• drsoul
Stylromantika
Datum publikace31. 10. 2012
Počet zobrazení4269×
Hodnocení4.20
Počet komentářů1
Oceněnípovídka roku 2012

13

Dopoledne uteklo jako voda. Přece jen se trochu ochladilo, a tak se více lidí rozhodlo, že se pokochá krásami našeho zámku. Na obědě jsem byl samozřejmě u Jirky a Ireny, oba se na mě tak nějak potutelně usmívali, a když jsem platil, naklonil se Jiří ke mně a zašeptal:

„Dneska večer si prosím tě zavři okno, včera jsem musel zesílit repráky."

Cítil jsem, jak mi rudnou tváře: „Páni, vážně to bylo tak  nahlas?"

„Ale ne, promiň, já tě chtěl jen poškádlit  tak to dopadlo, jo?"

„Ty šakale, nic jsi neslyšel, jsi jenom zvědavý. Inu, dostal jsi mě. Jo, dopadlo."

„Tý jo, takže svatební hostina bude samozřejmě u nás!" šklebí se ten potměšilec.

„Promiň, Jirko, ale já teď tak nějak nemůžu žertovat na tohle téma."

„Ne ne, ty promiň, někdy si nevidím do huby," omlouvá se Jirka, „víš, přes to, že tě znám, je to takové divné, že ty a Josef"

„Jo, je to divné, samozřejmě, je to divné a ještě začni o tom, že je to proti přírodě, a vůbec, nemám čas!" Otočil jsem se a odešel. Vlastně Jiří za ten můj výbuch ani nemůže. Jsou to moje vlastní myšlenky, co mě tak vytočilo. Je vůbec možné, abych byl do někoho tak zamilovaný? A miluje mne Jozífek také tak? A co když se opravdu budeme muset rozloučit. Jak to bez něj vydržím?

Loudám se do zámku, kopu před sebou kamínek a napadají mne čím dál tím depresivnější představy. V kapse mi začne vyhrávat telefon opakovaně čtyři tóny: „gé –gé -gé –es" slavný začátek Beethovenovy Osudové. Kdo jiný než Jozífek by měl nárok na tuhle melodii?

„Slyším tě, lásko."

„Chtěl jsem za tebou přijít na oběd, ale musel jsem zase jet k sestřenici. Ta bouřka včera jí pocuchala střechu." Sametový témbr Jozífkova barytonu hladí, i když je zkreslený mobilem. „Vrátím se asi až večer, můžu pak přijít?"

„Jestli můžeš? Musíš!" skoro zaječím, ale pak ztlumím hlas. Došel jsem mezitím na nádvoří a hlava paní Urbánkové už s pohotovostí hodnou lepší věci vyčnívá ze dveří recepce.

„Jednak se mi už teď po tobě stýská," otočím se neslušně, ale účinně zády k té špionce a pokračuji, „a potom přece taky přijede mamka a já chci, abyste se poznali, a taky, jak to bude s tím mým odjezdem."

„Takže opravdu budeš muset jet?" potěší mě ve vší té mizérii nefalšovaný smutek v jeho hlase.

„Já ještě nevím, udělám všechno možné i nemožné, abych nemusel. Uvidíme večer  a  miluju tě."

„Já tebe taky, a víc." Snaží se mne trumfnout.

„Jsem slušně vychovaný, a proto se nebudu hádat se starším člověkem. Ale v tomto případě se mýlíš, já tě miluju víc."

„Hm, slyším, jak se nehádáš. Jsem opravdu starší a tím pádem i rozumnější a jako takový jen opakuji: Já tě mám rád víc! A než odpovíš, tak si uvědom, že tě přeperu!" vyhrožuje.

„Tak tohle je výzva. Počkej večer, uvidíme kdo s koho!"

„Nemůžu se dočkat. Jdu pracovat, ať se můžu vrátit co nejdřív. Ahoj."

„Ahoj," vrátím mobil do kapsy, otočím se a málem vrazím do Jiřiny.

„Karle, potřebuju vypadnout, víš, on večer zase odjíždí" páni, to třeštidlo fakt brečí.

„Jen běž, však se to nějak zvládne, odpoledne toho není nikdy moc."

„Díky, máš to u mě!" otočí se a zmizí tempem, které by přinutilo k zamyšlení nejednu atletku. Ještě před pár dny bych se tomu jen zasmál, teď ji lituji, protože už ji chápu.

Naštěstí opravdu odpoledne moc návštěvníků nebylo a já to v pohodě stihnul. Pan Vondra sice vrčel jako pes na vandráka, když se dozvěděl, že Jířa zase zdrhla, ale nakonec mávnul rukou a v půl páté poslal pryč i mě.

