Znovu nalezená láska 52 – Sága rodu Dubských

Ráno jsem měl fofr, potřeboval jsem Vasku dopravit do Hamburku a také dopravit náš malý konvoj vozů na Slovensko. Počítám, že na to budeme potřebovat osm až deset hodin, takže musíme vyrazit dopoledne. V sedm jsem volal domů Mirkovi, zvedla to Markéta a nevrle mi oznámila, že je u mámy. Ozval se mi s trochu skleslým hlasem, řekl jsem mu, co od něj potřebuji, doklady od Mercedesů, a v té chvíli mne napadlo, že zná Hamburk, jezdil tam pro vozy, mohl by odvézt Vasku. Když dojel na Příkop, vypadal dost zničeně, unaveně.

„Copak, blbě jsi spal?“ Přikývl. „Chtěl jsem, abys odvezl toho kluka od Kovala do Hamburku, po obědě vyplouvají, ale jestli se na to necítíš, tak může jet některý z tvých kluků.“

Zavrtěl hlavou.

„To je dobrý, pojedu, stejně se potřebuji trochu odreagovat od Markéty, poslední dobou je příšerná.“

„Chceš se mi svěřit?“

„Musím, i tak by ses to dozvěděl a také se to týká i tebe.“ Posadil se, unaveně vzdechl. „Začalo to poté, co jsme od babičky dostali ty peníze. Okamžitě měla plány, co si pořídí, jaké značkové věci, aby kamarádkám předvedla, že není jen obyčejná švadlena, že chce na drahou dovolenou na Maledivy, ať prasknou závistí ti, co se jí posmívali, a podobné nápady. Byla k nezastavení, o ničem jiném nemluvila, přestala doma vařit, že si můžeme zajít do restaurace nebo objednat dovážku. Stále jen přemýšlela o tom, jak rozfofrovat prachy. Když jsem jí řekl, že jsem peníze svěřil tobě a chci, aby byly pro naše děti, až dospějí a mohli si zvolit, kam studovat, a měli na to prostředky, tak se úplně rozzuřila. Začala spát v obýváku a přestala se mnou mluvit. Navrhl jsem jí rozvod. Vyjela po mně, že teď, když mám prachy, tak se jí chci zbavit. Darmo jsem jí vysvětloval, že peníze osobně nepotřebuji, ale chci zajistit budoucnost našich dětí. Prostě neustále mlela svou písničku a že stejně z toho milionu při rozvodu dostane půlku…“

„Sice jsem ti to říkal, když jsi mi svěřil ty peníze, ale zopakuji ti to. Peníze jsou chráněny ve svěřeneckém fondu, ten je až do určeného termínu nedotknutelný. To znamená, že peníze z něho mohou použít jen na proplácení prokazatelně vynaložených nákladů teprve po oficiálním přijetí na vysokou školu nebo podobnou instituci pro další vyšší vzdělání, nebo po dovršení pětadvacet let věku. Peníze uvolňuje správce fondu, a to jsem já, nikdo jiný, ani ty, ani Markéta na ně nemůžete sáhnout, dokonce ani já je nemohu svévolně použít.“ Usmál jsem se. „Takže nemusíš mít o peníze strach, mimo to, ty peníze jsi dostal jako podíl na reparaci rodinného majetku za škody z doby ještě před uzavřením manželství, takže i kdybys měl ty peníze na svém účtu, tak na ně tvá manželka nemá nárok.“

Usmál jsem se, ale on byl stále skleslý.

„Je tu ještě další, možná horší věc.“ Lekl jsem se, neuměl jsem si nic vybavit, co tak hrozného ho může trápit. „Řeknu ti to, protože i tak by ses to dozvěděl a týká se to přímo tebe.“

Už jsem tušil, stěžovala si na mne kvůli tomu, že jsem ji seřval a donutil k tomu finančnímu daru na charitu.

„Tak povídej, tuším asi, o co jde.“

„Víš, začala o tobě a Matýskovi roztrušovat pomluvy, že jste na Ovocňáku měli sex. Byli jste tak nestydatí, že jste to dělali před ostatními, jen lehce schovaní za závěsem, ale ona tam chtěla uklidit a načapala vás se spuštěnými kalhotami a ty jsi před Matýskem klečel.“

„No to je hezká fantazie.“ Rozesmál jsem se, ale jímal mne vztek, ta drzost, je tak hloupá, že si neuvědomuje, že to vše musí teď dokázat, jsem zvědav jak.

„Mirku, s tím rozvodem to myslíš vážně?“

„Ty peníze bych překousl, ale když začala s těmi pomluvami o vás, tak jsem druhý den požádal o rozvod.“

„Máš právníka?“

Zavrtěl hlavou. Podal jsem mu vizitku právní kanceláře, kterou využívám.

„Zajdi tam, že tě posílám a budou tě zastupovat na můj účet. Je vhodné udržovat s ní minimální kontakt, domluvit se na dětech, návštěvách a podobně, ale to ti poradí právník. Zítra dostane oficiální výpověď pro ztrátu důvěry podle paragrafu padesát tři a bude pracovat maximálně s koštětem. Nevíš, komu to vykládala?“

„Asi každému, koho potkala. Byla na firmě na Karláku a tam to říkala od prodejny počítačů přes recepci až nahoru v kancelářích u Jany a Pepči.“

„Ta je hloupá jak vantroky, bože, Mirku, kdes měl oči a uši?“

„Byla mladá, když jsme se poznali, tak jsem doufal, že se změní, že se rozkouká, naučí, o čem a jaký život je. Přišly děti, starosti a vlastně jsme se potkávali až u večeře a v posteli.“ Vypadalo to, že se stydí. Rděl se.

„Dobře, tak jeď a odvez Vasku, nezapomeň zajít k právníkům. Zítra dostane hodinovou výpověď, bude zuřit. Budeme mít důkazy z kamer na prodejně a na recepci, jsem zvědav, jakou má fantazii a zejména jak jí padne čelist, až soudu předložíme žádost o finanční náhradu za morální újmu a poškození dobrého jména, ten milión by jí na to ani tak nestačil. Díky, Mirku, za vše a jeď opatrně! Nedáš si s námi snídani?“

Přikývl a usedl si ke klukům. Culil se. „Tady je taková perfektní uvolněná atmosféra, závidím vám.“ Zakousl se do pizzy od maminky, kterou už Bélla stačil rozpéct.

Po snídani jsme kontrolovali doklady od všech vozů a pomalu jsme vyrazili směr Slovensko. Před odjezdem jsem vydal instrukce, že pojedeme osmdesátkou, první zastávka bude po přejetí Váhu u Trenčína, tam je motorest, kde se můžeme občerstvit a ulevit si, jsou to asi čtyři až pět hodin jízdy, pak bude další u Liptovské Mary, také u motorestu, a poslední bude před Popradem u Tesca. Těšil jsem se hlavně na zastávku u Liptovské Mary, že si tam konečně dám halušky s brynzou. Nesmím zapomenout je upozornit, že halušky se hltají celé, nekoušou se.

Cesta proběhla výborně, i halušky byly výborné. Nebyl jsem si jist Henrym, zda mu to bude chutnat, tak jsem mu dal ochutnat nejdříve ze své porce, také jsem měl i porci se zelím a škvarky a on si zvolil raději se zelím. Všichni si je pochvalovali, nikdy jsem tento motorest Salaš neminul, vždy jsem se tam chutně najedl. U popradského Tesca jsme zastavili spíše se zvyku, bylo otevřené celý den a já si tam vždy dokupoval zásoby pro osobní potřeby. Dojeli jsme na statek, kde jsme zaparkovali vozy.

Suzi jsem ukázal technický průkaz, že je v něm uvedeno její jméno a vložená stvrzenka o pojištění.

„Musíš se přihlásit u vás na dopraváku a požádat o SPZ.“

Odešli jsme k našim na večeři, nastal problém, protože nás bylo třináct a k roztaženému stolu se vešlo slušně deset lidí. Suzi se omluvila, že je plná halušek, Marián se uskromnil, že je domácí a sedl si ke konferenčnímu stolku, a přidali se k němu i Bélla s Petrem. Chvíli jsem myslel, že se poperou, kdo si k malému stolečku usedne. K večeři byli pstruzi, bráchové jich nachytali plný pytel v říčce Olšavičce, co protéká naším lesem. Kdyby je načapal porybný, byl by průšvih, jenže ten tak vysoko do hor nechodí, je tam asi po deseti kilometrech jediná osada s pěti domy a z toho je jeden Lesní správa.

