Venkovský příběh – 53. Znovuoživení

Stárli jsme. Uplynulo pár let, kdy Robin částečně předal firmu Liborovi, a ten nám dělal jenom radost, jeho vize, kam dál firmu posunout, vyšla. Už nešlo jen o dětské prolejzačky, ale začali vyrábět i dětský nábytek, kterému nechyběla hravost a veselost. To se setkalo s ohromným úspěchem. Bohužel pro Libora to znamenalo spíše firmu kočírovat, než se věnovat řemeslu, ale i na to si našel sem tam čas.

Poučil se však z nás dvou, kdy intenzivní věnování se firmě málem stálo mě a Robina vztah. Obklopil se dalšími šikovnými lidmi, a tak se mohl věnovat i sobě, tedy spíše Danče, se kterou to nabralo opravdu vážný směr. Tehdy jednoho dne Libor přišel s Dančou ruku v ruce a spustil na nás:

„Tátové, my jsme se s váma chtěli poradit, hlavně asi s Robinem. My se chceme s Dančou sestěhovat a napadlo mě, jestli by šel k tomu využít dům po babičce s dědou ve Vojkově. Že byste ty nájemce ukončili a pak tam budeme my.“

„No Libčo, proč ne, vlastně jsme s tím tak trochu počítali, že tam jednou půjdeš ty nebo Filip, ale ten barák je v hrozným stavu, potřebuje komplet rekonstrukci.“

„Právě, já jsem si myslel, že bych na to mohl použít ty peníze, co jsem dostal po rodičích, já vím, že to jsou moje peníze, ale nikdy jsem na ně nešáhnul, a tak si myslím, že teď přišel jejich čas. Ale i tak jsem to chtěl probrat s váma, jestli byste s tím neměli problém.“

Robin se rozzářil:

„To fakt neměli, to je jasný a samozřejmě vám s tím pomůžu, není třeba všechno dávat firmě. Truhlařina ta je jasná, ale určitě se podívám i na elektriku.“

Od té chvíle s těma dvěma nebyla řeč, pořád leželi v plánech, domlouvali, co odstraní úplně, co půjde opravit, všechny možné detaily a harmonogram. Když se odstěhovali nájemníci, šli jsme to do Vojkova pořádně prozkoumat. Bylo jasné, že na domě necháme všichni ruce, ale Robin byl jak u vytržení:

„Podívej, tohle byl můj dětskej pokoj, tohle byl pokoj tvojí mámy, pozdějc i táty, tady je ložnice dědy s babičkou.“

„Já vím, sám jsem překvapenej, že si to docela pamatuju, právě jsem přemejšlel, že bychom si udělali ložnici právě po našich,“ zamyslel se Libor.

„Libčo, je to úplně na tobě, ten barák je teď tvůj, já ti do toho nebudu kecat, na mě vůbec neber ohledy, jak bych si to já představoval nebo ne.“

Libor se tak s Robinem pustili do velké rekonstrukce a byli jak jedna duše. Z Libora už dávno nebyl ten samorost co dříve, ten se naopak stal z Fildy. Filda byl pořád sám, bylo nám ho líto, pořád jsme nechápali, proč má takový problém si někoho najít. Byl to moc hezký kluk, vysportovaný, špinavý blond s modrýma očima, navíc hodný, sem tam trochu hysterický, ale to spíše když měl nějaký zápas. Jednou nám to nedalo a zeptali jsme se ho, Filda jen pokrčil rameny:

„Prostě se mi nedaří najít nikoho, kdo by mi vyhovoval, buď to jsou socky, pochybný existence, jde jim jenom o sex a chtěj mít co nejvíc zářezů. Ale nebojte, jestli máte strach, že tím nějak trpím, tak vůbec. Asi jsem smířenej, že zůstanu sám, nebo mi je to jedno, nevím, ale co vím určitě, že nechci mít někoho jenom proto, abych někoho měl, na to prostě kašlu.“

