• Bamira
Stylromantika
Datum publikace25. 12. 2023
Počet zobrazení1439×
Hodnocení4.58
Počet komentářů0

Cestou k našim jsem kluky musel instruovat, o čem smí a o čem nesmí mluvit.

„Naši vědí, že si přivydělávám při studiu, ale nikdo nemá tušení o skutečnosti a já nechci zejména u sourozenců a také u lidí ve vesnici vyvolávat nějakou závist či další emoce. Takže jsme v Tatrách točili klip s lyžováním. Nejlépe, když řeknete, že jste u toho nebyli, tak nevíte podrobnosti. Snowboard zapomeňte, nevíte ani, co to je! Naši by se asi zbláznili, že se chci zabít. Pepo, ty jsi řidič, Jirko, pro tebe jsem točil sjezd na lyžích pro reklamu hotelu.“

Kluci se rozchechtali.

„Kluci, naši vědí jen, že dělám pro ministra a mám to dobře zaplaceno. – Chcete jít na mši?“

Zatvářili se udiveně.

„Co tam budeme dělat?“

„Hodinu stát ve špatně vytopeném kostele, poslouchat modlitby a zpěvy.“

„To bychom mohli vydržet.“

„Tak to si u maminky pěkně šplhnete.“ Rozesmáli jsme se.

„Pochvaľeny Jeźiś Kristus!“

„Vítaj, Piťku! Keho nám to vedzeš? Poce daľej, nezuvajce śe!“ vítala nás maminka. Políbil jsem ji.

„To je Pepa, šoferuje, a to je Jirka, stará śe o hotel v horoch, tak sme buli natočic v Tatroch video o ližováňu.“

„Vítajce u nás!“ přivítal je otec. Mladší bráchové se jen uculovali v koutě na sedačce. Se všemi jsem se políbil.

„To jsou bráchové. Peťo a Paľo.“

„Posadzce śe!“ poručila máma a ukázala na sedačku. „Dace sebe kávu? Paľku, priňeś vodu, naj śe možu napic. Dze tá Marinka? Naj dá pohariky. A tu zakuśce!“ Položila talíř s buchtami na stůl.

Vešla ségra.

„Pekňe vítam u nás!“ Políbili jsme se. Seznámil jsem je. Ségra byla o čtyři roky starší, 'na výdaj', jak se u nás říká.

Brácha přinesl ze sklepa láhev s minerálkou točenou z lesního pramene za vesnicí. Má výbornou chuť, lepší než Mattonka.

Ségra udělala kávu, ani se nikdo neptal, zda chtějí, ale nikdo neodporoval, tak to bylo jako souhlas. U nás se musí vše říkat včas a nahlas. Jinak to máte ihned před sebou. A i odpor by byl asi zbytečný. Když to necháte na stole nevypité či nedojedené, tak si to maminka odůvodní, že jste tak pospíchali, že jste ani nestačili dojíst nebo dopít.

„Mámo, ani ňe dva hodziny co sme jedli v hoteľe. Nerobce sebe starosci, porychtujce śe do koscela. Neznace, budze hňeśka na orgaňe hrac Paly?“

„Hej, bo som ho vidzela isc domu.“

„Peťku, pytám ce, priňeś mi huśľe.“

„Pujdzeš do koscela?“ zeptala se maminka.

„No isce, šicke pujdzeme, co tu budzeme śedzec samy.“ Maminka se zaradovala, že se bude moci pochlubit, kolik nás jde do kostela. Jako by tím získala nějaké pomyslné body tam nahoře. Přece jsem ji nemohl zklamat.

„Táto, Pepu a Jirku veźmece zo sebu na horuš, já pujdzem skorej, treba mi śe s Palym zladzic a pripomenuc sebe piśničky.“

Paly byl kámoš, co chodil na konzervatoř a hrál v kostele na varhany. Když jsem byl doma, tak jsem ho doprovázel hrou na housle. Kdybych nešel, tak by se maminka trápila a poslouchala poznámky po vesnici, a musela by odpovídat na otázky, proč jsem nebyl v kostele, zda jsem nemocný…

Mše dopadla dobře, kluci vydrželi a uculovali se. Maminka se hrdě a se spokojeným úsměvem vracela s námi všemi domů. Zahlédl jsem z kostela vycházet babičku z horního konce.

„Počkám na bábu!“ oznámil jsem rodičům. „Pepo, prosím tě, přijeď sem autem, odvezeme babičku domů.“

Počkal jsem na babičku a objali jsme se a políbili, bydlela dost daleko od kostela, na horním konci vesnice, a už měla potíže s kyčlemi, chodila proto kolébavě.

„Ach, do takého paradného motora, já stará baba, šak ani tam neznam vejsc.“

„Bábo, šturce perve tam zadek a śednice, potom scahňece nohy do dnuka.“

„Ach to tak ľechko, ľem treba znac jak,“ usmívala se.

Pomohl jsem jí pak vstát z auta, chtěl jsem se rozloučit.

„Počkaj, šak ci muśím dac dajaké peňeźi.“

„Bábo, já vás rád odvežem zadarmo, ja už zarabjam, mám dosc peňeź.“

„To nikdze nehvar, ná, tu ber.“ A stále mi strkala peníze do ruky.

„Bábo, nedavajce mi nič, vám budze chybec. Bábo, vám to povím, bo vy nikdze nechodzice na pľetky, aľe ani máme nič nehvarce, bo ona by śe pochvalila dakdze, no a znace te pľetky potom.“

„Tak, tak Piťu, najhorše su plané jazyky.“

„Bábo, bul som teraz v Tatroch, kupil som tam veľky hotel pre sto ľudzi. V ľece vás tam zaveźem a možeme zajsc i tam, dze sce śe narodzila, dze zostala vaša rodzina.“

Babičce zvlhly oči. Políbil jsem ji na tvář.

„Piťku, ty śi najlepši, to ľem já tu muśím byc s tym Judášom. To muj trest Boží. Furt mu málo, ani veľo nechybelo a bul by zbil i Mača (Matěje, otce). Prišol tvůj ocec, bo som poslala za Marinku chlopca, a zmlácil teho antikrista s palicu jak koňa. Chcel zavolac šandaroch, ale jeho chlopci povedzeli, že povedza šandarom, že spadnul pod koňe. Vidziš, jaké mám trapeňe z vlastným synom, chtorému som šicko dala, dum i roľe, ľesy, luky.“

„A co dzedo, jak śe má, kukňem śe za ním.“

Jen mávla rukou směrem k jejich oknu. Děda seděl na limbaku (dřevěná vyřezávaná lavice s opěradlem) a balil si cigaretu.

„Jak śe máce, dzedu? Hňeśka ani bagol nemám. Chlopci vám ode mňe priňeśu.“

„Netreba, Marinka (moje maminka) mi po nich pośila, nikda nezapomeňe mi poslac.“

Dříve, když jsem byl doma, tak jsem mu stále nosíval tabák a papírky. Děda choval včely, měl asi osmdesát včelstev, dva velké včelíny a pak ještě po skupinkách tří, čtyř rozestavěné úly po zahradě. Byl jsem jediný, kdo s ním směl do včelína, sice mne stále varoval, že dostanu žihadlo, ale já se nebál a nikdy jsem žádné nedostal, tedy ve včelíně. Jinak co si pamatuji, tak tři, a to jen proto, že jsem na včelu šlápl bosou nohou, nebo jsem si nevšiml, že mi vlezla mezi prsty, a zmáčkl jsem ji. To jsem tam chodil bos a jen v trenkách a on s kuklou a dýmákem.

Přišla babička a nesla dvě sklenice medu.

„Na Piťku, veź sebe.“

„Dzekujem!“

„Naj ci padně na užitek!“

Políbil jsem babičku.

„Z bohom zostavajce!“

Vyšel jsem do předsíně a rázně zaklepal u strejdy. Otevřel dveře, stál tam a culil se jako mílius (dobrosrdečně idiotský). Levou rukou jsem ho chytil za košili pod krkem, kolenem mu plnou silou narazil koule a pravačkou zavřel dveře. Jeho děti to nemusí vidět. Trhnul jsem s ním, až letěl na konec předsíně a dopadl pod skříňku, na které měli kbelíky s vodou, protože neměli vodovod. Jeden kbelík se převrhl a vylil na něj. Jen lapal po dechu a kňučel.

