suzi na tvář a popřál jsem všem třem dobrou noc.

Kluci na mne nečekali a už byl rej v plném proudu. Marek mi uchopil ruku a stáhl k sobě. Líbal mne, jako bychom se neviděli dlouhou dobu. Polibky směroval níž a níž a pak mi olízal již vlhký žalud.

„Toto mi bude v Štetíne chýbať.“

Nenasytně se ukájel, než se rozhodl zajezdit si a nasedl na mne. Jak se nadzvedával a dosedal, jeho ocas hlasitě pleskal o mé břicho a rozprskával jeho slastnou šťávu.

Přišel k nám Vaska. Ukázal jsem na Markův již krásně vyšponovaný ocas a naznačil mu, že si na něm může zajezdit, aby si na něj nasedl.

Udiveně se na mne podíval: „Uneseš nás?“

„Jen se neboj, něco snesu.“

Vaska pomalu nasedal na Markův kůl, já ho rukou přidržoval a směřoval na jeho dírku, když se Markův žalud dotkl jeho dírky, lehce se zachvěl a opatrně, pomalu se soukal níž a níž. Po chvíli už hopsal kozáčka, házel hlavou a slastí sténal. Takové dovádění nikdo z nás dlouho vydržet nemohl. a jak začal Vaska stříkat na Markova prsa, ten jen zaklonil hlavu a plnil Vaskovi nitro, já nečekal ani o vteřinu déle a totéž jsem nadělil Markovi. Znavení, ale šťastní jsme se rozchechtali. Večer ještě zdaleka nekončil a všichni jsme se hodně vydováděli.

V sobotu jsme se zašli podívat na Ovocňák, jak pokračuje naše prezentace. Radek se chlubil, že naše sportovní oděvy se velmi dobře prodávají. Pepa zase, že lidé hodně mají zájem o vířivky a sprchové boxy, ale i o stylové zařízení do kuchyně od francouzské firmy La Cornue.

Zavolal jsem Veronice. Když mne zaslechla v telefonu, hrozně se rozchechtala.

„Víš, kolik jsi dostal neslušných jmen?“

„Asi hodně, každý den nejméně sto.“ Smáli jsme se oba.

„Měl jsi je slyšet, jak tady kňučí celý týden.“

„A kde jsou?“

„Šli nahoru do hospody, oba.“

„Musím jim to sundat, už mi je jich líto.“

„Já bych jim to nechala ještě týden.“

„Nebuď krutá!“

Dojel jsem do hospody, Matys zaměřoval různé prostory a Tadek zapisoval míry do nákresů. Když mne zahlédli, nejdříve s nadšením se ke mně skoro rozeběhli, ale jejich klícky jim to nedovolily.

„Jak se máte, pánové?“

„Jak se můžeme mít, nevíš?“ vztekle mi odpověděl Tadek.

„Copak jsi nespokojen? Mám přijít až příští týden?“

„Neopovaž se, víš, že je to mučení?“

„Mučení je aktivní činnost, já jsem použil jen pasivní ochranu.“

„Ale, ale…“ brblal Tadek.

„Jaké ale? Nemám se vám omluvit?“

„To bys měl!“

„A že vy jste se omluvili, co, nebo se pletu?“ Už neměl slov. „Tak co? Chcete to sundat, nebo se vám to zalíbilo?“ Přikyvovali. „Na co čekáte?“

Honem si rozepínali kalhoty a já se kochal.

„To je krásné, měli by vás vystavovat ve Zverimexu,“ rozchechtal jsem se.

„Ty se směješ, ale víš, jaké je to utrpení?“

„Nevím, já jsem hodný.“

„To jo! Jsi tyran!“ Ale už se uculoval, protože jsem mu odemkl klícku. Následoval pak Matys, okamžitě se jim klacky topořily.

„Nechtěl bys nás toho zbavit?“ ukazoval Tadek na svůj ocas trčící k nebi.

„Copak jsem prase? Určitě toužím po takových zapařených smraďoších.“

Uraženě si prohlíželi své klacky a snažili se i intenzivně čichat.

„Takže, aby bylo jasno. Dnes žádné ulevování, našetřil jsem si to, tak je to moje. Žádné honění, stříkání. Večer v sedm přijdete na Příkop, hezky vymydlení, vypláchnutí a v plné síle. Jestli si ulevíte, tak to budete nosit dva týdny. Já si připravím pomůcky ze své sbírky. Mám pěkný jezdecký bičík z Anglie a také postroje. Důtky a plácačky z Francie a mnoho dalších hraček, tak si uděláme takový 'Večer plný her'. Tady máte mastičku, až se vykoupete, tak po osušení si potřete rozkrok, jenom lehounce, šetřte si ji, je vzácná, nikde ji nekoupíte.“

Uculovali se. Večer je smích přejde. Nemohl jsem se dočkat večera.

Přes den jsem pořešil co nejvíce úkolů. S Pepou jsme se domluvili, že do týdne vyklidí podzemní sklady u Slaného, provedou důkladnou penetraci podlah, nainstalují bezpečnostní systém napojený na policii a bude tam celodenní služba. Ocelová pancéřová vrata byla v dobrém stavu, potřebovala jen povrchovou úpravu. Připraví i speciální podvozek pro manipulaci s osobními vozy.

„K čemu to potřebuješ?“ vyzvídal.

„No, radši si sedni! Koupil jsem padesát vozů Bugatti, z toho jsou jen dva pojízdné, ostatní uskladníme tady a budeme je restaurovat, většinou jsou to veteráni. Takže asi si uvědomuješ, že budeme potřebovat partu šikovných automechaniků. Tím zaúkoluj Mirka, ať je shání třebas po celé republice. Slibte jim byty v Praze a dílnu ve statku, kde máme dopravu. Až bude sklad připraven, tak to Mirek s kluky budou dovážet z Itálie.“

„Ty ses zbláznil,“ chechtal se, až se nakonec přece jen posadil. „Co s nimi budeš dělat?“

„Vystavovat! Víš, kolik lidí zbožňuje veterány? Vybudujeme muzeum, je to výhodné jako investice a neodvádíš daně, naopak můžeš využívat různé dotace a fondy.“

„Kam ty chodíš na takové nápady? Já se ti nestačím divit.“

„Chodím s otevřenýma očima.“

Smáli jsme se.

