Romány

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.

Slyšel dva mužské hlasy a smích vycházející z místnosti. Oba je moc dobře znal. S třesoucími se koleny se zastavil ve futrech kuchyňky a nevěřícně pohlédl do Romanovy tváře. „Romane?“ zašeptal Sam potichu, jako by se bál, že kdyby jeho jméno vyslovil nahlas, vypařil by se.

Policista naproti němu se na něj zahleděl, než nakonec přikývl v souhlas. Nějak podvědomě tušil, co se snaží Petr udělat. Bylo to proti pravidlům, ale na jednu stranu věděl, že psychika člověka, který se dozví něco takového, může napáchat hodně. Navíc, proč mít ve vězení někoho, kdo vlastně nic neudělal, jen se nechal ovládnout emocemi a strachem, když už viníky mají dva.

Nejdříve si Sam myslel, že dotyk dlaně patří jeho otci, jaké překvapení pro něj bylo, když ho po pár minutách na nohy vytáhly Romanovy paže. Být mu dobře, nejspíš by začal protestovat a poslal by ho pryč, teď se jen zmohl na jedinou otázku. „Co tady děláš?“ vyšlo mu z chvějících se úst, když byl s podpíráním odveden zpátky pod peřinu.

Po té větě, kterou slyšeli, se po sobě s Honzou překvapeně podívali. Co by asi tak mohli jejich kolegové z frýdeckého oddělení mít, že je nutná jejich přítomnost? Ta otázka běhala hlavami obou mužů, než Sam odpověděl, že za chvilku dorazí, a Honza na dálnici víc šlápl na plyn.

Sam si začal v hlavě dávat všechno dohromady. Potřeboval vědět i zbytek, aby si mohl poskládat celý obrázek a možná tak přijít na to, kdo zabil Viktora. Roman mu tvrdil, že on to nebyl, a věřil tomu. Snažil se tomu věřit. Jenže teď se ukázalo, že motiv k zabití bratra by měl. Při pohledu na Romana ale věděl, že by něco takového nezvládl. Když ne on, tak kdo? A proč mu to Roman neřekl?

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

Roman celé jeho počínání sledoval, a když pohlédl na pietní místo, bylo jasné, proč to Sam udělal. Nehodilo se to. Ne na místě, kde jeho bratr naposledy vydechl. Modlil se jen, že to byl jediný důvod a nebylo to proto, že ho chtěl nadobro odmítnout.

Samovi to ale stejně nedalo a se zájmem začal procházet složky. Věděl, že tohle je práce na delší dobu, ale chtěl si udělat aspoň okrajovou představu o jejich oběti. Honza pak s Petrem stáli chvilku za ním a plánovali, kdy navštíví rodiče bratrů Škárových, když se Samovi rozezvonil telefon. Trošku to s ním škublo, když začala hrát melodie, ale neváhal a hovor přijal. Na druhé straně se ozval hlas realitní agentky, která mu opět nenesla dobré zprávy. Byt, o který měl zájem, musela bohužel pronajmout někomu jinému.

V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu.