• Bamira
Stylklasika
Datum publikace11. 3. 2024
Počet zobrazení1449×
Hodnocení4.38
Počet komentářů0

„Śidajce, idzeme do mesta, bo neznám, či máma počítala s hoscami. Či jej to śestra povedzela. Zajdzeme daco kúpic ku večeri. Mace rádzi varené koľena?“

„No zaisto, už zme jich dávno ňemali, to sebe dáme.“

Zajel jsem ještě pro Ďoďa a seznámil je.

Zastavil jsem před krčmou, kde šenkovala moje kámoška Marta a prodávala tam ovarová kolena. Musel jsem objet celý střed města, protože tam vedou jednosměrky a mezi nimi je park. Schválně jsem před krčmou pořádně prořval motor, až se jim otřásala okna a vyšla ven Marta, aby vynadala řidiči a ať táhne někam do… Když mne poznala, rozchechtala se, až jí ty její obří kozy málem nafackovaly.

S Ďoďem se pozdravili, jsou to sousedé, bydlí vedle sebe.

„To veźeš Marinke napadníkoch?“

„To su pre ňu ľem také zajace, bars mladé. To mojo spolužiaci, jútre idzeme sebe zaližovac do Tater. Zabaľ my zo deśec koľen domu, naj máme co ku večeri.“

„Vy śe vyplacice, kedz śe tak furt častujece.“ Přinesla mi tašku kolen. „A to naco máš takého frasa, taký motor, šak to ričí jak tank.“

„To práve preto, žeby vyšol na každu huru, budzeme staviac antény pre mobily. Muśím eśči do Košic, ta pozdravuj Ďureho.“

„Žeby ho Boh skáral,“ zaslechl jsem ještě za sebou, jak na svého muže laje.

Kluci se také řehtali, protože tak otrlou ženu a s tak prořízlou pusou asi ještě nepotkali.

V Košicích jsem zajel do Sveta športu, tam se dalo koupit vše pro sport.

Peter čuměl, bylo zde vše, od tenisových míčků až po jachty. Nejdříve jsme si šli vybrat prkna, vázání a boty. Nechali jsme si namontovat vázání na standardní uhly plus dvacet a mínus dvanáct, v širším sponu pro vyšší jezdce. Nechali jsme servismany pracovat a zašli si vybrat oblečení a ochranné doplňky. Kluci se smáli, když jsem si vybíral ochranné kraťasy.

„Bojíš śe o svojo guľe?“

„Ty by śi śe mal bác o svoju dziru, bo najvecej śe padá na zadek a poraní śe kostrč.“

Vzali jsme také chrániče loktů, zápěstí a páteře. Čepice a vložky do přileb, rukavice, aby se do nich vešly chrániče, vysoušeče bot, vosky, žehličky a stříbro na bakteriální ošetření bot, brýle.

Stále mi vrtalo v hlavě, že jsem na něco zapomněl. Už jsme byli skoro venku, když jsem na to přišel. Mačky na boty. Hlavně pro Béllu, který nechce jezdit, tak aby se bezpečně pohyboval. Vzal jsem celý tucet jednoduchých na nasazení a utažení. Doufal jsem, že jsem už na nic nezapomněl.

„Ty o tým znáš vecej jak já,“ trochu rozpačitě prohlásil Petr.

„Tak ňeznám, od čeho ce placim, asi ci budzem muśec ubrac z platu,“ zažertoval jsem.

„Snaž śe o tym co najvecej doznac, naj śi porádňe pripravený na daľšu sezonu. Kedz to dobre zvládňeš a budzeš znac i dobre montovat kapčaňe, ta by zme mohli otvoric i obchod na liže a snowboardy.“

Dojeli jsme domů, věci jsme ani nevykládali, to vše odvezeme na hotel do Tater. Vyndal jsem jen kolena. Doma už vonělo uzené, k večeři máma připravila uzenou krkovici, kysané zelí a šťouchané brambory. Na večer se u nás zásadně knedlíky nejí. To je jedna z máminých zásad. Kdysi v mládí chodila o sobotách na nějaké kurzy o racionální výživě. Měla to být příprava pro kuchařky do škol a školek, jenže u nás byla škola i školka malá a nebyla tam ani kuchyně, tak máma nechtěla nikam dojíždět a ponechat doma malé děti, tak své znalosti pak praktikovala na nás. Když jsem pak jednou porovnával její recepty, které získala v tom kurzu, s recepty v normách z padesátých nebo šedesátých let, tak to byl rozdíl jako mezi nebem a dudy.

Ďoďa jsem také pozval na večeři. Všeho bylo dost a ještě máma na talíř do prostředka stolu naporcovala pár kolen, kdyby si někdo chtěl přidat. Pořádně jsme se nadlábli, přinesl jsem láhev červeného na zapití, na každého vyšla tak akorát jedna sklenička, takže se máma nepohoršovala, že pijeme. Odešli jsme ke mně do pokoje, vzal jsem telefonní sluchátko a zavolal nadporučíka Vlčka, nebyl ve službě, tak jsem mu volal na privát. Bydlel ve vedlejší vesnici Hamburgu, má to sice i slovenské jméno, jenže já si ty nové názvy vesnic pletu. Od malička si pamatuji ty německé a vždy mi každý rozumí. Pamatuji jednu docela humorní událost, když do těch vesnic dojela těsně po revoluci nějaká delegace z Německa a téměř se nedokázali domluvit. Osídlenci někdy z třináctého či čtrnáctého století si pěstovali a vyvíjeli svou němčinu a Germáni ve spolkových zemích také svou.

Když jsem se dovolal nadporučíka Vlčka, tak jsme se domluvili na ráno v osm před rathausem.

„Ták, dúfam, že som šicko obstaral a na nič nezapomnul. Chto sebe dá kávu?“

Nikdo, jenom já, ostatní chtěli kapučíno. Dostali nadáno, že to pijí jen staré báby a malé děti, ale udělal jsem jim to, také jsem jim podal tác s kremeši. Tak tak jsem stačil jeden uchmátnout. Žrali jako polský zájezd. Petrovi jsem vychválil Ďoďa, že v něm vidím nadějného snowboarďáka a aby se mu trochu věnoval. Bélla se na mne zamračil. Nalil jsem koňak, příjemně provoněl pokoj. Po koňaku se Ďoďo rozloučil.

„Ráno v púl osmej.“ Přikývl.

Klukům jsem ukázal sprchu v prádelně, až se budou chtít připravit na noc. Já nepil, protože jsem chtěl zajet pro sestru do práce, aby nečekala dlouho na autobus a ještě po šichtě stála v přeplněném buse. Není to daleko, jen pět kilometrů, ale protože po cestě je asi pět zastávek, a než se vykutálí ty utahané báby, tak to vždy trvá. Sestra, když zaslechla moje auto, tak pospíchala a popoháněla i nějaké kámošky. Nacpalo se mi jich do něj asi šest, myslely si snad, že jsem autobus. Neodehnal jsem je, u nás mezi třemi vesnicemi večer po desáté, co by tam policajti dělali. Nějak se tam nacpaly, byly to mladé štíhlé holky. Sestra mi řekla, že dvě jsou z vedlejší vesnice za řekou, zda bych je tam nezavezl. Je to jen asi jeden kilometr, ale je nepříjemné jít v noci neosvětleným terénem. Přikývl jsem a odvezl je, od vidění jsem je znal. Když jsem se vrátil domů, sestra už spolu s Béllou štěbetali v kuchyni. Doufal jsem jenom, že Bélla nic nevybrabčil nebo se nepodřekl. On když se rozpovídá, tak si do huby nevidí, a sestra umí dobře vyzvídat.