„Pepo, poptávejte u nás veterány, i poškozené, zpovídejte lidi, rozhoďte sítě. Olda bude dost jezdit mezi lidi, protože za měsíc začne stát s restitucemi pozemků a já chci vykoupit co nejvíce těch restitucí, tak ať se také vyptává i na vozy, nemusí to být jen osobní, ale i nákladní, nebo speciální, anebo zajímavé stroje a mechanizmy. Neumíš si představit, kolik je nadšenců do hasičské techniky.“

Kroutil nechápavě hlavou.

„Pepo. Musím to dělat, jinak budu platit daně jako mourovatý. Jenom tento týden jsem vydělal čistého dvě stě šedesát miliónů dolarů. Na daních bych musel odvést sto sedmnáct mega dolarů, to bych naplnil sám státní rozpočet. Takže co investujeme, nedaníme.“

„Si děláš srandu?“ Nevěřícně kroutil hlavou. „Co to děláš za kšefty? Doufám, že tě nezavřou. Je to čisté, legální?“

„Neboj se, nepotřebuji špinavé peníze. Nikdy jsi neslyšel o tom, že peníze leží na zemi, jen je stačí posbírat? Zprostředkovávám obchody, sám nic nekupuji ani neprodávám, jen inkasuji provize,“ uculil jsem se. „Mám jednu nabídku na obrovský kšeft, ale ten musíme realizovat sami. Koupit tisíc tun stříbra a prodat ho, nebo nechat si ho jako investici. Problém by mohl být při jeho uskladnění, je to velká zátěž a podlahy v našich skladech by to nevydržely. Počítal jsem a plný jeden kubík má deset tun, jenže jsou to malé slitky, takže je tam hluchý prostor, plus obal, takže to vychází cca desetkrát nižší hmotnost. Museli bychom to rozložit na plochu a moc nestohovat. Nevím, v jakých bednách je to baleno.“

„Komu chceš prodat takové množství stříbra?“

„Státu, ten totiž má podle zákona povinnost vykoupit od občanů nabídnuté drahé kovy a u nás je pevně stanovená výkupní cena, která je dvakrát vyšší než na burze. U nás se nepoužívají ceny podle burzy. Byl by to obchod s výnosem přes dvě a půl miliardy korun, jenže to by asi stát takové množství nevykoupil, to je více než procento státního rozpočtu.“

„Uff! To jsou čísla mimo mé chápání,“ rozesmál se Pepa.

„No, musím zjistit, kolik toho stát je ochoten vykoupit, nechci mít ve skladech složeno tuny stříbra několik desetiletí.“

„Ty skutečně máš na to peníze? To jsou šílené prachy.“

„Před chvílí jsem ti říkal, že tento týden jsem vydělal více než dvakrát tolik. Kašlu na to, stříbro moc nejede, koupím asi deset tun, to nebude taková zátěž, něco snad prodáme ihned a zbytek může být jako investice, taková jistina.“

Je to moc starostí, ale stále ve mně vrtal ten červíček.

***

Nakonec jsem se rozhodl, že zkusmo koupím sto tun, s metalurgickou firmou ve Švýcarsku jsme se dohodli na dodávce deseti tun týdně, abychom měli časový prostor pro manipulaci a nabídky. Naplnili jsme státní rezervy, všechny mincovny a klenotnické firmy. Dobrý nápad byl nabídnout to bankám a investičním firmám, uviděly v tom dobrou příležitost pro rozšíření nabídky zákazníkům. Investiční firmy byly jako posedlé a my jsme dojednali dodávku dalších sto tun, zejména když jsme jim nabídli, že tyto zásoby mohou mít u nás dočasně uskladněné. Časem se stalo, že některé zásoby po zkrachovaní investičních společností propadly v náš prospěch, protože se likvidace těchto společností často protahovaly, zejména různými obstrukcemi a odvoláváním a jmenováním nových správců konkurzní podstaty. A náklady na skladování rostly a rostly, až dosáhly hodnoty úrovně investičních prostředků, tak jsme požádali soud o převod jako náhrady nákladů. Většinou se soudci chtěli zbavit dalších starostí a se souhlasem správce nám nárok byl přiznán.

Protože se po nějaké době trh nasytil, hledal jsem další možnosti. Vzpomněl jsem si na to, jak Henry obdivoval náhrobek Svatého Jana Nepomuckého, a napadlo mne zřídit stříbrotepeckou dílnu. Zpočátku jsme měli potíž sehnat skutečně zdatné odborníky, ale povedlo se nám přilákat jich několik z Anglie a dokonce až z Indie a jiných krajin jihovýchodní Asie, zároveň jsme jejich pomocí získali v těchto krajinách i obchodní kontakty a odbytiště pro naše výrobky, no největším odběratelem byla Amerika. K mému údivu USA nebyly největším odběratelem, ale Mexiko a také hodně dalších krajin jižní Ameriky. Naši mistři stříbrotepci také vychovávali své pokračovatele. Často jsem využíval jejich dovedností k tomu, aby vytvořili mistrovské dílo, které jsme při různých příležitostech okázale věnovali hlavám států. Věděl jsem, že jejich přisluhovači se budou chtít pochlubit také podobným servisem, a tak nás zaplavovali objednávkami.

