• Bamira
Stylromantika
Datum publikace4. 12. 2023
Počet zobrazení1088×
Hodnocení4.54
Počet komentářů0

„Éricu, tady máš Andrého kartu.“ Tázavě se na mne podíval. „Našel si někoho jiného, tak jsem ho poslal za ním.“

„Tys ho vyhnal?“

„Také tak se to dá říct.“

„Nepřehnal jsi to?“

„Nemyslím, naopak, jsem přesvědčen, že jsem to měl udělat už dříve. Potřeboval hodit do hluboké vody.“

„Do jaké vody, proč?“

„Aby se naučil plavat.“

Koukal nechápavě.

U snídaně mi Christine dala smlouvy k podpisu u notáře.

Do jídelny vešel Jacques.

„Jste tady oba, tak abyste byli v obraze, rozešli jsme se s Andrém, nebo jsem ho před chvílí vyhodil. Řekl jsem si, že už toho mám dost, ať se naučí plavat. Našel si někoho jiného.“

Christine mne objala.

„Je mi to líto.“

„Nemusí. Něco ve mně zatvrdlo, nejsem schopen želet, neuronil jsem ani slzu, nezlobím se, nevztekám. Prostě nic.“

Zašel jsem do patra pozvat hosty k snídani. Když se všichni sešli v jídelně, tak jsem jim tu novinu o Andrém také oznámil, aby se nemuseli ptát, kde je. Honzík ke mně přistoupil a objal mne.

Usmál jsem se na něj.

„Můj utěšovatel. Nemusíš mít obavy, jsem s tím smířen a vyrovnán, neukápla mi ani slza. Zatvrdil jsem se a asi se jen tak brzo znovu nezamiluji.“

Christine s Jacquesem jsem svěřil Pepču a Pepu. Poprosil jsem je, aby je provedli zejména salony a aby Christine vybrala pro Pepču pár pěkných modelů pro nadcházející sezonu. Také něco Pepovi, aby vedle ní nebyl jako trhan. Dal jsem jí pět šeků po sto tisících FRF.

Christine vyvalila oči. „Tolik?“ zeptala se nevěřícně.

„Jsou to dobří přátelé, věřím jim, tak jak jste vy uvěřili mně.“

Uculila se a pohladila mi tvář.

Kluky jsem svěřil Éricovi, aby je provedl městem.

Já se vydal k notáři podepsat smlouvy, udělat převod skladu na nadaci. Předložil jsem mu směnku se zápisem na rubopisu, kde bylo uvedeno, že je převedená na řad nadace. Notář se usmál.

„Takže jestli to dobře chápu, tak ta nemovitost bude sídlem nadace a tam také pošlu zápis o převodu nemovitosti?“

„Ano. Děkuji vám za spolupráci.“

Podal mi ruku na rozloučenou. Poté jsem se vydal do zastavárny. Předložil jsem stvrzenku a jedenáct set FRF. Zastavárník se na mne podivně podíval, pak ale vyndal z trezoru řetízek s přívěškem. Srdíčko se jakoby radostí zalesklo v paprsku slunce.

„Je to jedinečný šperk!“ poznamenal.

„Ano, pro mne i s jedinečnou symbolikou a významem.“

„To je od Cartiera, musí mít velkou cenu.“

„A vy jste se těšil, že vám spadne do klína,“ škodolibě jsem se usmál.

Šel jsem se podívat za svým andílkem. Byl doma sám.

„Simone!“ Přivinul se ke mně a objal mne kolem pasu. „Je mi tu samotnému smutno.“

„Tak se hezky obleč a někam si vyjdeme.“

Zvrtl se a pospíchal se odít.

Procházeli jsme se podél Seiny. Zašli jsme si do kavárny pod Montmartrem trochu se zahřát teplým nápojem. Dal jsem si velký čaj a rum. Bernard si vybral řez Sachrova dortu a kakao. Podvědomě jsem se uculil, také miluje kakao. Podíval se na mne a také se uculil. Byl nádherný. Tak krásnému stvoření by nikdo neodolal.

Vystoupali jsme na kopec k bazilice, provedl jsem ho bazilikou, s úžasem se díval na stropní mozaiku.

„To je krása!“

„Ano, moc pěkné, a to všechno je složené z drobných barevných kamínků.“

Posléze jsem se rozhodl podívat k Alexovi do ateliéru, nevěděl jsem, zda tam bude, prostě jsem to zkusil. Alex byl potěšen, dotvářel nějaké obrazy. Chytil mne za ruku a zavedl za zástěnu, kde měl svá díla. Díval jsem se na sebe, jak moje hlava spočívá na Andrého hrudi. Obešel jsem ho z druhé strany, na rámu bylo tužkou napsáno 'Dévouement' – 'Oddanost'.

Vzal jsem tužku a dopsal 'et Trahison' – 'a Zrada'. Alex se na mne nevěřícně podíval.

„Alexi, přivedl jsem ti model, chci ho pro sebe, takže jestli chceš, tak pro sebe musíš namalovat další. Chci anděla s čertem v těle,“ usmál jsem se. Nemohl jsem si pomoci, tak na mne ten kluk působil, jako by v něm bylo něco uvězněné. Něco, co se nechce ukázat. Nevěděl jsem, zda se mám těšit, nebo obávat. Jako by stále něco tajil. „Chci ho v celé kráse!“

„Udělám si pár skic.“ Usadil si ho podle světla a už tvořil. To se mi na Alexovi líbilo, bez dlouhých příprav a už jel. V malování byl rozhodný, ale jinak v životě měl své vyjeté koleje a nerad něco měnil. Asi za půl hodiny měl čtyři nákresy.

„Hezký!“ pochválil jsem ho a štípl jsem ho do zadku, jak to udělal Éric při našem prvním setkání. Alex se nelekl, jen se zaculil.

„Asi si budu muset do léta najít nový ateliér, paní chce prodat dům.“

„Tak ho kup!“

Zasmál se.

„Za co? Já nemám tolik peněz.“

„A co Éric? Ten ho nechce koupit?“

„To po něm nemohu chtít!“

„Jak to vlastně mezi vámi je? Jste partneři, nebo ne? Žijete spolu, nebo jen si spolu zašoustáte?“

„Asi tak nějak napůl.“

„Já se z vás picnu! Vás aby člověk do všeho dokopal, ale to si vyřešte sami. Víš co, já ho koupím a ty mi to budeš splácet obrazy.“

„To myslíš vážně?“

„Zajisté!“

Usmál se.

„Tak platí!“

Zašel jsem za paní domácí si promluvit, dohodli jsme se na slušné ceně. Dal jsem jí vizitku a adresu notáře, u kterého jsem byl před pár hodinami.

„Zajděte k němu, ať připraví smlouvu, za dva týdny přijedu a podepíši ji.“

Paní byla zvědavá, proč chci ten dům.

„Tak hezký pán a kupujete takový dům.“

„Aby Alex měl klid a měl kde malovat.“

„Tady je plno volných domů i na prodej, ten vedle a také ta vilka s krásnou zahradou, co je naproti, tu nabízejí už asi dva roky.“

„Mohla byste mne tam doprovodit?“

„Ano, ale neodstoupíte pak od koupi mého domu?“

„Ne, ale něco mne napadlo, kdyby byly dva domy vedle sebe, lépe by se tak o ně pečovalo a pronajímalo.“

„To máte pravdu.“

Domluvil jsem i vedlejší dům a protější vilku, byla moc pěkná v secesním stylu a s pěknou terasovitou zahradou.

„Alexi, je to domluvené, nemusíš se stěhovat, a také mám vedlejší dům a vilku naproti, z té si udělám své sídlo, moc se mi líbí.“

Jak Alex, tak Bernard koukali s otevřenými ústy.

„Ty se s tím nesereš!“ Zarazil se nad tím výrazem. „Promiň!“

„Máš pravdu, neseru!“ Rozchechtali jsme se.

Zaslechli jsme hluk na schodech, to se řítili kluci s Éricem a nesli Alexovi zásoby.

„Alexi, budeš mít práci, chci je všechny.“ Valil oči. „No co, chceš barák, tak makej!“

Éric se díval nechápavě, co to povídám.

