• drsoul
Stylromantika
Datum publikace22. 10. 2012
Počet zobrazení4728×
Hodnocení4.53
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2012

4

Uf, tak to byla prohlídka, na kterou v životě nezapomenu. Nějak se mi ty nezapomenutelné zážitky začínají hromadit. Jozífek, ach jo, kdybych už mohl oprávněně říkat „můj“, na tom není se znalostmi historie až tak špatně, pěkně mě podusil! Na konci z něj vypadlo, že během prázdnin na střední taky prováděl po zámku, tatíček ho přinutil!  A tak se mě pokoušel nachytat při nějaké chybě nebo neznalosti, ale já obstál se ctí. Dokonce se mi i podařilo potlačit kručení v břiše a opět zafungovalo to, že pokud se dopálím, spadne ze mne nervozita a nakonec jsme trumfovali jeden druhého a, nelichotím si, já vyhrál. Přece jen za těch šest let, co už to nedělal, hodně zapomněl a hlavně v obrazárně zcela plaval. Ale jiskřilo to mezi námi, i při mé nezkušenosti jsem to vycítil, oba dva jsme byli napjatí a tu tenzi postupně uvolňovali smíchem a nakonec si i potykali. To bylo tak:

„Děkuji za vyčerpávající informace,“ zasmál se na mě Jozífek, když jsem zamykal vchod.

„Opravdu jste až tak vyčerpán? To by mne moc a moc mrzelo,“ pokusil jsem se o smutný obličej.

„Ale ne, užil jsem si to, pane průvodce. A protože vás nechci urážet spropitným, zvu vás dnes na večeři, pokud máte chuť se mnou ještě strávit nějaký čas.“

„Mám, samozřejmě že mám. A musíme přece ještě přesvědčit jeden druhého o oprávněnosti svých názorů na námi oblíbené vědy,“ jen tak tak jsem se udržel, abych nezačal poskakovat radostí. Ustál jsem to, jenom se mi roztáhla pusa od ucha k uchu. Pevně doufám, že tu večeři navrhl proto, že je mu se mnou dobře, a ne proto, že přeci jen zaslechl koncert mého hladového břicha.

„A co kdybychom si tykali? Večer si na to můžeme připít. Já jsem Josef, ale i toho ranního Jozífka od vás beru.“ Podává mi ruku a zase už na mě svítí těma modrýma očima.

„Moc rád,“ odpovím. A to jsem si myslel, že víc už šťastný být nemůžu. „Já jsem Karel. A můžete mi říkat, jak chcete, jenom to deminutivum Karlík tak nějak nesnáším.“

„Tak o půl osmé u Smejkalů? Dobře tam vaří a ani jeden to nemáme daleko.“

„Už se těším, tak zatím…“ měl bych už jít, ale stojím a nevím co udělat. Podat ruku, nebo jenom mávnout, nebo … stoupnout si na špičky a políbit ta už zase se usmívající ústa pod světlým knírkem.

„Zatím…“ vyřeší to za mě: natáhne ruku a pohladí mě, tak jako dopoledne, přitom se na mě podívá, že mi až zatrne u srdce, otočí se a jde domů. Vondrovi bydlí přímo na zámku, jenom přejde nádvoří, ve dveřích se ještě otočí, zamává na mě a dveře se zavřou.

Ještě chvíli stojím a zírám na ty dveře. Nejraději bych se k nim rozběhl, otevřel je, skočil mu kolem krku a potom… No, právě, co potom? Vždyť já ještě nikdy s nikým nic… Líbat jsem se učil s mojí kamarádkou Jitkou, to bylo tak asi v tercii, oba jsme usoudili, že potřebujeme získat nějakou tu praxi, tak jsme nejdřív studovali teorii sledováním různých líbacích scén na videu a potom to spolu zkoušeli. Podle toho, co mi Jíťa po svém prvním rande asi o rok později nadšeně líčila, celkem jsme to zvládli. Ale to bylo s ní, máme se rádi jako kamarádi, jak by to asi vypadalo s Jozífkem.

