Romány

Tím nastala změna v našem vztahu, tedy ne ve vztahu mezi námi, ale změna pro nás znamenala takové menší odloučení, které bychom očekávali spíše v našich začátcích. Vše zlé je k něčemu dobré, pro nás to znamenalo, že jsme se na sebe těšili o to víc a naše vášně byly o to divočejší. Stejně tak paní Bláhová byla ráda, že má obě děti zase doma, uvědomovala si, a také to občas zmínila, že lidské osudy jsou zvláštní, kdy děti nalezly cestu zpět, až když se v rodině objeví zákeřná nemoc.

Prázdniny skončily, ty letošní byly obzvlášť divoké, a tak jsem byl vlastně rád, že jsou za námi. Ve škole jsem hodil strasti za hlavu a přišel na jiné myšlenky. Robin, vzhledem k situaci, se dohodl v truhlářské dílně, že nastoupí hned se začátkem školy, a ne až v říjnu. Bylo to dobrý, dílna frčela, a ještě když byl na škole, měl tam práci jistou. A nejen on, ale i Dominik, takže nastoupili spolu, což jim start do pracovního života usnadnilo. Horší bylo, že dílna byla ve Vojkově, což by původně Robinovi vyhovovalo, měl by to pár set metrů od domova, ale nyní z toho nebyl nadšený a bál se, že potká tátu, kterého prostě nechtěl vidět.

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.

Ještě hodně hodin jsme probírali, co bude, nebude, jak to dopadne. Snažil jsem se to vidět realisticky, ale samozřejmě jsem se bál i té horší varianty, kdy nebudeme klukama přijati a jejich přátelství skončí. Zároveň jsem svoje pochybnosti nechtěl ventilovat před Robinem, který z toho byl opravdu nešťastný a to poslední, co potřeboval, byl nějaký další pochybovač.

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Tak nám Dominik i Robin úspěšně složili zkoušky a jsou z nich oficiální truhlářští tovaryši. Jen nám dali zprávou vědět, že to mají úspěšně za sebou a jdou slavit se spolužáky. A příští čtvrtek že mají slavnostní předání výučáků, tak ať se určitě přijdeme podívat, a v pátek potom že to oslavíme spolu u Šichty.

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům.

Otevřel jsem oči a podíval se po pokoji, Dominik byl zachumlaný kompletně do deky a mně nad hlavou jen trčela jeho obrovská noha. Pucek ležel na zádech a ruce rozhozené do stran, jak kdyby byl ukřižovaný. Kaká byl stočený do klubíčka, měl asi divoké sny a hodně se převaloval a nějak si stáhl trenky pod zadek, a tak do místnosti svítila jeho maličká, ale velice pevná prdelka. Musel jsem se nad tím výjevem pousmát.

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci i holky drželi separé svou partu, my kluci si do ní nikdy nikoho nepustili, další kluci byli buď o dost starší, nebo naopak o dost mladší a holky mezi námi neměly své místo.