Po večeři jsme se Suzi, Petrem, Béllom, Miťkem, Miklošem a Martinem vyrazili k jejich domovům. Sestra pro Suzi zabalila do termo tašky asi deset pstruhů, ať si je udělá doma, když je u nás nejedla, a dětem to prospěje. První, hned ve vedlejší vesnici, vystoupil bratranec Martin obtěžkán dárky a nákupy. Celá rodina seděla u večeře pod mohutnou lípou a okamžitě nás vítali a ať si s nimi posedíme. Musel jsem se jim omluvit, že jedu až na maďarské a ukrajinské hranice, takže někdy jindy, ale chvilku na zvítání jsme se zdrželi. Rošťák Martin se začal hrabat v tašce a vyndal bráchům dárky, rozdal jim všem i tátovi jocksy. Dobrý vtip.

Rozloučili jsme se a pokračovali k rodinám Suzi a Bélly. Tam jsme se chvíli zdrželi, protože jsem se chtěl domluvit na návštěvě vily v Budapešti, kde se Suzi každou chvíli přestěhuje a která je už připravená, jak mi referoval její otec, mezitím došel i otec Bélly. Ukazovali mi fotografie, jak to vypadalo před a jak po rekonstrukci. Pohledy z vily na údolí Dunaje, na centrum s parlamentem a řetězovým mostem hraběte Istvána Széchenyho, který spojuje přes Dunaj Pešt s Budínem. Krásná a rozlehlá vila na svahu nad Dunajem nedaleko Budínského hradu. Bývalý majitel chtěl platbu pouze v dolarech, půl miliónu, a byl nesmlouvavý. Skutečně vypadá po rekonstrukci skvěle, je v nádherném prostředí lesoparku s kvalitní příjezdovou cestou. Těším se na ni, brzo se tam podívám, jak se Suzi zabydlela.

Rozloučil jsem se a odvezl domů i Miklóše, kde jsem se pozdravil s jeho maminkou a doufal jsem, že jí Miklóš nepřivezl jocksy. Miklóš jí přivezl parfém od Diora.

Poslední byl Miťko na ukrajinské hranici. Mimochodem, jeden den jsem ho vzal k tetě, takže už věděl, kde bude bydlet, byl spokojen, líbilo se mu to a dostal od tety i pizzu a to se mu líbilo ještě více. Teta Borka uronila i pár slz, že se jí po něm stýskalo. Připomněl jsem jí, že v pátek po obědě pro ně přijedu na tu pouť do Prahy.

Konečně jsem se vrátil domů. Kluci ještě vysedávali u nás, dokonce i Marek, který to měl k babičce pár metrů, ale nepřespával už u ní. Rozdal jsem dárky, bráchové koukali na jocksy jako opaření. Podívali se a rozchechtali. Utíkali do pokoje, věřím, že už je zkouší. Sestra odešla do ložnice a přinesla mi velkou tlustou obálku. Podíval jsem se na odesílatele, Genealogická společnost Košice. Rozloučili jsme se a odjeli na statek. Marián nám udělal kávu a kapučíno. Já vyndal koňak, nalil jsem všem a pobídl k přípitku. Posadil jsem se do křesla, otevřel jsem obálku, byla plná různých fotokopií historických dokumentů, očíslovaných v chronologickém pořadí od současnosti až k roku patnáct set sedmdesát čtyři, místo Krakov.

Přečetl jsem si průvodní dopis, ve kterém ke konci stála otázka, zda mají pokračovat ve zkoumání, protože to by pak museli studovat archívy ve Francii. Můj předek, Étienne Dubois, Marquis de Pau, přijel do Krakova jako doprovod francouzského prince Jindřicha z Valois. Jindřich přijel, aby nastoupil na polský trůn jako nový polský král pod jménem Henryk Walezy. Na jaře byl můj předek králem odeslán do Budína jednat s uherskou stranou o problémech v pohraničí, ujednával tam místa, kde budou umístěné hraniční záseky, posouzení dalšího pronajímaní hradů na severu šarišské a spišské župy. Když se koncem června vracela jejich výprava do polského Krakova, na hraničním záseku se dozvěděli, že král Henryk Walezy opustil Polsko i Poláky. Utekl přes Slezsko a vrátil se do Francie poté, co se dozvěděl, že jeho bratr, francouzský král Karel IX., zemřel a uvolnil se tak francouzský trůn. Jindřich byl v příštím roce v únoru korunován francouzským králem.

Král neopustil jen Poláky, opustil i mého předka, který se musel zorientovat. V Polsku by byl jako člen Jindřichova doprovodu nenáviděn, na cestu do Francie potřeboval listiny, zejména přes německá území. V Krakově si stačil vyzvednout manželku, děti a jen to nejnutnější a vrátil se do Budína hledat pomoc. Tam dostal nabídku usídlit se v údolí poblíž uherského hraničního záseku vzdáleného asi dva tisíce sáhů. Protože králův útěk považoval nejen za zradu Poláků, ale i svou osobní, rozhodl se do Francie nevrátit a přijal nabídku od Uhrů. Můj předek tehdy za toto území zaplatil Spišské kapitule, která to území vlastnila, pět set kremnických dukátů. Usadili se daleko od hlavní silnice, tzv. Jantarové cesty, na konci údolí mezi dvěma strážnými hrady na dohled. V Krakově zůstalo několik jeho věrných poddaných a pomocí kupecké výpravy se mu podařilo je dostat k sobě. Byli to jeho věrní a byli mu vděční, protože v Polsku, i když oni nic špatného neudělali, byli perzekuovaní jen za to, že byli v královském doprovodu. Bylo to asi dvacet lidí, většinou muži, pár žen a také tolik dětí. Většinou to byli řemeslníci, ale i hospodyně a služebné. Bylo léto, bydleli pod plátěnými přístřešky. Do zimy postavili odolné sruby a vytvořili zásoby na zimu. Muži sekali okolní louky a těžili dřevo, obchodovali na obou stranách hranic. Hraničáři věděli, že v jejich osadě je bezpečno pro kupecké výpravy, a tak jim doporučovali využít jejich pohostinnost. Chlapi se vyznali v koních, měli rozsáhlé louky, kde se mohli pást a prohánět, a tak se začali věnovat jejich chovu. Za pár let byli jejich koně nejžádanějšími široko daleko. Založili okolo osady i jabloňový sad ze štěpů, které si přivezl z Francie pro krále jeho zahradník, protože král miloval rajská jablka s vůní malin.

Podobné zprávy, poznámky a záznamy jsem četl dlouho. Záznamy, kdo se provdal či přiženil, do které rodiny, do kterého panství. Po třiceti letech, kdy můj předek zemřel, v osadě žilo téměř sto lidí. Jmenovala se podle něho Dubois. V rodině se neustále udržovalo jméno Étienne. Dohrabal jsem se do období Napoleonských válek, předci nechtěli provokovat svým jménem, tak se rozhodli přejmenovat obec na Dubová a rod na Dubský. Dodnes naše rodina užívá toto jméno. Obec Dubová stále existuje a skoro v polovině rodin je nějaký Štefan – Étienne. Ve vesnici je asi polovina rodin jménem Dubský, či jako Dubovský, Dubický, Dubovický a podobné. Ve vesnici je něco přes sto rodinných domů, asi polovina rodin jsou naši vzdálení příbuzní, ne všichni ale pokrevní, protože i bývalí sloužící přijali příjmení po mém předkovi.

Začal jsem být netrpělivý, byl jsem zvědavý, co se dozvím z archivu ve Francii.

„Co to studuješ?“ zeptal se Henry.

„Historii, historii naší rodiny, genealogické záznamy.“

„A co jsi zjistil?“

„Že náš rod pochází z Francie, předek, který zde založil nový rod, byl Étienne Dubois, Marquis de Pau.“

„Takže tvůj otec je markýz?“

„Zdá se, ale co z toho? U nás byly šlechtické tituly zrušené. Dokonce bylo i trestné je používat. Myslím, že ten zákon stále platí, jen se neuplatňuje.“

„To tě musím teď respektovat, protože váš titul je nadřazen hrabatům.“ Rozesmáli jsme se. „Tak, pane markýzi, jak si přejete dnes trávit noc?“ dobíral si mne Henry.