„Bélla, nem tudom, nem értem!“ zvolal jsem na Béllu.

„Co śi z ňeho stačila vycahnuc?“ smál jsem se, Bélla to pochopil a také se po prvotním skoro otřesu, když jsem ho okřikl, rozesmál. Přišel i Peter a ještě jsme si dali skleničku koňaku. Vyslepičili jí skoro všechno, tedy krom intimních aktivit. Idioti! Předháněli se, kdo toho vykecá víc. A ještě z toho měli srandu.

„Béllo, nechceš śe pochvalic, preco śi predvčerom ňemohol chodzic?“

A bylo ticho. Sestra čekala na vysvětlení, ale Bélla mlčel, najednou nevěděl, co říct.

Rozchechtal jsem se, Peter se přidal.

„Ňemohol śe vejsc do skury, ta som mu ju muśel na zadku vymasírovac.“

Všichni jsme se rozesmáli.

„Dosc už, našo śpia.“ Sestra po mně divně koukala, takže něco vyzvěděla. Toho Béllu asi přerazím, nebo lépe, zítra ho posadím na snowboard a spustím z Lomničáku.

Nemělo ani smysl se Bélly na něco vyptávat, on to stejně ani neví, co všechno ze sebe vychrlil. Ještě že sestra umí držet jazyk za zuby, možná si mne bude občas něčím dobírat, a tak se dozvím, co ten poděs vyžvanil.

Vešel jsem do pokoje a tvářil se naštvaně. Chtěl jsem Béllu trochu vystrašit, aby příště držel zobák. Nic jsem neříkal. Ulehl jsem si na kraj pohovky a popřál jim dobrou noc. Věděli, že když mlčím, jsem maximálně vytočen. Nebyl jsem, naopak, potutelně jsem se, odvrácen od nich, culil. Ani nedutali. Dlouho jsem to nevydržel a rozchechtal se.

„Ty tyraňu!“ A už se po mně váleli.

„Ráno skoro staváme, ta śe mirňice!“

Zahudrali. „To śe ani nezvitáme?“

„No, ked me šumňe popýtaš…“

Bélla si už cpal můj klacek do úst a Peter mi plundroval ústa. Musel jsem jim protáhnout dírky, jinak by nedali pokoj. Nebyly to žádné orgie, spíše to vypadalo jako plnění manželských povinností po deseti letech.

Ráno nás nadporučík Vlček už čekal, přestože jsem přijel o skoro deset minut v předstihu.

V recepci na nás čekal ředitel a uculoval se. V ruce držel kartu od dveří. Honem poháněl kluky, aby nám vzali bagáž.

„Vítajte, pan Simon, rád vás vidím.“

„Dobrý deň, tiež vás rád vidím, pri večery my budete môcť rozprávať o Savojsku. A kľudne môžete i preháňať. Teda pokiaľ nemáte iný program, nerád by som vás odtrhával na večer od rodiny.“ Rozesmáli jsme se.

„Veľmi rád, manželka je tento víkend u syna. Išla hýčkať vnukov.“

Doprovodil nás k pokoji a otevřel dveře. Vešli jsme do nádherného apartmánu. Dvě ložnice, společenská místnost, kuchyňský kout kombinovaný s barem, dvě koupelny s masážními boxy. Samozřejmě, že nesměla chybět masážní lázeň jacuzzi.

Ředitel pozoroval mé nadšení a pyšně se culil. Objal jsem ho kolem ramen.

„Som rád, že ste správne pochopil, že už nie ste správca ubytovni, ale riaditeľ so správným nadhľadom. Potešil jste ma, ľúbi sa mi to.“

Spokojeně se usmíval. Již při přejímce jsem ho požádal, aby mi vybudoval soukromé apartmá, a upřesnil mu minimální vybavení.

„Máme ešte štyri menšie apartmány, ale zatiaľ nie su celkom zariadené, chýbajú nám masažné vany a boxy.“

„Budem musieť navštíviť Jirku v Harrachove, ako sa mu darí.“

„Jirka je tu, prišiel na víkend,“ vychrlil ředitel.

„Vie o mne?“

„Nie, nič som mu nepovedal, to je vaše súkromie.“

„Ďakujem, na ktorej izbe je ubytovaný?“

Sdělil mi číslo, byl jsem zvědav, zda je s ním i Bernard.

„Na pol desiatu máte dohovorenú asistenciu horskej služby.“

„No, tak to nemáme veľa času.“

Ředitel se rozloučil, já se svezl s ním na patro k Jirkovi. Zaklepal jsem, chvilku mu trvalo, než mi otevřel, a objevil se mu na tváři úsměv od ucha k uchu. Pevně jsme se objali a políbili.

„Čau, kde máš Bernarda?“

Zavrtěl hlavou. Sakra, nedopadlo to. Škoda.

„Má trochu starosti, v pondělí jde na pohovor na lyceum.“

„Okouzlí je svým šarmem,“ zažertoval jsem jako na oplátku, když jsem se chystal na pohovor já a Bernard mne povzbudil touto hláškou.

Rozesmáli jsme se.

„Co tady děláš?“

„Mám volno, když tady není Bernard, tak chci zkusit, jak se jezdí tady.“

„Už není moc sněhu, ale z Lomnického sedla se to dá a kvůli zasněžovanému Hrebienku jsi nemusel jezdit. Posledně se ti to tu zalíbilo, co?“

Uculil se a přikývl. „Tady to je jiný adrenalin než u nás. A co ty, s kým jsi tady?“

„Samozřejmě, že s Petrem, s jedním z tvých bývalých kolegů a dvěma kamarády. Pojď, seznámím vás a můžeš pak jít s námi.“

„Vau,“ překvapeně zíral Jirka na naše apartmá.

„Vidíš, Maťašák se už poučil.“ Trochu se zarazil. „Očekávám, že i ty něco podnikáš, abys vylepšil služby.“

„Finišujeme s projektem na bobovou dráhu, ochránci neustále něco namítají, hlavně kvůli rušení zvěře hlukem.“ Mávl rukou na znamení, že je to bezvýznamné.

Seznámil jsem ho s kluky. Oslovil jsem nadporučíka Vlčka, zda si nepotykáme.

„Všichni si tady tykáme, tak já jsem Simon, to už víš.“

„Já jsem František.“ Usmáli jsme se oba.

„A říkají ti?“

„Fanda!“ Podali jsme si ruce a objali se. Pevně jsem ho sevřel a ocasem se mu otřel o stehno. Pak jsme se políbili na tvář. Nabral do tváří hezký nach, takto se rděl na počátku i Jirka. Trochu mne to rozesmálo. Odhodlal jsem se a jednou rukou jsem mu objal hlavu a políbil vášnivě na ústa. Když jsem ho uvolnil, nedýchal a zrudl jak rak.

„Fando, nestyď se, my se máme rádi všichni a nestydíme se za to.“ Všichni se rozesmáli a podávali mu ruce a líbali ho na ústa. Vzpamatoval se a rozchechtal se.

„Vy to berete hopem.“

„Tak co, Jirko, přestěhuješ se k nám, podívej, postele jsou dělané na objednávku pro čtyři. Měli bychom je pořádně otestovat, co kluci?“

Sklidil jsem hlasité ovace. Jirka běžel přenést si věci.

Přesunuli jsme se do Petrova království a ustrojovali se. Instruoval jsem je, jak si nasadit ochranné pomůcky. Upozornil jsem je, aby si krunýř na ochranu páteře upnuli ke kalhotám. Smáli se ochranným kalhotám, které měly vzadu gelový polštář na ochranu kostrče.

„Až sebe naraźíce kostrč o ľad, abo skálu, ta vás śmích prejdze.“

Bez keců si je všichni navlékli. Jirka to uznale pochvaloval.

