• Bamira
Styltvrďárna
Datum publikace20. 11. 2023
Počet zobrazení1833×
Hodnocení4.42
Počet komentářů1

Do Vietnamu jsme odletěli se zastávkou v Orientu, ale dlouho jsme tam nepobyli, ještě večer nás dostihly potíže a my jsme byli nuceni ráno letět do Paříže. O tom ale později, ať nepřeskakuji dějovou linii.

***

Když si svalovec promnul ruce, hodil Karima přes kozu s vystrčeným zadkem. Sakra, když jsem uviděl jeho pěknou pevnou prdelku, zacukalo to v mém ocasu.

„Počkej ještě, nejdříve mu ji hezky vymasíruj plácačkou, nechci, aby ji měl hned rozsekanou.“

První rána krásně hlasitě pleskla do prostoru. Karim jenom vzdechl, znělo to spíše, že slastí než bolestí. Svalovec se po třiceti ranách pozvolna potil, Karim na sobě nenechal znát, že by ho to nějak zvlášť trápilo.

„Vypláchněte je!“

Svalovci je drapli a odtáhli do kouta, kde byly sprchové boxy. Svalovci se také svlékli do naha, aby se nepostříkali zejména jejich výplachy. Po výplachu je hodili přes kozu, prdelky jim čněly vyzývavě do prostoru.

„Tak kluci, švédský stůl. Kdo má na co chuť, poslužte si!“

Svalovci, jelikož už byli nazí, využili příležitost. Přistoupili k jejich ústům.

„Lízej mi koule!“ poručil první.

„Cucej mi koule!“ přikázal druhý.

Karim si vysloužil facku.

„Málo se snažíš, cucej pořádně!“

Za chvilku dostal facku Karlos.

„Otevři pořádně hubu!“ vrazil mu do ní již tvrdý ocas, až mu vyhrkly slzy. „Nebreč, vždyť se ti to líbí!“

Karlos jen přikývl a nechal si ojíždět ústa.

Svalovci byli pěkně stavění, bez ochlupení, nádherné pevné prdelky, z těch se můj ocas už zmítal.

„Kluci, vystřídat,“ popostrčil jsem Érica a Alexe. „Teď jim dejte pokouřit vy!“

Kluci byli tak unesení tímto představením, že tak bez zaváhání učinili. Svalovci přistoupili k jejich dírkám a s malým promáznutím se do nich vedrali. Svalovci si užívali a vzájemně se na sebe culili.

Nevydržel jsem to, přistoupil jsem k jednomu a rukou mu hladil hýždě. Otočil se ke mně a jen se slastně culil. Projížděl jsem mu prsty až na koule a pak nahoru roklinkou mezi půlkami, snažil se je trochu rozvírat, ale tempo jeho přirážení mu to moc nedovolovalo, a tak občas můj prst uvízl v sevření jeho půlek. Využil jsem toho a hledal cestičku do jeho dírky. Když se mi to na kousek povedlo, hlasitě vzdechl. Lekl jsem se, že se udělal, ale on si to jen užíval.

Po chvíli dráždění jednoho jsem přešel k druhému, ten byl asi více rozdrážděný, protože na mne hned zavrčel:

„Vraz mi ho tam!“

Myslel na to už ve sprše, měl dírku promazanou gelem. Neváhal jsem, vyndal jsem ocas a tvrdě mu ho vrazil do díry. Hlasitě zařval, nebylo to ale bolestí. Hlasitě pak hekal a vrtěl zadkem, aby si užil mého klacku.

„Tvrdě mě mrdej!“

Vedle mě u druhého svalovce se objevil Maurice a také už narážel jeho díru. Maurice vydráždila jeho neochlupená prdel, tak si toho užíval.

Chytil jsem svého svalovce za pytlík a pevně, ale s citem mu jej zmáčkl. Zařval, drsně přirazil do Karima a vyvrcholil. Vláčný zaklonil hlavu a složil ji na mé rameno.

„Díky, hezky jsem si to užil,“ hlesl mi do ucha znaveným hlasem.

„Jen se netěš, ještě jsme zdaleka neskončili.“

Uculil se a mrkl.

Svalovec si šel odpočinout a já pobídl Alexe, aby pokračoval v obdělávání Karimovy díry. Za chvilku Maurice hlasitě hekal a vyvrcholil. Vystřídal ho Éric.

Přistoupil jsem k Andrému, který stále stál jako solný sloup a ohromeně koukal na scény probíhající před jeho zrakem.

„Promiň!“ omluvil jsem se mu.

Pohladil mi tvář.

„To nic, řekl jsi mi, co se bude dít, a já jsem souhlasil.“

„I tak mne to mrzí, myslel jsem, že se nezapojím, ale neodolal jsem těm vystrčeným prdelkám.“ Bylo mi najednou mizerně. „Omlouvám se, jsem hajzl.“

Hladil mne po zádech a mně tekly slzy. Bylo mi špatně ze sebe sama. Zklamal jsem. Zklamal jsem Andrého i sebe. Nemohl jsem se s tím smířit. Otřel jsem si oči. Pobídl jsem jej, aby těm hajzlům natrhnul prdele.

Nejdříve narval svůj obuch do Karimových úst, moc si to neužíval, protože mu sotva do něj vešel žalud a Karim jej mohl jen olizovat a pocucávat. Karlosovi ucpal ústa Pierre. Po Éricovi a Alexovi protahoval Karimovi díru André a Karlos se dočkal toho, že jeho díru obdělával Pierre. Pozoroval jsem, jak se André cpe do Karima a ten se svíjí, až zařval, když do něj André pronikl.

Přistoupil jsem k němu a hladil jeho zbožňovanou prdelku.

„Jsi neodolatelný!“ Hladil jsem jeho půlky a prsty projížděl údolíčko mezi nimi. André se slastně culil.

Karim řval bolestí a André do něj vrážel svůj kůl až nadoraz. Viděl jsem, že se každou chvíli udělá.

„Vystříkej se mu do úst!“

André poslechl, jen co vrazil Karimovi fialový žalud do úst, vystříkal do něj mohutnou dávku semene. Při druhém nebo třetím výstřiku vystříklo jeho semeno Karimovi nosem. Svalovci, kteří byli zvědaví na Andrého ptáka v akci a stáli vedle mne, vybouchli smíchy.

Jeden odešel a přinesl monstrózní dilda, vypadala jako předloktí dospělého statného chlapa se zaťatou pěstí. Promazali je a s úšklebkem je rvali Karimovi a Karlosovi do útrob. Řvali bolestí, ale kluci se nesmilovali, dokud nebyla v jejich dírách nadoraz. Po rozdýchání svalovci povytáhli ta monstra a znovu je do nich cpali. Karim řval jako tur a tekly mu slzy, očividně si to užíval. Kluci je takto hoblovali drahnou chvíli. Když ustali, jeden odešel ke skříni, kde vybral několik dalších hraček. Líbilo se mi závaží na koule, sepnuli jim je na pytel nad koule a těžký ocelový válec seshora tlačil na koule. Přidal jim několik krokodýlek na bradavky a na kůži na žebrech.

Všiml jsem si, že pod nimi byly louže.

„Ti hajzlové se pochcali.“

„No jó, zapomněli jsme, že mají S cévky, to nemají šanci nic udržet.“

„Nech je to uklidit.“

Svalovci je zvedli z koz a položili tváří k loužím. „Slízat, vy dobytkové!“

Louže byly směs moči, ale i semene a preejakulátu.

„Pospěšte si, nebudeme tady donekonečna!“ švihnul jsem je přes vystrčené prdele párkrát důtkami.

Když vyčistili podlahu, prohlásil jsem:

„Můžeme přistoupit k exekuci!“

Karlos se rozklepal, nevím, co si představoval.

„Nejdříve Karim, těch padesát ran rákoskou.“

Svalovec se uculil.

„Téměř jsem na to zapomněl.“ Uchopil Karima a přehodil jej přes kozu, ruce a nohy mu připoutal k nohám kozy. Vyndal mu z díry monstrózní dildo. Promnul si ruce.

„Hlasitě si počítej!“

Vzduchem zasvištěla rákoska a švihla Karima přes prdel. Hlasitě zaúpěl.

„Jedna.“

Při desáté ráně brečel, ale počítal. Při dvacáté už řval. Prdel měl již posetou červenými naběhlými pruhy. Karlos to vyděšeně sledoval, klepal se. Budeme potřebovat nějakou dezinfekci, pomyslel jsem si. Poslal jsem Alexe a Andrého, aby našli nějaký alkohol, ocet a sůl.

Když se kluci vrátili, měl Karim již čtyřicet ran za sebou. Na prdeli už se objevovaly tmavě podbarvené sraženiny krve, podlitiny. Kůži ale rozsekanou neměl.