To neuniklo klukům, kteří rozuměli anglicky a okamžitě se vyptávali, co to znamená, zda dostanu také nějaký zámek ve Francii a podobné hlouposti. Nakonec se spokojili s tím, že mne mohli posměšně titulovat pane markýzi!

„Pane markýzi, protáhnete nám dírky?“ Špulili na mne své prdelky a já se vehementně snažil jim je protáhnout. Krásně jsme se všichni milovali.

Ráno jsem zavolal do Košic, sdělil jsem jim, že další zkoumání provedou odborníci z Francie, vzhledem k tomu, že tam na podzim nastupuji do školy, tak to pro mne bude jednodušší a jejich odborníci se budou jistě lépe orientovat v záznamech. Poděkoval jsem jim a požádal o zaslání faktury.

Po snídani jsem odvezl Hanziho domů a po cestě jsem vysadil i Marka v sousední vesnici. Kluky jsem nechal na statku a Marián předváděl našeho orla, který již pomalu dospíval a budeme ho muset vypustit ve vhodné oblasti. Marián ho už pouštěl volně, ale stačilo, aby mu zamával kouskem masa a ten mu přistál na paži.

Když jsem po ránu povídal našim, co zjistili genealogové o původu naší rodiny, bába nás pozorně poslouchala, pak až jsem skončil, kývla na mne a abych šel za ní do jejího pokoje. Otevřela svou starožitnou skříň, byla to taková neobvyklá skříň. Ona v ní měla uložené prádlo a oblečení, měla jen poličky a byla oproti běžné skříni menší, asi tak tři čtvrtě velikosti běžné skříně. Mírně zdobená řezbami a mosazným kováním. Řekla mi, abych ze spodní police vše vyndal, pak abych strčil prst do té dírky od suku a vyndal prkno. Poté jsem mohl vyndat i ostatní. Pod nimi byla uložená hezká zdobená skříňka, šperkovnice, byla větší než krabice od bot, vedle ní další, již málo zdobená, ale větší, a další byla dvakrát tak dlouhá, také tam byla kožená tuba. Vše jsem vyndal na stůl a zvídavě jsem se koukal na babičku. Skříňky byly na svou velikost dost těžké, ale ta největší byla nejlehčí.

„Pootvíraj to!“ Podala mi klíček, který jí visel na krku s křížkem. Pamatuji si, že jako malý jsem se jí ptal, od čeho je ten klíček, a ona odpověděla, že je to památka a jednoho dne prý otevře kouzelný poklad. Bral jsem to jako takovou pohádku pro děti.

Otevřel jsem tu zdobnou šperkovnici a ta byla plná zlatých mincí, nejvíce dukátů. Teď jsem se přesvědčil, že to je pohádka, ale skutečná. Chtěl jsem otevřít druhou skřínku, tam klíček nebyl, ale byla jištěná skrytým zámkem, nebo lépe řečeno mechanizmem. Babička mi ukázala, že musím vytáhnout čtyři nožičky, které jsou uprostřed řady a tvoří kříž. Víčko povolilo a já ho sundal. Krabička byla vevnitř polstrovaná starým červeným sametem. Byl tam starý kus látky a v něm něco zabaleného. Přizvedl jsem cíp látky a zahlédl velký zlatý krucifix, vyndal jsem ho a postavil na stůl, měl podstavec ve tvaru rakve a na ní lebka se zkříženými hnáty. Další věc, co tam byla, byl masívní zlatý řetěz s pověšenou zlatou hvězdou a nějakým latinským nápisem, a dole jsem zřetelně četl: Marquis de Pau. Myslím, že ten latinský nápis bude nějaké rodové heslo. Pak tam ještě byly dva prsteny, jeden pravděpodobně pečetní se znakem hranolovité věže s cimbuřím. Další byla velká pečeť, byly na ní dvě krávy stojící proti sobě se zvonci a na hlavách nesly koruny. Pak tři kůly spojené kládou a na nich stojící páv, jako nápověda názvu města ve starém nářečí paou – páv.

Latinský nápis na pečeti a hvězdě – „Urbis palladium et gentis“ – Ochránce města a lidu. To jsou informace, které se mi podařilo najít až později po návštěvě města Pau.

Byl tam ještě jeden prsten, pravděpodobně velmi starý, s velkým rubínem, nebyl obroušen, pouze leštěn, tzv. kabošon, takže pocházel asi z doby, kdy ještě technika broušení drahokamů nebyla známa. Byl to pravděpodobně rodinný dědičný šperk. Když jsem otevřel poslední skříňku, tu delší, také byl její obsah překrytý, ale jakousi pokrývkou ze zlatého brokátu. Když jsem ji zvedl, málem jsem omdlel, zářily na mne dvě zlaté koruny. Nebyly královské, patřily markýzi a podle toho, že měly i modré čepičky, jsem se dozvěděl, že byl i francouzským pairem, což byl nejvyšší šlechtický titul. Pairů bývalo dvanáct, šest světských a šest církevních, byli královými rádci a ceremoniáři korunovací. Pokládali při korunovaci vždy církevní a světský pair společně, korunu na hlavu krále, také měli nejvyšší soudní moc. Pair znamená – 'rovní si'.

V jemném modrém sametu byl zabalený dámský, nádherně zdobený pás. Byl celý zdoben zlatou výšivkou s motivy květů a perlami. Žádné další dámské šperky jsem nenašel, pravděpodobně byla jeho žena pochována s nimi a on si na památku nechal jenom její pás. Napadlo mne, že jsem nikde nečetl, kde jsou pochováni. To musím ještě prověřit. Zajedu do Dubové, zda tam něco nezjistím. Je to sousední vesnice, na sever od nás, ale stranou od hlavní silnice asi pět kilometrů v hlubokém údolí. Na křižovatce k Dubové stojí nevelká kaplička, vždy jsem se podivoval, že o ni babička stále pečuje, když jsem se jí ptal proč, odpověděla, že je to naše kaplička, naší rodiny. Neměli jsme ale okolo žádné pozemky. Pak mi to došlo, musím zjistit, co všechno nám stát zabral, tohle mohly být pozemky otcových předků, tehdy konfiskovali vše nad osm hektarů.

Když jsem otevřel tubu, byly v ní dva pergameny. Velký s královskou pečetí, to bylo ustavení Étienna do funkce markýze. Ano, ustavení do funkce, v té době to nebyl šlechtický titul, to bylo ustanoveno později. Markýz byl správce marky, příhraničního území, byl to zástupce krále ve stanovené oblasti a odpovídal a zajišťoval bezpečnost hranice království. Název hodnosti je odvozen od marky, příhraničního území. Měl pravomoc svolat vojsko okolních šlechtických rodů k obraně hranic nebo k potlačení nepokojů a podobným zákrokům v zájmu krále, proto jeho postavení bylo vyšší hrabat. Markýzové byli vybíráni z těch nejspolehlivějších a nejvěrnějších. U nás je známa podoba této hodnosti jako markrabě moravský, který hlídal a bránil východní marku království.

Menší pergamen oslovoval dědice, ochránce rodu a správce pokladny. Étienne nabádal potomky k vzájemné podpoře, lásce a jednotě. Pak vysvětloval své záměry. Pokladnu měl spravovat zpravidla nejstarší syn, pokud ale nezíská důvěru dosavadního správce, ten může rozhodnout o tom, že svěří správu pokladny jinému synu. Pokladna je pro pomoc všem členům rodu v chudých časech, a v létech hojnosti ji musí opět doplnit tak, aby byla neustále připravená k pomoci a záchraně rodu.

