Znovu nalezená láska 20 – Adieu, André

Teta už byla doma. „Proč jsi tak brzo utekla od dětí?“

„Už se mi stýskalo po mém bytě, užila jsem si dětí až až,“ usmála se. „Co ty peníze?“ ukázala na pět tisíc na stole.

„Ode dneška mám stálou práci, tak už si mne nebudeš vydržovat. To je na stravu a na nájem.“

„To je moc,“ ohradila se.

„Ty jsi mi bez váhání nezištně pomohla, nikdy ti to nezapomenu. Těch pár korun, co jsi chtěla na jídlo, určitě nebylo dost. Podnikání se mi hezky rozjelo a teď mám také velmi dobře placenou práci, tak si mohu dovolit ti platit více. Bez toho jsem si připadal, že okrádám tvé děti a vnoučata.“

„Ale je to hodně.“

„Neboj se, víš, že umím počítat, takže vím, co si mohu dovolit. A budu si dělat řidičák, protože dostanu služební auto, takže se nebudeme tahat s nákupy.“ Culili jsme se oba.

„A co Míša a kluci? Co jste odjeli do Paříže, tak se tady neukázali.“

Pokrčil jsem rameny.

„Nevím, ptal jsem se jich dvakrát a vždy se vymluvili na to, že musí dohnat učivo.“

„Stalo se něco v Paříži?“

Zvlhly mi oči. Bylo mi měkko u srdce.

„Víš, jak to je: když chceš být šťastná a žít v blažené nevědomosti, neposlouchej za dveřmi. Domnívají se, že co jim platím, dvě stě korun na hodinu, je málo. A to ještě dostali deset tisíc na oblečení plus ty ušité obleky a pobyt v Paříži. Asi jsem udělal chybu, že jsem je přeplácel a zkazil jsem je. Vydělávali desetkrát více než jejich rodiče dohromady a ještě nebyli spokojení. Teď už vím, že dobrého jen po kapkách.“

Povzdechla si.

„Vidíš, já ti nezaplatil tvou pomoc.“ Vyndal jsem deset tisíc a přidal jsem je k ostatním penězům na stůl.

„Ty ses zbláznil, tolik peněz!“

„Dávám ti stejně jako klukům, odvedla jsi stejnou práci, tak proč bych ti to neměl dát?“

Zdráhala se.

„Jen se neupejpej a vezmi si to. Můžeš se vdávat, takhle z tebe bude bohatá nevěsta,“ škádlil jsem ji.

„Ty rošťáku!“ Plácla mne po rameni.

„V sobotu mi začíná autoškola, nezapomeň mne vzbudit v sedm. Díky!“

„Vždyť je to až za tři dny.“

„Aspoň se nemůžeš vymlouvat, že jsem ti to řekl pozdě,“ smál jsem se, zase mne plácla po rameni.

Ráno ve škole jsme si všichni přáli do nového roku. Přišla řada i na Mišáčka.

„Hodně štěstí v novém roce!“ popřál jsem mu s podáním ruky. Ruku mi podal tak, jak se říká, jako leklou rybu.

„Jak jsi trávil svátky?“ zeptal jsem se, chtěl jsem si s ním popovídat.

„Tak normálně,“ sdělil mi úsečně.

„Nechceš přijít ke mně? Ještě jsi neviděl náš šmajchl kabinet,“ snažil jsem se jej trochu navnadit.

„Ještě mám co dohánět.“

„Tak promiň, že tě obtěžuji. Nemohu na vás čekat, musím se porozhlédnout po někom jiném. Čeká mne spousta práce a já nemám čas vás přemlouvat.“ Otočil jsem se a usedl do lavice. Vyndal jsem si poznámkový blok a smolil inzerát na vývěsku do vestibulu školy.

„Hledám zájemce schopné zpracovávat stavební rozpočty a kalkulace. Dále od dubna, pro práci v terénu o víkendech a prázdninách, větší počet brigádníků pro zaměřování stávajících staveb, vypracování projektové dokumentace, provádění sond, statický výpočet a celkové posouzení staveb. Odměna dvacet korun za hodinu, dále bude připočten výkonnostní příplatek podle náročnosti dokumentace. Hradím cestovné, stravné a za ztrátu času. Možnost využít vybavení mého pracoviště – výpočetní techniku, kreslicí pantograf a služební vozy. Simon, 3.A.“

O další přestávce jsem to pětkrát vytiskl a hned jeden leták vyvěsil. Už při vyvěšování jsem měl za zády plno zvědavců, kteří to obdivně a uznale hodnotili. Než jsem došel do třídy, měl jsem za zády několik zájemců.

„Tady se mi zapište, čitelně, jméno, třídu a případně telefon. Také zaškrtněte, zda do terénu, nebo na rozpočty.“

Položil jsem na lavici blok. Již v první přestávce jsem měl osm zájemců. O velké přestávce jsem rukou dopsal na leták: „Zapište se do bloku na stolku!“

Zvěst se roznesla po škole jako blesk, během prvního dne byli v bloku zapsaní skoro všichni třeťáci a čtvrťáci. Při odchodu ze školy jsem leták sundal. Teď ještě probrat zájemce a vybrat ty vhodné.

V pátek ráno jsem poprosil profesorku Hořínkovou o ohodnocení zájemců známkou jako u prospěchu, taktéž jsem to udělal i s profesory stavaři. O velké přestávce přišel ke mně jeden kluk ze čtvrťáku, že by si chtěl se mnou promluvit.

Byl to typický studentský hetero macho jako z amerického filmu, kapitán fotbalového týmu.

„Simone, kluci se bavili, že zneužíváš kluky, že zaměstnáš jen toho, kdo ti podrží, a s placením máš také potíže, hledáš chyby, odkládáš platby a vymlouváš se.“

Usmál jsem se. Nemusel jsem přemýšlet nad autorstvím těchto pomluv.

„Maty?“

Přikývl.

„Co si ty myslíš, věříš tomu?“

„Nevím, proto jsem přišel za tebou, nerad bych ti naletěl a pak litoval.“

„Počkej, teď nevím, z čeho máš strach. Z toho, že ti nezaplatím, nebo že si tě nevezmu do postele?“

Vyjeveně se na mne díval. Nebyl schopen promluvit. Aha, chlapec je až průhledný, takže klamal tělem, žádný hetero macho. Rozesmál jsem se. Pochopil, že žertuji, a rozesmál se také.

„Své sexuální aktivity pitvat nebudu, o těch se bavím jen s těmi, s kým je provozuji. Ostatní, pokud chceš, ti mohu doložit, že jsou to lži a pomluvy. Můžeš jít se mnou po škole domů? Nemusíš se bát, je tam teta, určitě ti nabídne buchtu a kakao,“ smál jsem se.

„Dobře, půjdu, končíme ve dvě, tak tě počkám ve vestibulu.“

„Promiň, musím k řediteli.“ Chystal jsem se zajít do ředitelny, protože jsem chtěl rázně a hned na začátku utnout ty pomluvy.

„Ještě jsem…“

Nestačil mi to doříct, protože jsem spěchal.

„Řekneš mi to pak, pospíchám.“

Ředitel byl po tom, co jsem mu oznámil, hodně rozhořčen.

„Pane řediteli, jistě chápete, že sex nehodlám řešit, ale to ostatní mohu spolehlivě vyvrátit účetními doklady.“

„Dobře, v pondělí to přineste a musím to rázně vyřešit. Vždyť pomluva je trestný čin, měl byste ho zažalovat u soudu.“

„Pane řediteli, žalovat na něj, ne žalovat ho.“

Zachmuřeně mávl rukou, abych si odpustil poznámky.

„Vy už ovládáte češtinu lépe než já,“ rozesmál se.

„Tak už běžte na výuku, zkazil jste mi celý víkend. Sakra!“ Pak se zarděl.

***

„Koho to vedeš?“ ptala se teta, jen co jsem otevřel dveře, nestačil jsem ji ani pozdravit.

„Ahoj teto! Ty mi ani nedovolíš si někoho propašovat do pokoje.“

Všichni jsme se rozesmáli.

„Teto, to je Janek!“

„To je hezké jméno, jsi Polák?“

„Ne, od mala jsem takový neposeda a do všeho hrrr, tak mi babička říkala, že jsem Janek, a tak se to ujalo. Jsem Jan, Honza, ale každý mi říká Janek.“

Odtáhl jsem Janka do pokoje a vyndal ze skříně šanon s účetními doklady a druhý s výpisy z banky. Vyndal jsem i složky se smlouvami, které jsem uzavřel s kluky.

„Protože jsi za mnou přišel a otevřeně se mne zeptal, tak ti věřím, že jsi přímý a poctivý, a stačí mi, když mi slíbíš, že o sumách, se kterými tě seznámím, se nebudeš nikomu svěřovat. Můžeš říci, že je to podle tvého názoru hodně či málo, ale ne kolik, bylo by to považováno jako zveřejňování osobních údajů.“

„Slibuji!“

„Tady se podívej do smluv, sazba dvacet pět korun za hodinu, termín platby do desátého následujícího měsíce.“ Podíval se a přikývl.

Otevřel jsem účetní doklady a ukázal pokladní doklady s výplatou, data byla před termínem splatnosti.

„Všechno v pořádku!“ usmál se.

Ukázal jsem mu ještě evidenci odpracovaných hodin.

Vyvalil na mne oči.

„Ale podle odpracovaných hodin měli dostat kolem třinácti stovek a vyplatil jsi jim deset tisíc.“

„No to byla asi chyba, na dobré bydlo se rychle zvyká. Jsi ochoten mi pomoci a dosvědčit řediteli to, co jsi vyslechl a od koho?“

Chviličku se zamyslel.

„Nebudu krýt takového… křiváka, kterého pálilo dobré bydlo. Dosvědčím!“

„Děkuji ti, Janku!“

Teta zaklepala na dveře.

„Pojď dál, teto, už se nemůžeme dočkat kakaa.“

Culila se a kakao krásně vonělo.

