Romány

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou, a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

To indiánské mučení, co jsem měl právě za sebou, bylo sice tou nejúžasnější stimulací, jakou mi kdo kdy poskytl, ale cítil jsem, že je toho minimálně pro tu chvíli až dost a víc už bych asi nevydržel. Napadlo mě, že mě svým způsobem tak trochu znásilnil. Nebo spíš zmermomocnil. Do té postele jsem mu přece jen vlezl sám, o tom nebylo sporu. Stejně tak ovšem nemohlo být sporu o tom, že mě natlačil někam, kam bych se sám od sebe jen tak neodvážil. Jestli to vnímal stejně, netuším. V okamžiku, kdy se ze mě konečně svalil, se však nedalo nevšimnout, že dýchá téměř stejně vyčerpaně jako já.

Některé ranní potřeby by ovšem nespláchl ani vodopád. Sáhl jsem si na umyvadlo pro jednoho z těch pěkně tvarovaných utěšitelů, myslím, že to byl ten, co jsem si ho interně pojmenoval Karel, a jal se ověřit si, zda večer úspěšně použitá technika může fungovat i po probuzení. Nebylo to však tentokrát úplně ono. U sebe v pokoji jsem si na ještě vlhké tělo natáhl čisté trenky a vydal se vcelku příjemně osvěžený s pohvizdováním do kuchyně uvařit si kafe a něco polknout. Veselé hvízdání mi ovšem ztuhlo na rtech, jen co jsem tam vešel.

Takže jsem se zhluboka nadechl, pomyslel si něco o první části pokání za všechny mé domnělé i skutečné hříchy a vstoupil do dveří, které mi s pomstychtivým úsměvem držel otevřené před nosem. Celé to sice na poměry tehdejšího a stále i dnešního českého zdravotnictví proběhlo docela rychle, ale bylo to ještě nepříjemnější, než jsem si představoval. Možná by se z toho dal udělat i krátký instruktážní film na téma, co vás čeká, když neudržíte zapnutý poklopec.

Než se zmůže na reakci, jsem už ohnutý přes jeho vytrčené koleno a nad holým zadkem mám položený gumový sandál, který jsem si obratně vyzul, než jsem se osvobodil z tepláků. K mému překvapení se nenechá pobízet a první rána mi na zadek dopadne ještě dřív, než se stihnu rukama pořádně zapřít o podlahu. Nijak zvlášť to nebolí, přesto se proti němu překvapeně napnu a vzrušeně se hlasitě nadechnu. Zastaví se. Ohlédnu se přes rameno. Tázavě můj pohled zachytí a já na něho prosebně kývnu.

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel.

Vy, kteří ještě můžete, vzpomeňte na dobu, kdy svět byl stejně mladý a stejně vyjukaný jako vy sami, na dobu, kdy noviny vycházely jednou denně na papíře a spolu s časopisy a cigaretami se prodávaly u omšelých, psy a nočními opilci pravidelně občůrávaných stáncích na rohu ulice. V žádném takovém byste sice tehdy tento příběh zcela jistě otištěný nenašli, nicméně až si ho budete číst, můžete si to alespoň představovat a možná i docenit to, že dnes (stále ještě) vyjít může, byť  třeba bez papíru.