Venkovský příběh – 54. Výročí

Uběhlo dalších pár let a náš život byl naprosto poklidný. Přesně takový, jaký jsme si ho na stará kolena vysnili. Vše, co bylo třeba, jsme si na stáří vybudovali tak, aby nás nic nezaskočilo, byli z nás hrdí dědečkové, pyšně jsme vozili kočárek s Evkou a Vašíkem po Vojkově, a když je Libor přivezl k nám do Záboří, tak jsme obvykle jezdili ve třech s Kaká, někdy se k nám přidala Petra nebo Šárka nebo obě. Později, když děti povyrostly, tak jsme je brávali po naší vlasti, chodili s nimi do lesa a učili je poznávat přírodu.

I když Libor s Dančou bydleli ve Vojkově, sami jsme nebyli. Filda zůstal s námi, a co víc, nastěhoval se k nám i jeho Vítek. Můj rodný dům jsme trochu poupravili tak, abychom se navzájem nerušili, ale zároveň abychom se mohli kdykoli navštívit, aniž bychom museli přecházet venkem. Vítek byl prostě ten, na kterého Filda celou dobu čekal, i když už možná ani nedoufal.

Ale i když u nás nebyla vnoučata a Filda s Vítkem si někam vyrazili, ani tak jsme se nenudili. My dva, Dominik, Kaká i Pucek jsme již byli dávno důchodci, sedmdesátka se přetočila a my jsme byli už všichni dědci. Posledním dědkem se stal ten nejstarší, Dominikovy děti si, díky studiu a životu ve městě, daly na čas, ale nakonec i on se dočkal. My na sebe zase měli víc času, jako za mlada, vlastně ještě víc, ale zase už jsme měli všichni rádi svůj klid, a tak jsme se nevídali tak intenzivně, jako když jsme byli kluci. Rádi jsme ale chodili společně drbat do lesa, sedávali s lahváčem u krámku a samozřejmě drželi naše pátky v hospodě, které jsme postupně rozšířili i na středy.

Zdraví nám všem kupodivu docela sloužilo, až na klasické bolesti, Robina bolely pořád ruce, Dominika záda, stejně jako Pucka, který výrazně pohubl a pro jeho záda to byl šok. Kaká díky svému sportovnímu mládí byl úplně fit a bylo ho vídat, jak běhá po vsi nebo okolo ní. Nejhůře jsem tak na tom byl asi já, který jsem měl docela rozhozený tlak a pravidelně jsem chodil na kardio kontroly, asi jsem to zdědil po rodičích, kteří s tím také měli problémy. I když jsem se snažil celý život myslet na svou váhu a až na pár krátkých období se mi to docela i dařilo.

Měl jsem neskutečnou radost, že naše parta vydržela celý náš život a bylo jasné, že už tomu nikdy nebude jinak. Pořád jsem hledal a očekával ta dobrodružství a srandu, kterou jsme spolu zažívali coby mladí junáci. Jenže už jsme byli všichni takoví usedlejší, vážnější, nevím jak to popsat. Prostě mě i v tomto věku lákalo nějak kravit, a když jsem se o něco pokusil, tak jsem ostatní pobavil, ale bylo vidět, že už chybí to mladické nadšení. Jediný, kdo občas držel jiskru, byl samozřejmě Kaká. Ten ani ve svém věku neztratil zájem o děvčata. Ne že by je nějak otravoval a pokoušel se navazovat kontakt, ale když jsme seděli někde venku a šla okolo mladá holka, tak si neodpustil poznámku:

„Podívejte, ta by si dala říct. Myslíte, že je navostro? Ty vole, ta určitě nemá práskačku.“ A podobné řeči. Pak jen povzdechl a povídá: „Teda chlapi, mně se ty holky pořád líběj, no vlastně mi přijde, že čím dál víc, dokonce mi přijde, že těch hezkejch je čím dál víc.“

A když kolem šel zase mladý junák, kterému bychom s přehledem mohli dělat dědečky, tak zase začal na nás:

„Hele ten mladej Habřina, ten má pěkný sportovní tělo, co? To by bylo něco pro vás, já myslím, že ten bude mít kládu, že by vám s ní vymlátil okna. A tenhle vod Ronešů, ten byl takový vošklivý dítě a stává se z něj vopravdu pěknej kluk, ten určitě potřebuje zaučit. Co vy dva na to?“

Smáli jsme se:

„No Kaká, co myslíš, kluci to jsou pěkný, o tom žádná, ale pro nás už je to jenom o koukání, co by s náma chudáci dělali? Takový trauma, chudáci, z toho by se do smrti nevzpamatovali. Toho bych už jenom pohladil a řekl: Utíkej za maminkou!“ reagovali jsme skoro shodně s Robinem.

Prostě páprdové na vejminku, který neměli moc co dělat. Někdy jsem si říkal, že té nudy je možná až moc, ale zase když jsem se do něčeho pustil, byl jsem rychle unavený a potřeboval jsem si odpočinout. Bylo zase pozdní jaro a nám se s Robinem blížilo výročí, kdy jsme to spolu dali dohromady, i po více než padesáti letech jsme udržovali tradici trávení tohoto večera u Volšáku a ani letos jsme to nechtěli porušit. Už pár let jsme poslouchali rady mladších “rozumnějších“, že už jsme na to staří. Hlavně Libor se do nás pustil:

„Jste starý dědci bláznivý, zase tě chytnou ruce a tebe tam klepne a kdo vás bude zvedat?“ láteřil na nás.

Jenže těžko se vysvětluje mladším, že v hlavě jsme pořád ti mladíci, co kdysi, jen ta schránka už funguje trochu hůře. Libor to však nemyslel nějak zle, spíše měl o nás obavy a mladší prostě mívají představu, že ti starší se mají chovat nějak více uniformně, což se nám rozhodně nechtělo. Ten rok jsme se s Robinem spontánně rozhodli, že letos uděláme výjimku a pozveme i kumpány z party, ale jen tak na první půlku večera. Už dávno jsme neměli od tohoto večera očekávání nějakých intimností, a když jsme si vzpomněli, jak často žebrali, aby se mohli přidat, bylo rozhodnuto.

A tak jsme, při tradičním pátečním pivu, pozvali kluky na naše výročí.

„Co že tak najednou?“ smál se Dominik.

„No tak jsme si řekli, že celý ty léta loudíte, že chcete s náma zapařit na výročí, tak na starý kolena vám to splníme,“ pousmál jsem se na něj.

„Ale hovno!“ vstoupil do toho Kaká. „Už jim brundibáři nestojej, nemůžou prcat, tak by se nudili. Najednou jsme jim dobrý, co?“ poplácal Robina po zádech.

„Prosím tě, Kaká, co ty o tom můžeš vědět?“ ptal se Robin.

Dostalo se mu trochu posmutnělé odpovědi:

„No právě, že tak trochu vim, co si budeme povídat, mladý už jsme byli.“

„Máš pravdu, Kaká, my už do toho taky nebušíme, my už to máme jenom o svý blízkosti, takový to obejmutí, pohlazení, a to nám vlastně stačí, jako neříkám, že bych si nezařádil jako za mlada, ale co, hlavně, že se máme rádi.“

„Přesně tak! Když už není prc, tak alespoň romantika,“ zvolal Kaká.

„Ty jo, kolik, že let to spolu táhnete?“ ptal se Pucek.

„Padesát dva, to je šílený, a přesto mi to přijde nedávno,“ zadumal jsem si.

Dominik se zasnil:

„Jojo, to bylo to období, kdy jsme se vyučili, to jste se nenápadně oťukávali. Pak jsme byli na tom vandru na Helfenburku, to byl výlet, na kterej jsem nikdy nezapomněl. Ten byl prostě nejvíc. Ty jo, to už bysme dneska nedali.“

„To je nápad, Dome!“ praštil jsem se do vrásčitého čela. „Myslíte, že byste to dali ještě jednou?“

„Pfff, no to nevim, to já bych asi chcípnul, už tehdy jsem to sotva dal,“ řekl negativisticky Pucek.

„Hele nemyslím celou tu štreku, co jsme šli tenkrát, já bych to zkrátil, tak aby to bylo tak maximálně patnáct kiláků na den. Spíš jde o to strávit zase noc na Helfenburku.“

Dominik se tak zvláštně vyprsil:

„Fílo, mě normálně lechtá v podbřišku, jak kdybych měl mít první sex. Že nás to nenapadlo dřív, já bych šel. Pucku, nebuď srab, pojeď, to dáš. A kdyby někdo z nás už nemoh, tak pro nás sjedou mladý.“

Chvilku jsme ještě diskutovali, všichni byli nadšení a jen Pucka jsme museli trochu přemlouvat, jelikož se bál, že už to neujde. Ale nakonec slovo dalo slovo a já se druhý den dal do plánování.

„Ty jo ujdeme to, Fílo? Mám z toho docela strach, ale nechtěl jsem kazit vaše nadšení,“ strachoval se Robin.

„Neboj, dáme, opravdu vymyslím trasu tak, aby to nebylo dlouhý a mohli jsme dlouho odpočívat. A fakt se na to těším, my se furt šetříme, a proč? Tohle trajdání mi hrozně chybí, a navíc ty máš určitě lepší kondičku než já,“ uklidňoval jsem Robina.

Naplánoval jsem to na tři dny s tím, že se mi podařilo trefit se do kilometrů skoro přesně, jen ten druhý den byl sedmnáct kilometrů, ale spíše z kopce. Čekalo se jen na hezčí počasí, které nastalo o dva týdny později, zrovna na víkend, a tak jsme se v pátek ráno sešli v Záboří na zastávce. Když jsem je tam viděl, dostavilo se takové první déjá vu. U každého kumpána jako by se objevil jeho dvojník, ale o padesát let mladší.

Puckovy rusé vlasy čas nenávratně vzal, jeho blýskavá hlava svítila na celou ves a od svítícího sluníčka už chytala růžový nádech. Na druhou stranu mu čas také ubral na váze, kde již nebyl tak prostorný, i když o postarším twinkovi se rozhodně taky mluvit nedalo. To zase Dominikovi pár kilo přibylo, a to právě na tom místě, které svědčí, že se postarší pantáta má dobře, Dominik se ale stále snažil udržovat, a tak se dalo mluvit jen o malém bříšku vylézajícím nad páskem. Vlasy mu také prořídly, ale ne tolik, že by z nich koukala pleš, a jeho vrásčité oči koukaly vesele po celé naší skupině a svítilo z nich nadšení z nadcházející akce.

To Kaká si svou postavu stále držel, na svůj věk měl stále sportovní postavu, samozřejmě pod tričkem již bylo spousty varhánků, ale ruce měl pořád takové vyhlazené, že lecjaký čtyřicátník by mu je mohl závidět. Jeho stále rovná postava vypadala pod tíhou batohu jako pravítko, které končilo hlavou, na které se kdysi zračil vždy perfektně upravený účes blonďatých vlasů, ale dnes ji již zdobilo klasické holé kolečko a na zbytku trčelo pár vlasů sestříhaných na ježka, aby mohl demonstrovat, že mu ještě nějaké vlasy zbyly.