„Vidíš, teta mne nezklamala. Děkuji, teto! – Co jsi mi to chtěl ještě říci ve škole?“

„No, téměř jsem na to zapomněl. Také říkal, že jsi dostal ve Francii padesát počítačů a další zařízení a škole jsi dal jen dvacet a také že jsi je neproclil.“

Dostal jsem vztek. To jsem si hřál hada na prsou!

„Nic z toho není pravda. Počítače jsem proclil, ale neplatil jsem clo, protože počítače a příslušenství k nim jsou osvobozeny od cla, je to pro podporu zavedení počítačů v zemi. Dostal jsem, nebo lépe řečeno vymohl jsem od firmy, které jsem pomohl s prezentací a dosáhla ohromného úspěchu, pětadvacet počítačů s příslušenstvím. Z toho pět věnovali mně a dvacet škole. Nebýt mé aktivity, tak bychom neměli žádný. Dalších pětadvacet počítačů jsem koupil. Monitory k nim jsem dostal jako věcné plnění od firmy, které jsem poskytl odborné rady. Vše mám založené v účetnictví.“

Předložil jsem mu darovací smlouvu na pět počítačů a příslušenství.

„Smlouvu na školních dvacet počítačů má škola.“

Vzal jsem bankovní výpis a našel řádek s platbou za počítače.

„Wow, to stálo skoro dva miliony. Ty máš tolik peněz? Ptám se pěkně blbě, co?“

Usmál jsem se a přikývl. Uculil se také nad svou otázkou.

Ukázal jsem mu ještě v DÚD zápis o věcném plnění. Úlevně si vydechl.

„No, to je pěkný hajzl. Vše, co jsi udělal, obrátil proti tobě,“ kroutil nechápavě hlavou.

„Teď si uvědom, kolik lidí mu to uvěří a budou na mne koukat jako na vraha, co okrádá stát na clu a školu a vlastně i je o počítače.“

„Ani se nedivím, že to chceš rychle vyřešit.“

„Za dobrotu na žebrotu!“

Hlasitě se rozchechtal.

Nalil jsem nám koňak.

„Na zdravý úsudek!“

Na zdi spatřil mou fotografii s Andrém.

„To je ten, co byl v tom videoklipu?“

„Ano, to je moje láska, André.“

„Ani se ti nedivím, že ses do něj zamiloval, je moc sexy.“

Usmál jsem se, on se na mne tak nějak zasněně podíval.

„Asi ti ho závidím,“ upřímně se přiznal.

„Až mne omrzí, tak ti ho přepustím. Nechceš se mnou za dva týdny zaletět do Paříže na víkend?“ Ani nevím, proč jsem mu to nabídl. „Máš pas?“

S vypoulenýma očima jen přikyvoval hlavou.

„Co tam? Proč mne zveš?“

„Zapomněl ses zeptat, co za to,“ smál jsem se.

„Tak co za to?“

„Podržíš mi? Nebo jak to říkal Maty.“ Vybouchli jsme oba. „Neboj, nic, chci ti ukázat Paříž.“

„Tak jo, pojedu.“

„Pojď, ukážu ti svůj ateliér.“

„Páni!“ Nadšeně se díval na dva nové velké pantografy se stojany a deskami. „Ty brďo, čtyři počítače! Ještě ta auta a je to všechno, co jsi sliboval.“

„Ta budou až na jaře, až si udělám řidičák, zítra ráno začínám v autoškole.“

Vzpomněl jsem si na Radka ze salónu, zítra po autoškole se za ním stavím. Láhev slíbeného koňaku vezmu s sebou ráno.

Někdo zaklepal, byl to Pepík.

„Ahoj Pepíku!“

„Ahoj Pepčo!“ pozdravil ho Janek.

„Vy se znáte?“

„Jo, ze školního běžeckého oddílu.“

„No Pepík povede rozpočtáře, už jsem si ho vyškolil,“ usmál jsem se a pohladil ho po tváři. „Pepíku, pojedeš s námi do Paříže?“

„Hmm,“ zamumlal a rozzářila se mu očička.

„Mám zavolat mamince?“

„Vy se znáte tak dobře?“

„Hmm,“ zase zamumlal Pepík. Najednou se rozmluvil a začal ze sebe chrlit, jak jsme se seznámili a jak jsem složil v parku toho homofoba.

Vrátili jsme se do pokoje.

„Pepíku, podívej, co jsem ráno přinesl,“ ukázal jsem na pořádný balík rozpočtů.

„To je to, co budeme dělat?“ zeptal se Janek.

„Ano. Pepíku, dej mu jeden a vysvětli, co a jak udělat, schválně ať se předvede, a bude mít za sebou přijímací řízení,“ chechtal jsem se. „Teto, prosím tě, udělej ještě kakao, je tu Pepík, spotřeba stoupla.“

Zašel jsem se osprchovat. Když jsem se vrátil do pokoje jen s opásaným ručníkem, kluci se na mne dívali, jako by chtěli říct – no ukaž, co tam schováváš – tak jsem sundal ručník. Klacek si hezky hověl na koulích po příjemné teplé koupeli. Vzal jsem kousek buchty a strčil ji Pepíkovi do úst.

„Aby ti tam nevletěla moucha. To jsi ještě neviděl nahého kluka?“ rozesmál jsem se.

Janek jen polkl naprázdno, také se se zalíbením koukal do mého rozkroku a já se schválně producíroval.

„Jo, viděl, ale málo tak hezkých, a pěkně vybavených už vůbec.“

„Pepíku, přivádíš mne do rozpaků.“ Potutelně jsme se všichni rozesmáli.

„Máš fakt nádherné tělo, no a výbava je skutečně výstavní,“ přidal se k lichocení Janek. Asi jsem se pýřil anebo nadýmal jako krocan. Bylo příjemné slyšet chválu. Ještě zpychnu.

Oblékl jsem se do tepláků, ale jejich odiv ve mně vyvolával vzrušení a můj pták si nenechal domluvit a tvrdě se postavil. Kluci zírali jak z jara a šťouchali do sebe. Pochechtávali se.

„Copak, vám ještě nikdy neztvrdl?“

„No my už z tebe tvrdneme také,“ chlubil se Pepík.

„Raději si to nechte na doma! Máte hotov ten rozpočet?“

„Ještě kousek.“

„Lelkujete tady a práce stojí.“

„Ty mu říkáš práce? Už jsem slyšel různá pojmenování, ale takto mu zatím nikdo neříkal,“ poznamenal Janek.

„Srandičky, na to vás užije.“

Klacek se už mezitím umoudřil a ulehával.

„Hotovo!“

„Ukaž, já se podívám.“

Zběžně jsem se podíval na dvě vypracované stránky. „Je tam několik chyb stejného rázu.“

Pepík se trochu ošíval, že mu něco uniklo. Janek se asi ulekl.

Vzal jsem kousek papírku a napsal dvě čísla, jedno milionové a druhé desetimilionové. „Přečti mi ta čísla,“ podal jsem lístek Jankovi.

První číslo okamžitě vyslovil, druhé mu chvilku trvalo a dokonce si pomáhal prstem.

„Již chápeš, jakou děláš chybu?“

Přikývl.

„Takže, tisíce, miliony atd. odsadit mezerou nebo tečkou. Další chyba, neděláš příčník u sedmičky. Pak se lehce zamění za jedničku nebo dvojku.“

„Jsi puntičkář!“ pohoršoval se Pepík.

„Takže se nebudeš pohoršovat, když ti vyplatím stovku místo sedmi? Také bez odsazování se jednak číslo déle čte, ale hlavně, pokud jsou vedle sebe stejná čísla, lehce dojde k chybě. Chyba se někdy dá opravit, ale lepší je chybám předcházet. Když se ti operátor v betonárce uťukne o jednu nulu a dostaneš betonovou směs jen s desetinou cementu a budeš betonovat hráz, tak se můžeš jít rovnou oběsit. – Janku, podepíšeme smlouvu, běžně děláme od tří do šesti, čtyři dny v týdnu. Doklady se nevynášejí, takže nic se nedodělává doma! Také si pamatuj, že o práci, zejména pro koho či jakou zakázku děláme a za kolik, se nikde s nikým nebavíme! Jsou to informace o našem zákazníkovi a my nemáme právo je sdělovat třetím osobám.“

„Rozumím!“

„Můžeš přijít i o víkendu, Pepík také občas chodí, ale ten si hraje s počítačem,“ usmál jsem se a pohladil Pepíka po zádech.

Ráno jsem vyrazil do autoškoly. Moc se s námi nepárali, pár slov o bezpečnosti, pak několik základních pravidel a už jsme dostali testy na řešení dopravních situací. Po vyhodnocení výsledků jsme s učitelem probírali základní chyby, kterých jsme se dopustili, vysvětlil, jak a proč se daná situace má řešit. Doporučil nám, jak máme studovat vyhlášku a jak si jednotlivá data nejlépe zapamatovat, zejména rozměry, hmotnosti atd. V další lekci budeme jezdit na trenažérech.

Po dvou hodinách jsem zašel za Radkem. Byl potěšen, že jsem na něj nezapomněl.

„Pojď dozadu, mám tam kamaráda a řešíme naše vyhlídky do budoucna.“

Vláďa byl holič, pracoval v družstvu Krása, což bylo sloučení různých profesí, které poskytovaly služby péče o tělo. Takže kadeřníci, holiči, maséři, pedikérky, kosmetičky i vlásenkáři a snad i další profese. Také se potýkali s problémy. Stará garda odcházela a noví se nehrnuli. Hodně provozoven museli zrušit, prostory v lepším případě pronajali, v tom horším chátraly. Po uzavření se často stávaly terčem nájezdů sběračů kovů, a tak bez svodů či okapů budovy rychleji chátraly. Prostředky na opravy byly minimální a nebyli ani lidé, kteří by se tím zabývali. Prostě to s nimi šlo z kopce. Vyjmenoval mi několik uzavřených provozoven v Praze na docela lukrativních místech. Tlačilo na ně město a teď i některá ministerstva. Ty adresy mi byly povědomé, vzpomněl jsem si, že jsme na ty stavby dělali rozpočty a vyhodnocení.