„Co, co robíš, preco?“

„Ujku! Eśči raz śe doznám, že sce śe plano kuknul na bábu abo na dzedu, nedaj Bože, že sce jim ublížil, tak sebe me neprajce. Ňe, nezabijem vás, ale polámem šické kosci, žeby sce bul odkazaný na starosc cetke, abo dzecom a vy znace bars dobre jak s nima zachodzice, tak že by vám to mohli oplacic.“

Vyděšeně se na mne koukal.

„Rozumel sce?!“ zařval jsem vztekle.

Jen jektavě odpověděl:

„Hej, hej!“

„Z bohom!“

Strejda měl dva syny starší než já, nejstarší odešel z domu, stal se vojákem z povolání a druhý měl po vojně, byl to statný chlap, s otcem by si lehce poradil. Strejda sice nebyl tintítko, ale také ani žádný valibuk. Jenže u nás stáhnout ruku na rodiče je snad nejhorší zločin. Ani jsem o něčem takovém nikdy neslyšel.

***

O skutcích mého strejdy by se dal napsat román. Jeho pokusy, jak něco získat, podvést lidi, byly známé široko daleko. Dokonce jako jediný případ ze Slovenska v českém pořadu 'Na vlastní oči' byl díl o něm. To bylo ale někdy později. Prostě ostuda.

***

Měl jsem kliku, že z té skříňky nespadly sklenice s medem, ten jsem dal klukům, já jsem medu přejedený snad do konce života.

„Dze sce buli tak dluho?“ zeptala se maminka.

„Bul som śe kuknuc na dzedu a i dakus dohvarec ujkovi Pajacovi.“

„Nehvar mu tak, šak to tvuj ujko.“

„No hej, ujko, Pajac!“

Rezignovaně mávla rukou. Pajac – šašek, tak mu říkal každý, kdo ho znal, asi pro jeho neustále přiblblé šklebení.

„Mamo, s kadzy je baba zhury? Jak śe to vola, bo vinče pośilame do Poľska, do Nowého Sadu a do Targu, aľe té nebuli slovenske.“

„To už śe prescahovali, śesternice a bratranci, baba je z Nižnej Lipnici u Nedeci, tam šumny hrad, a i ten Dočolomansky śe tam narodzil. Aľe našo s tamadz odešli už v dvacatym štvartym roku, ked še menili hranice.“

„Poce k obedu!“ zvolala sestra.

Přešli jsme do prostorné kuchyně s jídelnou, nás je osm, proto je to největší místnost v domě. Bráchové roztáhli stůl, abychom se všichni vešli a pohodlně najedli.

„Pojďte, kluci. Bydlí s námi také otcova matka, babička, je jí skoro osmdesát a má jen jeden zub, tak obědvá u sebe a sestra jí jídlo nakrájí vždy na kousky. Je ještě vitální, občas si poleží několik dní a pak zase komanduje. Naštěstí už nemáme dobytek, to stačilo, že zabučela kráva a už jsem se musel podívat, zda nechce pít, nebo jí hodit trochu sena atd.“

Kluci se rozesmáli.

„Tak už vím, po kom máš to komandování,“ popíchl mne Pepa.

„Zase budete mít k jídlu houby, v omáčce, hovězí řízek a šťouchané brambory. To jsem pro vás objednal u ségry, ten mám nejraději. Vepřové nemusím, ale ten od ní je jako pokrm pro bohy. Obalí ho v trojobalu a osmaží jako klasický řízek, pak je vloží do tlakáče s houbovou omáčkou a v ní je podusí. Takže nečekejte žádný krvavý steak.“

Otec pronesl krátké poděkování Pánu Bohu, že nám nadělil tyto dary – oběd. V neděli máme vždy klasický vývar, buď hovězí, nebo drůbeží, s nudlemi a většími kousky zeleniny, mrkev, petržel, celer a kedlubna. Také se vaří i celá cibule ve slupce, ale nekonzumuje se.

Kluky jsem upozornil, že u nás se u jídla nemluví. Jednou jsem něco řekl a hned jsem ji chytil na tvář, tzv. 'spak ruky' hřbetem dlaně. To bylo jedinkrát, co mne v životě otec uhodil. Kluci si pochutnávali, větší řízek asi neviděli. Jsou to příčně řezané steaky ze zadního, bez šlach, tlusté tři centimetry, neklepané, jen pomačkané pěstí a velké nejméně jako mužská dlaň.

Po obědě otec opět poděkoval za dary Boží.

Při siestě došlo na dotazy ke klukům, zda jsem hodný, zda nezlobím a podobně. Kluci odpovídali jen úsečně, aby něco neprozradili. Když se rodiče dozvěděli, že pilně studuji a také pracuji a pomáhám ostatním, tak se spokojeně uculovali. Maminka se ke mně přitulila a hladila mne po zádech. Uvědomil jsem si, že to bylo stejné gesto, kterým mne vždy uklidňoval Honzík, když jsem na tom byl mizerně. Jako by to odkoukal od mámy.

„Náš Piťko bul furt bars dobrý, ked bul malý, tak zme o ňim ani neznali. Zalezol za pec a tam sebe vystrihoval abo kreślil, i calý dzeň. A kedz zme išli do roboty a už bul večši, ta śe sám postaral o dobytek a že zme teho mali dosc.“

„A jak o bujaka śe šumně staral,“ doplnil otec.

„Kedz nám trebalo odvezc bujaka a naložic ho do motora, ta ho odved sám, bo meśare śe ho báli, mal skoro devedzsto kilo, jak ho Piťko vykarmil. Chycil ho za nozdry a vyšol z ním bez lancucha, leň tak až do motora a my buľi skryte, žeby śe bujak nešalil.“ Kluci se chechtali, až se popadali za břicha.

„Kuráž má stále, každého komanduje,“ neodpustil si poznamenat Pepa.

„No, náš miláček, ten od mala komanduje calu rodzinu, furt muśi byc po jeho,“ přihodila si polínko ségra.

Rozchechtali jsme se všichni.

„Šak tebe to treba, bo by śi dakdze zamarzla,“ oplatil jsem jí.

„Ahoj bábo!“ Políbil jsem ji. Bába přinesla misku od jídla, no pravý důvod byla zvědavost. Zaslechla cizí hlasy, tak nás přišla zkontrolovat.

„Vítajce u nás!“ pozdravila hosty. „Dobre śe o vás staraju? Mali sce dosc? A co, že jim nenaľejece?“ Všichni jsme se culili. Věděli jsme, že jakýkoli odpor je marný.

Vzpomněl jsem si, že jsem nic nikomu nedal, dárky zůstaly v autě.

„Bábo, my vás ňemac, ta ňeznam, jak by zme skončili. Já zapomnul darunky v motoru."

S Pepou a Jiřím jsme odešli k autu, aby mi pomohli, a také Pepa si hlídal klíče.

Maminka dostala velkou bonboniéru mušlí, táta láhev koňaku a také bába dostala koňak, pro ranní lok. Stále měla pod podhlavníkem schovanou placku, většinou se slivovicí. Ségra dostala nějakou kosmetiku, co mi vybrala teta. Bráchové dostali čokolády a zpod obalu koukala dvoustovka. Prstem jsem jim ukazoval, aby byli zticha. Máma by se pohoršovala, že jim dávám peníze a nešetřím, jako by věci byly zdarma. No co nadělám, tak uvažovala. Skoro celý život žila tak, že jsme měli to, co jsme si vypěstovali a vychovali. Kupoval se jen cukr, sůl, kvasnice, ocet, boty a některé oblečení. Takže peníze se šetřily. Ne že bychom třeli bídu, jídla jsme měli jako nikdo ve vesnici, ale peněz bylo potřeba.

„Chlopci, cetka Anča pośíla pre svoju mamu daco, ta jej to odňeśce.“

Podal jsem jim tašku, bráchové byli rádi, že mohou vypadnout bez výmluv.

„Mámo, eśči pre Marinku, kedz śe budze vydávac, na chodbe dajaké víno, ta sebe odložce.“

Ségra převracela oči a klepala si na čelo. Uchechtl jsem se.

„Pujdzeme śe prejsc, ukážem jim valal.“

Kluci se bez přestání culili a řehtali.