Etablovali jsme se také jako jeden z největších dodavatelů pro elektrotechnický průmysl, zejména po boomu počítačů a mobilních telefonů. Stali jsme se výhradním zástupcem Švýcarské metalurgické společnosti pro vzácné kovy, všechny nákupy stříbra, zlata, platiny a dalších drahých kovů, které firma zpracovávala, probíhaly prostřednictvím naší společnosti. Stáli jsme na vrcholu obchodu s investičními a strategickými kovy. Měli jsme své zásoby strategicky rozmístěné po celém světě. Největší zásoby jsme měli v nejzabezpečenějším skladišti na světě v New Jersey. Své poklady zde ukládaly státní banky z celého světa, největší boháči a také většina různých uzurpátorů, kteří si svým postavením nemohou být jistí. Oproti tomu je Fort Knox jako žebrácký klobouk. Zde je uloženo asi dvacetkrát více zlata, ale není to jen zlato. Jsou zde uložené i další cenné komodity, různé vzácné kovy, drahokamy, ale i umělecká díla, sbírky a šperky. Je to největší pokladnice světa, o které se ale nemluví, nikdo neví, kde je. Přístup do ní není nikomu dovolen, ani prezidentům. Zákazník svěří předměty do úschovy podobně jako do trezoru v bance, jen s tím rozdílem, že do trezoru ho odváží personál v zabezpečené schránce s unikátní pečetí a pečetí zákazníka podle jeho volby. V případě standardních slitků běžných kovů se jen eviduje hmotnost a předává se na otevřené paletě, ale je označena štítkem majitele, tak aby nedošlo k záměně.

***

Nemohl jsem se dočkat večeře, zejména toho, co bude po večeři. Matýsek s Tadkem už stepovali před vchodem, když jsme se vraceli z večeře. Klukům jsem se omluvil, že mám co řešit s kluky, a ukázal na ty zlobivce, takže se musí pro dnešní večer obejít beze mne. Vyšli jsme do posledního, čtvrtého patra. Již před měsícem mi naši mistři truhláři a najatí čalouníci vyrobili mučírnu podle mých návrhů, ale zatím jsem ji neotestoval, nebyl důvod ani příležitost. Když jsem je zavedl do hlavní místnosti, padly jim čelisti. Koukli na mne, pak na sebe, poté se rozhlíželi po všem zařízení. U Matýska jsem pozoroval, jak se mu lesknou oči. Obcházeli vše a osahávali detaily, hladili kůži, prohlíželi pomůcky. Matys vzal jezdecký bičík a zkusmo se uhodil přes stehno. Asi to přehnal, protože okamžitě vyjekl.

„To toho moc nesneseš,“ s pohrdavým úšklebkem jsem se na něj podíval.

Nabídl jsem kávu, položil jsem na stůl láhev koňaku a baňky.

„Nalijte koňak, já připravím kávu.“

Nenápadně jsem pozoroval, jak se Matýsek snaží nalít koňak a ruce se mu klepou. Tadek se na to nechtěl koukat, vzal mu láhev a nalil nápoj do sklenic. Přisedl jsem si, moc do řeči jim nebylo. Neustále jim oči bloudily z jedné věci na druhou. Vzal jsem do ruky důtky a jemně si je protahoval mezi prsty. Na Matýskovi byl znát jemný třes.

„Nemůžeš se dočkat?“ Polkl nasucho a jen jemně přikývl. „Takže pro tebe to vlastně bude odměna,“ zachechtal jsem se.

Nejistě se na mne podíval, čekal, jaký ortel vynesu, nebyl si jistý, co ho vlastně čeká.

„Proto za trest se budeš jen koukat.“

Oba vytřeštili oči. Tadek měl rád drsnější sex, ale nějakým výpraskem a podobnými praktikami jsem si u něj nebyl jist. Jsem zvědav, jak bude reagovat.

Podal jsem mu důtky: „Hezky se tím masírují koule,“ usmál jsem se. „Pohlaď je, ucítíš tu hebkou kůži. Je to ten nejkvalitnější materiál.“

Pobídl jsem je k přípitku. Usrkávali jsme si, ale atmosféra byla stále nejistá, napjatá, pro ně.

„Svlékněte se! Matys, pojď!“ Ukázal jsem na velký kruh z nerezové oceli, který mi vyrobili naši zámečníci podle vzoru leteckého trenažéru, byl v několika kloubech a mohl se otáčet jak kolem vertikální, tak i horizontální osy. Dole byla stupačka pro dvě nohy, po stranách v rozpětí asi metru byly stupačky menší, jen na jednu nohu. Nahoře byly také v rozpětí metru úchytky na ruce. Vše bylo čalouněné a opatřeno koženými pouty.

„Stoupni si tady a chytni se madel nahoře,“ ukázal jsem mu, kde.

Připoutal jsem mu jak ruce, tak i nohy. Škrtl jsem mu prstem o bradavku, už ji měl hezky zduřelou a ocas napjatý. Škubl sebou a vydal jemný vzdech.

„Líbí?“

Přikývl. Vzal jsem škrtidlo a nasadil mu ho na pěkně napjatý ocas. Nejraději bych ho do sebe nasoukal a vysál z něj vše, co si nastřádal za celý týden, ale hra teprve začíná.

„Tadku! Pojď!“ Ukázal jsem na druhou konstrukci. Nehnul se. „Nikdy se neopakuji!“

Zavrtěl hlavou a vzdorovitě se na mne podíval.

„Neprosím tě, donutím tě.“

Přiblížil jsem se k němu. Viděl jsem, jak zatnul prsty v pěst, ale chyba v jeho úsudku, nezaujal bojový postoj, nezvedl ruce. Byl jsem v optimální pozici a rozhodl jsem se ji využít a využít i moment překvapení. Zapřel jsem se pravou nohou a ruka mi s pokrčenými prsty a nastaveným zápěstím prudce vystřelila proti jeho solaru. V momentě odletěl na dva metry a ležel na podlaze natažen jako v bezvědomí, jen jeho oči nechápavě na mne koukaly. Nebyl schopen se hnout, nemohl se nadechnout, nemohl vydat ze sebe hlásku. V očích měl zděšení. Co se stalo? Určitě si tu otázku pokládal. Sklonil jsem se k němu. Upoutal jsem mu nohy do pevné ocelové rozpěrky. Totéž jsem mu udělal i s rukama nad hlavou. Po chvilce zjistil, že se už může nadechnout.