„Vláďo, prodali jste některé stavby Ministerstvu financí?“

„Ne, nesmíme prodávat majetek, není to jednoduché, a i kdybychom jej prodali, tak jen za účetní cenu. Poslední úprava hodnoty majetku byla po měnové reformě, takže se hodnota majetku ponížila. Pak jsme nesměli navyšovat hodnotu v účetnictví, i když prakticky jsme do budov investovali. Často to jsou výstavní domy po náměstích, je to velká škoda, není, kdo by se o to postaral.“

„Vždyť vy musíte mít obří aparát, je to spousta budov, lidí a také zařízení.“

Zasmál se. „Je nás tam pět dědků a jedna babča, co jakžtakž vede účetnictví.“

„Proboha, jak to zvládáte?“

„No právě, nezvládáme. Již několik let nic členům nevyplácíme, ani při ukončení členství nemůžeme vyplatit podíly, nemáme na to prostředky.“

Hlava mi z toho šla kolem. Znovu jsem si vzpomněl na ty rozpočty.

„Něco na vás chystá Ministerstvo financí, protože jsem měl na vaše budovy rozpočty a posudky, také nějaké technické zprávy.“

„Já jsem předseda představenstva, ale nic o tom nevím.“

„Nemáte nějaký dluh na daních?“

Zavrtěl hlavou.

„A co družstvo zlikvidovat, stejně to k tomu podle toho, co říkáš, spěje. Města na vás začnou podávat žaloby kvůli nebezpečí, které hrozí z chátrajících budov. Nebo je opraví na vlastní náklady a ty budou po vás vymáhat. Takto mohu vyjmenovávat různé problémy až do rána.“

„Já vím, někdy mám chuť zahodit klíč a už se tam nevracet.“

„Máš dobrý přehled o nemovitostech?“

„Mám, máme perfektní archiv, jsou tam veškeré doklady o budovách, některé i několik set let staré, od prvních majitelů, předávaly se po generacích a vkladatelé to předali nám.“

„Rád bych se podíval na ty staré projekty, studuji totiž stavárnu. No a když nemůžete prodat nemovitosti, tak jaké je tam odůvodnění?“

„Žádné, prostě vydali zákon.“

„Pak existuje možnost zlikvidovat družstvo a v rámci likvidace prodávat nemovitosti. Jak je to s členskými podíly, jsou všechny stejné, mohou se prodávat?“

„Jsou různě vysoké, podle původních vkladů, jenže ty už nevyplácíme asi deset let, prostě nejsou peníze. Občas nás kontaktují dědicové, protože člen je už po smrti.“

„Máte přehled, kolik to dělá, ty podíly, i ty nevyplacené?“

„Máme, můžeme se podívat, ale účetní hodnota nemovitostí je nižší.“

„Kdo může koupit členský podíl?“

„Jen člen družstva.“

„A přijímáte členy?“

„Kdo by chtěl?“

„Já!“

„Jsi ožralej?“

„Můžu se zítra k vám na to podívat, jestli to bude stát za to, tak vyplatím podíly všem členům a pak mi majetek zůstane. Je to tak?“

„Jestli všechny vyplatíš a zůstaneš jako jediný člen, tak ano, je to tak.“

„Takže zítra ráno v osm?“

„Dobře.“ Nevěřícně kroutil hlavou.

Nemohl jsem dospat rána, v pět hodin už jsem byl vzhůru. Teta už zase seděla v kuchyni.

„Teto, spíš někdy?“

Uculila se.

Dal jsem si kávu.

„Teto, asi tě budu potřebovat jako účetní.“

„Dej pokoj, je plno mladých, moje snacha je účetní, je dobrá, ale po likvidaci tolika podniků je teď volných plno účetních, tak dělá v supermarketu na pokladně.“

„Tak s tím něco uděláme, dnes se rozhodnu asi k nejlepšímu kšeftu ve svém životě.“

„Co to má být? Abys neriskoval a o vše nepřišel.“

„Krása!“

„Co, jaká krása?“

„Družstvo Krása.“

„Vždyť ti melou z posledního, copak nevidíš jejich provozovny? Vypadají úděsně.“

„No, právě. Teto, zavolej tu snachu, ať přijede odpoledne k nám, to už budu vědět, zda do toho jdu, a ona už bude od pondělí dělat pro mne.“

V osm hodin mne Vláďa čekal v příjemné kanceláři, vypadala svou atmosférou, jako bych se vrátil nejméně o sto let do minulosti. Žádné vymoženosti moderní doby, čistý styl. Když jsem pochválil jeho cit pro styl, jen se trochu zarděl.

„Když jsem nastoupil do funkce, tak mi to dalo hodně práce vrátit to do původního stavu. V padesátých letech to tady zmodernizovali, strhali obložení a vybílili, kazety na podlaze překryli térovým barevným linem. Naštěstí kazetový strop nechali bez úprav. Opravil jsem to sám, naštěstí obklad nikdo neukradl, nechali ho složit na půdě a vydržel tam přes třicet let, než jsem ho tam objevil, když nám zatékalo střechou. Když jsem to zjistil, tak jsem se rozhodl vrátit to do původního stavu, sám po večerech, občas mi pomohl kamarád.“

„Hezká práce!“

„Děkuji ti!“

Do kanceláře vešla starší paní, tipoval jsem, že je to účetní. Jak mi ji představil Vláďa, zjistil jsem, že jsem tipoval správně.

„Paní Anička! Chce se mi říct, že naše dívka pro všechno, ale je to takové neuctivé, i když je to pravda.“

Paní se jen skromně usmála.

„Takže jsem přinesla aktuální přehled aktiv a pasiv.“

Aktiva tvořilo skoro tři sta různých nemovitostí. Pasiva tvořily pouze vklady členů, žádné půjčky ani hypotéky.

„Proč jste si nevzali půjčky nebo hypotéky? Vždyť máte výborné krytí.“

„Před revolucí jsme na to měli zákaz, no a teď už to nemá kdo dělat.“

„No to vás pěkně dostali na kolena.“

Smutně přitakal.

Pasiva byla téměř třikrát vyšší než aktiva. Čekal jsem určitý nepoměr, ale tohle prozrazovalo cílenou likvidaci družstva ze strany státu.

„Máš tu přihlášku pro mne?“

Usmál se, paní Anička se zvrtla jako mladice a šla pro přihlášku.

„Takže jdeš do toho,“ potěšeně konstatoval. Musel jsem, už jenom proto, abych někomu z Ministerstva financí vypálil rybník. Doufal jsem, že se při tom sám nespálím.

„Musím. Je to hromada majetku a spousta lidí by z toho časem nic neměla, takto budu mít já i vaši členové.“

„Simone, a budeš mít tolik peněz?“

Usmál jsem se.

„Mám, neboj se. Když to půjde dobře, tak zřídím ten nejhezčí starobinec pro členy družstva.“ Oba jsme se rozesmáli.

„Zítra přivezu počítače a mladou účetní, bude všechno postupně vkládat do počítače. Připravte seznam všech členů a adresy. Označte dědice a ty, co chtějí ukončit členství.“

„Tak, tady prosím podpis.“ Paní Anička mi podala přihlášku a ukázala na místo podpisu, Vláďa už byl podepsán.

„To se musí zapít něčím důstojným tohoto okamžiku!“ vyndal jsem z baťůžku láhev koňaku.

„To máš pravdu, poslední člen byl přijat v roce padesátém druhém.“

Paní Anička natěšeně vyndala ze secesního sekretáře baňaté skleničky.

„Na zdar našeho díla!“

„Počkej, Vláďo, ale já jsem nevložil podíl. Jak to bude? Je to vůbec možné?“

„Stanovy a zákony to nezakazují. Když ale nemáš podíl, nemáš hlas, za každých deset tisíc vkladů máš jeden hlas, takže tím, že budeš odkupovat členské podíly, koupíš si i hlasy.“

***

„Simone, máš tady Janičku,“ oznamovala mi už ve dveřích teta.

„Ahoj! My se ještě neznáme, tak já jsem Simon, mohu ti říkat Jani?“

„Ahoj, jsem Jana, Jardova manželka. Většina lidí mi říká Jani, jen tady maminka a Jarda mi říkají Janičko, když mne osloví Jani, tak vím, že je něco špatně.“ Podala mi ruku a uculila se.

„Teto, dáš mi nejdříve oběd? Mám hlad. Jani, ty mi zatím můžeš povídat, co a kde jsi dělala, jakou agendu?“

Pochutnával jsem si na svíčkové a poslouchal.

„No teď budeš mít širší záběr, vlastně komplet. Troufáš si?“

„Všechno jsem nedělala, ale dokážu se to naučit, dnes to není problém.“

„Jsem rád, že to bereš takto, popřemýšlej o tom, že bys šla studovat na VŠE. Platil bych ti to. Rozmysli si to.“

Překvapeně se na mne dívaly obě.

„Můžeš si to dovolit?“

„Jani, kolik si teď vyděláváš? Nebo kolik jsi vydělávala jako účetní?“

„Teď mám necelých tři tisíc brutto, ale je v tom dost přesčasů. Jako účetní jsem měla dva a půl.“

„Jani, když si teď sednu a budu pracovat do večeře, tak vydělám minimálně třikrát víc než ty za měsíc.“

Vyjeveně koukala na mne a pak na tetu, jako by se chtěla ujistit, že mluvím pravdu. Přinesl jsem jí výpis z banky, ten ještě ani teta neviděla. Ukázal jsem jí jeden list, kde byly příchozí platby za jeden týden.

„Tady máš více než čtvrt milionu za týden. Je to možné?“ koukala nevěřícně.

„Takže, bereš?“

„A nejsou to nějaké, no jak bych to řekla… špinavé obchody?“

„Ne, nic, ani halíř. Koneckonců to poznáš sama, až to budeš dělat.“

„Dobře, tak se můžeme domluvit.“

„Fajn, kolik požaduješ na hodinu?“

„Dvacet… pět?“ váhavě a nesměle to ze sebe vysoukala. Zvědavá, jak na to budu reagovat, zda ji nepošlu někam.

„Dobře, dám ti to na jeden měsíc ve zkušební době. Když se osvědčíš, dostaneš padesát, ale musíš studovat.“

Vyskočila a objala mne kolem krku. Teta se jen spokojeně uculovala.