„Babo, preco to nedostal ocec? Preco to mace vy?“

„Bo tak rozhodnul tvuj dzeda, varoval me, že tvuj ocec i ked je dobrý, ta śe dá ľehko obalamucic, ta žeby som starostlivo vybrala kemu to dam daľej, žeby śe staral a opatroval rod i pokladňu. Dzeda za pervej vojny vybral dajake peňeźi bo bula bída, potom odešol na tri roky do Ameriky, žeby to mohol vracic. Já z teho paru dukáty vybrala, aľe už ňestarčim to vrácic, ta to už zostaňe ten dluh na tebe. Tvojemu ocovi som ani ňeskorši nemohla veric, kedz som vidzela jak šicko dáva Marcinovi, a temu by som nedala ani ruku, bo by som śe bála, že mi ju utarhňe. Och Piťku, jak može byc dachto v naším rodze taký lachvaty? Ta ty jak anďel strážny, o každého śe staráš, na nikeho ňezapomňeš a kedz som vidzela jak Marcin vas šických obral o calý majetek a ty śe o to postaral, bez vojny, bez humbuku śi šicko napravil, ta preto to dám na starosc tebe. Od maľučka som vidzela jaky śi schančlivy a starostlivy, nikda śi śe neulakomil na nič cudzeho a furt śi śe o svojo podzelil. I vtedy kedz śi dostal ten motorik od Ježiška, ta śi ho dal temu cigančecu, žeby śi mu zrobil radosc. Nikemu o tym nikda ňehvar, muśiš to tajic, bo inakši by ce ostatní zožreli. Ani tvuj ocec o tym ňezna. No, znaš, že kedz śi išol do tej Prahy, ta som ci chcela pomosc a dala som ci te dva dukáty, dva som dala mojej Hanči, bo znaš jak z ňu Paly zachodzi, nedáva jej veľo peňeź, ta som jej dala dvaraz po jednym peňeźu. Pervy kedz śe Miťko ženil a druhý, kedz śe Marta vydavala.“ Uronila slzu. Zhluboka vzdechla.

„Tak, predala som ci jarmo, teraz ostava na tebe ňesc ho.“

Přemýšlel jsem a vzpomínal, jak byla vždy pečlivá a starostlivá, hlídala, aby o všechny její děti bylo spravedlivě postaráno. Otec dostal celé hospodářství, ale moc mu z toho nezbylo po tom, co nás komunisti ožebračili, a přesto se staral o všechny sourozence. Na podzim jim všem zavezl brambory a zeleninu na celou zimu a v nouzi jim dával maso ze zabíjaček a občas, jak jsem postřehl, tak i peníze. To jsem poznal podle toho, že se máma mračila, zavřeli se tenkrát v předním parádním pokoji a pak si teprve usedli v kuchyni a pohostili se. Když odešli, tak mu máma někdy vyčítala, že sami toho moc nemáme a on rozdává. On se na ni usmál, pohladil jí tvář a políbil. Ona pak změkla, usmála se na něj a opětovala mu to. Nikdy se ale nehádali. Otec jen vždy v takových situacích řekl:

„Chto jim má pomosc kedz ňe mi, mi máme roľe, te nás uživja, nehladujeme.“

A měl pravdu, když si vzpomenu na svačiny některých mých spolužáků, je mi jich líto. Často se mi vybaví pohled na jednu holku, co byla asi o dva roky mladší ode mne, jak o vycházce v mateřské školce běžela domů a tam se mámě přisála na prso, k svačině si nosila krajíc chleba s margarínem. Poznal jsem to podle toho, že nebyl namazaný, jen takové tvrdé plátky naskládané mezi rozpůlený krajíc. Měli bídu, i když oba rodiče pracovali na statku, ale otec stačil výplatu propít, dodnes si ho neumím představit střízlivého.

Vysypal jsem mince na stůl a prohlížel je, asi polovina byly kremnické dukáty, na dně zůstala nějaká medaile přilepená voskem, alespoň jsem si to myslel, než jsem ji vyndal a pozorně prohlédl. Byl to zlatý stodukát Ferdinanda III. z roku 1629, když jsem ho později zvážil, měl hmotnost bezmála tři sta padesát gramů. Mezi ostatními byly i jiné násobky dukátu, dva, tři, pět, šest a několik druhů desetidukátu, unikátní rožmberské nebo valdštejnské dukáty, ale i další cizí mince. Polské červoné zlote, ruské ruble – červonce, pěti, deseti i patnácti násobky. Několik francouzských écu d'or a louis d'or. Dokonce jsem našel i svatováclavské dukáty z roku devatenáct set třicet sedm, deseti, pěti a dvojdukáty, tyto, jak jsem později zjistil, jsou velmi vzácné, protože jich bylo vyraženo jen asi čtyři či šest kusů, krom desetidukátů, těch bylo něco přes třicet. Pokladna obsahovala dvanáct set padesát tři zlatých mincí. Při pozdějším ocenění jsem zjistil, že některé mince mají hodnotu i několik desítek miliónů korun. Nebylo pochyb o tom, že moji předkové řádně pečovali o svůj rod.

S babou jsem se domluvil, že zatím to zůstane v úschově u ní, dokud nezajistím lepší, bezpečnější místo. Hned jsem si vzpomněl na Davida ze Živnobanky a zavolal mu, aby pro mne připravil bezpečnostní schránku. Jsem zvědav, jak na to bude reagovat Jacques, ten se z toho podělá. Nad tím vším jsem strávil zbytek dopoledne, než přišli kluci na oběd. Po obědě jsme vyjeli podívat se, jak postupují práce na regulaci řeky, zejména zabezpečení železničního valu a ochrana polí před vodní erozí. Tok řeky byl odkloněn do původního místa, asi padesát metrů, a svahy byly zpevněné navážkou z nalámaného pískovce z našeho lomu, které byly proložené větvemi vrb, ty již po několika dnech obrážely a zapouštěly kořeny, takže navážku budou pěkně držet pohromadě. Také naše jezero již bylo vybagrováno po celé délce asi pěti kilometrů, do hloubky osmi metrů a šířky sto dvaceti metrů, takže mělo rozlohu šest hektarů. Část štěrku si vzala Prefa na výrobu betonu, s tím, že po vytřídění nám dovezou zpět větší kačírek a kameny, které do betonu nespotřebují. Kolem celého jezera byl navršen val do výše pěti metrů, který byl zpevněn starými betonovými konstrukcemi, které se bez užitku válely za Prefou a jenom překážely. Byly to pozůstatky z dob socialistické výstavby. Val byl také osázen vrbami, aby odolával záplavám, které se zhruba v cyklech deseti let u nás objevovaly. Pamatuji na poslední, když mi bylo asi deset let, celé kamence byly zanesené bahnem a nacházeli jsme tam plno psacích potřeb, tužky, pastelky, pera, penály, pravítka… Zřejmě někde řeka vyplavila papírnický sklad nebo obchod.

Bráchové se chlubili, že chodí chytat ryby na řeku a přenášejí je do jezera, a také že je chodí krmit chlebem. Mí bráchové jsou také za každou lotrovinou. Vzpomněl jsem si na svá nevybouřená léta s Markem. Nevím, zda se s tím pstruzi spokojí. Když vodohospodáři zpevňovali svah u železnice, kde voda vytvořila hlubokou zátočinu, tak se jim povedlo tam odchytit několik kaprů, kteří se tam drželi, o těch věděl každý kluk, který chodil pytlačit. Z Olšavičky donesli dva pytle pstruhů, které jim převezl kmotr Pišta, ten je také dobrý pytlák. Kluci tam museli pořádně vymrznout, voda v Olšavičce je i v parném létě ledová. Zajel jsem se poradit s odborníky a ti mi poradili, abychom na okraj jezera do mělké vody u břehu nakydali uleželý kravský hnůj. S tím jsme neměli problém, pár desítek metrů bylo hnojiště od JRD. Také jsem nakoupil nějaké krmení pro rybniční chov, ale musel jsem pro něj zajet až do Košic. Zavolal jsem do Prahy Hynkovi, který pocházel od Třeboně, a zeptal jsem se ho, zdá nezná někoho od rybníkářů, že potřebujeme nějaký potěr, zejména kapří, ale i jiný, potřebujeme osadit jezero. Ten se jen chechtal.