Mezitím když Matýsek pozoroval se zděšením, co jsem udělal, rozbrečel se: „Simone, prosím, nezabij ho! Prosím, udělám pro tebe, co budeš chtít, jen mu pomoz, nech ho žít.“

„Dobře, ale nesmí se dál vzpouzet!“ Dal jsem mu pořádnou facku, až Tadek zalapal po dechu.

Přistoupil jsem k Matýskovi. „Spokojen?“ Přikývl. „Uvědomuješ si, co jsi mi právě slíbil? Opět přikývl. „Jsem rád, že si rozumíme, jen brácha bude potřebovat zřejmě trochu zkrotit.“

Přivřel oči a ronil slzy. Naklonil jsem se k němu a tiše zašeptal: „Jen jsem mu vyrazil dech, bude v pořádku.“ Přes slzy se hezky na mne usmál a zašeptal jemné 'Děkuji'.

Vrátil jsem se k ležícímu Tadkovi. Uvědomil si, že je mi vydán na pospas, nemohl se hnout, jen přizvedávat zadek a hlavu.

„Budeš ještě vzdorovat mým přáním?“

Mlčel. Zatím se nezlomil. Ze zdi jsem si vzal ovládání pro malou kočku, kterou jsem měl pod stropem. Když se pojezd rozezvučel, viděl, jak nad něj přijel naviják s hrozivým ocelovým hákem. Ze skříně jsem vyndal kožený postroj na tělo s ocelovými kroužky. Nasadil jsem mu postroj, snažil se vzdorovat tím, že se nechtěl přizvednout, ale jak měl vzpažené ruce v rozpěrce a chtěl je proti mně předpažit, přizvedl se a ten moment mi stačil na to, abych mu pod paže vsunul popruh. Strčil jsem do něj a on opět ležel bezmocně s nataženýma rukama. Uvědomil si, že nemá šanci, studoval tělovýchovu a věděl, že stačí málo, abych mu zabránil si sednout, na to potřebuje získat určitou setrvačnost v pohybu a to jsem mu nedovolil. Zasunout popruh pod jeho zadek už takový problém nebyl. Po straně jsem mu popruhy propnul, aby se mi nevyklouzl, spustil jsem řetěz s hákem až na jeho prsa. Otřásl se, když ucítil na hrudi chladnou ocel háku. Zahákl jsem ho za velké oko na zkřížených popruhách. Když ho naviják zvedal, se zděšením pozoroval prostor pod sebou. Zajel jsem s ním nad pěkně vyčalouněnou lavici, na konci které byly klády pro ruce a nohy. Klády byly po stranách upevněné k dřevěným ramenům, která byla pod lavicí nasazena na hřídel a klikou se pomocí rohatky a západky daly polohovat podle potřeby. Položil jsem Tadka na lavici a upoutal ruce i nohy do klád. Rozpěrky jsem mu už mohl sundat. Ležel tam natažený, vydaný mi na pospas a pln vzdoru.

„Proč vzdoruješ?“ Neodpověděl, jen bleskl po mně očima. Pohladil jsem mu tvář. „Vypadáš ještě více sexy, když se vztekáš.“ Dal jsem mu hudlana. Na chviličku jsem si pomyslel, že na mne plivne, ale polkl to.

„Slíbil jsem večer plný her, tak si pohrajeme.“ Usmál jsem se na něj. „Aby ses mi nazdařbůh nevystříkal.“ Vzal jsem škrtidlo a nasadil mu ho. Jemně jsem mu ocucal ocas. Bambuli měl na prasknutí, kdybych mu to udělal bez škrtidla, tak už bych měl plná ústa. Lehce jsem mu promnul koule. Slastně vzdechl.

„S-Si-mo-ne. Pro-símmm.“

„Copak, o co prosíš?“

Opět zarytě mlčel. Projel jsem mu rukou od pytle k dírce a prstem mu polechtal rozetku. Ucítil jsem, jak se mu otevírá dírka. Toužil po mně, toužil po tom, abych ho pořádně projel, ale to si ještě chvíli počká.

„Jsi zrůda! Proč mne tak trápíš?“

„Protože! Přemýšlej! Za každou urážku budeš potrestán. Takže za tu zrůdu očekávej trest.“

Zatočil jsem klikou a zvedl mu nohy do vertikální polohy. Ležel tam krásně natažen s vyšpulenou prdelkou a nohama do praku. Nádhera. Usedl jsem si těsně za něj, můj tvrdý ocas ho kloval kolem dírky, vzal jsem ho do ruky a roztíral mu svou šťávu kolem. Dírka mu intenzivně a nedočkavě pulsovala, otevírala se a zpět zavírala. Zvedl jsem svůj klacek a více se na něj natlačil, bambulí jsem mu šťouchal do pytle, jako bych s jeho koulemi hrál kulečník. Neustále mu cukaly podle toho, jak se mu napínal vzrušením ocas. Jemně jsem mu ho několikrát projel v dlani. Cítil jsem jeho neskutečné napětí. Zatlačil jsem palcem na jeho dírku a on do ní vklouzl bez odporu. Několikrát jsem mu v ní palcem zašťoural. Měl pevně zavřená víčka. Podíval jsem se na Matýska, měl opět slzy na krajíčku, ne bolestí, touhou. Opřel jsem se tělem o Tadkovy svalnaté, pěkně chlupaté nohy. Dlaně jsem mu položil na půlky, jemně mu je promnul, palce mi směrovaly k dírce, tak jsem mu na ni zatlačil a ony se mu do ní vnořily. Slastně zasténal.

Pokračoval jsem a po stehnech pomaloučku sunul dlaně, čechraje jeho hebké světlé chloupky. Když jsem byl v podkolení, pokrčil kolena a zvedl zadek, jako by chtěl naskočit na můj klacek, ale nepovedlo se mu to.