Necháme to koňovi, ten má větší hlavu, pohnu se konečně a vyrazím, ještě jednou všechno v rychlosti zkontroluji, zamknu bránu a loudám se přes náměstí. Jirka už na mě mává ze zahrádky restaurace.

„Prosím tě, Jiří, asi tak za hodinku mně prosím rezervuj stůl pro dva, a kdyby to šlo, tak ať Irča připraví tu svoji specialitu. A taky bych prosil otevřít láhev toho barikovaného Cabernetu Moravia, ať se vydýchá, a ten stůl někde bokem…“ dojdu k němu a přemýšlím co tak ještě zařídit, aby to byl opravdu dobrý večer.

„Počkej, ale mladej Vondra už tu stůl zamlouval – že prej příde s tebou. Ptal se, co máš nejraději k pití a k jídlu, že prej ti je za něco dlužnej.“ Jiří si tedy na správnou češtinu moc nepotrpí. „Ani jsem nevěděl, že se znáte, on tu poslední léta moc nebýval. A za copak je ti dlužnej?“ Zvědavý je tedy Jirka jako opice. Podezírám ho, že si tu hospodu otevřel jen proto, aby mohl pohodlně shánět drby.

„Zajímaly ho změny na zámku a pan Vondra na něj neměl čas. Tak jsem ho provedl.“ Nemusím nijak lhát, to je dobře, moc to neumím.

„No jo, on si teď dodělával doktorát na universitě, měl promoci minulý týden, měli tu večeři, to se divím, že se o to zajímal. Ale to on kvůli kastelánovi, aby měl otecko radost, že i když synek dělá něco jinýho, o tatínkovu práci se zajímá. Ale Vondrovi jsou na synka i tak pyšní, a co by nebyli, on je to hodnej kluk, i když Vondrová si stěžovala, že pro samý studium nemá ani čas na děvčata, a ona by už ráda byla babičkou…“

„Pane vedoucí, platit!“ ozve se od jednoho stolu.

„Už běžím. Já ti to dopovím potom, běž zatím nahoru, mamka se po tobě ptala.“ Otočí se a je pryč. Když chcete o někom z městečka něco vědět, neváhejte a navštivte informace U Smejkalů. Co se nedozvíte, tak to už opravdu nestojí za zmínku.

Ani jsem tetu Smejkalovu ještě nestihl pozdravit. Jirkova matka, paní Smejkalová, vždycky byla jako moje babička, a já ji teď zanedbávám. No vždyť tu nejsem ještě ani celých dvacet čtyři hodin a už se toho tolik stalo! Ale ona mi neuteče. Popravdě, ani by nemohla, chodí už docela těžce, má dnu, ale duševně je čilá tak, že jí kolikrát ani nestačím. Tiše zaklepu a po pozvání jdu dál. Teta sedí u stolku, před sebou sklenku červeného (Doktoři mi to zakázali, ale co já se budu na stará kolena omezovat – jsem slyšel už mockrát.) 

„Vítám tě, Kájo, v noci jsem tě slyšela přijít, ale vím, že máš klíče a nechtělo se mi vstávat. Copak je nového doma a vůbec, ty jsi vyrostl, pojď sem a dej mi pusu.“ To není výslech, vím, že ji to všechno doopravdy zajímá, a tak vyprávím, jak jde mamce práce, jak to vypadá u nás na gymplu, přidám pár historek o láskách kamarádky Jitky, kterou taky dobře zná, jak se má babička ve Francii, a při tom pokukuji po hodinkách.

„A copak je nového u vás?“ skončím svůj referát.