„Můj otec dělá v líhni již čtyřicet let. Kolik toho chceš?“

„Copak já vím, promluvíme si o tom, až přijedu do Prahy.“

Chlapi neopomněli osázet kolem jezera zachráněné zbylé tamaryšky. Myslel jsem na to, že jezero budeme muset oplotit a hlídat, a to nejen kvůli pytlákům, ale i pomstychtivým závistivcům. Vždy se někdo najde, komu je úspěch jiného trnem v oku a může vhodit do jezera kdejaké svinstvo. Za pár týdnů se po okrajích v mělké vodě objevily první rostliny, zejména rákos, to byla známka počínajícího života. Do zimy jsme měli jezero oplocené a také osazené snímače pohybu, na jejichž signál se rozsvítily reflektory. Několikrát to pár nejspíše výrostků zkusilo, ale později to ustalo, když zjistili, že jsou osvícení reflektory. Výhodou bylo, že k jezeru nebyl jednoduchý přístup. Z jedné strany byla řeka, z druhé naše pozemky se statkem, bývalým JRD, a zbýval jen úsek asi sto metrů od příjezdové silnice mezi mostem a statkem. Na tomto úseku jsme také postavili plot a tím jsme je odradili dostatečně.

Když jsme se tam byli podívat, tak jsem si chtěl zaplavat, ale voda byla pěkně studená, bylo to tím, že podloží bylo štěrkopískové a voda, která prosakovala z řeky, proudila i v jezeře. Nebylo to znát tak jako na řece, ale bylo vidět místa, kudy přitéká voda, neusazoval se tam kal, pouze se mírně tetelil jemný písek. Už jsem viděl, jak z jezera budeme lovit deseti, dvacetikilové kapry, štiky, sumce, hlavatky a… No jo, ale to jsou všechno dravci, to mi těch kaprů moc nezbude. Ach jo, musím se poradit a rozmyslet si to pořádně. Když jsem takto rozumoval před kluky, ti se jen chechtali a znázorňovali, jak nahazují udice.

Další byla kontrola postupu prací na výstavbě obydlí z bývalého učiliště, pro ty rodiny cikánů, které bydlely ve starých domech v centru města. Ďoďo mi předváděl, co je hotové, samotné obydlí již bylo hotové po stavební stránce, bylo ještě potřeba z našeho skladu ubytovací zprávy z Košic dovézt kamna. Vzpomněl jsem si, že je tam hromada kovových postelí, matrací a nočních stolků, tak jsem se rozhodl, že je dáme do těch bytů také. Některé rodiny nám pomáhaly a samy si například vymalovaly či natíraly rámy oken a dveří, které zůstaly původní a byly již opotřebené. Líbilo se jim, že budou mít teplou vodu, protože jsme jim tam namontovali lázeňské válce. Pochvalovali si, že nebudou utrácet za elektřinu a dřevo na topení se vždy někde najde. Já na to myslel, z bývalých garáží pro traktory jsme udělali sklady dřeva a uhlí. Každá rodina měla svůj a tam si už někteří nosili a vozili různé topivo. Upozornil jsem je, že nesmí spalovat gumu a umělé hmoty, pouze dřevo a uhlí, pokud to někdo poruší, zazdíme mu komín a bude nucen topit elektřinou. Dívali se dost vyjeveně.

„Od budúceho mesiaca, budete chodiť vyklčovať svah nad jazerom, je tam veľa stromov i kríkov, budete to sťahovať dole na kamence. Až to preschne, tak tam postavíve štepkovačku a každému to dovezieme domu.“

Poté jsme zajeli podívat se, jak postupují práce na konzervárně a mlékárně. Také jak uklidili bývalou skládku, kde bude stát nová pila a masokombinát s mrazírnou. Vše již bylo vyklizeno, zplanýrováno a připravovali už přípojky. Čekají na odsouhlasení územního plánu městem a pak stavební řízení.

Staré historické domy ve městě již rodiny hezky vyklidily od půdy až po sklepy. Když jsem jim oznámil, že za dva týdny se budou stěhovat do nového, byli nadšení a všichni mne chtěli líbat. Jakžtakž jsem se tomu ubránil. Kluci z toho měli pořádnou prdel.

Stavil jsem se u Marty v hospodě. Halasně mne vítala a hned se ptala:

„Keľo jich chceš?“

„Ta daj dześec.“ Smáli jsme se. „Abo dvacec.“

Rozesmála se. „Teľo nemám, dám ci jich z chlaďáku, uvariš sebe, budzeš jich mac tuňše. Preludz sebe jich doma v ludzárni, tak dva tri dni a zaveśene v špajzu ci vytrimu až do jary.“

„Šak budu vyschnute na kosc.“

„Aspoň ci dlugši vytrimu.“ Chechtali jsme se.

„Marto, jak śe vedze tvojemu śvikrovi?“

„A co ty chceš s takým starým džadom?“

„Treba mi baču a paru juhasoch. Mám Dubiny a lúky až za hradom, chcem tam chovac ovce, šak tam śe furt pasli, než zrušili statky.“

„Ta to hej, starý eśči dobrý, aľe švoger śe od oca zaučil, ta to tyž zná a je mladý, zdravý a mocný jak bujak. Doma śe teraz ľem váľa, bo češko mu najsc robotu. Do ňedávna chodzil robic do ľesa, aľe tyž už ňemajú robotu. Oj ta budu rádzi kedz jim dáš robotu.“

„Muśíme postavic ovčiňec, nazháňac a došikovac ovce, bo teraz už nikdze skoro žádnej ňevidno. Možno z Liptova by se dalo daco zehnac, abo od maďaroch.“

„Iľja šikovny, ňe jak ten můj muderlant, co ľem sebe váľa vajca na valendze, kedz prídze z roboty.“

Musel jsem se smát, vzpomněl jsem si, když s ním Marta ještě randila, byla to neskutečná láska, a teď, jenom na něj nadává. Když jsme odcházeli, ze dvora na mne mával Gejza.

„Nazdar Gejzo! Jak śe máš?“

Podíval se na mne rozpačitě.

„Mám starosci a bojím śe o rodzinu. Holubáre mi ňedaju pokuj, zakérne śviňe. Človek nezná co od nich može čekac. Posledňe mi prerezali gumy na motoru. Pred tým zaś hadičky od brzdoch. A eśči skorej vytryskali polovičku oblakoch.“

„Co su zač?“

„To taka banda z Košíc, co śe bavja na vypaľnikoch, vybíraju peňeźi za ochranu pred nima samima. Kradňu a kšeftuju z motorami. Vedze jich dajaký co śe volá Holub, taký skurvený cigán zo Spiša.“

„A co na to policajti?“

Mávl jen rukou.

„Že ňemaju žádných śvedkoch, nichto nikého ňevidzel, ňeda śe nič prekázac.“

„Poślem ci dakeho, co ci namontuje dajake zabezpečeňe, abo i kamery.“

Usmál se.

„Tu okolo domu śe nebojím, bo tu mi to stráža hen dzeci, hore v domu u oblakoch do ulici mají porychtované kameňe i cehly, keby dachto prišol, ta ho zasypu kameňami.“

Rozchechtal se.

„Sluchaj Gejzo, má dajakých konkurentoch?“

„Ta tu na vychodze ani ňe, podobné bandy su až v Bystrici a na maďaroch, v Bratislave a hore Váhom až do Žiliny.“

„Sluchaj Gejzo, znaš co šuškanda?“

„Ta jakby ňe.“

„Ta sluchaj, zavolaj sebe ľudzi co jím veríš, naj śe začňu bavic o tým, že tu chodza dajake podozrivé chlopy zo zapadu a z Bratislavi a vypituju śe na tych holubároch.“

„A to ku čemu dobré?“

„Dostaňu strach, raz, dva raz śe ku ňim dostaňe taká zvesc a nebudu mac pokojne spaňe, budu muśec myślec, že po nich dachto idze, že jich dachto chce zlikvidovac. Rozumiš, kedz śe dachto budze pýtac, ta naj ľem povedza, že hej, že śe dachto pýtal. Ale oni že nič ňeznaju, ta nič nepovedzeli, aľe, že te chlopi jim hrožili, že jich podrežu kedz daco povedza. No a kedz budu mac strach, ta budu hľedac pred kým śe maju chránic a zautoča perve. Oni už sebe dakeho co je podozrely nájdu. Furt śe dachto najdze. Naj śe vybíju, čím vecej tým ľepši. Jak to raz začňe, ta skonči až budu mac vymeceno. A tebe to nič nebudze stác. A kedz budze medzi nima vojna, ta i policia možno daco odchytá.“

„Máš pravdu, na poplašných rečoch može byc i daco pravdy a chto chce vidzec, uvidzi.“

Kluci už netrpělivě stepovali kolem vozu, nasedli jsme a jeli domů k večeři. Omluvil jsem se jim, že jsem musel pomoct příteli. Deset vařených kolen od Marty jsme dali sestře a dalších deset zítra dáme do udírny. Po večeři nám sestra nabalila tři kolena, kdybychom měli večer hlad, ať máme něco pod zub, přidala půlku chleba a hořčici s křenem.