„Počkej! Musíme mu tu prdel trochu ošetřit.“

Karim vzdechl.

Vzal jsem ocet a polil mu prdel. Karim se prudce vzepjal a zařval od bolesti, jak jej ocet začal pálit na prdeli. Když se trochu zklidnil, posypal jsem mu prdel solí. Sůl se pozvolna rozpouštěla a začala působit. To jsme teprve slyšeli ryk, Karim se málem zbláznil, vzpínal se bolestí.

Přistoupil jsem ke Karlosovi.

„Nedbali jste mého varování, teď za to musíte platit.“ Karlos brečel, tekly mu slzy a vzlykal.

„Takto si budete užívat do té doby, dokud se nedozvím všechno. Kolik kluků jste kam prodali, jména kluků, jména kupců, prostředníků, lodí.“

„Všechno, co vím, ti řeknu,“ klepal se, tekly mu slzy i nudle.

„Vyplať Karimovi zbytek, ať se nezdržujeme!“

Svalovec bez zaváhání vyplatil posledních deset ran na Karimovu prdel. Nikoho již nevzrušovalo jeho řvaní a kvílení. Po poslední ráně jsem mu znovu polil prdel octem. Znovu se vzepjal a řval, jak jej ocet pálil, ale zároveň mu spláchl část soli, která působila větší utrpení.

„Tak povídej!“ poručil jsem Karlosovi.

„Karim si to všechno zapisoval, i to, kolik za koho vyinkasoval.“

„A kde to má?“

„V ateliéru má v podlaze sejf. Klíček má někde schovaný v botě. Jednou jsem ho viděl přes okno ze dvora.“

Vzal jsem Karimovy boty a skutečně – pod vložkou byl ukrytý malý klíček podobný jako od FABky.

„André a ty,“ ukázal jsem na jednoho ze svalovců, „půjdete se mnou do ateliéru, ale mimo sklep ticho, nemluvte, jsou tam štěnice.“

Vešli jsme do ateliéru a rozhlíželi se, kde by mohl být ten trezor. Neviděli jsme nic, jen před křeslem byla předložka, jakou muslimové používají k modlitbám. Zvedl jsem ji a tam byl malý poklop, po jeho zvednutí jsem tam našel nevelký bankovní přenosný trezorek. Nasadil jsem si rukavice a vyzvedl jej. Byly v něm uložené poznámkové bloky, celkem šest, jeden byl čistý, v ostatních byly údaje, jak mi to řekl Karlos. Když to Karlos věděl, tak ty zápisníky musel číst. Přes okno by to neviděl.

Podíval jsem se na poslední záznamy. Nebyly kompletní, to budou asi ti kluci ze sklepa, a ještě jeden na předchozí straně. Četl jsem:

„André, obří penis, atletická postava, oči modro-šedé, vlasy světle hnědé, výška sto devadesát cm, cíl – Missouri, číslo, asi telefon, deset tisíc US dolarů.“

Ukázal jsem Andrému zápis a prstem jsem jej varoval, aby nemluvil. Vše jsem uložil zpět a vrátili jsme se do sklepení.

„Zvedněte je, ať mne slyší!“

Svalovci je zvedli. Karlos vyplakaný, ale v pořádku, Karim vypadal napůl mrtvý, kolena se mu klepala.

„Karime, slyšíš mne, jsi v pořádku?“

Přikývl.

„Já neslyším, asi jsem hluchý, nebo neumíš či nemůžeš mluvit?“

„Jsem v pořádku,“ hlesl sotva slyšitelně.

„To jsem rád, že jsi při smyslech. Našel jsem, co jsem potřeboval. Našel jsem tvé záznamy, byl bys velmi důsledný úředník, vedeš pečlivě své záznamy, policie ti určitě poděkuje. Tak sis úžasně užíval Andrého ocas a prodal bys ho jen za deset tisíc dolarů? To je dost málo, nemyslíš? Tvé počínání mne stálo více než půl miliónu franků a ty z tebe dostanu, i kdybych tě měl rozprodat na orgány. À propos, tím se dostáváme k meritu věci. Slíbil jsem vám, že sežerete vlastní koule.“

Karlos se už také začal klepat, pochopil, že jde do tuhého.

„Kluci, osprchujte je, ať nedostanou nějakou infekci při kastrování.“

Svalovci je drapli a hodili do sprchy. Vzali hadici a stříkali je studenou vodou. Jektali a řvali, ale pouta jim více nedovolila. Po sprše je hodili na lavice a pevně připoutali tak, aby jim pytle visely na konci lavice. Mohli jen natáčet hlavy, aby viděli jeden na druhého.

Vzal jsem si kufřík, který přinesl Pierre.

„Tak, vezmu si instrumenty, hezký chirurgický kufřík, že?“ s úsměvem jsem se zeptal Karlose. Ten už byl tak vyděšený, že nebyl schopen mluvit.

„Chceš narkózu?“ podíval jsem se na něj. Přikývl.

„Prosím, nééé!“ řval strachy a pochcal se.

„No, aspoň sis vydezinfikoval operační pole, ušetřím na dezinfekci. Koukám, že koule sis už oholil, tak to bude rychle.“

Vzal jsem dřevěnou lopatku, kterou jim svalovci propleskali prdele, a vší silou jsem Karlose praštil přes koule. Neskutečně zařval a nepřestával.

„Takže narkóza je aplikovaná, můžeme operovat.“

Otevřel jsem kufřík a vyndal několik věcí, pouzdro se skalpelem, krabičku s gázou, misku ledvinku na vyňaté koule. Nalil jsem do misky trochu vody. Vzal jsem do ruky skalpel, jeden ze svalovců mi asistoval a přidržoval krabičku s gázou tak, aby byla pod úrovní těla a aby Karim do ní neviděl. Zmáčkl jsem Karlosovi bolavé koule, znovu bolestně zařval. Z rozkroku mu vytryskla červená tekutina, kterou jsem měl schovanou v dlani ve stříkačce, na kterou mezi nohama Karlose Karim neviděl.

„Karlos omdlel,“ oznámil mi svalovec.

„To nic, to je dobře, aspoň sebou nebude škubat.“

Sáhl jsem do krabičky s gázou a vzal jsem tam jedno varle, které přinesl Pierre. Zvedl jsem ho a hodil do misky s vodou, tak aby to Karim viděl, znovu jsem to opakoval s druhým.

„Dám mu tam náhradní plastové, co vy na to?“

Kluci přitakali.

Chvilku jsem šermoval rukama mezi Karlosovýma nohama, to jsem mu jako zašíval pytlík. Po očku jsem sledoval reakce Karima, řval, něco mumlal, snad se modlil, vzýval Alláha.

„No, jeden je odbavený, nebo lépe řečeno zbaven trápení.“

Postavil jsem se, vzal jsem jedno varle z teplé vody a přistoupil ke Karimovi. Měl v ústech rozporku.

„Teď tě nakrmím vašimi prohnilými koulemi.“

Vložil jsem Karimovi kouli do úst a koncem rukojeti od lopatky jsem mu vsunul varle do krku. Již mu nezbývalo nic než polknout. Sundal jsem mu rozporku, aby mohl mluvit.

„To už nepotřebuješ, jak ti chutná Karlosovo varle?“

„Simone, prosím tě při Alláhovi, smiluj se, odpusť, už to nikdy neudělám. Uhradím ti vše, co tě to stálo. Dám ti i více. Neubližuj mi. Prosím, promiň. Všechno přiznám.“

„Na kolik si ceníš své koule?“

„Dám ti milión.“

Ušklíbl jsem se.

„Málem jsem zapomněl, propleskněte Karlose, nebo ho polijte studenou vodou.“

Svalovec se toho s potěšením ujal a vrazil mu facku, až mu hlava málem upadla, ale Karlos se probral. Zalapal po dechu a vyděšeně se rozhlížel.

„Tak, Karime, kde jsme to skončili? Na kolik tedy si ceníš své koule?“

„Dva miliony?“

„To si sám sebe moc neceníš, přičti k tomu mé výdaje a trochu přihoď, abychom byli schopní na to zapomenout. Já oceňuji tvé koule na pět milionů.“

Vytřeštil oči.

„To je vše, co mám.“

„Karime, já vím moc dobře, kolik máš, nezapomeň, kolik toho má tvůj otec.“

Sklopil zrak.

„Dezinfekci!“

„Ne, ne, dám ti těch pět!“

„Jsem rád, že si rozumíme.“

„Karlosi, ještě ti dlužím to nakrmení.“

Vyděšeně se na mne podíval a vrtěl nesouhlasně hlavou.