A nakonec Robin, kterému obdivuhodně vlasy zůstaly stejně tak husté jako zamlada, sice již absolutně bílé, ale já jsem si díky tomu, až do dnešních dnů, mohl s jeho vlasy hrát, což Robinovi vždy přivodilo příjemné pocity. Co však zůstalo netknuté, byly jeho pronikavě modré oči, ty vypadaly stále tak mladě, svěže a trochu tajemně, že při pohledu do nich jsem vmžiku viděl opět toho sotva dvacetiletého nekňubu. Tehdy ještě s tenkými a docela viditelně chlupatými lýtky, které dnes zdobilo několik křečových žil a chlupy zmizely nadobro. Kdo by si tenkrát dokázal pomyslet, že takhle jednou budeme vypadat.

To už jsme ale seděli ve vlaku a mířili na naši cestu, Dominik se začal hned hrabat v batohu, až vytáhl lahev:

„Pánové, tady jsem vzal na rozehřátí, hruškovice ze Slovenska, fakt jemná a tolik nekope.“

„Ty vole, jdi do prdele, my jsme to chtěli vzít s rozumem, a ne že budeme na plech, ještě ani nevylezeme z vlaku,“ láteřil jsem.

„Jen klid, Fílo, to je jenom na začátek, víc toho nemám, maximálně dva panáky na jednoho.“

Ještě jsme o tom chvilku trochu hlučněji diskutovali, až se ozvalo o dvě sedačky dál:

„Nechcete se trochu zklidnit? Takovej bordel tady!“

Podívali jsme se a viděli chlápka zhruba v našem věku, jak nás pobouřeně sleduje a který prostě musel zaprudit.

Kaká popadl hruškovici, sedl si k němu:

„Tak klídek, pane, cvakněte si s náma a bude zase dobře.“

„Byste mohli mít ve vašem věku už trochu rozumu a chovat se slušně!“

„Copak se slušně nechováme? Hoďte trable za hlavu a mějte radost, že my máme radost.“

Chlápek o dvě stanice dál vystoupil.

„Ten byl nějakej prudérní,“ zhodnotil Pucek.

„No, ale cejtim se, jako by mi bylo dvacet, aby mě jebal nějakej dědek,“ smál se Robin.

„Dědek? Vždyť byl starej jako my,“ smál se Dominik.

„No právě, a to mě docela sere, pak si všichni myslej, že důchodci jsou protivný, to je přesně kvůli takovejmhle.“

Dojeli jsme do naší cílové stanice a pomalu vyrazili, nijak jsme nespěchali, měli jsme na to celý den. Sluníčko krásně svítilo, jaro už pomalu bylo cítit nadcházejícím létem a naše staré kosti se potřebovaly pravidelně složit a nahřát. Toho jsme hojně využívali u krámků ve vsích, kde jsme si vždy koupili nějaké občerstvení. Moc nás bavilo jen tak sedět a pozorovat ruch ve vsi. Především ti, co plnili svoje pracovní povinnosti, nás sledovali s evidentní závistí.

„Tak přesně takhle závistivě až nasraně jsem čuměl já, když jsem chodil ještě do práce,“ pronesl jsem. „Vždycky jsem nadával, jak je to nespravedlivý, že někdo se někde povaluje a já musím pořád něco řešit.“

„Přesně, stáří je na hovno, ale tohle je k nezaplacení,“ potvrdil Dominik.

Pak jsme se zase přesunuli o pár kilometrů dál, kde jsme se složili u potoka, kde jsme zchladili naše nohy, váleli se tam jak váleční veteráni, oddávali se sluníčku a vnímali ten klid. Klid, který vyrušil Pucek tím, že nahlas zachrápal.

„Ty vole, Pucku, nechrápej! Plašíš tady zvířata,“ komentoval Kaká.

„A dej mi taky pokoj, čoveče, je tady klid, tak jsem klimbnul, občas takhle vytuhnu i na zahradě.“

„Mně už zase vyschlo, už abychom byli na hradě, tam už nebudu ve stresu, že ještě někam jdeme,“ zaláteřil Dominik.

Čím dál jsme šli, tím více jsem cítil tu pohodu, která ze všech vycházela, a já se zase vracel myšlenkami kamsi do minulosti. Ani nevím jak a najednou jsme byli na Helfenburku. Stále se tam dalo přespat a tentokrát jsme to měli zajištěné dopředu. Byli jsme dohodnuti se správcem, že nám nechá zpřístupněnou ledničku se zásobami a ráno se srovnáme. Ideální stav, nemuseli jsme nic tahat, a přesto měli k dispozici chlazené pivo, buřty a nějaké klobásky.

Večer u ohně probíhal spíše v klidu, jen se povídaly nějaké vtipy a řešilo se, jak se komu šlo, a většinou jsme se shodli, že už nám to nešlape tolik co dříve. Pucek si šel lehnout jako první a Robin jen řekl, že se jde projít trochu po hradě. Když už mi to přišla dlouhá doba, šel jsem se po něm raději podívat. Našel jsem ho ležet na tom stejném místě jako tenkrát, se zamyšleným pohledem ke hvězdám, pivo položené vedle sebe, které držel rukou, aby mu nespadlo.

„Jsem si myslel, že budeš přesně tady, hned jsem si vzpomněl, jak jsem tě tu tehdy našel dumajícího bůh ví nad čím.“

Robin se pousmál:

„Jojo, jenom dneska už se nemusíš ptát, jestli si můžeš přisednout. Nějak mi ten dnešek vrátil hromadu vzpomínek. Přesně si pamatuju tohle místo, tehdy jsem tu ležel a přemejšlel o sobě, o tom, co se mnou bude. Byl jsem z tebe absolutně vedle, chtěl jsem ti to hrozně říct, ale zároveň se bál, byl to hroznej, ale zároveň krásnej pocit.“

„Takže jsem tě tehdy vyrušil, když jsem přišel, co?“

„Nooo co si pamatuju, tak trochu jo, ale nakonec jsem byl rád, že jsi přišel. Pamatuješ, jak jsme si tehdy osahávali břicha, abych tě ujistil, že nemáš špatnou postavu?“ zeptal se zasněně.