Pokývl jsem:

„Tak to víš, že máme strach, nikoho nemít je fakt na prd, ale jak tě tak poslouchám, tak jsi v pohodě a máš pravdu, kdybys tlačil na pilu, to bys byl opravdu nešťastnej.“

„To víš, takovou kliku, jako jste měli vy dva, to já mít nebudu, ale tak co, mám vás, bráchu, kámoše, takže nudou fakt netrpím.“

Já s Robinem jsme v tom mezidobí stárli spokojeně bok po boku. Jak jsme měli více času pro sebe, rozlila se v našich tělech naprostá spokojenost. Mohli jsme si dovolit vypadnout na vícedenní výlet do nějakého penzionu, někam za hranice nebo prostě relaxovat doma na zahradě. Stali se z nás klidní partneři, občas jsme si zařádili, i když intenzita těchto hrátek už opravdu řídla. Ale to nám nevadilo, stačilo nám obejmout se, koukat na nějaký film nebo vyrazit jen tak do přírody. Měli jsme radost z těch našich dvou synáčků, a to nám tak nějak stačilo.

Co ale bylo beze změny, byla naše parta, Dominikovy děti také dospěly, divil se, kde se to v nich vzalo. Domča ani Agáta nebyli moc pro vesnický život a oba vystudovali vysokou a zmizeli do Prahy. Dominik se tomu smál:

„To mě poser, tak podívej se na mě a na Monču, žádný raketový inženýři fakt nejsme a ani naši rodiče ne, a jeden dá strojárnu a druhá medinu, to by mě fakt zajímalo, po kom to mají.“

Pucek už byl dědkem, Anička si nabrnkla frajera z Budějek, kam se odstěhovala, a taky Záboří opustila. Toho si dobíral hlavně Kaká:

„Nooo Pucku, první dědek mezi náma, máš už důchodky? Jezdíš krmit holuby do Písku?“

„Ty jsi takovej kokot, viď, Kaká, závidíš, co? Malej Hubert je skvělej a po kom se asi jmenuje?“ pozdvihl obočí Pucek.

Pořád jsme se pátky scházeli na pivu u Šichty, moc se tam toho nezměnilo, sice i zde proběhla menší rekonstrukce, ale bylo tam více artefaktů z doby, kdy jsme tam chodili ještě na limonádu. Jednoho pátečního večera jsme se tam opět sešli, abychom probrali novinky za poslední týden, když se ve dveřích objevila Šárka s Petrou. Holky si dost rozuměly, a tak tam občas chodily na víno i s ostatními a měly tak babský stůl. Tentokrát si to hasily přímo ke Kaká:

„Prosím tě, co nám chceš, že nás taháš sem, to nám to nemůžeš říct doma?“

Kaká na ně zaraženou koukal:

„Coo? Eeee, vo čem to mluvíte?“

Holky se na sebe nevěřícně podívaly:

„Tak si děláš srandu? Chtěl jsi nám něco říct.“

„Jáááá? Já vám vůbec nic nechtěl, nebo jste si přišly pro nějakej kompliment? No dobře, sluší vám to.“

Petra to nevydržela, vytáhla telefon a ukázala mu zprávu od Kaká: Prosím tě, přijďte dneska s Šárkou na osmou do hospody, potřebuju vám něco důležitýho říct. A ta samá zpráva přišla Šárce.

„No prosím tě, to já nepsal. No přece nejsem blbej, zase na Alzheimera mám ještě čas.“

Přesto mu to nedalo a podíval se do telefonu a zjistil, že zprávy skutečně odešly z jeho telefonu.

Zarazil se:

„Hele no to mě poser, fakt že jo, alééé já o tom fakt nevim,“ škrábal se Kaká na šošolce.

„Ty vole, Kaká, ty máš fakt Alzheimera, vzpamatuj se,“ šil do něj Pucek.