„Celkem nic, to víš, maloměsto, a já se ještě navíc dostanu málo mezi lidi. Jirka ti ale určitě podá naprosto vyčerpávající informace,“ zasměje se. „Dopoledne jsem podnikla výpravu do města, to víš, moje nohy, a potkala jsem Josefa, kastelánova syna. Je to slušný chlapec, nedávno udělal doktorát, chvíli jsem si s ním povídala. Prý se znáte, říkal. Nechal si vyprávět o tvojí rodině, prý ho to zajímá.“

„No, neznáme se dlouho, doufám, že jsi o nás mluvila dobře,“ celý se tetelím radostí. Tak on se o mě zajímal, i tu večeři zamluvil předem, už to nevydržím:

„Teti, dopovíme si to příště, já už musím…“

„Jen jdi, ale zase přijď, ráda si s tebou povídám, to víš, Jirka ani Irena nemají tolik času.“

„Přijdu a rád, měj se zatím dobře.“

Tenhle den, ten tedy opravdu zřejmě nezapomenu nikdy. A to ještě ani zdaleka nekončí.

A teď se honem připravit na večeři. Vlastně na moje první rande. Těším se, moc se těším, ale mám i tak trochu strach. Ale přece – zamlouval večeři už odpoledne, ptal se na mne… Musí to dopadnout dobře, a basta. Ale co to znamená dobře? Svatý Sebastiáne, stůj při mně, ať alespoň vím, co chci. 

5

Musím si to přiznat – moje sebejistota, o které jsem se domníval, že už ji nic nenaruší, je v prachu. A přiznám se, že bych neváhal použít daleko pregnantnějšího výrazu. Ale moje vychování mi v tom brání. Škoda, že mne také nepřipravili na to, jak se chovat na prvním rande, když ještě navíc ani nevím, zdali to vůbec rande je. Pro mě jistě, ale pro něj?

Strachu, trémy a nervozity se nejspíš zbavíš činností, říkává moje moudrá mamka. Jen ne sedět a poddávat se tomu, takže do toho. Samozřejmě nejvíc záleží na tom, co budu říkat, jak se budu chovat, ale na to zatím musím zapomenout. Předem si připravovat vybroušenou konverzaci a jiskřivé bonmoty je, slušně řečeno, na nic. Už se vidím, jak celý rudý koktám stejně nějaké nesmysly. Tak ať alespoň při tom koktání vypadám co nejlíp. Vlasy mám umyté, ale stejně s nimi nic neprovedu, měl bych se nechat ostříhat. Ostatně stará dobrá gumička to vyřeší. Oholení všeho, co se holit má a musí, netrvá také dlouho, deodorant a parfém. Ve vůních se vyznám, nakonec moje rodina má více než dvousetletou tradici v tomto oboru, takže žádný problém.

Ale čas kvačí a já jsem ještě nahý. S prádlem problém není, ale co navrch? Nakonec to vyhraje košile materiálem i barvou surové hedvábí a o něco tmavší bavlněné lehké kalhoty. No a ty boty naboso, co je tak nemám rád, ale k tomuhle se hodí. Jsou krásné, ale ještě nové a trochu tlačí, ale nevadí, takhle se alespoň nebudu pořád nervózně smát, budu mít vážný a důstojný výraz.

Už bych nejraději vyrazil, ale je to minuta, jen seběhnout dolů po schodech a zahnout za roh. A bude to vypadat, jako že už jsem nedočkavý, když tam budu sedět. Ale já jsem nedočkavý! Já se nedočkavostí celý klepu! No moment, já se vážně klepu! Tak takhle to, můj milý, nepůjde. Prostě a jednoduše si cvaknu z té lahve, kterou jsem si s sebou přivezl. Je bez etikety, ale já dobře vím, že armaňak v ní je velice kvalitní – strejda mi kladl na srdce, ať jej užívám jako lék, a to je přece právě teď třeba. Jen mě to pohladí v hrdle a vážně se trochu uklidním.