„Za chvíľku sa nevojdem do nohavíc,“ postěžoval si Marián, „máma a sestra ma vykrmujú.“ Už ji oslovoval jako vlastní mámu. Usmál jsem se, je domestikovaný. Pohladil jsem ho. Uculil se a políbil mi tvář. Nabíral moldánky.

„Ste na mňa taký dobrý.“ Tekly mu slzy.

Přivinul jsem si ho. „Pretože i ty si dobrý.“

Trvalo mu to, než se opět uklidnil.

Henry nevěděl o jeho situaci, tak jsem mu to v krátkosti vyjevil. Chápavě pak přikývl.

„On je můj bráška, kterého jsem si vybral a bere ho celá rodina, hlavně děda s babičkou.“

Jé, já zapomněl jim odvézt ta kolena.

„Marián, ráno mi pripomeň kolena pre babičku, i tak pôjdeme za tým bačom do vedľajšej dediny, tak to máme po ceste.“

Někdo zaklepal, otevřel jsem a stáli tam tři bráchové, Štefko, Miro a Stano. Culili se. Byl jsem z nich trochu štajf. Překvapili mne, ale mile.

„Vy sce nám chybeli, to nám z tých koľen veľo ňeostaňe,“ zažertoval jsem a nabídl jim kolena, věděl jsem, že jistě ještě nevečeřeli, nejspíš byli u našeho souseda a zaslechli mé auto, jak odjíždím od rodičů. Kluci ještě s plnými ústy si stěžovali, že je opomíjím.

„Aľe dze, ľem mám teho veľo na robotu.“

„Abo veľo chlopcoch,“ chechtal se Miro.

Když dojedli, aniž by jim někdo něco říkal, běželi do sprch. Vrátili se vysmátí a nazí. Hned se začali k nám tulit a svlékat nás. Dnes jsem byl dost nadržen, tak jsem si to s kluky hezky užíval, zejména Miru, to je můj favorit, toho jsem ojel třikrát, on je také dost sexuálně nenasytný. Henry byl také ve vytržení a hezky si užíval, zejména když jsem mu postoupil Mira a ten ho svým mohutným klackem pořádně ojížděl. Jednou jsme to udělali i ve třech, Miro bušil do Henryho a já do Mira. Henry se pak upjal na malého Štefka a hezky se s ním miloval. Ani Stanovu prdelku jsem nemohl vynechat, měl ji také moc pěknou, ale jinou než jeho brácha Miro. Pořádně jsem mu ji propleskal, nějak mne provokovala a já tomu neodolal. Stano byl trochu překvapen, ale pak přirážel jako smyslů zbavený.

Američané byli nejprve trochu zdrženliví, ale když Stano si uzmul Steveho, ten se hezky rozdováděl a Alesio se také už nezdráhal, nejdříve si ho uzmul Štefko, chtivě mu kouřil a ocucával ocas, koule a pak, pak si ho osedlal a hopsal na něm. Ani Marián nezahálel a zkusil to se všemi bratry. Asi nejvíce mu vyhovoval Stano, pozoroval jsem, jak se po něm toužebně kouká, také dost vášnivě se spolu líbali. Musím Mariána upozornit, že Stano si nejspíše jenom užívá, protože vím, že před ním neuteče skoro žádná holka, tak aby pak nebyl zklamán. Stano je takový hezounek, co umí holkám zamotat hlavy. Byl to další z velmi krásných večerů, nebo nocí?

Ráno jsem se vzbudil tak jako obvykle první za rozbřesku s ocasem v Mirovi. Počechral jsem mu chloupky na bříšku, sjel níž a pohrával si s jeho tvrdnoucím klackem. Ani můj nezahálel, vzpínal se a rozjížděl, pomalu mu projížděl útroby, až nabral slušnou rychlost, Miro svým sténáním a hekáním všechny vzbudil, pak už hekali a sténali všichni. Hezky jsem ho po ránu vymrdal a krásně jsem si ulevil. Čeká nás hezký den, když tak pěkně začíná.

Po snídani u našich jsem naložil kluky, Marián neopomněl kolena pro dědu a babičku, vysadil jsem ho u nich, jen jsem se s nimi pozdravil, popřál jim, aby jim kolena padla na užitek, a pokračoval jsem s kluky do hor hledat baču. Vesnice Vlčí byla ještě více zapadlá v horách než Dubová, tři čtvrtiny domů byly dřevěnice, i kostel, nebo vlastně cerkev, jak oni říkají kostelu, protože všichni ve vesnici jsou Rusíni a vyznávají pravoslaví.

„Sláva Isusu Christu!“ pozdravil jsem starého baču sedícího na zápraží a brousicího srpy.

„Sláva na viky!“ odpověděl.

„Jak sia majete bači?“

Podíval se s úšklebkem na mne. „Jak staryj džadek.“ Zasmál se. „A čij ty?“ zeptal se.

Řekl jsem mu, že jsem od gazdy Janka a že jsem přišel za ním, protože chci zbudovat pod hradem salaš a potřebuji a chci ho jako baču. Pochválil jsem mu, jaké dělal chutné sýry, jak jsem si na nich vždy pochutnal. Bylo vidět, jak se mu zajiskřily oči a potěšilo ho to. On mi zase pochvaloval mého otce, jak mu vždy dotáhl dřevo, pokaždé když ho požádal, jak je otec dobrý chlop. Domluvili jsme se, že to z počátku vezme, než se ujistí, že to jeho Ilja zvládne, ale abych si o tom promluvil s Iljou.

„Tam jest dześ za chatyňu,“ ukázal rukou ke konci dřevěnice.

Šel jsem se podívat, kde mešká Ilja. U šopy jsem zaslechl dost silné vzdechy. Pomalu jsem se plížil a nakoukl dovnitř. Ilja seděl s nohama zapřenýma do země na vysokém špalku a mastil si tam krásný, mohutný ocas.

„Ňetreba ci pomoc?“ culil jsem se a blížil se k němu. Můj ocas se v kalhotách také vzpínal a bylo to zřetelně vidět.

„Vižu, že i tobje treba,“ usmál se a hrábl mi na bouli. Já mu uchopil toho jeho mohutného nabijáka a pohrával jsem si s ním, prohrábl jsem mu i pěkné mohutné koule, jen usykl, když jsem mu je pevněji sevřel, vzepjal se a vyšlehl ze sebe mohutnou dávku semene do několika metrů. Když se rozdýchal, poklekl přede mnou, vyndal mého ptáka, uznale přikývl a už si ho soukal do úst. Nedělal to poprvé, uměl to jako mistr a za chvilku jsem ho krmil. Otřel si ústa a usmál se. „Oj, ta ty fajny a porádný! Takého fajného chuja som eśči ňemal.“

Když jsme se už ukojili a uklidnili, řekl jsem mu, co po něm chci. Trochu jsme se znali, protože občas jsme se potkali u Marty, jeho švagrové. Byl potěšen, že bude mít práci.

„Pric jutre ku nám na statek, tam zrobíme zmluvu, naj dostavaš plat. Pobesidujeme o tym, jak to budze, muśiš postavic salaš, košare, kolibu, abo kedz chceš, ta máme vetresky skriňove.“ Uculil se. „Tyš zehnac dajakých juhasoch. No na jutre sebe šicko porychtuj, možno napiš z ocom na papír co treba, žeby sme na nič ňezapomli.“

„Mohli by sme sebe potom zajebac? Chcel by som ce do sebe, eśči som takého chuja ňemal v sebe. Patri!“ Vzal mi dlaň a přiložil si ji na tvrdého ptáka. „Ľem na to pomyšlim a už som tvardy.“

Uculil jsem se.