Vzal jsem druhé varle z misky. „Tak hezky otevři ústa!“ Pevně sevřel ústa i oči a nesouhlasně vrtěl hlavou. Dal jsem mu klips na nos. Za chvíli otevřel ústa a já mu do nich strčil rukojeť důtek. Tvrdě se do ní zakousl. Kdyby to byl můj prst, tak bych už byl asi bez prstu. Vhodil jsem mu varle do úst a stejně jako Karimovi, nacpal jsem mu ho do krku. Snažil se ho zvrátit, ale nešlo mu to. Polkl.

„Hodný kluk,“ poplácal jsem jej po tváři.

„Karime, jdi se ohřát do sprchy.“

Ten potěšen, že bude všemu konec, se trochu uklidnil a přestal se klepat. Kluci ho doprovodili do sprchy.

„Na kolik si ty, Karlosi, ceníš svoje koule?“

Nechápavě se na mne podíval.

„Stále je ještě máš v pytli.“ Brnknul jsem mu po rozbolavělých koulích prstem. „Cítíš je?“

Zaúpěl a přikývl.

„Tak, jak ses rozhodl? Karim si je vykoupil za pět milionů.“

„Já tolik nemám!“

„Karlosi, vím, že jsi lhář a podvodník, když řekneš, že máš milion, tak jsem přesvědčen, že máš minimálně další v rezervě. Jak to bylo s tím šmírováním Karima? Z okna jsi nemohl vidět, co je v těch poznámkách zapsáno.“

Nervózně zatěkal očima, přichycen při lži.

„Jednou se mi povedlo tam dostat, když spal.“

Mávl jsem rukou.

„Na tom nezáleží, tak kolik?“

„Dobře, dám ti dva, ale to mi už nic nezbude.“

„Máš to tady, hotově?“

Přikývl.

„Neboj, zbudou ti koule! Můžeme jít pro to?“

„Mohu se oblíknout?“

Přikývl jsem a povolil jsem mu pouta.

Vyrazili jsme, Karlos na vodítku se zamčeným ostnatým obojkem na krku. Karlos odtáhl od zdi pohovku a zvedl volné prkno. Vyndal dva balíčky poctivě zabalené v alobalu a igelitu. Smutně mi je podal. Vrátili jsme se do sklepení. Tam už byl připraven Karim, také měl obojek na krku.

„Tak, Karime, kolik máš na hotovosti, kolik mi můžeš zaplatit teď?“

„Já mám peníze jen v bance, hotově mám jen pár stovek.“

„Karime, proč ti nevěřím? Dobře, tak mi podepíšeš směnku?“

Přikývl.

„Éricu, směnku. – Vyplň do toho potřebné údaje.“

„Já, Karim…, vystavuji tuto vlastní směnku a tím se bezpodmínečně zavazuji, že zaplatím pět milionů francouzských franků dne 31.12.1991 ve dvanáct hodin v Paříži, Obchodní nábřeží 258, na řad remitentovi panu Simonu… V Paříži 30.12.1991, podpis.“

„To musíme zapít!“

„Já nemohu pít.“

„Chceš mne urazit a rozhněvat?“

Zavrtěl hlavou.

Vzal jsem láhev jakéhosi divného koňaku od Karlose.

„Nadechneš se, naliješ do krku, polkneš a vydechneš! Ucítíš, jak tě to krásně zahřeje.“

Přikývl. Nadechl se, nalil do sebe koňak a valil oči, pitomec.

„Polkni!“

Polkl a vydechl. Vyhrkly mu slzy z očí.

Podal jsem láhev Karlosovi.

„Ukaž, jestli máš lepší splávek než Karim."

Pochlapil se a vypil asi stejně jako Karim.

To nám jedna láhev stačit nebude, poslal jsem Alexe s Andrém koupit ještě dvě.

„Tak, Karime, ještě jednou, bylo to mezi vámi nerozhodně.“

Karim si znovu nalil asi stejně, tentokrát mu už slzy nevytryskly, zato se trochu zakuckal.

„Necháš se zahanbit?“ podal jsem láhev Karlosovi.

Karlos se prohnul a řádně si upil. Oklepal se a usmál s trochu opilým šklebem. Karim se také rozpovídal, ale arabsky, tak jsem mu přitakával. Takto jsem je hecoval, dokud nevypili celou láhev.

Došel Alex s Andrém, každý s láhví v ruce. Koukali, jak Karim s Karlosem leží ožralí na lavicích. Všichni jsme se rozchechtali.

„A čí koule vlastně sežrali?“ optal se jeden ze svalovců.

„Nějakého toulavého psa z útulku.“

Ozval se hurónský smích.

„Tady jsme hotoví, jedeme domů.“

Svalovcům jsem dal po pětistovce a poděkoval za spolupráci. Usmáli se:

„Na takové akce klidně přijdeme i zdarma.“

Ten, kterého jsem opíchal, se na mne trochu smutně podíval, já objal Andrého a pohladil mu prdelku. André jen zavrněl.

„Copak, nelíbí se ti to?“

„Líbí, ale nelíbí se mi, jak se na tebe koukal.“

„Žárliveček? Aspoň víš, jaké to je.“ Smutně se na mne podíval. „Neboj, tebe bych ani za dva takové neměnil,“ pohladil jsem mu tvář a políbil.

Maurice si naložil svalovce, rozloučili jsme se a odjeli.

„Pierre, pojedeš s námi?“

Zavrtěl hlavou.

„Za dvě hodiny nastupuji službu.“

Zastavili jsme se u komisaře Bertrama. Vylíčil jsem mu, že se mi povedlo ty dva opít a zjistit, kde má schované záznamy o unesených, ale že ještě mám s nimi vyřídit jednu záležitost, tak aby je nesbalil dříve než zítra po dvanácté hodině. Nechápavě se na mne podíval.

„Mám s ním určitou dohodu, kterou má on naplnit do zítra do dvanácti hodin. Já ale vím, že on to nedokáže splnit, a tak jsem mu dal podepsat jako záruku směnku a pak mu nechám obstavit majetek a získám ten dům. Chceme z něho udělat útulek pro mladé zkrachovalce a pro ty, kterým ublížil. Jestli se vám povede je dopátrat. Dnes se mi už povedlo na tu nadaci získat dva miliony franků.“

Vyvalil oči ještě více.

„Vy jste neskutečný, stále mne překvapujete. Kde a jak jste je získal?“

„Máte zapnuté nahrávání?“

Zavrtěl hlavou.

„To mi nestačí, musíte to říci. Když odpovíte ne, tak pak záznam bude neplatný, protože byl získán bez přítomnosti advokáta a také bez mého poučení.“

Rozchechtal se.

„Promiňte, už musím jít.“

Vyprovodil mne až k autu.

„Tak teď mi to už můžete prozradit.“

„Sponzor mi dal peníze, když upustím od splnění slibu. To vydírání není, že? Někomu jsem slíbil, že mu utrhnu koule a nacpu mu je do krku. Pak mi nabídl sponzorský dar, když od toho slibu upustím.“

Rozesmál se, až se kolemjdoucí ohlédli.

„Vydírání by to bylo, kdybyste nejdříve požadoval peníze a pak mu vyhrožoval tím utržením. Ale raději to už nedělejte.“ Stále se smál. Rozloučili jsme se.

Cestou domů jsme se zastavili u soudu, zašel jsem požádat na zítřek o asistenci soudního vykonavatele při inkasování směnky, vzhledem k podezření, že vystavitel nebude schopen směnku vyplatit.

„Jste si jist?“ ujišťoval se úředník.

„Ano, vím, že má policií zablokovaný účet.“

„A má jiný majetek, který jste ochoten přijmout jako náhradní plnění?“

„Má dům, odhaduji, že má přibližnou cenu, s tím bych se spokojil.“

„Dobře, dejte mi údaje o dlužníkovi, já si připravím potřebné doklady, musím také zajistit notáře. Připravte si dva stofrankové kolky. To bude vše.“

„Ještě není Silvestr a už jste rozjaření,“ vítala nás Christine.

„Máme pro tebe práci, vypracuješ zakladatelskou listinu nadace.“

Hned jí zvadl úsměv.

„Tady máš náš první vklad,“ předal jsem jí dva miliony od Karlose. „Rozepiš jej stejně na Andrého, Pierra, Alexe a Maurice. Až založíš účet, tak tam převedu svůj vklad, jeden milion franků. Budeš předsedat správní radě a spravovat účet. Ostatní si rozhodni sama.“

Podívala se smutně na Jacquese.

„Pomůžeš mi, viď?“

„Co mám s tebou dělat,“ usmál se a políbil ji. „Jste rošťáci, vymyslíte si to a pak práci hodíte na nás,“ objal Christine.

„Neboj, my také pracujeme, myslíš, že ty dva miliony jsme dostali zadarmo?“

Kluci se rozchechtali.