Hlídkuji u okna, z kterého vidím na náměstí před branou do zámku, a když v ní zahlédnu Jozífka, vystartuji, takže se srazíme před vchodem na zahrádku Jirkovy restaurace. Sakra, toho armaňaku jsem si měl dát víc, ten chlap je prostě nádherný. Tričko s límečkem, skoro tak modré jako jeho oči, nekonečně dlouhé nohy v džínách, hříšně obepínajících jeho… a dost, hned s očima nahoru, nebo se neudržím.

„Ahoj,“ pozdraví mě a jednou rukou vezme kolem ramen.

„Ahoj,“ dostanu ze sebe, se značným namáháním, ale přece jen. Jeho ruka hřeje, cítím jeho vůni, chtěl bych se přitulit a zůstat tak napořád. Ale to přece nejde.

„Už mám docela hlad, měli bychom si jít sednout,“ se značným sebezapřením vyklouznu zpod jeho ruky a jdu napřed, k rohovému stolku pro dva, na kterém vidím zadánku. U stolu se otočím a on ještě stojí u vchodu a dívá se na mě. A ten pohled mi jasně říká, že to, co vidí, se mu líbí. Mám dnes prostě šťastný den. Jen ať se na mě takhle dívá pořád. Ale později, vrátí se mi nejen trochu sebevědomí, ale hlavně hodně velký hlad.

„Tak už pojď, nebo se ti tady nelíbí?“

Stačí pár kroků těch jeho dlouhých nohou a je u mě.

„Líbí, moc se mi to líbí“ vrátí se mu zase ten jeho šibalský úsměv. A já vím, že tím teď nemyslí tuhletu hospodu, tohle město, tenhle svět, že tím myslí mne a jenom mne. Nevím, jak to vím, ale jsem si tím jistý. A jsem tím pádem na vrcholu blaha.

„Tak si objednáme, ne?“ mrkne na mě.

„No víš, já jsem tu tak trochu jako doma, tak jsem si dovolil už odpoledne objednat pro nás oba, nezlobíš se, prosím?“

„Ne, svěřím se s důvěrou do tvých rukou.“

„Slibuji, že nezklamu.“ Mluvíme to ještě pořád o jídle a pití? Tohle přece nemohu nechat bez odpovědi, i když mu musí být jasné, co si myslím a co cítím, vždyť na něj pořád zírám jako do obrázku. 

„Vítám vás, pánové, můžu přinést aperitiv?“ Ten Jirka ale opravdu umí přijít v tu nejméně vhodnou chvíli.

„Bude to, jak jsme se domluvili?“ obrátí se na mě. 

„Zatím dvakrát campari, Jirko, já se musím ještě domluvit s panem Vondrou, zdali mu bude to, co jsem objednal, vyhovovat.“

„Určitě bude,“ skočí mi Jozífek do řeči.

„Tak už se to nese.“ Kam ten Jiří chodí na tyhle otřepané hospodské výrazy, to nevím.

„Jsem moc rád, Jozífku, že mi důvěřuješ. Ale přece jen: po aperitivu si dáme husí játra s mandlemi, a potom Ireninu specialitu, medajlonky z panenské svíčkové s bylinkovou omáčkou a k tomu brambory, samozřejmě jenom vařené, a salát ze zelených listů. Piješ červené? Jiří tu má skvělý Cabernet. Je v tomhle menu něco, co by ti vadilo? Jo, a pozval jsi mne na večeři a to je jídlo, takže pití platím já.“

„Vadí mi jen to, že bys měl něco platit ty, já tě přeci pozval,“ durdí se Jozífek.

„Ale přece se nebudeme hádat, na to je dnešní večer moc hezký, ne? Raději se napijeme, campari je tady. Ne že bych nějak moc potřeboval povzbudit chuť, mám hlad.“

„Tak na zdraví,“ pozvedne Jozífek sklenku a hurá, je dobře vychovaný, ví, že s aperitivem se neťuká.

„Ano, a na krásný večer a třeba… třeba i na nás dva…“ odvážím se a srdce mám až v krku.