„Zítra dopoledne dáš výpověď a odpoledne po škole tě vezmu i s počítačem na tvé nové pracoviště.“

Zavýskla.

„Tak já už letím domů!“

„Teto, co dělá druhá snacha, o tu se také musíme postarat, aby si nezáviděly. Vždyť já ani nevím, co přesně vystudovali kluci a co dělají?“

„Starší, Jarda, ten studoval strojní…, já ani pořádně nevím, na ČVUT. Dělá v ČKD nějakého vedoucího provozu, ale co to obnáší, to ti neřeknu. Míra, ten, co se furt culí, vystudoval autodopravu, má dobré místo u Konstruktívy, dělá vedoucího dopravy. Jeho žena, Markéta, je švadlena. No žádná slast, celý den u pásu.“

„Budu uvažovat, snad něco vymyslím, znám toho krejčího, co nám šil obleky, tak snad něco vymyslím, ale bude to trochu trvat, musím nejdříve zvládnout tu Krásu!“

***

V pondělí ráno se mi do školy moc nechtělo, nebude to nic pěkného. Nezapomněl jsem si vzít doklady. Ráno v půl osmé už jsem seděl s ředitelem a dalšími čtyřmi učiteli a dvěma čtvrťáky ze studentské rady v jeho pracovně. Ředitel tam měl i zapisovatelku, která se plně věnovala psaní a zaznamenala každé slovo. Předložil jsem jim doklady podobně jako Jankovi. Doplnil jsem i informace o počítačích.

Všichni se shodli, že všechno jsou to pomluvy.

Byl tam i Janek, který identifikoval autora pomluv i všechny přítomné jejich prezentace.

Všechny zúčastněné ředitel rozhlasem vyzval, aby se ve dvě hodiny dostavili k ředitelně. Vyzváni byli i Mišák, Honzík a já. O přestávkách se tvořily hloučky a řešily, co se stalo, o co jde, protože zatím se tato pomlouvačná obvinění nestačila rozšířit mezi studenty. O velké přestávce se to ale už šířilo školou jako lavina. Pravděpodobně to někdo z toho hloučku, kterému to vyprávěl Maty, vypustil do éteru. Polovina studentů se na mne dívala s jakýmsi opovržením, nebo možná to byl můj dojem. Nebylo mi moc dobře. Někteří se mne na to i zeptali.

„Ano, slyšel jsem ty pomluvy, proto to řeší ředitel.“

Většina mi dávala za pravdu, že jsem udělal dobře, když jsem se svěřil řediteli. S omluvou, aby si počkali na vyjádření ředitele a studentské rady, jsem se dál o tom problému nešířil. Před hodinou, když už jsem seděl v lavici, se ke mně otočila holčina, co seděla přede mnou, hezká, drobnější a nezmalovaná.

„Simone, já těm pomluvám nevěřím, držím ti palce.“

„Díky, jsi hodná!“ Aspoň jedna, pomyslel jsem si, ne všichni jsou hloupí.

Uvědomil jsem si, že dnes Janu s počítačem k Vláďovi nepřestěhuji, zavolal jsem pak domů tetě, aby to vyřídila a oni na mne zbytečně nečekali.

„Uděláme to ráno v sedm.“

„Dobře, já jim to vyřídím.“

Ve dvě hodiny mne pozvali do ředitelny, abych byl přítomen při podávání svědectví. Prvního pozvali dovnitř kluka, kterého jsem neznal.

Ředitel spustil:

„Studente Horáku, byl jste přítomen se skupinou dalších studentů u toho, když student Maty vyjádřil svá obvinění tady vůči studentu Simonovi.“ Ukázal na mne rukou. „Řekněte nám, pokud můžete co nejpřesněji, z čeho jej obvinil.“

Horák neochotně začal mluvit o počítačích a hned popletl počty, uvedl, že jsem přivezl dvacet počítačů a škole jsem dal sto. To všechny pobavilo a tím se atmosféra trochu uvolnila. Dál vypověděl vše, jak to řekl Janek.

„Pochlubil se vám také, co vše od Simona obdržel?“

Zavrtěl hlavou.

„Děkuji vám. Tady podepište svou výpověď.“

Podobně jsme si vyslechli výpovědi dalších šesti kluků. Pak přišel na řadu Honzík.

„Mám tady vaši smlouvu se Simonem. Porušil někdy smlouvu, či něco nesplnil?“

„Ne, neporušil a splnil všechno.“

„Před odjezdem do Francie vám poskytl zálohu na nákup módního oblečení ve výši deset tisíc, také jste dostal oblek k reprezentaci v hodnotě šest tisíc osm set korun?“

„Ano.“

„Protože jste následně odjeli, tak to nemá podepsané, podepište předložené doklady.“ Honza je podepsal, i když já jsem to nechtěl, ředitel trval na tom, chtěl mít důkaz.

„Jak byste pojmenoval váš vztah?“

„Přátelský.“

Už když Honza vešel, vlhly mi oči. Teď mi ale neovladatelně tekly slzy.

„Slyšel jste zprávy, které se šíří školou o Simonovi?“

„Ano.“

„Povězte nám, co jste slyšel.“

Honza vyprávěl stejnou verzi jako Janek.

„Je to pravda, že zaměstnání podmínil sexuálními úsluhami?“

„Ne, není, nic z toho, co se povídá, není pravda. V práci je náročný a nekompromisní, ale také obětavý a více než spravedlivý.“

„Bránil jste jej proti těm pomluvám?“

Mlčel.

„To, že jste pro jeho obranu nic neučinil, nesvědčí o přátelství.“

Znovu mlčel. Celou dobu jsem se na něj nemohl podívat, asi bych se neovládl.

„Obdržel jste zálohu deset tisíc s tím, že si to odpracujete. Podle smlouvy je to čtyři sta hodin. Kolik jste z toho odpracoval?“

„Nic. Já mu to vrátím.“

Ředitel jej ještě dost dlouho zpovídal, co vše bylo v Paříži, došlo i na to, že jsem dal policii sponzorský dar více než půl milionu korun.

Když skončil, úlevně si oddechl.

„Simone, vy se umíte rozšoupnout, v Paříži jste utratil cca milion korun. A to myslím doslova, a ještě to má takový nepěkný efekt, závist a pomluvy. Chcete se na něco Honzy zeptat?“

Jen jsem kroutil hlavou. Nebyl jsem schopen mluvit.

„Měl byste se ho na něco zeptat, aspoň jednu otázku, je to konfrontace.“

„Proč?“

Nikdo nepromluvil, Honza věděl, na co se ptám, ale neodpověděl.

„Jsi zhrzený?“ Podíval jsem se na něj se slzami v očích.

„Promiň, vše mne to moc mrzí, jak to dopadlo, to jsem nechtěl.“

„Nezlobím se na tebe.“ Stále mi tekly slzy, na více slov jsem se nezmohl.

Další byl na řadě Míša. Vypovídal téměř totožně s Honzou.

Když mne ředitel vybídl, abych se ho ptal, jen jsem odpověděl, že nemám otázku. Věděl jsem, že Míša je chtivý peněz, zprotivil se mi.

„Míšo, peníze jsou jen kousky potištěných papírků.“

Nechápavě se na mne podíval.

Když Míša odešel, ředitel sumíroval fakta.

„Všichni jsme se jistě přesvědčili, že se jedná o pomluvy a lži, pramenící ze závisti, chtivosti a msty. Tak zavolejte Matyho.“

Vešel do ředitelny celý bledý.

Ředitel na něj přímo útočil.

„Šířil jste mezi studenty lži a pomluvy zde o Simonovi.“ Pak mu to vyjmenoval. „My jsme se na základě písemností a výpovědí svědků přesvědčili, že nic z toho není pravda. Chcete se k tomu vyjádřit?“

Maty pochopil, že spadla klec.

„Chci se omluvit, promiň, Simone, záviděl jsem ti. Záviděl jsem ti, že na co jsi sáhl nebo co sis usmyslel, vše se ti povedlo. Dokázal jsi vydělat peníze, o kterých se jiným může jen zdát, máš úspěch v lásce, jsi krásný.“

Trochu mne tím zaskočil. Myslí to upřímně, je to pravda? Je pravda, že jsem krásný? Tím mne hodně zaskočil. Nikdy jsem o sobě takto nesmýšlel, že jsem krásný. Sám sobě jsem si připadal trochu pohledný, ale krásný, to bych o sobě netvrdil, ale každý vidí krásu jinak, tak budiž, pro Matyho jsem krásný. Tou lichotkou mne obměkčil. Ne, nestouplo mi to do hlavy.

Ředitel se na mne vyzývavě podíval.

„Odpouštím ti, Maty, pokud to myslíš upřímně, tak se z toho poučíš. Jsi inteligentní, a pokud budeš i cílevědomý a obětuješ vše nekompromisně na dosažení cíle, určitě se ti to povede. S tou krásou jsi to trochu přehnal, ale chápu, že každý je pro oči milujícího ten nejhezčí. Přeji ti, abys i ty našel ty oči.“

Podal jsem mu ruku, přijal ji a pousmál se. Barva se mu začala vracet do tváře. Snad ještě není ztracen, pomyslel jsem si.

Maty vyšel a ředitel se ihned ptal:

„Tak teď raďte, co s ním?“

„Nebuďte na něj moc přísní,“ reagoval jsem první.

Všichni byli pro vyloučení, protože se dopustil trestného činu. Profesor matematiky mu ale stranil a byl proti, mně se to také nelíbilo. Přemýšlel jsem, jak ho potrestat, ale nevyhodit ze školy.

„Pane řediteli, neznám natolik školní řád, abych doporučoval tresty, ale myslím, že si dokážete poradit. Navrhoval bych udělit mu jen podmínečné vyloučení, v době velké přestávky ho necháte do rozhlasu odrecitovat: ‚Není pravda, že Simon…‘, a jako úkol, který ho trochu myslím i bude motivovat, bych ho pověřil odpovědností za naše počítačové centrum.“

„Nechcete mou židli?“ radostně zvolal ředitel.