„Ňebuj śe, budze i to, ľem už nepočítaj s tým, že śe utrimeš na nohoch.“ Rozchechtali jsme se.

Myslel jsem už na to, jak ho všichni kluci budou ojíždět, užije si to a kluci také. Když jsme odjížděli domů, tak kdybych neměl ptáka pevně v kalhotách, tak nezatočím s volantem, byl jsem z něho trvale tvrdý, nemohu se dočkat zítřka.

Uvědomil jsem si, že kousek za jejich vesnicí je docela slušná lesní cesta do Dubové, zabočil jsem. V Dubové jsem zamířil na faru a vyptával se na všechno, co by mohlo souviset s mými předky. Dozvěděl jsem se, že zakladatel rodu s manželkou jsou pochováni pod kostelem, ale jenom prostě v zemi, není tam žádná krypta. Zašli jsme se tam podívat. Kostel je zasvěcen svatému Štěpánu, prvomučedníku, proto jeho svátek je po svátku Narození Páně. Je patronem koní a všech kolem koní, kameníků, zedníků, tkalců, krejčích, tesařů a bednářů. Na hlavním oltáři stojí socha svatého Štěpána v jáhenské dalmatice, protože byl jedním z prvních jáhnů, kteří se starali o vdovy. Na temeni má provedenou tonzuru – vyholenou hlavu, v ruce drží evangeliář a palmovou ratolest, jako symbol mučedníků, stojí na hromadě kamení, kterým byl ukamenován. Kostel postavili jejich potomci nad jejich hroby později. V kostele je na zdi menší mramorová deska, která oznamuje, že tam odpočívají.

Farář se mne zeptal, proč se o to zajímám, tak jsem mu řekl o zprávě od genealogické společnosti. Byl z toho nadšen a poprosil, zda bych mu některé doklady neokopíroval a nedal, že by to pro jejich obec bylo velmi poučné o historii obce. Přikývl jsem a zeptal se, zda i oni nemají nějaké záznamy o rodině. Sdělil mi, že mají jenom záznamy o narození, úmrtí a svatbách po první světové válce do šedesátých let, pak to převzaly matriky. Poděkoval jsem mu a rozloučil se. Tak aspoň vím, kde jsou pochováni.

***

Později, po roce, když jsme měli stříbrotepce, nechal jsem udělat ze stříbra věnec ve tvaru dubových listů a na něm markýzskou korunku s čepičkou paira. Pod věncem bylo také vytepané jméno a plný titul. Z černé žuly jsem nechal vyrobit kruhovou desku s otvorem uprostřed pro původní desku a na ní byl připevněný stříbrný věnec. Alespoň takto jsme mohli uctít památku našich předků. Při této příležitosti se v kostele konala také zádušní mše. Kostel byl narván k prasknutí, byla tam celá vesnice a také kompletní rodina od nás, něco přes sto lidí. Po mši byla na návsi slavnostní hostina. Catering byl připraven hostit pět set hostů, ale raději jsem přidal rezervu pro dalších dvě stě. Ještěže jsem to předpokládal, vyšlo to tak tak. Pro děti tam byly atrakce, malý kolotoč s koníky a labutěmi, autodráha, dva nafukovací hrady, nafukovací bazény, které jsme stavěly dva dny předem, aby se voda stačila ohřát, ještěže nám počasí přálo.

Na začátku jsem krátce promluvil, všechny jsem přivítal a poděkoval, že si přišli uctít památku našich předků. Dále několik slov o rodině, o lásce a vzájemné pomoci, to jsem zdůraznil jako odkaz našeho předka, zakladatele této vesnice. Přislíbil jsem pomoc při zvelebení vesnice částkou dvacet milionů korun. Lidé užasli a nastalo hrobové ticho, pak se ozval mohutný potlesk. Poté promluvil pan farář, zdůraznil odkaz našeho předka a významu pro rodinu. Také pan starosta, ten poděkoval za mnou nabídnutou pomoc a podobně jako farář i on zdůraznil význam rodiny a lásky. Nebyly to žádné dlouhé proslovy a lidé se příjemně bavili.

Po obědě spustila muzika Z bryška říznou notu a nejdříve se roztančili ti nejmenší a pak se už vytáčeli všichni. Byla to krásná slavnost a neviděl jsem jedinou zachmuřenou tvář. Seznámil jsem se tam se spoustou lidí, většina se chlubila, že jsou potomky zakladatele, na kterého jsou hrdí. Samozřejmě, že jsem nápadně nenápadně pozoroval pěkné prdelky kluků, a že jich nebylo málo, i pár tatíků by stálo za hřích a já jako vždy byl opět nadržen. S několika hezkými prdelkami, co to povídám, hezkými kluky jsem se dal do řeči. Nejdříve o tom, co studují a kde, zda se středoškoláci chystají studovat na výšce a podobně jsem zaváděl řeč, abych se o nich dozvěděl více. Řekl jsem jim o naší nadaci, že se mohou přihlásit a požádat o stipendium. Musím přiznat, že v té době jsem byl hrozný kurevník, během dalšího týdne jsem stačil zprznit asi dvacet kluků, hezkých prdelek. To už jsem měl z poloviny kurie vybudovaný luxusní byt a tam se konaly doslova orgie. Vzpomínám, jak jsem na ploché střeše bašty ojížděl jednoho kluka, který se opřel rukama o vlaštovčí ocasy, hlavu měl vystrčenou z bašty mezi nimi a hekal do noci. Byly prázdniny a já si je užíval, co se dalo.

***

Když jsem se vrátil z Dubové domů, vyprávěl jsem, co jsem se dozvěděl o našich předcích a kolik jich tam žije. O této rodině nikdo nevěděl, protože děda a jeho předci, asi tři generace, žili ve vesnici oproti za řekou, která je vzdálená asi deset kilometrů od Dubové. Ze získaných dokumentů jsem nezjistil, proč se tam přestěhovali, zřejmě Dubová již neposkytovala dostatečný prostor. Nejde jen o místo na bydlení, ale také pro obživu, nedostatek polí a pastvin, aby uživili tolik obyvatel. Zaujalo mne, že ve vesnici, odkud pocházel můj děda, nežil již nikdo s naším nebo podobným příjmením, zřejmě zanikli. Jediný mladší bratr Ján se odstěhoval se sestrou Helenou do USA. Teta Helena také pozorně poslouchala historii našeho rodu, také byla za svobodna Dubská. Další den jsem ji s bábou zavezl do Dubové a ony se pomodlily v kostele za naše předky.

Snídali jsme druhý den u rodičů, když se z chodby ozvalo hromové:

„Sláva Isusu Christu!“

Rozchechtal jsem se a otevřel dveře.

„Sláva na viky!“ odzdravil jsem rozesmátému Iljovi.

Zašli jsme pak na statek za kmotrem do kanceláře, abychom sepsali smlouvu a domluvili podrobnosti o výstavbě salaše. Bude potřeba řezivo na oplocení, na seník, ovčín… Dostane jednu skříňovou vétřiesku s agregátem, UAZe. Ilja se pochlubil, že už má tři pastýře – juhase. Spiklenecky na mne mrkl. Kmotr práci neodkládal a přislíbil, že již zítra mu to vše dopraví na pastviny pod hradem.

„Vy śe s tým neserece,“ rozesmál se. „Možem sebe zavolac?“ zeptal se.

Podal jsem mu mobilní sluchátko od pevné linky. Koukal na něj a hledal šňůru, pak si všiml, že na sluchátku je číselník, chápavě se usmál a už volal. Zavolal na obec, aby přijeli juhasové k nám na statek nejbližším busem, budou nakládat materiál pro salaš.

Asi za dvě hodiny přijeli na statek tři pěkně rostlí mladí muži, nebo ještě kluci? Bylo se na co koukat, ten Ilja věděl, koho naverbovat, má vkus. Když mi pak zašeptal, že kluci budou k mání, nemohl jsem se dočkat večera. Kuchař Palko jim dal najíst a slíbil, že nám připraví i večeři. V jídelně seděl a obědval i Mačkyn chvust, ten dědek s obřím ocasem. Hlavou mi proletěla potměšilá myšlenka. Zašel jsem za ním a domluvil se s ním, aby přišel k nám na večeři. Pracoval pro nás jako hlídač na statku ve vedlejší vesnici za řekou, je to jen jeden kilometr daleko, tak si chodil k nám pro oběd.