„No to si teda pamatuju, to mi udělalo v hlavě mega guláš, jakože z toho, jak mi to bylo příjemný a jak jsem chtěl držet ruku na tvym pupíku co nejdýl.“

„Háá, no škoda, že jsem tehdy netušil, jak na tom jsi, to bych hned začal zjišťovat, jestli jsi pevnej ještě jinde než jenom na břichu. No, ale co si budem, víc jsem myslel na to, jestli jsi mě neodhalil a nedošlo ti, jak na tom jsem.“

„No vidíš a dnes si můžu sáhnout na tvůj pupík bez uzardění.“

Udělal jsem tak a hladil jeho měkké břicho se slovy:

„Nooo, tady to pevné břicho je již nenávratně v propadlišti dějin a lze nahmatat jen letmý rosol pod svraštělou kůží,“ smál jsem se.

„Hele, ty junáku jeden, nech si těch drzejch komentářů,“ a zacpal mi pusu svou pusou.

Ráno jsme pokračovali dál prakticky ve stejném duchu, objevili jsme se v místě, kde se před lety předváděl Kaká na silnici jen v trenýrkách, když nám šel pro pivo. Dnes už nebylo třeba brodu, dnes tam již stála lávka pro pěší, a tak Kaká povídá:

„Pojďte, zajdem se podívat, jestli je v tý vesnici ještě ten krám.“

Cestou po silnici jsem si nemohl nevzpomenout na jeho eskapádu:

„Pamatujete, jak tady exhiboval a fotily se s ním ty roštěnky? To by mohl zopakovat, jen dneska by ho sebrali jako nějakýho starýho ouchyla,“ smál jsem se.

„Tse, Fílo, aby ses nedivil, bych ty mladý holky nestíhal vodhánět. Víš, jak by byly rády za takovýho statnýho dědu? Jsem vitální, dobře spím, nepomočuju se, no neber to!“

Ve vsi krámek ještě byl, ale už to nebyl krám, tak jak jsme ho znali z mládí, už to byl krámek, který byl otevřený nonstop a chodilo se dovnitř přes telefon. Tyhle krámky se již před lety začaly u nás na jihu objevovat a postupně zaplavily celou republiku.

„No pivo si dáme, je fajn, že je takhle otevřeno, ale stejně řeknu vám takovej pokec s prodavačkou, když přijdeš v rámci vandru, to mělo prostě svoje kouzlo,“ zamyslel se Dominik.

„Neremcej a vytáhni votvírák,“ zavelel Robin, který mezitím přinesl krásně vychlazené pivo.

Seděli jsme na schůdkách a kochali se, když šly okolo dvě asi dvacetileté slečny. Kaká se trochu zapomněl:

„Dobrý den, slečny, nechcete si přisednout? Zvu vás na zmrzlinu.“

No děvčata sice pozdravila, ale zároveň přidala do kroku, aby zmizela za rohem.

Docela jsme se mu vysmáli, nejvíce Pucek:

„Ty vole, tebe seberou i tak, a to se nemusíš svlíkat!“

„No jo, aby ses neposral, však taková společnost na chvilku by nebyla k zahození, ne?“

Sluníčko nás hřálo do zad, cesta zelenými loukami a voňavými lesy mi dodávala tolik energie, že jsem se najednou cítil silnější a mladší. Popadl jsem Robina kolem ramen:

„Robe, to je nám krásně na tom světě, co, ty můj starej brachu?“

„Je to super, jsem rád, že jsme se vykopali ven a hlavně že to ještě ujdu, vlastně nejen já, ale my všichni, jen jak se vrátíme, tak budu spát alespoň tři dny.“

„Nooo, to já taky, to mi věř.“

V podvečer jsme, v poklidném tempu, dorazili do jedné vsi, kde jsme měli naplánovaný dnešní konec a že tam někde na louce přespíme. Druhý den jsme to měli již jen nějakých pět kilometrů na vlak, a tak jsme s chutí usedli na zahrádce zdejší hospody. Uvnitř sedělo několik místních, z nichž někteří již měli trochu naváto, zkrátka takový klasický obraz z venkovské hospody. Asi za hodinu se v hospodě objevila partička sedmi mladých vandráků, kteří evidentně putovali stejně jako my. Pro mě i pro Robina to byl krásný pohled. Kluci kolem dvaceti v kraťasech, uplých tričkách nebo nátělnících, zkrátka hezký pohled pro dva staré úchyly. Kaká když to viděl, jen uznale pokývl a významně se pousmál.

Usadili se u vedlejšího stolu a z hlučnějšího rozhovoru bylo patrné, že pro dnešek zde taky končí. My jsme pokračovali v našich debatách o zážitcích z vandru a dalších zbytečnostech a vtípkách s tím, že vedle u stolu začínalo být čím dál hlučněji. Dominik se směrem k nim podíval, pak se otočil zpátky:

„No jo, úplně mi připomínají nás v tom věku, taky jak jsme se připili, tak jsme se překřikovali, tak za chvilku se neuslyšíme vůbec,“ smál se.

Po nějaké době vylezli z hospody dva místní, které jsme tam předtím viděli, zapálili si cigáro a pozorovali. Dva idioti už od pohledu, ale nevšímali jsme si jich. Po chvilce jsme slyšeli vzrušenější komunikaci vedle u stolu.