„To je skoro Šalamounské řešení,“ konstatoval matikář. Ostatní trochu zadumaně přitakali. Byl jsem spokojen, že tím snad zachráním jednoho kluka.

Domů jsem se dostal až k večeři, zastihl jsem tam ještě Pepíka s Jankem. Doma to nádherně vonělo, sbíhaly se mi sliny už u dveří, když jsem se zouval.

„Pizza!“

Teta s kluky, jak byli nervózní z čekání, tak se rozhodli si to zkrátit pečením pizz. Spolu s tetou už byli zvědaví a vyzvídali, jak to dopadlo. Povyprávěl jsem jim o tom.

„Nebyla to jen závist, byla to i neopětovaná láska a žárlivost. Maty si aspoň uvědomil, jakou hloupost udělal, no Míša, ten mne zklamal.“

Protože toho napekli hodně, každý z kluků ještě dostal vejslužku na cestu domů.

Ráno jsem přestěhoval počítač k Aničce do kanceláře, seznámil ji s Janou a upřesnil, co chci a jak připravit, abychom co nejdříve mohli vyplácet podíly.

„Zítra obešlete nebo obvolejte dědice, svolejte je na pondělí a vyplatíte je, tady máte deset šeků po sto tisících, inkasujte je v Živnobance. Aničko, udělejte mi s Janou seznam pražských nemovitostí, budeme potřebovat vybudovat nějaké zázemí, dílny, garáže, sklady, tak se chci porozhlédnout.“

„To hledat nemusíš, řeknu ti rovnou, co se na to hodí nejlépe,“ ozval se mi za zády zrovna příchozí Vláďa. „V Holešovicích máme naše středisko údržby, které nevyužíváme ani ze čtvrtiny, je to bývalá truhlárna, jsou tam ještě i katry a další stroje, například na loupání dýhy.“

„To mne zajímá, možná to zprovozníme, musím to vidět, můžeme se tam odpoledne podívat.“

Odpoledne jsme se šli podívat do Holešovic, pěkné zachovalé historické stavby, ale stroje tak do technického muzea.

„To zlikvidujeme, stroje nabídneme muzeu nebo je přestěhujeme jinam. Zde vytvoříme sklady a garáže, jednu menší dílnu pro údržbu nemovitostí.“

***

Na úterý a středu jsem měl domluvené jednání na ČVUT a UK s cílem zajistit studenty na zaměřování telekomunikačních bodů a geodetické vyměření. Dohodli jsme se, že pro každý kraj budou stačit dva a dva studenti. Odměna bude každému studentu jeden tisíc korun za každý zaměřený bod. Dle odhadů bude v průměru v každém kraji cca patnáct komunikačních bodů. Hradíme dopravu, ubytování, stravné a náhradu za ztrátu času podle Zákoníku práce. V únoru provedou odborníci z Francie proškolení a seznámení s obsluhou jejich přístrojů. Po ukončení se přístroje stanou majetkem univerzit. Zaměřování začne od patnáctého března.

Ve čtvrtek ráno mi sekretářka Vendulka řekla, abych se stavil za Igorem. Ihned jsem k němu pospíchal. Protože jsem se také chtěl dozvědět něco o posudcích na budovy družstva Krása.

Přivítal mne s úsměvem.

„Možná, že mám pro tebe něco, co by tě mohlo zajímat. Bude se rozprodávat vojsko, nejdříve zásoby a úloženky, pak provozní technika. První budou vojenské závody a sklady včetně uložených zásob. Bude tam všechno, proviant, výstroj, zásoby pohonných hmot, automobilová technika, ubytovací materiál. Upřednostní prodej celku, než aby to rozprodávali po částech, natož po kusech. Takže celek se dá koupit za zlomek hodnoty.“

„To je tedy hodně zajímavé. Je nějaký seznam, co všechno to bude?“

„Zatím to nemáme, ale měli bychom to dostat každým dnem, včetně účetních cen.“

„Dáš mi vědět?“

„Jistě, řeknu Vendulce.“

„Igore, je tu asi problém.“ Udiveně se na mne podíval. „Jak jsem dělal posudky a rozpočty, tak tam byly budovy družstva Krása, napadá tě, kdo to chce a proč?“

Jeho tvář hodně zvážněla.

„Myslím, že někdo chystá malou domů.“

„Také mne to napadlo. Od koho přišlo to zadání?“

„Od náměstka Milana, nebo… ještě z vyššího postu.“

„Takže šťourat do toho je o hubu, tedy v tvém případě, já naštěstí nejsem zaměstnancem vlády.“

Vyděšeně se na mne podíval.

„Už vím, je to Milan, je v opozici proti ministru, takže ten by to přes Milana nedělal.“

Přemýšlel jsem. Milan zastupuje českou stranu v projektu Telcom a já s ním mám spolupracovat. Prověrka ze strany Francie odhalí jeho nekalé úmysly a úhrady soukromých aktivit na účet státu.

„Díky, Igore, když to vyjde, koupím ti tank.“ Smál jsem se, on se také pobavil a mávl rukou na pozdrav. Pospíchal jsem do školy.

Začal jsem si uvědomovat, že jsem se dostal do velkého víru a sám na to už nestačím. Potřebuji pomoc profesionálů.

Po škole jsem zašel na družstvo k Vláďovi.

„Vláďo, musíš obnovit celý aparát, takže nabrat zaměstnance, ať to zvládneme. Postupně budeme řešit všechny provozovny a nemovitosti. Na prázdniny mám spolužáky, kteří projdou všechny budovy a zaměří je, zakreslí, vyhodnotí stav. Roztřídíme je do tří kategorii. První budou bouračky, budovy, kterých oprava není rentabilní. Druhá, menší provozovny, o které by měli zájem stávající zaměstnanci nebo třetí osoby. Ty bychom jim prodali, nebo dali do nájmu. Třetí skupina by byly rentabilní a lukrativní provozovny nebo nemovitosti. Musíme se z toho marasmu dostat a zbavit se přítěže. Potřebuji spolehlivého člověka, který rozumí správě budov. Dále musím zřídit stavební firmu na opravu a údržbu budov. Jestli tě něco napadá, tak povídej.“

Vláďa si vložil hlavu do dlaní.

„To bude druhá revoluce.“

„Nedá se nic dělat, prostě musíme oživit to zdravé, co z toho zbylo, a ostatního se zbavit.“

Přitakal.

„Jak jsme to mohli dopustit, jak jsme mohli být tak krátkozrací?“ smutně se na mne podíval. „Máš ve všem pravdu, vše se to tak pomalu plížilo, že jsme si to ani neuvědomovali,“ unaveně si povzdechl.

Diskutovali jsme a předkládali návrhy až do tmy.

Ráno jsem na školní vývěsku vyvěsil deset jmen těch, které jsem si vybral na rozpočty.

„Dostavte se v pondělí v patnáct hodin na uvedenou adresu.“

O velké přestávce jsem vyhledal Honzíka.

„Honzíku, nechtěl bys zítra zajít ke mně?“

Podíval se na mne s jakousi nedůvěrou v očích. Mlčel.

„To není dobrý nápad.“

„Takže náš vztah není přátelský a řediteli jsi lhal?“

Mlčel.

„Promiň, že jsem tě obtěžoval, domníval jsem se, že jsme přátelé.“

„Pch,“ uchechtl se.

Otočil jsem se a odcházel.

„Jsem ti dobrej jenom na to, abych ti podržel,“ zařval za mnou a celá chodba oněměla, všichni studenti jako by zmrzli.

Vrátil jsem se k němu.

„Měl by sis vážit aspoň sám sebe.“

Odešel jsem. Sakra! Další aféra. Naštěstí to nikdo neřešil.

Po výuce jsem si na něj počkal ve vedlejší ulici, drapl jsem jej za ruku a táhl ho za sebou domů. Vařil se ve mně vztek, svižně jsem stoupal do kopce a on za mnou plápolal jako kus hadru. Celou cestu jsem mu v duchu nadával do blbců, idiotů, debilů, kreténů… zamilovaných.

Doma jsem ho hodil k sobě na postel. Lehl jsem si k němu. Leželi jsme vedle sebe beze slov a bez hnutí. Hlavou se mi rojily všechny možné i nemožné myšlenky. Co s tím bláznivým klukem udělat? Chtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem ho týrat, mučit. Vytlouct z něj tu zamilovanost. Vyšoustat mu mozek z hlavy. Prostě naprosto šílené nápady. Nakonec jsem ho objal a políbil na tvář.

„Honzíčku, víš, že tě mám rád, miluji tě, ale víš, že jako bratra. Vždy jsem ti to připomínal. Nemohu ti dát, co nemám, co necítím. Chtěl bys, abych ti lhal? Přetvařoval se? Nikdy jsem nikomu nelhal.“ Tekly mi slzy, byl jsem bezradný, příteli, kterého jsem měl nejraději, jsem nedokázal pomoct.

Zazvonil zvonek. ‚Koho zrovna teď sem čerti nesou?‘ říkal jsem si.

„Kazišuci!“ Rozchechtal jsem se, přišli Pepík a Janek. Vešli jsme do pokoje, Honzík už seděl na okraji postele.

„Já mám kluka v posteli a oni se mi sem nacpou kazišuci.“

Všichni jsme se smáli i Honza.

„Nevím, jestli se znáte, tak se navzájem představte.“ Potřásali si rukami a představovali se.

„Kluci, já mám hlad, ten dnešní oběd nic moc. Podívám se, co teta připravila.“

Otevřel jsem lednici a tam bylo asi deset pizz.

„Kdo si dá pizzu?“

„Já, já, já!“

A už jsem vkládal pizzu do trouby. Otevřel jsem láhev červeného a všem nalil, na mne zbylo jen do půl skleničky, tak jsem si ji nenápadně dolil vodou, stejně mám raději střik, ale z červeného mi moc nejede.

„Kluci, dejte mi chvilku, musím si zavolat.“

Zavolal jsem Jacquese, oznámil jsem mu, co jsem zjistil o náměstku Milanovi.

„Doporučuji, abyste navrhli ministru prověřit platby schválené náměstkem. Řekněte, že máte podezření, že hradí soukromé zakázky z účtu ministerstva.“

Kluci zrovna vyndali propečenou pizzu z trouby.