„Nakonec máte prázdniny, tak co byste si neužili, ještě se v životě naděláte" řekl, když si ode mě bral klíče. „Jako náš mladej, pořád takový morous, a za ty tři dny, co má opravdové volno, je jako vyměněný."

Co se to děje? Ten bručoun dokáže být i laskavý? Inu, nevím, jak příjemný by byl, kdyby věděl, proč má Jozífek tak dobrou náladu. Raději nad tím moc nepřemýšlet. Jenže to není tak jednoduché, stejně se mi hlavou honí chmurné úvahy. I Jiří, který mě zná, a myslel jsem, že má i docela rád, reagoval tak divně, jak se tedy na náš vztah budou dívat jiní lidé?

A právě Jirkův hlas mě vytrhne ze zamyšlení:

„Bobina už je tady," haleká na mě, když mě vidí přicházet, „je u mámy."

Bobina, tak říká jen pár nejlepších kamarádů mojí mamce. Ona se vlastně jmenuje po babičce, Theodora, a protože českým ekvivalentem tohoto jména je Božena a zdrobnělina nebo zkratka Theodory je v češtině nemožná (nabízí se Thea, to je špatné do pusy, no a sami uznejte, Dora, nebo dokonce Dorota není o moc lepší), zvykla si používat počeštěnou podobu jména.

„Díky, a jakou měla náladu?" provádím předběžný výzkum.

„Tvářila se celkem normálně, chvíli jsme pokecali a šla nahoru. A ty se už na mě nezlob, znáš mě, já to myslel dobře" pokouší se o zkroušený výraz.

„Nic se nestalo, já neměl tak vyletět. Ale já sám jsem trochu zmatený, no a tak jsi to odnesl ty. Jdu nahoru, večer ahoj."

14

Sedí obě u stolku u okna: teta Smejkalová i mamka. Moje krásná, hodná a jedinečná maminka. Po ní mám vlasy, oči a snad i sklon k trochu sarkastickému humoru. To ona mě naučila, že když si chci dělat legraci z jiných, musím také ty ostatní nechat si dělat srandu ze mne. Učila a pořád mě učí chování, vystupování, jednání s lidmi. Ne že by mi dávala hodiny, to vůbec ne, vyznává zásadu ,verba movent, exempla trahunt´ a učí mne příkladem.

„Dobrý den, teto, ahoj, mami," dám mámě pusu na tvář, „co tě k nám přivádí až z metropole?" snažím se o lehký tón, ale nervy mám napnuté jak triko kulturisty.

„Ahoj, synku, posaď se."

Kruciš, tak to bude vážné, synku mi říká jen opravdu výjimečně.

„Musíš letět do Grasse. Nějak se to tam celé sype. Babička Tété si zlomila nohu, musíme jim pomoci s přípravami na Fête jasmin. A taky prodávat na Place Colomban. Já tam nemůžu jet, mám letní kurzy, takže je to na tobě."

„Ale mami, to přece nemůžu panu Vondrovi udělat, počítá se mnou do konce července," koktám trochu, protože fakt neumím lhát, a kdybych přiznal, že to je soukromých důvodů, máti by mě pěkně setřela.

„A to jako panu Vondrovi staršímu nebo mladšímu?" praví moje matička zcela vážně, ale v koutcích úst jí podezřele zacuká.

„Teto, ty jsi ale  To už jsi stihla všechno prozradit?" jsem opravdu trochu naštvaný. Samozřejmě, že bych máti všechno řekl, ale chtěl jsem to udělat sám.

„Kájo, já to myslela dobře" otočí se na mě teta Smejkalová, „ já jsem jen chtěla"

„Jarka mě tu celou dobu přemlouvá, abych tě tady nechala, že sis konečně někoho našel a že je to hodný kluk, tak se laskavě uklidni a tetě se omluv!" setře mě mamka.

„Promiň, teto, já to tak vážně nemyslel, je toho na mě najednou strašně moc. Mami, fakt by to nešlo nějak udělat? Až poznáš Jozífka, uvidíš, že mám pravdu, on je tak krásnej, milej, mám ho tak hrozně rád!"celý zadýchaný vychrlím na mamku.

„Samozřejmě, že ho ráda poznám a věřím, že je to tak, jak říkáš, synku, ale v každém případě v pátek letíš do Grasse. Máme k firmě povinnosti, které musíme plnit. Jestliže je tvůj přítel takový, jak ho líčíš, tak to pochopí. C'est tout." Zakončí mamka rezolutně. A já vím, že už nemá cenu diskutovat.