„Máme hlad, co jsi nám připravila k večeři? Nestačili jsme se ani naobědvat.“

„Nechte se překvapit!“

Při večeři jsme diskutovali o nadaci, co napsat do účelu, kdo je či není vhodný pro určitou funkci a snad tisíc různých návrhů.

Po večeři jsme všichni čtyři spěchali do jacuzzi. Dováděli jsme tam asi do půlnoci, poté slastně znavení jsme ulehli. Usínali jsme v objetí, moje neposedná ruka samovolně sjela až do roklinky mezi Andrého pevné půlky.

Za kuropění jsem se vzbudil, moje prsty byly v sevření Andrého půlek. Prstem jsem mu jemně dráždil dírku. Pomaličku otevíral oči a na ústech vykresloval úsměv. Políbil jsem jej na ústa, zlehounka jsem mu projel jazykem rty. Přivřel oči. Prudce jsem mu vsál do sebe jazyk a mírně se do něj zakousl. Okamžitě překvapeně vytřeštil oči, jako bych jej opařil. Povolil jsem.

„Sním tě!“

Smyslně se usmál.

„Ale můžeš začít jinde!“

„Třebas tady?“ chtivě jsem mu sevřel koule. Slastně vzdechl.

„Raději ještě níž. Můžeš začít u chodidel, než dojdeš k životně důležitému orgánu, tak si stačím ještě něco užít.“

„Chtěl by sis užívat? Povídej, jak? Dnes ti budu plnit přání.“

Potměšile se zaculil. Zavrtěl jsem hlavou.

„André! To nedokáži. Nemohu si pomoci.“

Sevřel mne něžně ve své mohutné náruči, dal mi jemný polibek na ústa, žádostivě jsem vzdechl a pootevřel rty. On se ale sesunul a líbal mou šíji, jemně skousl ušní lalůček a pokračoval po krku až na zátylek. Tehdy jsem se sesul já až do jeho klína a lačně jsem objel jazykem kol dokola jeho tvrdý bordový žalud. Nenasytně jsem ho pojal do úst a jazykem mu šimral uzdičku. Věděl jsem, že tohle dráždění miluje nejvíce.

„Zvolni!“ žadonil. „Počůrám se!“

Pevně jsem mu sevřel koule, ale ne bolestivě. Druhou ruku jsem pomalu sunul k jeho roklince.

„Ne, nééé, ještě ne!“ znova žadonil. Tušil, že bych mu prstil dírku a on by se vystříkal.

Uvolnil jsem z úst jeho tepající žalud a jazykem sjížděl po nádherně vystouplé trubici až ke koulím. Jeho šourek krásně obepínal ty jeho obří koule. Nevyholoval se, měl jej pokrytý jemnými chloupky. Jemně jsem je sevřel rty a popotahoval za ně. Také to miloval a ocas se mu při tom vzpínal. Pojmul jsem mu do úst jednu kouli a jazykem si ji tiskl k patru. Masíroval jsem mu ji přesouváním jazyka z jedné strany na druhou, pak jsem koule vyměnil, nemohl jsem jej takto dlouho dráždit, brzo by vystříkl. Vždy to avizoval jemným záškubem koulí.

Vrátil jsem se k jeho kládě a opět jsem ojížděl tvrdý ráfek žaludu. Byla to nádherná bambule, škoda, že až moc velká, mohl být o trochu menší. Vždy mne z toho bolela sanice, ale ta rozkoš za to stála. Podíval jsem se mu do očí. Koukal vyjeveně na něco za mnou, když jsem pootočil hlavu, vidím tam stát ty šmíráky odvedle, jak si mastí klacky a pozorují nás.

„Kšááá! Šmíráci, běžte si to trénovat k sobě. Dnes si bude obdělávat každý svoje políčko!“ S chichotem utekli.

Nalehl jsem si na Andrého a vloupal se jazykem do jeho úst, naše klacky o sebe šermovaly stejně tak jako naše jazyky. Prsty jsem mu pevně sevřel bradavku, až se zakousl do mého rtu. Zmáčkl jsem mu i druhou bradavku a on kousal a kousal do mých rtů. Sesul jsem se a olízal bradavky, jemně je ocucal a pak se citlivě zuby zakusoval. Poslouchal jsem jeho slastné vzdechy, ty úporně pobízely můj ocas k akci.

Sesunul jsem se níž a přehodil si jeho nohu přes rameno, nečekal jsem, a než se stačil vzpamatovat, byl jsem v něm. Jen hlasitě vzdechl a pak už jenom sténal a kňoural. Byl jsem neskutečně nažhaven, jel jsem jako šicí stroj. Přehodil jsem mu nohy a on okamžitě zařval:

„Oh, mon Dieu!“

Stříkal, honem jsem uchopil jeho stříkačku a nasměroval ji na sebe a rukou ji pomáhal pumpovat. Stříkal nádherně silně, měl jsem postříkanou hruď i tváře. Nečekal jsem a vytryskl jsem do Andrého útrob své žhavé semeno. Vyšťavený jsem se zhroutil na Andrého. Naše těla potřísněná semenem jenom mlaskla a my zůstali spojení v objetí. Jazykem mi očistil kapky, které skončily až na mé tváři.

Ozvalo se zaklepání na dveře a hned nato dívka z kuchyně zvolala:

„Snídaně!“

André vyskočil.

„Klid, lež, já ji přinesu.“ Vzal jsem si župan a přinesl snídani. Dnes jsme měli vaječnou smaženici s malými škvarky a cibulkou. Mám rád snídaně na vidličku a ve Francii snídají většinou nějaké buchty. Kuchařka se nechala přemluvit a udělala mi radost.

Za chvilku přiběhli sousedi.

„Nevíš, proč jsme už dříve takto nesnídali?“ ptal se mne Éric.

Rozesmál jsem se.

„Já nechápu, proč Francii nazývají gurmánskou velmocí, to si vymyslel asi nějaký Francouz,“ chechtal jsem se.

Chvilku jsme se špičkovali, v čem je lepší Francie a v čem my.

„Máme nejlepší parfémy na světě,“ vytasil se Éric.

„A my se myjeme, nepotřebujeme překrývat smrad,“ trumfoval jsem.

Všichni jsme se rozchechtali.

„Kluci, nejvyšší čas.“

Honem jsme se oblékali, měli jsme sraz u Karima. Jel jsem já s Éricem.

Chvilku po nás dorazil i soudní vykonavatel s notářem. Předložil jsem mu směnku, podíval se a přikývl. „Ano, je to vše v pořádku, máme ještě dvě minuty, tak můžeme zazvonit.“

„Nazdar, Karime, přišel jsem vyinkasovat směnku.“

Vypadal unaveně. První opice ho asi dost udolala.

„Já, já nemám peníze.“

Podal jsem směnku vykonavateli. Ten ji ukázal Karimovi. „Jste Karim Farid?“

Přikývl.

„Je to vaše směnka?“

„Ano.“

„Tato směnka byla splatná teď ve dvanáct hodin, na této adrese. Oznámil jste, že nejste schopen vyplatit částku, kterou jste se zavázal vyplatit na vystavené směnce proti jejímu předložení. Za nesplnění tohoto závazku vám hrozí vězení a obstavení veškerého majetku. Sdělte mi, jaký máte majetek, movitý i nemovitý.“

Karim polkl nasucho a chytil si hlavu.

„Mám necelých šest milionů na účtu a tento dům, auto, fotografické studio.“

„Proč jste nevyzvedl peníze z účtu k vyplacení směnky?“

„No, on totiž účet je zablokovaný soudním příkazem.“

„Aha. Kolik má hodnotu tento dům?“

„Koupil jsem ho asi před rokem a půl za čtyři miliony.“

„Jste ochoten akceptovat jako náhradu tento dům se studiem?“ otázal se mne vykonavatel.

„Ano, akceptuji.“

„Souhlasíte, pane Karime?“

Ten se nechápavě díval a nebyl schopen mluvit.

„Pokud nesouhlasíte, musím vás nechat uvěznit do vězení pro dlužníky. Propuštěn budete až po uhrazení dluhů. Veškerý váš majetek bude obstaven a prodán ve veřejné dražbě. Je víc než pravděpodobné, že výtěžek nepokryje dluh a příslušenství. To znamená soudní výlohy, dražební poplatky, úroky z prodlení, případně další poplatky a pokuty. Ptám se vás, souhlasíte, nebo chcete jít do vězení?“

„Souhlasím.“ Oči mu zvlhly.

„Půjdeme někam ke stolu.“

Karim nás zavedl do studia. Notář připravil doklady o převodu domu a ukázal, kam se má Karim podepsat, ten rozklepanou rukou podepsal doklady. Následně notář požádal mne o podpisy.

„Děkuji! Zde máte smlouvy.“ Notář nám předal smlouvy. „Po třiceti dnech vám zašleme výpis o zapsání vlastnictví nemovitosti. – Vezměte si osobní věci ze studia a předejte klíč od studia a hlavního vchodu panu Simonovi.“

Karim se rozhlédl po studiu, podal mi svazek klíčů, které jsem znal.