„Ty to máš i doma dobře srovnané, nejenom v práci. Oni k tobě vzhlíží jako k Jezulátku. Ale sestra tě moc nemiluje.“

„Pepo, ségra je dobrá, my se jen tak škádlíme, ona hudruje, ale také by se rozkrájela. Navíc, ona je snad jediná, která dokáže uchovat tajemství, zasekne se a neřekne nic, ani po dobrém, ani po zlém. Problém mi dělá starší brácha, ten je jako ten strejda Pajac, no ne až tolik, ale je dost bezohledný, rodiče to hodně trápí. Vystrojili mu velikou svatbu, tři sta lidí. Musela být na dvou místech, tak se to rozdělilo na mladé, ti byli v kulturáku ve městě, odkud je nevěsta. Tam byla rock-popová kapela. U nás tady v domě a na dvoře byli starší, byly tu postavené stany, cikánská kapela. Dva týdny se peklo, tři prasata otec porazil.

Když brácha stavěl barák, tak nám zboural velkou dřevěnou stodolu, aby měl dřevo, všichni jsme mu chodili pomáhat. Každý týden mu dávají aspoň pět kilo vepřového, protože táta dělá zabíjačky, jezdí až do Tater. Někdy i dvě prasata za den, když je to poblíž, nebo v rodině. Ráno ve čtyři, v pět odejde a kolikrát přijede v deset v noci a ráno nanovo. Brácha na ně furt tlačí, chce peníze. Vnutil jim nábytek, ložnici, kterou nepotřebovali, aby si mohl vybrat novomanželskou půjčku a oni mu dali peníze. Za týden se pod tátou rozpadla postel, má ji podloženou špalky a oni mu nic neřeknou, neodepřou mu nic, jen trpí.

To, že nehospodaříme, je také kvůli němu. Chtěl, aby mu chovali dobytek, starali se o něj a on by si to pak zpeněžil. Prostě na hlavu. My jsme měli plnou zahradu ovcí, všechno tam sežraly, nezůstal ani jeden keř rybízů, malin, jahod, nic. Tak jsem mu řekl, aby si je vzal na svou zahradu. Věděl, že se mnou nehne, a kdyby si je neodvezl, tak je vyženu ze dvora a ať si je honí po polích. Pak jsem, po tátově infarktu, všechno zrušil, krávy, koně, ovce, skoro všechnu drůbež, dovolil jsem jim pár slepic na vajíčka. Koupili jsme dva velké uzamykatelné mrazáky a naplnili je masem. Já jim nemohu dát peníze, protože on by je z nich vymámil, tak jim platím inkaso a ségře převádím každý měsíc pět tisíc na účet, aby se starala o rodiče a neměli nouzi. Nikdo to neví, jen ségra. Máma už pomalu ztrácí trpělivost, pobral jim bez dovolení nějaké věci, dokonce i hmoždíř, ve kterém jsem každou neděli tátovi tloukl pepř, jim ukradl. Táta nemá rád mletý, že mu stoupá do nosu a nemá tu chuť a sílu. Kdyby si ho nechal jako památku, budiž, pochopil bych to, ale prodal ho za pár korun. Koupil jsem tátovi jiný, tak doufám, že mu ho nevezme.

Brácha, když dělá zabíjačku, tak si ani nepozve tátu, aby mu nemusel dát výslužku. A to přijede drze k rodičům a řekne, že dělal zabíjačku, a nepřinese ani za naběračku prdelačky na ochutnání rodičům, tak má málo. Kolik už pro to maminka proplakala nocí. No a dávají mu stále. Za chvíli to tady bude jako u hořejší babičky, všechno na petlice. Táta už je také znaven, prodělal dva infarkty a stále si nedá pokoj. U toho druhého, když se trochu v nemocnici vzpamatoval, tak jim utekl v pyžamu domů, pětadvacet kilometrů jel vlakem načerno a v pyžamu. Chtěl jsem, že je přestěhuji do Prahy, ale o tom nechtějí ani slyšet. Já chci studovat, mám plno práce a musím se starat ještě o takový cirkus, a ještě se tvářit, že se nic neděje. Kdybych se nestaral, tak se tady udřou, nebo pojdou hlady. Rodiče vydělají tak pět tisíc, plus ségra tak skoro tři, jen loni za plyn jsem zaplatil přes čtyřicet tisíc, a k tomu ještě elektřina, voda. Kdyby to platili ze svého, tak umřou hlady, nebo by mrzli. Nechal jsem jim udělat nové plynové topení, aby se netahali s uhlím, jen kotel stál téměř sto tisíc, ten nejlepší Junkers. Mohl bych jim dávat třebas sto tisíc měsíčně, ale oni by to dali bráchovi, nic by z toho neměli.“

„To ti není co závidět!“

„Podívejte, tady je kůrie, takový malý zámeček. Chodil jsem tady do školky, jak je zhuntovaný, střecha za chvilku spadne. Soudíme se se státem o náhradu škody. A to je ještě štěstí, že stojí. Byl obehnán skoro dvoumetrovou zdí a u ní šeříky, to si ještě pamatuji ze školky. Tamhle, jak jsou ty ošklivé boudy a dílny, kůlny a nevím co, to je výtvor Státních statků. Naproti byly dva dlouhé podezděné vysoké seníky jako tří- nebo čtyřpatrové baráky, až tam, co stojí ten nakladač. Vidíte něco? Nic. Zbourali to, protože to nedokázali plnit a vyprázdnit technikou. Za nimi byly dva kravíny a vedle prasečák, jak jsou ty garáže, tak tam byly konírny. Jediné, co zůstalo, je administrativní budova s byty a umyvárnami. Za ní byly velikánské stodoly. Jo ještě si vzpomínám, ve štítech těch seníků byly holubníky a snad tisíc holubů. Také musíme počítat tu zamořenou půdu od nafty a olejů. Odhaduji škodu padesát až sto milionů. A zámeček si ani netroufám odhadnout. Brácha už vidí peníze, jenže to patří babičce hořejší a naši se o to starají. Tady jsou ruiny, ve kterých utopíš spoustu peněz. Musím to do měsíce vyřešit s babičkou, chtěl bych to srovnat, nechat nějakou dílnu dočasně na nářadí a vyrábět tady stožáry pro Telcom.“

Kluci se na mne nevěřícně koukali.

„To je neskutečný záhul na tebe, na rodiče, na babičku. Já bych se na to vyprdnul. To by mi za to nestálo,“ konstatoval Pepa.

„Jenže nemůžeš ustupovat nepravostem, stane se z tebe ovce, která bude jen držet, nechá se stříhat a pak půjde na porážku. – Vrátíme se a pojedeme pro bábu, stejně by za chvilku šla na odpolední pobožnost, tak ji svezeme a u nás si s ní promluvím.“

***

„Babo, vežce šicke papíre od fiškaľa i od majetku, statek, kúria, roľe, lúky, ľesy. Mace zmluvu s tym fiškáľom?“

„Mám, Piťku, mám tu aha, šicko.“ Podala mi staré, docela tlusté desky svázané tkalounem na mašličku a tenké nové mapy.

Netrpělivě jsem nejdříve otevřel nové mapy. První doklad byl protokol o vydání majetku z devadesátého roku. Pár řádků, seznam kůlen, jímek, administrativní budova a výměra plochy, mapka z katastru. Druhý list byl o vydání budovy kůrie s výměrou pozemku a mapka z katastru. Další byla smlouva s právníkem, měsíc po vydání majetku, kde se zavazuje vymáhat náhradu způsobené škody na majetku a vyjmenováno – kůrie a statek. Odměna dle sazebníku úkonů.

„Vecej od něho nemáce nič?“

„To šicko a už som mu dala dześec tiśic.“

„A lístek vám dal?“

„Dal, aľe muśela som ho pýtac.“

„Dobre, babo, dobre, potverdzeňe na každu korunu. A dze su?“

„Tam v tym veľkym pakľu, bo z teho by mi to vyľecelo.“

Políbil jsem ji. Je pečlivá. Začal jsem na ni nahlížet jinak než dříve. Vždy byla málomluvná, udělala, co bylo třeba. Spíš ze zdvořilosti se na něco zeptala než ze zvědavosti. Připadala mi jako ta pověstná šedá myška. Postará se o to, co je třeba, zbytečně nemluví a vidět ji také moc není.