V tu chvíli se ve dveřích zjevil Libor s Dančou. Libor s menší kyticí a Danča se usmívala:

„To se nám to pěkně povedlo.“

Nakonec totiž vyplynulo, že Danča znala přístupový PIN tátova telefonu a zprávy odeslala ona, jelikož potřebovala Kaká, Petru i Šárku, aby byli v jednu chvíli na jednom místě a abych tam byl i já s Robinem, což byla jasná volba právě na Šichtu.

Libor přistoupil k Petě a Kaká:

„Milej strejdo Kaká, milá teto Peťo, v tento slavnostní pátek, kdy se opět scházíte na pivu, bychom vám tady s Dančou chtěli říct, že to spolu pořád myslíme vážně, a tímto bych vás chtěl požádat, zda mi ji dáte bez uzardění, nebo mě tady strejda bude chtít zabít?“

Petě vyhrkly slzy a Kaká s Šárkou se dali do smíchu:

„Vy pacholci, já myslel, že už vopravdu začínám bejt dementní. Libore, já sice kdysi říkal, že jakmile mi na holky někdo sáhne, tak s ním vyběhnu, ale ty jsi hodně velká výjimka, tak jestli ji chceš, já říkám ano, ale zvedám prst, jestli se s tebou nebude mít dobře, tak to uvidíš,“ reagoval Kaká a objal Libora, aby ho přivítal do rodiny, a pak objal i Danču.

Peťa jen dodala:

„No teda to je překvapení, no zase takový ne. A Libčo, jestli chceš moje svolení, tak tady ho máš,“ a vlepila mu velkou pusu.

„Se ti nějak zapalujou lejtka,“ smál se Kaká.

„Co se divíš, kdy zase budu mít příležitost dostat pusu od takovýho mlaďase?“

Danča se podívala směrem k nám:

„O ruku ženicha se asi nežádá, co?“

Pousmál jsem se:

„Ne, nežádá, ale že vám to trvalo, už bylo načase.“ A přivítal jsem s Robinem Danču i do naší rodiny.

„Právě, že už pomalu je načase,“ okomentoval to Libor.

Danča Libora šťouchla do žeber. Toho si všiml Dominik:

„Počkat, počkat, mládeži, to zní nějak dvojsmyslně.“

„No právě, že to je docela dvojsmyslný,“ kroutil se Libor.

„Počkat, jakože ze mě uděláte dědka?“ zarazil se Kaká.

„Je to tak, tati,“ špitla Danča.

„A hned dvojnásobnýho,“ doplnil Libor.

Celé osazenstvo se dalo do hlasitého smíchu, který opět ukončil Kaká:

„No tak to je gól, koukám tradice pokračuje, kdo by taky jinej měl mít dvojčata než můj potomek,“ holedbal se.

„Nooo počkat, počkat, zase se nevychloubej, tohle je spíše práce našeho Libora,“ bránil se Robin.

„To možná, ale bez pořádnýho genofondu by se to neobešlo,“ zahákl se o naše ramena. „Ty vole, tak to jsme to dopracovali tak, jak jsem předpovídal. Vy volové! My fakt budeme rodina.“

Dominik se pousmál:

„Tak to vám, chlapi, fakt gratuluju, to je teda výhra.“

„Dome, neser a běž vobjednat panáky! Děti moje, já mám takovou radost, takovou jsem neměl od tý doby, co se mi narodily ty moje dvě cácory. Jo a ještě když jsem potkal Šárku, samozřejmě. No a co vy dva?“ Podíval se na nás. „Vy jen čumíte a nic neříkáte.“

„A copak nás pustíš ke slovu?!“ zareagoval jsem. „No co na to říct, Libčo, Dančo, my asi neumíme skákat tak jako tady Kaká, ale vnitřní radost máme ještě větší než tenhle pošuk. Tak z nás nakonec budou dědci, tak to by jeden fakt nevymyslel.“

Co se dělo dál, si asi pozorný čtenář dokáže domyslet, pravdou je, že kromě našich mladých jsme šli spát až nad ránem.