„Když ty nevidíš, co tvůj přítel potřebuje, tak se o něj musím postarat já.“ Smál jsem se, jak byl Éric zaražen. „Rád bych z těch domů udělal uměleckou kolej pro mladé umělce, studenty z jiných zemí, aby tady měli zázemí, a Alex aby jim dělal takového průvodce, učitele. Domy budou součástí naší nadace.“

Alex se zarazil.

„Já mám dost starostí sám se sebou.“

„Tak se budeš muset víc snažit.“

Alex sklapnul. Éric se potutelně culil.

„Ty se moc necul, Éricu, s tebou si ještě popovídám.“

André se mi vypařil z hlavy a já už byl ve svém živlu, všechny komandovat, vše řídit. Proč to vlastně dělám, problesklo mi hlavou. Nesnáším nerozhodnost, váhání, asi proto jsem nucen stále někoho popostrkávat vpřed, možná někdy až moc, tak ať se brání, ať se projeví, probudí. Proč musím všechny řídit? Neměl bych jim dát trochu víc prostoru? Musím být uvážlivější, nechat ostatním víc prostoru a více jim věřit. A tady je zakopaný pes, já nevěřím. Vše musím mít pod kontrolou. Pokusím se být mírnější.

„Honzíku, zapózuj Alexovi, chci tě mít na památku jako Adonise, v plné kráse,“ zašeptal jsem mu. Janek nemusí všechno slyšet.

„Kluci, my si zajdeme k Maurici.“ Bernard sebou škubl. „Neboj, ohlídám si tě.“ Uculili jsme se oba.

„Salut Maurici!“ Maurici zazářila očička. Políbili jsme se, naklonil se k Bernardovi, ale ten ustoupil a schoval se za mne. Smál jsem se.

Přiřítili se i jeho efébové.

„Kluci, ty dva ustrojit. Jednou polo formálně a, no, dvakrát něco pro volný čas.“

„A co andílek?“ zeptal se Maurice.

„Ten od tebe dostane speciální servis.“

Posadili jsme se na pohovku. Kývl jsem na postávajícího kluka.

„Postarej se mi tady o andílka, chci to nejhezčí a nejelegantnější, co můžete nabídnout.“ Maurice se zvedal, chytil jsem ho za zadek a stáhl zpět na pohovku. „Ty seď a jen raď, nepředstavuj si, jak ho svlékáš, ale jak ho oblékáš!“

Maurice se nepokojně zavrtěl.

„Maurice, mám ti utrhnout koule, aby ses zklidnil?“ Rozesmáli jsme se.

„Když on je tak… nádherný.“

„Já vím, ale pamatuj, že je můj.“

Překvapeně se na mne podíval. Špatně to pochopil a já ho v tom nechal.

„A co André?“

„Andrého jsem odkopl. Nestál o mne, tak jsem mu dal volnost.“

„Po tom všem, co jste spolu překonali a prožili?“

„No právě, džbán přetekl!“

Předstoupil před nás Bernard jako nějaký manekýn, byl celý v černém.

„Nechci ho oblékat do rakve. Merde! Je to mladý kluk! Musí z něj sršet energie, živelnost!“

Zamračený prodavač uchopil Bernarda za ruku a odtáhl ho. Za chvilku ho přivedl oblečeného jako šaška do milionu barev. Chtělo se mi brečet i smát zároveň.

„To myslíte vážně?“ podíval jsem se nevěřícně na Maurice. „Jestli nemáš nic lepšího, tak to musím ke konkurenci.“

Maurice se vztekle postavil a odešel do skladu. Po chvilce podal klukovi sako, převrácené naruby.

„Napař ho!“

Bernard, oblečen do saka delšího střihu ze stříbrného brokátu, s láhvově zeleným podkladem a se vzory stříbrných tulipánů, vypadal jako princ z pohádky. Stojatý límec, rukávy a boky střižené od podpaží šikmo ke klínu z černého sametu opticky rozšiřovaly jeho ramena a zeštíhlily pas. Vypadal v tom i vyšší.

„Děkuji, Maurice, je to moc pěkné!“

„Mělo to být pro jedno princátko z Emirátů, ale mezitím nabral na váze a museli jsme pro něj šít nový model,“ uchechtl se.

„Tak co, Bernarde, zaslouží si Maurice od tebe pusu?“ poškádlil jsem ho.

Bernard popošel k Maurici a dal mu pusu na tvář, pak chytil jeho tváře do dlaní, naklonil hlavu a dal mu pusu na ústa. Honem se napřímil a poděkoval. Maurice zůstal sedět v němém úžasu. Bernard nechtěl ze sebe sundat sako. Nakonec jsem rezignoval. Maurice byl grand, sako Bernardovi věnoval, nechtěl za něj zaplatit.

„Budu tě muset, Maurici, na oplátku asi hezky pomilovat.“

Uculil se a já ho s díky políbil na tvář.

Vrátili jsme se k Alexovi. Honzík už byl oblečen a já se díval na kresbu nádherného Adonise s jablkem v ruce. Rozloučili jsme se a s Bernardem jsme podél Seiny šli pěšky v objetí až na Sevastopolský bulvár k Lombardům.

„Ty tady bydlíš?“ optal se mne a s udivujícím pohledem si proměřoval velký dům Lombardů.

„Ano, ale je to dům Christine a její rodiny.“

Zrovna připravovali oběd, Christine nemohla spustit oči z Bernarda.

„Budeš mě doprovázet na koncerty.“ Bernard zkameněl. „Máš rád hudbu, nebo ne?“

„Ano, Beatles, Zepelín…“ Všichni jsme se hlasitě rozesmáli.

„Tak ho vezmeš na Metallicu nebo Guns N' Roses.“ Znovu výbuch smíchu.

„Pojď ke mně!“ Objala ho a líbala. „Asi si tě adoptuji, Éric už je moc velký na mazlení.“

Bernard se ke Christine přitulil ještě více. Bylo zřejmé, že mu chybí matka, asi to bylo to, co mi nedávalo spát, co jsem v něm tušil, touha po mateřské lásce.

„Máme tady prázdný, nevyužitý pokoj po Éricovi, tak tam bys mohl bydlet a my bychom se o tebe nemuseli bát.“ Radostně se uculila, že vyřešila problém s hlídáním Bernarda.

Po obědě jsme si dali kávu a užívali klidné siesty. S Jacquesem a Pepou jsme se bavili o Telcomu, co všechno na nás čeká, co už jsem stačil udělat.

„Ani nevím, kdo to povede a kde budete mít sídlo,“ poznamenal jsem.

„Nikdo zatím v Praze nesídlí ani sídlo nemáme, mohl by ses nám po nějakém porozhlédnout.“

Pochlubil jsem se, že už si dělám řidičák. Zeptal jsem se, komu mám vyúčtovat náklady, když tam nikoho nemají.

„Předávej to řediteli Živnobanky, ten se o to postará. Musím vám zajistit výrobní výkresovou dokumentaci na ty stožáry, ale zatím nevíme, kolik jich bude potřeba, to až po zaměření bodů.“

„Konzultovali jsme to na univerzitách a odhadujeme, že tak patnáct v každém kraji, krajů je čtrnáct včetně Prahy.“

Po kávě jsem vzal kluky na procházku, kde ještě nebyli, skončili jsme v sídle naší nadace. Kluci se rozplývali nad velikostí stavby, co by se tam všechno dalo dělat… Zavedl jsem je i do podzemí. Když zahlédli mučírnu, zarazili se.

„Kdo si to chce vyzkoušet?“ zeptal jsem se. Všichni se uculovali, ale v jejich očích byla i zvědavost a možná i touha si to vyzkoušet. Vzal jsem plácačku do ruky a jemně s ní plácl Pepíka po zadečku.

„Auu! Ty sadisto!“ uculil se.

„Někdy v létě si to vyzkoušíme, teď je tady chladno.“

„Máš to pěkně zařízené,“ pochvaloval to Janek. „Nahoře budeš mít plno kluků a dole mučírnu na zlobivce.“

Chechtali jsme se.

„Doufám, že nebudou všichni hodní.“ Vybouchli v řehot.