„Karime, všechny klíče od studia,“ natáhl jsem ruku.

Vyndal z kapsy malý svazek klíčů a sundal jeden, který mi podal. Zamkl jsem své foto studio, poděkoval jsem úředníkům a vyprovodil jsem je z budovy. Před budovou už nedočkavě stepoval komisař.

„Pojďte dál, pane komisaři.“

Uculil se na mne.

„Děláte tady portýra?“

Uviděl Karima stoupat do schodů.

„Pane Karime, můžete sejít k nám dolů?“

Karim trochu neochotně sešel dolů. Komisař okamžitě hezky hbitě jej uchopil za ruku a nasadil mu klepeta, ruku mu zkroutil za záda, až Karim bolestivě hlesl.

„Druhou ruku za záda!“ cvakla klepeta podruhé. „Jménem republiky, zatýkám vás! Jste podezřelý ze spáchání trestných činů…,“ předložil mu před oči zatykač. „Zde je soudní povolení k domovní prohlídce.“

„Pojďte, ať mi nerozbijete dveře,“ odemkl jsem studio. „Zde je jeho bývalé studio, tak vám dávám svolení k prohlídce. Nejdříve bych mu pořádně prohlédl boty, hlavně vyndat vložky.“

Komisař se na mne nechápavě podíval. Karimovy oči metaly blesky.

„Poručíku, prohlídněte důkladně jeho boty.“

Mladý pohledný poručík v civilu už Karimovi strhával boty. Za chvilku držel v ruce klíček jako trofej.

„Dejte stranou ten kobereček!“

Poručík otevřel skrýš a vyndal trezorek. Po otevření vyndal notes a zadíval se do něj.

„Hmmm, to je terno!“ culil se a spokojeně pokyvoval hlavou.

„Nezapomeňte na kluky ve sklepě.“

„Jaký kluky?“

„No, další zásilka. Jsou tam v druhém podlaží, zavření v cele.“

„Jdeme!“ poručil přísně a táhl Karima s sebou.

„Klíče!“ Podal jsem mu velký svazek klíčů.

Komisař přivedl do ateliéru kluky ze sklepa. Byli vymrzlí a hladoví.

Karlose již měli zajištěného a čekal v průjezdu.

„Pane komisaři, ať kluci zajdou s Karlosem do bytu a vyberou všechny potraviny i od Karima. Oni se najedí a nebude se to tam kazit a smrdět.“

„Máte pravdu, než se dostanou ven, tak to i ledničky se rozsypou.“

„Našli jste ještě něco podstatného?“

Zavrtěl hlavou.

„Asi nic, pár kazet a nějaké poznámky, ale nejsem si jist, zda to s tímto případem souvisí.“

„A co ti kluci?“

„Sepíšeme výpovědi a propustíme.“

„Kluci, máte se kam vrátit?“

Všichni nesouhlasně kroutili hlavami.

„Merde!“ Už mi začaly další starosti. Komisař se uchechtl. „Přivezte je po výslechu zpět, já je ubytuji u Karlose nebo Karima.“

„Ale…,“ chtěl komisař namítat.

„Nebudu se tím vzrušovat, Karim s Karlosem je přivedli a měli se o ně postarat, tak já se postarám za ně na jejich úkor. Dům je můj a oni nemají nájemní smlouvy, takže je mohu vyhodit bez výpovědi.“

Kluci slyšeli náš rozhovor.

„Počkám na vás a promluvíme si, co s vámi dál.“

Kluci se už uklidnili.

„Tak ať se jdou najíst s Karlosem, ten je krmil.“

Jeden z policajtů přivedl Karlose a šli se najíst.

„Pospěšte si!“ upomínal je komisař.

Za pár minut se vraceli, každý dostal dva croissanty.

„Až se vrátíte, tak dostanete pořádně najíst.“

Éric dal komisaři číslo na zámek, aby nám zavolal, až propustí kluky. Odjeli jsme na oběd.

Všichni na nás nedočkavě čekali, byli zvědaví, jak jsme pořídili.

Již ve dveřích Éric mával smlouvou.

„Tak, ke stolu!“ zavelela Christine.

„Barák je náš!“ zvolal radostně Éric.

„Jak náš? Můj. Je tam mé jméno. Já mám barák a vy budete mít práci,“ uculoval jsem se. Všem sklaplo a dívali se na mě trochu zděšeně i opovržlivě, jen Jacques se smál. Christine do něj šťouchla.

„Kdybyste se viděli, jak se tváříte, tak se smějete také.“

„To přece není k smíchu, to je vážná věc,“ pohoršovala se Christine.

„Christine, ty mi nevěříš? Máš pravdu, je to vážná věc. Pět milionů není pakatel, zlákalo by to hodně lidí. A ty, Éricu, se vrátíš zpět do lycea.“

Nechápavě se na mne díval, Jacques trochu posmutněl.

Vyndal jsem směnku a ukázal jsem na slova: 'na řad'. Strčil jsem mu to před oči.

„Ale ty jsi ji vyinkasoval tím domem.“

„Až za třicet dní. Proto musí Christine pilně pracovat na stanovách a smlouvách nadace, abych stačil do těch třiceti dnů převést směnku na řad nadace. Nemohl jsem po Karimovi žádat směnku na nadaci, která neexistuje, byla by to vada a směnka by propadla.“

„Ty myslíš na všechno. Promiň, že jsem o tobě pochybovala. Když tys to tak přesvědčivě řekl,“ vesele konstatovala Christine.

„Prominu ti to za pusu,“ a už jsem špulil rty, aby bylo jasné, že nechci na tvář, no ona mne políbila na tvář a na pusu mi přiložila ruku k polibku.

„Dobrou chuť!“

V průběhu oběda jsem se zmínil o čtyřech klucích, co se o ně musím postarat. Christine mi nabídla, abych je vzal k nim na zámek.

„Christine, jsi hodná, ale to nepřipadá v úvahu. Bydlet budou mít kde, ale budeme se o ně muset postarat. Zajistit práci, stravu, ošacení. Jestli tedy dovolíš, tak bych je vzal dnes mimořádně k vám na večeři, pak je vezmeme s sebou do klubu a spát budou u Karlose, tam si to uzpůsobí podle sebe.“

Padaly různé návrhy, co by mohli dělat.

„Nevíme, co umí, co studovali a zda-li vůbec, takže je předčasné to řešit, na to se můžeme přeptat u večeře.“

Jen co jsme doobědvali, volal komisař, že vezou kluky ke skladu. S Éricem jsme vyjeli za nimi. Když jsme dojeli, už čekali u vrat. Nevypadali moc dobře, ušmudlaní a také smrděli.

„No, takže nejprve pořádně vykoupat! Éricu, zajeď k Maurici, ať pošle jednoho kluka, co si je změří a pak pro ně vybere nějaké trochu lepší oblečení, půjdou s námi, tak ať se nemusíme stydět, také nějaké všední oblečení a něco na doma a pro sport. Také každému tucet spodků, ponožek, triček a nezapomeňte na boty.“

Vzal jsem ze studia svazek klíčů a doufal jsem, že tam budou i od Karlose nebo od Karima. Byly tam od obou. Karlos měl dva pokoje a kuchyňku, malou chodbičku a koupelnu s WC.

„Takže kluci, než to vyřešíme, tak budete bydlet tady. Rozhlédněte se, co je a co není, jak se uložíte. Najděte něco na psaní a napište, co potřebujete. Den dva budete muset vydržet s tím, co tu je. Najděte si ručníky a jděte se vykoupat, využijte i koupelnu vedle.“

Jen co jsem domluvil, už tady byl Éric s klukem od Maurice. Ten poznával dva z těch čtyř. Vynadal jim, jací jsou blbci, mívali dobré zakázky…

Érica jsem ještě poprosil, aby jim nakoupil nějaké potraviny, ovoce a pití. Za hodinu už jsme měli pro kluky vše potřebné. Byli překvapení a zaskočení tou péčí.

„Kluci, oblečte se, hezky se ustrojte, pojedeme tady k Éricovi domů na večeři, a že je konec roku, tak pak půjdeme do klubu, no abych to upřesnil, do gay klubu. Je to někomu nevhodné?“

Kluk, co vypadal nejmladší, se začal ošívat a ostatní se uculovali.

„Co je? Proč se culíte?“

„On je ještě panic,“ odpověděl mi jeden z kluků.

„Nechápu souvislost.“

„On se stydí.“

Díval jsem se na velmi hezkého kluka, tmavé kadeře, dlouhé řasy, pro jaké by každá dívka vraždila. Rděl se, klopil zrak a mnul si ruce.