Do večera byly náklaďáky naložené řezivem, na dvoře nezůstala jediná tříska, ještě budeme muset něco dokoupit, zejména řezivo a nějaké nástroje, pily, hřebíky, kladiva… Za V3Sku zapřáhli také přívěs na pitnou vodu. Vojenská technika našla uplatnění.

Když nastala večeře, už jsem hořel nedočkavostí. Přišel i dědek a uculoval se.

„Co śe ten džadek teľo śmeje?“ zeptal se Ilja.

„Asi śe mu ľubiš.“

„Daj pokuj, taký starý džadek, eśči by u teho vypuśčil dušu,“ rozchechtal se.

Já se také zasmál a spiklenecky jsem mrkl na dědka. Jen se těš, dědek ti ještě ukáže, kdo bude mít na mále, a už jsem si představoval, jak ho dědek pěkně vymrdá.

Po večeři všichni spěchali do sprch a já vzal dědka k sobě do bytu naproti Mariánovu. Dědek se hezky vykoupal a dle domluvy tam čekal, nechal jsem mu tam zapnutou televizi, aby se moc nenudil, než na něj dojde řada. V bytě u Mariána se zatím vytvářely páry a skupinky, nově přibyvší pasáčci byli skutečně výstavní a kluci se i činili, nikdo nezahálel. Honem jsem rozdával škrtidla, hlavně Iljovi, toho jsem chtěl jako prémii pro dědka. Když jsem se také konečně svlékl, pasáčci se těšili a trochu posměšně koukali na Ilju.

„Koňečňe ci dachto porádňe precáhňe tu tvoju ňenasytnu dziru,“ posmíval se jeden z kluků Iljovi, ten ale při pohledu na mého ptáka už slintal. Honem poklekl a už si ho cpal do úst. Dováděl, jako by to mělo být naposled. Šoupl jsem mu do dírky vajíčko. Slastně se uculil, když pocítil jemné vibrace.

„Odpočiň sebe. Budze ce boľec sanica.“

Usmál se a přikývl, hned si ale odchytil Steva a ten jen převracel oči, když mu Ilja cucal klacek. Já se také neupejpal a postupně jsem prověřil tvrdost klacků svých pastýřů. Ilja vybral dobře, ohodnotil jsem to. Pak jsem si jednoho z nich vzal do parády a předváděl, jak to umím s prdelkou. Kluk se rozhekal, až všichni zpozorněli a sledovali, jak si ho napichuji a pomalu pronikám do jeho útrob. Když byl rozdováděn a prosil o sundání škrtidla, tak jsem mu řekl, že ještě musí vydržet, vyvrcholení bude za chvilku. Vzal jsem ho k sobě do bytu, v chodbičce jsem mu nasadil kuklu, aby neviděl.

„Ňebuj śe, to ľem pre vekše vzrušeňe.“

Uculil se. Přivedl jsem ho k dědkovi a přikázal mu kleknout před ním. Vzal jsem dědkovu kládu, která už nedočkavostí pěkně ronila, a tou obří bambulí mu otíral kolem úst. Kluk když pochopil, co to je, snažil se ji dostat do úst, ale neměl šanci, tak ji jen olizoval.

„Chceš ho do dzirky?“ zeptal jsem se kluka, honem kroutil hlavou.

„Ta ho porádňe vyjeb!“

Nasměroval jsem jeho výstavní klacek nejdříve dědkovi do úst, ten se po chvilce otočil a nasměroval na něj svou dírku. Navedl jsem do ní klukův klacek a ten jel jako fretka. Dědek uměl perfektně ovládat svěrač, to jsem poznal osobně, takže vím, jak si to kluk užíval. Po chvíli jsem klukovi uvolnil škrtidlo a ten s hlasitým řevem všechno nastříkal dědkovi do útrob.

Takto jsem dědkovi přivedl všechny tři pastýře, zbýval ještě Ilja. To bude speciál šuk. Nejdříve jsem si s ním pohrál sám, ten u toho doslova řičel, házel prdelí, jako by ležel v kopřivách, měl jsem co dělat, abych si ho udržel na ocasu, dováděl jako smyslů zbavený. Jeho krásný velký ocas byl už tmavě fialový, tvrdý jako kámen a hrozil, že exploduje.

Kluci se divili, že je odvádím vedle, a byli zvědaví.

„Tam odebírám śemiačko,“ chechtal jsem se. Vzal jsem tam i Ilju v zaslepené kukle. Když jsem ho navedl do dědkovy díry, hezky se rozdováděl.

„Ta to fajna dzíra, taku som nikda ňemal,“ smál se.

Dědek už byl také trochu znaven, ale ustál jeho dorážení, a když jsem Iljovi uvolnil škrtidlo, tak jeho řev museli slyšet i v sousední vesnici za řekou. Dědek se blaženě culil, ale dnes ještě také nestříkal, také byl zaškrcen, šetřil jsem ho pro Ilju. Když se Ilja zklidnil, položil jsem ho na záda, protáhl jsem mu dírku, když se trochu vzchopil a jeho klacek opět nabýval, dědek mu pomohl pusou a ten pěkně ožil. Dědek byl expertem i na kouření, zvlášť bylo příjemné to, že neměl zuby a dásněmi mohl pevně sevřít ocas a nádherně ho tak dráždit. Ani to netrvalo dlouho a vystříkal dědkovi ústa. Dědek se jen mlsně olízl a já mu ukázal, že je před ním vrchol večera.

„Iljo, mám pre tebe eśči jedno prekvapeňe.“

Zvedl jsem mu nohy a dědek do jeho již celkem roztažené díry cpal svůj tlouk. Viděl jsem, jak mu zmizel úsměv z tváře a vystřídalo ho napětí, překvapení.

„Chceš ho do sebe?“ zeptal jsem se ho, honem pokýval hlavou na souhlas, jako by se bál, že si to rozmyslím. Dědek zatlačil a byl v něm. Ilja zařval a zašklebil se. Dědek vyčkával. Ukázal jsem mu, aby chvilku počkal. Zavolal jsem od vedle všechny kluky, aby přišli potichu k nám. Všichni zírali na starého dědka a jeho obří kůl, jak se pomalu souká do útrob jejich kamaráda a ten s trochu trpitelským, trochu slastným výrazem si užívá jeho průnik svými útrobami. Obkročil jsem Iljovi hrudník a nacpal mu svůj ocas do úst. Hladově ho cucal. Kývl jsem na další dva kluky a ukázal jim, aby mu dali do dlaní své ocasy. Zašklebili se a už mu je strkali do dlaní, neváhal, uchopil je a honil jim je. Kluci byli asi z toho divadla pěkně napružení, a tak po chvilce stříkali. Vystřídali je další.

Já už měl také toho dost a krmil jsem Ilju svým lahodným spermatem. Poctivě ho polykal, a ještě se i olízl. Slezl jsem z něho a povolil jsem dědkovi škrtidlo. Ilja už byl pěkně rozdrbaný a vypadal, že mele z posledního. Sundal jsem mu kuklu, a než se stačil rozkoukat, dědek do něj vyvrcholil. Musel jsem uznat, že dědek mu toho dopřál hodně, dlouho z něj vytékal bílý potůček. Jaké ale bylo jeho překvapení, když po tom, co se rozkoukal, poznal dědka. Mrkl jsem na něj a on se jen slastně uculil a ukázal vztyčený palec. Všichni jsme se rozchechtali. Bylo o čem povídat, zvědaví kluci obdivovali dědkův kůl, osahávali ho, olizovali, některým se povedlo dostat ho do úst, a tak se blaženě culili. Culil se i dědek, zejména když zjistil, že mu ocas opět ztvrdl, a hledal dírku, aby se opět ukojil. Kluci zkoušeli ho do sebe nacpat, ale všichni to vzdali, jen Ilja se vzpamatoval a řekl, že si to ještě zopakuje. Šklebil se u toho jako čert, asi už ho zadek pěkně bolel, ale co by neudělal pro pořádný šuk, že?