Když jsme se vrátili, zrovna Pepča předváděla nakoupené modely. Slušelo jí to moc. Pepa se obdivně uculoval. Kluci když ji viděli, tak se také honem chlubili a předvedli, co si u Maurice pořídili.

„Díky, Simone!“ chytil mne za ruku Pepa, uznale obdivuje svou ženu.

„Aby ti ji někdo nesvedl!“ usmál jsem se. „Je přirozeně krásná.“

„Ano, nikdy se nepotřebovala malovat,“ chlubil se Pepa.

Připomínala mi polskou herečku Barbaru Brylskou, když hrála v seriálu Pan Wolodiowský.

Po večeři Christine nabídla Pepovi a Pepče, aby využili soukromí jejich jacuzzi. Kluky jsem nahnal do jacuzzi na patře hostů. S Christine a Jacquesem jsme vzali Bernarda a šli se podívat na pokoj, který mu nabízela. Rozzářily se mu oči pohledem na sbírku autíček.

„Podívej, Simone, těch autíček, a ti cínoví vojáčci, hele a kulečník!“

Nadchla ho snad každá věc, byl ve vytržení.

„Musíme se zeptat také Érica, jsou to jeho věci, jeho vzpomínky.“

Trochu posmutněl.

„Neboj, myslím, že Éric už z toho vyrostl a určitě si autíčka a vojáčky nebude nárokovat.“ Christine souhlasně přitakala.

„Pojď, jdeme ke klukům.“ Vzal jsem ho za ruku a pospíchali jsme do patra. Kluci už dováděli a Bernard se zase ošíval.

„Co je?“ zeptal jsem se a začínal jsem se svlékat.

„Když mi… stojí,“ uculil se.

„Kluci, postavte se!“ Postavili se, všem stál. Usmál se.

„Říkal jsem ti, že je to v tvém i mém věku normální, to ale neznamená, že máš s někým souložit. On zase ochabne!“ Rozesmáli jsme se a přidali se ke klukům. Bernard honem hledal modré tlačítko, aby vytvořil pěnivou koupel. No, to bylo něco. Christine nás asi brzo vyžene z domu. Pěna byla snad i na stropě.

Po koupeli jsem zašel do kuchyně pro kakao, dvě velké konvice a nějakou buchtu, vyhládlo nám. Kuchařka, stará paní, která u Lombardů i bydlela s manželem, už se chystala na lože, tak jsem chvilku počkal, než ohřála mléko, poděkoval jsem a omluvil se, že ji tak pozdě obtěžuji.

„Já s tím počítala, mládí spaluje rychle, když skotačí,“ uculila se.

„Děkuji, dobrou noc!“

Kluci mne nadšeně uvítali, málem mi převrhli konev. Jankovi a Honzíkovi jsem popřál dobrou noc a Bernarda s Pepíkem jsem odvedl k sobě.

„Dnes budete spát se mnou, abych se tady sám nebál.“ Culili jsme se všichni. Po dopití kakaa jsme vklouzli do postele, já uprostřed a z každé strany jsem měl kolouška. Maurice by mi záviděl. A já měl zase kalvárii. Kluci se ke mně tulili, já cítil jejich napnuté proutky na stehnech a uprostřed postele jsem měl mezi nohama velitelský stan.

Ráno jsem se vzbudil s pocitem vlhkosti na stehně, ruka průzkumnice zjistila lepkavou hmotu na straně Bernarda. Pochopil jsem. Nešlo vstát a nevzbudit je. Políbil jsem Bernarda a on líně otevřel oči, usmál se, ale vzápětí se překvapeně zarazil.

„Já jsem…“ Dal jsem mu prst na ústa.

„Já vím, mám to na stehně,“ usmál jsem se. On se stále tvářil nejistě. „Nic to není, tomu se říká 'mokrý sen', není to nic hrozného, to zažil asi každý kluk. Pojď, půjdeme se osprchovat!“

Ve vlhkých přilepených boxerkách šel jako kačer. Musel jsem se rozesmát.

„Mohu ti umýt záda?“ zeptal se. Přikývl jsem. Nechtěl jsem se se stojákem k němu otáčet, ne že bych se styděl, ale aby nebyl v rozpacích. Jeho hlazení stojáka jen utužovalo a trčel až k nebi.

„Otoč se, teď umyji záda já tobě.“ Pomalu jsem se otočil v očekávání, že už je otočený, ale nebyl a nehnutě stál, stál i jemu, stál i mně.

„Koukám, že z tebe bude také stavař,“ zažertoval jsem. „Tak se otoč, ať můžeme k snídani.“

„Já tady nemám spodky.“

„To nevadí, půjdeš naostro, chvilku vydržíš, pak zajdeme pro tvé věci a něco ti určitě Christine doplní.“

Pepík už byl vzhůru a jeho klacek také, také se rozpakoval, tak jsem si uvolnil osušku a zakmital se stojícím klackem. Bernard už se neostýchal a opičil se po mně. Pepík si sundal boxerky a také to s chechotem předvedl. Plácl jsem ho přes půlku.

„Běž, ať na nás zbude snídaně!“

Šel jsem vzbudit Honzu a Janka. Lehce jsem zaťukal a vešel. Ještě tvrdě spali. Honzíkovi zpod deky vykukovala jedna půlka. Přistoupil jsem blíže a jemně jsem se mu do ní zakousl. Slastně vzdechl. Otevřel oči, ale koukal se do Jankovy tváře. Kdo ho to kousl?

„HAW HAW!“ hlasitě jsem zaňafal, vyskočili oba nazí z postele se stožáry mezi nohama.

„Ty jsi vůl! Málem jsem se podělal.“

„Jo, slyšel jsem, jak jsi hezky vrněl, když jsem se ti zakousl do zadku.“ Chechtali jsme se. „Nesmíš vystrkovat zadek. Ty nevíš, že kde je vystrčeno, tam je dovoleno?“

S chichotem se na mne vrhli a strhli na postel. Já byl jen v boxerkách a jejich dotyky mi hezky nabudily ptáka. Ucítil jsem jejich svěží vůni, bylo zřejmé, že se před chvilkou sprchovali, takže nejspíš promilovali celou noc. Honza mi sundal boxerky a nasedl na můj stožár. Slastně vzdechl. Janek také nezahálel a chtěl mi nacpat svůj klacek do úst.

„Ne, otoč se, chci tvou dírku.“

Otočil se a vyšpulil na mne svou růžovoučkou dírku. Seděli na mně proti sobě a vzájemně se olizovali, líbali a dráždili bradavky. Já rejdil jazykem po Jankově dírce, která se nedočkavostí rozevírala a zase zavírala. Dírka byla už tak roztoužená, že se nezatahovala. Janek tušil, že dokud se Honzík neudělá, tak ze mne nesesedne, proto mu pomáhal a honil mu klacek. Já uchopil do dlaně jeho hebký šourek a hnětl mu kulky. Slastně sténal a Honza také, byl to melodický duet, než zařval a stříkal. Znaveně se ze mne sesunul a Janek si mne okamžitě osedlal, nechal jsem ho chvilku si zaskákat, pak jsem ho převalil, uchopil jeho nohy u kotníků a kolmo je zvedl. Zajel jsem mu do dírky nadoraz, zakňoural. Zvýšil jsem intenzitu přírazů. Honzík mi hladil prstem dírku a masíroval koule. Jankovi jsem uvolnil jednu nohu a přetočil jsem ho na bok, rozhekal se jak o život a já tušil, co za chvilku přijde. Uchopil jsem jeho klacek a párkrát s ním zapumpoval. Ozvalo se hlasité 'Oh, bože!' a následovala jeho erupce. Já s vyvrcholením nečekal a vystříkal mu útroby. Měl jsem více než dvoutýdenní zásobu, tak bych se nedivil, kdyby mu to vytékalo i ušima.

Nebyl čas odpočívat, hnal jsem je do sprchy. Všichni už snídali.

„Zdržuješ, Simone, za čtvrt hodiny odjíždíme.“

„Promiň, já zapomněl.“ Nemohl jsem jí říct důvod našeho opoždění, i když myslím, že to vytušila a uculila se.