„Ale jasně, jsem moc rád, že jsme se poznali,“ úplně samozřejmě odpoví Jozífek.

Proč nemůžu být tou skleničkou, která se teď dotýká jeho rtů? Kterou objímá svojí rukou. Jaké by to asi bylo? Určitě krásné, tak krásně jako…

„A tady jsou ta jatýrka, dobrou chuť. Víno mám nalít? Kdo bude chutnat?“ Tentokrát jsem rád, že mě Jirka vytrhl z těch úvah. Byl jsem skoro mimo.

„Děkujeme, víno naleju a chutnat nebudu, nech toho, vím přece, jaké je.“

„No zeptat se musím,“ zarajtuje zase Jiří na tom svém hospodském oři, „víno jsem otevřel před hodinkou, bude akorát, nechal jsem jej ve sklepě, aby moc nezteplalo,“ a konečně zmizí.

„Dobrou chuť, vypadá to dobře.“

„Díky a taky přeju dobrou chuť.“

Z toho jak se oba vrhneme na talíře, je vidět, že neměl o nic menší hlad než já. Irča nezklamala, játra jsou výborná a chutnala by, i kdybych takový hlad neměl. Netrvá ani deset minut a talířky jsou prázdné. Dojedli jsme najednou a najednou jsme také oba odložili příbor, hlasitě si oddechli a opřeli se do židlí. Jako bychom to měli natrénované. A oba jsme také v tu chvíli vybuchli smíchem.

„Hysterický smích je obvyklou reakcí na skutečně nebo domněle prožité nebezpečí u lidí podprůměrné inteligence,“ utrousí Jiří mým směrem, když uklízí talíře.

„Nebezpečí je jenom v tom, že umřeme hlady. Takže místo toho, abys citoval klasiky, nám prosím přines jídlo,“ opáčím a velkoryse přehlížím jeho impertinenci. Jednak jsem už největší hlad zahnal a potom měl Jirka pravdu, když citoval doktora Vlacha z Jirotkova Saturnina. Napětí, které jsem pociťoval a myslím, že i Jozífek, naráz povolilo a najednou jsem se cítil uvolněný a pohodový. Přece to snad bude krásný večer, přece se jen asi to moje první rande vydaří.

6

Už jsou tu medajlonky. Přinesla je samozřejmě sama Irena. Jednak se chce pochlubit, a potom asi taky prohlédnout Jozífka. Jirka i Irena samozřejmě o mé orientaci vědí. Když jsem to tenkrát, asi před třemi roky, řekl mamině, několikrát polkla, a když zjistila, že to ještě nevím na sto procent, tak k nám tenkrát pozvala jednoho svého známého, který byl psycholog. Právě zvažovala, zdali by s ním neměla začít vztah. Když jí ale po rozmluvě se mnou sdělil pohřebním tónem, tak jako bych byl malomocný, že to bude na devadesát devět procent pravda, nejdřív mu vynadala, co si to dovoluje, že právě on by při své profesi měl vědět, že to není žádná nemoc, a pak mu dala definitivní kopačky. Mě pak začala utěšovat, a když jsem jí řekl, že to nepotřebuji, že se chová trochu jako ten cvok, tak se sebrala a jela za paní Smejkalovou. Co si řekly, to nevím, ale mamka přijela už zcela klidná a od té doby je moje homosexualita věcí, která se u nás nijak neřeší, bereme to tak, jak to přišlo. Dokonce mi někdy připadá, že je tak trochu i pyšná, že její jediný a milovaný synáček není tuctový kluk. No, a teta Smejkalová si to samozřejmě nenechala pro sebe, později mi vysvětlila, že mi tím chtěla usnadnit situaci a jako vždycky měla pravdu. Jirka i Irča se na mě sice zezačátku tak divně dívali, zřejmě sondovali, jaké že to zvíře ten teploušek bude, ale když viděli, že se chovám normálně, stejně jako před tím, vzali ten fakt na vědomí, což se dalo poznat i z toho, že už si občas i troufli ze mne v tomto směru sem tam udělat legraci, a když viděli, že to se mnou nic nedělá a dokážu i kontrovat, stal se náš vztah dokonce ještě trochu důvěrnější, jak tomu bývá u lidí, kteří spolu sdílejí skutečné či domnělé tajemství.