„Chceš mě?“ Jemně přikývl. „Nejdříve je trest! Odměnu si zaslouží jen poslušní otroci.“

Vztekle se na mne podíval. Čekal jsem, že na mne vyplázne jazyk nebo řekne něco neuctivého. Jen pevně sevřel víčka, uviděl jsem, jak se mu vykutálela slza, jedna jediná, ale mně to stačilo. Nepotrvá to dlouho a je můj. Dlouho už odolávat nevydrží. Jeho zatvrzelou vzpurnost zdolává jeho touha.

Políbil jsem mu tvrdá lýtka, pak jsem mu je dlouze olízal. Zachvěl se, nádherně. Pomaličku jsem se sunul zpět k prdelce. Vstal jsem, otevřel oči, zvědav, co na něj chystám. Vzal jsem do ruky důtky, zašvihal jsem jimi a ony zasvištěly, jemně, jako když vítr ševelí listím. V očích se mu objevil strach. Konečky jsem ho jemně hladil od břicha k bradě a zase zpět. Postavil jsem se za něj a díval na jeho naducaný pytel, krásný, výstavní, ne, nezničím mu ho, nepoškodím, ale polechtat ho důtkami bude jistě hodně vzrušivé, myslím pro něj, i když to ještě neví.

Postavil jsem se z pravé strany, protože jsem pravák, a roztáčel jsem důtky. Rozsvištěly se, když nabraly dostatečnou rychlost, téměř byly nehlučné. Pomaličku se přibližovaly k jeho koulím. Když ho poprvé zasáhly, byl zděšen a škubl sebou.

„Když sebou budeš škubat, bude to bolet, protože to nemohu ovlivnit.“

Držel jak pařez, opět jsem je roztočil a jemně ho zasáhl. Lehce zasténal a já pokračoval, jen tak, že to spíš vypadalo, jako bych kolem něj jenom vířil vzduch, ale vím, že jsem na ně dosáhl, protože nabíraly krásně rudou barvu. Tadek už jenom toužebně sténal. Ocas měl jako víno, temně rudý, a vypadal, že každou chvíli praskne. Odložil jsem důtky. Opět jsem usedl za něj, nechci mu způsobit nějakou újmu.

Vzal jsem jeho ocas do úst a snažil se zapamatovat si každé jeho zaškubání. Povolil jsem jeho škrtidlo, v ten moment z něho lítalo semeno jako z kulometu, nestačil jsem ani polykat a teklo mi po bradě. Když skončil, jen úlevně vydechl a podíval se na mne, pak se šíleně rozchechtal. Teklo mi jeho semeno po bradě. Přisunul jsem se mezi jeho nohama až k ústům a nechal ho slízat zbytek semene z mé tváře.

„Stejně jsi hajzl! Tak dlouho mne trápit,“ chechtal se.

„Drzej! Opět chceš potrestat?“

Vrtěl hlavou. Než si stačil všimnout, vzal jsem vajíčko a gel. Vmáčkl jsem mu gel do dírky, jen jemně zaševelil a už jsem mu tam nacpal i vajíčko. Překvapeně koukal a asi přemýšlel, co mu to způsobuje tu rozkoš. Nastavil jsem mu jemné vibrace, nechtěl jsem ho mít rozdrážděného, ale udržovat ho v napětí.

Šel jsem k Matýskovi. Toužebně se na mne díval. Nespustil zrak z mého ocasu, ještě ho nikdy neviděl. Možná mu Tadek něco o mně řekl. Teď zíral. Ocas také měl na prasknutí, celou dobu nás s Tadkem pozoroval, a tak se ani nedivím. Jenže jeho trestat je nesmysl, je to kontraproduktivní. Potřebuji, aby si zalíbil něco jiného, a co nejvíce zatlačit do pozadí touhy po mužích. Určitě nevypadám jako žena a o tom, že bych mu nabídl svou dírku, to ani ve snu. Tak co s ním? Veronice se lehce řekne, přemluv ho, odnauč ho, když bude nejhůř, tak mu vyhov. To nemá smysl, je to jen prodlužování utrpení. Stále mi na mysl přicházela Juditka s Markem, tam by mohlo být řešení. Zkusím je dva dát do hromady, dát jim prostor, aby si o tom popovídali, řekli své postřehy o svých touhách. Teprve až nebude jiné východisko, tak najít někoho na jeho uspokojení.

Zašel jsem ke skříni a rozhlížel se, co bych na něm použil. Zrak mi padl na pštrosí péro. Chce nářez a já ho budu dráždit jemností. Sám jsem byl zvědav kam to dospěje. Když mne Matys spatřil, honem kroutil hlavou.

„Ne, ne, ne. Jsem lechtivý, jestli se mne tím dotkneš, tak se podělám.“

Smál jsem se a Tadek sebou házel na lavičce. On se bráchovi posmívá?

„Podívej na Tadka,“ šeptl jsem Matýskovi. Vzal jsem ovládač a přidal mu na vibracích, jeho tělo nejdříve ztuhlo a pak sebou házel úplně jinak. Sténal a hekal. Neartikulovaně něco řval.

„To je za škodolibost.“

Ubral jsem mu zpět na nižší vibrace a on se zklidnil. Já už pírkem lehce projížděl Matýskovi po nohách od kotníků nahoru, až jsem mu polechtal naditý pytel. Chvěl se a zatínal zuby. Protáhl jsem mu ho pod pytlem k roklince a postupoval nahoru po páteři. Jeho chvění se zvyšovalo, a když jsem mu lechtal krk pod bradou a posouval se pod ucho, to už řval, že to nevydrží. Začal se třást, ale já jsem pokračoval na druhou stranu, opět jsem mu projel pod uchem a namířil si to na prsa a bradavky. Naskočila mu husí kůže. Namířil jsem do podpaží, to se opět roztřásl a škubal sebou, když jsem po jeho boku sjížděl k jeho zářícímu klacku. Viděl jsem, jak se jeho bambule napíná při každém dotyku pírka jeho koulí.