Za čtvrt hodiny přijel mně a Honzíkovi známý Lincoln a Pepču a Pepu s kluky jsme do něj naložili. Do královského paláce královským vozem.

„Užijte si to!“

Já jel s Jacquesem a Christine jejich vozem. Chtěl jsem si s nimi nerušeně popovídat.

„Co Éric, jak se mu vede?“

„Díky tobě je z něj jiný člověk, stále se culí, už ani nevím, kdy se zamračil. S Alexem si asi dobře rozumí. Dříve se také stýkali, ale teď je to jiné. Osmělil se, i Alex je jiný,“ referovala mi Christine.

„To vím, to jsem postřehl také, ale stále jsou jaksi jen na půl cesty. Měli byste si s Éricem promluvit a navrhnout mu, zda by nechtěl, aby Alex bydlel u vás. Určitě by se dal udělat v podkroví i ateliér, aby se terpentýn tak nešířil domem. Myslím, že Éric se obává vaší reakce a netroufá si to navrhnout. Já ale vím, že jej milujete a uděláte pro jeho štěstí vše.“

„To mne nenapadlo, vždy jsem si myslela, že je to kvůli jeho malování a ateliéru, tak jsem se neptala. Chodí k nám často, i přespává, na zámku s námi tráví také dlouhé chvíle, i ateliér už tam má.“

„Lidé často kvůli zbytečným obavám problémy neřeší, nemluví o nich a často je to na škodu, a než si to uvědomí, může být pozdě.“

„Díky!“ zmáčkl mi ruku Jacques.

Řekl jsem jim ještě o těch domech a jak k tomu došlo. I o té vilce, kterou chci pro sebe. Ať informuje notáře, že ty dva domy budou pro nadaci a vilka pro mne, aby takto připravil smlouvy.

„K čemu je ti ta vilka? U nás se ti nelíbí?“

„Christine, líbí, až moc a jsem vám vděčný, cítím se u vás moc příjemně, jako doma. Také když jdu k vám, už říkám, že jdu domů, ne k Lombardům.“

„Tak proč?“

„Nevím, zalíbila se mi a také občas si tam mohu vzít i nějakou nevázanou společnost, abychom vás nerušili.“ Hlasitě jsme se rozchechtali.

Hlídač parkoviště před zámkem honem zvedal závoru bránící vjezdu na nádvoří. Limuzíny vjely na dvůr zámku Versailles a hlídač salutoval. Protože jsem seděl na straně u okénka, tak jsem mu také pokynul rukou, ten se uculil a uklonil. Pravděpodobně avizoval do zámku nečekanou návštěvu, protože jen co jsme došli ke vchodu, vyřítil se proti nám nějaký muž a s úklonou nás vítal.

„Vítejte, pane prezidente!“

Jacques mu poděkoval a uculil se. Tušil, že došlo k mýlce. Ale hrál rozehranou hru, vždyť byl prezidentem. Došel jsem k pokladně a požádal o čtyři vstupenky plné ceny a pět studentských včetně průvodce.

„Mohu platit kartou?“ Vyndal jsem černou platební kartu, na které zářily tři brilianty.

„Jste našimi hosty, nepotřebujete vstupenky.“

„Pan prezident by se urazil a také byste urazili ostatní návštěvníky. Pan prezident je návštěvník jako každý jiný, je to rodinný výlet, nikoli oficiální návštěva. Prosím, má větší příjem než kterýkoli návštěvník.“

„Tak dobře. Vítejte na královském zámku ve Versailles!“

Ještě chvilku a byl bych vybouchl. Žert se povedl, včera jsem totiž zavolal na zámek, abych si zamluvil průvodce zámkem pro pana prezidenta, který ovládá český jazyk. Bohužel, takového průvodce neměli. No co, že jsem neřekl, čeho je prezidentem. Připojil jsem se k naší skupině a poprosil průvodce, aby mi vždy nechal prostor na překlad do češtiny.

„Víte, že naše královské rody byly hodně propojené? Sestra našeho krále Marie Lucemburská byla manželkou vašeho krále Karla IV. Sličného, bohužel rok po korunovaci zemřela při porodu i s potomkem. Na dvoře Karla Sličného, posledního Kapetovce, vyrůstal náš král Karel IV. Tehdy jako princ Václav přijal z vděku při biřmování jméno po vašem králi Karel, ten mu byl i kmotrem. Jeho první manželkou byla sestřenice Karla Sličného, Blanka z rodu Valois, a její bratr Filip VI. nastoupil na francouzský trůn po smrti Karla Sličného. Na oplátku syn Filipa VI., Jan II. Dobrý, pojal za manželku naši princeznu Jitku Lucemburskou, sestru našeho krále Karla IV. Povila mu jedenáct dětí a následníka trůnu Karla V. Moudrého. Stala se tak pramáti královského rodu Valois. Vznikla zajímavá kombinace, náš král Karel IV. byl švagrem s vaším králem Filipem VI. i s jeho synem Janem II. Dobrým. Zajímavý propletenec.“ Rozesmáli jsme se.

Překládal jsem zajímavosti výkladu průvodce do češtiny. Pro průvodce a ostatní návštěvníky, kteří byli poblíž, zněla čeština exoticky a často si nás prohlíželi. Po ukončení prohlídky se Jacques divil, co to vše znamenalo. Já se uculoval. Strávili jsme hezké sobotní dopoledne.

„Co se divíš, prostě si váží prezidentů!“ Všichni jsme se rozesmáli.

Když jsem to u oběda vysvětlil, tak se popadali za břicha.

„No co, je prezidentem? Je! Neptali se čeho.“

U oběda Éric s Alexem neustále po sobě házeli očkem.

Při odpolední siestě promluvil Éric na rodiče:

„Tati, maminko, rozhodli jsme se s Alexem spolu žít a bydlet. Chci, aby bydlel tady se mnou, s námi.“

Christine zvlhly oči a rozevřela náruč, přitáhla si je oba, líbala je, kam se jí povedlo, dala jim aspoň deset polibků.

„No konečně, už jsem se bál, že si ho budu muset vzít sám.“ Všichni jsme se rozesmáli, blahopřáli jim a líbali. Bylo to něco jako zásnuby. Jacques jen spokojeně seděl v lenošce a uculoval se, když se naše pohledy setkaly, jen souhlasně přivřel oči.

„Mám ale podmínku,“ prohlásila rázně Christine, všichni jsme se zarazili. „Vyklidíš si dole pokoj pro Bernarda!“

„Ať si všechno vezme, já už mám vše, co jsem chtěl a potřebuji!“

Bernard se ke mně spokojeně tulil a sledoval, co se děje. Šťouchl jsem do něj.

„To mu ani nepoděkuješ?“

Honem vstal a objal Érica.

„Děkuji, děkuji, Éricu! Éricu? Přestěhuješ mi věci ze skladu?“

„Ihned?“

„Stačí do večeře, už nemám spodky,“ uculil se. Éric ho objal a políbil do vlasů. Christine je blaženě pozorovala.

„Myslím, že si také padli,“ zašeptal jsem jí do ucha. Jen spokojeně přivřela víčka a kývla hlavou.

Bernard se mi natěšeně vysadil do klína. Přivinul jsem si ho a políbil.

„Máš staršího bráchu!“ Uculil se. Hladil jsem mu záda a on spokojeně vrněl. Po chvilce jsem zjistil, že jeho hnízdění v mém klíně vyvolává vzpouru, on to také vypozoroval a rozesmál se, utekl přitulit se ke Christine. Položil jí hlavu do klína a ta mu bezděky vískala černé kadeře.

Večeře začala brzo, senioři se chystali do Moulin Rouge a brali s sebou i Bernarda, aby se mohl předvádět ve svém skvostném oblečení. Potěšilo mne, že jej nebudu muset hlídat celý večer. Těšil jsem se, jak si svobodně zaskotačím. My jsme se chystali do klubu oslavit neoficiální svazek Érica a Alexe.

U vchodu do klubu jsem našim svalovcům dal pěkně kousavé pusy a rukou jim promačkal prdelky, jen se culili a kroutili hlavami. Čekající ve frontě uznale popískávali. Maurice byl zklamán, že jsem nepřivedl Bernarda.