„Jsi gay?“

Jen pokýval souhlasně hlavou.

„Merde! Proč se stydíš? V klubu budou samí gayové, nemáš se proč stydět.“

„Já jsem ještě nikdy…“

„Ale to není žádná tělesná vada a také tam nejdeš vybírat si ženicha nebo soutěžit v souložení. Jdeme se tam bavit s přáteli a třeba i zatančit, nebo poznat někoho nového. Nemusíš dělat nic, co nechceš.“

Když jsem se tak na toho stydlivého andílka koukal, tak mi ho bylo líto a také jsem na něj měl vztek, jak je hloupý.

„Kolik je ti let? Ukaž mi průkaz.“

Nesměle mi ho podal.

„Já se picnu, tobě je teprve osmnáct a už děláš takové kraviny a necháš se naverbovat k takovým lotrům.“ Byl to pro mne šok. „Pojď ke mně,“ rozevřel jsem náruč a pevně jsem ho objal. „Neboj se a nestyď se. Já ti pomohu, když budeš chtít, se vším, a ochráním tě.“

Pevně mne objal a políbil na tvář.

„Děkuji ti!“

„Ty se jmenuješ Gabriel, víš, po kom máš jméno?“

„Po tátovi.“

„Tak jsem to nemyslel, původce toho jména, Archanděl Gabriel, je velitel Boží armády, spolu s Michaelem jsou to dva strážní andělé, to ty bys měl strážit nás,“ smál jsem se.

„Christine, přivedl jsem ti anděla strážného, ale zatím potřebuje sám byt střežen,“ smál jsem se a za mnou se plížil Gabriel.

„To je ten kluk ze sklepa, co jej chtěli prodat?“ vyhrkly jí slzy a vrhla se na Gabriela. Přivinula jej k sobě a hladila jeho tmavé kadeře.

„Ať ho neudusíš!“

„Gabrieli, jdi ke klukům, bude svačina.“

Když Gabriel odešel, Christine se na mne nechápavě podívala.

„Nechtěl jsem ti to říkat před ním. Nevíme, co je zač, ďábel si často bere masku anděla, tak se neunáhli.“

„Nemyslím, že je v něm špatnost.“

Ten kluk se mi zavrtal do hlavy a čím dál více se mi nějak v podvědomí ozýval poplašný zvonek. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Tak krásný kluk a rodiče jej nehledají? Nechtějí ho, proč, co provedl, odvrhli ho proto, že se mu líbí kluci? Nevěřím, že by nějaká matka jen proto zavrhla tak krásného syna. Čím dál více ve mně hryzal červík pochybností. Zeptám se ho, proč není s rodinou, vyptám se na podrobnosti o rodině.

Kluci si pochutnávali na jablečném koláči.

„Gabrieli, pojď, chci si s tebou popovídat, protože já zítra odjíždím a už nebudu mít příležitost.“

Zašli jsme do mého pokoje.

„Oh, to je krásný pokoj!“ zvolal nadšeně.

„Povídej mi o sobě, proč jsi odešel z domova, co jsi studoval, máš nebo jsi měl nějakého přítele? Co bys chtěl v budoucnu dělat? Musíme kontaktovat rodiče.“

Asi jsem ho zaskočil, aspoň to byl můj první dojem, když jsem viděl, jak mu na moment padla čelist.

„Utekl jsem, protože otec vyhrožoval, že mne zabije, když nás s kamarádem načapal v kůlně, jak jsme si honili klacky. Vzal jsem baťůžek a pár franků a zdrhl jsem.“

„Kam jsi chtěl jít, jak sis představoval, že se uživíš?“

„Myslel jsem, že si najdu nějakou brigádu při vinobraní.“

„Ale Paříž zrovna vinicemi neoplývá. Naopak, utekl jsi z vinařského kraje.“

„Nevím, asi jsem si to neuvědomil. Chtěl jsem do Paříže, je to velké město plné příležitostí, tak jsem doufal, že se mi podaří si něco sehnat.“

„Co jsi studoval?“

„Studoval jsem lyceum, ale o prázdninách se to stalo.“

„Takže jsi nejméně čtyři měsíce na ulici, nebo jsi někde bydlel?“

„Většinou jsem přespával ve starých odstavených vagonech, občas se mi povedla nějaká brigáda, někdy jsem našel jídlo, co vyhodili ze supermarketů a tak různě.“

„A nedělal jsi nějaké úsluhy mužům, když tvrdíš, že jsi panic, tak možná nějaká ruční práce nebo práce ústy?“

„Ne, to ne, nikdy jsem to nedělal, bál jsem se.“

„Dobře, co rodiče, kde bydlí, potřebuji přesnou adresu a jména.“

„Bydleli jsme na vesnici poblíž Lyonu, ale měli jsme se stěhovat do Lyonu, tak nevím, jestli se už odstěhovali.“

„To nevadí, dej mi poslední známou adresu, pošta jim to přepošle.“

Podal jsem mu list papíru, napsal jména a adresu.

„Pozorně mne poslouchej, já jsem ochoten ti všemožně pomoci, Christine se líbíš, i ona se ti bude věnovat a udělá pro tebe vše, co ti na očích uvidí, tak mne nezklam ani ji, a buď na ni hodný, poslouchej její rady. Jestli jí ublížíš, slibuji ti, že tě dostanu a budeš toho litovat do konce života. Dokážu hodně. Karim s Karlosem jenom chtěli ublížit mému příteli a přišli o sedm milionů a o svobodu. Zničil jsem je za pár dnů. Vypadáš dobře, jsi moc pěkný, mohl bys dělat v reklamně, v módě, pomohl bych ti s tím. Jestli půjdeš s námi do klubu, tak tam tě mohu hned seznámit s majitelem docela prestižní módní značky.“

Zamítavě kroutil hlavou.

„Promiň, do klubu nechci, stydím se, stačilo mi to, když mne někdo obtěžoval na ulici, vždy jsem utíkal o život.“

„To mi zatím stačí, jdi zpátky ke klukům, musím ještě pracovat.“

„Nemohl bych zůstat tady s tebou? S tebou je mi tak dobře, cítím se s tebou bezpečně.“ Přitulil se mi na prsa a ruku mi položil nebezpečně vysoko na stehno.

Vzal jsem mu ruku a sundal si ji ze stehna.

„Tohle už na mne nezkoušej.“

„Budu už hodný, ale nech mne u sebe.“

„Potřebuji se soustředit na práci a v tvé přítomnosti bych asi měl problém. Také by se to nelíbilo mému příteli.“ Vyprovodil jsem ho ke dveřím.

Vzal jsem si poznámkový blok, abych si zaznamenal myšlenky a nápady, když můj zrak padl na list papíru, kde Gabriel napsal adresu a jména rodičů. Zahleděl jsem se na něj a čtu, vidím otec Pierre… Neříkal, že se jmenuje po otci? Lhát je náročné, musíš si pamatovat každou lež, jinak tě někdo odhalí.

Vešel jsem do pokoje Érica, nikdo tam nebyl, ani jsem nikoho nepotřeboval, potřeboval jsem si zavolat a on tam měl svou linku, mohl jsem odtud nerušeně volat.

„Pane komisaři, prověřovali jste si totožnost těch čtyř kluků jen podle průkazů, nebo i podle evidence obyvatel?“

„Neměli jsme důvod, tak jen podle průkazů.“

„Myslím, že ten nejmladší není tím, za koho se vydává. Potřebuji jména rodičů, bydliště a také by bylo nejlepší foto, mělo by tam být. Kdy to budete vědět?“

„Až příští rok,“ smál se.

„Pane komisaři, a co tak jeden telefon, vy na evidenci obyvatel, zjistit jména a adresu, a já nebudu muset volat prezidenta.“ Teď jsem se smál já. „Dlužíte mi!“

„Dobře, dostal jste mě, jste vyděrač! Zavolejte za půl hodiny!“

Dostal jsem ještě jeden nápad. Zavolal jsem informace a požádal o číslo na rodiče Gabriela. Operátorka mi nadiktovala číslo a zeptala se, zda chci spojit.

„Ano, děkuji! – Dobrý den, jmenuji se Simon, jsem kamarád vašeho syna Gabriela, mohl bych s ním mluvit?“ mluvil jsem na Gabrielovu maminku.

„On se teď koupe, připravuje se na večerní oslavu.“

„Takže je doma?“

„Ano, vždyť se koupe!“ trochu nervózně mi odvrkla.