„Simone, prosím, prosím, stačí!“

Sklonil jsem se a lehce mu olízl napjatou bambuli. Slízal jsem mu šťávu rozkoše, která se i přes zaškrcení jemně ronila ze žaludu. Cítil jsem na jazyku, jak to v jeho bambuli zaškubalo a vyronil trochu šťávy. Je nádherný a roztoužený. Vzal jsem vibrátor a dráždil jsem mu zespoda koule, zajížděl jsem mu na hráz. Rozklepal se jako sulc. Oči pevně zavřené a slastný výraz ve tváři. Uchopil jsem bičík a silně ho uhodil přes hýždě. Bolestně zařval. Vyhrkly mu slzy. Olízal jsem mu bambuli a pak jsem se zvedl a pohrával si s bradavkami. Ztvrdly mu, trčely a tmavly. Ožužlal jsem mu je a jemně se do nich zakusoval. Slastně přivřel oči a já mu opět uštědřil ránu bičíkem na prdel. Takto a podobně jsem ho dráždil, a když byl roztoužen a spokojen, dostal ránu bičíkem. Byl to opačný postup, než který praktikoval. Já ho rozdráždil, a když se mu to líbilo, dostal ránu. Později když jsem ho dráždil a on se vzrušením chvěl, ronil slzy a roztřásl se v očekávání rány.

Když jsem seznal, že pro dnešek má toho dost, pohladil jsem mu prdelku. Nečekal něžné pohlazení a hlasitě se rozplakal.

„Proč brečíš?“ zeptal jsem se.

„Protože je to krásné, něžné, příjemné.“

Pohladil jsem mu tvář a pak i políbil. Hladil jsem ho po hrudi a ruka mi sjížděla níž a níž až k jeho roštíčku nad ocasem. Počechral jsem mu ho. Poklekl jsem před něj, kochal jsem se pohledem na napjatý krásný ocas, který netrpělivě čekal na úlevu. Olízal jsem mu ho a chvíli si s ním pohrával a pocucal. Koule také vypadaly, že každou chvíli explodují. Jemně jsem mu je promnul, slastně se kroutil, a když jsem prsty zajel dál k hrázi, podlamovala se mu kolena. Toužebně sténal. Pojal jsem jeho úd do sebe, jak jsem nejvíce dokázal, a několikrát jsem zacukal hlavou. V jeho ocasu to silně škubalo, uvolnil jsem mu škrtidlo a nechal ho stříkat své semeno do mého krku, nedýchal jsem, abych se neudusil, jen jsem polykal. Řval rozkoší i úlevou, sténal a hekal.

„Jsi neskutečný ďábel, Simone!“

Plácl jsem ho přes seřezaný zadek. Bolestně sebou škubl, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Postavil jsem se za něj a přimáčkl se mu na záda. Toužebně vzdechl.

„Vejdi do mne! Prosím!“

„Naučím tě jemné a něžné milování. Přesvědčíš se, že je to hezčí než seřezaný zadek.“

Zezadu jsem ho objal a dráždil mu bradavky. Hladil jsem mu jemnými dotyky prsa, bříško i podbřišek. Po chvíli má ruka narazila na jeho opět ztopořený ocas. Dráždil jsem mu ho jemnými dotyky. Když jsem mu hebce zajel prsty do třísel, rozklepal se. Tak tohle je jeho slabina, a to doslova. Pokaždé, když jsem mu zajel do slabin, jeho reakce se opakovala. Culil jsem se. Jedna nula pro mne a Veroniku. Pohrával jsem si s jeho klackem a můj se mu otíral o prdelku a těsnal se mu do roklinky. Využíval toho a otíral se mi o něj, já byl tvrdý jako z ocele. Vzal jsem svůj ocas do ruky a otíral se mu kolem dírky. Po rozetce jsem mu roztíral svou šťávu rozkoše. Slastně sténal a snažil se narazit na mou bambuli. Vždy jsem se mu vyhnul a on byl o to více roztoužen. Opět jsem si před něj poklekl a vychutnával si jeho tepajícího ocasu. Jeho vzrušení se rychle stupňovalo a ze stenů přecházel ke kňourání a prosbám, abych ho projel.

Když byl řádně vydrážděn, odešel jsem k Tadkovi.

„Tak jak tě potrestám za tvou drzost?“

Uculoval se, konečně pochopil, že je to hra a já mu chci dělat jen dobře, i když to vypadá jako trest. Vzal jsem do ruky koženou plácačku. Když s ní plácneš tak akorát, ani málo, ani moc, tak krásně štípe. Nejdříve jsem mu s ní hladil hýždě a lehounce poplácal koule, jenom lehce hlesl. Trochu jsem přitvrdil. Zalapal po dechu, spíše z překvapení, že to bylo tvrdší, ale nijak hrozné. Opět jsem ho plácl a opět. Lehce zasténal a jeho pytel nabíral hezkou, zdravě červenou barvu. Ještě jsem mu uštědřil tři plácnutí, pak jsem si vzal do parády jeho hýždě a tam jsem přitvrdil, tam jsem mu nemohl nijak ublížit, tak jsem se na něm vyřádil a zkoušel jeho výdrž. Jenže málokdo si uvědomuje, že postupně si tělo pod stupňujícími ranami zvyká na bolest a jaksi se tím znecitlivuje. Když rány ustanou, tělo se vzpamatuje a obživne i palčivost.

Když jsem přestal, viděl jsem jeho hezky červeně vybarvenou prdelku. Pohladil jsem mu ji a políbil obě půlky. Uculil se, ale po chvilce, když tělo obživlo a prdelka ho začala pálit, viděl jsem, jak sebou šije. Culil jsem se. Hajzlík vzpurný, naučím ho poslušnosti. Jeho oči zase plály vztekem.

„Seš hajzl, pálí to jako čert!“

Napřáhl jsem ruku s plácačkou a rána na jeho prdelce hlasitě pleskla, hned za ní druhá stejně hlasitá na druhou půlku.