„To jste sem přijeli dělat bordel?“

„Však co děláme, jen tady sedíme a bavíme se.“

„Jenom tady sedíte, chlastáte, řvete, neumíte chlastat, kolik vám je?“

„Tak to je snad jedno ne, proč bychom vám to měli říkat?“

„Chlastat neumíte, já bych mohl bejt tvůj fotr.“

Zkrátka ti dva místní museli vyprudit mladý a ukázat se, jací jsou to frajeři. To už jsem nevydržel a zavolal na ně:

„Hele nechcete jít machrovat na nás, jak byste mohli bejt fotrové, jak umíte chlastat, jak jste světa znalí a kdo ví co ještě umíte?“

„Neserte se do nás, jo?“

„No to se budeme srát, nechte je bejt, seděj tady, bavěj se a zase takovej bordel nedělaj, když se my u stolu slyšíme, a to seděj hned vedle.“

Ten víc kurážnější a nalitější se vydal v bojovné náladě mým směrem následován svým kumpánem. Bylo na něm vidět, že by se nejraději s někým porval. Cestu mu zastoupil Dominik.

„Hele, vo co ti de?“ zahřměl stále mohutný Dominik. „To se chceš jako rvát? Jako fakt? To je trochu zbytečný, nemyslíš? Co je to vůbec za argument, že bys mohl bejt jejich fotr? Já bych zase mohl bejt tvůj fotr. Kluci se tady bavěj, my se tady bavíme a vy jste se taky vevnitř bavili, co jsem si všimnul, tak jakej je problém? To chceš dostat přes hubu nebo chceš mít problém s policajtama? Věř, že si můžeme vymyslet cokoli a nám starejm dědkům budou věřit spíš než nalitýmu, byť místnímu cápkovi.“

„Měli na nás kecy.“

„Neměli, teda měli, ale až potom, co jste do nich začali rejt. Celou dobu tady seděj a nikoho si nevšímaj. Fakt se na to pojďme vysrat, nezajdeme radši na panáka? Zvu vás.“

No jo, náš diplomat Dominik, vzal jim dokonale vítr z plachet a pozvání na panáka rádi oba přijali. Už jsme pak od nich měli pokoj, a když se Dominik vrátil, kluci na nás zavolali:

„Moc děkujeme za pomoc, my jsme si jich fakt nevšímali.“

„My to víme, vždyť jste dost slyšet, takže by to bylo slyšet, a vůbec, kluci, nechcete si sednout ke starejm dědkům? Koukám taky putujete jako my, tak nám řeknete, odkud kam, a dáte nám třeba tip na příště,“ zval je Dominik.

Kluci se k nám přesunuli, byla to parta studentů z Prahy, co takhle často vyráží na vandr po různých koutech republiky. Byla to opravdu veselá parta rozumných mládenců a srovnání, že jsou jako my v těch letech, nebylo daleko od pravdy. My jim naopak vyprávěli naše zážitky z cest a vysvětlili jim, že se snažíme o jakousi kopii vandru, který jsme šli v době, kdy jsme dosahovali plnoletosti. Já s Robinem jsme seděli na konci lavice a kluci si tak přibouchli jejich lavici a stůl k nám. Měli jsme je tak hned po ruce a mohli je obdivovat. Ach jo, stejně jako se Kaká pořád líbí mladý holky, mám to tak já stejně s klukama. Někdo se více směje, někdo je stydlivější, někdo je větší frajer, všechno tohle se mi pořád líbí. Jejich těla byla také různá, ale všechna taková pevná, hladké ruce s žílami, prostě jsem se nemohl vynadívat, až jsem si musel začít dávat pozor, aby to nebylo nápadné. Navíc k nám byli opravdu přátelští. Vůbec nechápu lidi, co pořád brojí proti mladým, stejně jako ti dva předtím. Už jako mladý jsem nesnášel, když se do mě někdo navážel jen kvůli tomu, že jsem mladší, a snažil jsem se toho v dospělosti vyvarovat, vlastně mi to jen málokdy přišlo na mysl. Povětšinou mi stejně přišlo, že to dělají lidé, kteří v životě nic pořádného nedokázali, a tak si honí ego na mladých.

Chtělo se mi na záchod, a tak jsem vyrazil, a Robin že půjde taky. Záchodky zde byly malé, jen dvě mušle vedle sebe, tak jsme se tam postavili a při močení Robin povídá:

„Ty kluci jsou roztomilý a hezký, co?“

„To mi povídej, a navíc, jak jsou trochu opocený, tak voní a ten testosteron by se dal krájet.“

„Jojo, dlouho jsem se necejtil takhle napruženej, přiznej, že by sis sáhnul.“

„Robe, upřímně. Sáhnul, mám takový nutkání se jen rukou nenápadně votřít o stehno toho, co sedí vedle mě, ale držím se. Musím se držet, nemůžu bejt za starýho úchyla, i když bych nejradši byl,“ smál jsem se.

„Jojo, tak to jsem rád, že se nemusim cejtit trapně, když to mám stejně jako ty,“ smál se, otočil se a zkoprněl.

Pak jsem se otočil i já a zkoprněl taky, za námi totiž stál jeden, ten nejtišší, z jejich party a čekal, až se na něj dostane řada. Koukal nejistě a měl hodně rudé uši.

Robin se vzpamatoval:

„To jsme se tady bavili, jak bysme si podali ty dva, kdyby se chtěli rvát.“

„Jo, v pohodě,“ špitl a my se rychle pakovali ven.

Za dveřmi jsem zabořil hlavu do Robinova ramene:

„Ty vole, tak to je trapas jak svině, já ho vůbec neslyšel přijít.“

„No to já taky, myslíš, že něco slyšel?“

„Viděl jsi ten výraz? Ten slyšel úplně všechno.“

„Ježííš, chudák, omluvíme se mu? Nebo co budeme dělat?“ nadhodil řečnickou otázku Robin s takovým tónem, jako by to byl ten puberťák, co ho někdo nachytal při něčem, co se nemá.