„Nemusím stále někomu dělat chůvu,“ ohradil jsem se a culil. „Máš to pro mne připravené?“ Maurice přikývl.

Zábava se rozproudila, všichni jsme se dobře bavili. Éric s Alexem byli jako dvě hrdličky, stále cukrovali a drželi se za ruce.

V deset jsem zalezl do zázemí klubu, do šatny gogo tanečníků. Trénoval jsem tam s jedním klukem taneční sestavu jako dárek pro naše hrdličky. Nebylo to dlouhé, tak dvacet minut, tak jsme to zvládli docela dobře. Vystoupit jsme měli o půlnoci. Čas našeho vystoupení se blížil, tak jsem se převlékl do kostýmu, no kostýmu, měl jsem mít kožené kraťasy, ale Maurice mne podvedl a připravil mi nějaké grešláče (něco levného, hodného tak zlámané grešle), snad latex. Což o to, vypadaly hezky, ale byl jsem v nich tak upjatý, že jsem myslel, že na mně prasknou. Samozřejmě, že jsem si pod ně nemohl vzít boxerky, takže naostro, napudrovat a vše v nich obepnuté a jak živé, hlavně můj ocas, ten až ucítil na sobě tlak, tak se také začal napínat a vzpínat, což bylo krásně vidět na těch kraťáscích. Každý pohyb v tom pekelném oblečení mi dráždil ocas k zbláznění. Uvědomil jsem si, že při tom tanci ho budu třít a dráždit ještě více, nejspíš vystříknu. Už se ale nedalo nic dělat.

V klubu utichla hudba a Maurice oznámil:

„Přátelé, rozhodli jsme se zpestřit náš program a na počest zasnoubení našich přátel,“ ukázal při tom na naše hrdličky, „vystoupí s tancem jeden náš host spolu s naším tanečníkem. Do budoucna dáme možnost také vám dalším vystoupit, vždy o půlnoci.“ Ozval se uznalý potlesk a pískot. „Hezky se bavte!“

Spustila hudba a my jsme vpluli na pódium. Začátek byl dost razantní, nebyl jsem zvyklý na kanady, natož v nich tančit, musel jsem do tance vkládat více energie a také si to vyžádalo svou daň. Pitomé grešláče praskly v tom nejužším místě, mezi nohama, a guma se zachovala, jak měla, srolovala se do pasu, a já měl na sobě jediné oblečení, malou pneumatiku kolem pasu. Ocas mi stál jako Eiffelova věž. Můj pohupující ocas vyvolal na chvilku hurónský smích, který ale ihned přešel v uznalý potlesk a skandování v rytmu hudby. Já se nevzrušoval, měl jsem na tváři masku a za nahotu jsem se nestyděl.

Po našem vystoupení se znovu ozval Maurice.

„Děkujeme našim tanečníkům a zejména exhibici jedenácti, možná že dvanáctipalcové osobní zbraně. Takovým rapírem by se určitě nechala probodnout většina z nás.“ Následovaly bouřlivé ovace.

„Já tě zabiji!“ byla má první slova k Maurici, když už oblečený jsem se vrátil do boxu. Ten se jen uculoval, hajzlík. Podle jeho výrazu jsem usoudil, že to naplánoval a možná těm grešláčům i trochu pomohl, nenapadlo mne je zkontrolovat.

„Kde jsi byl, viděl jsi to vystoupení, bylo perfektní, a ten ocas, co měl ten kluk, ten byl výstavní. Možná, že byl větší než ten tvůj, ale byl také tak hezký,“ hodnotili kluci, nevěděli, že jsem to byl já.

„Asi se příště přihlásím na to vystoupení já!“ prohlásil jsem se smíchem.

„Netušil jsem, že jsi tak obdařen,“ lísal se Maurice.

„Nepůjčím!“ smál jsem se. „Chtěl bys?“ Usmál se a přikývl. „No, co mi zbývá, už jsem ti to slíbil za Bernarda,“ culil jsem se.

Zatáhl jsem roletové dveře boxu, na jejichž přední straně byl nápis: „Ne s'ouvrir pas!“ (Neotvírat!)

Ze stolku jsem vše sklidil a vyložil nahoru na pult. Maurice na mne vyvalil oči, jako by se ptaly – vážně, tady? Přikývl jsem hlavou. Přikročil k němu a dal mu hudlana.

„Svlékej se!“ Honem se rozepínal. Uchopil jsem ho za košili a škubl. Knoflíky uletěly. Strčil jsem do něj a už jsem mu rozepínal pásek a vytáhl ho z kalhot. Rozepínal si kalhoty a já mu je už strhával až ke kotníkům. Povalil jsem ho na stolek a zvedl nohy kolmo ke stropu. Vzal jsem jeho pásek a ne úplně jemně jsem mu proměřil pěknou, pevnou prdel.

„Ssss oh!“

„Drž si nohy!“

Chytil nohy pod koleny a přitahoval je k tělu. Otevřel jsem sedák lavice za sebou, věděl jsem, že tam jsou různé drobné potřebnosti, lubrikanty, vlhčené utěrky, kondomy, kolíčky, kroužky…

Vyndal jsem gel a hrst kolíčků. Položil jsem si je na lavici a sedák zavřel. Maurice neviděl, co jsem vyndal. Oplatím ti ty grešláče! Rozepnul jsem si kalhoty a s boxerkami je stáhl ke kotníkům. Ocas už byl připraven k akci, jen co jsem uviděl jeho nahý pevný zadek. Propleskal jsem mu ho dlaněmi, jen slastně vzdychal. Sedl jsem si na lavici a proti tváři jsem měl jeho vyšpulenou prdelku. Chtivě jsem se mu zakousl do půlky.

„Ohhh ssss.“

Prdelka se mu jemně chvěla, když můj prst zlehka projel přes rozetku, jen se lehce otřásl slastí. Uchopil jsem půlky do dlaní a prsty tlačil na rozetku, jazykem jsem projel rozetku až na koule, které jsem prudce vsál do úst. Překvapením sebou škubl, málem mi je vytáhl z úst, ale já je pevně sevřel ústy a jazykem přimáčkl k patru. Uvolnil jsem koule a jemně se zakousl do již pěkně ztopořeného ocasu, rukou mu mačkal koule. V ústech jsem ucítil jeho šťávu vytékající z ocasu. Pojal jsem mu žalud do úst a jazykem okroužil již tvrdý ráfek. Vzdychal slastí a lapal po dechu. Já si hrál a užíval jeho klacku a koulí. Palec jsem tlačil na dírku, až povolila a vpustila ho do nitra. Palec posléze vystřídaly dva prsty. Hlasitě hlesl. Zaklonil hlavu, ta mu visela již ze stolku.

Zachřestily roletové dveře.

„Šéfe!“ něco chtěl říct jeden ze svalovců ochranky, zůstal ale překvapeně stát v otevřených dveřích.

„Zavři dveře! Idiote! Pojď blíž!“ Sápal se mu na poklopec, kluk se rychle dovtípil, co chce, a tak rychle rozepnul kalhoty a nechal je padnout ke kotníkům. Klacek mu vypadl z kalhot rovnou do úst Maurice, ten ho nenasytně pohltil a opracovával, co mu poloha dovolovala. Kluk uchopil do dlani jeho hlavu a citlivě šéfovi masíroval rytmickými přírazy mandle.

Vzal jsem kolíčky a připínal pomalu na jeho šourek, vždy jsem nejdříve kůžičku trochu znecitlivil zmáčknutím prsty a pak tak připnul kolík, takže si to Maurice ani nestačil uvědomit. Také byl plně zaujat polykáním ocasu. Chvíli jsem si hrál jazykem s rozetkou, a když už se mi zdálo, že je dost uvolněná, vzal jsem gel a tubu mu nasadil do rozevřené dírky a vymáčkl dávku. Zarazil kluka v přirážení a čekal, snad ani nedýchal. Nasadil jsem si ochranu a nasadil žalud do vstupu k jeho podsvětí. Pomalu, milimetr po milimetru jsem se bez váhání sunul do nitra, žhavého, nedočkavého, cítil jsem na ocasu, jako by se to jeho nenasytné nitro snažilo mne do sebe vcucnout, jako vysavač. Sakra, ten je nažhavený, pomyslel jsem si a uculil se. Když jsem byl tak ze tři čtvrtě své žerdi v něm, pomalu jsem couval.