„Vybavil jsi nás perfektně. Máš pravdu, párkrát jsem to zažil, i když nic hrozného, měl jsem štěstí.“

Vzal jsem Fandu a ukázal mu ovládání vozu.

„Ty odvezeš kluky do Lomnice a počkejte na nás. My s Jirkou si prohlídneme terén z helikoptéry, ať zbytečně neriskujeme.“

Zaslechl jsem helikoptéru, odebrali jsme se s Jirkou na heliport pod hotelem na střeše jídelny.

Pozdravili jsme se s kluky z horské služby, ti nám poděkovali za nové UAZy a hlavně peníze na benzín. Vzpomněl jsem si, že mám plný sklad leteckého benzínu.

„Pripravte si miesto pre prenosnú nádrž a já vám jednu i s benzínom venujem. Tu je môj zástupca, až to budete mať pripravené, tak mu zavolajte a pošle vám ju.“ Podal jsem jim vizitku kmotra. Nevěřícně koukali s otevřenými ústy.

„To je letecký benzín?“

„Ano, to bol pro základňu v Prešove, to je bežný benzín, len je čistejší, kvalitnejší, môže sa používať i do aut, ale hlavne je lacnejší, pretože nie je zaťažený daňou, takže je za polovičnú cenu.“

„Já som si myslel, že je to iný benzín, s akousi zmesou,“ poznamenal kluk z horské služby.

„Nie, len je viac čistený, predsa len, keby sa do palivového systému dostali nečistoty a vypnul motor, tak nie je jednoduché zastaviť, tak ako s autom u krajnice.“ Rozchechtali jsme se. To už jsme byli u Lomničáku.

„Chcem sa pozrieť na ten žľab, čo sme ním jazdili naposledy z východnej strany od Kežmarského.“

Pilot nasměroval let do rokle mezi štíty a já sledoval reakci sněhu. Trochu se zvedal, ale bylo vidět, že už je tuhý, je na něm krusta. Měl jsem na dohled zvolený žleb, už nevypadal tak plný co posledně, ale stále v něm bylo dost sněhu. Bude na něm také krusta, to se dá zvládnout. Hlavní je výška, kdyby ho bylo málo, tím se žleb zužuje a byly by problémy s nárazy do stěn. Vysadili mne na Skalnatém plese. Zavolal jsem do Lomnice, aby kluci vyjeli na pleso. Tam jsme se rozdělili. Já vyjedu na Lomničák, udělám zkušební sešup, jak je to bezpečné. Měl jsem od horské služby dvě dýmovnice, červenou, pokud bych měl nehodu anebo byl sjezd nebezpečný. Modrý dým znamenal bezpečný neboli normální stav. Kluci na mne počkají a podle stavu žlebu by mohl sjíždět Jirka a Petr. Jeden z nás tří ale musí vždy být s ostatními.

Měl jsem docela obavy, aby ve žlebu nebyla ledovka. V tak úzkém prostoru na tvrdém ledě je to nebezpečné a prkno se špatně ovládá. V duchu jsem se pokřižoval a prosil všechny svaté o pomoc.

Vyrazil jsem, na začátku byl led, asi po pěti metrech jsem cítil už pod prknem jenom tenkou krustu. Tam už byl žleb hluboký, tam se sluníčko už nemohlo dostat na delší dobu, aby stačilo sníh rozpustit. Blížil jsem se na odrazový ganek, maximálně jsem se přikrčil, měl jsem vyšší rychlost než posledně, to bylo dobré, jenom aby dopad nebyl moc tvrdý. Byl a hodně, protože jsem se vyhoupl dost vysoko a tím jsem dopadal z větší výšky. Udělal jsem sice dvojité salto, ale dopadová plocha už byla tvrdá. Musel jsem tvrdost dopadu mírnit tím, že jsem se snažil před dopadem maximálně vystřít a přiměřeně s dopadem jít do podřepu. Zvládl jsem to, ale cítil jsem ve všech kloubech tvrdost dopadu. Úlevně jsem si vydechl a málem jsem přehlédl několik zvědavců, co se mi nahrnuli na dojezdovou plochu a tak tak že jsem jich pár neporazil. Odpálil jsem obě dýmovnice. To znamenalo, že jsem v pořádku, ale je nějaký problém. Helikoptéra dosedla na Skalnaté pleso a kluci z horské služby inkasovali mastné pokuty od provinilců, kteří porušili bezpečnou hranici zřetelně vyznačenou každé tři metry. Kluci ke mně honem doběhli, aby zjistili, proč jsem odpálil i červenou dýmovnici.

„Podívejte na ty idioty, jsou nejméně deset metrů v dojezdové zóně a je tu tvrdá krusta, těžko to ubrzdím.“

Popsal jsem Petrovi a Jirkovi stav žlebu a upozornil je na tvrdý dopad. Rozhodli se, že to zkusí. Já vyjel s ostatními kluky lanovkou do sedla na volný sjezd. Jel jsem první a za mnou asi po deseti metrech Fanda a za ním Ďoďo. Bélla sloužil jako nosič a dokumentarista, natáčel videa. Doufal jsem, že se tam poznáme, protože on je poplašňák a otáčí se za každým hezkým klukem. Sjezdovka ze sedla na Skalnaté pleso je delší, prudší a volnější než na Hrebienku. Měl jsem obavy, zda to kluci zvládnou, ustáli to. Povedlo se jim to, a jen co jsme dojeli, tak jsme zahlédli Petra, jak dělá výkrut. Byl jsem zvědav na dopad. Byl z výkrutu vyšponovaný, a tak se už jenom přikrčoval úměrně dopadu. Vypadal, že to zvládl dobře. Ještě jsme počkali na Jirku, ten to také zvládl, ale na další už nechtěl. Tvrdý dopad ho odradil. Zeptal jsem se Fandy, jaké má zkušenosti, zda už něco podobného sjížděl. Pokroutil hlavou, že zatím nic. Tak jsem mu doporučil Petra, aby si u něho domluvil nějaké lekce. Peter po dojezdu nadával na tvrdý dopad, ale šel ještě jednou. Já to sjel celkem třikrát, ale klouby dostaly zabrat. Končili jsme, Béllu jsme posadili do lanovky a my jsme ze sedla rozjeli společný cross. Pod Skalnatým plesom jsme se rozvolnili a jeli samostatně free lesem až do Lomnice. Bohu dík, všichni svatí dnes stáli při nás a bezpečně jsme dojeli do cíle. Neporazili jsme žádný strom. Počkali jsme na Béllu, lanovka byla pomalejší.

Po obědě jsme si trochu odpočinuli, kluky zlákala lázeň, a tak zkoušeli její funkce a blbli. Mne bolely klouby, tak jsem se vydal do lázní u bazénu. Zašel jsem za naším lázeňským fyzioterapeutem, lékař měl volno. Pochlubil jsem se mu, co se mi povedlo, nebo spíš nepovedlo. Trochu se pohoršoval a nezapomněl mi odcitovat otřepanou frázi – sportem ke zdraví a…

„Tak si odložte a ľahnite na lôžko.“

Když se otočil ke mně, jeho oči se okamžitě zaměřily na můj klín.

Podíval se mi do očí a poznal, že jsem si toho všiml.

„Prepáčte, niečo tak pekné ani já nevidím často.“

„Nič sa nedeje, kľudne sa pokochajte.“ Rozesmáli jsme se.

Protřel si ruce a prohmatával mé klouby, sledoval mimiku mé tváře, aby vnímal, kde mne to bolí. Na místa, kde mne to bolelo nejvíce, jsem ho upozornil.