Rozvázal jsem objemné staré, černé, tvrdé mapy. Byly cítit naftalínem, měla je schované v truhle s oblečením. To byla truhla pro nevěsty na věno a měla nožičky dvacet až třicet centimetrů vysoké, aby se zabránilo vzlínání vlhkosti od podlahy. Některé byly zespoda obité tenkým plechem, proti hlodavcům. Babička si své věno pečlivě střežila a uchovala. Mapy byly z roku dvacet čtyři a byl tam vyjmenován majetek vydaný státem jako reparace. Dále obsahovaly popisy objektu, stav výměry a hodnoty.

Další byl živý inventář, seznam a počty zvířat. Mrtvý inventář, stroje a zařízení, druh, počet, stav a odhadovaná cena. Když bych to trochu přehnal, tak bych řekl, že tam byly vyjmenované i jehly. Následovaly zápisy o konfiskaci z roku 1948. Stejné seznamy s nepatrnými změnami, někdy do plusu, jindy do mínusu. Zaujal mne stav koní, šestnáct valachů, čtyři kobyly, jeden hřebec. Také padesát krav.

„Babo a už to dal k sudu?“

„Hvarel, že dal.“

„A ukazal vám žalobu?“

„Ňe, nič.“

„A toto vidzel?“

„Hej, šak s tým som pokažde bula u sudu.“

„Babo, u jakého sudu, dze a kedy?“

„Hoj, ta veľo raz, v Sabinove i v Prešove. Tu pod tým su papire od sudu.“

Otočil jsem mapy a skutečně tam bylo pět zamítnutých žalob, že to nespadá do kompetence tohoto soudu, proto o tom nemůže rozhodovat, a doporučení obrátit se na Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.

Přemýšlel jsem, proč do Haagu, babička je člověk, ne stát nebo nějaká mezinárodní instituce. No samozřejmě, došlo k porušení mezinárodní smlouvy, na základě které byla babička odškodněná. Začal jsem se smát.

„Co, už ci z teho preskočilo?“ zeptal se otec, ostatní vyjeveně koukali.

„Ňe, ľem som ziscil, že šicke advokaci, co to čitali, tak abo neznaju čitac, abo, a to skorej, śe báli podac medzinárodnú žalobu na štát. Tu su tri doporučeňa súdu a nichto na to nereagoval. Takže budz śe dohodněm z ministrom, abo podám medzinárodnu žalobu. Tato jutre choce z babu ku advokátovi, naj vám vydá akta prípadu, vyučtuje zálohy, co dostal, bo babu porádně dojil a skoro dva roky nič nerobil. Poradně to prekontrolujce, co budze učtovac, na šicko muśi predložic protokol abo inakši doklad, čítac znace. Babo, vy zrušice jeho povereně. Napísac 'Zrušeno' abo 'Ukončeno', datum a podpis. A keby śe stavjal na zadňe, tak mu povidzce, že v utorek idzece na advokátnu komoru. Tato potom śe stavce u cetky na matrike naj vám napíše plnů moc, s chtoru me bába zmocňuje zastupovac ju vo vymáháňu majetku a náhrady škody. Počkajce, napíšem vám to radši, žeby tam daco nechybelo.“

Vše jsem tátovi napsal na kus papíru. Měl jsem dobrou náladu, díval jsem se na Jirku a dostal jsem chutě. Sakra, dnes zase nic nebude.

Babička se nesměle zeptala:

„Ty myślíš, že to vybaviš a rýchlo?“

Jen jsem rozesmátě pokyvoval hlavou.

„Babo, keľo by sce chcela, žeby vám dali?“

„No aspoň sto tiśic,“ špitla nesměle.

„Babo, dostaněce teľo, že sebe budzece mohla kúpic calý valal.“

„Nefigľuj s námi, naco by mi bul valal?“

Rozchechtal jsem se.

„Rychtujce śe, že budzece mušec od sebe odháňac mladých frajíroch.“

„Piťku, ty śi taký beťar!“

S babičkou jsme se dohodli, že mohu využít prostory statku.

„Ked to vybaviš, tak ci dam ten pľac po statku i ten kaštyľ a ľes na Oľšavcoch, to bars šumny, sadzeny, veľiké buky, po Bornamisoch. Žeby śi mal dajake peňezi na opravu teho kaštyľa.“

„Bábo, Piťo zná Oľšavce, šak tam ze mnu chodzil scahovac buky. A jakých pstruhoch tam nachytal,“ poznamenal otec.

„Máš pravdu, šak mi tyš prinis.“

„A ked śe Bíly chcel napic vody a šturil do něho a vyvrácil do tej ľadovej vody,“ chechtal se otec.

„Vám śe to śmeje, aľe já porádňe vymarznul, než sme dośli domu.“

„Hej, hej, Oľšavička źimná jak ľad. Až ruky kruci.“

„No já eśči skočim za kresným Pištom.“

Vzal jsem láhev koňaku a Pepu.

„Vítaj, Piťu! Poce daľej!“

Kresny – kmotr – měl chuť na koňak, tak nám hned nalil a uculoval se.

„Kresny, jak sce na tým s robotu?“

„Bída, Piťu, už nechodzim do Prahy, tam už firmu zrušili, ta tak to všelijak štukľujem. Co tu śe po pľacoch dosc stavja, ta jim vyrábjam šicko co jim treba, vrata, vrátka, ploty, zabradľa, no a tak. Nit to veľo, aľe dá śe prežic.“

„Kresny, potrebujem pre firmu, co pre ňu robim, vyrobic asi sto, sto dvacec stožáre pre te mobilné telefony. Výkresy zateľ nemám, budu tak za paru týžňe. Zateľ by sce to tu porychtoval na statku, zplanýrovac to tam, ochabice sebe daco z dielňoch, žeby sce mali dze zložic vercajk. Popremyśľajce, co šicko budze treba, jak by maľi vypatrac dielňe, jaké by sce chcel vybaveňe, muśi to byc špičkovo. Muśime trumfovac, śických ohúric, žeby sme mali náskok pred ostatníma a dobré vyhľadky do budúcna. Dajce pozor na žumpy, ocec vám ukáže.“

Zaraženě koukal, nedokázal promluvit, tak jsem pokračoval v jeho šokování.

„Do vyhľadu tu budze zváračská škola, takže i vy pre sebe ziscice, co preto budze treba, budzece mušec asi robic dajaké zkúšky, ísc na škoľeňe.“

Teď byl teprve vyděšen. Valil oči. My s Pepou jsme se rozesmáli. Přišla Magda a přivítala nás. Magda je moje sestřenice a manželka Pišty, mého biřmovního kmotra – krstného.

„Čujem, že śe dobre bavíce. Vidzím, že pic mace co, chcece kávu?“

„Hej, my śe bavíme dobre, ľem kresny śe dajak zľeknul, že pujdze do školy.“

Chechtali jsme se.

„Kresny, nebojce śe, matematika ani slovenčina tam nebudze, ľem to, co znace, abo co už sce zapomnul a pripomeňu vám to tam.“

Věděl jsem, že má dobré vzdělání v oboru jako svářeč ocelových konstrukcí, dokonce i s maturitou. Chodíval jako šéfmontér s partou po celé republice. Bylo mu asi pětatřicet let, takže v nejlepších letech pro takovou práci. Magda, když zjistila, o co jde, tak se do něj obula. Já se jen uculoval a on po mně házel vražedné pohledy. Oba jsme věděli, že to udělá.

„Plat vám dám dvacec pejc korun za hodzinu.“

„Vidzíš, budzeš mac vecej než na montážoch a budzeš doma.“ A šťouchla do něj.

„Eśči jednu věc, zrušice tu dielňu v garážu, ňemožece mi potom po večaroch konkurovac.“

„Koňečňe budzeme mac motor v garažu,“ zaradovala se Magda.

„Magdo, jak sme śe dohodli, tu Pepa prenocuje u vás. Śestra Anča daco poslala máme, chlopci jej to odnešli.“

Magda přikývla.

Sestra Magdy, Anča, byla teta, co jsem u ní bydlel, a i když to byla má sestřenice, říkal jsem jí teto, protože byla starší než moje máma.

S Pepou jsme se vrátili k nám na večeři. Babička čekala na nás a na večeři, jak jsem jí poručil, že ji pak odvezeme domů.