„Někdo zlobí, neví, co je to poslušnost,“ uculil jsem se na něj. Už mlčel. „Pánovi se nenadává a neodmlouvá! Pán hodné otroky odměňuje a zlobivé trestá. Odpros pána!“ zařval jsem a mé oči zajiskřily. Viděl jsem, že se vyděsil, takovou reakci ode mne nečekal.

„Prosím, promiň!“

„Pane!“ opět jsem zařval.

„Pane, prosím, odpusť mi mou troufalost.“

Viděl jsem, že to vyslovil s plnou vážností, měl strach.

Pohladil jsem mu prdelku a opět mu ji zlíbal. „Odpouštím ti, jsi poslušný kluk. Co si přeješ za odměnu?“

Zajiskřily mu oči: „Vymrdej mne!“ vychrlil ze sebe.

Ani se nestačil vzpamatovat a už ji opět měl, rána hlasitě pleskla.

„Někdo zapomíná na slušné vychování, ptal jsem se, co si přeješ, a neslyšel jsem pokornou prosbu.“

Dostal další ránu. Prdel ho musela už hezky pálit, oči mu vlhly.

„Pane, odpusť! Prosím pokorně, vejdi do mne.“

„Vidíš, jak to hezky umíš, když máš dobrého učitele, ještě z tebe něco bude.“

Pohladil jsem mu prdelku a opět mu ji zlíbal. Palcem jsem mu zajel do dírky, nedočkavě se otvírala a můj palec do ní zajel volně. Vytáhl jsem z něho vajíčko. Uchopil jsem ho za koule a pojal do úst jeho klacek. Byl perfektně tvrdý, pohrával jsem si jazykem na jeho bambuli. Vychutnával jsem si jeho touhu, cítil jsem jeho pnutí a těšil se, jak se to bude stupňovat. Potutelně jsem se culil, tak aby to neviděl. Byl zlomený, pokorně prosil, abych ho omrdal, musí si to ale ještě zasloužit. Po hrátkách s klackem jsem se chvíli věnoval koulím a dost tvrdě mu je cucal a žongloval s nimi. Jenom hlasitě sténal. Přešel jsem na jeho hrudník, obkročil jsem ho a vsunul mu do úst svého nabijáka. Projížděl jsem mu je krátkými zásuny, pak jsem ho nechal, aby mi ho olizoval a pohrával si s mou bambulí a ráfkem.

„Hodný kluk!“

Pohladil jsem mu tvář a on se tlačil chtivě na mou dlaň jako kočka, když se chce o vás otřít. Políbil jsem ho na tvář.

Odešel jsem k Matýskovi, Tadek zklamaně povzdechl. Matýsek nás pozoroval a opět byl tvrdý na kost. Uchopil jsem pevně jeho ocas a párkrát mu ho projel. Sténal a přirážel mi do dlaně.

„Otočím tě nohama vzhůru, tak ať nevyvrhneš večeři.“

Než stačil cokoli říct, uvolnil jsem západku a otočil kolo, zajistil jsem ho opět západkou. Poklekl jsem před něj a vsunul mu do úst svůj ocas. Chtivě ho hltal a cucal, olizoval a jazykem dráždil štěrbinku i uzdičku. Uměl to hezky, nečekal jsem to, mile mne překvapil. Já si také pohrál s jeho klackem, opětoval jsem mu jeho péči. Škoda, že má rodinu, ti dva bráchové by mi perfektně vyhovovali, jeden poslušný, hodný, druhý zlobivý rošťák, kterého ale lze ukočírovat. Nehledě, že mají perfektní těla, zejména nádherné prdelky.

Při mém rozjímání jsem se Matýskovi téměř vystříkal do úst. Ustál jsem to. Dnes mu v premiéře chci pořádně naplnit útroby jiným otvorem. Těším se na ten okamžik, moc, a myslím, že už to dlouho nepotrvá. Matýska jsem otočil zpět do normální polohy a odepnul jsem ho. Málem se složil, když sestoupil na zem, podlomila se mu kolena, zachytil jsem ho a pevně na sebe přivinul. Podíval se mi do očí takovým krásným pohledem, že jsem neodolal a dal mu roztouženou hlubokou pusu. Překvapil jsem ho, nečekal takovou reakci ode mne.

„Děkuji!“ slabě hlesl, stále v mém pevném sevření.

Mé ruce sjely na jeho prdelku a hnětly mu půlky. Slastně vzdechl a přivřel oči. Zasténal, když mé prsty mu projely roklinkou.

„Simone, prosím, prosím, pojď do mne. Šíleně tě chci, zblázním se z tebe, jsi perfektní. Tadek nelhal ani slovo o tobě. Nevěřil jsem mu, nic podobného jsem nikdy nepoznal. Myslím, že s tvou pomocí se zbavím závislosti na násilí. Doufám, že mne to naučíš.“

Políbil mne hluboce na ústa, setrvali jsme dlouho v tom polibku. Plácl jsem ho po prdelce.

„Běž si dát sprchu a výplach.“

Ukázal jsem mu, kde je koupelna, a on spěchal jako rozverné dítě. Ještě aby si poskočil. Uculil jsem se, dívaje se na jeho prdelku.

Popošel jsem k Tadkovi.

„Tak sis odpočinul, měli bychom přejít do další etapy.“

Uvolnil jsem mu pouta. Sklopil nohy a natáhl se s úlevou na lavici. Koukal na mne, nebyl si jist, zda si ještě hrajeme, nebo je konec.

„Co je další etapa, pane?“ zeptal se nesměle.

Pohladil jsem mu tvář: „Budeš si opakovat, jak se máš chovat, jinak to budeš muset napsat tisíckrát na ruličku toaleťáku, abys to neměl tak jednoduché a lépe si to tak pamatoval.“

Ušklebil se. Políbil jsem ho na tvář, pak opět na ústa, on mi dravě sevřel spodní ret.