„Nechte si chutnat!“

Zpozoroval jsem, jak zvídavě bloudí Honzíkovy oči po Jankovi. Asi by se do něj zakousl raději než do pizzy. Dal jsem zapéct další.

„Honzo, pojeď s námi za týden do Paříže na víkend, odlet ve čtvrtek podvečer, návrat v neděli večer.“

Honza se na mne rozpačitě podíval.

„Pojeď!“ lanařil ho Janek.

Honza se uculil.

„Tak jo, pojedu.“

Objal jsem ho a políbil na tvář.

„Miluji tě, Honzíku! Ale jen jako bratra.“

Všichni jsme se rozesmáli. Honza mi opětoval polibek.

„Děkuji!“ hlesl mi tiše do ucha.

„Líbí se ti, co?“ zašeptal jsem mu.

Oči se mu rozzářily.

***

V sobotu po autoškole jsem přestěhoval počítač na družstvo a připravil dokumentaci. Přezkoušení dostal na starost Pepík s Jankem. Večer jsem zajel domů k Pepíkovi, chtěl jsem si promluvit s jeho otcem. Ohlásil jsem se již v poledne, aby nebyli překvapení. I Pepík napnutě čekal, nevěděl, proč chci mluvit s otcem.

Po uvítání jsem paní dal dvě láhve červeného a usadili jsme se do obývací haly. Mírný oheň v krbu zpříjemňoval atmosféru, občas zapraskalo poleno. Ve vzduchu voněla skořice. Na stolku byla postavena konev na čaj a prázdné grogovky. Z každé koukal špalíček skořice.

„Dáme si svařáček, venku je zima,“ zahlaholila paní a s úsměvem už nalévala svařák do grogovek. Cítil jsem se velmi příjemně.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, vím, že máte stavební firmu. Od Pepíka vím, že si nevedete špatně, ale já vím, jaká je v oboru konkurence. Malé firmy se dostanou k lukrativním zakázkám málokdy, většinou investor od nich ještě požaduje krytí dodávek prostředky dodavatele a až po zabudování je ochoten pokrýt dodávku materiálu zálohou. Takže potřebují mít dost velký provozní kapitál.“

„Ano, máš pravdu. Někteří dokonce chtějí platit až po kolaudačním rozhodnutí.“

„Kolik máte lidí?“

„Patnáct.“

„To už je starost, uživit patnáct rodin, není to lehké, co?“

„Jednou nám už hrozilo, že náš domov zatížím hypotékou, abychom přečkali zimu. Tuhle zimu sice máme nějakou práci, ale je to bída.“

„Pomohlo by vám navýšit provozní kapitál?“

„To určitě, ale stejně bez známostí nebo šoupnutí někomu do kapsy to moc platné není.“

„Chci vám pomoct, proto vám položím dost osobní otázku. Kolik jste vydělal za loňský rok, jestli to už víte?“

„Vím, zase tak velké počty to nejsou, manželka vede účetnictví průběžně, takže jsem stále v obraze. Ke zdanění mám sto padesát tisíc.“

V hlavě mi šrotovalo. „To jste na tom docela dobře, v průměru sedmdesát korun na hodinu, to je čtyřikrát více než průměrná mzda.“

Uchechtl se.

„Chci, abyste pracoval pro mě!“

„To bych musel zlikvidovat firmu, propustit lidi, rozprodat mechanizaci…“

„Nemějte obavy, pokud jsou to dobří pracovníci, tak si je vezmete s sebou, a i tu mechanizaci, ohodnoťte si ji a já vám ji zaplatím. V pondělí ráno vás Pepík zavede za Vláďou na družstvo, ten vám ukáže truhlárnu v Holešovicích a řekne, co a jak. Potřebuji, abyste vybudoval stavební firmu, budeme provádět zejména rekonstrukce historických domů, takže počítejte i s opravami štukové výzdoby, fresek a podobně. Počítám, že nejpozději koncem léta začneme s výstavbou stožárů pro radio telekomunikace. Do té doby musíme vyrobit stožáry, takže připravit dílnu pro jejich výrobu, sehnat svářeče…“

Pepíkův otec valil oči.

„Ty to chrlíš jako vodu z kbelíků.“

„Musím, nemám čas, nemohu váhat, mám spoustu práce, sám všechno nezvládnu.“

Uvědomil jsem si, že paní tiše sedí a ani nedutá.

„Promiňte, co děláte vy? Nebo co jste vystudovala, co jste dělala?“

„Já jsem účetní, ale teď dělám…“

Přerušil jsem ji smíchem.

„V supermarketu?“

Přitakala.

„Promiňte, už jsem to měl před pár dny. Stejně je na tom snacha mé tety.“

„Nepotykáme si?“ navrhl Pepíkův otec.

„Jsem pro!“

„Já jsem Pepík!“

Rozesmál jsem se.

„Jak vás mám rozlišit?“

„Tak mi říkej Pepo!“

Zase jsem se rozesmál.

„Promiňte, nevím, který hňup vymyslel pevný podpalovač PEPO. Okamžitě se mi to vynoří v mysli.“

Všichni jsme se rozesmáli.

„Já jsem Pepča!“ chechtala se Pepíkova maminka a podávala mi ruku. Znovu jsme se rozesmáli.

„Tak, Pepo, vezmeš si Pepču s sebou k ruce, určitě se už ve stavebním materiálu vyzná, tak si ji vezmeš jako materiálovou účetní, aspoň jí budeš moci poroučet. Vidíte, já už zadávám úkoly a ani jsme se zatím nedohodli, zda to berete a co za to. Takže, Pepo, ty budeš šéfem mé stavební divize, takže zatím ti mohu nabídnout osmnáct tisíc jako paušální vyměřený plat. Pepčo, tobě dvacet pět korun za hodinu.“

„Teď mám patnáct,“ natěšeně zvolala Pepča.

„Moc se netěš, já jsem náročný šéf, zeptej se syna, ten mi nadává, že jsem cimprlich,“ usmál jsem se. „Takže, můžeme to zapít?“

„Můžeme!“ přitakali oba.

Vyndal jsem z baťůžku láhev koňaku. Pepča honem přinesla skleničky, tři.

Pepík se honem hlásil. „Já nic?“

„No, tak výjimečně,“ prohlásila mamka a přidala další sklenku.

Nalil jsem Baron Otard Cognac. Za chvilku se místností rozprostřela jeho vůně.

„Na naši úspěšnou spolupráci a soužití!“ zvedl jsem skleničku a mírně s ní zakroužil, vůně se linula a dráždila čichové receptory.

„Nádherně to voní, cítím z něj vůni sušených švestek,“ podotkl Pepa.

Pepík se také ohlásil:

„Já cítím med.“

„Já fialky!“ nedala se Pepča.

„Tak si pochutnejme!“ Usrkl jsem si. „Všichni máte pravdu, všechny tyto vůně jsou pro tuto značku charakteristické, je to jedna z nejstarších značek.“

Usrkávali jsme koňak a dobře se bavili, oni se mne vyptávali na rodinu a proč jsem v Praze a další a další otázky.

Když si Pepík odskočil, Pepča si ke mně poposedla a zeptala se:

„Vy dva s Pepíkem, máte spolu něco?“

„Myslíš jako sex?“

Zapýřila se. Já se usmál.

„Ne, nic takového, Pepík je takový mazel, někdy je jak přísavník tříprstý. Mám ho rád, je jako můj mladší bráška. Já mám na intimnosti přítele v Paříži. Příští víkend jedu za ním.“

Vrátil se Pepík.

„Pepíku, nevezmeme do Paříže rodiče s sebou?“

Pepík se netvářil moc nadšeně.

„Neboj, oni budou mít svůj program.“

Pepča se dívala s otevřenou pusou. Chtěla něco namítat, ale jen něco mumlavě koktala.

„Francouzsky asi nemluvíte, ale anglicky?“ otázal jsem se s pohledem na Pepu.

„No, sice jsem už dlouho nespeakoval, ale nemám problém a Pepča také mluví dost dobře.“

„Výborně, v Paříži se domluvíte v pohodě i anglicky. Tak co, pojedete s námi, ve čtvrtek odpoledne?“

„Já nemám co na sebe!“ zvolala Pepča.

„No, tak to je důvod jet na nákupy do Paříže,“ uculil jsem se. „Dostaneš tu nejelegantnější průvodkyni na nákupy. Bude ti všechno platit, nemusíš se bát! Mohu si zavolat?“

Pepa přikývl a ukázal na telefon.

Nejdříve jsem zabukoval v aerolinkách letenky, na čtvrtek odpoledne nebyl problém. Pak jsem zavolal domů Lombardům, zvedla to Christine.

„Ahoj, Christine, ve čtvrtek v šest večer přiletím a přivedu návštěvu.“

Christine se nadšeně vyptávala, kdo to bude a kolik nás bude, aby se mohla připravit a nechat připravit pokoje.

„Děkuji ti, Christine, jsem u vás moc rád, je mi s vámi moc dobře.“

Rozloučili jsme se.

„Tak, letenky máme a ubytování je také zajištěno.“

„To jsi objednal hotel? Mluvíš perfektně francouzsky,“ ptala se Pepča.

„Ještě se musím hodně zdokonalit ve francouzštině, za dva měsíce jdu na pohovor na univerzitu, bude to dvouleté průpravné studium francouzštiny a angličtiny. Bydlet budeme u přátel.“

„To musí mít velký dům, když nás všechny ubytují,“ starala se Pepča.

„Ano, mají velký a moc hezký dům, pro hosty mají celé jedno patro, teď si ani nevzpomínám, zda čtyři, nebo šest ložnic s příslušenstvím. A navíc i lázeň jacuzzi. Já mám u nich své vlastní apartmá, teď v něm pobývá i můj přítel.“

„Jak to, že ti to všechno tak poskytují?“

„Jsme přátelé, chceme si být nablízku, je nám spolu dobře. Nemám problém jít bydlet na hotel nebo si koupit vlastní dům v Paříži, ale stejně bych chodil k nim. Jsou jako má rodina, jako mí rodiče.“

„Něco bychom jim měli vzít, ale co?“ zase se starala Pepča.