„Máte veľké šťastie, že ste si neporanil meniskus. Je to len trochu narazené, ale žiadné opuchy ani začervenanie, tak je to dobré. Teraz si vedľa sadnete do byliniek na ukľudnenie. Za niekoľko dní by to malo ustáť, pokiaľ by sa bolesť stupňovala, navštívte lekára. Omedzte pohyb a zaťaženie kĺbou na minimum.“

Lazebnice mne usadila do velké dřevěné kádě s výluhem bylinek. Krásně to tam vonělo heřmánkem, jeho vůni miluji. Když jsem se vrátil do apartmá, zeptal jsem se Jirky a Petra, zda je také nebolí klouby.

„To jen ty jsi zhýčkaný a choulostivý,“ usmál se Jirka.

Kluci dováděli v lázni. Usedl jsem si do dvojkřesla a vysunul podnožník. Přišel ke mně Fanda a ustaraně se mne zeptal na poranění.

„Bude to dobré, jenom naražení, musím trochu šetřit klouby. Jenom nevím, jak pojedu přes celou republiku autem.“

„A kdy jedeš?“

„Zítra odpoledne.“

Zamyslel se.

„Mohl bych si vzít dovolenou a jet s tebou, už jsem si ho trochu okoukal, tak bych tě odvezl.“

„Možná bych to zařídil jako služební cestu. Potřebuji projednat převzetí skladů na ministerstvu a také vaši budoucnost se zbrojařem a ostrahou. Takže budeš potřebovat i uniformu. Vypadáš v ní moc sexy.“

Usmál jsem se a rukou mu projížděl vnitřní stranu stehna. U třísel jsem mu ho pevně sevřel. Zavřel oči a lehce vzdychal. Přivinul jsem si jeho hlavu a lačně ho políbil. Zareagoval také chtivě a bezuzdně jsme se líbali. Má ruka ze stehna už mu prozkoumávala vybavení. Pěkný, pevný plný šourek, promnul jsem mu koule a prsty už se zvedaly obejmout mu klacek. Byl již pěkně napjatý. Palcem jsem mu roztíral ronící šťávu po tvrdé bambuli. Posléze jsem mu čechral chloupky a sunul ruku nahoru k bradavkám. On také neváhal a dráždil mi je prsty. Utrhl se od mých úst a jal se mi je ožužlávat. Ruku sunul do mého klína a prohmatával mi klacek a potěžkával koule. Oddal jsem se mu a dopřál, ať si se mnou hraje. Rukou jsem mu jen hladil záda. Za chvilku měl hlavu v mém klíně a vyžíval se v ocucávání, lízání a kouření ocasu a koulí. Blaženě jsem si užíval jeho péče. Měl zvědavý prst a rejdil mi jím po dírce.

„Nééé! Tam ne!“

Trochu zklamaně se na mne podíval.

„Promiň, já po tom netoužím. Ale rád to udělám tobě.“

Usmál se.

„Pojď blíž, také chci pomazlit toho tvého Frantíka, no vlastně statného Frantu.“

Uculil se.

„Nemohu mu říkat Fanda, musím vás nějak rozlišovat.“ Rozchechtali jsme se.

Já se sesunul v křesle a Fanda poklekl před má ústa. Před zraky mi čněl jeho statný a hrdě vypjatý Franta. Pohladil jsem mu prsa a brnkl do bradavek. Potěžkával jsem mu pytlík a olízal žalud, pojal jsem ho do úst a okružoval ráfek. Ocucával jsem mu ho a olizoval klacek po celé délce. Měl krásně vystouplou trubici, byl pořádně vzrušený. Vcucl jsem mu do sebe pytlík a on hlasitě vzdechl a vychrlil pořádnou dávku semene. Většina skončila v mých vlasech. Něco málo mi ukáplo na nos, Fanda ho bez váhání olízal. Rozchechtal jsem se, on také a políbili jsme se.

„Děkuji, moc mne vzrušuješ, jsi tak sexy.“

„Ještě chvilku přeháněj a vyndám snubáky.“

Rozchechtali jsme se, až všichni kluci soustředili pohled na nás.

„Ty muśíš každého šumného chlopa dostac,“ smál se Peter.

„Ked ty śi me opuśčil a zved mi Béllu, ta na co by som čekal?“

Zvedl jsem se, abych si osprchoval Fandovu nadílku z vlasů. Když jsem se vrátil ze sprchy, kluci klevetili o všem možném a přišla řeč i na video, které natočil Bélla.

„Počkajce, dáme sebe kávu a uśedňeme śe kuknuc na tych zajacoch, co nám natočil.“ Jak jsem očekával, kávu nikdo nechtěl, tedy Fanda chtěl, ale s cukrem a smetanou, ostatní chtěli kapučíno.

„To neznáce sebe objednac?“

Konečně se Peter zvedl a objednal kapučíno, ještě špekulovali, kdo s jakou příchutí, a také cukr a smetanu pro Fandu. Budu muset doplnit kuchyňku různými druhy kapučína, cukr a smetanu. Tohle apartmá se nepronajímalo, sloužilo jako můj byt.

Když už jsem měl svou kávu a oni kapučíno, Peter spustil video. Hned na začátku jsme všichni vyprskli smíchy. První záběr byl na nějakého cizího kluka, změřeného od hlavy k patě, s krátkou zastávkou v jeho rozkroku. Pár hezkých záběrů se mu povedlo, zejména když jsme končili, náš společný cross a záběr z lanovky, když jsme vjížděli do lesa. Pochválil jsem Béllu, že je moc šikovný, že se mu to povedlo, ale měl by se naučit lyžovat a jezdit na prkně. Jen razantně kroutil hlavou.

„Béllo, kedz śe to naučíš, znaš, keľo budzeš mac ctiteľoch? Šické chlopci ce budu chcec.“ Culili jsme se.

Bélla majetnicky objal Petra.

„Mňe starči Peťo.“

Na jak dlouho? Položil jsem si v duchu otázku. I když každý se může bezhlavě zamilovat, i Bélla, spíš jsem si nebyl jist Petrem. Cítí to tak i on?

Navrhl jsem jim, aby si šli před večeří zaplavat. Teď už byli poučení, že k povinné výbavě patří i plavky, takže je všichni měli s sebou.

Fanda chtěl zůstat se mnou, ale řekl jsem mu, že si chci na chvilku zdřímnout, že jsem se minulou noc moc nevyspal. Políbil jsem ho a vyhnal spolu s kluky do bazénu. Skoro dvě hodinky spánku udělaly divy. I klouby se hezky zklidnily a už jsem necítil téměř žádnou bolest. Příště už na žádnou ledovku nevjedu, nebudu si huntovat tělo.

Po večeři jsem se klukům omluvil, že si potřebuji promluvit s řediteli. Doporučil jsem jim po dnešním dnu využít saunu. S Maťašákem a Jirkou jsme při skleničce tokajského probírali, co vypozorovali v Alpách a co by bylo vhodné využít u nás. V Harrachově bude vhodné rozšířit služby o lázeňskou péči. Bude nutné vyčlenit pro to prostory, případně udělat nějakou vhodnou přístavbu. Pozvat autora projektů a prodiskutovat to s ním. To si vezmu na starost já. Je to jeho dílo a jakákoli přístavba či přestavba je zásahem do jeho autorských práv.

Také tady bude potřeba vybudovat snowboardové středisko. Využijeme k tomu dva staré sruby pod hotelem, bude to aspoň stylové. Musí se předělat střecha, protože v šedesátých létech to pokryli nevhodně vlnitým eternitem.

„Pripravte si s Petrom požiadavky, čo tam všetko chcete mať. Príde môj strýko Paly, projektant. Tomu to prednesiete a on vypracuje projekt. Čo je tam teraz?“

Maťašák trochu zrudl.