„Hele ten se musí cejtit stejně trapně, ne-li víc, než my. Já bych to hovno ještě víc nerozmazával, pojď si normálně sednout.“

Klučina se vrátil ke stolu a bylo vidět, jak nás občas pozoruje a občas se tak divně pousměje. Nic na sobě nedával znát, ale z toho jeho chování nám bylo naprosto jasné, že slyšel celý náš rozhovor. Večer krásně uplynul, hospoda zavírala a my se vydali hledat místo na přespání. Kluci šli hledat taky, rozloučili jsme se a popřáli jim hezké pokračování vandru.

Na nedaleké louce jsme se zavrtali do spacáků, samozřejmě nám to nedalo a museli jsme ostatním vyklopit, co se nám přihodilo na záchodě. Všichni se smáli na celé kolo. Kaká to hned okomentoval:

„Hele, třeba chrápou někde poblíž, třeba nás sledovali a budete mít nečekanou noční návštěvu ve spacáku. Jenom potichu, ať nás nevzbudíte!“

„Ty jsi vůl, Kaká!“ pousmál se Robin. „Já spíš myslím, že zdrhají dalších dvacet kiláků tmou, aby utekli těm starejm perverzákům. Chudáci kluci, to musí bejt hroznej pocit.“

„Tak byl to ten tichošlápek, tak si to třeba nechal pro sebe,“ uvažoval Pucek.

„No Půco, ty by sis to pro sebe nechal?“ zeptal jsem se.

„Ne!“

„No tak vidíš, tak vo čem tady diskutujeme, ten jim to hned za tepla vyslepičil.“

„No hlavně, že jim to vyslepičil za tepla,“ dodal Kaká.

Natáhl jsem se a praštil ho přes rameno.

„Jaauu, co děláš?“

„Jsi sprostej.“

„A co jsem řekl sprostýho?!“ smál se.

„Nic, ale pochopili jsme to všichni.“

„Už držte huby, jsem úplně mrtvej!“ okřikl nás Dominik.

Druhý den už to bylo opravdu jen o pár kilometrech k vlaku, a tak jsme ukončili náš vandr na pohodu. Na všech byla vidět jistá únava, ale zároveň byli nabití energií, já sám jsem se cítil, jako bych omládl snad o dvacet let. Byl jsem plný pozitivní energie, úsměvů a dobré nálady. V hlavě už jsem začal spřádat plán na další vandr. Léto bylo před námi, tak určitě ještě nějaký stihneme.

Po návratu jsme už s Robinem pomalu začali dělat přípravy na to naše výročí, které se blížilo, a namísto abychom vymýšleli nějakou romantiku, jsme vymýšleli, jak naše hosty počastovat, aby si nestěžovali, že to byl moc přeslazený večer. Nakoupilo se samozřejmě pivo, víno, nějaké nealko, vše jsme naložili dopoledne do Volšáku, aby pití mělo k večeru provozní teplotu. Já naložil maso ke grilování, připravil gril a Libor s Fildou nám to tam pomohli vše odvézt. Libor z nás byl na prášky, pořád omílal:

„Vy jste starý blázni, dědkové starý a pořád se musíte válet u rybníka. Ještě vás tam chytnou plotýnky a já vás pak budu mít na starosti!“

„Ale brácha, v klidu, náhodou to mají pěknou tradici, a kdyby něco, sjedu pro ně já, takže nevyšiluj!“ bránil nás Filda.

U Volšáku jsem roztopil gril, Robin postavil takový skromný přístřešek z plachty, nafoukl matraci a vylovil první dvě piva.

„Jojo, jsou akorát,“ pochvaloval si.

„Tak zítra ráno vás vyzvedne Filda, já musím bejt brzo ráno v dílně. Tak si to užijte, a kdyby něco, volejte!“ organizoval nás Libor.

„Jojo, přijedu já, tak v devět, tak tady moc nekravte,“ dodal Filda a oba nasedli do auta, zamávali a ujížděli domů, jen se za nimi cesta prášila.

My seděli bok po boku v naprosté tichosti a jen pozorovali klidnou hladinu Volšáku a užívali si naprostého klidu a ticha, který rušil jen zpěv ptáků a občasné šplouchnutí ryby ve vodě. Tento klid za malou chvilku narušil příjezd auta, byla to Šárka, která přivezla zbývající tři do party.

„Dobrý den, je tady dneska ta teplá geront párty?“ zahlaholil Kaká při výstupu z auta.

„Jojó, jsi tu správně, tak snad sis vypláchnul kaštany, aby sis to užil se vším všudy,“ komentoval Robin.

„Tak tady vám je vezu a v jedenáct si pro ně zase přijedu, abyste byli taky chvilku sami,“ volala Šárka.

„To bude úplně ideální, jen jestli už nás nenajdeš v limbu, já už bych nejradši chodil spát v osm,“ upozornil jsem Šárku.

„No to žádný takový, poprvý jste nás sem vzali, tak to bude párty jako za mlada,“ odporoval mi Dominik.

„Fílo, úplně mi to bereš z huby, vždycky jsem se divil, jak může někdo chodit takhle brzo spát, a dneska jsem rád, když neusnu při zprávách,“ smál se Pucek.

„Proč jste nás vlastně nikdy nepozvali? Vy jste tady vždycky prcali, co? A dneska už vám to nejde, tak chcete společnost,“ vyzvídal svým typickým tónem Kaká.

„Pleteš se, Kaká. Naopak dneska budeme prcat a voprcáme vás všechny, jak jste tady, na jednu hromadu,“ vrátil jsem to Kaká.

Ten mávl teatrálně rukou:

„Jo jo jo, zlatý voči, Fílo, ale dobře, že máš pořád vlhký sny,“ smál se.

Robin s Puckem začali rozdělávat ohýnek, já s Kaká jsme se věnovali grilu a Dominik si sedl do trávy, otevřel si pivo a pozoroval všechny ostatní:

„Tak přesně takhle mi to vyhovuje, všichni makaj a já si to tu užívám,“ pronesl spokojeně.