„Bábo, eśči daco zme zapomľi, sypaňec, na ten som nevidzel papíre.“

„Ten nepredali.“

„Já tam zajdzem a vybavím to,“ nabídl se otec.

„A už asi posledňe, co mi treba, pametace keľo stalo mlíko, máslo, meso, múka, chlib? Keľo sce nadojili, keľo zarna dopestovali?“

„A to ci naco?“

„Žeby vám dali vecej peněź.“

Usmál jsem se.

„Z teho sce žili, to bula vaša živnost a oni vám to vžali, tak budzeme chcec i náhradzic škodu za to, že vás pripraviľi o zarobek.“

„No pravda! Ty śi mal byc fiškaľ!“

„Mám v pajstruňe knišky, co sme písaľi, šicko co sme dochovali, keľo śe urodzilo a co sme vyrobili i predali a za keľo.“

„Bábo, povedzel som śicko žeby sce mi dala od statku, ta i knižky, i keby ľem falatek papírku, na chtorym je daco o statku.“

„Mám eśči paru fotky zo statku, na nich zo zadněj strany popisano, chto na tej fotke a z chtorého roku.“

„Dobre, navečerame śe a pujdzeme, dzedovi máma da večeru do kajstronku, naj mu nemuśíce nič hotovic.“

Maminka dala babičce hovězí řízek od oběda a pro dědu také.

„Ój, ta to dobré mesko, ľem śe tak rozsypuje v gembe. A jaké smačne. Ta to dobrota.“

„To varila Marinka. Tyž to mám najradši, po maminých haluškoch.“

Zasmál jsem se.

„Hej, ta ten, co ce, Marinko, dostaňe, śe budze mac fajňe, ked mu budzeš tak podstrojovac a vyvarovac.“

„A dali vám dakedy dajaké zakusky?“

„Hej, na śveta mi chlopci priňeśli pulny košar, také fajne jak od grófoch.“

„No to tyž pekla Marinka, ona už mámu ku pečeňu ani nepuści.“

„Hej? Ta to śe o tebe, Marinko, parobci muśa pobic. Šumna śi, i máma taka šumna bula, varic znaš, pečeš jak pre grófoch.“

Já se culil a ségra po mně házela blesky. Věděla, že jsem to s babičkou nastrojil schválně, abych si ji dobíral.

Babičku jsme odvezli a vzal jsem si dva silné sešity s tvrdými deskami s 'účetnictvím' babičky. Také mi dala několik obálek, ve kterých byly fotografie statku a lidí. Byl to nádherný statek. A všude bylo čisto, uklizeno, nikde se nic neválelo. Já si pamatuji rozježděný dvůr, louže a bahno, všude se něco válelo, zejména staré pneumatiky, kbelíky od vazelín, rozdrbané balíky slámy atd.

Pepa odešel přespat ke kmotrovi a my s Jiřím se uložili v mém pokoji. Byl to obývací pokoj, který jsem si užíval od základní školy. Byl tam velký gauč, který se dal rozložit, byl pak jako manželská postel. Miloval jsem ho, byl pevný a velký. Nebyl jsem líný a vždy jsem si ho roztáhl a lehl jsem si na něj úhlopříčně s roztaženýma rukama a nohama. Maminka se stále podivovala, že nejsem líný ho každý den roztahovat a ráno zase skládat a upravit pěkně přehoz. Výhodou tohoto pokoje bylo, že byl oddělen od ostatních obytných místností chodbou, komorou a koupelnou.

Na chvilku jsme si sedli a dali skleničku koňaku na dobrou noc. Vyndal jsem fotografie od babičky a spolu jsme si je prohlíželi. Bylo mi líto, že se to nedochovalo, byly tam vidět i vstupní brány s ochrannými kamennými patníky a kovanými vraty. U zámečku byla ze strany pěkná veranda z litinové konstrukce, já si pamatoval pouze její stříšku, ostatní už za mých dob nebylo. Byl tam i obrázek obřího javoru, který jsme jako malé děti ve školce měřili tak, že jsme se spojili rukama a kolik nás je potřeba pro jeho objetí. Nepamatuji si, kolik nás bylo, ale průměr měl nejméně metr a půl. Další dva stály za zámečkem u hlavní silnice, ale ty už byly o něco menší. Žádný z těch stromů se nezachoval.

„To bylo krásné,“ zhodnotil to Jiří a pohladil má záda, pak se ke mně naklonil a políbil, trochu nesměle. Oplatil jsem mu to a moje ruka se mu sunula po stehně. On mi hladil břicho a pokračoval k bradavkám. Hrál si s nimi, dráždil je jemným zakrucováním a pak je bral do úst a zuby jemně zakusoval. Já jsem se oddal jeho hře, hladil mu záda a občas mi ruka sjela níž až k roklince a počechral jsem mu jemné chloupky. Vždy se jemně zachvěl, nebyl to ale úlek, bylo mi jasné, že je to jemné vzrušení.

Rukou jsem se přesunul do klína a jemně mu masíroval pytlík, prst mi zajížděl na jeho hráz, kterou jsem postupně silněji a silněji masíroval. Vzrušovalo ho to, hodně. Ocas se mu vzpínal a žalud vypadal jako červená žárovka. Sklonil jsem se a pojal tu žárovku do úst. Žalud byl jemný, hlaďoučký a krásně mi v ústech klouzal, užíval jsem si ho a jazykem okružoval pevně vystouplý ráfek. Pak jsem ho šimral špičkou jazyka po uzdičce a prsty pevně masíroval hráz, zasténal a začal mi přirážet do úst, jenže když mi vyjel z úst, tak můj prst mu zajel celkem volně do dírky. Pokračoval v přirážení a já nechal prst v dírce a co víc, tlačil jsem ho hloub a pomalu mu okružoval nitro. Intenzita jeho vzdechů se zvyšovala, seděl mi na hrudníku a pomalu se sesouval, já se přizvedával a více předkláněl hlavu, protože mi unikal, a tak jsem už byl vsedě a on už na mém klíně.

„Chci tě, chci tě v sobě!“ hlesl.

„Podej mi baťůžek.“

Naklonil se stranou a zvedl ho ze země. Honem jsem zajel rukou do nitra a neomylně vyndal tubu. Usmál jsem se, trochu potměšile. Vzpomněl jsem si na maséra, kdyby tak to byl mentolový krém, jak by asi Jirka rajtoval? Raději ne, ještě by si to rozmyslel. Ještě má ruka vklouzla do malé kapsičky vepředu baťůžku a vyndala kondom. Koukal trochu udiveně, nebo nespokojeně, nevím, nechtěl jsem to řešit a nic vysvětlovat. Já používám ochranu! A basta.

Namazal jsem již pevný kolík a nasadil žalud k jeho štěrbině. Trochu jsem očekával, že ucukne, on se jen usmál a sám pomalu dosedal a napichoval se na mé kopí. Bez zádrhelů pěkně pomalu sjížděl až úplně nadoraz. Pozoroval jsem jeho mimiku tváře, nic, jako by byl z mramoru, až když dosedl na můj klín, slastně a spokojeně vydechl. Mile se usmál a naklonil se ke mně, aby mi dal polibek, pak se napřímil a pozvolna se přizvedával a zpětně dosedal. Nechal jsem ho, aby si určoval tempo, a hladil mu stehna z vnitřní strany. Nezapomněl jsem mu vždy pohladit i pytlík, pak jsem mu i zapumpoval s klackem. Přivřel víčka a nasadil slastný úsměv, jemně u toho sténal. Užíval si to, klacek mu pevně trčel a žalud zářil, hotová pouliční lampa.

Hřbetem dlaně jsem mu projížděl od chloupků ohanbí k pupíku, kde chloupky končily, pak zpět. Rád jsem si pohrával s pěknými chloupky, bralo mne to, a to se projevilo i na mém klacku. Tvrdl a napínal se více a více, Jiří to cítil a slastně se culil. Sténání přecházelo v dost hlasité hekání a Jiří se zakusoval do spodního rtu. Čím více svíral víčka, tím více zvyšoval intenzitu hopsání na mém klacku. Podle všech příznaků jsem očekával každou chvilku jeho erupci a také jsem dlouho nečekal. Hlasitě zasténal, já se napřímil a on vystříkl krásný gejzír na má prsa. Zhroutil se jako domeček z karet, vyšťavený, ale šťastný. Šťastný, že se dokázal překonat a přehoupl se přes chmurnou minulost. Přizvedl jsem mu hlavu a políbil na ústa.