„Je to sklad starého a nepotrebného materiálu. Večšinou starý nábytok.“

„Keď je niečo použiteľné, tak se dohovorte se starostou Matejoviec, či to nechce pre sociálne slabých obyvateľov. Na budúci týždeň vám pošlem Tatru dempr – sklápačku, alebo nákladnu, čo pre vás bude lepšie. Tu máte číslo na správcu našeho strediska dopravy, dohodnite sa, aké auto a na ktorý deň to bude vhodné. Zaistite si niekoľko brigádnikov na nakládanie. Myslím, že si dokážete poradit. Pozor, pokiaľ budete niečo odosielať na skládku, tak si zistite podmienky, ako triedit odpad, každá skládka to má inak. Dajte si pozor na nebezpečný odpad, ako je práve ten eternit, linoleum, térový papier a ďalšie veci, to si nezabudnite zistiť.“

Maťašák moc nadšen nebyl, bude vyklízet věci, co se tam ukládaly několik desetiletí.

S Jirkou jsme se vraceli do apartmá, culil se.

„Maťašák moc nadšen nebyl,“ poznamenal skoro škodolibě.

„No i Augiášův chlév se jednou vyčistil, tak to musí udělat také.“

Kluci se ještě saunovali.

„Dáš si koňak?“ Přikývl.

Tiše jsme seděli a vychutnávali si vůni a chuť koňaku. Nějak nám nebylo do řeči. Po chvíli jsem se ho zeptal, jak to je mezi ním a Bernardem.

„Je nám spolu dobře. Rozumíme si.“

„Jenom to?“

„Ty žárlíš?“

„Co tě nemá. Na koho? Na tebe, nebo na Bernarda? Proč?“

„Nevím, na nás na oba, že jsme si blízcí.“

„A jak jste si blízcí? Miluješ ho?“

Váhal, neodpovídal. Neví, nebo nechce odpovědět?

„Nevím,“ odpověděl po chvíli.

„A víš, jak to cítí Bernard?“

„Nevím, nemluvili jsme o tom.“

„Jsem rád, že si rozumíte, mám vás oba rád a přeji vám štěstí i lásku, pokud tam je a jen ji zatím nevidíte. Hlavně si nelžete.“

„Mluvíš jako kniha,“ rozchechtali jsme se.

„Víš, že jsem měl vztah s Andrém. Z mé strany byl vážný a hluboký, byl jsem ochoten pro něho obětovat cokoli. Myslel jsem, že je to láska, možná byla, jen nebyla dostatečně opětována. Nevím, vyzná se někdo v algoritmech lásky? André vydržel beze mne jen týden, pak se nakvartýroval k jinému klukovi. Byli jsme spolu něco přes měsíc, stál mě spousty nervů, starostí, peněz, času a slz. A stále po něm toužím. Stále na něho myslím, snažím se ho z mysli vypudit, a tak si užívám, kde mohu, ale nic, stále se tam ve mně někde drží zuby nehty. Přestože vím, že si mé lásky nevážil, tak po něm toužím, stále. Vše bych mu odpustil, zapomněl. Navalil jsem si na sebe spoustu práce, učení a starostí, jen abych ho vytěsnil, aby mi nezbyla co jen milisekunda pro myšlenku na něho. Přijde večer a já brečím a usínám s myšlenkou na něj.“

Jirka mne objal a rukou hladil záda. Stékaly mi slzy. Toužil jsem po Andrém, chtěl jsem ho, vzal bych ho na milost? Nééé! Už né! Poroučel rozum. Máš odpovědnost. Zavázal ses. Zavázal ses rodině, práci, škole, přátelům. Proč? Co z toho mám? Mám hodně. Čeho? Práce, starostí, odpovědnosti, povinností, sexu, peněz. Ale kam se podělo štěstí, kam se poděla láska? Bylo mi mizerně. Musím něco dělat, ať nemám čas myslet na hlouposti a na… Zapomeň to jméno, vymaž ho ze své paměti, jen tě trýzní. Jak? Opět mi tekly slzy.

Vzbudil jsem se ráno v objetí dvou krásných mužů. Z jedné strany mne objímal Jirka a z druhé Fanda, toho zezadu objímal Ďoďo.

Políbil jsem Jirku do vlasů, pootočil jsem se a políbil Fandu na čelo. Ďoďa jsem přes Fandu jen pohladil. Kluci se probouzeli také.

„Dobré ráno!“

Kluci se usmívali a také přáli dobrého rána. Má ruka hladila Jirkova prsa a sunula se níž, skutečně měl dobré ráno, klacek se mu hezky vzpínal. Nelenil a překontroloval i mého neposedu, ten byl také připraven k akci. Když jsem zkontroloval Fandu a Ďoďa, zjistil jsem, že jsou na tom obdobně. Jirka se šikovně sesunul a už si pohrával s mým klackem. Ďoďo se přimáčkl Fandovi na záda a už si rukou pohrával s jeho klackem. Všichni jsme si vzájemně ocucávali klacky a koule.

Natáhl jsem se po telefonu a objednal pro všechny snídani na pokoj. Vyskočil jsem a běžel do sprchy, Jirka neváhal a běžel za mnou. Když jsme vystoupili ze sprchy, už se tam hrnul Fanda a Ďoďo. Jen co jsem se zahalil do županu, přivezl kluk snídani. Byl to ten samý kluk, co jsme se s ním milovali posledně s Ďoďem. Uculil se a popřál nám dobré ráno. Také jsem mu popřál a zeptal se ho, jak se má. Culil se.

„Dobré, nemôžem sa sťažovať.“

„Už si raňajkoval?“

„Trochu, mal som zhon, máličko som zaspal, ale prišiel som včas.“

„Tak poraňajkuj s námi, priprav to na stôl a pridaj i niečo z nášho bufetu.“ Ukázal jsem na vitrínu, kde bylo také ještě nějaké jídlo, zejména šunka, sýry, zelenina a ovoce. Zasmál se.

„Rád, ďakujem, tu je jedla ako pre regiment.“

Než se kluci zvelebili v koupelně, zašel jsem za Petrem a Béllou, ti už řádili, Bélla na čtyřech jako čubka a Peter do něj zezadu bušil.

„Želať vám dobré ráno ani nemusím, vidím, že ho máte viac než dobré. Máme tu raňajky, keď budete chcieť.“ Usmál jsem se a nechal je dovádět.

Dnes si v kostele asi nezahraji. Šel jsem se nasnídat. Kluka, co nás měl obsloužit, jsem nikde neviděl, ostatní už snídali a uculovali se. Málem mi padla čelist, když jsem zahlédl toho kluka snídat pod stolem. Rošťák tam do sebe cpal klobásy. Tak jsem si přisedl také a za chvilku i moje klobása se ohřívala v jeho ústech. Po chvíli přišli i Peter s Béllou, také je nenechal na pokoji, i když už něco měli za sebou. Bélla si to užíval, byl pěkně vyšponovaný. Málem se polil horkým čajem, když zařval a vystříkal klukova ústa. Peter ho asi moc neuspokojil. Budu ho muset trochu poučit. Než kluk skončil, byli jsme po snídani. Když kluk vylezl zpod stolu, viděl jsem, že jeho rozkrok je pěkně naditý.

„Vyzleč sa!“ Promnul jsem mu tu bouli. Jen hlesl a už se svlékal. Vzal jsem polštář a položil ho na servírovací vozík, na něj jsem uložil na záda kluka, zvedl mu nohy a chtěl do něho vstoupit. Z dírky mu čouhala anténka vajíčka, vytáhl jsem mu ho. 