„Promiňte, madame, omlouvám se, myslím, že někdo zneužívá identitu vašeho syna a já tím pádem vašeho syna neznám, ale znám toho podvodníka. Již jsem požádal policii o jeho prověření.“

„Počkejte, přišel Gabriel, předám vám ho.“

„Salut, Gabrieli, neznáš kluka, co vypadá jako andílek s tmavými kudrnami?“

„Jo, to bude Bernard, ale toho jsem od prázdnin neviděl.“

„A od té doby ti chybí průkaz?“

„Ano.“

„Ještě, prosím tě, znáš celé jméno toho Bernarda a adresu?“

„Jen příjmení, protože on byl gitanes, kočovali, tábořili tady kousek za městem u řeky, tam jsme se chodili koupat.“

„Díky! Večer se hezky bav.“

Okamžitě jsem volal komisaře.

„Jmenuje se Bernard, adresu nemám, protože je to kočovný gitanes, tak si jej můžete prověřit, co má na kontě u vás. Zase mi dlužíte!“ smál jsem se.

„Vy mne překvapujete stále víc, s takovou budete příští rok policejním prezidentem.“

„Nechtěl bych být ani prezidentem republiky. Hezký večer!“

Bočním schodištěm jsem sešel do kuchyně a požádal pomocnici, aby šla pro paní Christine, která se bavila s kluky, že kuchařka ji chce do kuchyně.

Christine přišla trochu naštvaná, že ji vyrušili z příjemné společnosti.

Zašli jsme si do kouta a potichu jsem jí vylíčil, co jsem zjistil.

„Není vrah, ale proč změna identity, dej si pozor, bezpečně si uložte hotovost a cennosti, šperky. Vezmu si ho stranou a zeptám se ho na to.“

Zklamaně přikývla.

„Ten tvůj nos zase něco vyčichal.“

Přišli jsme do haly, kde se bavili kluci.

„Kluci, půjčte mi na chvilku průkazy, potřebuji si opsat vaše data. Gabrieli, pojď se mnou, ještě musíme něco vyřešit, s tebou je to nejsložitější.“

Podíval se na mne s obavou v očích.

„Pojď, půjdeme ke mně.“

V pokoji jsem si usedl ke stolu, jeho jsem nechal stát. Do zápisníku jsem opsal jména, bydliště a datum narození kluků. Gabrielův průkaz jsem si nechal naposled.

Pozorně jsem si jej prohlédl a bylo zřetelné, že je vyměněná fotka.

„Půjčíš mi svůj průkaz, Bernarde?“

Vyděšeně se na mne podíval. Rozbrečel se.

„Promiň, promiň! Nic špatného jsem neudělal.“

„Změnit identitu je protizákonné a trestné.“

To už řval.

„Svlékni se!“

Nechápavě se na mne díval.

„Copak, nerozumíš mi?“

Přikývl a už svlékal svršky. Když mu zůstaly jen boxerky, zaváhal. Odložil i boxerky. Podíval jsem se na něj. Klepal se, jako by mu byla zima, pokoj byl ale příjemně vytopený. Pozoroval jsem a obdivoval nádherného kluka s andělskou tváří a tělem šlachovitého gymnasty. Každý sval na jeho těle se chvěl jako struny piána. Nádherně vypracované tělo, mohl sloužit jako anatomický model.

„Otoč se, chci vidět tvá záda.“

Chtěl jsem vidět hlavně jeho zadek.

Pohladil jsem mu ho, lehce se otřásl. Políbil jsem jej na půlky. Znovu jsem mu je pohladil.

„Děkuji, můžeš se obléci.“

„Stačí? Nic víc? Nelíbím se ti?“

„Ne, nelíbíš! Nelíbíš se mi, protože mi lžeš!“

Sakra, ocas jsem měl jak z té nejtvrdší ocele. Natáhl jsem se na postel.

„Už se konečně obleč a pojď si sem lehnout.“ Poplácal jsem rukou místo, kde jsem ho chtěl mít.

Ulehl vedle mne.

„Chtěl jsem ti pomoct, zabezpečit tě, zajistit studium, práci, život. Nechtěl jsem od tebe nic, ale očekával jsem alespoň upřímnost, ne že nám budeš lhát. Proč?“

Ronil slzy.

„Jsi hodně mladý, možná jsi udělal pár hloupostí, chci ti dát ještě šanci, ale musíš být upřímný a říct mi pravdu.“

„S Gabrielem jsme si v jejich kůlně honili. Najednou tam přišel jeho otec a já v tom zmatku popadl kalhoty a honem si je natáhl a utíkal pryč. Můj otec mi nadával a také nařezal, že jdu pozdě, měli jsme odjíždět a já jsem zapomněl hlídat čas. Až tehdy jsem si všiml, že mám Gabrielovy kalhoty.

Druhý den jsme jeli kolem Paříže, do města jsme nesměli, nocovali jsme na předměstí a já se tehdy rozhodl, že uteču od otce. Za každou maličkost mi nařezal, ale jen na prdel, aby to nebylo vidět. Stále mi říkal, jak se kdy chovat a tvářit, aby mi lidé vyhověli. Věděl jsem pak, kdy a na koho se usmát, kdy se tvářit smutně či uronit slzu nebo klopit zrak. On většinou vyprávěl nějakou smutnou historku, například že nás opustila maminka, a lidi to obměkčilo a vždy nám pomohli a něco dali, jídlo, oblečení a často i peníze. Pak se opil a nadával mi a řezal mne.

Když jsem se chystal, že uteču, tak jsem v kalhotách našel Gabrielův průkaz, žiletkou jsem vyřízl fotku ze svého průkazu a vyměnil jsem je. Trochu jsem jej pak ušmudlal, aby to nebylo poznat. Ani policajt si toho nevšiml. Poflakoval jsem se nejčastěji kolem nádraží, tam se dobře žebrá.

Když jsem viděl nějakou ženu, začal jsem vzlykat, že mi starší kluci vzali peníze a já se nemohu dostat domů. Někdy mi koupili jízdenku, to bylo také dobré, dala se vrátit do pokladny a tam mi vyplatili peníze. Jindy, že mám hlad, táta mi poručil, abych na něj čekal, ale už je to dlouho a mám hlad i žízeň. Otec mne naučil spousty podobných výmluv.

Někdy se nedařilo, nebo mne vyhnali starší žebráci. Prohrabal jsem popelnice a vždy se něco našlo. Měl jsem pár míst, kde jsem přespával. Našel jsem si i jednu opuštěnou chatku, ale ta byla daleko.

Jednou mne oslovil Karlos, zda bych nechtěl dělat číšníka na výletní lodi, tak jsem s ním šel.“

„Proč ale jsi použil Gabrielovu totožnost?“

„No, kdyby to otec nahlásil policii a oni mne hledali.“

Přivinul jsem si ho a políbil do vlasů.

Díval se na mne s otázkou v očích.

„Chceš něco vědět?“

Přitakal.

„Tak se ptej.“

„Proč jsi mi líbal zadek a říkal jsi, že se ti nelíbím? Myslel jsem, že budeš chtít sex.“

„To nebylo pro sex, nelíbal jsem tvůj zadek, líbal jsem tvou bolest, tvé jizvy. Poznám seřezaný zadek.“ Objal mne a položil hlavu na má prsa.

Do pokoje vešel André. Gabriel, vlastně Bernard sebou trhl a skočil z postele.

„Na chvilku tě spustím z očí a ty už máš jiného,“ hromžil André.

„To víš, jsem nenasytný, ale takových koloušků bych potřeboval deset každý den, nemyslíš?“

Usmál se, skočil ke mně do postele a toužebně mne políbil. Bernard na nás zíral a nevěděl, co si počít.

„Pojď k nám!“

Váhavě vylezl na postel. Přitáhl jsem ho mezi nás.

„Máme mazlíka do postele! Chceš být náš mazlík?“

Rozesmál se.

„Bude to bolet?“

Teď jsme se smáli my.

„Když budeš zlobit, tak to bude bolet. Máme čas, jdeme do jacuzzi!“

Vyskočili jsme z postele a honem se svlékali. Bernard váhal.

„Nemusíš se stydět ani bát. Nahého už jsem tě viděl a i prdelku jsem ti líbal.“

Když uviděl nahého Andrého, zkoprněl.

„Nebudu váš mazlík!“ S pláčem na krajíčku ukazoval na Andrého. „To je jako moje noha.“

Vybouchli jsme smíchem.

„To, že tě chceme za mazlíka, neznamená, že tě chceme za sexuální hračku. Chceme tě rozmazlovat. Nemusíš se bát, ale nikdy mi nenastrkuj zadek! Žertuji.“

Usmál se a svlékl boxerky. Vhopsli jsme do lázně. Žasl a užíval si bublinek a uculoval se. Po chvíli mu zmrzl úsměv. Podíval jsem se mu do klína, jeho krásná píšťalka byla perfektně napřímená. Honem se rukama snažil tu nádheru zakrýt.