Odtrhl se mi od úst.

„Promiň! Já jsem nedokázal přestat, nemohl jsem se kontrolovat.“

„Tak to má být!“ pohladil jsem mu tvář.

„Ale co ty?“

„Ještě není ráno,“ uculil jsem se. On také. Vzal jsem tričko a otíral jsem nás.

Do rána jsme si to ještě dvakrát zopakovali. Jirka byl šťastný.

***

Sestra měla odpolední, tak nám k snídani připravila smažená vajíčka, tak jak mi to dělávala maminka. Kluci si pošmákli.

„Tak, tohle je nejlepší smaženice, co jsem v životě jedl,“ prohlásil Jirka.

Pepa jen přitakával.

„Já také.“

Vyrazili jsme na univerzitu do Košic, jak jsem byl s rektorem domluven. Jednání proběhla hladce, byli potěšení, že jsem nedal přednost Bratislavě.

Slovensko má devět krajů, takže třicet šest studentů. Za dva týdny přijedou do Prahy na proškolení, bydlet budou na kolejích VŠE a ČVUT. Po příjezdu každý dostane dvojnásobné jízdné a pět set korun na diety. Snídaně a oběd jsou zajištěny v menze ČVUT, tam také bude probíhat proškolení. Večeře již každý samostatně.

Rektor byl překvapen, když zjistil, že to není Pepa, kdo to bude projednávat. Trochu jsem ho seznámil se svou anabází s ministrem.

„Jozefa si pamätám, bol to dobrý študent, to som bol dekanom na strojníckej fakulte.“

Rozloučili jsme se a vyrazili za kluky na stavárnu. U recepce postávala profesorka slovenštiny a uculila se, když mne zahlédla. Měla mne ráda, kolikrát jsme spolu prokecali celou hodinu o některé knize, co jsem zrovna četl nebo dočetl. Kluci byli rádi, že je nedusí zkoušením.

„Dobrý den, paní profesorko!“

„Dobrý deň! Snáď ste nezabudol rodný jazyk.“

„Nie, nie, bohchráň. Len som sa nestačil prepnúť do slovenského jazykového modu,“ uculil jsem se. „Môžem ísť navštíviť triedu?“

„Sú v rysovni, tak tam môžete, i tak to potom dokresľujú doma.“

Když jsem po zaklepání vešel do rýsovny, zeptal jsem se profesorky, zda mohu dál.

„Len poď, poď, rada ťa vidím. Ako sa ti darí? Vidím podľa vizáže, že asi dobre.“

Kývl jsem hlavou k oknu, zrovna tam stálo naše BMW. Spolužáci na to reagovali rychleji než ona a už koukali a obdivovali.

Nejhlasitější byl Bélla.

„Te fasz, van kocsid is!“

Uculil jsem se, profesorka zrudla.

„Bélla, nyugodj meg!“

(Ty kokot, to je auto! – Bélla, kroť sa!)

Pak na mne chrlili milion dotazů.

„Počkajte, niečo vám pustím.“

Vyndal jsem z baťůžku kameru, ve které jsem měl video z Paříže, a připojil k televizi na rýsovně, jenže až se školou ozval hurónský smích nad našimi prdelkami, uvědomil jsem si, že je to okruh, a tak to viděla celá škola.

„Bella, minden bizonnyal húsvét felé jövök!“

„Ne aggódj, én is boldog vagyok!“ A nenápadně mi prohrábl rozkrok.

„Bassza meg!“ Uculili jsme se oba.

(Bella, určite prídem na Veľkú noc! – Neboj sa, aj ja sa na teba teším! – Ojebem ťa!)

Peter se jen uculoval a nechal nám trochu soukromí.

„Gyere a fürdőszobába, akarom!“ (Ideme do šatni.)

Vedle rýsovny byly sprchy a šatny, pak tělocvična. Pospíchali jsme do šaten, bylo ticho, takže v tělocvičně nikdo nebyl.

Bélla honem poklekl a už se dobýval do mého poklopce. Nenasytně pohltil můj klacek a kmital jak o život, neměli jsme moc času. Ocas jsem měl během chviličky jako z kamene. Bélla ze sebe honem soukal kalhoty a poklekl s vyšpulenou prdelkou na lavičku. Uvědomil jsem si, že mám s sebou baťůžek první pomoci, a honem jsem vyndal gel a gumu. Byla to rychlovka, jakou jsem doposud nezažil, oba jsme byli po sobě roztoužení a také mohlo každou chvilku zvonit. Hrábl jsem mu na ocas a už stříkal. Vyndal jsem z něj ocas a chtěl mu postříkat záda, no on mi strhl gumu, hodil ji někam pod skříňku a pojal mé péro do úst. Dvakrát, třikrát zapumpoval a už jsem mu vystříkával mandle. Jen se slastně culil a olízl. Také jsem mu pomohl s očistou a naše jazyky se proplétaly ve vzájemném uspokojení.

„Köszönöm! Még mindig te vagy a legjobb!“ (Vďaka, stále si najlepší!)

Zaslechli jsme zvonění, plácl jsem ho po krásné černě ochmýřené prdelce.

„Köszönöm!“

Znovu jsme se políbili, to se už nějaká třída řítila do šaten. První kluk zůstal stát zaražen ve dveřích a ostatní do něj vráželi, až upadl. Bélla si zapínal kalhoty, jako by se nic nestalo.

„Čau chalani!“ culili jsme se a vypadli. Pohladil jsem mu prdelku, pootočil ke mně hlavu a mrkl s blaženým úsměvem.

Bélla mne doprovodil až k autu, objal mne a dal mi pořádně hlubokou pusu. Z oken se ozvalo pískání, spolužáci mávali a loučili se.

Jirka propichoval Béllu pohledem.

„Rok jsme se neviděli, tak se mu nediv, s Petrem jsme taková rošťácká trojka.“

Stejně Jirka celou cestu se mnou nemluvil.

Domů jsme dojeli k obědu. Táta měl všechno vyřízené, předal mi doklady. Po obědě jsme vyrazili do Prahy. Jirka trucoval, když jsme ho odvezli k rodičům, nedovolil mi, abych ho políbil. Ach jo!

Druhý den jsem zašel do právní kanceláře, jejichž služby jsem využíval.

Byli to celkem mladí kluci, někteří byli ještě studenty. Kancelář vedl ale strejda jednoho z nich, chystal se do důchodu a chtěl svou kancelář předat synovci.

Přinesl jsem jim vše od babičky.

„Zítra přinesu fotografie současného stavu. Babička to dostala jako reparace a komunisti jí to zabavili. Potřebuji to vyřídit co nejdříve, potřebuji vědět, jaké má nároky na náhradu škody. Jestli se vám to povede do měsíce, dostanete mimořádnou odměnu milion korun.“

Když ostatní zaslechli výši odměny, okamžitě se shlukli kolem a nakukovali nám do dokladů.

„Pustíme se do toho ještě dnes. Kluk už volal strejdu, že má velký a důležitý případ, aby přijel do kanceláře.“

Není nad dobrou motivaci, uculoval jsem se, ti nebudou ani spát.

Za necelé dva týdny mi kluci volali, že mají předběžný odhad škod a jaké máme nároky.

„Znalci odhadují škody ve výši pět set dva milionů korun, tady jsou jednotlivé posudky a vyčíslení škod,“ předkládal mi doklady starý pán, vedoucí kanceláře. Všechny posudky byly podepsané soudními znalci a opatřené kulatými razítky.

„Máme vypracovat žalobu, nebo se pokusíme o dohodu s vládou?“

„Vidím, že si odměnu zasloužíte, děkuji. Zítra se pokusím to předložit premiérovi, nebo ministru financí. Podle toho, jak se k tomu postaví, budeme pokračovat, ale myslím, že to přijmou, mají totiž naspěch.“

Nechápavě se na mne dívali.

Nejdříve jsem zašel za svým ministrem, protože já sám bych se k premiérovi nedostal. Když zjistil, o co jde, okamžitě mu svitlo, musí se to vyřešit co nejdříve, když se stát rozdělí, dluh padne na slovenskou vládu, nehledě na mezinárodní nežádoucí publicitu. Zvedl telefon.