„Teraz to nepotrebuješ!“ Vzal jsem z vitríny banán, oloupal jsem ho do polovic a cpal jsem mu ho do dírky. Vytřeštil oči, než se vzpamatoval, už v něm byl celý. V ruce mi zůstala jen slupka. Na nic jsem nečekal a už jsem mu svým klackem cpal banán dál do útrob.

„Hohoho! Je to studené.“

„Tak musíme zvýšiť trenie.“

Tvrdě jsem přirazil a zvyšoval frekvenci. Banán v něm po chvilce krásně čvachtal. Kluk sténal jako o závod. Uchopil jsem za ruku Jirku a přepustil jsem mu dírku. Usmál se a zajel do něj, bušil do něho s plnou vervou. Já jsem klukovi předložil svůj banánový klacek a ten ho mezi Jirkovými přírazy olizoval od chutné šťávy. Vystřídali jsme se na něm všichni. Bélla neodolal, sklonil se a s chutí mu vycucal klacek. Pak zahlédl, že klukovi z dírky vytéká banánová šťáva, tak se jal ji olízat. Chutnala mu, jen u toho mlaskal, vyčistil ho důkladně. Kluk se svíjel a sténal. Byl tak znaven, že se nedokázal zvednout z vozíku. Vzal jsem ho do náruče a odnesl do perličkové lázně. Uložil jsem ho na sedák, políbil jsem ho a on se blaženě uculil.

Po obědě jsme se rozloučili s Jiřím, odjížděl vlastním autem, já naložil ostatní kluky, po cestě se doma zastavil Peter pro nějaké věci a také Fanda, ten si vzal zejména uniformu. Já se rozloučil s rodinou a už jsme uháněli odvézt i Béllu a Petra. Fanda si užíval řízení a vychutnával jízdu. Do Prahy jsme dorazili pozdě kolem půlnoci. Teta věděla, že přijedu, tak nespala a netrpělivě čekala. Ulevilo se jí, že jsme dojeli v pořádku, protože sestra jí volala a informovala o mé nehodě a o mém řidiči. Chvilku jsme poseděli a popřáli si pak dobrou noc. Fanda se trochu pýřil, když jsem tetě říkal, že bude spát u mne. Rychle jsme se osprchovali a zalezli do postele.

„Máš velmi hodnou a tolerantní tetu,“ usmál se Fanda.

„Ano, je moc hodná a moc mi pomohla. Je také chápavá a tolerantní, ale nemysli si, že si sem tahám kluky. Víš, že ty jsi vlastně první kluk v mé posteli?“ Usmáli jsme se. Dal mi polibek. Objali jsme se a spokojeně usnuli.

Ráno jsem zavolal kapitánu Pavelkovi a domluvili jsme si schůzku na desátou hodinu. Vzhledem k důležitosti objektů muničních skladů, našeho jednání se účastnil i zástupce Generálního štábu, generálmajor Švejda. Předložil jsem jim návrh, že než si vyřídíme potřebnou licenci a zajistíme řádnou ostrahu takto strategického objektu, zůstane objekt pod stávající vojenskou ostrahou, nejpozději ale do konce září, kdy budou propouštět vojáky základní služby do zálohy. Také vojáci z povolání budou propuštění do zálohy a bude jim vyměřená výsluha. Zástupce Generálního štábu neměl námitek a byl rád, že se armáda nemusí starat o převelování vojáků. Generála jsem požádal o podepsání rozkazu pro Fandu, ten jak byl v dobrém rozmaru, že jsme se rozumně domluvili, mu podepsal služební cestu do Prahy na celý týden. Když to Fanda zjistil, uculil se a pak se polekal.

„Ty ses nebál, že si uvědomí, že je to nesmysl, co jsi mu podstrčil k podpisu?“

„Já nejsem voják, na mne nemůže, proto jsem mu to dal já a ne kapitán Pavelka.“

Kapitán Pavelka se uculil. „Myslím, že armáda je už v takovém stavu, že mu na tom ani nijak nezáleží a možná by podepsal i Vestfálský mír.“ Všichni jsme se rozchechtali.

Kapitán Pavelka byl potěšen, že mne konečně osobně poznal. Neopomněl mi sdělit, že pokud ještě bude nějaká zajímavá koupě, tak budu první, kdo se o ní dozví. Poděkoval jsem mu a rozloučili jsme se. Fanda měl volno, tak jsem mu půjčil auto, aby mohl navštívit rodiče v Bystřici. Pro tátu jsem mu dal láhev koňaku a pár láhví vína z Francie. Pak jsem jel do našeho sídla, kde mi Vláďa referoval, že družstvo je již v likvidaci, vlastně je zlikvidováno, vše vypořádáno a jen se čeká na oficiální potvrzení soudu a zápis o zlikvidování do Obchodního rejstříku. Pepa mi také referoval novinky. Chlapi od Obnovy se k nám přidali a hned jako první se pustili do obnovy kostela. Dozvěděl jsem se, že asi do poloviny prázdnin by to měli mít hotovo, protože nebyl nijak poškozen a byl neustále pod jejich kontrolou. Také již měl dost rozlehlý stavební dvůr u Neratovic. Pět stavebních čet již pracovalo na úpravách budov, které jsme si nechali na lukrativních místech a budou sloužit jako luxusní salóny krásy. Firma se hezky rozbíhala, ale Pepa na to již nestačil. Potřeboval jsem člověka na správu nemovitosti, Vláďa již na to neměl. Musel jsem se porozhlédnout jinde.

Vzpomněl jsem si na referenta Adama, zavolal jsem mu a domluvili jsme si rande. No, ne rande jako rande, ale jako pracovní schůzku. Prozradil mi, že ředitel bytového podniku je jeho strejda. Brzy se bude byťák likvidovat, protože asi polovina domů se bude vracet v restitucích a zbytek se bude odprodávat po bytech nájemníkům, když to nájemníci nekoupí, tak to nabídnou třetím osobám. Zjistil jsem, že i dům, kde jsem bydlel s tetou, bude na prodej. Domluvili jsme si schůzku s ředitelem byťáku. Očekával jsem nějakého staršího strejdu, byl to ale pohledný mladý muž, něco přes třicet let. Líbil se mi, byl moc sexy. Bohužel měl manželku a dvě děti. Pitomec! Neví, o co přichází. Já už jsem fakt jako ten Bélla, chtěl bych skoro každého chlapa, co je jen trochu sexy.

Povídali jsme si hodně dlouho do noci. Olda mi nabídl, že jestli chci, může pro nás vykupovat volné byty nebo i domy. Byla to zajímavá nabídka. Já jsem mu na oplátku nabídl správu našich nemovitostí a provizi z nakoupených bytů. Byl to velmi dobrý tah, který se vyplatil. Olda byl snaživý a vyznal se, Adam mu pomáhal tím, že navštěvoval nájemníky a domlouval i různé výměny bytů, tak abychom získali celý dům do vlastnictví. Povedlo se jim získat celý blok domů, kde bydlela teta. V Počernicích dvě bytovky, každá s čtyřiadvaceti byty. Ti dva šikulové nám získali do vlastnictví téměř tři sta bytů. Za každý byt dostali provizi tisíc korun každý z nich. Vyplatilo se to, ceny nemovitostí prudce stoupaly. Kolem dvaceti bytů jsme měli volných, to byly byty ve fiktivním užívání. Dalších asi třicet bytů se nám uvolnilo, když jsme důchodcům nabídli bydlení v našem penzionu na Slapech. Naše stavební čety tak mohly dělat rekonstrukce bytů i domů. Většina nájemníků byla spokojená s tím, že zvýšíme jejich standart bydlení. Přizpůsobovali jsme se také přáním zákazníků, a kdo na to měl prostředky, tak jsme mu byt zařídili luxusně. Kdo se bál, že nebude mít na nový nájem, nabídli jsme mu jiné, levnější bydlení.