„Nééé!“ zařval. „Vraz ho tam celého, chci ho celého!“

Ani to nedořekl a já prudce přirazil, až mu hlava nadskočila. Pak jsem do něj zase vstupoval pozvolna a cítil, jak se mi žalud otírá o jeho útroby. Hlasitě kňoural a sténal.

„Ucpi mu ústa!“

Kluk mu znovu obdělával ústa, Maurice jej chopil za koule a masíroval mu je, což kluk kvitoval blaženým výrazem tváře. Měnil jsem intenzitu přírazů, Maurice se už svíjel jako had. Žalud mu nabíral barvu burgundského.

„Pusť nohy!“ poručil jsem a uchopil jsem je, jednou rukou jsem je objal vztyčené ke stropu a nakláněním do stran jsem měnil pozici ocasu v jeho útrobách. Hekal a sténal, chvílemi i hlasitěji než disco hudba. Jeho hudrování s ocasem v krku asi kluka pořádně rozrajcovalo, a tak mu bez upozornění vystříkal mandle. Chtěl z něj vycouvat, Maurice si ho ale zadržel a vycucnul mu ocas dočista do čista. Zahlédl jsem, že z baru na nás kouká barman a uculuje se, když jsem se na něj podíval, jen vztyčil na znamení palec vzhůru a uculil se.

„Velkou sklenici ledu!“ Zmizel pro led.

Naklonil jsem Maurici nohy až do vodorovné polohy a on sténal jak pominutý. Ocas jako by mu prasknul a vystříkl svou nadílku někam na čalounění sedaček. To vše mi nedovolilo dlouho zadržovat moje vyvrcholení. Vystoupil jsem z něho a strhl gumu. Maurice se stačil zvednout ze stolku a sesunout k mému ocasu. Pojmul ho do sebe a já mu pumpoval svou rozkoš. Když odezněly moje vzdechy a ustaly výstřiky, postavil se a ještě se semenem v ústech mi dal polibek a také ochutnat mé vlastní semeno. Musel jsem uznat, že nebylo špatné. Uculil jsem se a také jsem ho políbil.

Chtěl si natáhnout kalhoty od kotníků a až teď zjistil, že jeho pytlík zdobí vějíř z kolíčků.

„Kdy jsi mi je tam dal, ani jsem je necítil,“ uchechtával se, že se mi nepovedlo ho potrápit bolestí. Já věděl své. Začal si sundávat kolíčky a za každým kňuknul, a čím dál hlasitěji. Teď jsem se culil já. Zatnul zuby a honem všechny sundal a natáhl si spodky a kalhoty. Kroutil se bolestí, která se uvolnila sundáním kolíčků.

„Počkej, pomohu ti!“ Vzal jsem velkou sklenici s ledem a vysypal mu ho do spodků. Nejdříve se zatvářil blaženě, bolest byla utlumená chladem. Když si uvědomil, co má v klíně, honem poskakoval a trousil z kalhot kostky ledu. S klukem jsme se šli umlátit smíchy z toho tance.

„To máš za ty grešláče!“ Musel jsem mu pak vysvětlit, co znamená grešle.

„Ty jsi kanec!“ usmál se.

Za chvilku se přiřítili i ostatní kluci.

„Měli bychom vyrazit, už je dost hodin.“

Chtěl jsem zaplatit, ale Maurice mi to nedovolil. Jen se uculil.

„Děkuji ti! Na to jen tak nezapomenu.“

Pohladil jsem mu tvář a dal pusu, jemnou na ústa.

„Starší umějí víc než koloušci.“ Zase se jen uculil.

Dům už byl ponořen do spánku, tak jsme v tichosti všichni zapluli do svých pokojů. Bernard už asi spal ve svém pokoji. S Pepíkem jsme zalehli, jak měl ve zvyku, položil mi hlavu na prsa a rukou objal kolem pasu.

Ráno nás přepadli Janek s Honzíkem, skočili na nás a začali nás lechtat, já nejsem moc lechtivý, ale Pepík se mi málem počůral v posteli, až jsem musel rázně ukončit to skotačení.

„Tak co, Janku, jak se ti líbilo v klubu?“

„A jo, bylo to pěkné.“

„Jenom pěkné? Moc tě to asi nenadchlo.“

„No bylo to skutečně moc pěkné, dobrá hudba, program, je to proti klubům v Praze obrovský. V Praze jsou to jen takové kutlochy a stále jakoby se schovávali.“

„A co tobě, Pepíku?“

„Super!“ rozzářil se. „Měl jsem hezkého kluka z Bretaně.“

Vyvalil jsem na něj oči.

„Podívejte, jak se kouká!“ ukázal na mne prstem. „Ty si představuješ hned to nejhorší. Tančili jsme spolu a stále mi hladil zadek.“ Uculil se. „Asi mne chtěl opít, ale já se nedal, pil jsem jen to, co jsme měli u nás v boxu, tak jak jsi nás upozornil, že si nemáme brát pití od jiných a ani je nenechávat jinde. Pak mne vzal do dark roomu. Brzo jsem ale vypadl, nějaká cizí ruka se mi dobývala do kalhot.“ Rozchechtal se.

„No, aspoň víš, od čeho to je a co tě tam čeká, a to je jen to nejmenší.“

„Co dnes podnikneme?“

„Dopoledne se můžeme podívat za Pierrem na hotel. Dáme si v atriu něco dobrého.“

„Tak nasnídat a vyrazíme.“

Senioři už byli po snídani, také Bernard. Zase byl obtočen kolem Christine jako břečťan. Musel jsem se zasmát. Přiběhl ke mně.

„Promiň, že jsem s tebou nešel do klubu. Co Maurice, nebyl smutný?“

„Jo, brečel skoro celý večer!“

Smutně se na mne díval. Já se rozesmál.

„Vysmíváš se mi!“ smutně se ohradil.

„Mon Ami! Maurice je lovec, kolikrát ti mám říkat, že bys byl pro něj jen jako předkrm. Za chvilku by ani nevěděl, kdo jsi. Straň se mu.“

Vyrazili jsme po břehu Seiny k hotelu za Pierrem. Procházeli jsme kolem skladu.

„To je to sídlo pro nadaci, co jsem si usmyslel a vydobyl ho.“

„To je veliký dům, odhaduji tak patnáct velkých bytů na patře,“ odhadoval Pepa.

„Budeme muset vše opravit, zrekonstruovat a vymyslet projekt, jak to co nejlépe vyřešit pro mladé lidi se vším vybavením. Problém je, že jsou tam vysoké stropy, a tak je tam hodně hluchého nevyužitého prostoru.“

„To je problém všech starších domů,“ přitakal Pepa.

Došli jsme na hotel, Pierre měl službu, pozdravili jsme se, objali a políbili. Usedli jsme si do atria. Každý si něco objednal, většinou nějaké poháry. Bernard si dal zase Sachrův dortový řez s horkou čokoládou. Připomněl mi toho, na kterého jsem nechtěl myslet.

Přišel za námi Pierre, nastal malý kolotoč se seznamováním. Pak se na mne podíval a já věděl, co chce vědět.

„Ani se neptej! Prostě konec. Už jsem nemohl. Rezignoval jsem.“ Mluvil jsem úsečně, nemohl jsem o Andrém mluvit, asi by se zbořily mé zábrany, kterými jsem se ohradil, a řval bych jako malé dítě.

I když jsem to sám sobě popíral, stále jsem na něj myslel. Každá drobnost mi ho nějak připomněla. Buchta, čokoláda, oblečení, které jsme měli stejné, ulice, kudy jsme se procházeli, mosty, na kterých jsme se líbali…

Společní přátelé, kteří se na mne dívali soucitným pohledem, jako by hledali Andrého. Já byl smutný a rozzlobený, hněval jsem se, ne na Andrého, ale na sebe. Stále jsem si vyčítal, že jsem něco udělal špatně. Proč jinak by mne vyměnil za toho kluka? V čem byl lepší? Byla jen jedna věc, co jsem mu nedopřál, ale tomu jsem odmítal uvěřit. I nadace, to jsem vlastně vymyslel a stvořil jako reakci na Andrého utrpení. Měl jsem nutkání se rozeběhnout a hledat ho. Dost, zapomeň!