Druhý den mi nebylo vůbec dobře, nejen že se na tom podepsalo množství alkoholu, který jsem předchozí večer do sebe dostal, ale taky mi to rozhodilo tlak, který jsem už měl nějakou dobu zhoršený. Robin mi to trochu vyčetl:

„Fildo, na tohle si musíš dávat pozor, měl bys vědět, kdy toho máš nechat.“

„Prosím tě, Robe, to je jako bych ti já měl říkat, že už nemáš tahat těžký věci, pak nemáš mít ty bolesti. A vůbec, přece jsme si slíbili, že tohle nebudeme řešit, aby se z nás pak nestali důchodci, co řešej jenom nemoci.“

„Já vím, tak mám o tebe starost, ale včera byl důvod, co?“

„To mi povídej, to je prostě skvělý, snad to Filda nebude brát blbě, jakože nikoho nemá a brácha se mu žení.“

„Hmmm, hele toho bych se nebál, jak jsme s ním tuhle mluvili, myslím, že to bere v pohodě a myslím, že sám tušil, že se Libor bude brzo ženit.“

Z Fildy nakonec vypadlo, že už to nějakou dobu ví a čekal jen na to, až nám to Libor řekne, a pochlubil se také, že ho brácha chce jako svědka. Moje obavy se tak ukázaly jako liché. Svatba se konala trochu narychlo, ještě před porodem, a samotná svatba nám přinesla další milé překvapení. A to ve chvíli, kdy se Filda zeptal Libora, jestli si může vzít, na jeho svatbu, nějaký doprovod.

„Brácha, ty máš chlapa?! Chápu to správně?“

„Jo, chápeš to správně, ale tak jsem si říkal, že bych vám ho rád představil ještě před svatbou, aby tam nebyl úplně cizí, já řeknu našim, jestli by udělali nějakej oběd nebo něco.“

„No konečně, brácha, že ses pochlapil, tak dělej, ukaž fotky, kdo to je, co dělá, jak se jmenuje, odkud je, jak jste se poznali? Prostě všechno…“

A tak nám jednu sobotu přivedl Filda domů Vítka. Hubeného, skoro dva metry vysokého černovlasého třicátníka, trochu vyjukaného, jelikož nevěděl, co od nás čekat a jak se před námi chovat. Na rozdíl od Fildy to nebyl žádný sportovec, působil intelektuálním dojmem a přišel nám k Fildovi jako naprostý protipól. Ale jakmile se u nás rozkoukal, bylo vidět, že se oba mají dost rádi. Vítek se ukázal jako docela vtipný kluk, kdy uměl na různá témata reagovat vtipným komentářem, který nás dost pobavil. Vítek nám prostě sedl a my měli hlavně radost, že i Filda má konečně svoji drahou polovičku, která dává Fildovi nový smysl života. Samozřejmě byli skoro na začátku, ale člověk za ty roky pozná, že tohle není jen tak někdo, kdo hledá jen chvilkové povyražení.

Ve svatební den se počasí moc nevyvedlo, konec září přinesl sychravé, lehce deštivé počasí, které pozitivní událost toho dne moc neumocňovalo. Naštěstí se vše konalo pod střechou, takže na ty přesuny to nevadilo. Robin pomalu vedl Libora k oltáři a sálala z něj pýcha do všech stran. Zajímavé, již se z něj stal postarší pán, ale mně připadlo, že moc nezestárl. Jasně, věk se na něm již podepsal, ale jak jsme byli celou dobu po svém boku, přišel mi ten proces tak přirozený, že mi ani nepřišlo, že zestárl. Nyní ale jako by se stal znovu mladíkem, ten pocit, že vede syna, aby ho předal jeho vyvolené, mu dodával vzezření, které mu léta ubralo.