Za čtvrt roku už Olda i Adam pracovali u nás. Olda byl snaživý a vynalézavý. Podařilo se mu získat i rozsáhlé pozemky kolem Prahy. Za rok jsme měli postavené první satelitní městečko, ve kterém jsme domy pronajímali. Po vzoru z USA byly uzavřené s ostrahou a cizí osoby tam neměly bez doprovodu obyvatel přístup. Na počátku jsem se bál, že o domy do pronájmu nebude zájem, ale opak byl pravdou. Naši nájemníci byli většinou ti, co se dostali do lukrativních pracovních pozic, nechtěli mít starosti a chtěli si užívat. Peníze pro ně byly až na druhém místě, byli si většinou svou pracovní pozicí jistí. Dokonce i Olda s rodinou se do toho městečka nastěhoval.

„Tím nájmem platím sám sebe, takže se mi část vrátí zpět,“ vyjádřil se, když jsem se ho zeptal, proč se tam nastěhoval.

Když jsme zbudovali druhé městečko, to už jsme měli i zahradníky, kteří udržovali veškerou zeleň kolem našich objektů. Z Adama už nebyl uťáplý úředníček, byl to hezký sexy blonďatý kluk, který proháněl služební BMW a objížděl po republice naše nemovitosti. Byl Oldovou pravou rukou. Oba byli snaživí a sršeli nápady, věděli, že jejich snahu dokážu ocenit. S Adamem jsme si i několikrát zalaškovali. Jednou jsem zavedl řeč i na Oldu s poznámkou, že je moc pěkný a sexy. Adam se jen uculil, ale nic neříkal.

Nějak jsem se rozjel do budoucnosti a zapomněl, že ve čtvrtek odpoledne se vrátí od rodičů Fanda. Zavolal jsem Jiříkovi, že bychom za ním přijeli v pátek na víkend.

„Tak mi na letišti v šest večer vyzvedněte Bernarda.“

Čertisko přijede, pomyslel jsem si a zašklebil se. Fanda se na mne podezíravě podíval. Teta nám k večeři upekla pizzu. Fanda se tetelil, že lepší nikdy nejedl. Teta byla nějaká skleslá, pizzu měla také ráda, dnes jí nějak nechutnala.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Jen pokroutila hlavou, že nic.

„Teto! Nezlob! Znám tě. Co se děje, něco není v pořádku, povídej, jak ti mohu pomoci?“

„No, nechtěla jsem tě s tím obtěžovat, máš dost svých starosti. Míra dostal výpověď, nastoupil nový ředitel, tak dělá čistku. Nové koště…“

„Kdo jiný než já ti má pomoct, copak tys mi nepomohla? A víš, že se mi to zrovna hodí? Zavolej ho, ať ihned přijde.“

Za čtvrt hodiny byl Míra u nás.

„Nazdar! Míro, vyřiď si tu výpověď co nejdříve a nastoupíš u mne jako vedoucí dopravy a mechanizace.“

Vytřeštil oči. „Mohu jít už v pondělí na dohodu s dvouměsíčním odstupným.“

„Výborně, půjčím ti Hummera, ať jim v pondělí vytřeš zrak. Spojíš se s Pepou, ten tě zasvětí a ty vybuduješ u Neratovic naše středisko dopravy a mechanizace se vším všudy. Za dva týdny ti přibudou vozidla od armády k odprodeji. Ten areál, co používali vojáci při spartakiádě na Výpichu, znáš?“

Přikývl.

„Ten máme k dispozici na tři roky, soustředí se tam veškerá vojenská technika určená k odprodeji. Zajistíš oplocení a ostrahu. Pár buněk, kancelář, vrátnici, hygienické zařízení, dva tři automechaniky, mobilní nádrže s naftou a benzínem. No, pokud tě ještě napadne něco potřebného, tak se se vším obrať na Pepu.“

Teď byl vyjevený ještě více.

„A kolik toho bude?“

„To zatím nikdo neví, bude to na několik etap, vše by mělo být pojízdné, ale znáš to, jezdili s tím mladí kluci. Budou to postupně svážet z celé republiky, o zisk se budeme dělit s armádou půl na půl. Také budeš muset tu techniku nějak ocenit. Troufáš si na to? Zvládneš to?“

„Věřím, že ano.“

„Dobře, jsem rád, že ses nezalekl. Teď mi řekni, jaký plat za to budeš chtít?“

„Tak měl jsem do teď čtyři a půl, co že bychom to zaokrouhlili na pět?“ zeptal se trochu nesměle.

„Dobře, máš to mít, zkušebně na jeden měsíc, když se osvědčíš, dostaneš výměr na deset.“

Nezmohl se na slovo, snad uronil i slzu, protože se mu zaleskly oči. Teta se ale rozbrečela. Objal jsem ji. Tiše vzlykala a děkovala.

„Teto, jsem rád, že ti mohu oplatit tvou pomoc. Máš ještě nějakou pizzu? Míra by si také určitě dal.“

Rozesmála se, zvrtla se a už podávala další pizzu na stůl.

„Ještě jeden úkol budeš mít a ten je prioritní. Ovládáš angličtinu?“

„Ano, mám státní zkoušku.“

„Výborně, od Pepíka si zjisti kontakt na AM General v South Bend a domluvíš se na oficiální reklamě na Hummera pro Evropu, již je nejvyšší čas. Počítej s tím, že pojedeš určitě i na nějaké proškolení do Indiany a také několik mechaniků pro zajištění servisu. Vlastním licenci pro celou Evropu, takže to vše budeš muset obsáhnout.“ Teď mu už padla čelist a z pusy vypadl kousek pizzy. „Budeš obchodní zástupce značky pro Evropu, tak mi neudělej ostudu. Budeš mít z toho další benefity.“

„Ty to rozjíždíš ve velkém stylu, kde ty nápady na podnikání bereš? A jak víš, že budeš úspěšný, že na tom vyděláš? Nebojíš se, že zkrachuješ?“

Těmito a dalšími otázkami mne zavalil Fanda potom, co odešel Míra a my již ulehli k odpočinku. Objal jsem ho a políbil.

„Bojíš se o mne?“

Uculil se. „Já bych na to asi odvahu neměl a ty jsi mnohem mladší a manipuluješ s takovým majetkem jako s kapesným od rodičů.“

„Víš, Fando, ono se to těžko vysvětluje. Prioritně jsem nikdy nic nedělal pro peníze či zisk. Vždy se koukám na to tak, zda jsem schopen něco dokázat, něco uskutečnit jiným k prospěchu. Pak, když se ti naskytne příležitost a ty máš možnost ji využít a vidíš, že to do budoucna přinese prospěch, musíš se toho chopit dříve než jiní. Nesmíš váhat, musíš rychle jednat, rychle se rozhodovat. Mám to nějak v podvědomí, že vždy ten prvotní nápad je nejlepší. Když pak přemýšlím a hledám další nápady a možnosti, tak mi to vychází, že je to ztrátové. Zatím mi to vychází, je možné, že se někdy také seknu, ale i nějaké riskování k podnikání patří.“

Usmál se a políbil mne. Pohladil jsem mu tvář.