„À votre guise, mon général," rezignuji, „ale dnes večer nás všechny pozveš na účet firmy na večeři, a navíc budeš hodná na Jozífka. Stejně ses už rozhodla a máš pravdu, je to naše povinnost. Ale nevadí ti, že pošlapáváš mladé lásky květ?" Nemá cenu dál mamku přemlouvat, tak z tragédie uděláme komedii.

„S láskou a odloučením je to jako s ohněm a větrem, když už chceš být poetický," praví moje matka, „malý uhasí a velký rozdmýchá. Běž dolů domluvit tu večeři. Už se nemůžu dočkat, až poznám toho tvého Jozífka."

„Však uvidíš, že mám pravdu. A buď tak hodná, a chovej se před ním slušně, ať mi neuděláš ostudu!" a fofrem zdrhám po té impertinenci, protože jak mamku znám, byla by schopna po mně něco hodit. Ještě když zavírám domovní dveře, slyším smích tety Smejkalové a její komentář:

„Vychovala sis ho k svému obrazu, má milá."

Teta je opravdu moudrá žena. A možná, že její syn je po ní. Když jsem s ním domlouval tu večeři, odpustil si všechny poznámky a choval se docela normálně. Posadil jsem se na chvíli ke skleničce vína a znovu si to všechno rovnal v hlavě. Máme pro sebe s Jozífkem už jenom jeden večer, jednu noc a jeden den. Během zítřka už musíme s mamkou odjet. Celých sedm týdnů se potom neuvidíme. Má moje matka pravdu a bude to prověrka našeho vztahu? Co když jsem pro Jozífka jenom letním flirtem a po prázdninách si na mě ani nevzpomene. Ne, tomu prostě nevěřím. Ale Jozífka znám přece necelé tři dny a co o něm vím? Že je to krásný, milý, chytrý mužský, dokonalý milenec. Dokonalý? Jak to můžu vědět, když jsem jiného ještě neměl? Proč musím pořád myslet na to, že ke mně třeba necítí to, co já k němu? Pro mě je opravdu splněním všechno, co jsem si kdy přál, po čem jsem toužil.

Ozve se můj mobil: „Pa pa pa pá … pa pa pa pá." Beethovenův motiv, pro mě už Jozífkův motiv.

„Ahoj, Jozífku!"

„Už jsem doma, tak jak to vypadá?"

„Nic moc, klidně můžeš příští týden na ten sever, já musím odjet, všechno ti řeknu večer, mamka nás zve na večeři, v devatenáct třicet u Smejkalů."

„A ona ví, že"

„Že tě miluju? Ano ví to."

„A?"

„A je ráda, že někoho mám, jenom tě chce poznat, neboj, ona je moc hodná."

„Já se vůbec nebojím, jenom mám trochu strach."

„Nemáš proč, uvidíš, že to bude v pohodě."

„Jo, už se nemůžu dočkat. Tak v devatenáct třicet! Miluju tě!"

„Já tebe víc! A radši už ve čtvrt na osm, jo? Těším se, ahoj!" Raději to přeruším, nemám moc času. Jdu se připravit na zatím nejdůležitější večer mého života. Najednou se toho děje nějak moc.

15

Nakonec to všechno dopadlo nejlépe, jak vůbec mohlo. Jozífek přišel dřív, jak jsme se domluvili, a poprvé za dobu, co ho znám, vypadal trochu nervózní. Od toho mu trochu pomohl panák armagnacku, který jsme do něj s Jiřím nalili. Začal loudit o druhý, ale protože vím, že není vůbec zvyklý pít, odradil jsem ho od toho.

Mamka s tetou dorazily přesně v devatenáct čtyřicet, jak se na dámy sluší, a viděl jsem, že i matička je trochu nesvá. Ale její perfektní chování se opět osvědčilo a kdo ji nezná, nepoznal by to. Její ,těší mne´, když jsem je představoval, znělo opravdově a usmála se na něj velmi mile. Zběhlá v konverzaci nenápadně z Jozífka vytáhla všechny informace, které chtěla, a on si to ani neuvědomil. Když to začalo být někdy trochu okaté, zasáhli jsme teta nebo já a nenápadně odvedli řeč jiným směrem.

S koncem večeře skončil i její „výslech" a už v klidu jsme si vychutnávali kávu a přirozeně i tu skvělou pálenku z hroznů. Musím Jirkovi dovézt nejméně půl tuctu dalších lahví, zaslouží si to, večeře byla skvělá, a dokonce potlačil svoji přirozenou zvědavost a poslouchat, o čem se bavíme, se mu dařilo velice nenápadně. Teta Smejkalová se hned po večeři rozloučila:

„Jsem už ospalá, půjdu. Máš ustláno dole, v pracovně," obrátí se ještě k matce a nechá nás samotné.