Když ho dovedl k oltáři, jen Libora lehce pohladil po zádech se slovy:

„Tak a teď už je všechno jenom na tobě.“

Robin si sedl rozrušený vedle mě, chytl mě za ruku a začal ji drtit, jak mu nervy pracovaly. Ten stisk mi okamžitě spustil proud vzpomínek, když se Libor narodil, jak jsme s ním blbli na hřišti, když byl ještě v kočárku, když šel do školy, a prostě se mi promítaly různé útržky z jeho života. A teď tu máme toho chlapáka, který bude brzy tatínkem a okusí všechno to, co my máme už za sebou. Zesklovatěly mi oči a trochu jsem popotáhl, což neuteklo Robinovi:

„Nech toho, nebo začnu ještě víc, tak tak se držím!“ okřikl mě ve veselém tónu.

Řekli si Ano. Žádné drama nebo překvapení se nekonalo.

Krásně jsme se na svatbě pobavili, nejen s naší partou, ale i s mladší generací od nás ze vsi i pro nás neznámými kamarády, které si Libor s Dančou pozvali. Užívali si sledováním jejich vylomenin. Zatímco my starší už jsme byli takoví vážnější, při zemi, s chybějící spontánností, tihle mladí nám svou energií dobili baterky. Naštěstí nikdo z nás nebyl ten zapšklý, životem zkušený chlap, který by mladým pořád podsouval, že jsou mladí a vědí prd o životě. Během těchto myšlenek se mezi mě a Robina zahákl už trochu připitý Kaká:

„Ty krávo, vy buzny, už vám došlo, že jsme regulérně příbuzný?“

„No Kakáčku, to víš, že to víme, však to je skvělý, nebo ne?“ chytil jsem ho také kolem ramena.

„No jasně, já jsem tak šťastnej, počkejte, až Danča porodí, to budeme spolu chodit ty caparty venčit. Jenom mi to nedá, jsem si v týhle souvislosti vzpomněl, že nějaký věci jsou mezi příbuznýma tabu.“

Začal jsem se smát:

„Ty určitě narážíš na naše hříchy z mládí, co jsme vyváděli ještě s Peťou, viď?“

„Přesně, Fílo, ty už znáš moje myšlenkový pochody dokonale! Vy volové, vždyť my jsme dělali regulérní incest.“

To jsme se s Robinem začali smát ještě víc:

„Ty vole, Kaká, tvoje myšlenkový pochody sice znám, ale stejně mě dokážeš vždycky překvapit. Doufám, že si jenom děláš prdel.“

„Tak jasně, že dělám, teď jsem vás fakt dostal, ale já nevím, prostě jakmile si mladý řekli, že se teda berou, tohle byla jedna z mejch prvních myšlenek,“ drbal se na hlavě Kaká.

„Ty vole, ty seš fakt jantar, radši pojď za Domem a Puckem na panáka, ty inceste jeden.“

Pár týdnů po svatbě Robin udělal to, co mi už naznačil před svatbou. Sešli jsme se u stolu já, Robin, Libor a Filda. Robin dal na stůl dva papíry, komisně se podíval na Libora:

„Libčo, teď ještě jedna věc. Svatební dar jste od nás dostali společně a byl určenej tobě i Danče. Ještě tu mám jeden dar od nás, kterej je jenom pro tebe, i když potažmo i pro Danču.“

A položil lejstro před Libora. Byla to darovací smlouva na zbývající část Robinova podílu ve firmě:

„Když to podepíšeš, tak se stáváš šéfem celý firmy. Já už se kolem toho nalítal dost, vyděláno máme s Fildou, že bychom tady mohli bejt do sto padesáti, a tak si chceme užívat spolu. Myslím, že nebudeš proti, jen je tam klausule, že ze zisku budeš dávat nějaký procento mně a menší procento Fildovi s tím, že až tady s Fílou nebudeme, tak o ten náš podíl navýšíš to, co náleží Fildovi. Vím, že Filda ti s firmou nijak nepomůže, i když do budoucna kdo ví, jen chceme zajistit vás oba, máme vás oba stejně rádi a bylo by nespravedlivý, aby Filda z toho, co se mi v životě podařilo, neměl nic.“

Libor na to koukal:

„A to fakt nechceš alespoň nějaký peníze?“

„No chci, ty, co jsem tam napsal, a jestli myslíš teď něco, tak to fakt nechci, sami teď budete potřebovat peněz dost a co my tady budeme hromadit prachy, na co? Stejně to jednou bude všechno vaše. A moc nerozhazuj, Dominik taky uvažuje, co s jeho podílem do budoucna, on to nemá komu předat, tak to vypadá, že ti ten podíl nabídne, ale neboj, udělá ti dobrou cenu, už jsme se o tom bavili. Takže se asi stejně budeš muset zadlužit, ale neboj, našlápnuto máš skvěle, víš, co chceš, a už teď jsi to dost posunul, fakt o tebe strach nemám.“

„Uf, no to jsou věci, čekal jsem, že ještě pár let počkáš, ale jo, jdu do toho a nebojte, bráchovi stejně už nějaký prachy dávám, přece jenom vybudoval jsi to ty a ne já, takže je fér mu něco dávat. Není to moc, ale tak něco na přilepšenou přece.“

S tímhle se nám kluci vůbec nepochlubili, ale oba jsme se opět dmuli pýchou, jak při sobě oba drží. Trochu narcistně jsme to pokládali za náš společný úspěch, kdy jsme je vychovávali tak, aby fungovali spolu, a neštvali je proti sobě. A nyní jako bychom sklízeli plody naší práce.

A na Vánoce se to stalo. Štědrý den jsme se dohodli, že strávíme jako komplet rodina, takže naši kluci, Kaká holky, Petra i Šárka jsme se sešli u Kaká doma. Chyběl jen Vítek, který večer strávil se svou rodinou a měl přijet až druhý den. Zasedli jsme ke slavnostní večeři, vedli různé řeči, když najednou Danča vykřikla a zděsila se.

„Mami! Já nevím, já asi to…“

Peťa jenom přikývla, načež Libor začal strašně panikařit, naštěstí byl pro všechny případy připravený a nedal si za celý den jedinou skleničku, ale byl víc nervózní než Danča. Peťa to s nervama nevydržela a okřikla Libora:

„Libore, do prdele vzpamatuj se a startuj auto, jedeme! Já pojedu radši s tebou, ty vůbec nevíš, co se s tebou děje!“

Štědrý večer tedy nevyšel tak, jak jsme si všichni představovali, ale Boží hod nám to bohatě vynahradil. Nadělil nám pod stromeček dědečkovství, narodil se krásný páreček. Na jménech se Libor s Dančou dohodli už dávno, nechtěli je pojmenovat po sobě, ale také ani po nikom z nás, aby ti druzí nežárlili. Holčička dostala jméno Eva a chlapeček Vašík. Proč zrovna tahle dvě jména, netřeba vysvětlovat.

Samozřejmě jsme se za maminkou a vnoučátky byli podívat v porodnici, ale když je propustili domů, vyjeli jsme hned do Vojkova, abychom si všeho užili ještě více, pěkně v pohodlí domova. Rodným domem Robina se tak znovu rozezněl tep života, pláč dětí, které se dožadovaly jídla, a rozzářil ho pár, který se rozhodl strávit zbytek života pospolu. Na Robinovi bylo vidět jisté pohnutí z radosti, že dům zase žije, že září novotou a že rodina se usadila zpět. Když jsme byli stranou, pevně mě obejmul:

„Fílo, děkuju, že jsi mi tehdy prodej tohohle baráku rozmluvil.“