„Jsi moc milý, že si děláš starosti o mne. Myslím, že to zvládnu. Nikdy se nepouštím do něčeho, čemu nerozumím nebo na to nemám spolehlivé lidi. I vás a váš sklad jsem si nejdříve pořádně prověřil a spočítal, včetně tebe a zbrojíře. Zbrojíř mne přesvědčil, že je to člověk na pravém místě, když jsem se ho zeptal na využití munice v civilním sektoru, bez zaváhání byl schopen mi to vysvětlit. Uvěřil jsem mu a vím, že budu schopen z toho vytěžit dostatečný kapitál, i kdyby jen na úhradu režijních nákladů, tak se to vyplatí. Zůstane mi obrovský areál, více než sto kilometrů čtverečních krásného lesa. Co bys s takovým lesem udělal?“

Zamyšleně pokrčil čelo. „Asi nechal růst, případně těžil dřevo.“

„No vidíš a to je chyba, nevidíš veškerý potenciál toho lesa a toho skladu. Je to spolehlivě oplocené, nenapadá tě, jak to využít? Já už zde vidím za pár let oboru s jeleny, daňky, muflony.“

Rozesmál se. „To abych si už dělal myslivecký průkaz.“

„Jestli by tě to bavilo, starat se o takovou oboru, byl bych rád. Než dojde k jejímu zřízení, můžeš se na to připravit.“

Culil se a kroutil hlavou.

„To je neskutečné, jak ty koukáš už několik kroků a let dopředu. Jako šachista.“

„Nebo nedávno se mi naskytla příležitost levně získat klášter s kostelem v historickém centru Prahy za zlomkovou cenu. Byl bych hlupák, kdybych to nevzal. Někdo se mi směje, co budeš dělat s kostelem, ale ten může sloužit i jinému duchovnímu povznesení. Může to být koncertní nebo výstavní síň.“

„Ale to je hodně starostí, na co všechno musíš myslet, a ty se ještě zabýváš i takovými maličkostmi jako pomoct jednomu člověku získat práci.“

„Vše se skládá z maličkostí, když dnes pomohu já, vím, že příště možná někdo pomůže mně. Je to jakási moje investice. I do tebe bych chtěl něco investovat.“ Uculil jsem se a zmáčkl mu půlku.

Pohladil mne a políbil, oplatil jsem mu jeho laskání a líbali jsme se a hladili, tiskli svá žhavá těla na sebe. Už jsem se těšil na zítřek.

Teta ráno odjela za vnoučaty, takže oběd budu muset rozmrazit. Po snídani jsme si trochu zalaškovali, pak mne napadlo, že Fanda nemá s sebou dostatek oblečení, zejména prádlo a něco na hory. V Harrachově se chci trochu projít, poznat okolí, udělat nějaký výšlap. Vyrazili jsme do města. Auto jsme zaparkovali před sídlem mé společnosti na Karlově náměstí. Zašli jsme pozdravit holky a Vláďu. Ten už se pomalu chystal do důchodu, také paní Anička už měla vše zlikvidované. Až dostanou zápis z Obchodního rejstříku o zlikvidování Družstva Krása, rozloučí se s námi. Vláďa už má zajištěný pokoj na Slapech. Vyjádřil se, že zde nezůstane ani o minutu déle, jak se těší na ryby. V přízemí již dva měsíce fungovala prodejna s počítači a příslušenstvím a prodejna s vojenskými přebytky. Největší zájem byl o maskáče, lopatky, tlumoky a ešusy. Také tam chodilo hodně důchodců a zřejmě i bezdomovců nakupovat různé vojenské potraviny, zejména konzervy.

Zahlédl jsem tam pěkného sexy kluka, blonďáka s ježkem na hlavě, trochu jako kulturista. Nakupoval velké balení rýže po dvaceti kilech, také těstoviny a velké Salima konzervy s dvaceti nebo pětadvaceti porcemi hotového jídla. Také další potraviny, vše ve velkém. To bude asi nějaký hospodský, pomyslel jsem si. Oslovil jsem ho a zeptal se, co s tím bude dělat.

„Před nedávnem jsem si pořídil takovou starou začouzenou knajpu v Karlíně, chodí tam obyčejní lidé, co nemají na rozhazování a počítají každou korunu. Musel jsem se přizpůsobit. Nejdříve jsem myslel, že z toho udělám trochu nóbl hospodu, ale brzo jsem zjistil, že v těch končinách mi pšenka nepokvete. Možná časem. Jsem vyučený kuchař a s těmi potravinami jsem přišel do styku na vojně, tak vím, jak z nich udělat chutné jídlo. I z těch proklínaných hrachových a bramborových kaší v prášku se dá vyčarovat ledacos chutného.“ Culil se. Líbil se mi, moc.

Dal jsem mu vizitku a řekl, že bych rád navštívil jeho podnik. Také mi dal svou vizitku a řekl, že bude potěšen. Popřál jsem mu hodně úspěchů.

S Fandou jsme pomalu obešli Karlák, pak jsme se přesunuli Na Příkopy, kde jsem v podzemí Živnobanky zaparkoval, a zašli jsme pozdravit Davida. Odemkl jsem jeden dům a vyšli jsme až na střechu, abychom se porozhlédli po okolí. Z terasy na střeše, která kdysi sloužila jako vyhlídková kavárna, byl krásný rozhled.

„To je také tvůj dům? Proč se nepřestěhuješ sem, tady bys měl mnohem hezčí a pohodlnější bydlení,“ podivil se Fanda.

„Já jsem spokojen s tím, co mám, s tetou si vzájemně pomáháme. Tady bych se musel o vše starat, najmout si nějakou hospodyňku a já nevím co. A tak velké prostory nepotřebuji, co bych tady dělal? Stále někde pendluji, ani bych tady moc nebyl. Od podzimu navíc budu jezdit často do Paříže a za rok budu většinou tam.“

Fanda zamyšleně a trochu smutně přitakával.

„Fando! Jestli myslíš na to, co si myslím, tak zapomeň.“

„Já vím,“ smutně odpověděl.

„Víš, Fanoušku, já si léčím zlomené srdce, proto se nechci zaláskovávat a ani nechci, aby někdo se zakoukal do mne. Než dostuduji, tak budu neustále někde na cestách, takže nic stálého.“ Pohladil jsem mu tvář a políbil. „Ty nemáš nějakého přítele?“

Fanda zavrtěl hlavou. „Před rokem jsme se rozešli, byl to kluk z mé strážní jednotky. Myslel jsem, že mne miluje. Když odešel do civilu, už se mi neozval. Jen využil příležitost si užít a získat trochu výhod ve službě.“

„Myslím, že se líbíš Ďoďovi, v Tatrách se k tobě trochu víc tulil, že?“

„No, asi ano, snažil se. Také jsme se spolu pomilovali, bylo to s ním moc pěkné. Byl milý a něžný.“ Trochu se zasnil.

„Nemáte to k sobě daleko, je to jen asi patnáct kilometrů, tak se můžete stýkat a více poznat. Ďoďo je hodný a poctivý kluk. Nechci dělat dohazovače, ale zdá se mi, že byste se k sobě hodili. Rád lyžuje a teď, co si přičichl k prknu, tak i snowboard se mu zalíbil. Můžete pak jezdit k Petrovi.“

Fanda se uculoval. „No a prý nechceš být dohazovačem.“

Rozesmáli jsme se.

„Vždyť já neříkám, že se máte sezdat, ale poznat. Jste dospělí, máte vlastní rozum a city. Můžete si spolu nezávazně užívat, tak jako se mnou.“ Přikývl. „Pojď, zajdeme si k Pinkasům na oběd.“

Po výborném obědě jsme procházeli butiky a sportovní obchody. Fandu jsem vymódil a vybavil do hor. Trochu se tomu vzpíral, ale já mu nedal šanci mi vzdorovat dlouho.

„Musím tě vyparádit, když tě chci udat nějakému fešákovi.“

Culili jsme se.

„Ty jsi manipulátor!“ smál se.

„Nutit tě nemohu, ale pošťouchnout ano.“

Něžně mne políbil na tvář. Usmál se.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)