„Mohu přijít? Máme problém, který nesnese odkladu.“

Položil telefon a šli jsme k premiérovi.

„No to je nadelenie,“ konstatoval premiér, „toľko peňazí. Nechcel by ste nejakú náhradu v nehnuteľnostiach?“

„Za tu záhradu by som si u nás určite vybral pozemok, štát tam má dosť pôdy, ale stavby žiadne.“

„Môžete si vybrať kdekoľvek v republike, alebo i v zahraničí.“

Probliklo mi světélko, co kde v zahraničí, tam určitě nebudou nějaké ruiny.

Vzal posudek na zahradu a psal:

„Vydat náhradní pozemky dle výběru, podpis.“

„S týmto zájdite k poľnohospodárom, nech to zariadia.“

Na posudek o statku napsal:

„Vydať nehnuteľnosti podľa výberu, zvyšok sumy vyplatiť.“

Totéž napsal na posudky zámečku a špejcharu.

„S týmto zájdite k financum, majú zoznam nehnuteľnosti, ktoré pôjdu budúci mesiac do predaja, tak máte prednostný výber.“

„Ďakujem, iste si vyberiem.“

„Už u nás nakoupil vojenský materiál za dvakrát pět set milionů,“ pochlubil se můj ministr.

Premiérovi lezly oči z důlků.

„Vy? Kde ste na to vzal? Nie sú to nejaké podvodné peniaze?“

„Půjčil jsem si od banky.“ Ministr přitakával.

Byl jsem na předsednictví vlády, tak jsem se zastavil za Igorem, aby mi poradil, na koho se mám obrátit se svými požadavky.

„Jsi na správném místě, mám ty seznamy.“ A už je tiskl.

Díval jsem se na nabízené nemovitosti.

„Igore, máš v počítači ty moje rozpočty a posudky?“ Přikývl. „Najdi tohle.“ Ukázal jsem na jeden palác na Ovocném trhu.

„Na kolik jsem ho ohodnotil?“

„Jedno sto dvacet devět milionů,“ ukázal jsem prstem na položku v seznamu.

„Někdo umazal sto milionů.“

„Tak si to vezmi, je to oficiální nabídka, já měnit cenu nemohu, dostal jsem to z vrchu a za týden se to zveřejní, tak neváhej a ber.“

„Zase nějaká malá domů. Někomu vypálíme rybník.“

Bylo tam toho více, ale to už nebylo tak okaté, krom jednoho hotelu na francouzské Riviéře a pěti bungalovů. Byly k mání i s hotelem za směšných padesát milionů. Zaujala mne také budova konzulátu v Marseilles. Vybral jsem si i bývalé obchodní paláce Na Příkopech, bylo jich pět. Obchodní palác je trochu nadnesený název z první republiky. Jsou to menší obchodní domy, které se využívaly po znárodnění jako kancelářské budovy. Igor si poznamenal můj výběr a vybrané nemovitosti označil jako prodané.

Dal mi sjetinu s tím, abych se ještě podíval v klidu doma a zítra to uzavřeme. Už mne nic nezaujalo.

„Podívej, co jsem dnes ještě dostal. Ale ta cena, nevím, buď je to ruina, nebo to určil někdo od pasu. Klášter na Malé Straně se zahradou.“

„Počkej, nemáš mapu? Je mi to nějak povědomé.“

Byla to ulice pod tou historickou hospodou, za kterou byla ta zahrada, to by se dalo hezky propojit.

„Jak to, že si to nenárokuje církev?“

„Byla to komenda Řádu německých rytířů, takže to bylo vyvlastněno na základě Benešových dekretů.“

„Vezmu si to.“ Babičce řeknu, že má v Praze klášter s kostelem.

„Co s tím budeš dělat?“

„Budu se modlit!“ Rozchechtali jsme se. „To je babičky, ona je dost nábožná, tak bude mít radost.“

„Tak to uzavřeme!“

„Babička má ještě tři sta dvacet pět milionů. Dej mi číslo účtu, kam to mám převést. To se napakuješ, babička ti určitě něco pustí. Babička potřebuje kuratelu, ta by se rozdala, kdekdo ji dokáže utáhnout na nudli. Musím vymyslet, jak na ni, aby to neuváženě nerozdala. Co rozdá rodině, tak to je v pořádku, ale máme takového nenasytného faráře, tak aby ji on neoblbnul. – Díky, Igore, ještě musím k zemědělcům, pro nějaké pozemky.“

„To můžeš vyřídit také tady, ob kancelář.“

„Bohužel, my vám to nemůžeme vydat, nejdříve si to musíte vybrat na katastrálním úřadu, který vede pozemek v evidenci. Přineste nám výpis z katastru a mapku.“

Tak to musím jet domů. Aspoň se domluvím s babičkou, co s penězi, jen aby ji z toho neranila mrtvice.

Volal jsem Jiřího.

„Jiříčku, pojedeš se mnou k našim? Potřebuji řidiče a milou společnost.“

„Jsme dost zavalení, ale když šéf poroučí, tak musím poslechnout.“

„Mám si připravit rákosku?“ Uchechtl se. „Jako posledně, ráno v pět u tvých rodičů, odvezeš Pepu domů a my pojedeme k našim. Chybíš mi! Chci tě, prdelko!“

„Jo, jenže ty chceš skoro každou.“

„Jiří!“ Důrazně jsem ho oslovil. „Nezlob!“

Udělal jsem fotografie domů, paláce a kláštera. Myslel jsem, že klášter bude nějak zhuntovaný, ale byl v pěkném stavu, sídlila tam Pražská obnova památek, nebyli moc nadšení, že se budou muset vystěhovat.

„Zatím vás nevyháním, možná vám něco nabídnu, nebo jestli víte o něčem, co byste mohli využít, tak mi dejte vědět. Vy spadáte pod magistrát?“

„Ne, ten nás odepsal, že na nás nemá peníze.“

„A jak jste na tom s prací?“

„Asi jako všichni, přežíváme, dnes je každý opatrný na každou korunu.“

„Vy jste mi spadli z nebe, asi proto, že jsem si vzal ten klášter. Nechcete dělat pro mne?“

Koukali se trochu nedůvěřivě. Dal jsem jim kontakt na Pepu.

„To je můj šéf stavební divize, u něj se budete hlásit, pokud tedy budete chtít.“

Jiří se stále tvářil nabručeně. Za Prahou na prvním odpočívadle jsem ho poprosil, aby tam zajel. Jen co zastavil, vrhl jsem se na něj. Zlíbal jsem ho a rozepínal kalhoty, on se také dobýval do mých. Byla to hezká nenasytná vzájemná kuřba.

V poledne jsme dorazili na katastr, měli polední přestávku. Trousili se na oběd.

„Ahoj Piťu! Už som ce nevidzela ani nepametám,“ zdravila mne manželka mého bratrance. „Treba ci daco?“

„Jeden výpis a mapku s označením bonity.“

„Ta to je raz dva, poce daľej, zrobim ci to, naj nemuśiš čekac hodzinu.“

Hodila do prosvětlovacího přístroje slídu s naším katastrem. Ukázal jsem jí pozemek, o který mám zájem.

„Ty ho chceš kúpic?“

„Ňe, dostac.“

Rozesmála se, myslela, že žertuji. Dal jsem jí pětistovku.

„Co śi zošeľel, teľo peňeź a eśči od rodziny.“

„Milko, to ňe pre tebe, to kup daco dzecom ode mňe, bo som u vás už dluho nebul.“

„Dze chodziš na obid, tyž by sme śe najedli, bo našo ani neznaju, že prídzem.“

„Idzem tu kusek ku Marce, majú tam bars smačne koľena.“

„Do tej karčmy?“

„Hej!“

Marta když mne zahlídla ve dveřích, zařvala na celou hospodu.

„Ta naj me poraźi, dze ty śe tu bereš?“

„Clo śe mi za tebu!“ Rozchechtala se.

„Prišli sme na dobry obid. Ta śe pochvaľ, čul som, že máš najlepše kolena.“

„Aľe chodz, už mi jich stej poraźenej karčmy chytá reuma.“ Chechtala se. Odešla a přinesla nám tři porce krásných ovarových kolen.