Na tohle všechno jsem si vzpomínal, zatímco jsme likvidovali to Irčino umělecké dílo. Je opravdu dobrá kuchařka a taky pěkná protiva, protože tu směs bylinek mi nechce prozradit. Při takovém jídle se moc nemluví, a těch několik vesměs kladně hodnotících vět přešumělo jako konverzační verš Paula Verlaina. Asi za půl hodiny jsme měli talíře skoro prázdné a láhev, jejímž obsahem jsme tu dobrotu prokládali, skoro taky. A jestliže nám před tím bylo dobře, teď nám bylo skvěle.

„Měl jsem pravdu, když jsem se na tvůj výběr spolehl,“ řekl Jozífek, když dojedl.

„To jsem rád, moc by mne mrzelo, kdybych tě zklamal. Takže co ti ještě chybí ke štěstí?“

„Teď právě nic. Nebo přece jen: Co kdybychom se na chvíli prošli, ať se nám to trochu slehne v žaludku?“

Přišlo mi to jako dobrý nápad, než jsem si uvědomil, co to mám za boty. Ale co, v nejhorším jako omdlím a nechám se nosit. To by vlastně bylo to nejlepší. Uvidíme.

„Řekni prosím Irence, že je prostě jednička, a že jí osobně poděkuji za chvíli,“ řekl jsem Jiřímu, který sklízel talíře.

„Podrž nám ten stůl tak půl hodiny, prosím, dáme si pak kávu a zaplatíme, teď jdeme na zdravotní procházku, vyhnat z těla ty přebytečné, i když lahodné, kalorie.“ 

Vrata do zámeckého parku, který navazuje na velikou oboru s dvěma rybníky, byla ještě otevřena a zůstanou tak až do deseti večer, a tak jsme automaticky zamířili tam. Už bylo šero, mezi starými stromy v parku skoro tma, ale to bylo jen příjemné a sporé světlo těch několika lamp tam rozmístěných jen zdůrazňovalo inkoustově modré stíny keřů, které obklopovaly malý letohrádek na horním konci parku.

Došli jsme na severozápadní vyhlídku, odkud je vidět až na Krkonoše, obzor byl ještě světlý, rudooranžový a nebe nad ním nazelenalé, v zenitu se už ale mihotaly první hvězdy. A teď si přičtěte krásně vlahý červencový večer se všemi jeho vůněmi a je jasné, jak to dopadlo.

„To je ale krása,“ otočil jsem se k Jozífkovi, abych viděl, zdali je také tak nadšen.

„Máš pravdu, je to krásné, a bude ještě krásnější,“ řekl, naklonil se ke mně, vzal moji hlavu do dlaní a prostě a jednoduše mne políbil. Kolena se mi podlomila, a tak mi nezbylo, než ovinout ruce kolem jeho krku, stejně jsem musel být na špičkách, aby mi z toho polibku nic, ale vůbec nic neuteklo.

„Udusíme se,“ odtáhl jsem své rty od jeho. Ale jen na malý kousek a na malou chvíli.

„To bude ta nejkrásnější smrt,“ namítl Jozífek, posadil mne lehce, jako bych nevážil poctivých šedesát dvě kila, na zábradlí, a začal mne líbat znova. Ale už jinak, byly tam nejednou i jazyky, můj zápasil s jeho, kdo dřív prozkoumá ústa toho druhého. Je to směšné, ale to jsem celý já, právě v tu chvíli jsem si vzpomněl, že musím Jitce poděkovat za to, že se mnou trénovala. Můžu teď Jozífkovi alespoň být důstojným soupeřem v tom líbacím zápolení.