„No tak hlavně zase nevymejšlej kraviny, jakože tady zase zahoníme, pamatujete? Bylo to přesně na tomhle místě, ne o pět metrů támhle, ale přesně tam, jak sedí Dominik.“

„Hmmm, ty si to nějak přesně pamatuješ,“ smál se Robin.

„No tak takovýhle věci si pamatuju dobře, ale zeptej se mě, jestli jsem si vzal včera prášky,“ drbal se na hlavě.

Pucek se zamyslel a povídá:

„No jako Dome, to by fakt nebyl dobrej nápad, dneska bysme tady seděli ještě ráno a nic nedohonili.“

To už jsme se smáli všichni. Podobnými řečmi jsme se zásobili i po zbytek večera, ale na nás všech byla už znát únava. Na druhou stranu bylo vidět, že do dnešního dne dávají maximum. Při příležitosti našeho výročí jsme se takhle sešli poprvé a jako by to do všech nalilo pohár energie. Vrásčité obličeje zářily v jasu ohně a já si přes ně kopíroval ty mladíky z dob, kdy jsme u Volšáku začali přespávat. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihl, že nevnímám, co říkají, ale vnímám jen smích, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že tělesné schránky se hodně změnily, ale povahy zůstaly stále stejné.

Jeden okamžik zábava na chvilku usnula a já si šel vylovit pivo, voda byla na nohy příjemná, a tak jsem si sedl na břeh a pozoroval hladinu Volšáku. Najednou mi někdo začal lehce masírovat rameno, byl to Dominik:

„Co je, Fílo, že se straníš společnosti?“

„Ale nic, já hned přijdu, jen se mi tady líbí, tak jsem si řekl, že si od vás chvilku odpočinu.“

Dominik si taky vylovil další pivo a usadil se vedle mě:

„Tak ti řeknu, že jak jsem starej, tak jsem čím dál víc sentimentální, máš to taky tak?“

„Hmmm, asi jo, ale jak kdy, asi ne tak moc jako ty.“

„Já hrozně a ten dnešní večer to ještě víc umocňuje, ty kecy, co vedeme, pohoda u táboráku u Volšáku. Pamatuješ, jak jsme tady sedávali a kecali, hlavně my dva spolu, o všem možnym?“

„Tak Dome, na to se nedá zapomenout, to byly tak supr časy, hned bych to vrátil. Tehdy na tom bylo skvělý, že jsme byli světa neznalý, a tak jsme řešili, co novýho jsme zažili a pořádně to probrali. Dneska, jak nás nic už nepřekvapí, tak to ztratilo to kouzlo neznámého, ale to neznamená, že s tebou nekecám rád. Však víš, že jsem na tebe trpěl celej život, myslím jako na kamaráda.“

Pousmál se:

„I já, co říct? No kdykoli jsem tě potkal, tak byl ten den takovej lepší, asi navíc umocněnej, že tě znám kompletně celej život, stejně jako ty dva pošuky.“

„Nápodobně, Dome, s tebou jsem se cejtil vždycky v pohodě a v takovym hroznym klidu.“

„Robe, Dominik ti tady balí Fílu!“ zakřičel za našimi zády Kaká, který si šel vylovit pivo. „Něco si tady o samotě špitaj do ouška.“

„To je v poho, Dom může, ten má zvláštní statut,“ smál se Robin.

„Žárlíš, že nebalim tebe, co?“ smál se Dominik.

Vrátili jsme se zpět k ohýnku a já zase tak napůl poslouchal ten šrumec a zároveň se mě také zmocnila sentimentální nálada, možná i větší, než mi před chvilkou popisoval Dominik. Užíval jsem si každou vteřinu téhle společnosti, znal jsem je dokonale, jejich povahy, jejich řeči, prakticky každé zákoutí jejich těl, nebylo nic, čím by mě mohli překvapit. Přesto jsem byl v jejich společnosti stále rád, vlastně nejraději, bylo to tak krásný, že jsem nechtěl, aby ten večer skončil. Avšak blížící se auto napovídalo, že Šárka je již tady a všechny, kromě Robina, si odveze. Jasně, mohli jsme říct, zůstaňte přes celou noc, což jsem chtěl, ale na druhou stranu bylo to moje výročí s Robinem a já chtěl být i s ním o samotě a věnovat se jemu. Holt to musíme zopakovat co nejdříve a samozřejmě na další výročí, bez nich už to teď asi nepůjde.

Všichni tři byli pěkně napití a Dominik se na mě díval, a přitom trochu šilhal:

„To byl dneska super večer, jako bych omládnul. Super jsme si pokecali, Fílo, a vůbec, pocem, já tě musím pořádně obejmout, kamaráde můj největší.“ A obejmul mě tak pevně, že jsem si myslel, že mě chce rozdrtit.

To samé udělal Robinovi, a když to viděl Kaká, tak ten nemohl zůstat pozadu. Pucek na to koukal, ale nedalo mu to:

„Vy jste dědci bláznivý, tak já taky.“

„A šetřete se, ne abyste promrdali celou noc!“ hrozil naoko ukazováčkem Kaká.

„Kaká, ty z tý puberty už nevyrosteš,“ vrtěl s úsměvem hlavou Robin.

Koncová světla se vzdalovala a my s Robinem jsme se drželi za ruce a pozorovali jejich odjezd, dokud jsme je viděli.

„Jsou to stejně blázni, co? Nezničitelný blázni,“ pohladil mě po zádech Robin.

„Jsou, ale co bysme bez nich byli?“

Sedli jsme si na břeh vedle sebe a pozorovali hladinu, drželi se za ruce a nic neříkali. Byl jsem z večera pekelně unavený, ale zároveň neskutečně šťastný. Praskající ohýnek jen zlehka rušil absolutní ticho.

