Romány

A odsunul se s židlí od stolu a já viděl, že je ne polonahý, jak se zdálo, ale úplně nahý. Hned jsem ho napodobil a další necelou půlhodinu jsme se věnovali každý sobě, ale jen pro toho druhého. Za ty dlouhé měsíce odloučení, jen krátce přerušovaného, jsme v tom nabyli už značné praxe. Jozífek byl asi dost unavený, protože mu to trvalo dlouho, ale když jsem si po svém vyvrcholení se smyslně přimhouřenýma očima labužnicky olízl prsty, skončil velmi rychle.

Potom jsem si přitáhl Jozífka k sobě, přiměl ho, aby se na kolenou nade mnou rozkročil a vzal jsem ho do úst. Jenom vydechnul, podepřel mi záda polštářem, vzal moji hlavu do rukou a sám si řídil rytmus, v jakém se pohyboval v mých ústech. Najednou jsem ucítil dotek rtů na mém penisu, otevřel jsem oči a viděl Filipa, klečícího a opřeného o lokty, jak se nade mnou sklání, a za ním Otakara, jak si ho připravuje.

Jozífek byl vždycky značně náruživý, ale to, co prováděl dnešní odpoledne, to převýšilo veškeré moje dosavadní zkušenosti. Byla v něm nějaká divokost, dříve jsem cítil z jeho strany vždycky něco jako mírný ostych a opatrnost, i když se milování zcela oddával. Teď si mě ale bral naplno, ne hrubě, ale s jakousi něžnou bezohledností…

„Nebojte se mě, prosím, vážně vám nic neudělám!" napřáhl jsem k němu ruce, abych mu pomohl vstát z té poněkud nedůstojné pozice.
„Nebojím se, jenom jsem se lekl." S mojí pomocí se vyhrabal z vany, sehnul se, aby sebral spadlou osušku, a přitom se praštil do čela o hranu umývacího pultu.

„Já sám," řekl, natáhl se přese mne, sundal ho, ale zůstal na mně přitisknutý:
„Jsi malý. Malý, ale hezký!" přitiskl mě k sobě a pokusil se políbit. Vytrhl jsem se mu, šlo to ztěžka, přece jen měl velkou sílu, a celý vyděšený tím, že mi vteřinu prolétlo hlavou, jaké by to asi bylo líbat ty krásně plné rty, jsem na něj začal ječet:

„Mami, co tady…?" nestačil ale větu dokončit, teta mu skočila do řeči:
„Přišla si s tebou promluvit, to tu dělá, uvařím to kafe." Zavřela za námi dveře do jídelny. Zůstali jsme v kuchyni stát proti sobě.
„Teto, musím to slyšet!" popadl jsem plechový hrnec a přiložil jej ke dveřím, abych poslouchal.

„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.

Dveře pracovny se rozletěly a se slovy: „Kde je?" vtrhl dovnitř Jozífek. Už jednou jsem ho takhle viděl, celého rudého vzteky.
„Co s tebou dělají?" vrhl se ke mně a objal mě ochranitelsky kolem ramen.
„Kdo vám dal právo," obrátil se na profesora, který tu scénu nevěřícně sledoval, „zatahovat Karla do téhle věci?" a jeho tón byl všechno, jen ne uctivý.

Když mě položil na postel a sklonil se, aby mě políbil, všiml si věcí z Jeannotova balíčku, které jsem už odpoledne dal na noční stolek tak, aby byly co nejnápadnější. Cítil jsem, jak strnul, a potom se na mě podíval rozzářenýma tázavýma očima:
„Ty chceš…?"

„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.

Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.

„Ale mami, to přece nemůžu panu Vondrovi udělat, počítá se mnou do konce července," koktám trochu, protože fakt neumím lhát, a kdybych přiznal, že to je soukromých důvodů, máti by mě pěkně setřela.
„A to jako panu Vondrovi staršímu nebo mladšímu?" praví moje matička zcela vážně, …