„Přímá linka z Prahy do Marseille odlétá zítra po třinácté hodině," nakousla mamka to kyselé jablko, „já bych ráda přes víkend zůstala tady, nemohl byste si, pane doktore, vzít moje auto a odvézt Karla na Ruzyň a potom se sem vrátit?"

Zlatá mamka, alespoň trochu se nám prodlouží společné chvíle.

„Rád, to nebude opravdu žádný problém. A projet se takovým žihadlem bude pro mě jenom radost." Zasvítí Jozífkovi oči. Ani se nedivím. Mamka má Audinu A5 kabriolet, a to opravdu není špatné auto.

„To, že spolu budeme moci být o dvě hodiny déle, to je ti zřejmě zcela fuk!" urazím se na oko.

„Ale není, to je samozřejmé, já jenom" koktá Jozífek. Dostal jsem ho. Ale moje drahá matička mi zkazí radost:

„Okamžitě přestaň Josefa trápit. Můžeš být rád, že nemusíš jet vlakem a měl bys mu ještě poděkovat."

„Ale ne, to není nutné, já to pro Káju rád udělám, on je takový maličký a bezmocný, ještě by se někde po cestě ztratil," chytí Jozífek pohotově nahrávku a smečuje.

„Jste opravdu velice laskav, pane doktore. Jsem moc ráda, že mi někdo tak rozumný a spolehlivý pomůže se o to mládě postarat!"

Nakonec budou ještě oni dva držet spolu proti mně! To mně tak ještě scházelo. Však já to Jozífkovi vytmavím, až budeme sami.

„Haló, já jsem tady, pokud vám to nedošlo," zarazím tu jejich rádoby vtipnou konverzaci a tvářím se naštvaně.

„Promiň, Kájo, vždyť je to jen legrace!" Jozífek se opravdu lekl, že jsem se dopálil. Má ve tváři tak zkroušený výraz, že už to nevydržím a vyprsknu smíchy. Mamka se směje zcela nepokrytě.

„Co se škádlívá, to se rádo má, Josefe. Můžu vám tak říkat? Já jsem Theodora, pro dobré známé Bobina," nabídne mu mamka přes stůl ruku a potom i tvář k políbení.

„Budu jen rád, děkuji," rozzáří se Jozífek a dá mámě pusu na obě tváře. No, to je krása, oni se tu budou olíbávat a já se budu jenom koukat?

„Jsem už unavený a mám si ještě balit," předvedu ukázkové zívnutí, „asi už bychom měli jít spát."

„Pravda, v nejlepším přestat," přitaká mamka a zvedne se.

„Já se ještě půjdu podívat na Irenu. Dobrou noc, Josefe, jsem opravdu ráda, že jsem vás poznala a", rukou si zamne ušní lalůček. To dělá pokaždé, když je trochu na rozpacích, ostatně, já to dělám také.

„Buďte prosím na toho mého kluka hodný, on to není takový bezstarostný uličník, jak vypadá." Na konci věty se jí trochu zatřese hlas.

„Budu, to víte, že budu," odpoví Jozífek a má už zase tu svoji nádherně vážnou tvář.

„Věřím vám a jsem ráda, že jste se našli."

Podají si ruce, jako by si něco slibovali, a mamka zmizí v restauraci. Já jsem z toho trochu vyvedený z míry. Tyhle dva lidi mám nejraději na světě, snad si je ani nezasloužím.

„Půjdeme?" otočí se na mě Jozífek a pořád má onen krásný a vážný výraz.

„Půjdeme." vydechnu a nechám se vést. Čeká nás další společná noc, na dlouhou dobu poslední, musím si ji užít tak, aby mi vzpomínka na ni pomohla přežít ty dlouhé týdny bez Jozífka.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Komentáře  

+2 #1 takAmater 2012-11-05 18:13
to mě zajímá, jak jim to bude klapat na dálku. Co se píše právě většina to nevydrží, ale je to skvělý téma na filmy.Ale kdo ví. V dnešní době komunikace a různých věcí by to mohlo se povést. Rozhodně jsou tu další kapitoly, takže se nechám překvapit, jak to bude dál. A další kapitola vypadá na velmi žhavou záležitost. A propo maminka je velmi toleratní i když trochu nekompromisní dáma... Líbí se mi, i přes to jméno Bobina.
Citovat