„Tak co, ty můj dědečku? Vlezeme si zase do vody, jako tenkrát? Nejsi už moc unavenej?“ zeptal se Robin.

„Hele, ty můj dědku, jsem unavenej tak jako dlouho ne, ale do vody si s tebou vlezu rád.“

Odložili jsme si všechny věci, pomohli si vzájemně do vody a pomalu šli dál od břehu. Už na nás nebyl tak hezký pohled jako kdysi, ale pořád jsem na něm mohl oči nechat. Pořád to byl můj Robin a pořád mě přitahoval, i když už to nějakou dobu nebylo o sexu. Když jsme byli zhruba po pás, přitiskli jsme se k sobě a políbili. Hladil jsem ho po zádech, zadku, až jsem přejel k měkkému penisu.

„Nemyslím si, že se ti to podaří, i když bych si to hrozně přál,“ řekl smutně Robin.

„Nestresuj se, s tím jsem ani nepočítal a doufám, že s tím nepočítáš ani ty u mě.“

„Neboj, nepočítám, stejně je to zvláštní, když jsme tady spolu byli poprvé, hanbou bych se propadnul, jak mi stál a ne a ne klesnout. A dneska? Co bych za to dal!“

„Já vím, Robine, ale pro mě je největší odměna to, že jsem tady s tebou, po tvém boku, to je to nejvíc.“

„Fildo, už si to moc neříkáme, ale pořád tě mám hrozně rád a je mi s tebou tak dobře, že to ani neumím popsat.“

„Robíku, o tom ani nepochybuj, já to mám stejně a asi bychom si to měli říkat častěji, jsi moje všechno.“

Znovu jsme se přitiskli a já se trochu začal třást zimou, Robin se na mě podíval a v měsíčním světle jasně viděl, jak se mi zavírají oči.

„Pojď, Fildo, je ti zima a vidím, jak se ti chce spát, zalezeme do spacáku.“

Robin si mě osušil a pomohl mi do spacáku, sám se pak také osušil, přiložil do ohýnku a vlezl si ke mně. Zády se přilepil na mé břicho a zadek se uvelebil v mém klíně, tuhle polohu jsem měl vždycky nejraději, působila na mě, jako bychom v tu chvíli byli jedno tělo a jedna duše. Rukou jsem ho obejmul přes tělo a dlaň jsem položil na jeho hrudník, ucítil jsem Robinovu ruku, jak se zapletla do mé.

Dobrou noc, Fildo, miluju tě.

Dobrou, Robíku, taky tě moc miluju.

Díky své únavě jsem prakticky hned usnul. Do mého spánku vstoupil podivný sen. Robinova stářím sešlá kůže se najednou začala napínat, jeho vlasy začaly houstnout a ztrácely svoji stříbrnou barvu. Začal jsem cítit jeho svaly, ruce začaly být zase pevné. Do toho vstoupil Libor s Fildou coby čerstvě dospělí a po chvilce přede mnou stáli coby malí křehcí kluci, jak si spolu hrají na zahradě. Za nimi stojí Evka s Vašíkem a říkají mi, abych se o ně dobře staral. Mihnul se mi tam Pucek, jak na mě řve, že jsem nechutnej buzerant, ale za vteřinu mě pevně drží a omlouvá se se slovy, že je hrozný čůrák. Najednou jsem zase byl u Kaká v pokoji na filmovém večeru, jak se na nás všechny směje a ptá se, jestli mrknem na nějaký horor nebo na péčko. Dominik seděl se zoufalým pohledem, pevně mě držel za ruce a ptal se, proč jsem se mu dosud nesvěřil s tím, kdo jsem. Všem kumpánům bylo zase kolem dvaceti.

Chaotický sen dál pokračoval, najednou jsem stál ve Volšáku a naproti mně Robin, tak krásný, mladý, roztomilý a dává mi svůj první polibek. Vzápětí cítím tu energii, když jsem mu prvně sáhl na břicho na Helfenburku. Cítím jeho stisk na mé ruce, jak na ní spí u Kaká v garáži. Je to den, kdy jsme se viděli poprvé v životě. Právě přišel a nejistě mi podává ruku:

„Ahoj, já jsem Robin,“ říká.

Pak zase ležím u Volšáku a pozoruji s ostatními nahé koupající se páry. Najednou jsem zase mladší a peru se s Dominikem, až máme sedřené lokty. Pak zase sedím na základní škole, pak se plazím coby mimino po naší zahradě, a nakonec vidím moje drahé rodiče, jak mě drží v náručí, usmívají se a poprvé na mě promluví:

„Vítej na světě, Filipe.“

Pak se ten sen zasekl, začal zase běžet zpět, zase jsem seděl ve škole, najednou jsem se cítil trapně, jelikož se o mé panictví pokouší Sýkorka, a pak se mi Robin zase představuje, spí přitulený k mé ruce a už zase stojíme ve Volšáku a dostávám svůj první polibek. V tomto bodě se sen zasekl a trval celou věčnost, jako by tohle byl ten největší zlom. Když se sen k tomuto bodu vrátil, tak právě zde se zasekl. Celý ten výjev trval a já najednou začal lítat okolo mě a Robina, jako třetí osoba, která vše pozoruje…

Druhý den ráno jsem se již nevzbudil. Vše pozoruji z výšky, ležíme s Robinem stále ve stejné poloze, v jaké jsme šli spát. Robin klidně oddechuje s milým úsměvem na rtech.

Odcházím z tohoto světa. Můj život se naplnil. Odcházím složit svůj účet z mé pozemské pouti. Život jsem prožil naplno, snad bez větších klopýtnutí a ku spokojenosti všech. Ku spokojenosti mé rozhodně.

Sbohem, všichni, užijte si zbývající čas naplno a nepromarněte ho, byla by to věčná škoda. A zkuste být na sebe o kapku hodnější, hned bude na světě o něco lépe.