„Dobře, kup šest krabiček lázeňských oplatek, ale ty tenké, ne řezy. Každý přes celnici si vezme krabičku, snad to celníci nezabaví. Kup také kazetu s Becherovkou s těmi kalíšky. Já se zastavím v Crystalexu a koupím nějaké sklo, to má Christine ráda.“

„Přespíš u Pepíka?“

„Jestli mne nechá,“ smál jsem se. „Teta odjela za vnoučaty už v pátek ráno, tak bych se doma sám bál.“

Pepík se na mne v posteli hned vrhl a políbil na tvář.

„Co blbneš?“

„Ty jsi tak hodný, že bereš i naše.“

„Měl jsem dojem, že ti to vadí.“

„V první chvíli mi to tak trochu vadilo, ale když budeme u těch přátel, tak to bude jiné než na hotelu pod dozorem.“

„Ty chceš dělat něco, co by tvým rodičům dělalo starost?“ uchechtl jsem se.

Pepík se zarděl.

„Vždyť mi za chvíli bude osmnáct a ještě jsem panic. Kdybys nebyl tak zaláskovaný, tak bychom…“

„Pepíku, nezlob, to si nech pro toho pravého!“

„Jo, ale do kdy mám čekat?“

„Snad nechceš, abych ti dělal dohazovače?“

Rozesmál se.

„To není špatný nápad.“

„Nezlob a už spi!“

Stejně jako prvně se ke mně přitulil, objal a položil hlavu na prsa. Políbil jsem ho do vlasů.

Ráno nás probrala vůně palačinek a kakaa. Vstával jsem s pořádným stojákem mezi nohama. Pepík se smál jak pominutý.

„Kdybys nebyl tak skoupý, mohl bych ti s tím pomoct.“

„Já skoupý nebudu a naflákám ti na zadek!“

Uculil se a vystrčil na mne nahý zadek. Plácl jsem mu jednu, až to hezky plesklo.

„Jau, jau!“ zdrhal do koupelny.

Odpoledne po návratu domů jsem zavolal svému ministrovi domů.

„Musím s vámi neprodleně osobně mluvit, je to hodně důležité.“

„Dobře, budu stejně za hodinu muset se psem do parku, tak přijď.“

Stihl jsem to tak tak, bydlí na sídlišti až na okraji Prahy. Řekl jsem mu své podezření o náměstku Milanovi, ale také, že není vyloučeno, že je v tom i ministr. Zadumaně se koukal do země, jako by tam něco ztratil.

„Ministr je sice z naší koalice, ale neznám ho moc dobře, budu to muset řešit přes premiéra, ten je z naší strany, tak ať rozhodne on. Ví o tom ještě někdo?“

„Ano, ví to Jacques, protože Milan v projektu z Francie zastupuje českou stranu. On vysledoval podezřelé platby…“ Bože, já lhal! Nemohl jsem mu říct, že je to jen moje podezření, nemohl jsem vyloučit, že i můj ministr v tom má prsty.

Bohužel moje nadšení pro třídního učitele a ministra za dva roky dostalo smrtelnou ránu, když jsem se dozvěděl o jeho nekalých aktivitách. Poté, co vláda podala demisi, se již do školy nevrátil a začal se věnovat lobbingu. Byl obviněn z několika pokusů o podplácení a dalších podobných nelegálních aktivit při lobbování o dodávky kolejových vozidel na Slovensku. No jo, peníze křiví charakter.

***

V pondělí o velké přestávce jsem zahlédl Honzíka, jak se vesele baví s Jankem a oba si toužebně hledí do očí.

„Co tady kujete, vy hrdličky?“

Oba zrudli.

„Povídali jsme si o Paříži,“ řekl Janek.

„Slíbil ti Honza narozeninový dort?“ Narážka byla na naše blbnutí v apartmá se šlehačkou a ovocem.

Honza se potutelně usmál.

„Já mám narozeniny až v létě,“ ohradil se Janek.

„Ale dort ti stejně můžeme udělat,“ Honza do mne šťouchl.

„A co je to za dort?“ vyzvídal Janek.

Popisoval jsem mu, jak si ze mne udělali dort o mých osmnáctinách.

„To bych také bral! Vy jste tam asi pořádně dováděli.“

Spiklenecky jsme se s Honzou pousmáli.

Po výuce jsem se zastavil u Vládi.

„Hádej, kolik jsme dnes vyplatili podílů, ani se nenamáhej, ten milion nám nestačil, zítra přijdou další a i ti, na které se dnes nedostalo.“

„Výborně, tak kolik odhaduješ, že budete na zítra potřebovat?“

„Asi tři.“

Vyvalil jsem oči. „To bude více než třetina podílů.“

„Ano,“ přitakal Vláďa. „Přišli i ti, které jsme nekontaktovali, a nadávali nám za to. Oni se většinou všichni znají, tak si to mezi sebou řekli a většina se bojí, že nám dojdou peníze a na ně nezbude. – Byl tady ráno Pepa, tak jsme zajeli na truhlárnu, zatím budou demontovat stroje.“

„Dobře, ty s Pepou objedete Prahu a okolí. Budete hledat místo nebo prostory pro stavební divizi, kapacita odhadem cca sto dělníků. Také potřebujeme někam přestěhovat ty stroje, takže by se hodil nějaký statek, nebo tak něco.“

„Tady máš seznam pražských provozoven a ostatních objektů.“

„Jaké ostatní objekty?“

„To jsou takové pomníčky minulosti.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Například tady,“ ukázal prstem na mapě Prahy kousek od Hradu. „Je to pohřebiště nevyužitého zařízení. Lázeňské vany, škopky, holičská křesla a další harampádí. Kdysi to byl zájezdní hostinec, dostali jsme ho ještě s jedním palácem trochu níže od státu jako reparaci v šedesátých letech za provozovny, které utopili v přehradách.“

„Palác? Co v něm je?“

„Ani se neptej! Svinstvo! Palác patřil HPS – Hlavní politické správě. Měli tady skladiště, oddělení agitace a propagandy, všechno tam ještě je. Každý se bál to vyhodit, aby náhodou tím nepodráždil komunisty, pokud bychom to vyvezli na skládku.“

„Tak to chci vidět! Jedem tam. Vezmi klíče i od toho hostince.“

Jeli jsme nejdříve do paláce, ten byl první po cestě. Děs a hrůza, ani jsme se dovnitř daleko nedostali, všude bylo plno prken, trámků, transparentů, velkých vlajek na žerdích, hromady propagačních letáků, brožur, sebraných spisů potentátu a další svinstvo, jak řekl Vláďa. Vedle vrat byly kanceláře, tři celkem velké místnosti, k tomu kuchyňka a vzadu komůrka s regály plnými poprsí potentátu. Ve skříních v kancelářích byly šanony plné záznamů o pořádaných akcích. Kdo to organizoval, kdo odpovídal za propagaci, kdo maloval, atd. Seznamy všeho použitého materiálu až po špendlíky. Účetní doklady, docházky. Nic zajímavého, snad jen seznam umělců, kteří vytvářeli propagační umělecká díla.

„Tady bude práce jako na Svatovítské katedrále.“

Dojeli jsme k druhému „pohřebišti“. Dům to byl nádherný, krásný gotický štít, to se vidí málokdy. Trochu poškozená fasáda s freskami loveckých námětů. Byl jsem nadšen.

„To je skvost!“ jásal jsem.

Velké obloukovité okno v přízemí bylo zabedněné masivními okenicemi. Podobně byl zajištěn i vstup do domu, masivními vraty s dveřmi. Vláďa otevřel dveře a zavanul nás zápach plísní. Byl to velký prostor, prostředkem stály masivní pískovcové sloupy podepírající dvě valené klenby, mezi sloupy tyto klenby křížily precizně opracované reliéfní oblouky. Byl to architektonický skvost s románskými znaky. To musí být jedna z nejstarších budov v Praze. Když jsem se pokochal architekturou, zahlédl jsem to skutečné pohřebiště. Byly tam ale hotové poklady, stará americká holičská křesla, dovezená asi těmi, co odjeli v období první republiky za prací do Ameriky. Nádherné měděné vany všech tvarů a velikostí, masivní litinové, stojící na lvích tlapách. Dřevěné škopky a vany asi vlivem vlhkosti vzaly za své.

„Jak se dostaneme do patra?“

„Musíme ven.“

Vedle vrat byly kousek dál další dveře, ty jakoby k domu nepatřily, byly ocelové, ale natřené světle hnědou barvou, aby imitovaly dřevo. Za dveřmi byl nevelký vstupní prostor asi dva krát dva metry, pak stoupalo kamenné schodiště do patra.

„Tady jsem ještě nebyl,“ přiznal se Vláďa. „Sám jsem na to zvědav.“

Po otevření dveří do patra jsme viděli asi metr širokou chodbu probíhající celým domem, po obou stranách bylo šest dveří, proti vstupu byly ještě jedny. Za nimi jsme objevili lázeň, velká pec s měděným kotlem na ohřev vody. Obří dřevěná oválná káď sloužící jako dnes vana, škopky a džbery. Za dalšími dveřmi byly hostinské pokoje, buď byly postele po stranách, nebo jedna široká manželská postel, nevelký stůl, dvě židle. Pod oknem truhla s polštáři. Za dveřmi v koutě byly věšáky, nebo spíš věšáková stěna, protože kout byl obložen dřevem, v druhém stálá malá litinová kamna. Vedle byl toaletní stolek s porcelánovým umyvadlem a velkým džbánem na vodu. Na zdi zrcadlo. Všechny ostatní pokoje byly zařízené podobně.

Připadal jsem si, jako bych se vrátil o nejméně sto let do minulosti. Jak to, že to vše zůstalo netknuté? Kde se zdržoval personál? Asi byli dole, ale tam se podíváme, až se to vyklidí.