„Jak se má maminka? Už ti někoho našla?“ Uculil se.

„Simone, ten starožitník chce s tebou mluvit ohledně toho tiskaře. Prý to dost spěchá. Tady, to je číslo k němu domů.“

„Dobře, díky, já mu zavolám.“

„Můžeš hned ode mne.“

Přikývl jsem a odešli jsme na recepci. Otevřel mi kancelář.

„Tam budeš mít klid.“

Dozvěděl jsem se, že tiskárna se chystá k modernizaci a chtějí se zbavit starých strojů, nejspíše je dají do šrotu.

„Za dva týdny přijedu a promluvím s ním, určitě budu mít zájem uchovat ty stroje jako památku a mám i prostory, kam je uložit.“

Vše jsem vylíčil Pierrovi.

„To je zajímavé, může to být hezká expozice.“

Díval jsem se na Pierra a připadal mi trochu nervózní.

„Co je s tebou?“

„Čekám každou chvilku maminku, chtěla se zastavit s kamarádkou před obědem.“

„A proč jsi z toho tak napružený? Já ji přece znám a mám ji rád.“

„Jo, ale ostatní tví přátelé.“

Rozesmál jsem se.

„To je nejmenší problém, ti nerozumí francouzsky.“

Rozesmáli jsme se oba.

„Vidíš, jak mne stresuje, ani jsem si to neuvědomil.“

„Prosím tě, už se s tím srovnej, znáš ji celý život, miluješ ji, a jestli z ní bude někdo v rozpacích, tak to bude jeho problém.“

Jen co jsme domluvili, už do hotelu vcházela rozesmátá maminka s další ne nepodobnou dámou. Obě vypadaly, že se dobře baví a rozumí si.

„Bude to hezké dopoledne!“

Vyšel jsem jim naproti.

„Dobrý den, madame Joséphine! Představíte mne?“

Joséphine mne objala a políbila.

„To je můj přítel a přítel Pierra, Simon z Prahy.“

Mírně jsem uklonil hlavu.

„Madame!“

Napřímila ruku ke své přítelkyni.

„To je moje nejlepší přítelkyně Cecilia.“

„Moc mne těší, madame!“

Podala mi ruku a já jí naznačil polibek.

„Další hezká a veselá dáma s krásným jménem.“ Usmála se. „Víte, že vaše jmenovkyně, Svatá Cecilia, má v Albi nádhernou katedrálu? Je to jedna z nejhezčích cihlových staveb na světě, ne-li nejhezčí. Pro mne určitě.“

„To jsem ani netušila, a jak to, že to znáte vy?“

„Odmalička mne zajímají stavby, chci studovat architekturu. Dovolíte, mám tady přátele z Prahy, rád vám je představím.“

Teď jsem se začal culit. Ukázal jsem rukou na Pepču.

„Madame Joséphine,“ pak jsem ukázal na Pierrovu maminku, „madame Joséphine.“

Obě se zmateně dívaly, zda jsem něco nepopletl. Pak si to uvědomily a podaly si ruce, následovalo další představování, než došlo na Bernarda.

„To je andílek!“ komentovala Joséphine a už ho líbala a objímala.

„Pozor! Kouše!“ zažertoval jsem. Pierre se rozesmál. Dámy si k nám přisedly a štěbetaly, bohužel jsem byl jediný, kdo tam mohl tlumočit.

Pepča s Pepou se uculovali.

„Máš perfektní přátele, škoda, že se s paní nedomluvíme.“

Obrátil jsem se k Pierrově mamince a Cecilii.

„Vous parlez anglais?“

„Oui, les deux.“ – Ano, obě, vyhrkly ze sebe.

„Tak to se můžete nerušeně bavit anglicky,“ culil jsem se a koukal na Pierra, který se dobře bavil.

„No vidíš, ty jsi měl obavy a oni si perfektně rozumí.“

Konečně jsem si mohl usednout a ochutnat koňak. Byl dobrý, Courvoisier. Pierre si přisedl a dal si ho také. Usmál jsem se. Pierre nikdy v práci nepil.

„Padl ti kámen ze srdce?“

Usmál se a přitakal hlavou.

Přisedl si k nám Bernard.

„Pierre zná Maurice lépe a déle než já, tak ti o něm může povídat.“

„Co tě na něm tak zaujalo?“

„Nevím, tak hezky se dívá, je tak milý…“

„No to on umí, ale koloušci jako ty nejsou před ním v bezpečí. Užije si a jde dál, ulovit další trofej.“

„Zapomeň na něj! Jestli tě zprzní, tak vás zabiji oba. Nejdříve vám ale utrhnu koule! Slyšel jsi ten řev, než vás vytáhli ze sklepa?“ Přitakal. „Tak to řval Karim s Karlosem, jak jsem je mučil a nakonec je vykastroval a dal jim sežrat vlastní koule.“

Vyděšeně se na mne díval.

„Nežertuji, zeptej se tady Pierra, ten u toho byl.“

Pierre přitakal. Doufal jsem, že jsem ho dostatečně odradil a bude se držet od Maurice dál.

Po obědě mne Éric pozval k sobě do vrchního bytu, nikdy jsem tam nebyl. Měl velký prostorný byt, plně vybavený, na rozdíl od ostatních jeho zařízení bylo to nejmodernější. Vše laděné do jemných pastelových barev, byla to pastva pro oči, působilo to velmi uklidňujícím dojmem. Závěsy nahrazovaly žaluzie nebo rolety. Na podlaze byl jen jeden větší koberec, světle melírovaný, vypadal jako strniště. V koutě měl velkou americkou lednici se zmrzlinovým strojkem a strojkem na ledovou tříšť. Neměl tam kuchyň, jen kout, kde si mohl připravit malé občerstvení nebo snídani. Topinkovač, troubička, gril, kávovar, vše ergonomicky uspořádáno a odděleno malým pultíkem se dvěma barovými židlemi.

„Máš to moc pěkné!“

„Děkuji, ale pozval jsem tě kvůli tomuto.“ Rozložil na stolek staré stavební výkresy, nebo přesněji, jejich fotokopie.

„To je skladiště!“ vyhrkl jsem. Byly to kompletní původní projektové plány, včetně pohledů ze všech stran, a co bylo zvláštní a dnes již nepoužívané, byl axionometrický nákres situace. Byl to mírně boční pohled od řeky.

„Umělecké dílo, nádhera!“ Éric se jen uculoval.

Procházel jsem každý výkres, byla jich asi stovka. Na většině byly rozkreslené různé konstrukční detaily, nebo detaily výzdoby. Každá místnost řádně popsaná, účel i budoucí uživatel. Budova patřila Obchodní unii, něco na způsob staré hansy v německých oblastech.

„A tady je něco možná ještě lepšího,“ podal mi natěšeně situační plán a výkres z katastrální mapy. „Červeně je ohraničený pozemek!“ upozornil mne.

Ke skladu patřil obrovský pozemek o výměře něco přes hektar.

„To je nádherný volný pozemek uprostřed města. Jak to, že to nezastavěli?“

„Unie tady měla tržnice, pak po zániku unie budova po válce připadla městu. Radnice využila budovu pro ubytování lidí, co přišli o domovy. Takto to vydrželo asi do šedesátých let. Pak to přestalo vyhovovat většině nájemníků kvůli nízkým hygienickým standardům. Záchody a voda byly jen v přízemí, takže se dům vylidnil. Asi deset let byla budova opuštěná a uzavřená. Radnice neměla prostředky na její modernizaci a její situování mezi dvěma frekventovanými silnicemi nikoho nelákalo do investování. Pak dům svěřili do nájmu říční plavbě, za jeden frank ročně s podmínkou, že budou udržovat budovu v dobrém stavu a zabrání jejímu poškození. Proto se starali hlavně o střechu, aby do budovy nepršelo. Využívali jen sklepy, měli tam skladiště pro ovoce a zeleninu, které sváželi do města z celého povodí Seiny.“

„Proč v tom přestali?“

Pokrčil rameny.