Ale nejsou to jen polibky, cítím jeho ruku, která sjíždí po mých zádech až tam, kde už to záda dávno nejsou, druhou mne pevně přitáhl k sobě, moje dlaně jsou v jeho vlasech, na jeho zádech… Cítím, jak jsem vzrušený, nevím, jak se to stalo, ale tiskne se najednou svým klínem na můj, zakláním se, moje nohy jsou obtočeny kolem jeho zad, já už to nevydržím, já snad…

„Už to nevydržím, špatně by to dopadlo!“ zašeptá mi můj Jozífek a opatrně mě sundá ze zábradlí.

„Děkuju, děkuju,“ šeptám nesmyslně s hlavou o něj opřenou a … brečím. Jo, tečou mi slzy na jeho krásné modré triko a já se už neovládám, cítím, že tím slzopádem se ze mne dostávají ta léta zmatků a nejistoty, napětí a očekávání.

„Hlupáčku, to já děkuju tobě, jsi to nejkrásnější, co mě mohlo potkat,“ šeptá mi do ucha, „už jak jsem tě poprvé viděl před zámkem, věděl jsem, že to setkání neskončí jen tak. Vypadal jsi … krásně … křehce a přitom tak nějak … sebevědomě.“

„Pokračuj, prosím, ještě mi povídej, jaký jsem.“

„Jsi splněný sen jednoho bláznivého chlapa.“

„Můžou mít dva lidé stejné sny?“

„Proč?“

„Protože ty jsi zase naplněním toho nejtajnějšího snu jednoho malýho zrzavýho kluka.“

„Tak my se jeden druhému jenom zdáme?“

„Tak to musí být opravdu živý sen, pořád ještě cítím tvoje ruce na mém … nech je tam, nech, prosím!“

„Myslel jsem, že ti to vadí.“

„Nevadí, nevadí, naopak … ale … musíme už jít!“

„Ale já nechci,“ zakňourá naoko Jozífek tónem rozmazleného dítěte.

„Nechceš, ale musíš, nebo dostaneš na zadek!“ přistoupím na jeho hru.

„Tak jo, ale na holej!“ zajásá ten provokatér.

„Tak na to si nech zajít chuť, ty můj malý masochisto, musíme se vrátit, dáme si kávu a musíme zaplatit.“

„A potom?“

„Potom mě ve vší počestnosti doprovodíš domů a…“

„A tam tě o počestnost připravím!“

Ve mně hrkne. Tak na to asi připravený nejsem. Jistě to myslí žertem, ale není kouře bez ohýnku… Nebyl by to můj Jozífek, aby to na mně nepoznal.

„To byl jen žert, nezlob se, chtěl bych tě celého, moc chtěl, ale nechci a nebudu spěchat, neboj se, maličký,“ políbí mě zase tak něžně jako poprvé.

„Já tě taky chci, ale nevím, co to vlastně chci, víš, já jsem ještě nikdy s nikým … i to líbání jsem jenom trénoval, s kamarádkou …“

„Neboj se, bude to krásné a v pravý čas poznáš přesně, co budeš chtít.“ Políbí mě znova.

„Ale teď už raději opravdu půjdeme.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Komentáře  

+2 #2 Odp.: Proměny lásky, díl I, kapitoly 4-6kuscheltyp 2017-07-25 13:18
Sákryš, uplně jsem dostal hlad.

A pak chuť i na to (s někym, kdo je chytrej a vtipnej).

Pozvěte mě někdo na rande! :-D

Tleskám, pane autore.
Citovat
0 #1 pěkněAmater 2012-10-28 17:30
se to rozjíždí, ale hlavně, když kolem sebe krouží, plýtvají autorovým papírem i umem, jak je k sobě svést. Osobně si myslím, že tohle před namlouvání je ta nejhezčí část z knihy. Jo zápletky to zbožňuji. Jakpak to asi skončí, když to začíná být tak dlouhé?
Citovat