„Jak se dostaneme na půdu?“

„V lázni byly nějaké dveře.“

Vrátili jsme se do lázně a skutečně tam byly dveře ven na pavlač krytou přesahem střechy, hned u dveří byly dřevěné schody do podkroví. Tak tady byli sloužící. Vedle komínu byly někde dřevěné rámy velikosti postele a v nich strožoky neboli slamníky, někde jen samotné slamníky. Jeden starý rozviklaný stoleček a pár starých židlí. Uprostřed dvě jednoduché lavičky, kus prkna s nohami.

„Který je Nerudův?“ zasmál jsem se. Podíval jsem se na krytinu střechy, na několika místech to trochu prosvítalo, ale nebylo to nic hrozného. Krytina byla prejzová, pár korýtek a kůrek asi sklouzlo. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění.

„Tak tohle musíme udělat jako první! Byl by to hřích, nechat něco takového chátrat déle. Jakou to má ochranu?“

Vláďovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval.

„Žádný z našich objektů nemá památkovou ochranu. Jenom obecnou z titulu umístění v památkové zóně, zachování pohledové části z veřejného prostranství.“

„Myslím, že tento hostinec patřil vedle klášteru, ty mívaly poblíž hostince pro světské hosty, aby jim nenarušovali klauzuru. Chybí mi i bydlení pro rodinu hostinského.“

Po návratu na družstvo mne zajímalo vše, co mají k těmto objektům. Podíl na hostinec již byl vyplacen, takže si jej nikdo už nemůže nárokovat, podíl jsem vlastnil já.

„Ten hostinec vydáme a podíl o to ponížíme.“ Ubude mi patnáct hlasů.

„Vidíš, Vláďo, takto vlastně mohu vyvést nemovitosti z družstva, vrácením věcného vkladu.“

„Ano, to je také jedna možnost.“

„Zjisti i ten palác a kontaktuj podílníky. Také mi připravte vše, co je v archivu na ty dva objekty. Jo, také tu truhlárnu. Na ty objížďky si vezměte foťák a vše zajímavé mi nafoťte. Zjistěte vlastníky, poptejte se místních. A vůbec, jsi holič, tak bys měl vědět nejlépe, jak na lidi. Teď jsem si vzpomněl, jak mne stříhával strejda, když jsem byl malý kluk, měl ten mechanický strojek, jak se mačká prsty, vždy mi jím vyškubal polovinu vlasů. Já ho nenáviděl a ten strojek bych mu nejraději roztřískal.“ Rozesmáli jsme se.

***

Na letišti nás čekal Éric, uvítal mne a Honzíka, kterého znal, s ostatními jsem ho seznámil. Kluci si nasedli do Éricova sporťáčku a já s Pepou a Pepčou jsme si nasedli do Jacquesovy limuzíny. Pepča se pohodlně usadila a uculovala se, užívala si luxusu.

Přivítala nás Christine, elegantní, ale střízlivě upravená, nikdy jsem ji neviděl oblečenou extravagantně, prostě měla vkus. Políbil jsem ji. Za ní stál Jacques.

„Christine, Jacquesi, dovolte, abych vám představil své přátele. Joséphine,“ ukázal jsem na Pepču. „Joseph a jejich syn, také Joseph.“ Podali si ruce a Christine se pobaveně zasmála nad stejnými jmény. Objala Pepču a políbily se na tváře.

Představil jsem jim ještě Honzíka a Janka.

„Pro změnu, ti dva jsou oba Johanové, česky Jan,“ poznamenal jsem ke Christine. Zase se pobaveně uculila.

Doprovodila nás do patra a uvedla do pokojů. Kluci dostali apartmá, kde byly dvě velké postele. Honem jsem se řítil do svého apartmá nedočkavě zlíbat Andrého, jaké bylo mé překvapení, když jsem ho tam nenašel. Bylo mi divné, že nás nevítal. Asi na mne někde vybafne, ale nic. Honem jsem se osprchoval a převlékl. Pospíchal jsem za Éricem.

„Kde je André?“

Éric se na mne smutně podíval.

„Ještě nepřišel, ráno odešel, že jde vyklízet skladiště.“

„Nečekejte na mne s večeří, jdu se tam za ním podívat.“

Rozeběhl jsem se podél Seiny ke skladu. Byl jsem tam za deset minut. V ateliéru byla tma, vyšel jsem do patra ke klukům. Zaklepal jsem. Otevřel mi Bernard.

„Simonééé!“ zařval a skočil mi kolem krku.

„Salut, Bernarde! Je tady André?“

Měl jsem neblahé tušení. Smutně se na mne podíval.

„André šel s Ričim ven, to je ten kluk z ulice. Už týden spolu spí ve vedlejším bytě.“

„Díky, Bernarde, nikomu neříkej, že jsem tady byl, ani klukům v pokoji. Zítra přijedu za tebou.“

Smutný a zklamán jsem se vracel k Lombardům. Večeře už byla v plném proudu, omluvil jsem se a přisedl k Éricovi.

„Proč jsi mi neřekl pravdu? Jak odsud mohl ráno odejít, když už je týden ve skladu?“

„Ale on tu byl, nasnídal se a šel, asi si sem pro něco zaskočil, večer jsem ho neviděl.“

„Nechme toho, zklamal jsi mne!“

Měl jsem náladu pod psa. Jacques se s Pepou dobře bavili, stejně tak i Christine s Pepčou. Musel jsem se tvářit, že se nic nestalo, ale moc se mi to nedařilo a nebylo mi do řeči. Když se mne kluci ptali, co se stalo, proč jsem tak rozmrzelý, tak jsem se vymluvil, že jsem se moc nevyspal. Honzík mne znal a nevěřil. Vždyť to byl můj utěšovatel. Přisedl si ke mně.

„André, zlobí?“

Jen jsem souhlasně přivřel oči a skoro se rozbrečel.

Dnešní večeře byla pro mne kalvárií. Když jsem se konečně dostal do postele a započala moje klasická terapie, vyřvat se do polštáře, někdo zaklepal. Nepozval jsem ho, nereagoval jsem, nechtěl jsem nikoho. Dveře se otevřely a stál tam můj utěšovatel Honzík. Lehl si ke mně a objal mne. Nic neříkal, jen tak jsme spolu leželi, já v jeho objetí a tekly mi slzy. Nevzlykal jsem, Honzíkova přítomnost a hlazení po zádech, tak jak mi to dělal vždycky, když jsem to potřeboval, mne uklidnilo.

„Díky, Honzíku! Vrať se k Jankovi, ať na tebe dlouho nečeká!“

Políbil mne do vlasů a popřál dobrou noc. Vrátil se k Jankovi.

Už jsem zrovna zabral, byl jsem v příjemném skorospánku, když zase někdo vešel, nereagoval jsem. Chtěl jsem spát. Ulehl si vedle mne a já cítil nakyslý pach vína. Nesnášel jsem to. Byl to André. Pohladil mne po zádech, instinktivně jsem se otřásl a zatáhl deku na záda. Políbil mne na zátylek, jako by na mne sáhla smrt. Nemohl jsem tomu uvěřit, že vydržel beze mne jen týden. Zajel mi rukou pod deku a hladil mi zadek. Měl jsem chuť si ulevit, ale vydržel jsem, dělal jsem mrtvého brouka. Trochu jsem se zavrtěl a André ruku odtáhl. Pak už mne neobtěžoval. Přerval mé usínání a já už nemohl zabrat, chtěl jsem si dát skleničku koňaku, ten mi většinou pomohl usnout.

Když jsem slyšel Andrého klidné a pravidelné oddechování, vstal jsem a šel do pokoje dát si skleničku. Nalil jsem si koňak a posadil se na pohovku. Na něco jsem sedl, byla to Andrého peněženka a koukal z ní lístek. Rozevřel jsem ji, neměl tam žádné peníze, jen průkaz, řidičák a ten lístek. Vyplněný tiskopis. Vyndal jsem ho a podíval se, co to je. Byl to lístek ze zastavárny. Zákazník: Richard, zlatý řetízek, patnáct gramů. Přívěšek kulatý, průměr třicet mm, vsazený červený kámen ve tvaru srdce. Půjčeno tisíc FRF. Úrok deset procent. Termín vyplacení – zítra.

Dopil jsem koňak, peněženku jsem položil na místo, kde jsem ji našel. Lístek jsem si vzal. Nechtěl jsem se vracet do postele k Andrému. Měl jsem příšerný vztek, musím se ovládnout. Dal jsem si ještě jeden koňak a šel si lehnout k Andrému. Kupodivu jsem brzo usnul a ráno se brzo vzbudil. Vyklouzl jsem do koupelny dát si sprchu. Jen co jsem vyšel, z koupelny přišel André. S úsměvem mi šel naproti.

„Mon amour!“ rozevřel náruč a chtěl mne políbit, napřáhl jsem ruku a zapřel ji o jeho prsa. Tvářil jsem se netečně.

„Táhne to z tebe jako ze sudu, smrdíš.“

„Promiň! Asi jsem toho vypil trochu víc,“ usmál se.

„Jsi plnoletý, svéprávný, tak si můžeš dělat, co uznáš za vhodné.“

„Nezlob se, prosím!“

„Já se nezlobím!“

„Tak já se jdu dát do pořádku.“

Trhl jsem rameny na znamení, že je mi to jedno.

Pomalu jsem se oblékal, potřeboval jsem dnes zajít k notáři podepsat smlouvy a také stihnout vyplatit srdce. André vyšel z koupelny, zrovna když jsem si natahoval kalhoty. Díval se na mého napruženého ptáka v boxerkách. Zapnul jsem si kalhoty a on ke mně přistoupil a znovu mne chtěl políbit.

„Nedotýkej se mě, prosím! Tvůj přítel si určitě dělá starost, kde jsi celou noc. Měl by ses ještě dnes odstěhovat a vrátit kartu od domu.“

Bez emocí, bez výčitek, bez otázek jsem k němu napřáhl ruku s otevřenou dlaní.

„Tu kartu!“

Vytáhl z kapsy kabátu, který večer hodil přes křeslo, kartu a položil mi ji do dlaně.

„Děkuji!“

Oblékl jsem se, vzal si kabát do ruky a odešel.

***

Od toho rána jsme se neviděli třicet let. Až jednoho dne náhoda chtěla, abychom se potkali. O tom ale až za třicet let!