„Pak to město znovu nabídlo k prodeji a Karim byl první a jediný, kdo o to projevil zájem.“

Tu tržnici a svážení ovoce a zeleniny bychom mohli obnovit, to nebyl špatný nápad. Došlo mi také, proč to ukončili. Supermarkety! To byl ten důvod. Ty byly příčinou likvidace mnoha malých krámků a oni nebudou odebírat pár bedýnek ovoce či zeleniny a ještě každá jiný druh, jiná velikost atd.

„Viděl to tatínek?“

„Ještě ne.“

„Tak ho zavolej, i Pepu.“

„Jdeme raději k němu, on tam má více prostoru, má velký stůl.“

Vzali jsme vše a natěšení šli za Jacquesem. Jacques i Pepa se s nadšením dívali na výkresy.

„Představuji si, že bychom obnovili tu tržnici, místa je tam dost a lidé z okolí si určitě raději přijdou nakoupit čerstvé ovoce a zeleninu z okolí než nějakou uměle dozrálou v tunelech ve Španělsku. Ty pozemky bychom využili pro podzemní garáže, zmizely by vozy z ulic. Vidím tady všude, jak parkují všude možně, často se nedá ani kde vystoupit z vozu a dostat se k chodníku.“

„To by ti radnice byla vděčná.“

„Tak proč to neudělali sami? Copak oni nemají městského architekta a projektanty?“

„Ale to víš, že máme. Ale je spousta jiných projektů, které jsou nutné.“

„Ty o tom něco víš?“

Uculil se, Éric také.

„Jsem jedním z radních.“

Obrazně řečeno, padl jsem na prdel.

„Takže máte s Éricem další úkol. Vybrat projekční kancelář a nechat vypracovat návrh na využití skladiště a okolí s tou naší vizí využití, zaměřit se hlavně na prospěch našich budoucích azylantů.“

„Jsi můj, takového tě mám rád, živel, jsi jako potopa, nikdo ti neunikne!“ usmál se a objal mne.

„Mně to doma také takto předvedl, ani jsem se nestačil nadechnout a už mne měl,“ smál se Pepa.

„Ano, to je Simon! Mít takových deset, tak v pohodě ovládneme Francii.“

„Jenom Francii? Na tu bych si troufal i sám.“ Rozesmáli jsme se.

Jacques nalil všem koňak, až teď jsem se porozhlédl po jeho pracovně, podobala se té z banky, jen zde měl na zemi hřejivý koberec.

Pepa s Éricem se dívali na jednotlivé detaily rozkreslené na výkresech. Pepa mu něco vysvětloval a Éric se zaujetím poslouchal.

Jacques si přisedl ke mně na pohovku.

„Simone, jak jsi na tom s penězi, co půjčka?“

Usmál jsem se, zkouší mne, vím, že ví.

„Vždyť víš.“ Usmáli jsme se. „Za dvě stě jsem koupil akcie IBM a Microsoftu.“

„Neriskuješ?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Myslím, že teď po dobu pěti až deseti let poletí závratně nahoru. Počítače a teď už i mobilní telefony, to je vytáhne na špičku. Ty dvě firmy sice spolu laškují, ale americké zákony a konkurence na ně tlačí, takže si musí každý z nich razit cestu samostatně, ale úplně se tomu zabránit nedá. Není problém, aby jedna firma fiktivně zakoupila technologii od druhé a naopak. Budou na tom stejně, a není to spojení, ani dohoda o spolupráci.“

„Takže v tom vidíš budoucnost?“

Přikývl jsem.

„Američané jsou líní a drazí, takže počítám, že brzo se tento trh přestěhuje. Japonci mají sice své technologie od Sony, Panasonic a jiné, ale jsou upjatí a opatrní, takže počítám, že se obrátí na jiné země. Čína je nejistá, nekontrolovatelná a autoritativní, ale Jižní Korea, tam se to vyvíjí velmi slibně. Je to země, která velmi přísně dodržuje rodinné tradice a vazby. Většina jejich největších firem je v rodinných rukách. To je záruka spolehlivosti. I ty monitory, co jsem od tebe dostal, mají sice takové západní jméno, ale je to korejská firma.“

„Ty jsi nezmar!“ usmál se a pohladil mi záda.

„Zajímám se o vše, co upoutá mou pozornost, a ty monitory mne upoutaly.“

„A co ty nemovitosti, co jsi plánoval?“

„To jsem ti ani neřekl, něco už jsem začal, tady Pepa už v jednom objektu bude budovat zázemí pro správu dalších, příště ti přinesu nějaké foto. Do léta to musím zvládnout, vláda teď chce prodávat nějaké nemovitosti, tak uvidím, zda to bude výhodné či ne. Přehled mám, protože mi prochází rukama rozpočty. Možná také proto mi to zadali dělat, že jsem mladý a nemohu využít toho, abych si mohl koupit některou nemovitost. Nevím, zda víš, ale brzo se chystá rozdělení naší republiky. Máme dva kohouty na jednom smetišti, takže počítám, že to dlouho nevydrží. Proto se vláda snaží co nejvíce toho zpeněžit, peníze se dělí lépe než nemovitosti.“

„Něco se ke mně dostalo, ale nedokážu odhadnout horizont události.“

„Spousta chtivých a zlodějů se dostalo ke korytu, a tak se budou snažit co nejvíce a nejdříve napakovat. Ministr zemědělství si v restitucích vybral pro sebe a svou rodinu pozemky, kde nikdy neměl žádný podíl, ale věděl, že tam stát bude budovat dálnici, a on tak mohl pozemky výhodně zase státu prodat. A mnoho podobných kšeftařů je tam.“

„Vidím, že si umíš poradit,“ usmál se.

Dali jsme si ještě jednu skleničku koňaku. Odešel jsem se podívat za kluky. Ti dva byli stále v lázni a řádili tam.

„Pojď k nám!“ žadonili, Janek hopsal Honzovi na klíně. Uculil jsem se.

„Jen si ještě užívejte, za hodinu jedeme na letiště.“

„Už?“

„Konec srandy, práce nepočká!“

Zašel jsem se podívat za Bernardem, ten se dobře bavil s Pepíkem, hráli kulečník.

„Nechceš si šťouchnout?“ zeptal se potutelně Pepík a vyšpulil prdelku.

„Jen provokuj, abys pak nelitoval!“ usmál jsem se a pohladil mu prdelku.

„A moje se ti nelíbí?“ žárlivě se otázal Bernard, když to uviděl.

„Líbí, líbí, máš ji také moc pěknou,“ také jsem mu ji pohladil. „Za chvilku odletím, tak prosím, buď hodný, ať se za tebe nemusím stydět.“ Sklopil oči. „Proč se mi nedíváš do očí?“

„Mohu navštívit Maurice?“

Kdyby do mne uhodil blesk, tak by to bylo nastejno.

Mlčel jsem, protože to, co jsem měl na jazyku, bylo odporné. Když první nával vzteku přešel, tak jsem promluvil.

„Já jsem ti nic nezakázal, můžeš si dělat, co chceš, je na tobě, jak se rozhodneš žít.“

Odešel jsem, naštvaný, vzteklý, nemohl jsem tam déle zůstat. Senioři seděli v obývacím pokoji a usrkávali kávu. Upozornil jsem je, že za hodinu odjíždíme na letiště.

„To tak rychle uteklo!“ povzdechla si Pepča. Za chvilku se zvedla i s Pepou a odešli si sbalit věci.

Když jsem osaměl s Christinou a Jacquesem, poprosil jsem je, aby dali pozor na Bernarda. Zrovna přišel Éric.

„Jsem rád, že jsi tady. Bernard se chová jako pominutý, stále má v hlavě Maurice, ohlídejte ho.“

„Zamknout ho nemohu,“ podotkla Christine.

„Já vím, ale jak ho přesvědčit, jak mu domluvit? Nevím si rady. Snad se to povede vám.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)