„Chci tě, Simone! Vymrdej mne, prosím, pane, prosím. Zblázním se z tebe, umíš to se mnou jako nikdo jiný, dokážeš mne vydráždit pouhým pohledem. Jsi nejlepší. Roztrhni mi prdel, nevydržím už dlouho na tebe čekat. Chci tě, chci!“

Opět jsem ho pohladil a políbil.

„Až se vrátí Matýsek, tak si také uděláš hygienu, pak tě pěkně omrdám. Nebudu ti trhat prdel, to by ti z ní pak moc nezbylo a chybělo by mi to.“

Rozesmáli jsme se.

Kluci se vystřídali v koupelně. Matýska jsem položil na pohovku na záda. Celého jsem ho ocucal, ožužlal a zlíbal. Naše klacky se na sebe mačkaly, třely se o sebe a nedočkavě ronily slast. Přizvedl jsem mu nohy a zatlačil mu je na hrudník. Přidržel si je a já se kochal pohledem na jeho vyšpulenou prdelku. Konečně budu mít tu jeho vytouženou prdelku. Vím, že to nebude na dlouho, jen na dobu, než ho zbavím jeho závislosti na hloupém násilí, ale vynasnažím se a využiji každou vteřinu s ním.

Sklonil jsem se k jeho dírce a slintal jsem. Po mém prvním doteku jazykem slastně vzdechl a celou dobu neustal, jen měnil intenzitu. Občas jsem mu zastrčil prst či dva do dírky a on se hezky uvolňoval. Tadek vyšel z koupelny. Ukázal jsem mu, aby si ulehl vedle mne z druhé strany. Pohrával jsem si s jeho tělem stejně jako s Matýskem, navíc Matýsek mi byl k pomoci, také mu ožužlával bradavky a líbal se s ním, hladil ho. Svých ocasů se nedotkli, asi se báli, že je to nějaké tabu, incest. Já je určitě nebudu nutit do ničeho vzájemného.

Když byl Tadek celý zlíbán a ožužlán, také jsem si ho připravil do oblíbené polohy s nohama na hrudi, vyřádil jsem se na jeho prdelce, slintal jsem a olizoval rozetku, prsty zkoumal, jak se uvolňuje, ale jak jsem zjistil, nebylo to potřeba, byl už dokonale uvolněn. Nasadil jsem svou bambuli k jeho ústí a naposledy před vstupem do jeho kouzelných útrob jsem mu bambulí obkroužil rozetku, pak stačilo jemně zatlačit a já vklouzl do jeho nitra. Matýsek se zaujetím nás pozoroval. Zpočátku jsem se pomalu sunul do jeho hlubin a pak jsem jel jako drak, byl jsem tak nadržený, že jsem už na nic jiného nemyslel, jen na to jediné, pořádně mu to udělat, tak aby se nemohl postavit na nohy. Prdelku jsem mu vypodložil polštářem, zvedl jsem mu jednu nohu a bral jsem jeho dírku ze strany. Rozhekal se jako děvka, volnou rukou jsem mu zapumpoval klackem a už to z něj lítalo na všechny strany. Řval jako pominutý, byl sprostý a stále chtěl, abych ho roztrhl. Když už skoro upadal do mdlob, sklonil jsem hlavu a ocucal mu ještě hezky macatý klacek, než mu chcípl úplně a on se znaven schoulil k odpočinku.

Odskočil jsem si a osprchoval se. Sprcha mne osvěžila a já se pustil do druhého kola s Matýskem. Vyžíval jsem se v tom. Dlouho jsem si hrál s jeho dírkou jazykem, až Matýsek pomalu upadal do mdlob, celou dobu nádherně vzdychal a jemně sténal. Občas jsem mu kontroloval dírku prsty, to se vždy rozzářil a trochu ožil. Nastala chvíle mojí premiéry v jeho dírce, na tento okamžik jsem se dlouho těšil a teď nastal, dokonce na žádost jeho ženy, té, která byla jedinou psychickou překážkou. Nebýt jí, tak už jsem ho dávno převálcoval, a teď mi ho sama vnutila, tomu se říká paradox.

 Moje pronikání do jeho dírky bylo jako z odborné anatomické učebnice. Užíval jsem si každičký kousek jeho nitra, byl jsem v sedmém nebi, bál jsem se, že v něm nedočkavostí předčasně vybouchnu. Ovládl jsem se a oba jsme se v našem spojení vyžívali. Byl pěkně citlivý, pokaždé, když jsem se bambulí otřel jeho nejcitlivějšího bodu, nádherně se zachvěl. Byl jsem z něho ve vytržení, tak dlouho jsem po něm toužil a teď, teď mu konečně protahuji útroby, je nádherně sexy, je sexy, je sexy a já ho vydřu jako starou děvku, konečně. Ne, nemiluji ho, jen po něm toužím, je prostě k sežrání. Jeho prdelka je k sežrání a já ho sežeru. Miluji vymrdávat takové krásné mužné pevné prdelky a ta jeho je něco extra, extra třída. Jeho brácha není špatný, vypadá jako on, ale není to on, nevím, čím to je, asi je skutečně v tom nějaká chemie.

Dnes je výjimečný den, nezapomenutelný. Vymrdal jsem dvě nejvíce sexy prdelky. Projížděl jsem mu útroby už jako stroj, tam a zpět, tam a zpět, ale je to krásné a vzrušující. Pohled na jeho psí oči mne opět dostal a do žil se mi vlila další síla. Bušil jsem do něj, hlava mu nadskakovala, aniž by hlesl, byl jako v mdlobách a já jako stroj jel dál a hloub. Co je to se mnou? Upadám do nějaké letargie, musím se vzpamatovat. Sebral jsem všechny své síly a pevně zajel do jeho nejhlubších útrob, zařval jsem a vybouchla moje malá atomovka, naplnil jsem ho až po okraj, když jsem z něho vystoupil, semeno z něho vytékalo proudem. Vyšťaven a znaven jsem se jenom překulil a také upadl do mdlob.