Pochutnali jsme si, Jirka si pochvaloval, jak dlouho už neměl ovar.

„Zabaľ mi zo sebu dześec kolen.“

„Budzece robic veśeľe?“ smála se.

„Šak nás dosc, doma jich šesc, my dvojo a baba s dzenom z hury.“

„Vás je tyž dosc.“

„Nechceš daco odvesc domu, som tu z motorom.“

„Ty už šoferuješ?“

„Aľe ňe, teper sebe robim vodičak, tu mám šoféra,“ ukázal jsem na Jirku.

Přinesla dvě tašky s láhvemi. Pak došla pro další dvě.

„Počkaj ěści. Milko, pytam ce, postraž mi výčap, naj mi ty pajtaše daco nevyvedzu.“

Šli jsme k autu uložit láhve, samozřejmě se slivovicí, kterou od někoho koupila a pak ji rozlévala ve výčepu. Nemohla ji ale v hospodě držet.

„Ty máš parádny motor!“

„Vidziš, keby śi na mňe bula počkala, ta śi śe mohla v takym voźic, aľe ty honem śe mušela vydávac za rusnáka.“ Chechtal jsem se.

„Bodaj ho Boh zkaral! By śi neveril, co śe z ňeho stalo. Šicko chce znac, šicko kontroluje a jaký nábožný je,“ mávla rukou.

Slivovici jsme složili u maminky Marty, dvě láhve jsem si nechal a dal do tašky dvě stovky, nechtěla si to vzít, ale já se s ní nedohadoval.

Zajeli jsme pro babičku a hned jsem jí dal dvě porce kolena.

„Dzekujim, Piťku, to budzeme mac na dva dni. Ta jak śi pochodzil, už tote fiškaľe v Prahe to prečitali po mňe?“

„Šicko hotovo, bábo, eści som teraz bul na katastru v Sabinove vybrac pre vás náhradu za paňsku zahradu.“

„A co śi vybral?“

„Cale stráňe.“

„Šak to veľiké poľo.“

„No uvidzim, to posledňe, budu muśec to na ministerstvu odkľepnuc, aľe to už nebudze tak češke.“

Naši byli překvapení, že jsem opět doma.

„Tak co nového?“ zeptal se otec.

„Mušel som na kataster vybrac náhradu za zahradu.“

Ukázal jsem mu výpis.

„Šak stráňe aspoň deśec raz vekše.“

„Hej, aľe nemajů taku bonitu a nerośňu tam jabloňe.“

Ségru jsem poprosil o kávu a aby se postarala o Jirku. S rodiči a bábou jsme si sedli do obýváku. Vyndal jsem balík, milion korun.

„Ták, bábo, tu je dzešec raz teľo, jak sce chcela, sto tiśíc. Takže to je milion korun.“ Bába se usmála. „V Prahe mace pejc domy, palác a klášter s koscelom. Vo Francúzku veľký dúm, hotel na pláži a pejc bungalovy.“

„A to co, te bun…“

„To su také parádne domky u mora na dovoľenkovaňe.“

„Aha.“

Vyndal jsem fotky a ukázal jí je. Fascinoval ji kostel a klášter.

„A to mojo? Isto?“

„Isto.“

„Ta to žeby sme zrobili procesiju do Prahy.“ Rozchechtali jsme se.

„Babo a teraz śe potrimce. Takých balikoch peňeź máce tristo dvacec pejc.“

Nikdo se nezmohl na slovo.

„Takže, bábo, jak vás znám vy by sce to dali fararovi, a ten by to prehajdakal, ani nechcem hvarec za co.“

„Šak un taky nit. To ho ľen ľudze ohvaraju.“

„Dobre, bábo, su to vašo peňeźi, já vá nemožem poručic, co z nima mace robic, aľe ked dace na koscil, ta naj o tym rozhoduju aspoň trojo ľudze. Zrobime fond v banke a tam to muśa podpísac šicke trojo, aby vydali peňeźi.“

„Ta to dobrý nápad. Nichto aspoň neukradňe peněźi.“

„A co s ostatnima peňežami, chcece daco rozdac dzecom?“

„Možem dac každému milion?“ zeptala se nesměle.

„Isto, šak to vašo peňeži, já ľem, žeby vás dachto nevyužil a neprehvarel vas ku dačemu. Znace jaké ľudze lachvate.“

„Maš pravdu, Piťku.“

„Tato, zrobice účet v banke na méno baby, aľe vynkulovany na vás, takže ked bába budze chcec peňeźi z banky, muśice z ňu a podpísac te peňeźi. – Rozumela sce, bábo, bez otca vám peňeźi nedaju. Aspoň budzece mac bodyguarda.“

„A to co?“

„Takého anděla stražného,“ zasmál jsem se.

Ještě jsme chvíli probírali různé situace coby kdyby.

„Babo, eśči jednu věc by som chcel.“

„Ty možeš šicko.“

„Bul by som rád, keby sce sebe dali postavic domek pre sebe s dzedom, naj nemuśice śe furt zamykac a bác Joźa. Myślel som tam na predku pred včelinami.“

Tušil jsem, že se jí ze starého domu nebude chtít. Musel jsem se snažit.

„Bábo, budzece mac cepľučko, žádné uhľe, ani drevo, ľem otočice kohucik a pridáce, aby bulo cepľejši. Budzece mac vodovod s ceplú vodu a kupeľňu zo sprchu, tam sebe śedňece na stolek a možece śe umývac, nebudzace mac našpľichanu vodu po calej kuchni.“

„Ta to by bulo fajňe.“ Bába roztála, ale, nebude ale? „Aľe co s vecami, co mám v sypancu?“

„No tak postavime i sypaňec, abo dajaku komoru, jak budzece chcec.“

„Ta dobre vtedy, ľem neznám, co na to poví Mačo.“ (děda Matěj)

„Já śe s ním podohvaram, až vás poveźeme domu.“

Děda se tomu nijak nebránil. Spokojeně si už uždiboval z ovaru. Babička ho zpražila, aby si vzal chleba, jestli se nechce 'potentovac' (posrat, ale to by babička nevyslovila) v posceli.

„Bábo, eśči co mám robic s týma domami v Prahe a vo Francii? Predac jich by bulo škoda, ked, tak já jich od vás kúpim.“

„Co by śi kupoval, ochab sebe jich, zaslužiš sebe, já śe tu domahála také roky a ty to vybavil za tri týžňe, ani ňe a keľo peňeź si mi prinis, ani śe mi o tým nezdalo.“

„Dobre vtedy, aľe v ľéce vas odveźem do teho vašeho koscela, abo zrobíme procesiu, objednáme jeden, abo dva autobusy a prijdzece do Prahy z ľudzami z valala.“

Babičce zajiskřily oči.

„No ta to by bulo šumňe.“

Bude se jí o tom zdát, a já si musím pospíšit s opravou kostela.

***

Slovník:

Poce – pojďte * na orgaňe – na varhany * šicke – všichni * na horuš – na kůr * zarabjam – vydělávám * nehvar – nemluv, neříkej * pľetky – drby, pomluvy * dakdze – kdesi * šandaroch – policii * šicko – vše * bagol – tabák * cetke – tetě * dakus dohvarec – trochu domluvit * ujkovi – strejdovi, také obecně starší muž * baba zhury – bába hořejší * vinče – přání * s tamadz – odtamtud * s kadzy – odkud * bujak – býk * trebalo – bylo potřeba * meśare – řezníci * bez lancucha – bez řetězu * darunky – dárky * daco – něco, cosi * pytám ce – prosím tě * paradného motora – parádniho auta * do dnuka – do vnitř * doznám – dozvím * valal – vesnice * fiškaľ – advokát * kúria – malé šlechtické sídlo * roľe – pole * jutre choce – zítra jděte * beťar – rošťák * šturil – strčil * štukľujem – látam * po pľacoch – na stavebních parcelách * sypaňec – špejchar, sýpka * v pajstruňe – v truhle * falatek – kousek * na chtorym – na kterém * kajstronku – kastrůlku * v gembe – v ústech * smačne – chutné * košar – košík, také ohrada pro ovce * naj me poraźi – ať mne trefí šlak * clo – stískalo * poraźenej karčmy – prokleté hospody * veśeľe – svatba * teper – teprve * pajtaše – zlotřilci *

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)