„Nemáš se proč stydět, jsi hezký, všude, a je to normální, to se děje každému, kdo má přirozené reflexy,“ usmál jsem se na něho. „Můžeme to vyřešit dvěma způsoby, první, že si ulevíš sám, nebo…“

Vstal jsem, uviděl můj ztopořený klacek, trochu se ulekl. Nevěděl, co mám v úmyslu. Na ovládacím panelu jsem zmáčkl modrý čudlík. Voda zbělala a na hladině se vytvářela pěna. Natěšeně si nabíral bublinky a dováděl jako malé dítě. Nabral jsem do dlaní pěnovou kouli a nasadil mu ji na hlavu, jeho tmavé kudrny se rázem proměnily v bílé, teď skutečně vypadal jako anděl, a ten jeho šťastný úsměv mne dostával, bylo mi tak krásně u srdce. Byl šťastný, nehrál to.

V našem dovádění nás vyrušili ostatní kluci. Přišli Éric a Alex, měli stejný nápad, ale všichni bychom se tam nevešli, tak jsme s Andrém vstali a uvolnili klukům místo. Překvapeně a uznale obdivovali Andrého výbavu. Honem s chichotem lezli do vany, protože i jejich klacky nezůstávaly bez odezvy a začínaly se topořit.

Při večeři se Bernard rozhodl, že pojede s námi do klubu.

„Ale budete mne chránit,“ vyslovil svou podmínku.

Svalovci sloužili u vchodu do klubu.

„Ale v deset končíme,“ upozornili nás.

Bernard byl uchvácen výzdobou a atmosférou klubu.

„To je nádherné!“

Držel se mne za ruku jako klíště. Šli jsme do našeho boxu, kde již trůnil Maurice a dva z jeho zajíčků. Když zahlédl Bernarda, oněměl, když se vzpamatoval, ihned se ptal:

„Kde jste toho hezkého klučinu našli?“

Honem se chtěl k němu dostat, kluk se pevně ke mně přimáčkl.

„Maurice, ten není k mání, je můj a víš, co dělám těm, co se mi protiví.“

„Promiň!“ omlouval se. „Ale to budu mít zkažený celý večer.“

Chechtali jsme se.

„Maurice, kolik jsi už takových koloušků zprznil? Toho jsme si s Andrém osvojili a víš, že své si dokážu ochránit.“

Rozchechtali jsme se všichni, jen Maurice smutně a zklamaně těkal střídavě pohledem na Bernarda a na mne.

„Maurice, trochu tě potěším, upsal jsem ti pět set tisíc jako vklad do nadace, tak ti dovolím zatáhnout dnešní večer.“ Všichni jsme pobaveně vybouchli.

Bernard seděl mezi mnou a Andrém, takže působil jako antikoncepce.

„Pojďte si zatrsat!“ tahal jsem Bernarda a ten Andrého na parket. Bernard byl ve svém živlu, nestačil jsem se divit, jak ten bázlivý kluk ožil. Po chvilce ale přiskočil ke mně a křečovitě mne uchopil. „Ten chlap mi osahával zadek!“

„Který?“ vzplanul ve mně ochranitelský pud.

„Ten velký v růžové košili.“

„Drž se Andrého, André, hlídej ho!“

Vyrazil jsem k chlapovi dvakrát většímu, než jsem já.

„Nesahej mi na kluka!“

Opovržlivě jen odfrkl. Nečekal jsem, kolenem jsem mu narazil koule a pro jistotu ještě dostal tvrdou koženou botou kopanec do holeně. V momentě se skácel na parket.

„Hezky brejkuješ!“ Blbec si myslel, že si vůči němu nic nedovolím, cítil se svou mohutností sebejistý.

Za chvilku mu pomohla ochranka na nohy, prstem jim ukazoval na mne. Ti ho ale pevně uchopili v podpaží a vyvedli z klubu. Ten už se do klubu nedostane.

Kluci z ochranky mne znali, Maurice byl spolumajitel klubu, proto jsme si užívali pohodlí privátního, nejkomfortnějšího boxu majitelů klubu.

„Díky! To bylo úžasné, jak jsi ho skolil,“ zubil se na mne Bernard.

„Ani prstem jsem se ho nedotkl,“ smál jsem se. „Kdybychom byli venku, skončil by v nemocnici.“

„Ty jsi odvážný, on tě mohl jednou ranou i zabít.“

„Takový nemotorný medvěd, sotva.“

„Co se stalo?“ vyzvídal Maurice.

„Sahal Bernardovi na zadek.“

„Tak to já raději zkoušet nebudu.“

„Nechceš se podívat do Dark Roomu?“ zeptal jsem se Andrého.

Jen zavrtěl hlavou.

„Co je to, co tam je?“

„To je místnost, kde je černočerná tma, plná žhavých ptáků, nenasytných zadků, lačných úst a nenechavých rukou.“

„Aha,“ zarděl se Bernard.

Všichni kluci se dobře bavili, tančili, a jak jsem pozoroval, potkali tam i pár přátel nebo známých. Oceňoval jsem, že se neopíjeli. Dali jsme si po příchodu všichni skleničku koňaku, ale oni je neměli dopité ani po několika hodinách. Bernard ale dostal téměř nealko ovocný koktejl s kapkou Curacao pro barvu.

Dobře jsme se bavili a k dalšímu incidentu už nedošlo. Bernard byl k neutahání, tak jsme se s Andrém střídali, často jsme se dohadovali, kdo je na řadě, André se při tanci cítil nejistě, proto dostat ho na parket byl často nadlidský výkon. Když se ale na něj usmál Bernard, šel bez váhání.

O půlnoci nám Maurice nalil šampaňské a jako první nám popřál do nového roku.

„Bonne Année!” navzájem jsme si dávali novoroční polibek, když došla řada na Maurice a Bernarda, Maurice se na mne nesměle podíval, usmál jsem se a souhlasně jsem sklopil oči. Maurice ho chtěl políbit na ústa, ale Bernard pohotově otočil hlavu a ten jej políbil až někde u ucha.

„To je pravé šampaňské?“ zeptal se mne Bernard.

„Ano. To nejlepší. Já ale ho moc nemusím, dlouho po něm krkám a to mi vadí.“

„Maurice je asi dost bohatý, když si to může dovolit nás takto hostit.“

„Nevím, jak moc je bohatý, ale určitě si to může dovolit, pro něj to nic není.“

„Ty jsi také tak bohatý?“

Usmál jsem se.

„Jestli se ptáš, zda mám také tolik peněz, tak tolik nemám, mám určitě desetkrát, možná dvacetkrát více.“

Ztratil řeč.

„Proč tě to zajímá? Chceš si namluvit někoho bohatého? Líbí se ti Maurice?“

„Nevím, nějak tak mne to napadlo, když vidím, jak utrácí. Není špatné být zabezpečen, žít v jistotě, že zítra nebudu hladovět, že mám kde se vyspat, vykoupat, že mám hezké oblečení a tak.“

„Chápu tě, peníze jsou potřebné, ale nejsou to nejdůležitější. Nekoupíš si za ně lásku ani štěstí.“ Vzpomněl jsem si na své kamarády, které jsem přeplácel, a oni se ke mně otočili zády. Posmutněl jsem, chyběli mi.

Přitulil jsem si ho a políbil do vlasů.

„Chceš být závislý na někom, kdo až se tě nabaží nebo až zestárneš, tak tě vyžene a najde si někoho jiného? Kde je láska, kde je štěstí? Mohl bys být šťastný, když budeš s někým žít s tím vědomím, že jsi s ním jen proto, že má peníze? To je prostituce. Nebyl bys lepší než jakákoli šlapka. I když ona je na tom líp. Oddělá si své a nemá žádný závazek a také nezastírá, že to dělá pro peníze.“

Zamyslel se.

„Ty už nemusíš mít obavy, jsi už zajištěn, máš nás, nic ti chybět nebude, a když se budeš snažit a chtít, tak se vypracuješ a budeš nezávislý. Jsi dost chytrý, nejsi hlupák, tak toho využij a pracuj na své proměně.“

Chystali jsme se domů, protože klub nebyl daleko od skladiště, pěšky jsem doprovodil kluky, abych si byl jist, zejména bezpečím Bernarda. Poprosil jsem kluky, aby na něj byli hodní a ohlídali ho. Než jsme došli ke skladu, Éric už tam na mne čekal s vozem.

Dopoledne jsme si ještě upřesňovali, co je potřeba vyřídit. Éric s Andrém dostali za úkol sehnat co nejvíce informací o skladišti a jeho majitelích. Po obědě jsem zašel do skladiště rozloučit se s kluky. Nato jsem odletěl do Prahy.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)

Komentáře  

+3 #1 Odp.: Znovu nalezená láska 19 – NadaceTamanium 2023-11-21 14:07
Začátek tohoto dílu byl super. Asi vezmu celou sérii znova, ale i tak to bylo fakt moc rajcovní. :oops:
Citovat